Obraz Tallantridy - Kapitola 4

Andrej a Étienne

| Benátky, pondělí 24. září 2012

 

          Seděl na posteli. Jen v džínech a rozepnuté bílé košili, která poodhalovala jeho hruď. Jednu nohu měl pokrčenou pod sebou, druhou spuštěnou na zemi. Byl bosý. V ruce držel knihu. Rozpuštěné světlé vlasy mu spadaly kolem tváře dolů, skoro až k pasu. Paprsky ranního slunce mu v nich vytvářely zlatavé odlesky. Andrej přemýšlel nad tím, že by vzal hřeben a začal mu vlasy sčesávat. Věděl sice, že druhý muž nesnáší, když mu na jeho prameny kdokoli sáhne, ale jemu útrpně uděloval výjimku.

          „Zase na mě zíráš?“ ozval se, aniž by vzhlédl od knihy.

          Zrudnul. „Pokud ti to vadí, nemáš být tak krásný,“ odpověděl. Stát na prahu pokoje už nemělo smysl, takže vstoupil dovnitř. Světlovlasý vzhlédl, výmluvně nad jeho poznámkou obrátil očima v sloup a pak je zase stočil ke knize.

          „Copak to čteš?“ vyzvídal. Došel k němu a posadil se vedle něho.

          „Hobita,“ odpověděl mu. „Říkal jsi, že je to tvoje oblíbená knížka. A já bych si to rád přečetl dříve, než mě na to donutíš jít do kina.“

          Andrej se k němu přitáhl zezadu, přitiskl se na jeho záda, jako by mu chtěl pohlédnout přes rameno, a dýchl mu na krk. „Co kdybys to na chvíli odložil?“

          Nevypadalo to, že by to s Étiennem hnulo. „Vydrž chvíli,“ vyzval ho. „Teď je to napínavé.“

          Andrej si povzdechl. „Jsi hrozný,“ prohlásil. „Nikdy bych nevěřil, že budu žárlit na knížky.“ Protáhl ruku tak, aby ho pohladil po stehně. „Étienne, chci se s tebou pomilovat,“ zašeptal mu do ucha. „Věnuj se mi,“ políbil jej na krk. „Jsem tu jenom pro tebe.“

          Étienne zaprotestoval. „Nech mě dočíst kapitolu…“

          „Nenechám,“ Andrej mu vzal knihu druhou rukou, zavřel ji a položil ji stranou. „Máš prostě smůlu.“

          „Jsi nesnesitelný,“ mínil Étienne pobaveně. Natočil se k němu, položil mu ruku na rameno.

          „Proto se mnou jsi,“ prohlásil Andrej. Jejich rty se spojily v polibku. Étienne se dravě vrhl na jeho ústa, postupně získával převahu, až měl nakonec Andreje na zádech pod sebou. Ten k němu vyzývavě vzhlížel ze své pozice. „Ukážeš mi, jak v Tallantridě krotíte své milence?“

          Étienne se usmál. „Ne. Ukážu ti zkrocení zlého muže po francouzsku.“

 

          O něco později oba spokojeně leželi vedle sebe. Andrej měl hlavu položenou u Étienna na hrudi, hladil ho po břiše a nechal si čechrat vlasy. Tohle plně odpovídalo jeho představě idylického rána. Popravdě řečeno takové chvíle pro ně byly docela vzácné. Většinu času měli oba příliš mnoho jiných povinností, které jim zabíraly čas. Teď si ho ale našli jeden pro druhého. Celý následující týden byl jenom jejich. První den dovolené v Benátkách započal a Andrej si každý další hodlal plně užít. Nestěžoval by si ani, kdyby zbytek dní s Étiennem strávili na hotelu při společných radovánkách, ale jak ho znal, ten blonďák určitě bude chtít okukovat památky. 

          „Takže se ti Hobit zamlouvá?“ zajímal se. „Když se od toho nemůžeš odtrhnout…“  

          Étienne se zasmál. „Dá se to tak říct. Zemské fantasy příběhy mě ale baví všeobecně. Zvláště ty, kde se cestuje mezi světy.“

          „Copak vy v Arnosu nemáte literaturu, která by si vymýšlela jiné světy? Třeba takové, kde není magie, hm?“ natočil se tak, aby se na něho viděl.

          Étienne se pobaveně usmíval. „Víš, Andreji, my v Arnosu o těch jiných světech víme. Nemusíme si je ani vymýšlet. Dokonce máme v našich knihovnách běžně i knihy z jiných světů… Třeba váš Shakespeare frčí i u nás. Ten a Kámasútra.“  

          „Vidím, že se k vám dostalo jen to nejlepší,“ podotkl černovlasý.  

          Étienne se uchechtl. „To si piš.“

 

          Andrej se povytáhl do sedu. Zatvářil se zamyšleně. Zkoumavě se zadíval do jeho tváře. „Teď vážně, Éti. Přemýšlel jsi o tom, že by ses do Arnosu někdy vrátil? Nechybí ti?“

          Étienne se zarazil. Jeho úsměv na vteřinu zamrzl, než zkřivil rty do úšklebku. „Možná jednou, až se budu chtít nechat popravit, to uvážím.“

          „Vždyť jsi Malíř, máš výsadní postavení,“ opáčil.

          „Spíš jsem něco jako zrádce,“ Étienne se podmračil. „Byly zničeny všechny známé průchody, takže…“

          „Mohl bys vytvořit nový,“ podotkl Andrej. Atmosféra mezi nimi zhoustla. Moc dobře si uvědomoval, že se dostali na tenký led.

          Étienne ho probodl chladným pohledem. „To bych skutečně nemohl,“ prohlásil odměřeně.

          Andrej se nadechl k protestu, ale Étiennovy varovně přivřené oči ho zarazily.

          „Nehodlám pro zemské Ústředí hnout ani prstem, to si pamatuj, Andreji. Nebaví mě to neustále opakovat. Nesvěřím vám Mistrovy Klíče, nepodělím se o arnosské znalosti magie, nenamaluji pro vás obraz Tallantridy.“  Probodával ho svýma chladnýma modrýma očima. „Přestaň to po mně chtít.“

          Andrej si povzdechl. „Moc by mi pomohlo, kdybys změnil názor,“ přiznal. „Pokud bys s námi spolupracoval, přesvědčíš se, že ty informace nechceme zneužít, jde jen o…“

          „Jsi naivní,“ odfrkl si. „A mě by opravdu potěšilo, kdybys akceptoval moje rozhodnutí,“ dodal.  

          „Nemůžu to akceptovat. Tohle tvoje rozhodnutí může ohrozit bezpečnost Země,“ vydechl.

          „Vážně?“ Étienne nadzvedl obočí. „Teď se začínám cítit důležitě,“ uchechtl se. „Nepřeháněj.“

          Andrej netušil přesně, jak se k této debatě dostali. Ale když už tu byla, nehodlal se jen tak vzdát. „Tallantridský uchvatitel…“

          „Uchvatitel,“ zopakoval Étienne to slovo s ironií v každé hlásce. „Dobře, Andreji. Pojďme se bavit o politice,“ začal otráveně, „Etiarwell Allarwarna se možná chopil tallantridského trůnu za velmi dramatických událostí, ale usedl na trůn za podpory dvou mocných rodů Tallantridy, další aristokracie a kněžích… Nebýt toho, tak by jeho vláda opravdu moc dlouho nevydržela. Předchozí tallantridský vládce byl duševně nevyrovnaný tyran, měl na svědomí pár docela nechutných vyvražďovacích akcí a byl z rodu, který o několik desetiletí předtím porušil Trojdohodu právě na úkor Allarwarnů… Z určitého úhlu pohledu je Etiarwell naprosto legitimní nástupce. Dobře. Budeš namítat, že jako nový král rozpoutal celou řadu válečných konfliktů… No a co, Andreji? Co je zemskému Ústředí do toho, s kým si na Arnosu který král válčí? Uvědom si, že kdyby měl Arnos intervenovat v zemských válkách, tak nedělá nic jiného. A to i kdybych mluvil jen o těch velkých konfliktech. Četls někdy dějiny Ruska? Co takové palácové převraty, hm? Máš pocit, že měla Rada Arnosu zasáhnout a plést se vám do toho?“

          Andrejův výraz se stal odměřeným. Hleděl do Étiennových očí a uvažoval, co mu má na to říct.

          „Chápu tvůj pohled na věc,“ prohlásil nakonec. „Problém je v tom, že zemské konflikty jsou skutečně omezené jen na Zemi. Proto je logické, že ostatní světy to moc nebere. Jenže Tallantridský konflikt může mít vliv na všech Pět světů Úmluvy. Přímo ji to ohrožuje… Proto je nutné, aby se o to Ústředí zajímalo. V tomto okamžiku je Země v obrovské nevýhodě... Místní magická obrana je omezená…“

          „Tím spíš byste se do toho neměli srát.“

          „Byl jsi to ty, kdo přivedl dědice tallantridského trůnu na tento svět. Neseš za to zodpovědnost.“

          „Dovedl jsem je k Mistrovi, pod ochranu Společenstva Malířů. Bylo mi 14 a prchali jsme před vojáky, moc možností jsem zrovna neměl. Kdyby nemělo Ústředí neodbytnou potřebu té situace využít, nebyl by tu žádný problém.“

          „To je zcestné,“ mínil Andrej.

          Étienne protočil očima. „Však ty na to časem přijdeš. Teď mi dej radši pusu, než se opravdu naštvu…“  

 

| Paříž, úterý 12. září 2017

 

          Ručička hodin se s tichým cvaknutím přesunula o další minutu vpřed. 17:01. Andrej si povzdechl. Seděl u kuchyňského stolu ve svém malém pařížském bytě. Před sebou měl rozevřený laptop a v něm otevřených několik dokumentů. Oficiální zprávy o projektu „Dědicové“. Dle původního plánu už měl touto dobou být zpátky v Moskvě. Včera musel zrušit let na poslední chvíli. Potom se zkontaktoval s členy Ústředí, probral s nimi situaci, chvíli se dohadovali… A nakonec přišel na pořadí ten rozhovor s mladým Leclèrem. Možná mu řekl příliš mnoho. Možná neměl zmiňovat oficiální stanovisko a rovnou jednat podle vlastního uvážení. Nebo možná by se měl rozhodnutím Ústředí řídit. Jenže když včera Michaëla viděl… Vracelo to vzpomínky na věci, které by možná z hlavy raději vypustil. Kdyby alespoň nedošlo na to zbabrané setkání s Étiennem den předtím.

          Andrej měl pocit, že tenhle výlet do Paříže se mu šeredně nevyplácí. Situace na mnoha frontách se vyhrocovala. Poslední zprávy od Vittoria Santilla, který měl na starosti pozorování Nicolase Favreaua, říkaly, že mladý Nicolas nastupuje na lycée v Mentonu a že se neděje nic neobvyklého. Ty obdržely 29. srpna. Když se dotyčného pokoušel kontaktovat nyní, byl nezvěstný. Nečekaně.

          Unaveně si prohrábl vlasy. Opravdu ho začínala bolet hlava. Natáhl se pro hrnek kávy a upil. Jak zjistil, už dávno mu vychladla. Mohl by si postavit na novou… Nebo by se možná mohl jít projít. Provětrat si hlavu. Stejně mu to už nemyslí… Rád by se s někým poradil, probral to. Jenže jediný, kdo připadal v úvahu, byl někdo, kdo s ním nejspíš mluvit chtít nebude. Na druhou stranu to, co se dělo teď, byly věci, o kterých by se dotyčný dozvědět měl.

          „Přijdu si jako zbabělec,“ oznámil Andrej kuchyni. Myšlenky na Étienna ho nutily zpytovat svědomí. Možná kdyby tenkrát… Zatřepal hlavou. Ne, s minulostí nic neudělá, ale s přítomností a budoucností by pohnout mohl. Zadíval se na mobil na stole. Jestli mu budu volat, zvedne to vůbec? A co Leclère, neměl by nejprve počkat, jak se rozhodne ten? Pokud ho udá, moc toho už neudělá… Uchechtl se. Proč mu ta situace připadá tak zoufale neřešitelná?

          17:24. Pípnutí. Příchozí zpráva. Michaël Leclère. Andrej ji rozevřel a hodnou chvíli si ji pročítal. Takže se rozhodl jít proti vůli Ústředí… Nebo možná ne, možná jim o všem řekl a teď se z něho podle jejich pokynů snaží vylákat informace. Jsem paranoidní. A i kdyby to tak bylo, stejně to bude muset risknout. Jak řekl, přijme za svoje rozhodnutí plnou zodpovědnost.

          Rozevřel kontakty, našel jméno Étienne a klikl na volat. Teď, nebo nikdy.

Přiložil si mobil k uchu a poslouchal vyzvánění. Pět sekund, deset sekund, půl minuty, … Nic. Volaný účastník není dostupný, prosíme, zavolejte později.

          Andrej se uchechtl. Dámy a pánové, takhle vypadá fail.

 

          Odložil mobil na stůl. Podepřel si ruku a opět se tupě zadíval na obrazovku laptopu. Písmenka se mu slívala dohromady. Vůbec nevnímal text. Nakonec to vzdal. Zaklapl přístroj. Zvedl se. Mobil strčil do kapsy, z věšáku vzal klíče, zamkl byt. Bydlel v desátém patře, takže si přivolal výtah, sjel dolů a vyšel do ulice. Pustil se svou obvyklou trasou směrem k dětskému hřišti. Zastavil se na kraji ulice, posadil se na zídku a spíše bezmyšlenkovitě sledoval nějaké mladé puberťáky, jak na hřišti hrají fotbal. Mohlo jim být něco kolem čtrnácti. Aniž by věděl proč, jeden z nich upoutal jeho pozornost. Možná proto, že to byla jediná holka v partě. Dlouhé tmavé vlasy měla spletené v copu, oblečená v chlapecké košili a roztrhaných džínech. Znovu získala míč a střelila další branku. Nevěděl, co přesně ho přimělo analyzovat její auru, ale když to udělal, měl o další vrásku na čele víc. Arnosanka. Zapečetěná magie. Zatřepal hlavou. Nemožné. Není toho už trochu moc?!

           Ozvalo se zvonění mobilu. Slečna vidilně protočila očima a neochotně doběhla k jednomu z baťohů hozených na hromadě v rohu a přístroj vytáhla.

          „Co se děje?“ ptala se. „To už je tolik…?“ „Strýčku. Aspoň do sedmi.“

 

          Andrej si promnul spánky. Vrátí se domů a bude předstírat, že tu holku neviděl. Prozatím. Beztak je přepracovaný a jen vidí Arnosany všude. Ucítil vibrování mobilu, příchozí hovor, vytáhl ho a překvapeně hleděl na zobrazeného volajícího. Étienne. Chvíli hypnotizoval to jméno, než hovor přijal.

          „Ahoj,“ začal, ale přerušilo ho jen strohé a rozladěné: „Co ještě chceš?“

          „Chci si promluvit.“

          „O čem tentokrát?“

          Andrej vyfoukl vzduch. „O tom, že princové Ardaernell a Niarnwell z rodu Tallantů se v pondělí 11. září 2017 setkali na stejné pařížské střední.“

          Druhá strana dlouze mlčela. „A dál?“ zeptal se Étienne nakonec.   

          „Chci je nechat prolomit První pečeť.“

          Další dlouhá prodleva. 

          „Dělej si, co chceš,“ dostalo se mu posměšné odpovědi. „Hodně štěstí.“

          „Étienne!“

          Druhý muž mu to típl.

          „Vážně díky,“ zavrčel už do hluchého telefonu.