Obraz Tallantridy - Kapitola 11

Laurent a Dominique

 

| Paříž, středa 3. května 2017

 

          „Něco se s tebou děje,“ mínil Dominique a zkoumavě si ho prohlížel. Vyučování ten den skončilo, seděli na schodech v parku André-Citroën nedaleko fontány, mezi jejímiž tryskami právě pobíhala skupinka dětí.

          „Nic mi není,“ ujišťoval ho Laurent a podíval se na stranu.

          Dominique si povzdechl. „To vidím, poslední dobou jsi takový zamlklý. Můžeš mi to říct,“ ujišťoval ho. „Vyslechnu tě. Můžeš mi říct cokoli… Jsme přece kámoši.“

          Laurent se zavrtěl. „Víš…,“ zadrhl se.

          Dominique ho sledoval, nevstupoval do toho. Trpělivě čekal, jestli se jeho kamarád odhodlá.

          Laurent se díval do země. Opravdu mu to může prostě říct? Sám pořád nevěděl, jak se s tím popasovat. Jenže Dominique uměl na každý problém z rukávu vytáhnout minimálně pět možných řešení… Navíc…

          Vlastně mu to říct chtěl.

 

          Zhluboka se nadechl.

          „Já…, víš, je to opravdu hloupé… Ale možná se mi líbí kluci…,“ vypravil ze sebe a zrudnul. Pohrával si s prsty a nervózně se ošil. Nepodíval se na něho. Nebyl si jistý, jestli chce vidět, jak se po jeho přiznání tváří.

          „To je v pohodě,“ mínil Dominique bez zaváhání. „V tom žádný problém nevidím.“

          Zaskočeně se na něho podíval. „Ne?“

          Dominique pokrčil rameny. „Ne… V čem vidíš háček ty?“

          „Nevím…,“ Laurent to neuměl přesně formulovat. „Mám strach, jak na to budou lidi reagovat…“

          „Pokud nechceš, nikdo neříká, že to musíš nutně všem vyklopit hned,“ opáčil Dom.

          „To nemusím,“ souhlasil s ním. „Jen…“ Opět se zadíval na stranu.

          „Stojím za tebou,“ ujišťoval ho Dominique. „Řekni mi, jestli ti můžu nějak pomoc…“

          Laurent zčervenal. „No…, co kdybych řekl, že se mi možná líbí někdo konkrétní…?“ Opatrně po něm loupl očima.

          Dominique se zatvářil zamyšleně. „Asi bych se zvědavě vyptával, kdo to je.“

          Laurent se nejistě ošil. „Nevím, jestli bych u něho měl šanci.“

          „Toho bych se nebál. Ten, kdo by nechtěl tebe, by byl pěkný idiot,“ zazubil se Dominique.

          Laurent zrudl, otočil se na něho a vpíjel se očima do jeho tváře. Nadchl se, vydechl… Tak jo. Řekne mu to.

          „Líbíš se mi ty.“

          Bušilo mu srdce. Napjatě sledoval Dominiquovu tvář.

 

          Dominique chvíli vypadal, že mu to nedošlo. Potom rozšířil oči a nevěřícně na něho hleděl. „Já?!" vypravil ze sebe šokovaně. „To není možné!“ zamítl to okamžitě. „Nemůžeš mít tak mizerný vkus!“ kroutil hlavou v odmítavém gestu. „To nejde!“

          Laurent zamrkal. Nejistě na Doma hleděl. Nevěděl, co od svého vyznání čekal. Bylo přece nepravděpodobné, že to Dom cítí stejně. Začít o tom byl blbý nápad. Mohl nadávat jen sám sobě. Věděl to s čím dál větší jistotou.

          Jenže Dominique ho ani neodmítl. Vlastně na něho upíral čím dál zděšenější pohled. Laurent si uvědomil, že Dom pobledl, zrychleně dýchá a začíná se třást.

          „Myslím to vážně,“ prohlásil Laurent. „Mám tě rád…“

          Dominique kroutil hlavou. „Mluvíš z cesty,“ vydechl a postavil se. „Nemůžeš mě mít rád. To je nesmysl.“ Do jeho tónu se vkradla panika.

          „O čem to mluvíš?“ Laurent vstal také. Doposud Dominiqua nikdy neviděl rozhozeného. Začínalo ho to děsit. „Dome…?“

          Dominique se snažil zklidnit dech, zaryl si nehty do polštářku palce. Těkal zrakem po prostoru. „Musím jít domů,“ vypravil ze sebe. „Domů… Promiň…“

          „Dome!“ Laurent ho chytil za ruku. „O co jde?“ Nenapadlo ho nic lepšího než si ho přitáhnout k sobě, objal ho. Dominique strhnul, potom se ale podvolil a uvelebil se u něho v náruči. Opřel si hlavu o jeho rameno.

          Laurent vnímal, jak Dominiquovi buší srdce a jak se chvěje. Nechápal to. Neuměl si to vysvětlit. Zelenooký kluk byl přeci pořád tak nad věcí a v pohodě. Plný vtípků, optimismu, … Co s ním je?!

          „Lidi mě nemívají rádi,“ hlesl Dominique do jeho hrudi. Bezmoc v Domově hlase Laurenta zasáhla. Neměl však tušení, kde se to v Domovi bere... 

          „To je pitomost,“ zamítl takové tvrzení Laurent. „Nebo sis snad nevšiml, jak jsi oblíbený?!“

          „Já se snažím,“ šeptal Dominique. „Opravdu se snažím…“

          „O čem to mluvíš?“ ptal se Laurent znovu. Dominiquova reakce ho vyváděla z míry. Nerozuměl tomu, co se mu snaží říct. Nedocházelo mu, k čemu se snaží odkazovat. Mátlo ho to.

 

          Dominique ale neodpovídal. Tiskl se k němu v náručí a postupně se uklidňoval. Laurent ho hladil po zádech a snažil se pochopit, co se to mezi nimi právě odehrává…

          Když k němu Dominique po nějaké době opět vzhlédl, měl zase na tváři úkřen. I když si Laurent uvědomoval, že v jeho zeleni je zvláštní stín.

          Dominique si ho zkoumavě prohlížel. „Opravdu to myslíš vážně?“

          Laurent přikývnul.

          „Tak to můžeme zkusit,“ navrhl Dominique opatrně. „Jen mám strach, že tě zklamu,“ kousl se do rtu.

          Laurent se usmál. „Co to plácáš?“ opáčil. „Nikoho lepšího neseženu!“

          Dominique se prostě zasmál. „Varoval jsem tě!“

          „Nevíš, do čeho jdeš!“ dodal Dom ještě a poodstoupil. Chytil Laurenta za ruku a vběhl s ním mezi trysky. Okamžitě byli mokří…

          Následný smích a Domova bezstarostnost způsobila, že se Laurent rozhodl hodit Domovu prvotní reakci za hlavu a přisoudil to nějakému chvilkovému zkratu...

          Co jiného by v tom měl hledat? 

 

| Paříž, neděle 17. září 2017

 

          D. Hagebutte: Zdar! Už jsem ve vlaku. Do dvaceti minut jsem u tebe!

          Lenz Laurentius: Dobře. Počkám tě na stanici.

          D. Hagebutte: Když se ti chce. Já k tobě ale trefím…

          Lenz Laurentius: Nestěžuj si. Budu tam.

          D. Hagebutte: Měl bych dorazit přesně v 16:57.

          Lenz Laurentius: OK!

 

          Laurent pohlédl do rohu lišty. 16:43. Pokud ho opravdu chce vyzvednout, asi by měl zaklapnout notebook a jít. Udělal to. Vyšel z pokoje. Před ním se skoro srazil se sestrou, která ho propálila rozladěným pohledem.

          „Dávej pozor,“ zavrčel.

          „Je to tvoje chyba!“ odsekla mu. „Kam vůbec jdeš?“

          „Pro Dominiqua,“ řekl jí. „Takže si zalez a ne, že budeš otravovat.“

          Jeho sestřička se na něho podívala velmi zvláštním, hodnotícím pohledem. „Myslela jsem, že už s ním nechodíš…“

          Laurent ztuhl. Vytřeštil na ni oči. „Co to meleš?!“

          „Líbal ses s ním. Viděla jsem vás,“ odsekla mu. „Nejsem hloupá,“ dodala. „Včera sis ale celý večer volal s někým jiným. Slyšela jsem to přes dveře. Váš rozhovor byl pěkně nechutnej,“ podělila se o svůj postřeh.

          Laurent na ni stále nevěřícně zíral. Dokonce mu poklesla ústa. Jeho drobná sestřička s blonďatými vlásky se na něho andělsky uculila. „Táhneš to se dvěma kluky naráz?!“ vyhrkla najednou. „Ty se nezdáš, brácha!“  

          To není možné! Dával si přece pozor! Jak si mohla všimnout, že randí s kluky?!

          „Hlavně to Domovi neříkej!“ vyhrkl.

          „A co za to?“

          „Jak co za to? Prostě mlč!“

          „Je to od tebe hnusný,“ mínila a probodla ho zlobným pohledem. „Měl by ses pěkně stydět.“

          Laurentovi došla slova. Nezmohl se na reakci.

          „Jsi pěknej idiot!“ prohlásila blondýnka ještě, odvrátila se od něho a vydala se ke dveřím do svého pokoje.

          „Sylvie!“ vykřikl. „Není to tak jednoduchý, víš!“

          Sylvie se otočila ve dveřích. „Ale je! Máte být spolu, věrní a šťastný! To je toho, v každé manze to tak funguje!“ S tím se obrátila a práskla za sebou dveřmi.

          Laurent stále hleděl na zabouchnuté dveře. Co se to právě stalo? Manze?! Jeho sestra čte tento druh mangy? Tak to je snad zlý sen.

          

          Dominique!

 

          Otočil se na patě, seběhl schody, proletěl domem a vyběhl ze dveří. Venku ho přivítalo mrholení. Nijak se tím nezaobíral a tryskem mířil ke stanici. Prošel turniketem. Na nástupiště doběhl ve chvíli, kdy vlak odjížděl. Rozhlédl se… Uviděl ho hned. Dominique mu zamával s úsměvem od ucha k uchu.

          Laurent se zastavil a snažil se popadnout dech. V hrudi ho píchalo. 

          „Nemusíš se kvůli mně udusit,“ nadhodil Dominique, který k němu došel.

          Laurent ho probodl pohledem, zvedl oči v sloup.

          „Říkal jsem, že trefím…,“ připomínal Dom.

          „Chtěl jsem… ještě obejít pár gymů,“ vypravil ze sebe Laurent udýchaně.

          Dominique se zasmál. „Tak to pak jo.“

 

          K Laurentovi domů došli chvíli před šestou. Okamžitě zamířili do jeho pokoje. Sylvie se neukázala, což Laurenta aspoň trochu uklidnilo. Posadili se na postel.

          „Co jste vlastně podnikali s Béatrice?“ zajímal se. Jo, už věděl, že předtím, než vyrazil za ním, měl sraz s ní.

          „Nic moc zajímavého,“ pokrčil rameny Dom. „Slíbil jsem jí pomoc s tou esejí na němčinu. Ve výsledku jsem to celé napsal za ni… Jakože ona umí mluvit celkem dobře, ale její pravopis je úplně hrozný.“

          Laurent se ušklíbl. „A svoji esej napsanou máš?“

          „Už dávno,“ mávnul nad tím rukou. „A ty?“

          „Taky,“ odtušil. Tím se jim ovšem toto téma vyčerpalo. Mezi nimi se vznášelo ticho. Dominique si ho zkoumavě prohlížel a Laurent rozpačitě uhýbal očima. Proč je všechno tak komplikované?

          Nakonec se jejich hovor stočil k jejich společnému blogu, kam psali různé osobní články, postřehy, názory, zážitky a občas i jiné texty. A také k jejich společnému role-play příběhu a jeho dalšímu směřování... 

               

          V sedm sešli na večeři. Laurentovi rodiče Dominiqua dobře znali, koneckonců je nenavštívil poprvé. Sylvie se na Dominiqua vesele usmívala, Laurenta ale probodávala ošklivými pohledy. Laurent měl z celé večeře špatný pocit, cítil se napjatě a nepohodlně. Nakonec ale vše proběhlo v klidu. Nic se nestalo… a v půl deváté už s Dominiquem opět pobývali v Laurentově pokoji.

          „Mohli bychom se kouknout na nějaký film,“ navrhl Laurent. Udělal pár nejistých kroků ke stolu s notebookem, ale místo toho, aby ho zapnul, se opět vrátil na výchozí bod.

          Dominique se usadil na posteli, zamyšleně si ho prohlížel. „To můžeme,“ souhlasil. „Nechceš si ale předtím promluvit?“ 

          „Co?“ Laurenta to poplašilo. „O čem?“

          „To nevím,“ odvětil Dominique. „Vidím, že tě něco trápí… Máš to přímo napsané na čele. Tak třeba o tom?“

          „To…, to nic není,“ vykoktal Laurent. „Vážně…, nedělej si těžkou hlavu.“

          Dominique povytáhl obočí. „Víš přece, že tě vždycky vyslechnu…“

          „Jo, to vím,“ přikývl. Nakonec přešel k němu, sedl se vedle něho a složil si hlavu do dlaně. „Je to složitý…“

          Dominique mu položil ruku na rameno.

          „Já tě mám opravdu rád,“ prohlásil Laurent a vzhlédl k němu. Hleděl do ustarané zeleně svého přítele. „Vždycky mě rozesměješ, máš bezvadné nápady… A všechny naše společné projekty a tak, nechci o to přijít.“

          Všiml si, jak Dominique lehce nakrčil čelo.

          „Nikdy jsem si nemyslel, že…, že ti budu muset říct to, co ti musím říct,“ pokračoval Laurent. „Vůbec nevím, jak na to…“

          „Vůbec to nechápu,“ ujistil ho Dominique.

          Jak bys taky mohl? Začínal se cítit čím dál mizerněji.

 

          „Někoho jsem poznal…,“ Laurent se zadíval na stranu. „Na jednom fóru na netu… Rozuměli jsme si, taky bydlí v Paříži, už jsme se párkrát sešli… a… víš, chtěl bych s ním být…, jako chodit s ním…“

          Dominique mlčel. Laurent se neodvažoval mu pohlédnout do očí. Jen vnímal, že Dominique svou ruku stáhl zpět. 

          „Rozumím,“ pronesl Dominique pomalu. „V tom není problém, ne? Můžeš chodit se mnou i s ním,“ navrhl.

          Laurent k němu vzhlédl. Tohle myslíš vážně?! Hleděl do Domovy tváře, ve které pro teď neuměl vyčíst vůbec nic. „Víš…, já bych chtěl chodit… jenom s ním,“ vysvětlil. „Nemyslím si, že by měl pochopení pro polyamorické experimenty,“ dodal. „Je docela majetnický.“

          Dominiquův výraz se stále neměnil. Mlčky na něho hleděl. „Rozumím,“ pronesl, jako by to šlo úplně mimo něj.

          „Prosím, Dome. Nechápej mě špatně,“ mluvil Laurent dál. „Já se bavím pokaždé, když jsme spolu. Všechny naše konverzace si užívám. Jen…, jen… mám pocit, že jsme prostě spíš nejlepší přátelé. Vždyť spolu ani nespíme a… že si občas dáme pusu, to přece…“

          „Jestli ti něco chybí, mohl jsi to říct. Mohli bychom na tom zapracovat,“ opáčil Dominique. Jeho hlas zněl dutě. „Myslel jsem, že není kam spěchat…“

          „Navíc máš přece ještě Béatrice…“

          „Ale to jsme přece probírali hned, jak se objevila,“ opáčil Dominique. „Kdybys řekl, že s čímkoli nesouhlasíš…“

          „Ale já s tím souhlasil, Dome,“ vydechl Laurent. „Souhlasil jsem s tím. Vůbec mi nevadilo, že bys měl mít ještě někoho jiného… A pak mi došlo, že to je možná ten problém. Že mi to prostě nevadí… Nikdy mě ani nenapadlo žárlit…“

          „Myslel jsem, že je to proto, že mi věříš,“ vydechl Dominique. „Pořád jsem se ti věnoval, s Béou to přeci je spíš sranda. Oba víme, že to se mnou nemyslí vážně…“

          Laurent na Dominiqua dlouze hleděl. „A ty to se mnou snad myslíš vážně?“ vydechl. „Pořád si ze všeho utahuješ…“

          Laurent si uvědomil, že v Dominiquově pohledu se prohnal velice temný stín. Dominique se zhluboka nadechl, přivřel oči. Když je opět otevřel, temnota v jeho zraku zmizela. Přesto Laurenta zamrazilo. Dominiquova zeleň teď působila naprosto prázdně.

          „S tebou to myslím vážně,“ ujistil ho Dominique. „Všechno. Předpokládal jsem, že spolu jednou budeme bydlet a žít…“

          Laurentovi poklesla ústa. „Ale…“

          „Zřejmě jsme se nepochopili,“ pronesl Dominique nepřítomně. „To se stává…“

          „Dome, mě to fakt mrzí…, nevím, co na to říct…“ 

          „Co je ten kluk zač?“

          Zarazil se. Má mu na to odpovídat?

          „Opravdu mě to zajímá…“

          „Jmenuje se Lucien, je starší, teď je v posledním ročníku na střední. Když jsem s ním, podlamují se mi kolena jak nějaké holce... “

          Dominique do něho zabodl studený pohled. Laurent zčervenal, sklopil zrak a zadíval se na vzory na povlečení své peřiny. „Je to úplně jiné,“ hlesl.

          „Takže mi dáváš kopačky, protože se ti postavil z někoho, koho ani pořádně neznáš,“ zkonstatoval Dominique. „Tak jo…“

          „Dome, …“ Opět čelil jeho očím. 

          „S ním jsi už spal?“

          Laurent zrudl až po kořínky vlasů, sklopil hlavu a necítil se na to pohled zvednout.

          „Fajn,“ vydechl Dominique. „Beru to jako ano.“

          „Dominiqu…“

          Zelenooký se postavil. „Tak ať jsi šťastný,“ vyhrkl. „Já jdu domů…“ Rozešel se ke dveřím.

          „Počkej!“ vyskočil na nohy a chytil ho za ruku. Obrátil ho k sobě. Střetl se s pohledem zoufalé zeleně, kterou podtrhovaly slzy, které Domovi vstupovaly do očí… „Je pozdě…,“ vydechl Laurent. 

          „Nezůstanu tady,“ sykl Dominique. „Nemůžu. Nechci ti říct něco… hnusnýho,“ s tím se mu vysmekl, prošel domem až ke dveřím. Nepůsobilo to, že vnímá svoje okolí. Laurent scházel za ním, jeho hlavě to stále nedocházelo. 

          Dominique se obul a vytratil se do tmy…

 

          Laurent stál na místě, bledý jako stěna. Hleděl za Dominiquem a snažil se pochopit, co právě provedl. Ani si nevšiml sestry, která k němu pomalu došla. Zaregistroval ji až ve chvíli, kdy Sylvie s despektem prohlásila: „Bráško, jsi kretén!“