Obraz Tallantridy - Kapitola 8

Skryto mezi řádky

 

 

| Paříž, středa 13. září 2017

 

          Čísla v rohu na dolní liště oznamovala, že čas překročil devátou hodinu. Rodinná večeře skončila a on se mohl věnovat počítači. Seděl u stolu, laptop měl položený před sebou. Jeho prsty rychle kmitaly po klávesách. Za chvíli měl zprávu napsanou a mohl ji odeslat…

 

Lenz Laurentius: Rád jsem tě znovu viděl! Byl to skvělej den. Doufám, že spolu brzy zase někam vyrazíme. Co ty na to?

          Odpověď přišla vzápětí.

Lucien S.: Můžem. Co třeba v pátek? Do kdy máš školu?

          Pousmál se.

Lenz Laurentius: Pátek ne. To nepůjde. Co sobota? To mám volno celý den.

          Napjatě očekával odpověď.

Lucien S.: Se zeptám doma. Možná budu muset hlídat sestru.

 

          Rychle sepisoval svoji odpověď. Konverzace pokračovala.

 

Lenz Laurentius: Ji vem s náma, ne? Můžem jít třeba do zoo. :D

Lucien S.: Víš, jak je otravná? Neblbni.

Lenz Laurentius: To sestry bejvaj. Kolik jí je? Můžu vzít tu svoji, třeba se skamarádí a my budem mít klid na jiný věci. :D

Lucien S.: Pochybuju. Je jí 11. Kolik je tvojí?

Lucien S.: Radši fakt ne. Ve dvou to bude dvojitá síla otravnosti. To nechceš.

Lucien S.: Raději mi řekni… Jaký jiný věci myslíš? : ))

Lenz Laurentius: Mojí sestře je 13… Ok. Máš pravdu, byl to blbej nápad.

          Mimoděk se uculil.

Lenz Laurentius: Určitě nějaké vymyslíme.

Lucien S.: Nic konkrétního tě nenapadá?

 

          Blonďatý mladík se uchechtl. Položil ruce na klávesnici, aby se pustil do spisování odpovědi o tom, co přesně by mohli dělat…, když tu mu skype oznámil další příchozí zprávu. Zarazil se. Přestal psát. Chvíli jen zpytavě hleděl na zobrazené jméno odesílatele, než jeho text rozklikl.

D. Hagebutte: Zdar! Jak jste si užili den bez mé přítomnosti?

          Nadechl se. Přišlo mu to jako facka. Dominique věděl, kdy se připomenout. Na několik dlouhých chvil zaváhal, než začal vyťukávat svoji odpověď. Jeho rozverná nálada způsobená druhou konverzací se vytratila. Najednou si nebyl jistý, co by měl komu z nich vlastně napsat.

          Nakonec nechal Luciena prozatím bez odpovědi a odepsal svému klukovi.

 

Lenz Laurentius: Hej. Bez tebe to byla nuda. Jsme to rozpustili hned po obědě a každej si šel svou cestou.

D. Hagebutte: Teda! Jsem netušil, že jste beze mne tak ztracený. Neříkej, žes strávil celý den u kompu.

Lenz Laurentius: Ok, tak ti to neřeknu. ; ) Radši mluv ty, jsem zvědavej… Co ty a tvoje dvojče? Stojí Paříž ještě?

D. Hagebutte: Hmmmm… Dejme tomu, že ano. Lovili jsme pokémony, dobyli nějaké gymy… Je ve stejným týmu, takže hej, máme posilu do skupiny! Teda on o tom ještě neví, ale půjde to. Věř mi. V pátek musí jít s náma. Jinak jsme si povídali, koukali na Seinu… Taková rodinná idylka.

Lenz Laurentius: :D. Chápu. Rodinná idylka.

D. Hagebutte: Něco proti? Trénuju na naše manželství, víš.

          Probodával ta slova pohledem. Zrozpačitěl. Pohled mu těkl k druhé konverzaci. Proč ho tyhle poznámky najednou tak vyvádí z míry? Dominique si z něho stejně utahuje jako vždycky. Ušklíbl se a rychle naťukal odpověď.

 

Lenz Laurentius: Nemůžeš trénovat na naše manželství, když jsi mě pořád nepožádal o ruku.

D. Hagebutte: To zní jako výzva. Neboj, všechno bude. Jaký prsten chceš?

          Protočil očima. Vážně se ptá na tohle? Dobře, naběhl si na to sám, ale stejně…

Lenz Laurentius: Uhm… Ideálně v zelené barvě, se sedmi modrými kamínky po obvodu.

D. Hagebutte: OK. Pokud je to tvoje přání. Vyrobím ti ho z fima.

Lenz Laurentius: Omg… Hele, ptáš se na to i Béatrice?

D. Hagebutte: Ne… Měl bych?

          Zarazil se.

Lenz Laurentius: Nevím…

D. Hagebutte: Hm…, hm… Ale můžu vyrobit dva stejné, co myslíš? Budou nám slušet?

          Ošil se. Jak se vlastně dostali k takové debatě?

Lenz Laurentius: Doufám, že to teď opravdu myslíš jako vtip.

D. Hagebutte: Proč? Copak se mnou neplánuješ společnou budoucnost? Jednoho jezevčíka, křečky, byt v Pařiži, chatu u moře…?

          Zakroutil nad tou odpovědí hlavou. V koutku mu ale zacukalo. Tohle byl celý Dom.

 

Lenz Laurentius: Proč jezevčíka? To chce správně vystajlovanou čivavu. Nebo buldočka!

D. Hagebutte: Ne. Chci jezevčíka, dlouhosrstého. Bude se jmenovat Pierre a nosit mašličku.

Lenz Laurentius: Žádnej jezevčík nebude!

D. Hagebutte: Ale no tak. Nebuď zlej.

Lenz Laurentius: Pes do bytu? Ne-smy-sl!

          Laurent se zasmál. To už mu ale blikla další zpráva od Luciena. Úsměv mu zmizel. Hrom aby do toho praštil.

 

Lucien S.: Žádný nápad? : )

          Prohrábl si vlasy. Do tváře mu vstoupily rozpaky a on si mimoděk přejel po rtech nehtem. Tělem mu projelo mravenčení, když si vybavil Lucienův pohled… Ty téměř arogantní šedé oči, které si ho vyzývavě přeměřovaly. Ještě teď cítil na rtech jejich polibek, když si ho před několika hodinami druhý kluk přitáhl k sobě v podchodu a sebevědomě ochutnal jeho rty. Celý se ošil.

Lenz Laurentius: Právě, že mě toho napadá spoustu. Jenže všechno jsou to příliš hříšné myšlenky…

Lucien S.: Ale? To zní zajímavě. Rád se o nich dozvím víc. Bohužel už musím končit. Ptal jsem se na tu sobotu, můžu. Takže se ještě přesně domluvíme, ano? Zatím ahoj.

Lenz Laurentius: Jasně. Domluvíme se. Těším se. Dobrou noc.

 

          Laurent si promnul čelo. Znovu otevřel druhou konverzaci. Dominique zatím neodpověděl. Což možná bylo dobře.

          Opravdu si s ním může psát tímhle způsobem, když má plnou hlavu někoho jiného?

 

Lenz Laurentius: Hej, Dome. V sobotu čas nemáš, že? Co neděle?

D. Hagebutte: V sobotu čas nemám, to je pravda. V neděli můžu, ale až k večeru…

Lenz Laurentius: Bezva. Co kdyby ses u mě stavil?

D. Hagebutte: To asi můžu. Ale že by se mi pak chtělo jet domů nějak extra pozdě z toho tvého zapadákova…

Lenz Laurentius: Však u mě přespíš, ne? Ráno vyrazíme do školy společně.

D. Hagebutte: Fajn, fajn. To nemůžu odmítnout. ; )

 

          Tak to by bylo. Ale že by měl tušení, kam to povede…

 

***

 

| Paříž, čtvrtek 14. září 2017

 

          Seděl na terase. Na proutěném křesle u dřevěného stolu. V ruce držel tužku, skicák měl rozevřený na náhodné prázdné straně a s každým jeho tahem se na papíru objevovala důvěrně známá tvář. Znal každý rys jeho obličeje, každý odstín, jiskřičky v očích jeho úsměvu…

          Okrajově vnímal, že na terasu vstoupil další člověk. „Kreslíš?“ oslovila ho tato osoba měkkým hlasem.

          Étienne dokončil tah, vzhlédl a kritickým pohledem se zadíval na starší ženu s tmavými vlasy v drdolu. Měřila si ho svýma vřelýma očima.

          Ušklíbl se. „Ne, modeluji si z plastelíny.“

          Usmála se. „Chápu, hloupá otázka,“ připustila a došla k němu. Usadila se na křesle vedle něho. Étienne položil tužku. Mezi nimi zavládlo ticho. Zvedl se vítr a počechral jim vlasy.

          Žena pohlédla na vznikající kresbu. Poznala muže na ní a povzdechla si. „Možná by sis měl konečně někoho najít… Třeba by ti to pomohlo pustit Voronského z hlavy.“

          Probodl ji pohledem. „Opravdu zajímavá myšlenka,“ odvětil. „Zrovna včera se mi ozval Judicaël Leclère, pozval mě na kulečník a pak k němu domů na víno,“ zdvihl ukazovák a promáchl s ním v okázalém gestu, „prý exkluzivní ročník.“

          Zamračila se.

          „Myslíš, že jsem to měl více uvážit, než ho okamžitě poslat ke všem čertům?“

          Znovu si povzdechla. „Étienne,“ pronesla jemně. „Myslela jsem to tak, že na světě existuje statisíce jiných chlapů… Nemusíš se upínat na zmetky ze zemského Ústředí.“

          Ironicky se usmál. Mohl by prostě změnit téma, koneckonců to myslela dobře. Vždycky se zajímala, starala… Jenže on neměl dobrou náladu. Už nějakou dobu šlo vše od desíti k pěti, možná spíše od pěti do hajzlu, a ona přišla rýpat v příliš nevhodnou chvíli.

          „Ani o jednom z nich nevíš dost na to, abys je mohla soudit. Co kdyby ses přestala starat o moje vztahy a raději řešila ten svůj?“ nadnesl podrážděně. „Benjamin by to jistě ocenil.“

          Zvedla ruku a konejšivě mu ji položila na rameno. „Řekni mi, co se děje.“

          „Nic se neděje,“ odtušil a odolával chuti její ruku setřást. „Nic, o co by ses měla starat.“

          „Bráško,“ zkusila to. „Pokud bych ti mohla jakkoli pomoci…“

          Étienne pevně semkl rty. Snažil se potlačit další vlnu rozladění.

          „Nejsem tvůj bratr,“ zasyčel. „Nemáš právo mě tak oslovovat, Zéphyrine!“

          Zamrkala. Strnula a ruku stáhla. Do tváře se jí promítlo cosi ukřivděného. „Chováš se jak rozmazlený puberťák,“ zkonstatovala.

          Chtělo se mu říct: „Čím to asi bude?“, ale spolkl to.

          Ztěžka vydechl. „Promiň…,“ odtušil, pohledem přejížděl po jejich pečlivě upravené zahradě. „Věci se příliš komplikují…“ Nerozváděl to blíže.

          Tmavovlasá žena si povzdechla potřetí. Neřekla však nic.

          Étienne se opět chopil tužky, nevrátil se ovšem k rozdělané kresbě, místo toho otočil pár listů a začal črtat krajinu, vysoké strmé skály nad řekou, které propojoval kamenný most.

          „Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ nadnesla po nějaké chvíli.

          „Jak jinak,“ odvětil kousavě, aniž by vzhlédl od práce.

          „Víš něco o mém otci?“ splynulo jí ze rtů.

          Zastavil se v pohybu a zamračil se. „Ne,“ prohlásil stroze.

          „Étienne,“ hlesla. „Teď lžeš. Nemám od něj žádné zprávy už déle jak rok, prosím tě, …“

          „Pokud se neozývá tobě, proč by měl mně?“ opáčil.

          Hořce se ušklíbla. „Jsi přece jeho nejnadanější žák.“

          Protočil očima. „To neznamená vůbec nic.“

          Chtěla protestovat, umlčel ji pohledem.

          „O Mistrovi vím jen to, že žije,“ řekl jí.

          Přikývla a usmála se. „To mi stačí.“

          S myšlenkou, že podle jeho domněnek by byl Mistr za své současné situace raději mrtvý, se jí nesvěřil. Koneckonců stačilo, že se tím užíral sám.

 

          Nakonec ji opustil. Prohlásil, že se hodlá řídit její první radou a vypařil se z domu. Původně se chtěl jen projít, proto ho překvapilo, když o tři hodiny později opravdu vysedával u barového pultu v jednom z gay podniků v Le Marais. Upíjel džin s tonikem a zvažoval, na jaké hodnotě na škále debility byl tento nápad. Nikdo se s ním do řeči příliš nepouštěl. Většinu odradil jeho nevraživý pohled. Pokud nezabral ten, každý odvážnější to vzdal po Étiennově nepřátelské odpovědi. Ne, blonďák se nechtěl seznamovat, nechtěl úlet na jednu noc, nechtěl se ani opít…

          „Dobrý večer,“ pozdravil ho příjemně zabarvený baryton.

          Něco nesedělo. Neodpověděl.

          „Mohu si přisednout?“ pokračoval stejný hlas.

          „Hm,“ reagoval. Vnímal, jak si dotyčný sedá na stoličku vedle něho. Nepodíval se na něho. Upil ze své sklenice… Ustrnul. Došlo mu to. Už dlouho neslyšel nikoho mluvit jeho rodným jazykem, allarštinou. Ačkoli špatně položené přízvuky svědčily o tom, že jeho společník nebyl rodilý mluvčí. Jenže to by znamenalo… Otočil se na druhého muže s neblahým očekáváním. To, co ho zaujalo jako první, byl vzhled: snědá pleť, rovné nepřirozeně bílé vlasy s vínově červenými pruhy, které svou délkou muži dosahovaly k ramenům, tmavé oči s tvrdým pohledem, znaky magie vytetované na levé straně čela, kroužek v nose, rovné zuby bělejší než z reklamy na bělící pastu... To, že byl dotyčný oblečený v dámské batikované tunice a skejťáckých kalhotech, buď svědčilo o tom, že nemá nejmenší tušení, jak funguje móda na Zemi, nebo že má skutečně velmi svérázný styl… Ať už by si však o jeho vzezření myslel cokoli (a že to Étienna nijak z míry nevyvádělo), aura mága původem z Olantisu ho nutila k obezřetnosti.

          V duchu nápadu jít sem dal na škále debility s konečnou platností hodnotu jedenácti bodů z deseti možných.

          „Dobrý večer,“ opětoval Étienne pozdrav allarsky a dal si záležet, aby každý zvuk vyslovil pedantsky správně. Jeho společník se ušklíbl.

          „Jste Etiernell,“ konstatoval bělozubý muž.

          „To záleží na tom, kdo se ptá,“ opáčil Étienne nezaujatě. „Upozorňuji vás, že jestli vás poslala Oktaviáda, nezajímá mě to. Jestli spolupracujete s Takkasskou vládou, nezajímá mě to.“

          „Jsem vykonavatel boží vůle,“ představil se.

          „Tak to je bezva,“ povzdechl si Étienne. „To mě nezajímá dvojnásobně.“

          Bělozubý se nadechoval k dalším slovům, ale Étienne ho přerušil. „Co mě ale zajímá je to, jak jste mě našel!“

          „To je tajemství,“ usmál se, „Nebylo to snadné. Ovšem vida vás vstoupit do této… krčmy usoudil jsem, že využiji příležitosti a zkontaktuji vás.“

          Povytáhl obočí. „Kdo vás poslal?“

          „Árn-dá-vágrí indá Ándríhdar-sá.“

          V Étiennově tváři se nehnul ani sval. V první řadě doufal, že to nebude muset nikdy opakovat. V té druhé, a důležitější, přemýšlel, jestli mu to má něco říkat a snažil se vybavit si nějaké vodítko, za kterým by se mohl vydat.

          „Je to Jeho Vznešenost nejvyšší kněz Dárt-hárského chrámu,“ doplňoval informace jeho nevítaný společník.

          Étienne si v mysli promítl mapu Olantisu a snažil se odhadnout alespoň světadíl, kde by Dárt-hárský chrám mohl být.

          „Účastnil se s vámi vyšetřování na Sameře,“ dodal Olantisan.

          Aha. Vybavil si vysokého vyhublého muže s červenými vlasy. Byl to otravný podivín, který toho sice moc nenamluvil, ale když tu pusu otevřel, pokaždé mu z ní vypadla hovadina nejhrubšího zrna. Představil se jim jako Ándrí. Co se týče pátrání byl jim úplně k ničemu, stejně k ničemu jim byl v případě boje a jako podpora se jevil ještě neschopnější. Potom, co ve skupině pojali podezření, že tento Olantisan celou dobu dává informace protistraně, se červenovlasý mág vypařil. Ano, na tohoto šmejda Étienne opravdu nezapomněl. Ovšem že by zrovna tenhle člověk někde vedl nějaký chrám? To tedy potěš koště.

          „A co po mně Jeho Vznešenost chce?“

          Vykonavatel boží vůle se záhadně usmál, sáhl do koženého vaku, který s sebou táhl, a vyňal z něho malou ebenovou truhličku a převázaný svitek papíru. „Pouze si přeje, abych vám toto předal.“ Oba předměty položil na barový pult.

          Étienne si všiml, jak po nich barman střelil podezíravým pohledem. Sám Étienne se na oba předměty netvářil o nic důvěřivěji. Papír na první pohled působil obyčejně, ale kolem truhličky se kumulovala magická energie.

          „Důvod?“ ptal se Étienne stroze.

          „Je to výraz úcty k vaší práci,“ prohlásil Olantisan. „Prosí vás, abyste si přečetl jeho dopis a využil jeho dar dle svého nejlepšího uvážení.“

          „A pokud jeho dar odmítnu?“

          Olantisan se ušklíbl, v očích se mu zalesklo. „Je neuctivé odmítnout dar. Urazit kněze je jako urazit bohy. Urážka bohů podléhá trestu.“

          „Jak jinak,“ Étienne protočil očima. „Tak teda díky. Je to vše?“

          „Prozatím ano,“ muž vstal. „Na shledanou, mistře Etiernelli.“

          Étienne mu kývl na rozloučenou. Obezřetně sledoval, jak se vydal z baru a nakonec skutečně vyšel ven. Výtečně. Obrátil pozornost k předmětům na pultu. Barman po něm stále pokukoval s otázkou v očích, nicméně Étienne oceňoval, že se nepřišel zeptat, co to mělo znamenat.

          Étienne zkontroloval svitek, žádné znaky magie ovšem neobjevil. Vypadá to, že pokus o uřknutí se nekoná. Fajn. Rozvázal stuhu a rozložil papír. Skutečně to vypadalo na dopis. Jazyk identifikoval jako samerštinu. Při zjištění, že pisatel použil (podle jeho názoru) ten nejdebilnější ze sedmi písemných systémů tohoto jazyka, měl chuť dopis roztrhat a hodit do nejbližšího koše. První řádek identifikoval jako oslovení, soustředěně se zahleděl na další znaky. Vytáhl si skicák, obětoval jednu prázdnou stránku a začal písmo transkribovat do latinky. Trvalo mu to déle než by rád. Ostatně osvětlení v podniku nebylo zrovna uzpůsobené pro takovou činnost. Hlasitá hudba také příliš nepomáhala.

          Po nějaké době vydedukoval první větu dopisu: „Vím, kdo seš.“

          Gratuluji, Ándrí, víš, komu píšeš. To je bezva.

          Se sílícím podrážděním se pustil do další věty. Něco spíše odhadl, než skutečně přepsal.

          „V té truhle je Krystal.“

          Přimhouřil oči. Truhličce věnoval ještě podezřívavější pohled. To nedávalo smysl! Proč by mu posílal zrovna něco takového?! Opět se zadíval na příslušné slovo, mohl ho přečíst špatně? Nakonec se rozhodl pokračovat.

          „Nerozbij to! Je opravdu vzácný!“

          Jdi do prdele! Vyzval ho Étienne v duchu. V hlavě mu začala hlodat myšlenka, jestli si z něho Olantisan třeba taky nedělá prdel. Nechá ho ztrácet čas luštěním nějaké sračky a mezitím… Mezitím co? Komu ten nesnesitelný červenovlasý pitomec asi straní? Pokud tedy skutečně je autorem tohoto dopisu…

          Nakrčil čelo. Dopil svůj drink. Dopis prozatím opět složil. Vše uložil do tašky, včetně truhly. Bar opravdu nebyl místo, kde by se mohl soustředit. Zaplatil a vydal se do noci. Přivítal ho drobný déšť… Vydal se směrem k metru.

          Možná by si mohl přiznat, že jeho znalosti samerštiny mají svoje mezery.

          Možná by nemusel ztrácet čas luštěním dopisu, kdyby si ho nechal přečíst někým, kdo patřičný jazyk (respektive jeho psanou formu) ovládá na lepší úrovni než on. Mysl mu poskytla hned dvě jména: Andrej Voronskij, Judicaël Leclère. Musel se uchechtnout. Dva jeho bývalí...

          Přišlo mu to jako výsměch. Stupidnější záminku pro kontaktování kteréhokoli z nich by hledal asi těžko. Navíc, co když mu Jeho Vznešenost píše něco, o čem by se nikdo spjatý s Ústředím neměl dozvědět. To Andreje vyřazovalo hned a Judicaëla…, toho v konečném důsledku taky.

          Déšť sílil a Étiennova nálada se rapidně zhoršovala. Evidentně ho čeká velice zábavná noc…