Obraz Tallantridy - Kapitola 31

Zapomenutý dopis

 

| Krakov, pátek 22. září 2017

 

            Zemští mágové, zvláště mluvíme-li o Evropě, se obvykle sdružovali v různorodých spolcích či řádech. Větší snaha o spolupráci jednotlivých uskupení se začala objevovat až v 19. století. Skutečný zájem sjednotit zemské mágy, a to napříč světem, se objevil až po druhé světové válce. 1. 1. 1950 vešla v platnost tzv. Ústava mágů Země a vzniklo tzv. Ústředí, které sjednotilo pravidla pro zemské mágy. Ústředí navázalo na činnost tzv. Světové rady mágů ustanovenou roku 1915 a jeho členové se stali „samozvaným“ vedením všech zemských mágů.

            Ústava potvrdila základní kámen filozofie mágů stanovený (lépe řečeno znovu připomenutý) roku 1915 – Dohodu o nevměšování mágů do světové politiky.

            Roku 1963 si Ústředí zbudovalo svoje centrum na malém korálovém ostrově Tikei. Tou dobou již byl ostrov dlouhodobě neobydlený. Centrum tvořil komplex tří budov krytých magickým polem. Hlavní budova sloužila pro účely Ústředí a taktéž pro Zemskou bezpečnostní službu. Druhá z budov patřila Zemskému úřadu pro evidenci, jehož hlavní úloha byla registrovat mágy Země a návštěvníky z cizích světů. Třetí budovu si zabral Institut, ústav zaměřující se na výzkum magie (a tím pádem i na výzkum jiných světů).

            Zemská bezpečnostní služba přímo podléhá Ústředí, zároveň je nad všemi regionálními institucemi / uskupeními mágů. Jejím primárním úkolem je zajistit bezpečnost Země (z hlediska možného magického ohrožení z jiných světů) a též dohlížet na dodržování magických zákonů zemskými mágy.

            Rozdělení rolí v rámci Zemské bezpečností služby je v zásadě velmi jednoduché: Velení, příslušníci a informátoři. Členům je dále udělováno tzv. „magické oprávnění vyššího stupně“ (tedy 1-3).

            Zatímco velitelé se soustředí na zajištění celkového zabezpečení, koordinaci větších projektů či sestavování týmů pro konkrétní vyšetřování, existují i regionální uskupení, která primárně dohlíží na „magický klid“ na vytyčeném území. Pro ty se vžilo označení divize. 

 

            Území České i Slovenské republiky má na starosti Divize Česka a Slovenska. Tato divize z historických důvodů nejprve podléhala jako oddíl pod Rakouskou divizi, ale od roku 1990 se rozhodla stát autonomně sama za sebe.

            Jejím prvním velitelem se stal Vladimír Růžička, rodák z Moravy, který jako sídlo Divize navrhl svou vilku za Brnem – asi aby to měl blízko. Komplikace nastaly, když Vladimír před sedmi lety odešel do důchodu, protože v té době rovněž rezignoval na svou pozici u Bezpečnostní služby a všechny mágy ze svého domu razantně vypakoval.

            Divize nejprve provizorně sídlila ve Valašských Kloboukách v garáži, než se domluvili s polskou divizí (a původně dočasně) se přemístili do jejich sídla v Krakově. Polské divizi tam patřil menší přízemní domek s několika místnostmi a recepcí. Od roku 2012 tedy pravou část domu využívá Divize Polska a levou část spravuje Divize Česka a Slovenska. Jedna společná místnost zůstala pro „mezinárodní konference“.

 

-

 

            Pravidelné setkání bylo domluveno na pátek 22. září 2017 v 16:30. Současný velitel Divize Dalimil Vladyka (39 let, pocházející z Třeboně) doufal, že s trochou štěstí by všichni členové mohli dorazit do pěti, reálně to viděl tak, že v šest by tu už opravdu mohli být...

            Vybavení hlavní místnosti sčítalo tři stoly s počítačem (a dalším příslušenstvím), jeden dlouhý stůl uprostřed místnosti, relaxační koutek s pohovkou a několik skříní na složky.

            Dalimil si zabral svůj stůl s počítačem v rohu místnosti, který měl postavený tak, aby přes něj stále viděl do místnosti. Jako obvykle tu byl první, dorazil už ve čtyři. Napadlo ho, že by si mohl připravit podklady pro dnešní jednání a zkontrolovat poštu, jestli mu Ústředí náhodou neposlalo nějaké veledůležité pokyny. Nakonec ale stejně strávil čas pročítáním nějaké nepříliš plodné diskuze pod zprávami na novinky.cz. Buďme upřímní, magických jevů, které by museli řešit, se v Česku ani Slovensku příliš nedělo. 

            Pár minut před půl pátou přišly jediné dvě dívčí členky jejich týmu. Zlatka Konôpková (23 let) a Monika Zlámalová (24 let). Usmívaly se a držely se za ruce. Kromě Zlatčina bratra (také člena Divize) všichni v jejich týmu věděli, že ty dvě spolu chodí. A všichni měli dost rozumu, aby to Zlatčinu bratru neříkali. Ač každá pocházela z jiného města, v současnosti společně bydlely a studovaly v Praze.

            „Ahoj,“ pozdravila Monika zvesela a rozhlédla se po místnosti.

            „Ahoj,“ zašvitořila Zlatka. „Ešte tu nik nie je?“ zarazila se vzápětí.

            „Jen já, ale v pohodě, zvykl jsem si, že mě všichni přehlíží,“ zašklebil se Dalimil.

            Obě se zasmály a bez zaváhání si zabraly pohovku, aby se k sobě mohly stulit.

 

            Přesně v 16:30 dorazil Kamil Pěnkava (25 let, z Liberce), jeden z novějších přírůstků jejich týmu. Rozhlédl se, pozdravil a zabral si druhé místo nejblíže čela stolu. Dalimil se zašklebil. Kamil působil správně proaktivně. Dalimil mu dával ještě pár měsíců, než ho zápal přejde. 

            Po tři čtvrtě dorazil Oldřich Sýkora (29 let, z Ostravy), který zabral místo vedle Kamila. Jako předposlední (chvíli po páté) se ukázal jeden z nejdéle působících členů divize Jindřich Drozd (50 let, z Olomouce) a jako poslední (skoro v půl šesté) dorazil Zlatčin bratr Štefan Konôpka (31 let).

            To už Zlatka s Monikou způsobně seděly vedle sebe. Na stole se objevily různé pochutiny, do skleniček rozlila kofola, do půllitrů pivo a Kamil objednal deset pizz.

            „Myslím, že můžeme začít,“ usoudil Dalimil ležérně.

            „Nějaké nové důležité zprávy?“ zajímal se Kamil.

            „Ani ne,“ ujistil ho. „Jen je to nějakých deset dní, co mi od Ústředí přišel e-mail označený vykřičníkem,“ obeznámil je. „Možná je na čase ho otevřít…“

            Někteří se zasmáli. Nikdo z nich si nemyslel, že by se jejich divize mohl „prioritní e-mail“ jakkoli týkat.

            „Podle všeho se vyhlásilo pátrání po Vittoriovi Santillovi, to je nějaký informátor,“ obeznámil je Dalimil nezaujatě. „Prý je to urgentní, může být zapletený do nějakých sraček týkajících se mezisvětových intrik… Jakékoli informace se mají hlásit Andreji Voronskému. No ty bláho… Takže asi solidní průser,“ shrnul to.

            „Vitto Santillo,“ zamyslel se Oldřich.

            „Neříkej, že toho vola znáš,“ probodl ho Dalimil pohledem.

            „Ale jo, znám,“ přisvědčil druhý muž. „Jsou to tři roky zpátky, co jsem s ním v Itálii řešil ty ukradené golemy…“

            „Ježiš, tohle ani nepřipomínej,“ reagoval Dalimil. To byl skutečně nepříjemný případ. 

            „No, je to tak,“ pokrčil Oldřich rameny. „Viděl jsem ho nedávno, někdy koncem srpna v Praze,“ dodával. „Jsem tam byl pracovně, ale tak si dělám procházku po Václaváku a najednou, ty pičo, proti mně jde ten Talián. Tak na něj tak koukám, jakože co tam dělá? Měl vedle sebe i takovou docela pěknou slečnu, mágyni, dokonce měla auru někoho z Arnosu. Ho zdravím, vypadal dost zaraženě. Chvílu jsme se bavili, říkám mu, jestli zajdem na pivko a on, že ne, že musí něco vyřídit… Si říkám, dobře. Přemýšlel jsem, pičo, jestli ta děvcica měla povolení tu být… Ale pak jsem to neřešil. Byla tam s ním, Vitto je z Bezpečnostní služby, určitě by ji nenechal po Zemi jen tak courat…“

            Dalimil se zamračil.

            Ostatní si vyměnili pohled.

            „Dáme to Ústředí vědět?“ zajímala se Monika.

            „Jestli hledaného Oldřich viděl koncem srpna, už bude určitě někde jinde,“ podělil se o svou myšlenku Jindřich. „Podle mě tato informace není pro Ústředí nijak důležitá.“

            „Taky myslím,“ souhlasil Dalimil. „Jestli jim to napíšem, za chvíli tu máme ruský vyšetřovací tým a zbavovat se jich budem dalších padesát let.“

            „Nemyslíte, že je možnosť, že o tej Arnosanke nevedia?“ ozvala se Zlatka. „Pokiaľ to tak je a ak je situácia naozaj vážna, možno by sme o tom predsa len mali informovať pána Andreja,“ dodala a pohlédla na Moniku a svého bratra hledajíc v nich oporu.

            „Súhlasím,“ odtušil Štefan jednoduše.

            „Já taky,“ podpořila Monika svoji přítelkyni.

            „Také si myslím, že bychom jim to měli dát vědět,“ ozval se Kamil.

            Oldřich pokrčil rameny. Dalimil si povzdechl. Jindřich se raději pořádně napil piva.

            „Dobře, tak já to s Oldou sepíšu a pošlu,“ rezignoval Dalimil. Koneckonců to nemusí udělat hned, že…

 

            Ozvala se hlasitá hudba – polské vypalovačky ze 70. let. Členové Divize si vyměnili pohled.

            „Poláci maj dneska návštěvu z Litvy,“ obeznámil je Dalimil.

            Kamilovi se rozezvonil mobil. „Pizza přišla,“ zahlásil nadšeně, než hovor zvedl, aby hned na to vyběhl před dům pizzu vyzvednout.

            O něco později už se členové všech týmů zúčastnili mezinárodního sbližování.

            Ten večer na e-mail pro Andreje všichni zapomněli...