Obraz Tallantridy – Kapitola 15

„Co se děje?" 

 

| Paříž, pondělí 18. září 2017

 

          Michaël přišel do školy v obvyklou dobu. Usedl do své lavice, připravil si věci, rozhlédl se po třídě. Přesto, že doposud vše působilo jako obvykle, intuice mu říkala, že něco není v pořádku. Spolužáci se spolu bavili a vtipkovali. Béa se něčemu bezstarostně smála a spolu s Ginette popichovala Killiana, který stál u jejich lavice. Laurent s Dominiquem stále chyběli, to ale nemuselo nic znamenat. Jejich trojice sice často přicházela spolu, ale pravidlem to nebylo. Přesto to Michaëla v danou chvíli nutilo se nad tím pozastavovat…

          Navíc se stále neukázal Nicolas, soudě dle předchozího týdne přicházel nový spolužák před ním. Jistě, že se mohl zdržet, ale to Michaëlovo znepokojení nijak neutišovalo. Většina spolužáků již seděla na svých místech. Michaël se podmračil. Dominique nechodil pozdě, co mohl soudit, tak Nicolas také ne. Proč tu dvojčata ještě nejsou? Samé otázky.

          Zazvonilo. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Laurent. Působil rozhozeně. Ustaraně se rozhlédl a Michaël si všiml, jak se mu v očích promítly obavy, když uviděl Domovo místo prázdné. Laurent přešel ke své židli, usadil se. Killian se ho na něco začal vyptávat, stejně tak se k nim naklonila Béa. Laurent jim oběma v odpověď zavrtěl hlavou. Působil duchem nepřítomně, jako by ztracený… ve výčitkách?!

          Co se děje?!

          Co se stalo?!

          Kde je Dominique?!

          Vzpomněl si na Laurentovo chování v pátek, určité změny v jeho jednání se daly vypozorovat i předtím. Co to ale značí?! Mohl si domýšlet. Ale přesná vodítka postrádal. Neměl dostatek indicií na to, aby si udělal pravdivý závěr. Přesto se v Michaëlovi budil neurčitý dojem, že by možná teď měl být někde jinde… Ačkoli co by zmohl tam? Dom by sotva stál právě o něho.

          Polkl. Věděl, že ať už se stalo cokoli, tak ve stinných chvílích Dominique jednal zkratkovitě... Nepohodlně se ošil. Do tváře mu vstoupily chmury. Mysl mu nabídla vzpomínku Dominiqua ležícího v nemocniční posteli, pamatoval si tu bledou tvář poznamenanou dotykem smrti, obvázané ruce…

          Měl pocit, že se mu v břiše naráz objevilo několik balvanů. Zachvěl se. Až příliš dobře si vybavoval bezmoc z té chvíle… Ale to teď nehrozí, ne? Dominique se změnil, je silnější, sebevědomější… Vzpomínka ze skladu se sportovním náčiním se připomněla snad jen proto, aby zpochybnila i tuto naději. Roztříštit iluzi, kterou se Dominique obklopil, se jevilo až příliš snadně…

          Co by ale Laurent musel udělat, aby to Doma dohnalo do náruče zoufalství?

          Podvést ho, rozejít se s ním, odmítnout ho, lhát mu… Je spousta možností. Hloupé věty, které lidé říkají bez rozmyslu, zrádné činy, které dělají běžně. Podvádí se, lžou si… Jeden využívá druhého. Ve svém sobectví si nevidí ani na špičku nosu. Koneckonců sám Michaël je přece stejný. Je sobec, zrádce, který si tehdy zbaběle vybral tu snazší cestu bez ohledu na následky.

          Pevně semkl rty. Zničit někomu život je až příliš jednoduché… Ublížit je snazší než pomoci. Zlo plodí zlo a dobro je mrtvé. Světlo je jen iluze, pekelné plameny, které se snaží přivábit oběť, aby ji mohly definitivně zlomit. Přesně tak to bylo, je a bude. Naději umučili sami ti, který ji vzývali. Přibili ji na kříž a nechali umírat. A vykoupení? To jsou kecy, výsměch idealistů, co ještě nestihli prozřít, jak odporný svět je…

          Michaëlova tvář se proměnila, do očí se mu promítla tma a jeho obličejové svaly zmrzly. O co se to vlastně snaží?! Propaloval pohledem dveře. Dominiqu! Ukaž se! Jestli nepřijde, měl by mu zavolat? Zvedne mu to vůbec? Měl by ho jít navštívit? Co by mu vlastně řekl?

 

          Dveře se otevřely. Dovnitř vešel jejich třídní. Hodina započala. Denis Pelletier z první lavice uprostřed nahlásil chybějící studenty. „Nepřítomni jsou Dominique Allard-Blanchard a Nicolas Favreau.“ Šum ve třídě dal znát, že Michaël nebyl jediný, kdo se nad tím pozastavoval…

          Michaël seděl jako na jehlách. Deset minut po začátku hodiny se ozvalo zaklepání. Na to vstoupil do třídy Nicolas. Rozpačitě se rozhlédl. Třídní k němu zkoumavě vzhlédl.

          „Dobré ráno,“ vykoktal ze sebe příchozí. „Omlouvám se za pozdní příchod… Vlak měl zpoždění…,“ sáhl po nejpříhodnější výmluvě. Uhnutí očima ho ovšem usvědčovalo z toho, že neříká pravdu.

          „Dále prosím o omluvení Dominiqua Allarda-Blancharda,“ chrlil ze sebe Nicolas rychle, celý zezelenal a vypadal, že snad bude zvracet. „Není mu dobře…“

          Zkoumavé pohledy všech žáků třídy se do něho zabodly. Nicolas se ošíval rozpaky. Takové pozornosti by se opravdu rád vyhýbal.

          „Rozumím. Posaďte se prosím,“ vyzval ho třídní a Nicolas vděčně a co nejrychleji zapadl k Michaëlovi. I ten ho sledoval zkoumavým zrakem. V jeho auře se toho moc nezměnilo, pečeť zůstávala stále neprolomená. Pozoroval, jak si tmavovlasý spolužák spěšně skládá na lavici věci. Michaël těknul očima ke třídnímu, utrhl kus papíru a napsal na něho: „Co se stalo?“ Přistrčil jej k Nicovi.

          Nicolas pohlédl na lístek, na něho, na vteřinu zaváhal, načež mu odepsal: „Nevím přesně… Dom teď spí u mě doma. Ale moc jsme si toho nestihli říct.“

          Michaël se podmračil. To nebyla odpověď! „Je Dominique v pořádku?“ napsal.

          Všiml si, jak Nicolas zaváhal. „Tvrdil, že bude v pořádku.“

          Michaël svraštil čelo. Neodepsal, pouze kývnul. To ho Nic nechal samotného?! Nemohl mu za to ale spílat ani v duchu. Nicolas nic nevěděl… Nikdo ve třídě nic nevěděl. Michaël se nepřítomně zahleděl na tabuli. Třeba o nic nejde… Tahle myšlenka se v jeho mysli vzpříčila. Jasně, nikdy přeci o nic nešlo. Jen to končilo v krvi a slzách…

 

          Ani nepostřehl, kdy hodina skončila. Ale třídní zmizel a kolem jejich lavice byl najednou nával. Všichni zvědaví spolužáci je přišli okupovat. Nicolas třeštil oči na skupinu kolem nich. Michaël se tvářil netečně, jen je probodával pohledem. Nicolas opět zelenal a vypadalo to, že se postupně více a více sune pod lavici…

          Mezi spolužáky se k nim prodral Laurent.

          „Nicu!“ vyhrkl, když byl u něho. „Mluvil jsi s Domem?!“

          Nicolas ho probodl pohledem. Michaël si uvědomil, že se v Nicově očích objevila podrážděnost.

          „Jo, to jsem mluvil,“ kývlo Domovo dvojče.

          „Kde je?!“ ptal se Laurent, v jeho otázce se dala vycítit naléhavost.

          „Proč tě to zajímá?“

          Laurent zamrkal. „Protože mi neodepsal na jedinou zprávu. Večer ode mě odešel a teď nepřišel do školy… Prostě mám strach! Chci s ním mluvit.“

          „On s tebou ne. Upřímně, divíš se mu?!“ opáčil Nicolas.

          Laurent se ošil. „Já ale… Co s ním je?“

          „Když to musíš vědět, přijel za mnou a přespal u mě. Potřebuje čas. Tak co kdybys mu teď dal aspoň chvíli pokoj?“

          „O co tu vlastně jde?“ vložila se do toho Béa.

          Laurent s Nicolasem se probodli pohledem. Nicolas se zamračil. Pohledy spolužáků se celou dobu upíraly na ně.

          „O nic…,“ ošil se Laurent rozpačitě. „Je to jen mezi náma…“

          Nicolas si odfrkl a protočil očima. „Jasně, o nic…,“ ušklíbl se ironicky.

          Béa přelítala očima z jednoho na druhého.

          Laurent zrudl. Nejspíš nebyl připravený na to čelit zvědavému davu. Nadechl se a polkl. Z hrdla mu nevyšel ani hlásek.

          Nicolas se mračil.

 

          To by asi stačilo, ne?

          Michaël vstal. Obrátil se ke kolemstojícímu hloučku.

          „Fajn. Co kdybyste si šli sednout na svoje místa?“ nadnesl odměřeně. „Přestaňte strkat nos do cizích věcí. Pokud vám to budou chtít říct, tak to udělají. Jinak smůla. Teď vypadněte.“

          Spolužáci se po sobě podívali.

          „Nás to prostě jen zajímá,“ zkusila to Irène.

          „Smůla,“ reagoval Michaël nepřístupně.

          Iréne si vyměnila pohled se svými kamarádkami. Béa zamyšleně nakrčila čelo.

          „Dominique teda dnes vůbec nepřijde?“ ozvala se Ginette a podívala se na Nicolase.

          „Ne, dnes vůbec nepřijde.“

          „Aha… A zítra?“

          „Nech se překvapit,“ vložil se do toho Michaël se svojí strohou odpovědí. Jeho spolužáci ho zase jednou přesvědčovali o tom, že jsou idioti.

          Nakonec ale přeci jen pochopili, že z tohoto pramene pro teď opravdu nepoteče, takže je nechali. Nicolas si unaveně promnul čelo. Michaël mu věnoval pohled.

 

          „Řekneš mi, co se přesně stalo?“ zeptal se ho.

          Nicolas svraštil obočí. „Laurent je vůl,“ odtušil.

          „To není novinka. Jsi ochotný mi sdělit více?“

          Nicolas trhl rameny, potom se přiklonil k Michaëlovi blíže.

          „Laurent si našel někoho jiného a poslal Doma k šípku,“ sdělil mu šeptem. Dal si záležet, aby to opravdu slyšel jen Michaël. „Dominiqua to celkem vzalo… Přišel ke mně nad ránem, mezitím se někde celkem zřídil… Uložil jsem ho k sobě do postele. Potřebuje se z toho vyspat.“

          Michaëlovi se na vteřinu zatmělo před očima. Laurent si našel někoho jiného? Ano, to by jeho chování odpovídalo. Rozešel se s Domem? Jeho mysl mu už vykreslovala všechny hrozné scénáře, jak by na to Dominique mohl zareagovat. Zřídil se?!

          „Jak to myslíš? Zřídil…?“

          „Opil se,“ opsal to Nicolas synonymem.

          Michaël pevně semknul zuby k sobě. Křečovitě sevřel tužku. Snažil se ovládnout vlnu iracionálního vzteku, která jím prošla. Nejradši by vstal a šel Laurentovi omlátit hlavu o zeď. Jako by to něčemu pomohlo… Ne, musí se na to dívat s nadhledem.

          „Michaëli?“

          Michaël si nedělal iluze, že by se Nicolas nad jeho chováním nepozastavil.

          „Asi na to není vhodná chvíle, ale…, co se mezi vámi stalo?“ ptal se Nic opatrně.

          Po té otázce ho probodl skutečně vražedným pohledem. To myslíš vážně?! Viděl, jak v něm hrklo.

          Mlčel, jeho výraz se proměnil na prázdný. „To je na dlouho,“ pronesl konečně, váhavě, jako by nevěděl, co může říct. „Jeden čas jsme byli přátelé, potom se to pokazilo…, mou vinou.“

          Odvrátil se od Nica. Mohl číst otázku v jeho očích. Přitom mu mohl odpověď cokoli… Mohl mlžit, něco si vymyslet… Ale nechtěl lhát. Ale na doznání se necítil. Jsou věci, které dluží pouze Dominiquovi. Nikdy jiný o nich nemusí vědět.

 

***

 

          Nicolas se nesoustředil. Spolužáci vypadali, že číhají na příležitost, kdy ho přepadnou a budou vyslýchat. Laurent před ním pro změnu uhýbal pohledem. Že by se styděl? Však měl proč! Béa působila minutu od minutu rozladěněji, jelikož se jí pořád nepodařilo zjistit, co se přesně stalo. Určitě měla svoje teorie, indicie sice ledacos naznačovaly, ale domýšlet si znamená houby vědět, že jo. Navíc se Dominique neozýval ani jí! Michaël se rovněž uzavřel ve svém nitru a nezdálo se, že by hodlal svoji ulitu opouštět. Nicolase mimoděk napadlo, že na to, že je v téhle třídě jen týden, se tu na tak krátkou chvíli děje až moc dramat…

          Oběd strávil ve společnosti Michaëla stranou ode všech. Na odpolední vyučování se netěšil. Byl sudý týden, takže trvalo o dvě hodiny déle než v liché pondělky. Měli končit až v 16:50. Co bude do té doby dělat Dominique? Neměl by si vymyslet nějakou výmluvu a ulít se? Mohl by jít třeba k očnímu… nebo k zubařce, třeba by mu Domova máma napsala omluvenku. V duchu se sám sobě mohl jen vysmát. Co když máma přijde domů dřív jak on? Jak se asi bude tvářit, pokud Doma objeví takhle? Možná ji na to přeci jen měl upozornit dříve… Poznala by vůbec, že Dom není on?

          Předposlední hodina. Ucítil zavibrování mobilu. Zašmátral pro něj rukou. Držel ho pod lavicí tak, aby nakoukl na displej. Zpráva od Dominiqua. Rozevřel ji.

          „Ahoj! Ještě jednou moc děkuji a omlouvám se za všechny problémy! Vím, že jsem kretén… Budeš to mít navždy u mě. Určitě tě potěší, že váš dům stále stojí. : )) Celou dobu jsem spal jako zabitý. Právě jsem se probudil… Zdál se mi opravdu divný sen! O lidožravých pomerančích. Ovládli svět. Můžu použít vaši sprchu? Díky. Dom. PS: Jak to jde dneska ve škole?“

          Nicolas si při čtení zprávy uvědomil, jak mu vystřelilo obočí vzhůru. Přistihl se u uculení… Rozhlédl se po třídě, přikrčil se a ve vší „nenápadnosti“ začal ťukat odpovědět.

          „Dobré ráno! To vůbec neřeš. Hlavně jestli ti je líp. Je ti líp? : ) Jo, jsem rád, že dům stojí. Sprchu klidně použij, ale hej, neutop se! Čisté ručníky jsou v té spodní skřínce v koupelně. Jestli máš hlad, můžeš si dát cokoli, co je v ledničce nebo v kuchyni. Pomeranče ale radši neriskuj. Ve škole je po tobě sháňka. Všichni tě postrádají! N.“

          Zkusil se opět soustředit na výklad. Jenže Dominique s odpovědí nelenil.

          „Ale jo. Je mi líp! Díky. Zavolám Fleur a vysvětlím jí situaci… Koupelnu jsem našel! Ručníky jsem objevil. Vzal jsem si ten se Simbou. Hádám, že je tvůj? Promiň, nemohl jsem odolat… Rozumím. Děkuji. Dám na tvé doporučení a všem citrusům se pro dnešek raději vyhnu obloukem. Ve škole mě postrádají, jo? Tomu se mi ani nechce věřit. Holt jako leader lovců pokémonů musím jmenovat tebe jako svého čestného zástupce… Veď je a dobyjte ten gym před školou! To je můj úkol pro tebe.“

          Nicolas se při čtení mimoděk uchechtl. Vzápětí si uvědomil přísný pohled učitelky a zrozpačitěl. Naštěstí to přešla. Úkosem pohlédl na Michaëla, který se ovšem tvářil dokonale bezvýrazně. Ověřil si, že se učitelka dívá jinam, a dočetl si zprávu. Čestný zástupce?! Dom určitě není při smyslech!

          Rychle sepisoval odpověď.

          „Simba je můj! Ale že seš to ty, svěřím ti ho. Hmm… Gym asi bude muset počkat na tebe. Dneska pospíchám domů. Hádej za kým. Jsem rád, že se cítíš líp. Fleur určitě zavolej! Drž se. Držím pěsti! PS: Musím trénovat nenápadné psaní sms pod lavicí. Fakt mi to nejde.“

          Usoudil, že Dominique právě bude v té sprše, jelikož reakce nepřišla. Zkusil tedy alespoň na závěr pochytit něco z výkladu. Dneska tu školu fakt flákal. To se mu nepodobalo… Jeho myšlenky se ale raději zaobíraly proklamací citronů za rovná práva citrusů… A když si uvědomil, že v sešitě má místo poznámek kresbičku citronu s obličejem a končetinami, který v ruce mává s transparentem „svoboda, rovnost, bratrství“, usoudil, že mu muselo přeskočit.

          Konečně skončila hodina.

          „Napsal ti Dominique?“ ptal se ho Michaël. Snažil se znít nenuceně, ale Nicolas pochopil, že ho to opravdu zajímá.

          „Ano,“ přisvědčil. „Píše, že se cítí mnohem lépe. Jinak mě nepřímo varoval, že si máme dávat pozor na lidožravé pomeranče.“

          Michaël nadzvedl obočí. „Tak ještě, že to vím…“

 

***

 

          Poslední hodina se vlekla. Mladý učitel se je sice snažil vybudit k nějaké interakci, rozproudit debatu, ale třída na něho jen tupě hleděla a nikdo se neměl k reakci. Nakonec skončili o celou čtvrt hodinu dříve. Michaël celou dobu pozoroval, jak je Nicolas myšlenkami jinde, stejně jako viděl, že si téměř nepřetržitě píše na mobilu. Předpokládal, že s Dominiquem. To ho na jednu stranu alespoň trochu uchlácholilo. Sice ne zcela, ale alespoň to znamenalo, že Dom přemýšlí nad tím, co dělá…

          Že by to ale něco řešilo… Přistihl se, že opravdu uvažuje o tom, jestli nemá jet s Nicolasem. Prostě se přesvědčit… Na druhou stranu by tím spíš jen přilil olej do ohně. Dominique ho nebude chtít vidět. K ničemu by to nevedlo. Hledá oporu u svého bratra a vypadalo to, že ji i našel…

          Vyšli před školu.

          „Ještě než se rozloučíme,“ začal Michaël zamyšleně. V první vteřině si ani nebyl jistý, co chce vlastně říct. „Pojď se mnou…,“ dokončil větu a vtáhl Dominiqua do blízkého obchodu. Nevěděl, jestli je to dobrý nápad, ale neomylně ho vedl k oddělení sladkostí.

          „Dominique má rád oříškovou čokoládu,“ obeznámil Nicolase.  

          „Já taky…,“ vyklouzlo druhému mladíkovi mimoděk.

          „Že mě to ani nepřekvapuje,“ odvětil Michaël. Bez zaváhání vybral Domovu oblíbenou.

          „Chtěl jsem tě požádat, abys mu ji donesl,“ vysvětlil Nicolasovi a zamířil k pokladně. Naštěstí nebyla fronta. Michaël zaplatil.

          „Jasně,“ odsouhlasil to Nicolas.

          „Hlavně mu ji cestou nesněz,“ vyzval ho Michaël a podal mu ji.

          Nicolas se uchechtl. „To bych mu neudělal.“

 

          Rozloučili se. Nicolas zamířil na zastávku a Michaël domů… Čím déle šel, tím více chmurným se stával jeho výraz. Nechová se racionálně, nedrží si odstup, nechává sebou smýkat emocemi, snaží se… O co se vlastně snaží? Napravit nenapravitelné?

          Zachvátil ho šok, když zjistil, že před vchodem do domu stojí Ignace. Černovlasý mladík hleděl do mobilu, ve kterém něco hledal…

          Michaël strnul na místě. Zamračil se. Kontrola přišla? Lhal by, kdyby tvrdil, že v něm nehrklo. Čelit kterémukoli ze svých sourozenců bylo to poslední, co by se mu teď chtělo. Na druhou stranu lepší Ignace, než kdyby přišel jiný z nich…

          „Ahoj, Ignaci,“ prohodil odměřeně.

          Mladík sebou škubl. Vzhlédl. „Zrovna jsem ti chtěl volat, kde jsi,“ odtušil podrážděně. „Ahoj.“

          „Ve škole. Kde asi?“ protočil očima. „Smím tě pozvat k sobě?“

          Ignace přikývl. „Jestli nechceš stát před vchodem...“

 

          Seděli v Michaëlově obývacím pokoji. Na stole stály skleničky s vodou a ošatka s pečivem. Na Ignacově čele se vyrýsovala vráska, vzal pohár a upil z něho. Michaël si ho zkoumavě prohlížel.

          „Jak… je na tom tvoje mise?“ zeptal se Ignace, skleničku sevřel v ruce.

          Michaëlova tvář zůstala bezvýrazná.

          „Prolomení Pečetě se v dohledné době nechystá,“ prohlásil. „Nicolas Favreau je nejistý a introvertní, většinu času tráví se mnou. Můj vliv na Dominique Allarda je stále stejně silný, je jednoduché u něho vyvolat zkratkovité jednání a prohlubovat jeho psychickou nevyrovnanost. Dnes vynechal školu,“ shrnul to bez jediné projevené emoce v hlase.

          Ignace se ušklíbl. „Jo…,“ kývnul. „Jasně… Takže předpokládáš, že uspěješ?“

          Michaëlovy obličejové svaly setrvaly neměnné. „Ano, předpokládám, že uspěji,“ prohlásil.

          Ignace mlčel, zadíval se do svého nápoje. „Chápu,“ hlesl nakonec.

 

          Michaël nadzvedl obočí. Ten rozhovor byl divný. Ignace se choval divně.

          „Stalo se něco?“ zeptal se. Věděl, že je to hloupá otázka. Členové jeho rodiny se nesvěřovali.

          Všiml si, jak sebou mladší z jeho dvou bratrů trhl. „Ne…,“ vydechl. Tím Michaëla jen přesvědčil o opaku.

          „Klidně mi to řekni,“ vyzval ho a zavrtával do něho svůj pohled.

          Ignace se zamračil. „Nepochopíš to.“

          „Zkus to,“ vyzval ho. Začínalo ho to zajímat.

 

          Ignace pevně semkl rty. Jeho vnitřní boj probíhal několik dlouhých sekund, než mu ze rtů splynulo přiznání. „Hodlám odejít ze školy,“ prozradil Michaëlovi.

          Michaëlův výraz se nezměnil. Hleděl na bratra a snažil se číst mezi řádky tohoto sdělení. Nakonec ale stejně položil jedinou otázku: „Proč?“

          Ignace si odfrkl. „Nevidím jediný význam v tom, proč studovat něco, co mě nezajímá, abych se snažil dostát požadavkům někoho, kdo mnou pohrdá.“ V jeho očích se zalesklo cosi podrážděného.

          „Já ti do toho nemůžu mluvit, ale není to trochu radikální rozhodnutí?“ tázal se Michaël, který se v duchu podivoval nad tím, že s ním o tom Ignace nakonec opravdu mluví. „Je teprve začátek září a diplom se může hodit…“

          „V tom je ten problém,“ přiznal Ignace a v jeho hlase zaznělo něco poraženého, Michaël si uvědomil, že v tváři jeho bratra se na vteřinu objevila jasně čitelná frustrace, než ji skryl za protočení očí. „Semestr sotva začal a já se nechytám na polovině přednášek,“ uchechtl se. „To je křivka sem, křivka tam. Grafy, vzorce…“

          „Možná to vidíš jen moc černě,“ nadhodil Michaël. Vážně se ho právě snaží povzbuzovat?! Se světem je něco špatně…

          „Vidím to reálně,“ odvětil Ignace rezignovaně. „Děd rozhodl, jakou školu vystuduji, a vůbec ho nezajímalo, že na ni ani nemám vlohy, ani ji studovat nechci… Zázrakem mě přijali, a ještě větším zázrakem jsem absolvoval bakaláře… Kdyby za mě Caël nenapsal tři čtvrtiny seminárek, tak mě vyhodí ne-li v prvním semestru, tak v prvním roce. Vážně, vůbec netuším, která bije. Caël říká, že kdyby mě měl zaměstnat ve firmě pod sebou, tak mě možná nechá stát leda u kopírky…“ Ignace se zarazil. Vytřeštil na něho oči, jako by mu došlo, co mu vlastně vykládá. „Zapomeň na to.“

 

          Michaël na něho hleděl se směsicí pocitů. Pokud měl s některým ze sourozenců nejnormálnější vztah, asi by řekl, že s Ignacem. Přesto byl poznamenaný napětím a hořkostí. Uvědomoval si, že si nemůžou důvěřovat, přestože se Ignacovi dříve několikrát svěřil a Ignace to nikdy nepoužil proti němu. To, co mu říkal Ignace teď, vlastně jen potvrzovalo, že Ignacova pozice v rodině je jedním slovem mizerná. Ale co motivovalo Ignace k tomu, aby za ním zašel?

          „Co tedy hodláš dělat?“ zeptal se Michaël.

          „Ocenil bych, kdybys zapomněl, že jsem se nechal unést a něco ti řekl,“ vyzval ho Ignace, do tónu se mu vkradla podrážděnost. „Je to fuk. Poradím si. Prostě jsem chtěl zjistit, jak na tom jsi ty. Nevím, co sledují tím, že nechali sledování dědiců zcela na tobě… Jsou to všechno pěkný sračky. Moc toho ale nevím. Z Caëla jsem dostal tak akorát kulové… Měl jen kopu blbých řečí, ale něco mu dělá vážné starosti, znovu totiž začal kouřit… Aurélie teď podezřele často cestuje na Olantis… A zrovna o Voronském se povídá dost věcí, tak si opravdu dej pozor, ať tě nezatáhne do průseru… Mimochodem, na sobotním zasedání obvinil Benedict Blackwood hlavní členy Ústředí z porušování Ústavy mágů Země… Vím to, protože jsem zaslechl hádku Franze Wallenburga s Johnem Caldwellem… “

          Michaëlův výraz zůstal neměnný. Hleděl na Ignace a snažil se informace vstřebat. Poznatky, které do všeho vnášely spíše zmatek, než že by situaci pomáhaly rozplést. Navíc Ignacovy informace byly spíše dojmy, než fakta…

          Nicméně si je mohl shrnout následujícím způsobem:

          Ignace nesouhlasí s úkolem, který Michaël obdržel od Ústředí.

          Situace se nevyvíjí způsobem, který by vyhovoval Judicaëlovi.

          Aurélie sleduje nějaké zájmy spojené s Olantisem.

          Andrej Voronskij nesouhlasí se směřováním Ústředí.

          Benedict Blackwood se obrátil proti Anastasiji Voronské.

          Názory členů Ústředí na situaci se zásadně liší.

 

          „A z těch dvou, myslím Wallenburga s Caldwellem, podporoval někdo Blackwooda?“ položil otázku.

          Ignace se poškrábal na obočí. „Wallenburg vyjádřil sympatie k Blackwoodově postoji. Caldwell ho obvinil z pokrytectví…“

          „Tím pádem britské magické rody nejsou jednotné,“ zkonstatoval Michaël.

          „Ne,“ souhlasil Ignace.

          Michaël potřásl hlavou. Ne, že by tato poznámka vnesla do situace nějaké světlo.

          „Ignaci,“ oslovil bratra, „souhlasím s tebou, zní to jako sračky!“

          Ignace ho probodl pohledem, načež mu cuklo v koutku. „Však to říkám…“

          Michaël přikývl.

          „Dobře,“ Ignace energicky vstal.

          „Co kdybych ti šel okupovat kuchyň?“ nadnesl černovlasý. „Mohl bych nám uvařit večeři…“

          Michaël se zatvářil zmateně. „Co?“ Tohle ani jeho vycvičený obličej nezvládl. Ignace chce vařit?! Pro ně oba?! Přeskočilo mu?

          „Večeři,“ zopakoval jeho bratr. „Máš tu vůbec nějaké suroviny?“

          Michaël na něho stále hleděl s pochybami v tváři. Ignacovi určitě muselo přeskočit… Měl by zkontrolovat, jestli nemá horečku. „Popravdě…,“ začal.

          „Rozumím,“ zarazil ho Ignace, otočil se a zmizel v kuchyni, aby zjistil, jak žalostný je stav Michaëlových zásob. Netrvalo to dlouho a černovlasý se vrátil. „Zvedej se,“ vyzval ho. „Jsem tu autem, myslím, že potřebuješ velký nákup…“

          Michaël zamrkal. „To přece není nutné…,“ zkusil.

          „Nehádej se, jdeme.“

 

          „Co to do tebe vjelo?“ ptal se, když opravdu seděl na předním sedadle vedle řidiče.

          Ignace se ušklíbl. Nastartoval auto. „Rozhodl jsem se, že potřebujeme utužit naše bratrské vztahy,“ vysvětlil. Pomalu vycouvával.

          „Ty sis něčeho šlehnul?“ nechápal Michaël.

          „Tobě se furt něco nezdá,“ povzdechl si Ignace, rozjel se a vyrazil. „Od teď si hodlám dělat, co chci…“

          „Aha…“