Obraz Tallantridy – Kapitola 23

Při západu slunce

 

 

| Tallantrida, Talltrasa, 2. den první třetiny VII. měsíce roku 1017 arnoského času (1017 | VII. | 2),

  (tj. středa 20. září 2017 zemského času)

 

         Etiarwell stál na terase svého paláce. Ruku měl volně položenou na bílé kuželkové balustrádě a pohled upíral do dáli k obzoru. Do míst, kde se obloha potkávala s hladinou moře. Slunce pomalu zapadalo a nebesa zaplála ohnivým nádechem. K jeho uším doléhal hukot vln. Slaný vítr mu hladil tvář a čechral vlasy. Velkokrál Tallantridy zavřel oči, vychutnával si poslední sluneční paprsky toho dne.

         „Věděl jsem, že tě tu najdu,“ proťal klidný okamžik hlas jeho černovlasého přítele.

         Etiarwell nereagoval. Nechal Ariarta, ať dorazí až k němu. Jeho strážce ho objal kolem pasu a majetnicky přivinul k sobě. Dovolil mu to. Natočil hlavu a zadíval se do jeho tmavých očí. Ariartas mu zastrčil pramen blonďatých vlasů za ucho a pohladil ho po tváři. Etiarwell si všímal ustarané vrásky, která se rýsovala na Ariartově čele.

         „Delegace z Takkassy dorazí zítra v 9 hodin,“ obeznámil ho černovlasý muž věcně.

         Etiarwell přikývl. „Vypadá to, že mám nejvyšší čas se rozhodnout, jestli je přijmu.“

         Ariartovi zacukalo v koutku. „Působili, že je to naléhavé.“

         Etiarwell se ušklíbl. „Jak nečekané,“ odvětil a odtáhl se od něj. Opět se zadíval na moře.

         „Potvrdili, že členem delegace bude i kancléř Thaarwan,“ pokračoval Ariartas s podáváním informací.

         „Tak to se mám na co těšit,“ povzdechl si Etiarwell. „Vzkaž kuchařům, ať na zítřejší tabuli připraví kalamáry. Co vím, Thaarwanovi antipatie k tomuto pokrmu jsou stále značné.“

         Ariartas se zasmál. „Jak si přeješ, Tvoje Výsosti.“

 

         Etiarwell potřásl hlavou. Sledoval loď, která vyplouvala z bezpečí přístavu na svou plavbu.

         „Připadá mi téměř neuvěřitelné, že už je to deset let, kdy stávám na této terase jako vládce Tallantridy,“ svěřil se Etiarwell se svými myšlenkami. „Deset let a já pořád pochybuji…“

         Ariartas se podmračil. „Nechceš tu doufám zpochybňovat svoje činy?“ pronesl vážným tónem. „Pokud vím, vždy ses rozhodl, jak nejlépe jsi mohl. Tallantrida tě potřebuje.“

         „Nikdy jsem o tento trůn nestál,“ připomněl, „Chtěl jsem jen dvě věci, ochránit svou rodinu a aby moje země vzkvétala. Výsledek? Ze své rodiny jsem tu zbyl sám a Etianeesa je poznamenaná válkami.“

         „Někdy je pro uchování míru nezbytné vést válku,“ reagoval Ariartas. „Každá volba má svou cenu. Na každé cestě za ideálem musíš něco obětovat.“

         „Co když ta cesta nemá konce a v příkopech podél ní se ti jen vrší těla mrtvých?“

         „Co chceš slyšet, Arwe?“

         „Popravdě…? Nevím. Mám obavy, že zemřu dříve, než to vše stihnu dokončit. Nemám následníka, ne takového, kterého by po mé smrti uznali. Pokud bych skonal příliš brzy, vše se propadne do chaosu, a oběti, které jsem učinil, budou marné…“

         Ariartas se zprudka nadechl. „Mluvíš nesmysly,“ zavrčel. „Garantuji ti, že ještě dlouho neumřeš.“

         Etiarwell se jen ironicky usmál. „Oba víme, jak na tom jsem.“

         „Nedovolím ti umřít,“ sykl. „Musíš jen být opatrnější, dbej na sebe víc…“

         Světlovlasý muž zavrtěl hlavou. „Ta chvíle se blíží… Tahle,“ s opovržením pohnul rukou, jako by ukazoval na své tělo, „schránka je příliš slabá. Selhává… Každým dnem víc a víc pociťuji, že mi dochází čas.“

         Pohlédli si do očí.

         „Něco takového naprosto odmítám,“ procedil Ariartas skrz rty.

         „Neříkám to proto, abys mým slovům rozporoval,“ prohlásil Etiarwell. „Taková je pravda. Musíme se zařídit podle toho.“

         Ariartas ho propaloval pohledem. V jeho očích vzplanul vztek. „Hodlám se s tebou dívat na západy slunce přinejmenším ještě dalších padesát let. Nic jiného neakceptuji.“

         Etiarwell neřekl nic. Hleděl do jeho nesmiřitelných očí. Nakonec zvedl levou ruku a pocuchal svému příteli vlasy. „Cením si toho,“ usmál se. „Mám návrh. Co bys řekl na to, kdybychom dnešní noc prosouložili?“

 

         Ariartas zamrkal. Tohle byl nečekaný obrat situace. Ústa se mu zkřivila do úkřenu. „Beru to jako satisfakci za tvé nepřípustné poznámky,“ oznámil a sjel Arwa pohledem lovce prohlížejícího si svou nejcennější trofej. Chytil jeho pravou ruku pod loktem a natlačil jej na kamenné zábradlí. Přitlačil se na něj a dýchl mu na krk. „Umučím tě slastí,“ zašeptal mu do ucha předtím, než sevřel v ústech jeho ušní lalůček a jemně po něm přejel zuby.  

         Etiarwell sykl. „To je lákavé,“ vydechl a naklonil hlavu tak, aby svůj krk Ariartovi lépe zpřístupnil. Tělem mu projel elektrizující impuls, když jeho strážce využil nabídnuté kůže a počastoval ji polibky.

         Ariartas se nerozpakoval a obratně začal rozvazovat pásy a šerpy na Arwově tunice.

         Arwell svými třemi prsty na levé ruce škrábal Ariarta přes lopatky. Koleno vstrčil mezi Arirtovy nohy a otřel se tak o jeho zdvihající se přirození.

         „Navrhuji nejprve společnou lázeň,“ nabídl Arwell.

         Vyměnili si pohled.

         „Bojíš se, že kdybychom si to rozdali tady, uslyší tě celá Talltrasa?“ nadhodil Ariartas provokativně.

         „Kdo ví,“ v Arwově očích se zajiskřilo. „Ještě by mi tě pak někdo mohl chtít přebrat.“

         „Jako by proti tobě měl kdokoli šanci,“ uchechtl se a ukradl si dravý polibek. Utkali se v lítém šermu jazyků a jeden druhému plenili dutinu ústní, dokud je nedostatek vzduchu nepřinutil se od sebe odtáhnout. Oba lapající po dechu se zarudlými tvářemi.

         Etiarwell věnoval Ariartovi vyzývavý pohled. Černovlasý hodlal znovu zaútočit svým jazykem, když… Arwell ztuhl na místě. Jeho ruka bezvládně klesla a on se zadíval kamsi daleko za svého společníka. Do očí se mu promítlo něco nepřítomného. Ariartas ho musel zachytit, aby se vládce Tallantridy neskácel k zemi... 

 

         ... Stromy. Hustý les.

         Muž se prodírá mezi smrky.

         Další z větví ho škrábne na obličeji. Má ho celý rozedraný. Stejně jako i holé paže a trup.

         Má rozseklý ret, monokl na pravém oku, tržnou ránu na čele, ze které mu vytrvale stéká krev.

         Jeho kalhoty připomínají rozervané cáry. Je bos, zraněná chodidla jsou umazaná od špíny a krve. 

         Dochází mu síly. 

         Snaží se postupovat stále vpřed.

         Musí uniknout pronásledovateli.

         Musí uniknout…

         Uniknout…

 

         Rána a praskot. Stromy nedaleko vzplanou.

         Muž vykřikne. Uskočí na stranu.

         Pryč! Musí pryč!

 

         Konečně se dostává z houštiny. Rozebíhá se.

         Další ohnivá střela prolétá nad ním. Zapaluje další stromy.

         Panika. 

         Zakopává o větev. Padá na zem. Zasténá. 

         Musí vstát!

         Namáhavě se zvedne na nohy. Klopýtavě pokračuje ve své cestě.

 

         „Neutečeš,“ vzduch protíná výsměšný jízlivý hlas.

         Pronásledoval vychází ze stínů, zpoza stromů. Dohnal svou kořist.

         Drží dlaň obrácenou vzhůru. Na ní mu zlověstně plápolá plamen

         „Opravdu si myslíš, že ti dovolím, abys všechno pokazil? Právě teď?“ ptá se temně. 

 

         Pronásledovaný se bezradně rozhlíží kolem sebe. Hledá další únikovou cestu. 

         „Arwe!“ zakřičí zoufale do prostoru. „Pomoz mi! Prosím tě. Chci to napravit… všechno.“

 

         Druhý muž se rozesměje. Trhne rukou a nechá vzplát další stromy. Postupně tak uzavře svou oběť do ohnivé zdi.

         Není úniku.

 

         „Jsi neskutečný blbec,“ pronáší pronásledovatel. Užívá si svou nezpochybnitelnou převahu. „Snad si vážně nemyslíš, že by tě Etiarwell vzal na milost? Po  tom, co jsi mu provedl...“

         „Nech mě jít,“ žadoní nešťastný muž. Přeskakuje mu hlas a prozrazuje tak jeho děs.

         „Ne, podruhé si svou šanci vzít nenechám. A už vůbec ne tebou.“

         „Lirte, pochop mě…“

         „Ne, ne, ne, Laerde,“ pronásledovatel se baví bezradností své oběti. „Ty pochop, že bys mě měl začít prosit, ať tě zabiju rychle. Mohl bych si totiž ta léta příkoří chtít vybít na tobě.“

         Muž na něho vytřeští oči. V jeho tváři se v tu ránu projeví čirá hrůza. „Lirte! ... Dělal jsem to všechno kvůli tobě… Obětoval jsem… vše...“

 

         „Selhal jsi,“ zasyčí pronásledovatel. Je to rozsudek. „Ničím neodčiníš tu potupu, které jsi mě svým selháním vystavil… Ničím!“

         Do vzduchu nakreslí dva znaky a prudce trhne rukou.

         Stejné znaky se rozzáří na Laerdově noze. Rozžhnou se. Laerdovi se zhrdla vydere táhlý bolestný výkřik a padá k zemi, kde se zkroutí bolestí.  

         „Ne… Lirte, prosím…“

         Lirt se zasměje. „Ty jsi takový ubožák. Nečekal jsem, že začneš prosit tak brzy…“

        „Prosím tě. Smiluj se!"

         ...

 

         Etiarwell se zprudka nadechl. Zamrkal. Záhy si uvědomil situaci. Seděl na zemi, přidržovaný Ariartem, aby se nesvalil na podlahu zcela. Třeštila ho hlava. Dozvuky obrazu doposud silně vnímal.

         „Cos viděl?“ ptal se Ariartas věcně. Na Arwellovy vize byl zvyklý, byť se málokdy stalo, že by ho přepadly tak jako právě teď.

         „Daerwekkský les,“ pronesl Arwell. „Jižní část, blízko cesty k Asddertě,“ dodával. „Chci tam průchod. Co nejrychleji.“

         „Co se děje?“

         „Zařiď, co říkám,“ zasyčel. Střep v hlavě se stával nesnesitelným. „Musím zachránit jednoho idiota.“

         „Bezva,“ utrousil Ariartas mrzutě. „Je ti jasné, že tato změna programu se mi vůbec nezamlouvá?“

         „Arie!“ zavrčel. 

         „Jak poroučíš,“ odvětil rezignovaně.