Obraz Tallantridy – Kapitola 25

Věci čekané i nečekané

 

| Paříž, středa 20. září 2017

 

         François si ulomil kousek pečiva. Seděl u stolu v restauraci nedaleko sídla jejich firmy společně s Reginou. Před sebou měl sklenici s vodou a společně čekali na předkrm. François mimoděk zabrousil očima k hodinkám. Bylo čtvrt na jednu.

         „On dorazí, neboj,“ uculila se Gina.

         „Myslíš, že to bude ještě dnes?“ opáčil její společník. Začínal si říkat, že se měl pro Caëla stavit, ne spoléhat na to, že na domluvený společný oběd skutečně dojde.

         „Buď trpělivý,“ uchechtla se jeho kolegyně. François reagoval povzdechem.

         „Když jsem odcházela, právě za ním mířila Angèle,“ zakřenila se. François nepatrně pozvedl obočí v otázce.

         „Tvářila se, že má na srdci něco velice důležitého. Podle mého názoru po něm dost okatě jede. Měla celkem vyzývavé minišaty. I když by bylo asi o trošku lepší, kdyby do výstřihu měla co dát.“

         François se ušklíbl. Působil nezaujatě. Natáhl se pro skleničku a upil.

         „Nevypadáš, že by tě to trápilo.“

         „Neřekl bych, že je nějak výjimečné nechat se okouzlit Caëlem,“ odvětil neutrálně. „Asi ještě nezažila jeho rýpavou náladu,“ dodal.

         „Je k ní překvapivě milý…,“ uculila se jeho kolegyně.

         „Co vím, odvádí dobrou práci,“ odtušil François rezervovaně. „Nic bych v tom nehledal. Jestli máš potřebu řešit vztahy, pojďme se zaměřit na ty tvé… Můžeme začít s tím, kolik jich teď vlastně máš?“

         Regina se zasmála. Nasadila zamyšlený výraz. „Plus – mínus pět,“ odpověděla. „Řeším teď pár komplikací. Gloria se dozvěděla o Agnès, tak mi trochu trucuje. Za to se po dvou letech ozval Jeremiah… Lehce tápu v tom, co si o tom myslet. Zatím mi ale jen píše erotické zprávy, je to celkem žhavé. Hloupé je, že Dante za mnou chce dojet ze Sicílie. Jenže u mě teď bydlí Rodrigo Domingo… Kdyby se tihle dva potkali, zřejmě by to dopadlo docela ošklivě. Víš jak, Dante nejde pro ránu daleko a Rodrigo si nenechá nic líbit. Pak je tu pořád Raphaël, ale toho asi není třeba počítat. A včera v baru jsem potkala jednu roztomilou slečnu z Maďarska – Tamaru… Chceš ukázat její profil? Má tam skvělé fotky ve spodním prádle.“

         „Ani ne. Začínám litovat, že jsem se zeptal,“ povzdechl si François. „Neuvažuješ o tom, že by sis nechala jen jednoho, nebo jednu?“

         „Myslíš vážný vztah?“ Gina povytáhla obočí. „To nevím… Kdybych hledala někoho na stálo nebo – nedej bůh – založení rodiny, chtěla bych někoho typově podobného tobě, potenciálně Caëlovi.“

         „Založení rodiny,“ zopakoval po ní. „Mám to brát tak, že až jednou s Caëlem zatoužíme po potomstvu, nabízíš se nám jako náhradní matka?“

         Gina si ho kriticky prohlédla. „Nevím, jestli vás dva mám dostatečně ráda na to, abych kvůli vám riskovala svoji postavu.“

         Objevil se číšník, který jim naservíroval předkrm.

         „Ale je to zajímavá představa,“ rozváděla Regina tuto úvahu, zatímco si ukrajovala kousek vejce. Koutky se jí rozšířily v pobavený úsměv. „Představ si, že by to dítě podědilo moje a Caëlovy geny? Myslím, že jediné vhodné jméno pro takového tvora by bylo Damien.“

         François se uchechtl. „A kdyby to byla dcera?“

         „Tak by to byla Samara,“ prohlásila Regina s jistotou.

 

         „Vidím, že jste vybrali dobré místo,“ ozvalo se tónem mírně podbarveným arogancí.

         „Ale ne, narušitel dorazil,“ posteskla si Gina a sjela příchozího Caëla hodnotícím pohledem. Ten už odtahoval židli a sedal si vedle Françoise. „A tak dobře se nám bez tebe povídalo,“ dodávala Gina s teatrálním povzdechnutím.

         Caël se zašklebil. „Co jste probírali?“

         „Jen jsme tě pomlouvali,“ usmála se Regina nevinně. „Nic, co by tě mělo trápit.“

         „Gina se mi svěřila, že by s tebou chtěla mít děti,“ obeznámil ho François. „Dvojčata Damiena a Samaru.“

         „Zajímavý nápad,“ zkonstatoval Caël povzneseně. „Řešili jste i metodiku oplodnění?“

         „Řešili jsme především genetickou vhodnost tohoto počinu,“ reagovala Gina. „Co ti chtěl andílek?“ zajímala se.

         Caël nezaujatě trhnul rameny. „Přesvědčovala mě, abych poskytl rozhovor jakémusi plátku. Řekl jsem, že ne. Přepokládám, že nemají, o čem psát, tak chtějí opět připomenout moji matku…“

         „Dobrý den,“ obrátil se na příchozího číšníka, kterému vzápětí sdělil vlastní objednávku.

 

         Rozhovor se jim na nějaký čas stočil k práci. Na řadu přišel hlavní chod a jejich debata postupně opět zabředla do jinačích vod.

         „Máš dnes na večer nějaký plán?“ nadnesl Caël zamyšleně dotaz směřovaný na Françoise.

         „Nic zvláštního.“

         „Stav se u mě,“ vyzval ho černovlasý muž, „na večeři… Pokud máš zájem.“

         „To bych nejspíš mohl,“ souhlasil François a zkoumavě se na Caëla zadíval. Takové nicneříkající pozvání mohlo předznamenávat mnoho věcí „Na sedmou?“

         „Přibližně tak, budu tě čekat,“ kývl Caël. „Ocenil bych, pokud bys vzal nějaké fotky svojí rodiny,“ dodal. „Přál bych si důkladnou prezentaci o jejích členech.“

         „To myslíš vážně?“

         „Naprosto,“ ujistil ho Caël. „Rád vím, do čeho lezu. Za dobu, co se známe, jsi mi zatím neposkytl příliš mnoho informací.“

         „Taky nebyl důvod o nich mluvit,“ odtušil François trochu trpce.

         Byl to jen krátký mžik, kdy se Caël zlehka dotkl Françoisovy ruky v povzbudivém gestu. Jeho hnědooký přítel se nepatrně pousmál, ale to už si Caël klidně ukrajoval další sousto jakoby nic.

 

         Gina přelétávala kritickým zrakem z jednoho na druhého. Její obočí vystouplo téměř do půlky čela. „Vy jste nenápadní jak ohňostroj ve tři v noci,“ podotkla uštěpačně. „Přede mnou se držet zpátky nemusíte.“

         Oba dva si ji přeměřili.

         Caël ji zpytavě propálil svou černí. „Ujišťuji tě, že na tebe ohledy nebereme.“

         Françoisovi povážlivě cuklo v koutcích. „Navíc před tebou si nemůže být jistý vůbec nikdo.“

         „Hm,“ protáhla Gina, „Jsem zvídavý člověk,“ zapředla a v očích jí zajiskřilo. „Co kdybyste se podělili o některé své milostné zážitky?“

         „Hledáš inspiraci?“ ušklíbl se Caël.

         „Možná?“ uculila se. „Svěříš se?“

         Caël protočil očima. „Víš, co bych si přál? Aby mi lidé přestali pokládat hloupé otázky a nestrkali nos do věcí, do kterých jim je houby s octem. Bohužel je to marné.“

         François se zasmál. Možná by něco dodal, kdyby se nerozezněla melodie Caëlova mobilu.

         „Nemáš klid ani na obědě, co?“ rýpla si Gina.

 

_

 

 

         Caël téměř lhostejně vytáhl mobil, zadíval se na displej… a kriticky nadzvedl obočí.

         Možností, kdo si dovoluje otravovat v tomto čase, bylo mnoho, ale že displej ukáže jméno: A. V. Voronskij opravdu nečekal.

         „Omluvte mě,“ vyzval své přátele a přijmul hovor.

 

         „Dobré poledne, Andreji Viktoroviči, nudíš se?“ protáhl ironicky. „Nebo sis spletl číslo?“

         „Leclère,“ Andrejův hlas zněl odměřeně. „Nemám z toho radost,“ ujistil ho. „Potřebuji s tebou mluvit.“

         „Ale nepovídej. O čem?“

         „Na něco jsem přišel,“ naznačil. „Má to spojitost s Étiennem…“

         „Zastav,“ přerušil ho Caël. „Teď vážně. Měl jsi někdy v poslední době těžký úraz hlavy? Jinak si tvůj telefonát nedokážu vysvětlit.“

         „Potřebuji si něco ověřit. Étienne mě ignoruje. Ty k němu máš blízko. Vím, že ti na něm záleží…“

         „Ten úraz ti musel nenávratně poškodit mozek,“ sykl Caël, jeho výraz v očích značně potemněl.

         „Mohli bychom se sejít?“

         Caël scvakl zuby. Byl si vědomý pohledů obou spolustolovníků. Volajícího slyšet nemohli, ale jeho věty jejich pozornost zjevně zaujaly. Regina se křenila, François se tvářil ustaraně.

         „Jsi si stoprocentně jistý, že se s tím chceš obrátit právě na mě?“ zeptal se Caël důrazně. 

         „Ano.“

         „Fajn,“ Caël si skutečně povzdechl. „Tak se sejdeme. Dnes večer, 18:30, vyhovuje?“

         „Ano,“ reagoval Andrej stejně stručně.

         „Víš, kde bydlím?“

         „Ne.“

         „Poblíž zoo, pošlu ti přesnou adresu,“ odtušil. „Doraž včas.“ S tím ukončil hovor.

         Blbý vtip!

         Caël zvažoval svůj další krok jen pár sekund, než vytočil číslo Étienna.

 

         „Caëli?“ ozval se Étienne podrážděně. „Nějaký problém?“

         „Přemýšlel jsem o našem minulém rozhovoru,“ nadnesl. „Něco pro tebe mám,“ poušklíbl se.

         „Poslouchám.“

         „Přes telefon to řešit nebudeme. Stav se dnes večer u mě. 18:45.“

         Ukončil hovor. Rty se mu zkroutily do úšklebku.

 

         „O co šlo?“ To by nebyla Regina, aby se nezeptala.

         Caël si odfrkl. „Dva idioti mají pocit, že nemám nic lepšího na práci než řešit bordel kolem jejich vztahu.“

         Gina si natočila pramen vlasů na prst. „Takže si hraješ na dohazovače," zkonstatovala pobaveně.  

 

         „Náš večer stále platí?“ zajímal se François věcně.

         „Samozřejmě,“ ujistil ho. „Pro tebe jsem si vyhradil celou dnešní noc a nehodlám na tom nic měnit.“