Obraz Tallantridy - Kapitola 30

Nezodpovězená otázka

 

 

| Kapverdy, ostrov São Vicente, čtvrtek 24. prosince 2015

 

           Andrej umlkl. Došla mu slova. Hlavou se mu naráz prohnalo spousta myšlenek, jeho srdce se pokoušelo zpracovat množství emocí. Výsledkem byla prázdnota. Hleděl na Étienna a něco v něm stále nechtělo uvěřit.

           Hlas v jeho hlavě stále křičel jediné:

           „Étienne je z rodu Allarwarnů! Tallantridský uchvatitel je jeho bratr!“

           Lhal mu! Celou dobu mu lhal… Nebo spíš prostě jen neříkal pravdu?

           „Dej mi chvilku,“ vyzval ho. Otočil se a došel ke skříni, natáhl si džíny, dal si košili. Obul si sandále. „Projdu se…“

           Vyprovázela ho Étiennova chladná modř.

           Étienne si odfrkl. „Neměl jsem ti to říkat,“ prohlásil odměřeně.

           Andrej cítil, jak jím projela vlna vzteku. Chtěl ho v sobě udržet, ale jeho hráze pod náporem emocí povolily...

           „Naopak!“ zakřičel. „Měl jsi mi to říct! Mnohem dřív!“ vyštěkl úsečně. „Chodíš přeci se mnou! Nebo ne?!“

           Pak se otočil a vypadl. Práskl za sebou dveřmi. Vydal se z hotelu pryč.

 

           Přivítal ho příjemný větřík, hřející slunce, byť přicházející mraky naznačovaly blízkou přeháňku. Tyto vjemy však vnímal spíše okrajově.

           Šel nejkratší cestou k moři. S neurčitou vizí procházky po pláži. Opravdu zuřil. Nevzal si sebou ani mobil a, jak si uvědomil, ani klíče od apartmánu. Ne, že by se pro cokoli hodlal vracet!

           Kráčel podél vody. Až po několika kilometrech chůze měl pocit, že bouře v jeho nitru se uklidňuje. To se posadil na kámen a zadíval se na mořskou hladinu. Poslouchal hučení vln. Přivřel oči a nechal vítr, aby mu čechral vlasy a hladil tvář.

           Étienne je pitomec!

           Ještě, jak zdůraznil, že Caël to nikomu neřekl! To si vážně myslí, že on, Andrej, má neodolatelnou potřebu vyklopit matce (nebo komukoli jinému) všechno, co se od něho dozví?! Urazilo ho to. Co si Étienne o něm vlastně myslí?!

           Do háje! Vždyť Étienne věděl, kdo Andrej je! Nezatajil mu vůbec nic! Musel si to všechno uvědomovat hned od začátku. To ho celou dobu vodil za nos? Co když to je nakonec Étienne – nebo možná Etiernell, kdo využívá jeho, aby se dostal k informacím? Vždyť s ním celou dobu manipuluje…

           Proč jinak by ho nechával tápat? Dovolil mu se týrat pochybami? Lhal?

 

           Možná by si opět měl shrnout jemu známé informace, že?

• Étienne a princové přešli na Zem v noci z 25. na 26. července 2007.


• Tvrdí se, že Étienne požádal Mistra o ochranu Společenstva pro něho a pro prince.


• Pokud chtěli zůstat na Zemi, museli požádat zemské představenstvo o „povolení k pobytu“. K tomu mohlo dojít jen za určitých podmínek.


• 13. srpna 2007 je definitivně uzavřena tzv. Dohoda o Pečetích.


• Vzápětí byly zahájeny přípravy k začlenění nových Arnosanů do zemského systému.


• 30. srpna 2007 došlo k zapečetění magie dědiců Tallantridy.


• 31. srpna 2007 jsou bratři Tallantové rozděleni a svěřeni do ústavní péče.


• Étienne ve všech záznamech figuruje buď jako Etiernell Inuetra nebo jen jako Étienne Magnier. Mistr Magnier dodal důkazy, že Etiernell je skutečně jeho synovcem…
  
  Nikde nic nenaznačovalo, že by Étienne mohl být bratrem uchvatitele…


• Andrej dostal Dědice na starost až na podzim roku 2015. Do té doby nad nimi měl oficiální dohled David Leclère.


• Étienne mu svěřil „svoje“ (Mistrovy) Klíče k rozpečetění Pečetě Dědiců během podzimní Olantské mise, které se nakonec i přes původní protest zúčastnil.

           Dobře…

• Étienne a Andrej se seznámili 11. srpna 2011.


• Andrej už tehdy měl zájem o Étiennovu možnou pomoc Ústředí, ale byl neustále odmítán. První větší debatu na toto téma vedli v září 2012 v Benátkách.
  
  Ano, Étienne tehdy prohlásil Etiarwella za „naprosto legitimního vládce“. Stejně jako tvrdil, že „co se týče Dědiců, Ústředí jen zneužilo situace“. A stejně se vyjadřoval kdykoli později, když na to přišla řeč.


• Jenže Ústředí musí dbát především na magickou ochranu Země! Mágů je tu žalostně málo. Je zřejmé, že v případě hrozby zuřícího konfliktu, který ovlivňuje vztahy mezi světy Úmluvy, nemůže Ústředí nereagovat!

 

• Etiarwell Allarwarna se chopil vlády v Tallantridě v létě 2007. Postupně proměňoval poměry na Arnosu, čehož následkem byly i změny v Radě Arnosu.


• Tato situace se nelíbila zejména olantské Oktaviádě, která začala podněcovat myšlenku, že rovnováha deklarována Úmluvou je porušena a světy by měly zasáhnout.


• Oktaviáda tento postoj prezentuje přibližně od roku 2010, doposud se jí nepodařilo přesvědčit ostatní ke konkrétním opatřením.
  
  (Samera je zcela proti. Krat se nevyjadřuje. Zemské Ústředí se neumí rozhodnout a mlží…)


• Z Arnosu (pokud jsou Andrejovy informace správné) udržuje se Zemí spojení jen Takkassa. Jistě, že její podání může být zkreslené, zavádějící, účelové… Nicméně za současné situace je získání objektivnějších informací poměrně problematické.


• V každém případě: o Dědicích stále ví (nebo by měli vědět) pouze zainteresovaní mágové Země (a členové Společenstva).

 

• Nicolas žije poklidně na jihu Francie v adoptivní rodině.


• Život Dominiqua je komplikovanější. V červnu 2015 se pokusil o sebevraždu.


• Je pravděpodobné, že o tom Étienne ví…

           Zřejmě se dalo pochopit, že to Étienna štve, a to byť by byl „jen“ zachránce, který sem dvojčata převedl…

           Jenže pokud jsou malí Tallantové jeho bratři…

           Jaké to pro Étienna může být? Vědět, že jeden z jeho bratrů se cítil natolik… zoufale, že se pokusil vzít si život? A nemoci mu být nablízku?

           Jaké pro něj je neustále poslouchat spekulace o Tallantridském konfliktu a ustavičné osočování jeho staršího bratra z rozpoutání arnoských válek? Pokud tedy ví, o co tam jde, proč to ale neřekne alespoň jemu? Mohl by to vysvětlit Ústředí…

           Přeci, pokud má Ústředí špatné nebo neúplné informace, muselo by přiznat svůj omyl a reagovat v souladu s fakty?

           Nebo je Andrej skutečně naivní? Unikly mu nějaké další věci na pozadí?

           A v konečném důsledku, znamená to, že by Étienne opravdu chtěl stát na straně „uchvatitele“?

 

           Jak se má k tomu postavit on?

           Pokud bude hájit Étiennovy postoje, bude stát osamoceně v opozici proti prakticky všem. Caël Leclère, kdyby čirou náhodou opravdu souhlasil a byl na „Étiennově straně“, pracuje v Institutu, není členem Ústředí a na jeho zasedání nechodí. Šance, že by s ním souhlasila Aurélie Leclère nebo kdokoli jiný z rodiny Leclèrů je nepravděpodobná.

           On by s ním nesouhlasil nejspíš ani Franz Wallenburg a to si obvykle celkem rozuměli.

 

           Popravdě… Sám Andrej považuje za prioritní ochranu Země. A pokud vládce Tallantridy bude ohrožovat její bezpečnost, pokud naruší rovnováhu mezi světy, pak Étiennův bratr – nebratr není možné to tolerovat, naopak bude třeba rázně zakročit…

 

           Uvědomil si, že ho zkrápí vlahý déšť. Drobné krůpěje padaly z nebes a postupně smáčely jeho vlasy a oblečení. Zamračil se na moře, jehož vlny se vzdouvaly při foukajícím větru.

           „Tady jsi,“ uslyšel známý hlas. Andrej se zachvěl. Poohlédl se. Opravdu k němu mířil jeho světlovlasý milenec.

           Andrej se ani nehnul. Ztuhl na místě a jen pozoroval, jak k němu kráčí.

           Étienne se zastavil u něj. Posadil se na kámen k němu, dal mu ruku kolem ramen…

           „Miluji tě,“ zašeptal.

           Andrej se zatvářil nedůvěřivě. Hleděl do těch studených modrých očích. Pátral po něčem, čeho by se mohl chytit.

           „Omlouvám se,“ pokračoval Étienne. „Způsob, jakým jsem ti to řekl, byl hloupý… Moje další poznámky potom byly rovněž stupidní.“

           Andrej stále nic neříkal.

           „Já ti věřím, Andreji,“ prohlásil Étienne vážně. „Vážím si toho, jaký jsi přítel. Pamatuj si to, prosím.“

           Andrej zamrkal. Měl pocit, že se mu do očí vkrádají slzy, ale doufal, že splynou s deštěm. Nechtěl, aby ho jeho emoce teď zrazovaly.

           „Tak proč jsi nic neřekl?“ vypravil ze sebe konečně.

           Étienne uhnul pohledem. 

 

           Blonďák se zadíval na moře.

           „Protože… bych chtěl být jednoduše Étiennem Magnierem,“ pronesl pomalu. „Přiřkli mi tuto identitu a mně se… vlastně líbí být obyčejným francouzským prodavačem knih. Někdy bych opravdu chtěl strýčka Earanwella považovat za svého otce a Zéphyrine za svoji sestru. Někdy si říkám, o co by bylo snazší, kdybych i já mohl zapomenout na dětství v Etittrrase, život v Talltrase, na události, kterých jsem byl svědkem…

           Nemusel bych neustále přemítat, jestli jsem se tehdy rozhodl správně. Jestli jsem neměl udělat, co mi přikázali… Možná jsem měl zůstat bratrovi po boku. Nebyl bych teď vyhnanec…

           Ale rozhodl jsem se. Etiernell Allarwarna zemřel, když převedl Dědice na Zem. Je mrtvý. Nehledejte ho, nesnažte se ho vzkřísit. Vždyť jakým právem by se mohl zrádce Etiernell nadále považovat za prince? V kontextu všeho jsem ztratil tuto identitu již dávno.

           Svého staršího bratra jsem se vzdal a mí mladší sourozenci na mě zapomněli…

           Jsem Malířem? Ano, jistě. Umím tvořit průchody mezi světy. To umí kdekdo. Dobrá, složil jsem zkoušky a dal jsem Společenstvu svůj malířský slib… Nazývají mě Mistr Etiernell. Jenže…

           Tušíš, jak cize mi to jméno zní? Kdo to vůbec je tento takzvaný Mistr? O co že mu jde? Co se to po něm vůbec chce? Jaké že má poslání?

           Občas si čtu jeho zprávy a říkám si: ,Tohle je opravdu to, co chci?‘ Rozmlouvám se svým Mistrem, snažím se pochopit situaci z úhlu Společenstva. Nestrannost… Můžeš být nestranný, když stojíš mezi pěti bodci? Co ti zbývá? Když se hneš kamkoli, nabodnou tě.

           Nakonec se ale stejně ptejme dál. Co je vůbec to záhadné Společenstvo Malířů? Zůstala mu ještě nějaká reálná moc? Pokud ano, proč by nemělo jednat? Na co do háje čeká?! Není právě teď situace natolik vážná, aby se legendární Malíři ozvali a připomněli Úmluvu?!

           Nebo že by ta nestrannost byla jen další z mnoha přetvářek a iluzí? Potom ale, komu straníme?“

           Andrej sledoval vlny. Étienne mu konečně svěřoval svůj pohled. Jen tápal v tom, jaký závěr z toho smí učinit. Vždyť Étienne tu přiznával, že si také není jistý správnou cestou!

           „Andreji…,“ Étienne hovořil dál, „Já chápu a respektuji, že jako pro zemského mága je pro tebe důležitá bezpečnost tvého světa. Nepředpokládám, že vezmeš můj pohled na věc za svůj… Jen po mně nechtěj, abych pro Zemi vyjednával s Arnosem. Nechtěj po mně, abych prozrazoval Tallandridská tajemství. Nechtěj, abych pro vás stvořil obraz Tallantridy…“

           Andrej si povzdechl. „Nebylo by lepší, kdybychom s Etiarwellem jednali?“

           Étienne se ušklíbl. „Myslím, že Etiarwell nepovažuje za nutné obhajovat svůj nárok na trůn před zemským Ústředím… Co kdybyste se začali ptát, proč Oktaviáda tak strašně chce obvinit Arnos z porušení Úmluvy?“

           „Tvrdí, že jen chtějí jistotu, že rovnováha zůstane zachována…“

           „Věříš tomu?“

           „Nepřišel jsem na nic, co by to přímo zpochybňovalo…“

           „Hm,“ Étienne potřásl hlavou.

           „Ty o tom pochybuješ?“ podíval se na něho.

           „Nemám čím podložit, že by to tak nebylo,“ připustil Étienne. „Zatím.“

 

           „Co se týče vyšetřování…?“ ptal se Andrej. Pokud si to vyjasňují, měl by zjistit, jak si na tom stojí v této oblasti.

           „Jsem ochotný se na některých z nich podílet…, deme tomu, že jako Malíř,“ odvětil mu. „Jde-li o Sameru, Krat, Olantis nebo i vyloženě zemské záležitosti, mohu pomoci... Ale tobě, ne tvé matce.“

           Andrej přikývnul. „A Dědicové…?“

           Étienne se zamračil. „V této otázce nikdy nebudu dostatečně objektivní. Chtěl bych jen, aby… se měli dobře.“

           Pohlédl na něj. Objal ho kolem pasu.

           Étienne se přitáhl a vložil hlavu do Andrejových vlasů. „Máš to se mnou komplikované,“ zašeptal mu. „Mrzí mě to.“

           Andrej se zachvěl. „Stejně tě miluji.“

           Cítil, jak ho Étienne sevřel více.

 

           „Chceš tu v tom dešti ještě zůstávat?“ nadhodil Étienne po delší chvíli setrvání v objetí.

           Andrej deštík už prakticky přestal vnímat. Pokrčil rameny.

           „Já bych se možná šel převléct,“ navrhl mu Étienne. „A skočil si na jídlo.“

           Poodtáhl se.

           „Pusu mi nedáš?“ usmál se Andrej.

           „Mohl bych,“ odvětil Étienne a políbil ho.

 

-

 

           „O co tedy jde v Tallantridské konfliktu?“ zeptal se Andrej později toho dne, kdy opět seděli v pohodlí jejich pokoje. Na stolku stála otevřená flaška vína a dva nalité pohárky.

           Étienne si povzdechl.

           „Dej mi alespoň tvůj základní pohled na věc,“ požádal ho.

           „Dobře,“ souhlasil Étienne obezřetně. „Pokusím se…“

           Ještě chvíli si srovnával myšlenky, než se pustil do vysvětlování:

           „Pro začátek musím připomenout, že Tallantridu tvoří tři království: Tallaneesa, Etianeesa, Wrranieesa. Každému z nich vládla jeho královská rodina, z níž vzešlí vládci se dohromady usnášeli na směřování Tallantridy. Říkalo se tomu Tallantridský triumvirát. Fungovalo to několik staletí…

           V druhé řadě si musíš uvědomit, že Tallantridské zvyky jsou odlišné od těch vašich. Neklademe žádný důraz na pohlaví. Neočekávej, že by muž měl jakoukoli přednost před ženou. Nedává to totiž smysl. Dále – pokud si dva lidé dají partnerský slib, ani jeden z nich nepřijímá jméno rodu toho druhého. Tvá krev se tím přeci nemění…

           Váš pojem bastard Tallantriďani v principu neznají. Totiž, nemusíš se zavazovat slibem, abys mohl počít potomka. Každé dítě má dva rodiče. V případě pochybností je magie dokáže určit s naprostou přesností… Dítě získává příjmení společensky významnějšího rodiče. Jsou-li rodiče z významově ekvivalentních rodů, tak potomek nosí obě příjmení až do věku 15 let, kdy v obřadu volby zvolí příjmení toho rodu, kterého chce být součástí…

           Proč o tom mluvím? Protože stejný postup se uplatní, když se čirou náhodou stanou partnery dva vládci…

           Takže: Rosiarwell Tallanta a Saarwell Flaerwa jsou bratři. Oba jsou syny Ardarwella Tallanty, krále Tallaneesy, a Aassanadt Flaerwy, královny Wrranieesy.

           Můj otec Nardanwell Allarwarna a jeho sestra Nardwallimadt Allarwarna jsou potomci Tallsiell Allarwarny, královny Etianeesy, a Aasarwadta Flaerwy, bratra wrraniesské královny. Tallsiell s Aasarwadtem zahynuli tři roky po narození jejich dcery. Výchovy jejich dětí se ujali jejich teta s Ardarwellem Tallantou…

           Rosiarwell, Saarwell, můj otec a teta tedy vyrůstali, řekněme, jakou sourozenci. V každém případě se první tři zmínění stali králi.

           Rosiarwell to dotáhl dál, roku 987 se, s přirozenou podporou Flaerwů, prohlásil ‚králem nad králi‘, velkokrálem. Allarwarnové to nikdy neuznali, ale zpochybnil to až Etiarwell krátce po své korunovaci z kraje roku 1007. Měl velkou podporu… Rosiarwell byl násilnický, všehoschopný blázen.

           Co následovalo? Kroky k odtržení od Tallantridy. Tajná jednání. Zrada Lirmtawarnů. Krvavá lázeň v Karhwase. Smrt naší matky. Poprava Etiarwella, ke které nedošlo, jelikož můj bratr uprchl…

           Saarwell se rozhodl do toho vložit. Od Rosiarwella evidentně nedostal, co požadoval. Předpokládám, že by v pozici velkokrále nejraději viděl sebe, jenže jeho by neuznaly ani tallaneeské rody, natož ty etianeeské… Jeho království – Wrraniessa přímo sousedí s Watriozsou, která s Tallantridou nemá ani trochu dobré vztahy. Kdyby zůstal bez podpory, mohl by rovnou kapitulovat do rukou jejich vládce.

           Dál? Saarwell zorganizoval povstání. Přišel tallantridský převrat. Rosiarwell padl a Etiarwella korunovali velkokrálem. Já s malými Tallanty utekl na Zem…

           K dalším konfliktům na Arnosu povím jen to, že když se staneš vládcem země obklopené nepřáteli, kteří využijí nepokojů, tak ti nic jiného, než rozpoutat války na všech frontách nezbyde.“

           Andrej bedlivě poslouchal. Vnímal občasné zakolísání a zaváhání Étiennova hlasu. Jeho přítel potlačoval emoce, snažil se o nezabarvené, věcné vyprávění, ale hořkost plynoucí z tehdejších křivd se do jeho hlasu promítala.

           Andrej se snažil zorientovat v jeho výpovědi. O tolik se to lišilo od verze, kterou prezentovala Takkasská vláda…

           „A Takkassa?“

           „Je rival Tallantridy už od počátků jejího vzniku,“ odtušil Étienne. „Chtít od Takkassy nezaujatý pohled na věc je jako spoléhat se na výpověď uraženého, ukřivděnému děcka, kterému někdo snědl zmrzlinu.“

           Andrej se ušklíbl.

           Étienne ho probodával zkoumavým pohledem.

           „Musím si to srovnat v hlavě,“ odtušil Andrej.

           „Hlavně buď opatrný,“ vyzval ho Étienne. „Byl bych raději, kdyby ses držel stranou…“

           Andrej se na něho dlouze zahleděl. Oběma jim přeci muselo být jasné, že něco takového nebude možné!

           Hlavně… Étienne je viníkem jejich situace! Nemůže očekávat, že se Andrej nebude zajímat…

           Étienne si povzdechl. „Změňme téma,“ vyzval ho energicky. „V hotelu je dnes vánoční party, zajdeme tam?“

           „Můžeme,“ odsouhlasil Andrej večerní program.

 

| Praha, středa 6. července 2016

 

           Od jejich společných „Vánoc“ uběhlo půl roku. Společně Prahu navštívili za dobu jejich vztahu již několikrát. Teď tu trávili další společný týden, ubytováni v příjemném hotelu na Smíchově. Proházeli se po známých i méně známých koutech středoevropské metropole…

 

           Bylo pozdní odpoledne. Seděli na lavičce v parku, u jezírka. Měli výhled na skálu, na jejímž vršku se tyčil kovový altánek. Několik málo procházejících jim nevěnovalo nijak velkou pozornost, mohli si tedy vychutnat klid malého smíchovského parku.

           Andrej držel Étiennovu ruku, opíral se o jeho rameno a poslouchal kapky, které z vodopádku dopadaly na hladinu. Étienne vážným zrakem prohlížel okolí.

           Oba mlčeli. Oba ztraceni ve svých úvahách. Ale nesdíleli ticho, jejich mlčení se mezi nimi spíše stávalo tíživějším. Měli by mluvit.

 

           „Andreji,“ oslovil ho Étienne. Tón jeho hlasu donutil černovlasého muže zpozornět. Odtáhl se od něho a tázavě se na něho podíval.

           Étienne se, k Andrejově znepokojení, ošil a věnoval pohled jezerní hladině. „O něčem jsem přemýšlel…“

           Andrej cítil, jak se mu sevřelo srdce. To, jak Étienne začal… Chce to mezi nimi ukončit? Dávalo by to smysl. S ohledem na všechno…

           Étiennovi se na čele objevila vráska. „Vlastně se tě chci zeptat už nějakou chvíli…“

           Toto není věta, kterou se člověk rozchází…

           „Usoudil jsem, že jsme spolu už celkem dlouho dobu,“ pokračoval Étienne.

           Andrej si připadal čím dál tím zmateněji. Přemýšlel, jestli někdy (a pokud, tak kdy) zažil, aby Étienne, pokud je ochotný se o informaci podělit, použil tak rozvláčný úvod. 

           „Možná je čas náš vztah někam posunout,“ vysvětloval Étienne. Opět se podíval na Andreje.

           „Andreji,“ pronesl, skoro obřadně, „Chtěl by ses stát mým manželem?“

           Andrej na něho vytřeštil oči. Cože?! Absolutně nepobíral ten dotaz.

           Tohle byl blesk z čistého nebe. S ohledem na jejich situaci… Na všechno…

           Co to je za otázku?! Étienne se zbláznil?! Určitě je to z toho horka. Je přehřátý.

           Jasně, že ho miluje. Chce s ním být, v dobrém i zlém, podporovat ho…

           Ale vždyť to už přeci dělá? Už k sobě přeci patří!

           Není nutné to stvrzovat nějak oficiálně!

 

           „Chceš…,“ nedokázal se vyjádřit, hlavou mu právě mířilo asi milion otázek, cítil tolik protichůdných pocitů, že nebyl s to určit, jaké emoce to v něm vyvolalo, „Chceš si dát… magický slib partnerství?“

           Tallantridské vidění sňatku mu Étienne vysvětloval. Pokud by je chtěl spojit s pomocí magie…

           Étienne ale zavrtěl hlavou. „Na to neumíš dostatečně dobře allarsky,“ ušklíbl se.

           „Chtěl bych s tebou uzavřít sňatek,“ upřesňoval Étienne, „jsme na Zemi, tedy podle zemských zvyklostí.“

           „Jsme muži,“ připomínal Andrej zjevný fakt.

           „Pokud vím, ve Francii jsou stejnopohlavní manželství povolená…“

           „Já jsem ale z Ruska…“

           „Předpokládám, že bychom se brali ve Francii,“ opáčil.

           Andrej polkl. On si nedělá srandu… Étienne si ho chce vzít… Co s tím?! Co do háje s tím?! Takovou alternativu nepředpokládal. S ničím takovým, tak absurdním, nepočítal.

           On si ho přeci vzít nemůže.

           „A vůbec,“ odbyl to Étienne. „Můžeš přestat řešit byrokratické problémy a zaměřit se na to nejdůležitější: ‚Chceš si mě vzít, nebo nechceš?‘ Řešení všeho ostatního záleží na tvé odpovědi.“

           „Já…,“ začal.

           Chci, samozřejmě, že chci!

           Není to ale tak snadné, jak prezentuješ!

           Jestli ti řeknu ‚ano‘, matka mě definitivně odepíše.

           Poslední dobou Anastasija dokonce několikrát zmínila, že Taťjana Grigorjevna Golovleva by (zvláště, co se týče ekonomického hlediska) pro něho byla ideální nevěstou. Jistě, že ji vytrvale odmítal…

           Jenže vzít si Étienna, to by jeho matka nepřijala v žádném myslitelném vesmíru. Přestal by pro ni existovat.

           A to by znamenalo přijít o všechno. O práci, o zázemí… Jeho pozice v Ústředí by se, pokud ne zřítila, tak neskutečně zkomplikovala. Všechno dosavadní úsilí by bylo v tahu.

           Nemůže říci ano.

           Ale když řekne ne… Nechce říct ne! Pokud by šlo jen o lásku, tak v tom má zatraceně jasno. Miluje ho, do háje. Co po něm chce?!

           „…nevím,“ dokončil.

 

           Étienne se zamračil. Andrej postřehl, že blonďákovy oči zchladly.

           „Aha,“ řekl a odvrátil se.

           Andrej zalapal po dechu. Připadalo mu, že na místě omdlí.

           „Moje rodina by to nikdy neakceptovala,“ vydechl.

           Étienne pevně semknul rty. Dal si načas, než odpověděl: „Vytvořili bychom rodinu vlastní… Naši…“

           „Lambert Magnier by s tím souhlasil?“

           „Kašlu na to, jestli by s tím souhlasil právě on,“ odsekl příkře.

           Andrej se stáhl. „Promiň…“

           Uvědomil si, že se mu chce brečet.

           Neměla by žádost o ruku patřit k těm nejšťastnějším dnům?

           „Jde jen o to, jestli chceš…,“ zdůraznil Étienne poslední slůvko.

           Andrej mlčel.

           „Jestli potřebuješ čas,“ nadnesl Étienne. „Nemusíš mi odpovídat hned. Můžeš si to rozmyslet…“

           „Děkuji…“

 

           Ten večer už se o tom nebavili.

           Druhý den Andrej vždy, když už to vypadalo, že se Étienne vrátí k včerejší debatě, převedl řeč jinam.

           V pátek se rozloučili. Andrej se vracel do Moskvy, Étienne do Paříže. Otázka mezi nimi stále visela ve vzduchu.

 

           Z plánovaného setkání v srpnu sešlo, protože Étienne musel někam neodkladně odcestovat. Nepodal mu žádné bližší vysvětlení.

           Jejich rozhovory probíhaly pouze prostřednictvím skypu. A Étienne se odpovědi na svou otázku nehodlal vzdát.

           „Ano, nebo ne?“

           „Pokud to je ne, chci to vědět.“

 

           Byl to Andrej, kdo začal jejich hovory omezovat. Copak to šlo? S tím vším, co se dělo kolem? Copak si mohl dovolit riskovat Anastasijino opovržení?

           Přišel listopad. 13. listopadu 2016.

           Andrej zavolal Étiennovi na skypu po čtrnáctidenní odmlce. Bavili se v celku normálně... 

           „Étienne,“ začal vážně, obezřetně. „K té otázce… Je tu příliš mnoho faktorů, které musím zohledňovat…“

           „Ano, ne. Vyhýbavá odpověď je k ničemu.“

           Andrej vypustil z úst vzduch. Copak si Étienne stojí na vedení? Dělá mu to schválně? Snaží se ho týrat?

           „Já chci být s tebou, ale…“

           „Andreji, mě to už vážně nebaví,“ povzdechl si Étienne. „Ať se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat. Pokud máme být spolu, pak budeme spolu. Postarám se o tebe. Ale jestli si myslíš, že spolu být nemůžeme, jedno z jakého důvodu, tak dobrá, potom to ale znamená rozchod…“

           „Étienne,“ hlesl Andrej. „Tak snadné to není…“

           „Je,“ odvětil. „Andreji, ne je odpověď…“

           „Ale…“

           „Máš půl roku,“ prohlásil Étienne. „Nejpozději 13. května 2017 chci tvoje rozhodnutí. Jestli se do té doby nevyjádříš – jakkoli –, beru to jako konec.“

           Étienne ukončil hovor. Jeho tvář zmizela z obrazovky notebooku, dokonce se i odhlásil…

 

           Andrej se zabral do práce pro Ústředí. Řešení konfliktů na této úrovni třeba napomůže k jeho rozhodnutí v úrovni vztahů…

           V únoru začala jeho mise na Kratu. Trvala čtyři a půl měsíce. Zpět na Zem se vrátil na konci června 2017, tedy dlouho po Étiennově termínu…

           Svůj vztah s ním zřejmě prohrál…

 

           Červenec 2017.

           Oktaviáda obvinila Tallantridu z podpory revolucionářského hnutí na Olantisu.

           Takkassa viní Tallantridu z porušování Dohody Rady Arnosu.

 

           Ústředí se dohaduje o stanovisku.

           Koncem srpna Anastasija vyslala Andreje, aby získal Étienna pro jejich věc.

           Navíc, údajně už zhruba od půlky roku 2016 nikdo netuší, kde je Mistr Lambert…

 

           10. září 2017 se Andrej s Étiennem viděli po jednom roce, dvou měsících a čtyřech dnech od osudné otázky.

 

           11. září se Nicolas Favreau seznámil s Dominiquem Allardem-Blanchardem.

 

 

 

| Paříž, pátek 22. září 2017

 

           Vytěsnit nechtěné myšlenky. Provětrat si hlavu.

           Andrej vyrazil do Boulogneského lesíku. S přehrávačem, sluchátky v uších. Zaběhat si. Potřeboval to.

           Ne, nebude myslet na Étienna…

           Nebude myslet ani na Avril, kterou si našel v databázi a… Ne!

           Nebude myslet na všechny chyby, které udělal.

           Nebude… myslet… na nic…

 

           Už se stmívalo, když přecházel most Saint-Cloud, aby na druhé straně nasedl na tramvaj a odvezl se domů.

           Nechtěl myslet na to, že Étienne bydlí nedaleko. Kdyby se místo na zastávku vydal vzhůru kopcem, brzy by dorazil k domu, který Étienne obýval… Že by za ním zašel? Vždyť ani neví, jestli je doma… Navíc…

           Zastavil se. Doslova strnul na místě. Výjev, který spatřil před sebou, mu rozdrtil srdce na kousíčky.

           Dvojice před ním. Stáli u zábradlí. Ještě před chvílí se mohli dívat na řeku, teď se objali a…

           Světlovlasý muž s dlouhými vlasy políbil svého černovlasého společníka.

           Blondýna viděl jen zezadu, ale ta délka, barva, držení těla… Odpovídalo to. Do puntíku.

           Étienne si skutečně našel někoho jiného?!

           Na Caëla to nevypadalo, jenže kdo by…

 

           Dvojice mužů přerušila polibek. Blondýn se otočil a v ten okamžik Andrejovi po zádech přejel mráz.

           Nebyl to Étienne!

           Černovlasého poznal. Ariartas Kallantra, velitel tallantridského vyšetřovatelského týmu na Sameře. Nesmysl!

           Záblesk pochopení se mihl i v Ariartově očích.

           „Andrej Voronskij?“ nadnesl Ariartas konverzačně.

           Andrej stále zíral na blonďáka. Ta podoba byla neuvěřitelná. Jenže…

           Vládce Tallantridy…, přímo před ním…, na pařížském mostě…

           Jestli je to blbý sen, Andrej by ocenil, kdyby se mohl probudit, ideálně hned!

 

           Světlovlasý muž zkřivil rty v chladný úsměv…