Obraz Tallantridy – Kapitola 28

Pochybnosti

 

| Paříž, sobota 13. srpna 2011

 

          Ani dnes nedovolil Étiennovi, aby jej doprovodil až k místu ubytování. Rozloučili se však polibkem u vchodu do metra. Až potom se Andrej vydal nazpět. Nepřestával se usmívat. Připadalo mu, že se snad vznáší... Strávil nádherný den s Étiennem. Do dneška netušil, že něčí objetí může být tak příjemné. Cítil se s ním tak krásně. A i kdyby se mělo jednat jen o těchto pár dní, Andrej věděl, že by ničeho nelitoval. Ve svém nitru ale doufal, že tento jeho výlet do Paříže je začátkem něčeho nádherného. Vždyť i Étienne sliboval, že si budou volat a psát a že se jistě brzy uvidí. 

         Neměl tušení, kam to může vést, jakou cenu to může stát. Ale opravdu si těmito úvahami chtěl kazit večer? Bolestně si uvědomoval, že podobné vztahy nebyly v jeho zemi zrovna tolerovány. Vlastně si pořád připadal nechutný, že po něčem takovém vůbec toužil. Jenže... co přesně na tom bylo špatného? V čem by měl být takový vztah horší? Nemůže přece za to, do koho se zamiloval... Ačkoli není to trochu silné slovo, když se znají tři dny? 

          Étienna takové pochybnosti zřejmě vůbec netrápily... 

          Andrejův pocit viny a studu narůstal, čím více se blížil k apartmánu, ve kterém bydleli. Matka by ho jistě zavrhla, pokud by se o čemkoli z toho dozvěděla. Vždyť on se opravdu líbal s mužem! Co hůř, líbilo se mu to. 

        

-

 

          Seděl s matkou na večeři v soukromém salonku. Před malou chvílí jim donesli předkrm. Anastasija si ho přísně přeměřovala.

          „Jak na tebe působí Étienne Magnier?“ zeptala se, její hlas byl zdánlivě nenucený, ale Andrej si všiml toho nebezpečného zalesknutí v jejích očích.

          Zachoval neutrální výraz. Musí našlapovat opatrně. Rozhovory s Anastasijí často připomínaly procházku po minovém poli.

          „Je velmi inteligentní,“ odpověděl odměřeným tónem.

          „Mohu tomu rozumět tak, že není vyloučeno, že byste se dokázali spřátelit?“

          Andrej zaváhal. Co tím jeho matka sleduje?

          „Vyloučit to nemohu,“ odpověděl.

          „Dobrá,“ odpověděla, znělo to spokojeně. „Potěšilo by mne, kdybyste se spřátelili.“

          Andrej tázavě vzhlédl.

          „Je to velmi důležitý mladý muž,“ vysvětlila. „Existují určití lidé, kteří by mu mohli chtít ublížit. Je pod ochranou Ústředí. Nicméně by bylo dobré, kdyby na něho někdo dohlížel, dával pozor, že mu nehrozí žádné nebezpečí…“

          „Nejsem si jist, jestli vám správně rozumím, matko,“ odvětil Andrej obezřetně.

          „Byla bych ráda, abys s Étiennem navázal kontakt. Takový, aby tě dokázal považovat za důvěrného přítele.“

          Andrej se navenek snažil zůstat klidný. Uvnitř ale zajásal. Marně si lámal hlavu, jaké argumenty zvolit, aby mohl s Étiennem zůstat ve spojení. Jeho matka mu právě poskytla dokonalou záminku.

          „Vynasnažím se, matko,“ přislíbil neutrálně.

          Anastasija se usmála. Působilo to zlověstně. „Byla bych ráda, abys mě informoval, kdyby se kolem něho objevilo cokoli neobvyklého.“

          Andrej přikývl. „Rozumím, matko.“

 

          Stejný večer obdržel Étiennovu složku. Hned v první sekundě se zarazil, když spatřil to jméno: Etiernell Inuetra. Místo narození: Etittrrasa, Tallantrida. Pokrevní synovec Earanwella Inuetry (známého jako Lambert Magnier).

          Řekli mu, že je jeho adoptivní syn. Až doteď ovšem předpokládal, že je Étienne opravdu Francouz. Za celý čas s ním byl tak okouzlený, že ho ani nenapadlo analyzovat si jeho auru! Ve světle těchto zjištění některá slova, která Étienne pronesl, dávala o trochu jiný význam.

 

-

 

          Postupně přišla další tajemství. Bylo těžké je odhalovat, protože Étienne nebyl sdílný a informace od své matky nutně musel brát s rezervou. Dlouhou dobu si chtěl myslet, že se ho Anastasija jen snaží chránit, držet ho stranou od konfliktu. Později si více a více uvědomoval, že jí jde pouze o to, aby měl jen ty informace, které se jí hodily.

          Přirozeně se začal zajímat více. Věnoval se práci pro Ústředí a začal ověřovat údaje z různých zdrojů. Zapojil se do činnosti Zemské bezpečnostní služby. Tehdy se jeho spolupracovníkem stal Franz Wallenburg. Vyšetřovali spolu neoprávněná užití magie a další případy na území Evropy.

          Jenže s každým dalším zjištěním tíha břemena na Andrejových ramenou rostla.

          Cítil se obklopený pavučinou lží. Připadalo mu, že mu stále někde něco uniká, někdo mu něco tají. Dělo se příliš mnoho věcí a k němu se, přese vše, dostával jen zlomek informací. Kdoví, nakolik skutečně pravdivých…

          A Étienne měl pokaždé téměř přesně opačný pohled na věc než Ústředí.

 

          Pak přišla Samerská mise. Její závěry přinesly spoustu dalších otazníků. Nejen v otázce situace mezi světy Úmluvy, ale také v otázce jeho vztahu s Étiennem.

          On do háje věděl, že Étienne tají spoustu záležitostí, které mu ještě nesdělil. Jenže tady musel spolupracovat s člověkem, Caëlem, kterému většinu těch věcí Etiernell řekl. Musel pozorovat, jak ti dva společně spolupracují, jak si rozumí i beze slov, jak bezchybně analyzují situaci a dochází k logickým závěrům… Ti dva tvořili tým sám o sobě, nikoho dalšího nepotřebovali. 

 

          Výrazně se mu do mysli zaryl okamžik, kdy se poprvé setkali s několika členy arnoského týmu. Ten většinu času pracoval mimo jejich vyšetřování, proto na ně narazili až po nějaké době pobytu na Sameře. 

          Stalo se to 5. prosince 2014. Věděl to, protože ten den dovršil své 22. narozeniny.

          On, Étienne a Judicaël procházeli hlavní chodbou paláce, který sloužil jako vojenská základna Samery. Mířili na jednání s jedním z velitelů – Angmardarlem Tárlåem. Tehdy se proti nim vynořily čtyři postavy. Kvůli náramkům, které jsou na Sameře všichni povinni nosit, si nemohli analyzovat jejich auru. Nicméně allarština, kterou mezi sebou čtevřice hovořila, byla dostačující indicií k předpokladu, že se jedná o vyšetřovatele z Arnosu.

          Vedl je černovlasý muž s nebezpečným pohledem. Vedle někoho kráčel vysoký brunet, kterému odhadoval kolem třiceti let. Půlkroku za nimi šli muž a žena s podobnými rysy, zřejmě sourozenci.

          Potkali se a zastavili. Přeměřili se pohledem.

          „Zemský tým?“ odhadl černovlasý vůdce. Pronesl to bezpřízvukovou francouzštinou.

          Andrej přikývl.

          „Těší nás,“ odvětil na to. Andrejovi neušlo, jak se jeho pohled zaměřuje Étiennovým směrem. Étiennův výraz zkameněl.

          „Jmenuji se Ariartas Kallantra,“ sdělil jim černovlasý své jméno. „Ardwallimadt Saiinallita,“ představil muže vedle sebe, „Arwastriell a Arwasantrell z rodu Laerdsita,“ ukázal nejprve na sestru, poté na bratra. Všichni tři jmenovaní zachovali zcela vážný výraz.

          „Andrej Voronskij,“ ujal se Andrej představování jejich skupiny, „Judicaël Leclère.“ Na vteřinu zaváhal, ale usoudil, že nemá význam nepředstavovat Étienna jeho skutečným jménem (koneckonců přesně pod ním se seznámil se Sameřany), „Etiernell Inuetra.“

          Ariartův pohled se zabodl do Étienna ještě zkoumavěji. „Inuetra?“ zašeptal. Koutek se mu stočil do pohrdavého úsměvu. „Aha.“

          Étienne mu beze slova pohled oplácel. Judicaël se tvářil bezvýrazně. Andrej se nepatrně zamračil, přepadl ho značně nepříjemný pocit.

          „Jistě se ještě uvidíme,“ uzavřel to Ariartas mrazivě. „Na shledanou.“ Se svou skupinou pokračoval v cestě.

 

          Andrej pohlédl na Étienna. Čekal, že ten k tomu něco řekne. „Vy se znáte?“ zeptal se nakonec.

          Etiernell neurčitě pokrčil rameny.

          To už ale Étienna probodával pichlavým pohledem Caël. Svou otázku pronesl v allarštině. Andrej se alespoň základy tohoto jazyka začal učit teprve nedávno. Ovšem význam Caëlovy věty pochopil. „Ty jsi mu to neřekl?!“

          Étienne si odfrkl. Neodpověděl. Ovšem jeho „ne“ z toho bylo zřejmé.

          Andrej se podíval z jednoho na druhého.

          „Co se děje?“

          „O nic nejde,“ ujistil ho Etiernell. „Pojďme,“ vyzval je a opět vykročil k cíli jejich cesty.

          Andrej se zahleděl na Judicaëla. Ten propaloval pohledem Étiennova záda.

          „Vaše věc,“ zkonstatoval Caël rezervovaně.

          V Andrejově mysli vyrašilo další semínko pochybností.

 

***

 

| Paříž, středa 20. září 2017

 

          Étienne vztekle vyšel z domu. Nejprve práskl vchodovými dveřmi, poté brankou. Naštvaně kráčel vpřed. Nezamýšlel se příliš nad tím, kam jde. Prostě šel. Uvnitř zuřil.

          Tohle Caël přehnal!

          Naprosto zbytečně ho připravil o čas. Čas, který mohl věnovat něčemu důležitějšímu!

          Vytočeně nakopl kámen na cestě. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se. Uvědomil si, že vešel do Vincenneského lesíku. Bezva. Vydal se cestou kolem vodní plochy. Snažil se ovládnout své roztrpčené pocity.

          On, do háje, nechtěl vidět Andreje! Nechtěl s ním mluvit! Nechtěl řešit jeho dotěrné otázky.

          Ušel dalších několik kroků. Potřeboval nejdřív najít odpovědi na ty své!

          Svezl se na lavičku. Vnímal temnící okolí. Tupě zíral před sebe. 

          „Děláš chybu!“ Caëlův hlas se mu připomněl v hlavě.

          „Chováš se jako pitomec,“ pokračoval stejný hlas.

          „Mohl bys brzy litovat,“ přisadil si ještě. 

          Složil si hlavu do dlaní a zmučeně si projel rukama vlasy.

 

          Že dělá chybu věděl, už když odcházel. Nedokázal se ale ovládnout. Potlačit ten vztek, frustraci, bezmoc. Nemohl přeci Andrejovi přiznat, že nemá žádný plán. Nemohl mu říct, že netuší, které řešení je správné…, že pochybuje, váhá a že je všechno naprosto v řiti. Vůbec ho do toho nechtěl zatáhnout. Proč ten idiot nemůže zůstat stranou? Proč do toho pořád rýpe, šťourá, ptá se?! Proč toho musí být součástí?!

          Caël má svůj úkol. Svoje přesvědčení a svoji cestu. Vždyť mu tolikrát řekl, že to respektuje. Proč se tedy nechová podle toho?!

          Ale copak opravdu chce tolik, když by jen rád našel důvěryhodného spojence?! Caëlovi by nemusel nic vysvětlovat. Uvažoval přece stejně…

          A to, jak na něho vrčel Caël už několikrát, je hlavní slabina jejich spolupráce. Potřebují k sobě někoho, kdo uvažuje jinak. Kdo jim dá do situaci jiný vhled.

 

          Jenže Andrej… To je kopa problémů, které byl příliš unavený řešit. Proč si Andrej nemůže udělat ve svých rodinných záležitostech pořádek? Copak je tak těžké zodpovědět mu jednu hloupou otázku?! Proč kolem ní pořád hledá nějaké komplikace… Chtěl by od něj jen jednu jednoduchou odpověď! Dal mu tolik času na rozmyšlenou. A on místo odpovědi přijde s kecy o Ústředí, o válce a chce začít řešit problematiku Dědiců. Ať táhne do hajzlu! 

 

          Vybavil si oba prince jedoucí společně v tramvaji. Přivřel oči. Tehdy je přivedl sem s nadějí. On Mistrovi, do prdele, věřil, že je Společenstvo ochrání. A co udělali?! Rozdělili je, nechali je na pospas zmrdům ze Zemského Ústředí. 

          Snažil se potlačit hořkost a smířit se s tím. Celá ta léta se snažil uvěřit, že to skutečně mohlo být i v jejich zájmu. Princové by mohli žít život jako normální lidé a magické věci by šly mimo ně.

          Taková blbost! Pochopitelně, že bylo jen otázkou času, kdy se najde někdo, kdo se je rozhodne využít. Vždyť se to dalo čekat už před deseti lety! Vždyť přesně o tom už tehdy mluvil! Jasně, že se těm kreténům nepodařilo Dědice uchránit.

          Jediný rozdíl oproti tomu, kdyby si nikdo nehrál s jejich pamětí, je v tom, že teď neumí magii používat, takže se nebudou umět proti ní bránit.

          Bravo! Pro nepřátele přímo ideální!

          Drtil ruku v pěst. Pokud něco nedokázal Mistrovi odpustit, bylo to toto. Jenže Mistr se pro jistotu nechal zajmout a nechal mu všechno na krku. On ale neměl jeho zkušenosti! Ani jeho znalosti. A bohužel... ani jeho nestrannost. Nemohl zodpovědně převztít jeho místo. 

 

          Étienne se zhluboka nadechl.

          Inu, dobrá...  

          Kdo má zájem na tom, aby se znovu projevila moc mladých Tallantů?!

          Vždyť jim je 15! Podle magických zákonů jsou příliš mladí na to, aby mohli vládnout. Navíc, kdo ze stran by byl ochotný dosadit na trůn je a ne raději třeba… sám sebe!

          Takkassa, Odboj, … Ti přeci měli lepší kandidáty než dva pubertální prince.

          V zájmu Oktaviády je jistě mnoho věcí, ale určitě ne potenciální zrod nových nepřátel.

          A jestli je na tom dopisu od údajně-Ándrího pravdy alespoň půl slova, tak má Oktaviáda mnohem, mnohem vážnější problémy.

          Samera, Krat…, podle Étiennova soudu to tam mohlo být všem akorát tak těžce u zadních půlek těla.

          Mohl by tedy uvažovat třeba o tom, že tomu kokotovi, co dohlížel na „Nicolase“ prostě hráblo. Možná chtěl do života trochu adrenalinu a tak na sebe nechal uspořádat hon. Nebo by mohl zvažovat třeba to, že někdo chtěl vyvolat rozpor mezi členy Ústředí a princové mu posloužili jen jako záminka.

          Ale pořád je tu otázka, proč to u všech svatých ten někdo udělal tak amatérsky?!

          Jaký díl skládačky mu unikl, co?

 

          Nebo že by prostě náhoda?! Třeba to nikdo neplánoval a věci se prostě udály… Tak tomu by snad nevěřil ani ten největší fatalista.

 

          Andrej je chce nechat, ať Pečeť prolomí… Étienne se nedokázal rozhodnout, jestli je to v jejich zájmu. Pokud tu Pečeť prolomí právě teď, budou ve středu rozjeté hry bez pravidel. Pokud se o ně někteří nezajímali doteď, pak by mohli začít. 

          Jenže když už o sobě vědí, těžko to jde vrátit zpátky. Ten vlak už se rozjel a nikoho nenapadlo zabudovat záchrannou brzdu! 

 

          Étienne zavřel oči. Věděl, co chce udělat. Cítil to tak už nějakou dobu, jen si to musel dovolit připustit. Uvědomit si to... a nasbírat dostatek odvahy. 

          Potřeboval si promluvit s Etiarwellem. To jediné ho může posunout dál.