Obraz Tallantridy - Kapitola 3

Rozhodnutí

| Paříž, pondělí 11. září 2017

 

          Nicolas se vrátil domů. Věděl moc dobře, že rodiče budou v práci (otec se měl vrátit až na víkend) a jeho tak přivítá prázdný dům. To ho ovšem netrápilo. Zapadl do svého pokoje, pustil notebook a celý zbytek odpoledne strávil sledováním seriálů. Ty ho spolehlivě odvedly od nechtěných myšlenek. Nemusel řešit žádného Dominiqua, spolužáky, jak bude vypadat úterní školní den… Tyhle otázky se vynořily až později. To, když na sedmou hodinu scházel dolů na večeři. Mamka se ho určitě bude vyptávat a on si nepřipravil žádnou odpověď…

          Čekal ho připravený stůl, předkrm, jako hlavní jídlo jeho oblíbené Ratatouille s rýží, zákusek na závěr. Matka se mile usmívala a Nicolas zjistil, že mluvit o jeho prvním dnu nebude tak těžké. Všechno proběhlo v pořádku, nikde žádný problém, spolužáci jsou nad očekávání přátelští… V lavici sedí s celkem v pohodě klukem, který ho provedl po škole a s kterým si docela rozumí. Sám pro sebe si říkal, že to zní podezřele pozitivně. O Dominiquovi se prozatím rozhodl nezmiňovat. Vypadalo to, že se mámě ulevilo. Rozhodně se usmívala o dost zářivěji. Navrhla mu, ať se spolu po večeři podívají na film, a Nicolas to po chvilkové úvaze přijal. Sklidili stůl a přesunuli se do obývacího pokoje.

          „Na co se chceš dívat?“ ptal se Nicolas a přešel k jejich sbírce DVD. Ani ho nenapadlo zkoumat, jestli něco koukatelného nedávají v televizi.

          Mamka pokrčila rameny. „Něco od Disneyho?“ navrhla.

          „Třeba Ratatouille?“ zakřenil se Nicolas. Nabízelo se to.

          „Napadlo mě to,“ přiznala mu.  

 

          Strávili zábavný večer, opakující hlášky společně s postavami, smějící se nad scénami, které oba znali téměř zpaměti. A to až do závěrečných titulků.

          To byla ta chvíle, kdy se Nicolasovi v hlavě opět promítl obličej jeho dvojčete.

          „Mami?“ nadnesl a zadíval se do její tváře.

          „Copak?“ usmála se na něj. Nicolas zaváhal. Viděl její spokojenou tvář, jiskřičky v modrých očích (tak nepodobných těm jeho). Jak by měl začít? Třeba: „Víš něco o mé biologické rodině?“ Právě teď? Když se oba dobře baví? Copak by s tím mohl začít tak zčistajasna? Děsil se stínu, který by jí vstoupil do tváře. Vždycky tu pro něho byla. Starala se o něho. Stála při něm. Jak by jí to mohl udělat? On přece nepotřebuje rodinu, která se ho zřekla. Nepotřebuje o ní ani nic vědět. On svoji rodinu má!

          „Mám tě rád,“ prohlásil.

          Uvědomil si, jak celá zjihla. „Zlato,“ vydechla, zvedla ruku a počechrala mu vlasy. „To já tebe taky.“

          Usmál se.

          „Opravdu se nic neděje?“

          „Ne, všechno je v pořádku,“ ujistil ji.   

          Přitáhla si ho k sobě a objala ho. Schoulil se u ní v náruči.

          Však on si s tím vším nějak poradí…

 

          Ještě večer prohledal půlku pokoje, aby našel svoje pouzdro na brýle a v něm obroučky, které nenosil už nějaký ten pátek. Každopádně byl odhodlaný si je zítra vzít. Když už nic jiného, bude alespoň vypadat jako to chytřejší dvojče.

 

***

| Paříž, úterý 12. září 2017

 

          Michaël vstával brzy. K jeho ranním rutinám patřila půlhodina cvičení, procházka do obchodu pro čerstvé pečivo, příprava snídaně… Na mobilu si přečetl zprávy, zkontroloval poštu, sms… Nic nového. Do školy, stejně jako vždy, dorazil přesně v 7:50. Vydal se do třídy. Žvanící spolužáci byli slyšet už z chodby. Vstoupil. Nicolas seděl v jeho lavici, tedy v té v poslední v řadě u dveří. Na nose měl obroučky. Michaël zaplašil pár zcestných vzpomínek na Dominiqua z dob, kdy nosil brýle. Raději se soustředil na přítomnost. Nicolas vypadal zeleněji než včera. Uhýbal očima, zjevně se snažil působit pokud možno neviditelně. Allard zatím chyběl.  

          Michaël prošel třídou. „Dobré ráno,“ pozdravil Nicolase.

          Tmavovlasý kluk k němu plaše vzhlédl. „Dobré ráno,“ odpověděl mu. Michaël viděl, jak se nervózně ošil a uhnul pohledem.

          „Připraven na další den?“ ptal se ho. Dal si záležet, aby jeho hlas zněl přátelsky. Usadil se vedle něho.

          „Hm…,“ dostalo se mu odpovědi. Pochopil, že Nicolas opravdu nemá hovornou náladu. Dobrá, budou mlčet. Pozorně se podíval po třídě. Sledoval, kdo se s kým baví, jak se tváří, co prozrazují jejich postoje těla…

          „Nazdar, lidi!“ ozvalo se vesele, Allard vstoupil do třídy. „Dobré ráno. Jak se vede?“ ptal se.

          Michaël zlehka přimhouřil oči. Pozoroval, jak se Allard přátelsky zubí a zdraví s ostatními. Sledoval, jak se k němu hlásí spolužáci, reagují na otázky a vyptávají se ho. Všiml si pohledů, kterými po něm vrhala Geneviève Lamar. Neuniklo mu její rozpačité ošívaní, nervózní tření prstů, prohrábnutí vlasů. 

          „Ginette!“ zvolal Dominique, když si jí všiml. Sáhl do batohu a vytáhl tři secvaknuté papíry. „Tady to máš,“ prohlásil a dal jí to. „Nezapomněl jsem, neboj se.“

          „Děkuju,“ viditelně se jí ulevilo. „Jsi skvělý.“

          Dominique se zasmál. „Nic to nebylo,“ mávl nad tím rukou. Rozhlédl se po třídě, jeho oči putovaly k Nicolasovi, zastavily se u něho, těkly na stranu a pak… se střetly s těmi Michaëlovými. Michaël viděl, jak Dominiquovy rysy ztvrdly, spolužák se zamračil a rychle se zadíval jinam. Michaël se v duchu ušklíbl. Uvědomil si, že Nicolas umanutě hledí do učebnice. Nijak to nekomentoval.

 

          Zazvonilo. Dvouhodinovka historie a geografie začala. Během ní mohl sledovat, jak Ginette předčítá referát z papírů, které obdržela od Allarda. Registroval pohledy, kterými ho Dominique neústavně probodával. Vnímal nervozitu Nicolase vedle sebe. Nechal svou tvář, aby získala čistě neutrální výraz.

          „Na jakou školu jsi chodil před tím?“ započal rozhovor, jakmile hodina skončila. Nejspíš jeho hlas zněl až příliš bezvýrazně a nezaujatě, protože Nicolas mu věnoval poněkud nejistý pohled.

          „Vyrůstal jsem v Mentonu, chodil jsem na školu tam.“

          „To musí být oproti tomu Paříž docela rozdíl,“ nadnesl Michaël zamyšleně.

          „Trochu jo,“ souhlasil Nicolas. „Pořád si tu připadám celkem ztracený. Jsem rád, když trefím z domu do školy a zpátky.“

          „Kde vlastně bydlíš?“

          „V Suresnes. A ty?“  

          „Já bydlím několik ulic od školy,“ obeznámil ho Michaël. „Kdybys chtěl, mohl bych ti někdy po vyučování ukázat alespoň okolí.“

          „To by bylo fajn,“ usoudil Nicolas.

          „Co zítra?“ navrhl Michaël.

          „To by šlo,“ souhlasil Nic.

          „V tom případě jsme domluvení.“

 

***

 

          Na další vyučování (dvouhodinovku fyziky a chemie) se museli přesunout do jiné učebny. Nicolas se držel Michaëla, cítil se tak nejjistěji, měl pocit, že s ním si alespoň trochu rozumí. Nedával ostatním moc prostoru, aby si s ním mohli promluvit. I když postřehl Dominiquovy pohledy. A když po ukončení hodiny, na začátku obědové pauzy, zamířil Allard k němu, pochopil, že teď už mu neunikne.

          „Jak to jde, Nicu?“ zajímal se Dominique. „Jdeš s námi na oběd?“ ukázal při tom na skupinu čekající opodál. „Všichni bychom se o tobě rádi dozvěděli něco víc.“

          Nicolas střelil očima k dotyčným spolužákům. Při představě, že by měl strávit čas v tak rozjařené společnosti, se mu opět sevřel žaludek. „Děkuji za pozvání,“ odvětil Dominiquovi. „Myslím ale, že půjdeme s Michaëlem.“

          „Aha,“ přikývl Dominique. 

          Nicolas se zarazil. Zdálo se mu to, nebo jeho pohled opravdu potemněl? Dominique se podíval na hnědovlasého mladíka, jako by si teprve teď uvědomil, že tam je. „Když myslíš,“ ušklíbl se na Nicolase. Trvalo to jen pár vteřin, přesto dost dlouho na to, aby mrak v Dominiquových očích Nicolase znejistěl. Druhý mladík jako by se náhle uvědomil, stín v jeho tváři zmizel a během chvíle se mu vrátil jeho veselý úcul.

          „Tak třeba příště, brácho,“ zazubil se. „Mimochodem, ty brýle ti sluší. Zatím,“ mávl mu a vydal se za svou skupinou.

          Brácho?! Nicolas za ním opařeně hleděl. Sledoval, jak mu Béatrice dala ruku kolem ramen a on si ji k sobě přitáhl. Za malou chvíli se chodbou rozlehl jejich hlasitý smích.

          Nicolas si poposunul obroučky na nose. Proč? Čím jsem si tohle zasloužil?

          „Opravdu se chová takhle vždycky?“ zeptal se s povzdechem.

          Michaëlův hlas zněl odměřeně. „Myslím, že ti nemusím odpovídat.“

 

***

 

          Po obědové pauze následovala hodina francouzštiny a pak další dvouhodinovka. Tentokrát tělocviku. Jelikož byl Nicolas po nemoci, měl omluvenku a mohl se jít v klidu zašít do knihovny. Michaël stál ve skupině ostatních chlapců před tělocvičnou a očekával příchod učitele. Ten se dostavil záhy. Dozvěděli se, že dnes je na pořadu dne hřiště a baseball.

          „Leclère,“ vyzval ho učitel a než se Michaël nadál, přistály mu v dlani klíče. „Dojděte pro vybavení do skladu a pak přijďte za námi.“

          Přikývnul.

          „Já mu s tím pomůžu,“ ozval se Dominique. Učitel to odsouhlasil. Michaël to nekomentoval. Pouze Dominiquovi věnoval odměřený pohled. Společně se vydali chodbou do příslušné části školy.

          „Co, že jsi vzal na vědomí moji existenci?“ nadnesl Michaël téměř lhostejným tónem.

          Dominique se zamračil. „Chci si s tebou promluvit,“ prohlásil. „Sám.“

          Je nervózní. Zhodnotil Michaël. Jedná zkratkovitě.

          „Takže jít se mnou do skladu se sportovním náčiním se ti zdá jako dobrý nápad?“

          Dominique znejistěl. Michaël postřehl, že na sekundu zvolnil krok, než ho opět vyrovnal a stejně rázně kráčel vedle něho.

          „Prostě jsem využil příležitost,“ prohlásil.  

          „To zní fér,“ odvětil Michaël nezaujatě.

 

          Došli k patřičným dveřím. Michaël vložil klíč do zámku, odemkl a otevřel. Nahmatal vypínač, rozsvítil… V tu chvíli se Allard vrhnul kupředu, drapl ho a natlačil na stěnu. Michaël něco podobného očekával. Uvnitř se cítil naprosto klidný… nebo možná spíš prázdný. Zpytavě se zahleděl do Allardovy tváře. Jeho vlastní se proměnila v naprosto odměřenou masku. Vpíjel se do té naštvané zeleni. Vnímal, jak mu Allard drtí ruku. 

          „Ty zmetku,“ zasyčel mu Dominique do obličeje. „Zkřiv Nicolasovi jediný vlásek a zabiju tě!“

          „Zabiješ?“ protáhl Michaël. „A jak to uděláš?“  

          Dominique zaváhal. Michaël se prudce pohnul, vytrhl se mu, zkroutil mu ruce za zády a srazil ho k zemi.

          „Jsi fakt k smíchu.“ Přimáčkl ho a držel.

          Dominique sebou cukal, ale hnědovlasému se nedokázal vyprostit.  

          „Teď uzavřeme dohodu, Allarde,“ šeptl Michaël. „Ty přestaneš dělat voloviny a já tě pustím. Pak si promluvíme, přesně jak jsi chtěl. V klidu. Co ty na to?“

          Dominique ještě chvíli vzdoroval, ale moc možností neměl. „Fajn.“

          „Výtečně,“ Michaël ho pomalu pustil, poodstoupil a nadále ho bedlivě pozoroval.

          Dominique se zvedl, promnul si ruce. Michaëla propaloval zelení plnou vzteku. Přesto mezi nimi udržoval odstup.

 

          „O co ti jde?“ položil první otázku. „Myslel jsem, že máme dohodu! Co po něm chceš?!“ Jeho hlas byl naštvaný, ovšem se zoufalým podtónem, který Michaëlovi neunikl.

          Věnoval Dominiquovi chladný úsměv. „Po něm nechci vůbec nic.“

          Dominique těknul očima ze strany na stranu, jako by hledal cokoli, čeho by se mohl chytit. Michaël sledoval zeleň, která se rozšiřovala strachem. „Jak to myslíš?“

          „Tak, jak říkám,“ prohlásil odměřeně. „Mohlo by to dojít i někomu s tak nízkým intelektem, jako máš ty.“

          Dominique zavrtěl hlavou. „Myslel jsem…“

          „Tak nemysli,“ utnul ho. Řekl sis o to sám. „Dominiqu. Co kdybych ti sdělil, že mi začalo chybět naše přátelství?“ zeptal se ho zdánlivě nenuceně. Přesto byla temnota sdělení, kterou to obsahovalo, téměř hmatatelná.

          Dominique ztuhnul na místě. Jeho tvář nabrala křídově bílý odstín. Vypadalo to, jako by ztratil schopnost se nadechnout.

          „Řekl bych ti, ať si nasereš,“ prohlásil, když konečně chytil dech. I v té jedné větě mu přeskočil hlas. Polkl. „Dej mi konečně pokoj, Leclère. Mně i jemu. Prosím tě o to,“ vypálil na Michaëla s nastupující hysterií v hlase.  

          „Prosíš mě o to,“ odfrkl si Michaël, do jeho vlastního tónu se mu protkal výsměch. „Zase mě o něco prosíš… Pořád něco chceš, nic nenabídneš zpátky… Proč ti mám vyhovět?“

          Dominique na něho hleděl s rozšířenýma očima. Michaël v nich četl strach, nevěřícnost, šok…

          „Já ti nemám, co dát,“ zašeptal. „Pochop to…“

          Michaël se ušklíbl. „Nemusíš mi nic dávat, Lefèvre,“ pronesl měkce. „Mně stačí, když budeš poslušný kluk. Přesně tak, jak jsi mi tenkrát slíbil.“

          Dominique se otřásl. Michaël sledoval jeho nastupující paniku, bezmocné těkání očima, zamítavé kroucení hlavou, pootevřené rty… Krok vzad, dál od něho.

          Protkal do svého hlasu vemlouvavý tón. „Pro tvou informaci, Dominiqu. Ty fotografie i videa stále mám. Nesmazal jsem je. A když nebudeš hodný, přijde trest. Co bys řekl na to, kdybych je rozesílal našim spolužákům? Vytiskl a vylepil po třídě? Nebo je prostě jen ukazoval tvému bratrovi?“

          Dominique kroutil hlavou. Nedokázal se vypořádat s tím, jakým směrem se konverzace vyvíjí. Třeštil na Michaëla oči, bezhlesně pohnul rty…

          „Říkám si… Co si asi bude Nicolas myslet, až mu vysvětlím, kvůli komu jsem strávil měsíc a půl v nemocnici a další rok na rehabilitacích?“

          Přímý zásah. Dominique zavrávoral. Zachytil se regálu. Zalapal po dechu. „T-to byla přece nehoda…“

          „Opravdu? Komu z nás dvou bude věřit?“

          „Byla to nehoda… Nehoda!“

          Michaël se zarazil. Přehnal jsem to?

          Sledoval, jak Dominique klesá k zemi, objímá si kolena, chvěje se.

          „Nehoda, rozumíš?“ opakoval. „Není to moje vina… Byla to nehoda.“ 

 

          Michaël si uvědomil, že se ho zmocňuje ochromení. Allard se složil? Kvůli němu? Tohle přeci nechtěl… Vážně ne? Ten hlásek byl tak protivně vlezlý. Chtěl si ověřit, jakou moc nad ním stále má? Srdce mu zběsile bušilo. Poléval ho ledový pot. Co mám dělat? Poplašeně na něho hleděl. Přemýšlel, jak dlouho už jsou pryč? Co když za nimi někoho pošlou? Co když je tu takhle někdo najde?! Žaludek zaprotestoval. Jak to vysvětlí?

          „Dominiqu,“ uvědomil si, že jeho vlastní hlas ho zradil. Zněl vyděšeně.

          Allard se stočil do klubíčka. Třásl se. Snažil se popadnout dech.  

          „Já vím. Byla to nehoda,“ hlesl Michaël. Nevypadalo to, že by ho Dominique vnímal. Michaël došel k němu. Zaváhal. O co se tu vůbec snaží? Co to udělal? Přidřepl si k němu. „Dominiqu. Poslouchej mě,“ vztáhl ruku, aby se dotkl jeho ramene.

          „Nech mě být!“ vykřikl Dom, škubl sebou a posunul se od něho. „Nesahej na mě! Nech mě na pokoji.“

          Michaël na moment sevřel víčka. Ruku stáhl. Přemýšlel. Mlčel. Neznal slova, která by mohl říct. Kousl se do rtu. Nenáviděl to. Tenhle pocit. Bezmoc. Nemožnost něco udělat. Uvědomění si, že je původcem utrpení jiných. Zhnusení sebou samým. Sevřel ruku v pěst. Rozhořčení se probouzelo. Má s Allardem manipulovat?! Opravdu po něm chtějí tohle?!

          „Prostředky a dopady jsou pro tuto chvíli irelevantní.“

          Ne! Ne! Ne!

          Už to stačilo.

 

          Dominique se postupně uklidňoval. Po nějaké době už prostě jen seděl na zemi. Oddechoval. Mlčky pozoroval svého společníka. Michaël vnímal jeho pohled. Nedokázal v sobě ale najít odvahu mu pohlédnout do očí.

          „Co jsem ti udělal?“ splynulo z Dominiquových rtů.

          Michaël měl pocit, že tahle otázka vbodla další ostří do jeho duše.

          „Co dělám špatně…?“ ptal se Dominique. „Já se opravdu snažím, Michaëli.“

          Co chceš slyšet?!

          „Jsi prostě idiot,“ odsekl mu podrážděně. „Co si myslíš?! Jsi tak snadná oběť, že to není možný. Sám mi dáváš zbraně do rukou… Jdeš se mnou na místo, kde budeme sami. Napadneš mě jako první… Jsi padlej na hlavu?!“ Vstal. Ztratil sebekontrolu. Musí se uklidnit. Do háje.

          Začal vytahovat bednu s věcmi na baseball, pro kterou byli posláni.

          „Jsi tak marnej, Allarde,“ sykl.  

          Dominique se vytáhl na nohy. Stál opodál a sledoval ho. „Jo, jsem marnej…,“ hlesl.  

          Michaël scvakl zuby. Neřekl na to nic.

          „Ale ne tak moc jako ty,“ dodal Dominique.

          Michaël se zarazil v pohybu.

          „Jak moc ubohej asi člověk musí být, aby dělal to, co ty?“ nadnesl Dominique. „Jsi fakt nechutnej, víš to? Možná jsem idiot, ale využívat slabostí jiných? Co ti to dává?“

          Michaël propaloval pohledem prasklinu na zdi. Oddechoval. Já vím… Vím to! Ty to nechápeš…  

          Dominique si pohrdavě odfrkl. „Ubožáku,“ tituloval ho, teď se do jeho hlasu promítla frustrace. „Mimochodem, neměl jsi takhle náhodou v neděli narozeniny, co? Vzpomněl si na to vůbec někdo?“

          Michaël zavřel oči. Nehnutě stál na místě. Vracíš mi to?

          Otočil se. Pohlédl do Dominiquovy zeleně. „Ano,“ pronesl odměřeně. „Ty. Právě teď.“

 

          Dominique zamrkal. V jeho očích se objevilo něco, co nebyl Michaël schopný identifikovat. Usmál se na něho. „Kdo ti ublížil?“

          Děláš si prdel?!

          „Nezkoušej to,“ reagoval Michaël, dařilo se mu zachovávat odměřený tón. Opravdu se musí uklidnit. Vůbec to neměl pod kontrolou. Celá situace ho rozhodila. Tohle nebyl správný postup. A Allard… Allard?! Poprvé si nebyl jistý, co od něho čekat. Děsil se toho. Zeleně, která si ho zamyšleně přeměřovala. O co ti jde?! Řekni něco! Vyzýval ho Michaël.

          Allard mlčel.

          „Nechci vytahovat minulost,“ pronesl Michaël. „Nemám v úmyslu jakkoli ublížit Nicolasovi ani…,“ uhnul pohledem, „tobě.“

          Dominique přimhouřil oči. „Tomu se dost těžko věří.“

          Michaël vydechl. Tohle… je v háji. Dostal jsi mě. Uvědomuješ si to?!

          „Neberu ti ho,“ prohlásil. „Ty jsi na něho moc hrr. Přestaň tlačit na pilu a dej mu čas. To je všechno.“

          Dominique se zamračil. „Jestli na něj něco zkusíš… Cokoli…“

          Michaëlovi se koutky stočily do ironického úsměvu.  „Měli bychom se vrátit.“

 

          Na hřišti na ně nedočkavě čekali spolužáci. Bujely nejrůznější teorie a rádoby vtipné poznámky, co ty dva mohlo zdržet. Učitel netrpělivě pokukoval na hodinky. Michaël si byl jistý, že jeho nebo Allarda pro věci v dohledné době nepošle.

          „Co jste tam tak dlouho dělali?!“ zaslechl Laurenta, který se hned přifařil k Dominiquovi. „Doufám, že mě nepodvádíš.“ Zřejmě to měl v úmyslu zašeptat, ale jeho hlas zněl natolik pobaveně, že se snaha minula účinkem.  

          „Na co hned nemyslíš,“ zakřenil se Allard ve své obvyklé bezstarostnosti. „Navíc, že zrovna s ním?! Lásko. To bych si ho radši usekl…“

          Tak tohle jsem opravdu neslyšel. Michaël se raději soustředil na ostatní dění. S tím, co se stalo, teď mnoho nenadělá… Nemá smysl mít výčitky. Musí myslet rozumně! Zhodnotit situaci, postavit se k tomu chladně. Zkazil to. Pronikavý pohled zeleně se mu stále vracel v myšlenkách. Nedokázal se soustředit.

          Opravdu by ocenil, kdyby toho idiota konečně vyhnal z hlavy.

 

***

 

          Nicolas si mezitím stihl vypravovat všechny úkoly a ještě výrazně pokročit v knize, kterou četl. Dnešní školní den uzavírala angličtina. Na tu byli rozdělení do dvou skupin podle abecedy. Což znamenalo, že seznam členů jeho skupiny uvozoval Allard-Blanchard a ukončovali spolužáci s příjmením začínajícím na L. Do třídy vstoupil jako poslední. Allard se bavil v hloučku několika studentů, další seděli v lavicích a Michaël stál u okna a vyhlížel ven.

          Nicolas se nad tím pozastavil. Viděl Michaëlovu tvář jen z profilu, přesto se mu zdál ztracený  v nepříjemných myšlenkách. Trápí ho něco? Vydal se za ním, ale než k němu stihl dojít, Michaël se odvrátil od skla, podíval se na něho a zmrazil ho pohledem na místě. Vzápětí se usmál a zamířil k němu.

          „Jak ses měl?“

          „V pohodě,“ ujistil ho. „Co tělocvik?“

          „V pohodě,“ použil Michaël stejnou odpověď.

          „Vypadal jsi zamyšleně,“ nadnesl Nicolas.

          „To se mi občas stává,“ prohlásil Michaël ironicky a Nicolas se nejistě uchechtl. Na tom taky něco bylo.

 

          Usadili se. Na hodině se měli rozdělit na tři skupiny po čtyřech. Každá dostala nějaké téma, na které měla vytvořit dialog a předvést scénku. Nicolas sice neměl problém s angličtinou nebo vymýšlením dialogů, ale že by se toužil předvádět? Do skupiny se k němu a Michaëlovi připojila Irène a Louis Guèvremont. Jelikož Louis byl stejně hovorný jako oni dva, nejukecanějším článkem party se stala Irène, která si to celé vzala na povel. To, že její angličtina zrovna slavná nebyla, tvořilo jinou stránku věci. Dle Nicolase bylo nejdůležitější to, aby to měli za sebou… Snad i proto si to odbyli první. Po nich se předvedla druhá skupina, kterou tvořily čtyři jejich spolužačky. Na závěr šla čtveřice, která se už od pohledu dobře bavila. Dominique, Laurent, Béatrice a Killian. Smáli se během celé přípravy, takže by si Nicolas nevsadil ani na to, že by si ji nějak pořádně sepsali.

          Pustili se do velice dramatického a teatrálního výstupu na téma: Turismus. Dominique celou situaci uvedl jako vypravěč: „Jednoho dne se tři přátelé rozhodli udělat si výlet kolem světa…“ Nicolas nechápavě hleděl na to, co ti čtyři předvádí. Vlastně to vypadalo jako dramatizace všemožných vtipů, na které si ve skupině vzpomněli. Přistihl se, že se celkem baví. V duchu žasl nad tím, jak přirozeně Dominique vystupuje a s jakou lehkostí improvizuje na narážky ostatních. Kde se to v něm bere? On by něco takového určitě nedal. Prohlubovalo to v něm pocit, že s ním opravdu nemá nic společného.

          Nakonec jejich výstup utnula angličtinářka. Skupina se se smíchem usadila zpátky na místa. Učitelka ještě krátce okomentovala všechny scénky, než hodina skončila.

          Sbalit si věci a zmizet. Jasný cíl byl překažen Dominiquem, který došel k jejich lavici.

          „Co máš dnes v plánu?“ zajímal se.

          „Pojedu hned domů,“ odpověděl. „Je docela pozdě…“

          „To chápu,“ kývnul Dominique. „A co zítra? Je středa, školu máme jen krátce…“

          „Domluvili jsme se s Michaëlem. Řekl, že mě provede po blízkém okolí.“

          Dominique střelil nevraživým pohledem po hnědovlasém. Tentokrát to bylo nade vší pochybnost. Nicolas si vybavil chmury, které u Doma viděl předtím. Stalo se mezi nimi něco?!

          Michaël se tvářil naprosto bezvýrazně.

          Dominique se nadechl, že něco řekne, ale Michaël ho předstihl: „Jestli chceš, můžeš jít s námi.“

          „Cože?“ ta otázka vyklouzla z úst jim oběma.

          Michaël se nepodíval ani na jednoho z nich. „Říkám, že můžeme jít ve třech. Nevidím v tom problém.“

 

***

 

          Jsem debil. Prostě debil.

          Jiné slovo pro sebe Michaël neměl. Příchodem Nicolase do třídy vše vybočilo od normálu takovým způsobem, že opravdu netušil, co s tím teď. A to, co navrhl... Přeskočilo mu?! Na co do háje myslí?! Koukl z jednoho na druhého.

          Nicolas na něho překvapeně hleděl.

          Dominique se tvářil zaskočeně.

          „Tak jo,“ prohlásil Dominique najednou. „Půjdu s vámi.“

          „Dobře.“

          Bylo rozhodnuto. Dominique se odpojil. Michaël se rozloučil s Nicolasem…

 

          Co teď?!

          Tentokrát nezamířil domů, ale do Lucemburských zahrad. Chtěl se projít, pročistit si hlavu. Vzpamatovat se. Zamyslet se nad dalším postupem. Kráčel po známých cestách. Vzhlížel ke korunám stromů. Usedl na jednu z laviček. Promnul si čelo. Vytáhl mobil, otevřel seznam kontaktů, listoval jím, až se dostal k…

          Leclère Aurélie. Zpytavě hleděl na to jméno. Měl by se ozvat jí? Situace se mu vymkla z rukou. Andrej Voronskij ho nabádá k nerespektování příkazu. Prolomení První pečetě je na spadnutí.

          Pohlédl o jméno níže.

          Leclère Ignace. Ten mu nepomůže. Tohle koneckonců není v jeho kompetenci. Mohl by si s ním ale pohovořit o pozici černé ovce rodiny. Ušklíbnul se.

          Koho tu máme dál?

          Leclère Judicaël. Uchechtl se. Nikdy ho nikdo nedonutí zavolat Judicaëlovi dobrovolně.

 

          Posouval se v seznamu dále.

          Voronskij Andrej. Číslo, které získal včera večer. Zpytavě hleděl na to jméno. Řekl jste, že přijmete plnou zodpovědnost, ano? Tak uvidíme, až dojde na lámání chleba. Proklikl se k psaní zprávy.

          Rozhodl jsem se. Od teď pracuji pro vás. Odeslat.

          Michaël si byl jistý, že si právě podepsal rozsudek smrti.