Obraz Tallantridy - Kapitola 6

Vzpomínky na minulost

 

 

| Paříž, středa 13. září 2017

 

          Michaël se spěšnými kroky vzdaloval z místa, kde seděli oba bratři. Neohlížel se. Chtěl být pryč. Co nejrychleji. Nedával pozor na cestu ani na lidi, mezi kterými se proplétal. Mířil přímo domů. V hlavě stále viděl ten Dominiquův pohled. Zvláštní střípek v jeho zeleni. Do háje! On přece nestojí o jeho lítost! Nepotřebuje jeho účastné kecy. Netouží po jejich zájmu! Ať s tím jdou oba někam.

          Měl pocit, že oba bratři vzali útokem zdi, které si kolem sebe vystavěl. Každý jinou, každý jiným způsobem. Michaël si uvědomil, že se cítí ohroženě. Zahnaný do kouta. Bezradný. Musí se vzchopit. Nemůže se nechat ovládat takovými emociálními výkyvy. To je naprosto nepřístupné. Jeho sestra by mu to dala pořádně sežrat. Musí být tvrdý. Není možné, aby se s nimi skutečně spřátelil… Pokud by o to opravdu stáli.

          Sám to přece řekl, ne? Jakákoli citová angažovanost z jeho strany je silně nežádoucí! S Dominiquem to už zkazil, ale s Nicolasem takovou chybu udělat nemůže.

          V každém případě musí zesílit hradbu, která stojí mezi ním a Allardem. Měl by umlčet výčitky svědomí…

          Ví dobře, že neexistuje dostatečná omluva, kterou by Dominiquovi mohl dát. I kdyby mu jí snad říkal tisíckrát… Viděl před očima tu zeleň plnou bolesti a strachu. Pamatoval si Dominiquovy rty zkřivené pláčem.

          Nemá smysl doufat v odpuštění.

          Protože představa odpuštění mu připadala nesnesitelnější než Dominiquova otevřená nenávist.

 

          Co bude, až prolomí Pečetě?

          Co s nimi mělo v plánu Ústředí?

          O co jde Andreji Voronskému?!

 

          Zvládne silnější zdi postavit dostatečně rychle?

 

          Uvědomil si, že brečí. Netušil, kdy přesně mu do očí vhrkly ty slané krůpěje zoufalství, ale jejich potoky si brázdily cestu po jeho tvářích. Zhluboka se nadechl. Zastavil se. Rozhlédl se, kde je. Domů už mu chyběla jen jedna ulice. Rukávem si utřel slzy. Nasadil chladný pohled, kterým počastoval procházející skupinku turistů. Sledoval jejich nadšení, kdy štěbetali nějakým cizím jazykem a fotili si vše. Prostě vše. Michaëlovi pozorování takové v podstatě bezdůvodné radosti přišlo jako hledět na zjevení.

          Odtrhl od nich oči. Snažil se uklidnit svůj dech. Ušel zbývající kroky domů. Přivítal ho prázdný byt. Michaël se zamknul a vydal se přímo do svého pokoje. Tak, jak byl, sebou plácl do postele a zadíval se na strop. Nádech, výdech. Vnímal tepání svého srdce. První úder. Druhý, třetí… Vytáhl mobil, rozevřel si sms od Andreje Voronského. Na jeho včerejší zprávu mu druhý muž ještě týž večer odepsal: Počítám s vámi.

          Co to přesně znamená?

          K čemu se to propůjčil?

          Posadil se. Na jeho čele se rýsovala vráska. Mobil mu oznamoval, že čas pokročil za šestou hodinu. Počítal nádechy. Když si byl jistý, že je dostatečně klidný, aby jeho hlas zněl stejně neutrálně jako obvykle, klepl na volat a přiložil si mobil k uchu…

          Andrej mu telefon zvedl vzápětí. „Dobrý den. U telefonu Andrej Voronskij.“

          „Dobrý den,“ odpověděl. „Tady Michaël Leclère. Podávám hlášení. Dominique Allard-Blanchard a Nicolas Favreau se sbližují. Dnes strávili společné odpoledne. K prolomení Pečetě zatím nedošlo. Důvodem je Favreauova zdrženlivost.“

          „Rozumím,“ zazněla Andrejova stručná odpověď.

          „Vzhledem k tomu, že není zřejmé, co bude následovat poté, co První pečeť prolomí, žádám o povolení k magickému zásahu.“

          Michaël postřehl nepatrnou odmlku. Ovšem Andrejův hlas zůstával věcný. „Dobrá, Michaëli. Máte povolení k provádění magických zásahů do pátého stupně na mou zodpovědnost. Jednejte uvážlivě.“

          „Rozumím,“ odsouhlasil mu to. Na vteřinu zaváhal. „Mám otázku,“ prohlásil.

          „Ptejte se.“

          „Z jakého důvodu podporujete prolomení Pečetě?“

          Tep jeho srdce se zrychlil. Tušil, že není oprávněný klást takové otázky. On ale potřeboval odpověď. I kdyby měla být lživá, chtěl ji.

          Andrej se odmlčel. Sice jen krátce, ale Michaëlovi ta prodleva připadala útrpně dlouhá.

          „Domnívám se, že princové mají právo rozhodnout si o vlastním osudu sami,“ pronesl Andrej konečně. „Pokud prolomí První pečeť, vrátí se jim jejich vzpomínky. Budou se moci sami rozhodnout, na jaké straně a proti komu chtějí stát, lépe řečeno jestli vůbec na některé.“

          Michaël svraštil čelo. Vážně?! Pokud je tohle ten důvod, musí být Andrej blázen. A on sám taky, protože s tou myšlenkou souhlasí.

          „Rozumím,“ hlesl. Jeho hlas zakolísal.

          „Jste v pořádku, Michaëli?“ zeptal se Andrej.

          „Samozřejmě,“ ujistil ho. Co ho pro všechny svatý donutilo položit takovou otázku?!

          „Děkuji. Na shledanou,“ počkal, až se s ním rozloučí i černovlasý muž, a ukončil hovor.

 

***

 

          Andrej odložil telefon. Seděl u laptopu ve svém pařížském bytě a na čele se mu rýsovala zachmuřená vráska. Co přesně připomnělo mladého Leclèra mu zavolat? Jen informování o situaci v tom nebyly. Co měla znamenat ta žádost o povolení k magickému zásahu? Proč ho o něco takového žádá člen rodiny, jakou jsou Leclèrovi? Uvědomil si, že si začíná dělat o toho kluka starosti. Promnul si spánky. Opět se ho zmocňovala bolest hlavy…

          Klikl myší a otevřel složku s osobními fotkami. Obsah mu nabízel další složky označené podle jednotlivých let. Bezmyšlenkovitě si rozklikl rok 2013. Bezvadné období, které coby student francouzské filologie na Lomonosovově univerzitě strávil na výměnném pobytu v Paříži. Nechal si zobrazit první fotografii. Hned na ní měl vyfoceného Étienna sedícího s knížkou na lavičce. Píchlo ho v hrudi. Posunul se na další. Detail Étiennovy zamyšlené tváře. Třetí fotka zobrazovala jeho vlastní rozesmátý obličej, když svého přítele objímal kolem ramen a Étiennovy rty se stočily do pobaveného úsměvu.

          Proč nemohly tyhle okamžiky trvat věcně?

          Andrej věděl, že kdyby se proklikával dál, narazil by i na fotografie z Paris Pride 2013. Tehdy se konal 29. června, měsíc a kousek poté, co ve Francii legalizovali stejnopohlavní manželství. Určitě by našel tu fotografii s duhovou vlajkou, kde se s Étiennem líbá pod Červencovým sloupem. Přesně tu, kterou si v záchvatu bezmyšlenkovité euforie nastavil jako profilovou fotku na facebooku, kde bohužel neunikla pozornosti lidem, kteří ji skutečně vidět neměli.

          Byla tahle fotka začátkem konce? Těžko říct. Asi ne. Fotka je jen nevinné zdokumentování šťastné chvíle, ke konci vedou činy, špatná rozhodnutí. Andrej si unaveně prohrábl vlasy. Moc dobře věděl, že pláč nad rozlitým mlékem nic nespraví. Nostalgie rovněž nijak nepomůže…

          Přesto jeho myšlenky samy spěly ke vzpomínce na to, jak toho blonďáka potkal poprvé…

 

| Paříž, čtvrtek 11. srpna 2011

 

          Ironické bylo, že ten den měl jeho otec narozeniny. Ne, že by si snad potrpěl na nějaké velké oslavy. Přesto skutečnost, že on s matkou trávil čas v Paříži, zatímco otec setrvával doma, byla svým způsobem nezvyklá. Matka ho do města nad Seinou vzala kvůli pracovním záležitostem. Dorazili již v pondělí, nicméně poznávání evropské metropole si doposud příliš neužil. Anastasija Voronskaja se rozhodla svého syna obeznámit s fungováním francouzské pobočky jejich podniku a seznámit ho s patřičnými lidmi. Andrej si zachovával přívětivý, zdvořilý úsměv a využíval svou výtečnou paměť, aby si všechny informace uložil do pomyslných šuplíčků v hlavě. Jednal na osmnáctiletého mladíka možná až s neobvyklou profesionalitou, ovšem dobře věděl, že od něho se nic menšího než perfektní vystupování neočekává.

          Poněkud netradičnější návštěvu měli pozvanou na čtvrtou hodinu odpolední do malého jednacího sálu v sídle jejich firmy. Na rozdíl od předchozích setkání bylo toto první, které se týkalo magických záležitostí. Andrej obdržel od matky vybrané informací předem. Věděl, že se jedná o Malíře, o slavného Mistra z Tallantridy, který na Zemi přijal jméno Lambert Magnier. Jak se setkání blížilo, zmocňovala se ho čím dál větší zvědavost. Skutečně dobrých Malířů bylo jako šafránu a o tomto se říkalo, že je nejlepší z nejlepších napříč světy.

          Mistr přišel na minutu přesně. Na první dojem působil naprosto obyčejně, oblečený v jednoduché modré košili a hnědých kalhotách. Byl to starší muž střední postavy s prošedivělými vlasy. Jeho vlídné hnědé oči s jiskrou prozrazující bystrý úsudek, které podtrhoval přátelský úsměv, v Andrejovi budily dojem, že se setkává s dědečkem Mrazíčkem. V jádru dobrý člověk, ale přece mocný a nebezpečný, jenž toho viděl již příliš mnoho. Přesto, ačkoli měl před sebou legendu, jeho pozornost tehdy upoutal někdo úplně jiný. Mladík, který Mistra doprovázel a kterého Lambert Magnier představil jako svého žáka a adoptivního syna Étienna Magniera.

          Andrej z něho nemohl spustit oči od chvíle, kdy vstoupil do dveří. Byl vysoký, oblečený v nedbale pozapínané bílé košili a tmavých roztrhaných džínech. Dlouhé blonďaté vlasy mu rozpuštěné vlály kolem hlavy a spadaly k bedrům. Měl pravidelnou tvář, kterou by Andrej býval přiřkl nějakému aristokratovi. Ale to, co ho zasáhlo nejvíce, byly jeho chladné modré oči, které ho přikovaly na místě v okamžiku, kdy se s nimi poprvé střetl.

          Andrej polkl. Jeho myšlenky se rozběhly k naprosto scestným úvahám. Třeba jaké by bylo, kdyby ho Étienne uvěznil pod sebou a svými prsty prozkoumával jeho tělo… Do tváří se mu vhrnula červeň, uhnul pohledem. Snažil se ty představy co nejrychleji zahnat. Pnutí v kalhotách bylo to poslední, co by teď a tady potřeboval. Ještě navíc kvůli chlapovi. Moc dobře věděl, jak nemorální a naprosto zvrácené jsou takové představy. Jediné štěstí bylo to, že jeho chování nezpozorovala matka a nejspíš ani Mistr, protože se právě vítali. Benevolence Anastasije Voronské měla přísné hranice a moc dobře věděl, že sodomie byla daleko za ní. Zato Étienne ho zamyšleně sledoval už tehdy…

 

          Matka s Lambertem Magnierem potřebovali pořešit určité záležitosti v soukromí, a tak se přesunuli do Anastasijiny kanceláře. Jak ale předtím podotkl Mistr Lambert: „Chlapci si jistě nějaký program najdou“, takže s Étiennem v sálu osaměli. Andrej se snažil vzpomenout si na cokoli, o čem by mohli zavést rozhovor, jenže čím déle v Étiennově přítomnosti setrvával, tím prázdněji měl v hlavě. Jeho rozpaky byly nepřehlédnutelné… A Étienne působil naprosto lhostejně.

          Shodli se, že opustí budovu a vymyslí nějaký program.

          „Je něco, co bys rád viděl?“ zeptal se Étienne, jakmile se ocitli venku.

          „Všechno!“ odpověděl Andrej. „Jsem v Paříži poprvé a zatím jsem neměl příležitost cokoli navštívit.“

          „Tolik času zase nemáme,“ ušklíbl se, „Měl by sis něco vybrat.“

          Andrej se marně snažil uspořádat myšlenky.

          Étienne protočil očima. „Mysli na to, že je něco po půl páté. Je tu mraky turistů, fronty. Než se někam dostaneme, zabere to čas. Spousta památek má nějakou otevírací dobu…“

          „Co kdybychom se jen prošli po nábřeží? Zašli na večeři do nějaké pěkné restaurace a na závěr navštívili kino?“

          Zpytavý pohled, který mu Étienne věnoval, donutil Andreje opět zrudnout a uhnout pohledem. V duchu si vynadal. Kecá blbosti…

          „To zní jako rande,“ rýpl si blonďák.

          Andrej zalapal po dechu, nabral další úroveň červené. „No dovol!“ vyhrkl. „Nejsem teplej!“

          Étiennovi cuklo v koutcích. „Když to říkáš.“

 

          Procházeli se městem. Étienne zasvěceně hovořil o místech, kolem kterých procházeli. Podával mu informace jako zkušený průvodce. Přesto si Andrej uvědomoval, že místo toho, aby poslouchal obsah, vnímá barvu Étiennova hlasu. Spíše než budovy, kolem kterých procházeli, ho zajímaly odlesky v Étiennových vlasech. Všímal si nadšení v očích svého společníka, když popisoval některé umělecké prvky. Zaujatě sledoval jeho rty, když pronášel jednotlivá slova…

          Sledoval Étiennovy prsty, kterými si prohrábl vlasy. Jak rychle by s nimi asi porozepínal knoflíky na jeho košili? Jak asi chutnají jeho ústa? Jaké by byly jeho dotyky…? Andrej polknul. Ztěžka vydechl a zastavil se. Tohle musí přestat! Okamžitě. Hned. Nemůže být takhle mimo z nějakého… Francouze. Opřel se o zábradlí, které lemovalo břeh, a zadíval se na plynoucí řeku. Nádech, výdech, hlavně se uklidnit.

          „Stalo se něco?“ zeptal se Étienne. Zastavil se a vrátil se k němu.

          „Tedy… uhm…, jen… hmm…, je tu hezký výhled,“ vykoktal Andrej, v obličeji už byl zase rudý. Možná, že barvu zralého rajčete by Étienne mohl považovat za normální stav jeho pokožky.

          Étienne se zahleděl na řeku.

          Andrej se ošil. Stáli tak blízko sebe.

          Mlčeli a jen poslouchali hlas města, mísící se nejrůznější zvuky.

          „Pokud se budeme držet tvého plánu, je nejvyšší čas na večeři,“ prolomil ticho Étienne.

          „Znáš tu nějakou dobrou restauraci?“   

          „Spoustu.“

 

          Že to byl špatný tah si Andrej uvědomil velice záhy. Seděli proti sobě s Étiennem u stolu v rohu. Čekalo je několik chodů… a Andrej si uvědomoval, že tady nemá kam utéct. Světlé oči jeho společníka si ho zkoumavě přeměřovaly. Étienne udržoval konverzaci, vyptával se…

          Když mu Andrej zodpověděl, co studuje, následovala od Étienna zamyšlená otázka. „Máš rád francouzskou literaturu?“

          Andrej přikývl.

          „Kteří spisovatelé jsou tví oblíbení?“

          „Je jich celá řada…“

          „A kdybys měl někoho z tvých oblíbenců vypíchnout, řekl bys koho? První jméno, co tě napadne.“

          Andrej zamrkal. „Jules Verne,“ prohlásil.

          Étienne se usmál. „Dobrý výběr,“ ocenil to. „Od něho jsem něco četl zrovna nedávno…“

          O chvíli později už vedli diskuzi o Vernových knihách, z nichž se pozvolna přesunuli k rozebírání dalších děl. Andrej zjistil velice rychle, že čtení je jeden z Étiennových oblíbených způsobů trávení volného času. A ještě než opustili dveře restaurace, tak mu světlovlasý mladík přiznal, že tato záliba ho přivedla k práci v knihkupectví. Na dotaz, proč nešel studovat vysokou, mu Étienne pobaveně odpověděl, že ho prostě nebaví dělat zkoušky…

          Podle Andrejem navrženého plánu je po večeři čekalo kino. Andrej se vesele křenil a Étienne mu to oplácel stočenými koutky. Po prohlédnutí informací o promítaných filmech a krátkém zvažování na co jít, vyhrála francouzská komedie L'élève Ducobu. Nenáročný film, při kterém si sem tam zašeptali nějakou tu rýpavou poznámku na účet dění na plátně.

          Film skončil chvíli před desátou. V dobré náladě vyšli do ulic.

          „Kam vyrazíme teď?“ nadhodil Andrej.

          Étienne se ušklíbl. „Nemáš žádnou večerku, do kdy musíš být doma?“

          Andrej protočil očima. „Předpokládám, že matka má svůj program...“

          Étienne pokrčil rameny. „Já jen, abys nedostal vynadáno.“

          Andrej si odfrkl. „Bez obav.“

 

          Étienne jako jejich další cíl vybral Vítězný oblouk. Proto o něco později stáli nahoře a pod nimi se rozkládala noční Paříž. Andrej si užíval výhled a nechal si Étiennem popisovat, kde vidí jakou stavbu. Poslouchal jeho hlas a tiše uvažoval nad tím, jestli to jako rande přeci jen může brát alespoň v duchu. Koneckonců to jeho společník pronesl v žertu a on sám by takhle vůbec neměl přemýšlet!

          Dokázal by si vychutnávat kouzlo těch momentů mnohem déle, ale vyhnal je konec otevírací doby. Stáli na kraji náměstí Charlese de Gaulla a pozorovali bulvár Champs-Élysées. Andrej přemýšlel, jaký vymyslet další program, aby večer v Étiennově společnosti ještě protáhl.

          „Pokud by ti to nevadilo, rozpustil bych to,“ prohlásil Étienne. „Tobě můžu nabídnou dvě věci. Za A) tě doprovodím k tobě, ale musíš mi říct, kde tu bydlíš, nebo za B) tě pozvu k sobě…“

          Andrej zaskočeně mrkl. Pocítil mravenčení po těle, když jeho myšlenky opět sklouzly k nechtěným myšlenkám.

          „Co bychom dělali u tebe?“

          Étienne ho přejel přemítavým pohledem. „Něco bych vymyslel,“ prohlásil.

          Andrej rozpačitě uhnul očima, „Možná… příště?“ hlesl. „Máme zařízené bydlení prakticky kousek odtud. Trefím tam, nemusíš si zacházet…“

          Étienne pokrčil rameny.

          „Do Moskvy odlétáme v neděli. Zbytek dní budu mít volnější program… Mohli bychom se ještě domluvit? Jsi skvělý průvodce…,“ Andrej napjatě pohlédl do jeho tváře.

          „Proč ne, zítra jsem ale celý den v práci. Můžeš se za mnou přijít podívat. V sobotu mám čas.“

          „Dobře.“ Andrej se usmál, vytáhl z kapsy telefon. „Dáš mi tvoje číslo?“

          Vyměnili si ho. Rozloučili se potřesením ruky. Étienne se vydal do metra a Andrej po bulváru dolů, aby o něco později zabočil doleva do postranní ulice. Po tváři se mu rozlíval zasněný úsměv, dovolil si ztratit se ve svých představách…

          Co by bylo, kdyby přijal jeho pozvání? Jakmile dorazil do bytu, vedly jeho kroky do koupelny a pod sprchu. Napětí v kalhotách se stalo nesnesitelným. Nechal na sebe dopadat vodní kapky. Když vyvrcholil s obrazem Étienna v mysli, přiznal si, že je opravdu ztracený… Je zvrhlý. Vzedmula se v něm vlna znechucení nad sebou samým. Zařekl se, že s Étiennem se už nikdy nesejde.

          Ulehl do postele, schoulil se pod peřinu a brzy usnul. Matka se vrátila až nad ránem.

          Andrej svoje předsevzetí porušil hned následující den.