Obraz Tallantridy - Prolog

Setkání

 

          Předpokládal, že nepřijde. Neměl žádný opravdový důvod reagovat na jeho zprávu a dorazit. Přesto tam byl. Dotyčný seděl na lavičce v parku. Opřený o opěradlo, ruce volně položené podél těla. Měl zavřené oči. Výraz jeho tváře byl klidný. Tvář mu lemovaly dlouhé světlé vlasy. Jeho oblečení tvořila bílá košile a tmavé džíny. Po své levé straně měl položenou zavřenou knihu, dle prvního pohledu psanou v ruštině. Jeho hruď se zvedala v pravidelných nádeších. Vypadal, jako by spal. Nevinný a křehký. Jako tenkrát. Bezbranný. Oddaný na milost komukoli, kdo by procházel kolem a chtěl jeho situaci zneužít.

          Andrej si povzdechl. Už několik dlouhých chvil stál opodál a druhého muže pozoroval. K lavičce mu zbývalo překonat ještě asi dvacet kroků, ale stále se k tomu nedokázal odhodlat. Teď, když ho viděl, mu připadalo, že není připravený na to, aby se s ním opět setkal. V krku cítil knedlík, měl dojem, že se mu nedostává vzduchu. Nejraději by to vzdal, otočil se a odešel. Tušil, že bitva, kterou ho poslali vybojovat z Ústředí, byla předem prohraná. Nebyl si jist, zda na bitvu, kterou chtěl vybojovat sám, má dostatek odvahy.

          Druhý muž otevřel oči. Otočil hlavu a věnoval Andrejovi pichlavý pohled. Tomu připadalo, že jej tak zmrazil na místě. Hrklo v něm. Jeho srdce vynechalo úder. Byl přistižen. Němě mu pohled oplácel, neschopný jediné reakce.

          „Vím o tobě,“ prohlásil světlovlasý muž, rusky. Jeho hlas zněl odměřeně.

          Andrej přikývl. Do tváře se mu promítly rozpaky. „Přirozeně,“ reagoval a stočil rty do úšklebku. V duchu si mohl jen nadávat do idiotů. Jen okrajově se jeho myšlenky pozastavily nad tím, že dříve spolu jednali většinou francouzsky. Ruština druhého muže se za tu dobu zjevně výrazně zlepšila.

          „Posadíš se?“ navrhl světlovlasý a rukou poukázal na místo vedle sebe. „Předpokládám, že jsi na mě nepřišel jen hloupě zírat.“

          Na to Andrej neměl co říci. Byl si vědomý toho, že červeň v jeho tváři zesílila. Zhluboka se nadechl a vykročil. Posadil se vedle něho a delší chvíli hleděl před sebe. Nevěděl, jak začít. Vnímal pohled, kterým ho druhý muž propaloval. Ticho se stávalo čím dál tím neúnosnějším.

          „Co čteš?“ nadhodil otázku. V duchu si blahopřál k tomu, že mu neselhal hlas.

          „Nemyslím si, že jsi tu kvůli diskuzi o literatuře,“ mínil jeho společník, tentokrát už šlo v jeho hlase postřehnout ironii.

          Andrej se ošil. Připadalo mu, že se topí a místo záchranného lana je jen čím dál více tlačen pod hladinu.

          „To je pravda,“ připustil. „Posílá mě Ústředí…“

          „Jak jinak,“ sykl světlovlasý.

          „Ale není to tak, že bych tě nechtěl vidět i z jiných důvodů!“ vydechl. To už se na něho otočil. Pohlédli si do očí. „Chtěl jsem se s tebou setkat! Vážně jsem chtěl… Je to tak dlouho, co jsme se neviděli.“

          „Přesně rok, dva měsíce a čtyři dny,“ odtušil druhý chladně.

          Andrej rozšířil oči. „A-ano,“ přitakal. „Étienne!“ Hleděl do jeho očí a hledal jakoukoli známku po citu, který mezi nimi kdysi býval. Připadalo mu však, že naráží jen na neprostupnou zeď. „Mrzí mě to.“

          „Jak jinak,“ dostalo se mu sarkastické odpovědi.

          Andrej potlačil povzdech.

          „Chápu tvoje důvody,“ ujistil ho Étienne z nějaké náhlé pohnutky. „Chápal jsem je vždy. Nemusíš se ospravedlňovat.“

          „Přesto…,“ Andrej se zadrhl. Uhnul pohledem na stranu.

          „Přejdi k věci,“ vyzval ho Étienne. „Co po mně Ústředí chce?“

          Andrej přikývl. „Věřím, že sis všiml toho, co se děje. Válka je na spadnutí…“

          „Bez té omáčky,“ přerušil ho.

          Andrej se opřel o opěradlo lavičky. Očima zabloudil ke korunám stromů. Nepočítal s tím, že by mu to Étienne nějak usnadnil. Ale takovou strohost si od něho snad také nezasloužil, no ne? Ani jemu se do té debaty nechtělo. Věděl ale, že se k té věci dostat musí. Byl si jist tím, že když to na něho vybalí přímo, určitě nedostane souhlas. Doufal, že s připomenutím všech faktů by se možnost, že Étienna přesvědčí, přeci jen zvýšila. Přemýšlel, jak pokračovat.

          „Maluješ ještě?“ rozhodl se položit tuto otázku.

          Étienne přimhouřil oči.

          „Víš, kam tím směřuji, že ano?“ nadnesl Andrej. Nepodíval se na něho. Nemusel vidět jeho obličej, aby věděl, jak temně se teď tváří.

          „Ne,“ odpověděl Étienne chladně. „Ať už jde o cokoli, ne je má konečná odpověď.“

          „Zvaž to, prosím,“ vyzval ho Andrej. „Potřebujeme talentovaného Malíře. Ty jsi jediný, kdo nás dokáže propojit s Tallantridou.“

          „Nehodlám s tím mít cokoli společného,“ reagoval příkře. „Je to nesmysl!“

 

          Andrej mu znovu pohlédl do očí. Odhodlal se a položil svou dlaň na hřbet jeho ruky. Vnímal, jak sebou Étienne cukl, ale ruku nevytrhl. To Andreje povzbudilo. Étienne mu oplácel pohled. Jejich obličeje k sobě byly tak blízko. Étienne převrátil ruku tak, aby spolu mohli proplést prsty. Andrej se uvnitř celý chvěl. Nezmizelo to. Věřil, že by stačilo málo a vše by bylo opět při starém. Tak moc si přál ho k sobě přitáhnout, spojit své rty s jeho… Pamatoval si jejich chuť. Vybavoval si opojný pocit z jejich polibků. Opět je měl nadosah. Přál si Étiennovi dokázat, že jejich odloučení nemělo na jeho city žádný vliv.

          Ale neudělal to. Bál se toho, co by to znamenalo pro ně oba. Navíc teď měl jiný úkol. Musel říct slova, o kterých věděl, že mu ublíží.

          „Máš s tím společného všechno, Etiernelli,“ zašeptal. „Víme to oba.“

          Andrej viděl stín, který se prohnal v Étiennových očích. Věděl o jeho vzpomínkách dost na to, aby mu bylo jasné, do jak hluboké rány právě zaryl ostří slova. Sklopil zrak.

          „Etiernell je mrtvý,“ prohlásil Étienne. „Nechtěj po mně, abych ho oživoval, Andreji.“

          Andrej pevně sevřel jeho ruku. Snad z obavy, aby se jeho společník nezvedl a neodešel.

          „Ústředí potřebuje tvoje schopnosti,“ hlesl.

          Étienne se ušklíbl. „A co ty?“

          Zaváhal. Co by mu měl na to říct?

          „Já potřebuji tebe,“ přiznal. „Chybíš mi.“

         

          Zavládlo mezi nimi ticho.

          Pak si Étienne odfrkl. „Zkoušíš to přes citovou manipulaci?“

          Než stihl Andrej cokoli říci, Étienne se mu vytrhl, vzal knihu a postavil se.

          „Všechno jsou to kecy,“ prohlásil. „Zapomeň na mě, Andreji. Nezatáhneš mě do toho znovu. Už ne.“ Nevěnoval mu už ani jediný pohled.

          „Sbohem.“ S tímto slovem se vydal opačným směrem, než ze kterého přišel Andrej. Bez jediného ohlédnutí.

          Andrej hleděl na jeho záda. Cítil prázdnotu, která se rozpínala v jeho srdci. Selhal. Toho dne, v neděli 10. září 2017, prohrál obě své bitvy.

          „Tvoje minulost tě dostihne,“ zašeptal. „Dříve nebo později. Nevyhneš se tomu.“

          Pokud Étienne jeho slova slyšel, nedal to najevo.

          Zvedl se vítr. Na zem začaly dopadat první kapky.

          „Víme to oba.“