Obraz Tallantridy – Kapitola 27

Andrej a François

 

| Paříž, středa 20. září 2017

 

           Andrej seděl na pohovce. Caël připravil hřejivý čaj do konvičky a nalil mu jej do pohárku, z kterého právě upíjel. Zachumlal se do bílé huňaté deky, kterou mu Caël nabídl. Představovala alespoň psychologicky pocit bezpečí.

           Ačkoli Andrej se ze všeho nejvíce cítil rozervaný na kusy. Chtěl by se schoulit, do očí se mu draly slzy, se kterými se snažil bojovat. Pořád očekával od Caëla nějaký útok, výsměch, podpásovku. Jenže ten klidně seděl vedle něho, doléval mu čaj. A když promluvil, jeho tón zněl… starostlivě. Nerozuměl tomu. Co za stránku své osobnosti mu to Leclère právě ukazuje? A proč?! Co tím sleduje?!

           Jeho zkušenosti nutily Andreje zbystřit. Nikdo přece nebývá milý jen tak. Zvlášť ne Leclère. Jenže… něco v něm opravdu toužilo po útěše, chtělo podpořit, přálo si porozumění jiné bytosti. A… ačkoli mu útočiště poskytl právě Caël, bylo to uklidňující. Možná právě proto, že to byl on. Protože Caël se na rozdíl od jiných orientoval v problému. Caël znal Étienna…

           Opět ho píchlo u srdce. Étiennova slova se zařezávala čím dál hloub. Zanechávala trvalé jizvy.

           „Vybral si tebe,“ vydechl Andrej, hlas se mu zachvěl. Pevně semknul víčka. „Vyhrál jsi…“

           „Nikdy jsem s tebou nesoupeřil,“ podotkl. „Já a Etiernell se k sobě jako partneři nehodíme. Je to zřejmé.“

           „Záleží ti na něm… Podporuješ ho. Všiml jsem si toho. A on…, viděl jsem kresby, kde tě kreslil… Vždy o tobě mluvil s takovým zaujetím…“

           „Jsme si podobní,“ odvětil Caël. „Jsou určité věci, které nás spojují… A mnoho věcí, které nás rozdělují. On to ví moc dobře.“

           „Já…, myslel jsem, že jsme spolu šťastní…, že mu dokážu být dobrým přítelem…“

           „Jsi pro něho důležitý.“

           „I ty jsi mi neustále říkal, že pro něho nejsem dost dobrý…“

           „Křivdil jsem ti.“

           „Hm…“

           Andrej se zadíval do svého pohárku s čajem. „Nikdy jsem proti tobě neměl šanci…“

           „No jo, oproti mně jsi citlivý, vstřícný a ohleduplný… To jsou strašné vlastnosti,“ mínil sarkasticky.  

           Andrej si povzdechl.

           „Etiernell se chová jako idiot,“ prohlásil Caël. „Měl bys mu to dát pěkně sežrat. Ne tu fňukat.“

           Andrej mlčel.

           „Nejsi jeho následovník. Jako partner si zasloužíš respekt.“

           Andrej spolkl další slzy. „Já už mu nemůžu dát víc… Já opravdu nevím, jak dál… Nenechá si nic vysvětlit…“

           „Tak se na něho vybodni," navrhl mu Caël. „Říká si o to. Jestli si Etiernell chce rozbít hubu, měli bychom mu to dopřát.“

           Andrej se nejistě ošil. „Řekl, že tě potřebuje…“

           „To podle tebe znamená, že se mu mám vrhnout kolem krku, vykašlat se na všechno a všechny a jít spasit svět po jeho boku?!“

           Andrej se na něho nepodíval. Co by na to měl říct? 

           Mlčeli.

 

           Po delší chvíli se Caël opět ujal slova.

           „Etiernell je v koncích. Narazil na svoje limity. Cítí bezmoc, vinu. Netuší, kam dál. Hledá oporu, spojence. A zároveň se bojí věřit. Požaduje oddanost, ale není schopný se oddat. Vyžaduje bezprostřední důvěru, ale není ochotný se dělit o to, co ví… Není Francouz, je Tallantriďan. Chybí mu jeho svět, jeho jazyk, jeho blízcí… Snaží se věřit, že se tehdy rozhodl správně. Jenže k přihlédnutím k tomu, co se děje… Má velkou zodpovědnost, je přeci Malíř, ale bojí se učinit rozhodnutí. Ze všech stran cítí nátlak…“ Caëlův hlas zněl váhavě, jako by si nebyl jistý, jestli se o tyto dojmy může dělit. 

           „Já ale přeci jsem připravený mu pomoc…,“ hlesl Andrej. Jen kdyby o to stál… Však to Étienne řekl před chvílí sám, nepotřebuje ho.  Zachumlal se pod deku více. Ačkoli ta ho před vnitřní bolestí mohla uchránit jen stěží. 

           „On není připravený vést,“ ušklíbl se Caël. „Problém je, že nikdo jiný to nerozetne. Nemůže se zříct velení a nechat to na tobě – nebo na komkoli jiném – a pak mu vyčítat, že to nezajistil podle jeho představ.“

           Andrej se zahleděl na Caëlovu tvář. Černovlasý muž hleděl před sebe, obočí se mu zachmuřeně svraštilo. Tvářil se nadmíru vážně. Jenže takto to opravdu znělo, že je Caël na jeho straně. 

           „Úspěšný manažer ví, že musí pečovat o svůj tým,“ prohlásil Caël. Znělo to jako heslo z nějaké příručky. Jako by chtěl otupit vyznění předcházejích vět. 

           Andrej se podmračil.

           

           Caël pootočil hlavu. Jejich oči se střetly.

           „Co myslíš, že bych měl udělat?“ vydechl Andrej. Věděl, že to je hloupá otázka. Ptát se manipulátora, jak žít, je jako ostřit sekeru svému katovi. 

           „Zajít do bordelu a nechat se hýčkat tím nejhezčím prostitutem, co je k dispozici,“ odpověděl Caël klidně.

           Cože?! Andrej vytřeštil oči. Nevěřícně mrkl a okamžitě zrudl. Co to je do háje za odpověď?!

           „Máš nějaké přátele, známé…? Někoho, s kým můžeš vyrazit, nevím, třeba se projít do Boulogneského lesíku?“ rozváděl Caël svoji odpověď.

           Co to je za radu?!

           „Nebo zkus fitko, nějaký sportovní klub… Jdi si zaplavat, zkus navštívit libovolný zájmový spolek, muzeum, … Přečti si Tajnosti pařížské od Eugèna Suea…“

           „To myslíš vážně?!“

           „Jistěže,“ kývl Caël. „Předpokládám, že jediné, co řešíš, jsou: 1.) sračky z Ústředí, 2.) Etiernell a 3.) váš rodinný podnik.“

           Andrej přimhouřil oči, ale než něco řekl, Caël pokračoval.

           „Potřebuješ si pročistit hlavu. Jakkoli. Každý potřebuje odpočinek, alespoň na chvíli vypustit problémy, protože jinak se zblázní. Pokud se zhroutíš, nikomu tím nepomůžeš.“

           „Nehroutím se,“ odsekl. A vzápětí zrozpačitěl, když ho Caël sjel výmluvným pohledem.

           „Je zvláštní, že mi to říkáš ty,“ povzdechl si Andrej a uhnul pohledem ke stolu.

           „Souhlasím,“ odtušil Judicaël. „Nejspíš jsem vypotřeboval své zásoby empatie do konce roku,“ dodal, jeho přezíravý tón se s jakousi naprostou samozřejmostí vrátil.

           Andrej se ušklíbl. Málem by se i uchechtl. Tato situace byla absurdní.

 

           Ozval se zvonek.

           Andrej pohlédl směrem ke dveřím a potom na Caëla v nejisté otázce. Že by se Étienne vrátil? Vnitřně cítil, že to tak není, ale něco v něm chtělo doufat.

           Oproti tomu Caël věnoval svůj pohled hodinám. 19:15. François ví, kdy přijít na scénu.

           „Půjdu otevřít,“ řekl Andrejovi.

           „Další překvapení?“ ptal se Rus, v hlase mu zazněla ironie.

           Caël zavrtěl hlavou. „Očekávaná návštěva,“ přiznal. „Má dorazit můj,“ Andrej si všiml chvilkového zaváhání, „přítel. Počítám, že je to on.“

           Andreje to překvapilo. Proč si vlastně myslel, že Caël nikoho nemá?!

           „Aha,“ reagoval. „Nechci rušit…“

           Caël mávl rukou v ledabylém gestu. „Seznámím vás,“ odtušil.

 

***

 

           François postával před branou. Caël sice nepůsobil, že by se s předchozími návštěvami chtěl dlouho zdržovat, ale François tušil, že tak jednoduché to nebude.

           Proto nijak nepospíchal. Bez stresu našel místo na zaparkování a beze spěchu dorazil ke Caëlově domu. Počkal, až se velká ručička jeho hodinek přesune na trojku, a zazvonil…

           Nečekal dlouho. Jeho černovlasý přítel vyšel z domu a vydal se mu otevřít.

           Françoisovi stačil jediný pohled, aby si všiml toho vážného, chmurného výrazu zakrytého za neutrální maskou Caëlovy tváře.

           „Tak jsem tu,“ prohlásil François a obdařil Caëla úsměvem.

           „Právě včas,“ reagoval Caël a nepatrně se pousmál. Pustil Françoise do zahrady, zavřel branku.

           „Trochu jsem se zadrhl v zácpě,“ postěžoval si François s úculem. Stáli čelem k sobě. 

           „Pěšky bys tu byl možná rychleji.“

           „Možná,“ souhlasil. Opravdu nebydlel daleko. „Ale na co bych to auto měl, kdybych ho nepoužíval?“

           „To nevím,“ připustil Caël. „Myslel jsem, že auta se kupují proto, abys jejich fotky mohl dávat na instagram.“

           François se zakřenil.

           Caël si našel jeho dlaň a propletl s ním prsty. François polkl. Srdce zrychlilo tep a on se zadíval do tváře svého přítele.

           Caël na něho hleděl, do tváře mu vstoupil nádech červeně. Odhodlával se, na sekundu zavřel oči. „Jsem rád, že tu jsi,“ prohlásil.

           François se usmál. Přesně tyto okamžiky ho utvrzovaly v tom, že mu Caël za veškerou snahu stojí.

           „Já tu jsem rád,“ ujistil ho.

           Caël sklopil zrak, zaváhal. Opatrně se přitáhl blíž a jakoby zkusmo se dotkl jeho rtů těmi svými. Zlehka po nich přejel… François přijal jeho výzvu a jejich polibek prohloubil.

           Líbali se. Propletli se blíže k sobě. Cítil, jak jej Caël hladí po zádech. On sám vsunul ruku na jeho rameno. Zprvu jemné polibky se proměnily v dravější. François hodlal Caëlovi dokázat, že si stále přeje být s ním… A Caël? Pro toho byly činy a dotyky vždy důležitější než slova. A teď Françoisovi každým dotekem dával najevo, že touží po jeho přítomnosti.

           Odtáhli se od sebe, lapajíce po dechu, oba s červení v tvářích.

           Spojení rukou však nepřerušili.

 

           „Povíš mi, co se stalo?“ nadnesl François.

           Caël opět zvážněl. „Podcenil jsem situaci.“

           „Plán nevyšel?“

           Caël zavrtěl hlavou. V několika stručných větách shrnul dosavadní události.

           „Chtěl bys, abych se do toho vložil?“ nadhodil François. Nečekal kladnou odpověď, jen mu celá situace přišla velmi nepřehledná. A to i když obě jména již slyšel dříve.

           „Pokud máš nápad na řešení,“ ušklíbl se. „Máš volné pole působnosti.“

           „Napůl jsem čekal, že mě požádáš, ať přijdu jindy,“ podotkl François. Nevyvedlo by ho to z míry.

           „Pokud chceš odejít…“

           „Nechci odejít,“ odtušil. To v žádném případě. Zvedl volnou ruku a dotkl se Caëlovy tváře. „Slíbil jsi mi večeři. Mám hlad.“

           Caël se uchechtl.

           „Já se rád seznámím s tvým známým,“ dodal François. „Regina mi bude závidět, že jsem potkal další záhadnou bytost z tvého života.“

           Caël protočil očima. Usoudil, že Reginu komentovat nebude, a raději Françoise vedl dovnitř.

           Přesto, ještě než za nimi zaklaply vchodové dveře, hlesl Caël tiché, „Díky.“

           To Françoise utvrdilo v tom, že situace je mnohem komplikovanější a dalo indicii k závěru, že Caël si není jistý vhodným řešením.

 

***

 

           Andrej seděl na pohovce. Snědl pár čokoládových bonbonů, upíjel čaj…

           Co tu do háje ještě dělá?! Bude akorát překážet.

           Nedávalo smysl, že se Caël stará, že ho tu nechává sedět… Možná by se měl zvednout a takticky se vypařit. Nepochyboval ale o tom, že Caël by si servítky nebral, kdyby ho chtěl vyhodit.

           Andrej tu nechtěl zůstávat. Jenže samoty se obával více. Nechtěl se oddávat přemýšlení o životě, o chybách, o všem, co mohl udělat lépe… A přesně to ho čeká v jeho prázdném bytě.

           Navíc, a to ho překvapilo, byl vážně zvědavý, kdo je Caëlův přítel.

           Pokud to opravdu není Étienne. Ta myšlenka jím projela jako ostrý nůž. Třeba je to vše jen krutá hra, jak ho ještě více zdrtit. Ale... to by mu snad neudělali... 

           Složil deku. Kapesníkem si pořádně otřel obličej. Nemusel by nutně vypadat jako hromádka neštěstí. Ať už se objeví kdokoli. 

 

           Záhy přišli. Stále se drželi za ruce.

           Andrej pozoroval toho přátelsky vyhlížejícího mladíka s vlnitými vlasy, který jej obdařil úsměvem. Překvapilo ho to. Tato osoba vypadala jako přesný opak Judicaëla.

           „Představím vás,“ ozval se Caël, který se… usmál. Opravdu. Andrej zauvažoval, že se možná přeci jen zbláznil a celý dnešní večer je jen absurdní výplod jeho přepracovaného mozku.

           „François Trévidic, Andrej Viktorovič Voronskij.“

           Potřásli si rukou.

           „François.“

           „Andrej.“

           „Rád tě poznávám.“

           „I já… tebe.“

 

           Usadili se kolem stolu. François se posadil vedle něho a Judicaël zaujal stejné místo jako na začátku jeho návštěvy. ¨

           Andrej nasadil odměřený výraz. Připadal si neskutečně nepatřičně.

           „Caël se zmiňoval, že jsi měl dnes těžký den,“ nadhodil François.

           „To se asi… dá tak říci.“

           „Chápu. Návštěva u Caëla – není, o co stát. Z toho zakysne i smetana.“

           Andrej povytáhl obočí. François se usmíval. Rus úkosem pohlédl ke Caëlovi, ale ten se jen poušklíbl.

           „Jak jste se vy dva poznali?“ zeptal se Andrej raději. To se jevilo jako mnohem lepší téma.

           „Na škole,“ odpověděl François. „Na přednášce z mikroekonomie. Sedl si vedle mě a skončili jsme spolu ve dvojici na seminární práci. Vyměnili jsme si kontakt a začali se scházet… Hlavně kvůli škole, ale protože zjistil, že jsem z Bretaně a vůbec neznám Paříž, tak vzal za svoje poslání mi tu ukázat každý kout. Byl okouzlujícím průvodcem.“

           Andrej věnoval postranní pohled Caëlovi. Měl pocit, že v takovém popisu důvěrně poznával Étienna.

           „To zní zajímavě,“ řekl, asi jen proto, aby nebyl zticha.

           „Bylo to příjemné období,“ pokrčil rameny François. „Caël má lví podíl na tom, že jsem si toto město zamiloval.“

           „Chápu. Paříž je krásná…“

           „Bezesporu,“ kývl François. Jejich rozhovor zůstal v rovině povídání si o městě, místech, která navštívili, porovnávání zemí, stereotypech, došlo i na vtipy… Pokud něco François svedl, tak odvést Andrejovy myšlenky od chmurů. Černovlasý Rus se dokonce párkrát i zasmál. 

 

           Caël nijak nezasahoval. Dal jim prostor.

           „Půjdu připravit hlavní chod,“ ozval se až po nějaké době. „Andreji, zůstaneš na večeři?“

           Andrej se zarazil. Přišlo to jako nečekané připomenutí toho, že Caël tu vlastně pořád je. Přeletěl pohledem z jednoho na druhého.

           „Ne, už půjdu,“ rozhodl se. Ti dva určitě chtějí svoje soukromí. Rozloučil se s Françoisem, Judicaël ho vyprovodil ke dveřím.

           „Andreji,“ zarazil ho ještě. Andrej mu věnoval tázavý pohled. 

           „K tvé otázce. Byly zapečetěny tři děti,“ sdělil mu vážně. „Avril Beauchêne. Najdeš ji v záznamech Úřadu pro evidenci na seznamu francouzských dětí s potenciálem. S tvými oprávněními by ses k nim měl bez problému dostat.“

           Andrej vážně přikývl. „Díky.“

           „Já ti nic neřekl,“ opáčil.

           „Rozumím.“

           „Hodně štěstí."

           Poté se Andrej vydal do tmy.

 

***

 

           Judicaël se vrátil za Françoisem. Ten se na něho zářivě usmál.

           „Andrej je vcelku milý,“ konstatoval.

           „Dejme tomu,“ odtušil Caël a posadil se vedle něho.

           François s ním propletl prsty. Caël sevřel jeho ruku.

           „A tvůj bývalý je idiot,“ dodal François s tím nejnevinnějším úculem.

           Caëlovo cuklo v koutcích. „Nepovídej. Vždyť ho neznáš.“

           „Povídám,“ uchechtl se. „Stačí vědět dvě věci.“

           „Ano?“

           „Ano,“ culil se na něj. „Za 1), že se vykašlal na toho sympatického Rusa.“

           „Chceš, abych začal žárlit?“

           „To by byla zajímavá změna,“ zakřenil se. „Za 2), že si tě nechal upláchnout,“ vrátil se k důvodům.

           Caël povytáhl obočí. „Takovou lichotkou něco sleduješ?“

           „Samozřejmě,“ souhlasil, přiklonil se a ukradl si polibek. Když se odtáhl, v očích mu zajiskřilo. „Že konečně půjdeme jíst!“