Obraz Tallantridy - Kapitola 13
Obraz Tallantridy - Kapitola 13
Počátek nového spojenectví
| Paříž, pondělí 18. září 2017
Nicolas seděl v posteli, zabalený do peřiny, rozespale mžoural do tmy. Spíše spal, než bděl. U ucha držel mobil. Jeho mysli slova z druhé strany docházela jen pomalu. Co vnímal prvotně byl tón. Ten zoufalý tón Dominiquova hlasu, podbarvený strachem a bolestí. K jeho spolužákovi vůbec neseděl. Nicolase to vyvádělo z míry, postupně se ho zmocňovaly obavy.
„Co se děje?“
Dominique na druhé straně se trhaně nadechl. „Já…, já…, měl jsem přespat u Laurenta,“ vydechl. „Jenže… jsem tam nepřespal… a já…, je mi strašně zle… Prší… Nemůžu domů…“
Nicolasovi chyběl kontext. Vážnost situace odhadoval spíše z beznadějnosti v Dominiquově hlase než z obsahu slov.
„Kde jsi teď?“ ptal se.
„Na La Défense...“
Nicolas nahmatal brýle a nasadil si je. Rozsvítil lampičku, aby viděl na hodiny na stěně. Tři čtvrtě na pět. Otec odjel již včera večer. Matka vstávala v 5:30 a kolem čtvrt na sedm odjížděla do práce. Z La Défense to k němu trvalo vlakem 4 minuty, jenže si nebyl vůbec jistý, kdy jede první… Další možností byla tramvaj a nějaké autobusy, ale Nicolas tu bydlel příliš krátce na to, aby měl vychytanou dopravu.
„Dobře,“ prohlásil. „Dej mi chvilku, podívám se na net na spoje.“
„Díky…, já se opravdu omlouvám…“
Nicolas vstal, došel ke stolu a zvedl víko notebooku. Zapnul ho, počítač se rychle obnovil z režimu spánku. Nicolas jednou rukou naťukal heslo a přihlásil se. Za chvíli už měl načtenou stránku RATP a napsal příslušná místa. Výsledky ho příliš nepotěšily. Podle všeho nejbližší rozumný spoj byla tramvaj v 5:29…
„Myslíš, že stihneš noční bus ve 4:48?“
„Ne…,“ odpověď zněla skutečně vyčerpaně.
Nicolas se poškrábal na čele. „Pak je tu jediná možnost,“ informoval ho. „Nejbližší další spoj je tramvaj T2 v 5:29. Pojedeš na zastávku Belvédère. Vystup tam a čekej na mě. Vyzvednu tě… Zvládneš to?“
„Dobře…“
„Dome, vyzvednu si tě tam,“ zopakoval.
„Vybíjí se mi mobil…,“ vydechl Dom. „Možná už nebudu na příjmu…“
„Hlavně na sebe dávej pozor!“ vyzval ho Nic.
Ukončili hovor. Nicolas odložil mobil. Zadíval se na obrazovku. Co se do háje stalo?! A jak to do háje udělá, aby se Dominique nepotkal s jeho matkou?! Tohle určitě nebude nejlepší příležitost k seznámení… Spousta náhlých otázek. Navíc mu až teď na mysli přišlo uvědomění si toho, že ho vlastně ani na vteřinu nenapadlo, že by mu pomoc mohl odmítnout…
Před půl šestou se vykradl z domu. Déšť, který ho přivítal, ho z míry nevyvedl, neboť si vzal s sebou deštník. Střihl to poklusem. Opravdu měl o Dominiqua strach. Na nádraží dorazil ještě před příjezdem tramvaje. Rozhlédl se. Na protější straně stáli dva lidé očekávající spoj opačným směrem. Na své byl sám… Čekal. Konečně se tramvaj objevila, zastavila. Zhruba zprostředka se vypotácela postava...
Nicolas sledoval, jak Dominique těžkopádně zamířil k lavičce, na kterou se svezl. Rychlými kroky se vydal za ním. Na první pohled vyhlížel zuboženě. Celý promočený, s uštvaným výrazem…
„Dome!“ vyhrkl. Přisedl si k němu. Zakryl je deštníkem tak, aby nepršelo ani na jednoho. Postřehl, že Dom je cítit alkoholem. Dominique k němu vzhlédl…
Nicolas chvíli hleděl do raněné zeleně, načež se k němu mladík přitiskl, položil mu hlavu na hruď a roztřásl se vzlyky.
„Odpusť mi to…,“ vyrazil ze sebe. „Prosím, Nicu, nezlob se… Nevěděl jsem, komu se ozvat… Nechci nikomu přidělávat starosti…“
Nicolas ho k sobě přitiskl a nejistě ho začal hladit po zádech. Na čele se mu objevila vráska. „Pořád nechápu, co se stalo,“ přiznal.
Dominique se zachvěl. „Jsem špatný přítel…,“ hlesl. „Všechno jsem zkazil… Je to moje chyba.“
„Pořád to nedává smysl,“ ujišťoval ho Nicolas.
„Laurent se se mnou rozešel,“ vydechl Dominique. „Našel si někoho lepšího…“
Nicolas se zamračil. „Potom je Laurent kretén,“ odtušil. „To ses tak zřídil kvůli němu?!“
Odpovědí mu byl vzlyk.
„Pro boha,“ vydechl Nicolas.
„Nemůžu domů,“ sděloval mu Dominique. „Byly by strašně zklamané… Jsem hroznej debil, já… nechci do školy. Nechci s nimi mluvit. Je mi zle… Měl jsem umřít.“
„Mluvíš z cesty,“ prohlásil Nicolas. Nedokázal se zorientovat v Domových sděleních. Teď by to hlavně chtělo plán. Nejjednodušší bude, pokud prostě počkají, dokud se dům nevyprázdní. Ne, že by to bylo ideální řešení, protože Dominiqua by nejraději okamžitě uložil do postele a nechal ho se z toho vyspat. Nic jiného ho ale nenapadalo…
Práh domu překročili těsně před půl sedmou. Už tu nikdo nebyl, jen v kuchyni čekalo připravené pečivo a uvařený čaj. Dominiqua vzal rovnou do svého pokoje. Usadil ho na postel a našel mu na převlečení jedno ze svých pyžam.
„Máš hezký pokoj,“ prohlásil Dominique mimoděk.
Věnoval mu delší pohled. „Díky,“ odvětil. „Převleč se. Za chvilku jsem zpátky.“
Nicolas se vrátil dolů do kuchyně. Na podnos naskládal konvici s čajem, dva hrnky a ošatku s pečivem, které poté donesl zpět k sobě. Tam položil podnos na stolek u postele a oběma jim nalil čaj.
Dominique už se převlékl. Zatím jen seděl na posteli a sledoval ho téměř nepřítomným pohledem.
„Děkuju,“ pronesl, když mu Nicolas vnutil do rukou jeden z hrnků, „za pomoc…“
„To neřeš,“ odvětil mu Nicolas. „Potřebuješ se pořádně vyspat,“ mínil. „Zůstaň pro dnešek u mě v pokoji. Máma se vrací až k večeru… Já budu muset za chvíli vyrazit do školy. Kdyby se cokoli dělo, tak mi napiš zprávu. Mobil si můžeš nechat dobít tady,“ ukázal mu zásuvku. „Máš dobíječku?“
Dominique přikývl.
„Výborně,“ Nic se nejistě usmál. „Budeš v pořádku?“
Dominique přikývl podruhé.
„Nemám tu s tebou zůstat?“
Dominique na něho chvíli jen mlčky hleděl. Nakonec zavrtěl hlavou.
„Ne. Budu v pohodě,“ dokonce se pokusil o úsměv. „Díky, Nicolasi…“
Nicolas kývnul. „Tak jo… Chceš…, chceš si promluvit?“
Dominique znovu zakroutil hlavou. „Ne, teď ne… Potřebuji si to nejdřív nechat všechno projít hlavou…“
Nicolas si ho stále přeměřoval pohledem. Nepřišlo mu správné ho tu prostě takhle nechat.
„Ve škole tě omluvím,“ dodal ještě.
„Díky,“ odpověděl mu Dominique, položil hrnek na stolek. „Hezký den, Nicu," popřál mu a schoulil se do peřin.
„Kdyžtak napiš," vyzval ho Nicolas znovu. „Zatím ahoj."
Ještě chvíli nerozhodně stál ve svém pokoji, než popadl baťoh a přiměl se odejít…
***
| Tallantrida, Waddeesaera, 1. den třetí třetiny III. měsíce roku 1007 arnoského času ( 1007 | III. | II1),
(tj. pondělí 11. června 2007 zemského času)
Byl to už šest dní od chvíle, kdy vyrval Etiarwella ze spárů smrti. Od toho okamžiku se o něho staral. Ošetřoval ho, nosil mu jídlo, dělal mu společnost… Blonďatý muž toho příliš nenamluvil. Většinu času vysedával u okna a vyhlížel do krajiny. Ariarta by zajímalo, co se mu honí v myšlenkách, z jeho tváře to ovšem nešlo příliš vyčíst. Jen občas ho proklál pohledem chladných modrých očí, svoje názory si však nechával pro sebe. Nepokládal žádné otázky… Ariarta to rozčilovalo, chtěl prolomit ledy, poznat ho… Přitom si byl vědomý, že by ze všeho nejvíce měl zachovávat odstup.
Ariartas si musel přiznat, že má toho blonďáka plnou hlavu. Toužil po něm od chvíle, kdy se s ním setkal poprvé. A teď ho měl nadosah ruky… Pořád na něho myslel. Přitahoval ho způsobem, se kterým se neuměl vypořádat. Chtěl se ho zmocnit, vzít si ho a mít ho jen pro sebe. Chtěl ho hýčkat a chránit jeho křehkou schránku před čímkoli a kýmkoli. Pokaždé, když mu vyměňoval obvazy, toužil po tom se ho dotýkat na dalších místech, prozkoumávat každý kousek jeho těla… Přičemž věděl, že nic takového nemůže připustit. Musel se ovládat. Nezávisle na jeho současném stavu byl Etiarwell Allarwarna stále členem královské rodiny, tedy někým zcela mimo Ariartův dosah i možnosti. I přes veškerý svůj talent a výcvik byl Ariartas stále jen synem prostitutky. Nemohl si Etiarwella nárokovat žádným myslitelným způsobem…
Vstoupil do Etiarwellova pokoje s podnosem s jídlem. Blonďák opět vysedával u okna, nijak nedal na vědomí, že by postřehl jeho přítomnost.
„Omlouvám se za vyrušení, pane Etiarwelli,“ pronesl. Náhle měl sucho v ústech. Donesl podnos ke stolu a položil jej naň. „Přinesl jsem vám oběd,“ oznámil.
Etiarwell lehce kývnul hlavou. „Děkuji…“
Ariartas potřásl hlavou. „Byl jsem požádán, abych vás na druhou hodinu doprovodil do komnat pana Saarwella,“ obeznámil ho.
„Už bylo na čase,“ podotkl blonďák nezaujatě, stále vytrvale hleděl z okna.
„Smím vám do té doby dělat společnost?“ ptal se Ariartas.
„Nemyslím, že jsem zábavný společník,“ opáčil mu blonďatý muž.
Ariartas se posadil do křesla.
„Neptejte se mě na můj zdravotní stav,“ zarazil ho Etiarwell dříve, než stačil položit další otázku. „Je to únavné…“ Obrátil na něho zrak.
Ariartas se podmračil. Etiarwell byl stále pobledlý, s viditelnými podlitinami na krku a rukách, tedy místech, které nezakrývala tunika, a Artiartas věděl o zraněních pod ní.
„Raději mi řekněte něco o vás,“ vybídl ho plavovlasý muž.
Ariartas povytáhl obočí. Nečekal, že by Etiarwell projevil zájem o jeho osobu. Cítil pohnutí a zároveň s tím věděl, jak je to absolutně nemístné.
„Opravdu vás to zajímá?“ musel se zeptat.
„Samozřejmě, Ariarte,“ ujistil ho Etiarwell klidným tónem. „Rád bych se dozvěděl něco o svém zachránci.“
Ariartas se podmračil. Zájem byl jedna věc, ale že by věděl, co by mu měl vykládat. Koneckonců podstatné informace mu už stihl poskytnout, s jinými neviděl důvod, proč ho zatěžovat…
„Je mi 18 let, mám mladší sestru Ariasith. Když mi bylo devět, tak nás matka svěřila kněžím z chrámu v Allarase… Po jeho,“ v očích se mu zalesklo potlačovanou záští, „pádu jsme prchli… Pan Saarwell nás přijal do svých služeb, a tak mu sloužíme. Zachránil jsem vás na jeho rozkaz. Není tedy třeba mi prokazovat vděk.“
Všiml si, jak Etiarwellovi cuklo v obočí. „Raději budu prokazovat vděk vám než jemu,“ prohlásil. „Kladu si otázku, jaký smysl moje záchrana měla, předpokládám však, že se to brzy dozvím…“
„Jste dědic rodu Allarwarna,“ opáčil Ariartas, jako by to mluvilo za vše. Co se týče první věty, rozhodl se dělat, že ji přeslechl. V jiném případě by ho musela uvést do rozpaků.
Etiarwell si odfrkl, poznámku si ovšem odpustil.
Ariartas ale pokračoval. „Když mě přijali do Chrámu,“ začal, „skládal jsem slib, jehož obsahem mimo jiné bylo rovněž to, že budu chránit rod Allarwarnů i za cenu vlastního života.“
Etiarwell ho zmrazil svou modří. „Tak na takový slib zapomeňte.“
Ariartovi se do tváře promítla vzpurnost. Tvrdohlavě mu pohled oplácel. „Hodlám vás chránit,“ oznámil odhodlaně. Rozhodl se tak a chtěl, aby to plavovlasý šlechtic vzal na vědomí.
Etiarwell se zasmál, neřekl už ale nic, jen se opět zadíval z okna.
Ariartas vypustil vzduch. Propaloval ho svýma tmavýma očima a snažil se utišit bouři ve svém nitru. Rozčilovalo ho to. Copak ho Etiarwell nebere vážně?! O co se to tu vlastně snaží?! Proč mu vůbec řekl něco takového?!
„Měl byste se najíst, než vám to vychladne,“ nadnesl.
„Nemám hlad,“ odtušil plavovlasý.
„Musíte jíst,“ stál si za svým.
Žádná reakce.
Rozladěně na něho hleděl. Mimoděk sevřel ruku v pěst. Co si myslí?! On se ho tu snaží dát do kupy, přičemž blonďák veškerou jeho snahu sabotuje! Jedna jeho část se chtěla zvednout a prostě mu jídlo narvat do krku. Ta druhá ho vybízela, ať vezme rozum do hrsti. Nemůže se takhle chovat k šlechtici!
Zvedl se. „Za hodinu pro vás přijdu,“ oznámil s co největším sebezapřením.
Etiarwell krátce přikývl a Ariartas vyšel z pokoje, prudce za sebou zavřel dveře.
„Parchant,“ ulevil si podrážděně. Měl chuť něco nakopnout. Připadalo mu, že se opravdu zblázní. Snažil se přesvědčit, že má toho blondýna opravdu plný zuby, jenže se mu spíš více a více dostával pod kůži… Copak neexistuje způsob, kterým by si ho mohl přivlastnit?!
-
Saarwell Flaerwa byl starší muž s prohnanýma očima. Uvítal je ve svých komnatách. Etiarwell se neuklonil, jak se možná očekávalo, pouze ho propaloval hodnotícím pohledem. Ariartas se postavil stranou, nenáleželo mu jakkoli vstupovat do rozhovoru.
Saarwell nabídl Etiarwellovi křeslo u stolku a sám se posadil naproti němu. Mezi nimi byla rozložená šachovnice s rozestavěnými figurkami.
„Hrajete šachy?“ zajímal se.
„Nesnáším je,“ odpověděl Etiarwell stroze.
Saarwell se nijak nenechal vyvést z míry. „Jednu hru mi však neodmítnete?“
Etiarwell pokrčil rameny a sledoval, jak Saarwell rozehrál partii. Bez většího zájmu táhnul jedním z pěšců.
„Váš otec byl ušlechtilý muž…,“ začal Saarwell, zatímco posunul vpřed svého pěšce.
Etiarwell se netvářil o nic zaujatěji. „Vskutku,“ přitakal. „Vy jste ale nebyl ani jeho přítel, ani jste nezastával podobné politické názory,“ dodal. „Možná se dokonce dá říci, že v jistém smyslu slova jste mého otce podrazil…“ Během rozhovoru pokračovali ve hře.
Saarwell přimhouřil oči. „Snad není třeba tak silných slov,“ opáčil. „Zvláště v případě, že za současné situace je naše spojenectví nejvýhodnější možností.“
„To si myslíte vy,“ zkonstatoval Etiarwell.
„Jsem si jist, že se oba shodneme na tom, že současná situace není dobrá. Některé vaše činy mě utvrdily v názoru, že najdeme společnou řeč.“
„Já si jsem jistý tím, že kdyby se na určitých místech dozvěděli, že mi na svém sídle poskytujete útočiště, neuplyne ani den a budete se muset vypořádat s armádou velkokrále.“
„Přesto jsem vám jej poskytl.“
„Zjevně,“ podotkl Etiarwell. „Mohl byste mi tedy prokázat laskavost a přestat chodit kolem horké kaše?“ navrhl. „Co po mně chcete?“
Oba dva si několik dlouhých vteřin pouze vyměňovali pohled.
„Hodlám vás ustanovit novým velkokrálem,“ prohlásil Saarwell.
Etiarwell nadzvedl obočí. V očích se mu mihlo něco zcela nevěřícného. „Prosím?“
„Rosiarwell Tallanta musí zemřít, jeho tyranie již trvá příliš dlouho. Lidé trpí… Jeho potomci jsou ovšem příliš malí na to, aby se chopili vlády. Jakýkoli regent by jen prohluboval destabilitu. Potom jsou ovšem pouze dva přípustní kandidáti, jejichž chopení se moci nevyvolá občanskou válku…“
Etiarwell se ušklíbl. Mlčel. Do jeho očí se vkradla ironie.
„Jistě si uvědomujete svoji pozici,“ pronesl Saarwell.
Etiarwell se pousmál. „Musím podotknout, jak je úctyhodné, že máte srdce na svém místě, když vám záleží na lidu tolik, že jej chcete osvobodit od tyranského vládce…,“ podotkl se sarkasmem prosakujícím v každém jeho slově.
Saarwell jeho poznámku přešel a raději táhnul figurkou.
Etiarwell přejel šachovnici pohledem, posunul střelce, jeho výraz se stal opět nezaujatým.
„Za svou podporu budete jistě něco požadovat…,“ usoudil klidně.
„Slib vašeho přátelství.“
Etiarwell zakroutil hlavou. „Neuvěřitelné,“ protáhl. „Opravdu mě zajímá, co byste udělal, kdybych řekl ne?“ v očích se mu zalesklo něco vyzývavého.
„Vydal bych vás Rosiarwellovi,“ odpověděl Saarwell nonšalantně.
„Jistě,“ přitakal Etiarwell, něco v jeho hlase prozradilo pobavení. „Vidím, že to máte opravdu skvěle promyšlené.“ Posunul dopředu koně. „Šach mat,“ oznámil znuděně.
Saarwell shlédl k hrací ploše, jako by si až teď uvědomil, co se na hracím plánku vlastně odehrálo.
Etiarwell vstal. „Považuji náš rozhovor prozatím za ukončený,“ oznámil a vydal se ke dveřím. „Můžete to brát tak, že souhlasím s vaším návrhem, příteli,“ ušklíbl se. „Teď mi dovolte, abych se nechal odvést do svého vězení,“ pronesl. „Mimochodem…,“ proklál ho varovným pohledem. „Rád bych vás upozornil, že pokaždé, když zasadíte vítr, sklidíte bouři.“
Vyšel z pokoje. Ariartas pohlédl na Saarwella Flaerwu. Neušlo mu, jak je zaskočený. Po pokynutí se uklonil a vyšel ven za Etiarwellem. Ten se tvářil temněji, než u něj doposud zažil…
Šli mlčky. Až v pokoji se k němu Etiarwell obrátil.
„Nepotřebuji ochránit,“ prohlásil. „Potřebuji spojence.“
Ariartas hleděl do jeho očí. V hlavě měl příliš velký zmatek na to, aby dal dohromady kloudnou myšlenku. Snad i proto se zmohl na jediné: „Jsem na vaší straně.“
Autoři
Ragana
Říká o sobě: Vystihují mě protiklady. Ráda se směji. Příběhy píšu od chvíle, kdy jsem se naučila písmenka. Vymýšlím si …