Obraz Tallantridy - Kapitola 32

Tanečnice mezi plameny

 

 

Zapadlo slunce za nebeskou báň,

skončil poslední světlý den.

Sníh navždy halí letní stráň.

Umřel...

Ve mně umřel sen…

 

Tancuji mezi slzami.

Doznávám se – prohrála jsem tehdy i dnes.

Tancuji mezi slzami.

Jsem ztracená – prosím, mezi padlé anděly mě snes.

 

Bratře, přijď pro mě.

Usuš moje slzy.

Michaëli, …

Vyjdi ze své tvrzi.

Vlci už vyjí a měsíc pohasl.

 

Zapadlo slunce a slzy zaplavily zahradu.

Doznávám se – na útěk ztratila jsem odvahu.

Vkročila jsem mezi tisy – usedla jsem do jejich stínu.

Doznávám se – spletla jsem svou pavučinu.

Zamotala jsem se...

Vypiju čaj z jehličí…

Umřel…

Ve mně umřel sen.

Lhal jsi, Danieli.

 

Danieli, půjdu tancovat za tebou...

Přeskakovat plameny.

Hlavně, ať ten led shoří na prach…

Lhal jsi, Danieli.

 

Bratře, přijď pro mě.

Usuš moje slzy.

Michaëli, prosím, mezi padlé anděly mě snes.

 

Doznávám se – prohrála jsem tehdy i dnes.

Tancuji mezi slzami.

Jsem ztracená.

Vlci už vyjí a měsíc pohasl.

Vypiju čaj z jehličí…

Stanu se tanečnicí mezi plameny.

 

(Michèle, 2001)

 

| Francie, Lunéville, sobota 31. března 2001

 

         Cvak. Ručička se přesunula o minutu dopředu. V místnosti panovalo tíživé ticho. U konferenčního stolu seděli dva muži, starší a mladší. Oba před sebou měli složky s dokumenty. Starší z mužů přetočil stránku, zahleděl se do textu. Druhý ho mlčky pozoroval, pouze vyčkával na to, až jeho otec pronese svůj verdikt.

         „Vyšetřování nic nepřineslo,“ pronesl Jean-Marcel Leclère chladně. „Zabili mi syna a nikdo není schopný zjistit, kdo nese zodpovědnost!“ V jeho hlase zazněla nevraživost.

         David neřekl nic. Jeho tvář zůstala odměřená a nepřístupná. Možná, kdyby si Daniel nezval na pokoj kdejakou štětku, nebylo by tak jednoduché proniknout jeho obranou. To ovšem nebyla slova, která by kdy mohl vypustit z úst.

         Jeho otec upil ze sklenice vína. Oba se opět odmlčeli. V tuto chvíli prakticky nemohli ze situací nic víc udělat. Věděli to.

         Cvak. Ručička se posunula o další minutu vpřed.

         „Měl jsi ho chránit,“ obvinil Jean-Marcel svého syna.

         David zachoval svou bezvýraznou masku. Dělal vše, co bylo v jeho moci. Vychovával bratrovy děti po smrti Émilienne. Dával pozor na jeho druhou manželku, která byla absolutně nemožná. Spravoval většinu záležitostí, které pro Daniela byly příliš přízemní, aby udržel firmu i jiné záležitosti v chodu. Těžko mohl dohlížet na milostný život svého bratra. Jeho zřetelný nesouhlas s Danielovým stylem života bylo to jediné, čím disponoval.

         David otcova slova nekomentoval.

         Jean-Marcel ho probodával svýma ledovýma očima.

         „Nic k tomu neřekneš?“ sykl nebezpečným hlasem. „Ty jsi ten, kdo jeho smrtí nejvíc získal!“ zvýšil hlas.

         „Obviňuješ mě z jeho vraždy?“ Davidův tón neprozrazoval žádnou emoci.

         Jean-Marcel neodpověděl. Byl si vědom toho, že v době, kdy k té události došlo, se jeho synové nacházeli na rozdílných kontinentech. On jen potřeboval někoho obvinit. Na někoho ukázat. Někoho zničit.

         Cvak. Další minuta uběhla.

         „Měli bychom řešit, jaké kroky podnikneme teď,“ nadnesl David.

         Jean-Marcel si odfrkl.

         „Michèle…“

         „Chceš mluvit o té zkrachovalé rádoby umělkyni?“ přerušil ho Jean-Marcel popuzeně. Určitě byly prioritnější věci k řešení než tahle cuchta.

         „Je to tvá snacha,“ připomněl David. „I ona prožívá těžké období. Navrch je těhotná…“

         „Aha, tato nepříjemnost,“ odtušil pan Leclère otráveně. Upil, než pokračoval. „Potrat to vyřeší. Za současné situace je dítě nepřijatelná komplikace.“

         David se tvářil stále stejně. „Je to Danielovo dítě,“ připomněl. „Nebude se ho chtít vzdát.“

         „Daniel má fracků už dost,“ odsekl Jean-Marcel. „Ignace je dostatečně odstrašující případ, proč žádné další neriskovat,“ dodal nevrle. „Navíc s nemágyní. Nesmysl.“ Opovržení z jeho slov přímo čišelo.

         David mlčel.

         „Vyřiď jí to,“ rozkázal otec. „Postaráme se o ni, když si nechá dítě vzít. Buď tak, nebo ať si táhne ke všem čertům.“  

         Daniel neodpověděl. Ono to ani nebylo třeba, protože Jean-Marcel nechtěl slyšet žádný jiný protinávrh. On už rozhodl a očekával, že David vše zařídí podle jeho přání.

         Cvak.

         Čas. Vždyť každá nová minuta nemilosrdně zabíjí tu předchozí.  

 

-

 

         Michèle objímala polštář. Byla stočená do klubíčka, ležela na posteli, křečovitě svírala ten kus látky a vzlykala. Poslední dobou ji slzy zmáhaly často. Nechápala, proč se tohle musí dít zrovna jí. Čím si to zasloužila?

         Jejího otce, novináře, zajali a zabili v Iráku, když byla ještě dítě. Její matka se složila, začala utápět svoje problémy v alkoholu a nakonec se podřezala. S bratrem se jich ujali prarodiče. Jenže ti si s jejím sourozencem nerozuměli. Vždyť byl Michaël z prvního vztahu jejich matky, prarodičům tedy nečinilo pražádný problém tvrdit, že ten kluk zkrátka není jejich vnuk a snažili se je s Michèle oddělit. Nakonec s Michaëlem utekla. Když je po několika měsících chytili, skončil její starší bratr ve výchovném ústavu a ona pod bedlivým dohledem svých prarodičů.

         Dokončila uměleckou školu. S pár přáteli a zejména Michaëlem založili hudební skupinu. S klidným svědomím práskla prarodičům dveřmi a se skupinou odjela nejprve do Německa, později do Británie.

         18. listopadu 1997 se Michaël zabil. Michèle nevěřila, že ještě někdy bude schopná žít. Tehdy jí vyrvali srdce a roztříštili ho. Vždyť na celém světě opravdu měla jenom jeho.

         Skupina se rozpadla. Se svým tehdejším přítelem odletěla do Ameriky, kde začala vystupovat v barech. Tam se koncem roku 1998 seznámila s Danielem. Nechala se jím pobláznit. Najednou jí připadalo, že se na ni opět usmálo štěstí. Připadala si jako v pohádce. Daniel byl pozorný a milý… V září 1999 se za něho provdala v Las Vegas a o pár týdnů později se ocitla v jeho vile ve Francii, pod nepřátelskými pohledy jeho dětí…

         A Daniel? Ten si vzápětí někam odjel a nechal ji, ať si poradí, jak umí. Najednou jí přistřihli křídla a uvěznili ji v přepychovém, ale nevlídném domě. Byla zoufalá, nechápala to. Přesto se snažila. Jenže úzkost ji zachvacovala pokaždé, když s těmi dětmi mluvila. Rozpaky ji ničily, když měla jednat s kýmkoli jiným z této rodiny. Nebýt Davida, asi by už dávno s pláčem zbaběle utekla. Přesto jí připadalo, že u hradeb mezi ní a Danielovými dětmi pomalu začínala objevovat pootevřená dvířka.

         Daniel se objevoval zřídkakdy, prý měl hodně práce… A když se jednou na pár dní objevil, otěhotněla. Dan byl najednou opět milý, zajímal se a staral. Michèle se odvážila doufat v lepší zítřky. 18. března 2001 Daniel zemřel. Prostě zemřel! Prý autonehoda… Nedali jí ale žádné pořádné zprávy. Skoro s ní nemluvili. Jako by nebyla truchlící vdovou, ale jen přívažkem... Zmítala se v nejistotě. Co bude dál?!  

         Co s ní do háje bude dál?!

 

         Uslyšela zaklepání. Nadzvedla hlavu a rukou si osušila oči. Nemělo to valný význam, protože jejich zarudlost by se jí zakrýt beztak nepodařila. 

         „Dále,“ zachraptěla, když se alespoň posadila. 

         Dovnitř vešel David. Tvářil se odměřeně. Přešel až k ní, přitáhl si židli a usadil se u postele.

         „Asi se nemusím ptát, jak ti je,“ usoudil.

         Zavrtěla hlavou. Hleděla na něho s nedůvěrou. 

         „Proč jsi přišel?“ ptala se rovnou. Cítila z jeho postoje, že jí chce něco sdělit. Podvědomě cítila, že se jí to nebude líbit. 

         David nasadil svou odměřenou tvář.

         „Kdybys mohla cokoli na světě, co by sis teď přála?“ zeptal se jí.

         Ta otázka ji zarazila.

         „Obejmout svého bratra,“ hlesla upřímně.

         „Rozumím,“ reagoval David. Chvíli mlčel. „Přála by sis opět hrát, zpívat, vystupovat? Třeba se vrátit za svými přáteli do Michiganu…“

         Zmateně se na něj zahleděla. „Nechápu, kam tím směřuješ…“

         „S dítětem už takové věci budou komplikovanější…“

         Bylo to, jako kdyby jí někdo opět uštědřil pořádnou ránu. Šokovaně zamrkala.

         „Cože?“ hlesla.

         „Michèle,“ oslovil ji měkce. „Uvaž, že za současné situace…“

         „To nemůžeš myslet vážně,“ vydechla nevěřícně. „To prostě nemůžeš myslet vážně,“ opakovala. „Nemůžeš to myslet vážně!“

         Jenže Davidův odměřený pohled jí dával najevo, že ho pochopila zcela správně. Ta bolest jí zaplavila naplno. Ona na něj spoléhala! Doufala, že se mu dá alespoň trochu věřit. Mýlila se. Tak strašně se mýlila. 

 

         „V žádném případě!“ vyštěkla Michèle a prudce vstala z postele. Zamotala se jí hlava, ale ustála to. „Ne! Nevěřím, že ses opovážil něco takového navrhnout… V tuhle chvíli! Já Daniela milovala! Naše dítě je zplozené z lásky!“

         „Michèle,“ snažil se ji mírnit. „Jen si to nech projít hlavou. Existuje i tato možnost…“

         „Ne!“ vykřikla. „Ne! Tohle znám… Snažíš se, aby to vypadalo, že mám možnost volby, a přitom mě jen postupně navádíš do pasti.“

         Michèle cítila, jak ji zachvacuje vztek. Měsíce frustrace, utrpení a beznaděje se musely projevit. Došla ke skříni a vytáhla tašku, do které si bez ladu a skladu začala házet svoje věci.

         „Nedělej ukvapená rozhodnutí,“ varoval ji David.

         „Já jsem si konečně jistá!“ odsekla a hrdě pohodila hlavou. „Tady už totiž nebudu ani minutu.“

         Do kabelky začala vhazovat osobní předměty. „Tady mě už nikdo neuvidí.“

         „Michèle, kam chceš jít?“ David mluvil klidně. Postavil se. „Poslouchej, můžeme to vyřešit civilizovaně. Jen se prosím posaď,“ chytil ji za ruku. „Péče o dítě je nákladná, nemůžeš na to být sama.“

         Prudce se mu vytrhla. „Já to zvládnu,“ prskla. „Tebe, celou tuhle zkurvenou rodinu, k ničemu nepotřebuji. Běžte si s vašimi penězi a konexemi vytřít prdel. Mě to nezajímá. Poradila jsem si předtím, poradím si i teď!“

         Popadla tašku a vydala se ke dveřím pokoje.

         „Michèle,“ zkoušel to David. „Oba víme, že se za pár dní vrátíš… Ušetřeme si tyhle scény.“

         Otočila se k němu, z očí jí sršely blesky. „Sem se vrátím už jen pro zbytek věcí!“ zasyčela. „Já vás nepotřebuji!“ zopakovala. Otočila se a vydala se z pokoje pryč, práskla dveřmi, sešla schodištěm dolů do haly…

         David neudělal nic, aby ji zadržel. Věřil, že až emoce opadnou, bude Michèle donucená situaci řešit pragmaticky.

 

         Michèle se najednou cítila volná. Udělala to. Konečně to opravdu udělala. Odchází. Měla pocit, že z ní padá obrovská tíha. Nenechá si těmihle parchanty řídit život. Svému dítěti zajistí mnohem spokojenější budoucnost.

         Kam půjde? O to se v danou chvíli nestarala. Měla pocit zvláštní euforie. Odejde z tohoto domu, opět hodí minulost za hlavu. Určitě najde své štěstí... 

 

-

 

         Sešla schody. Vstoupila do přízemí a vydala se chodbou směrem k východu. Náhle se otevřely jedny z bočních dveří. Strnula.

         „Odcházíš?“ ptal se jí tichý hlas.

         Pohlédla na černovlasého chlapce. Judicaël nehnutě stál, prohlížel si ji zpytavým pohledem. Vyvolával v ní stejné znepokojení jako kdykoli předtím. Devítiletý dědic rodiny Leclère měl bledou tvář jako vytesanou z kamene. V jeho černých očích ovšem četla emoci, kterou už v nich kdysi spatřila. Zranění vyvěrající z nikdy nezhojené rány. Zamrazilo ji. Zůstala stát jako opařená, ochromilo ji to.

         Caël nepatrně přimhouřil oči. Tentokrát v jeho pohledu viděla obvinění.

         „Slíbila jsi mi, že mě naučíš hrát Debussyho Arabesky,“ připomněl jí klidným tónem.

         Michèle na vteřinu přivřela oči. Caël se vždy důsledně dožadoval splnění jakéhokoli slibu.

         Přiklekla si k němu.

         „Jsi chytrý chlapec, Caëli. Naučíš se to sám,“ prohlásila.

         Caël ji pozoroval, jeho oči ji mrazily na místě. „Samozřejmě,“ pronesl odtažitě.

         Michèle polkla. To jediné slovo jí z nějakého důvodu připadalo jako klín. Klín do rakve veškerého úsilí, které vynaložila na to, aby se se starším Danielovým synem sblížila.

         „Caëli,“ hlesla, „Čekám dítě. Chci ho vychovat stranou od těchto zdí, mimo požadavků této rodiny…“  

         Možná vůbec nebylo rozumné tato slova pronést. Jenže jí připadalo, že něco říct musí a Caël nenáviděl lži.

         Caël mlčel. Zpracovával její slova.

         „Dobře,“ řekl a odvrátil pohled.

         Michèle připadalo, že Caëlovu přízeň definitivně ztratila přesně v tom okamžiku. Zvedla se zpátky na nohy.

         „Hodně štěstí,“ hlesla na rozloučenou.

         Předchozí pocit radosti pominul. Když procházela hlavní branou, cítila velmi smíšené pocity.

 

-

 

         Caël stál u okna ještě dlouhou dobu poté, co Michèle odešla. Sledoval zahradu, cestu k bráně. V jeho bledé tváři se nehnul ani sval.

         Nerozuměl tomu. Proč se v jeho nitru opět připomněl ten pocit, jako kdyby ho něco zevnitř trhalo? Nepotřeboval toto cítit. Nemělo to význam. 

         Vnímal, jak se dveře otevřely, a do místnosti vstoupila další osoba. Nemusel se otáčet, aby poznal Aurélii.

         Jeho jedenáctiletá sestra nejprve jen stála na místě. Vyhodnocovala situaci. Až potom udělala kroky k překonání vzdálenosti, která ji dělila od Caëla.

         „Michèle,“ prohlásila. „Ublížila ti.“

         Caël nereagoval. Bylo to zvláštní. Stála tu Aurélie, která měla problém porozumět motivům jednání jiných lidí. Aurélie, která nedokázala pochopit emoce ostatních. Přesto se teď trefila naprosto přesně.

         Caël mohl říct, co se stalo. Mohl se pokusit motivy jejich „nevlastní matky“ (za kterou ji ovšem nikdy nepovažovali) vysvětlit. Neudělal to.

         „Michèle je opravdu hloupá,“ pronesla Aurélie. Byla to věta, kterou ráda opakovala už od chvíle, kdy přišla na to, že Michèle skutečně nedisponuje jejími encyklopedickými znalostmi.

         Trochu nejistě pohnula rukou a sevřela dlaň svého bratra. Caël ji stisk opětoval. Nechtěl nic říkat. V danou chvíli měl jen potřebu přijmout podporu svojí sestry.

         „Zničím ji,“ prohlásila Aurélie.

         Caël neprotestoval. Byla to zvláštní chvíle, po zádech mu přejel mráz, vnímal v tom cosi zlověstného. Přesto…, tehdy nemohl tušit, jak dobře si svá slova bude Aurélie pamatovat i o deset let později.

 

| Francie, Lunéville, sobota, 11. srpna 2007

 

         Bylo to v ten den, kdy Michèle poprvé přivedla svého syna Michaëla do jejich domu. Caël vyčkal na chvíli, když se již všichni nacházeli ve svých pokojích. Teprve pak se vydal k tomu, který obývala Michèle s Michaëlem. Doufal, že malý kluk již bude spát. Nemýlil se.

         Poté, co zaklepal, mu otevřela unaveně vyhlížející žena.

         Jejich pohledy se střetly.

         Caël si ji přeměřoval zdánlivě chladným pohledem, ale Michèle v něm viděla přesně ty stejné výčitky jako kdykoli předtím.

         „Proč ses vrátila?“ tázal se Caël odměřeně.

         Michèle polkla. Přepadla ji úzkost, srdce udělalo pár splašených úderů. Měla sucho v krku, nedokázala najít slova.

         „Řekla jsi, že chceš vychovat své dítě stranou od těchto zdí, mimo požadavků této rodiny,“ zopakoval jí její slova, jeho hlas se jí zařezával do každého koutku mysle.

         „Tím, že jsi sem přišla, docílíš přesného opaku,“ podotkl černovlasý mladík. 

         „Je to váš bratr,“ vydechla Michèle.

         Caël přimhouřil oči. Do jeho výrazu se promítlo něco hodnotícího a, Michèle se opět nepříjemně ošila, pohrdavého. 

         „Není,“ ujistil ji Caël. „Ty ani on nejste součástí této rodiny,“ sykl. „Měla by sis to uvědomit,“ dodal, „dříve, než na to doplatíš.“ Otočil se a bez jakéhokoli dalšího slova odešel.

         Michèle zavřela dveře a mátožně přešla k posteli. Svezla se na ni. Složila hlavu do dlaní.

         Chápala, že otázka „Proč se to děje zrovna jí?“ nemá žádná smysl, přesto si nedokázala pomoct. Opravdu zalitovala, že Daniela kdy potkala.

         Nemá to žádné východisko. Žádné řešení není správné… Proč tu není jediná živá duše, která by jí pomohla?

 

 

Vlci už vyjí a měsíc pohasl.

Tancuji mezi slzami.

Doznávám se – prohrála jsem tehdy i dnes.

Tancuji mezi slzami.

Jsem ztracená – kolikrát se ještě z cesty nechám svést?

Jsem tanečnicí schvácenou plameny.