Obraz Tallantridy - Kapitola 12

Dominique 

 

Stíny bdí v záloze... 



Prší a prší,

v nitru se vrší

hromady slz.



Tříští se iluze...

 

| Paříž, neděle 17. září 2017

 

          Neuvědomoval si cestu. Nebyl schopný říct, kudy přesně šel nebo jestli někoho potkal. Nevěděl, jestli běžel nebo kráčel. Netušil ani, jak se dostal na zastávku. Všude byla tma. Lampy nedokázaly prozářit tu temnotu, která číhala všude kolem. Stíny přicházely. Brousily si zuby. Věděl o nich. Nikdy neodešly, pořád trpělivě čekaly na příležitost, kdy bude oslabený… Na ten osudný okamžik, kdy zelenooký kluk pochopí, že jeho zbraně jsou z papíru, že nádržka jeho kapesního zapalovače je prázdná a poslední sirka v krabičce je přelomená na dva kusy…

          Svět se rozpíjel do beztvarých skvrn, ztrácel svoje obrysy. Pevné body, které vytrvale hnětl z hlíny, praskaly a tříštily se na hromádky střepů… Mohl by ty střepy vzít a podřezat si tepny v zápěstí. Pamatoval si ten pocit, kdy táhl nožem směrem dolů k lokti a krev mu stékala po ruce… Dominique byl přesvědčený, že měl tehdy zemřít. Všechno, co se dělo potom, byl jen ukradený čas, který v podstatě ani neměl smysl. Jeho duše na tomhle světě přesluhovala už více jak dva roky!  

          Byl k ničemu...

          Byl zbytečný…

          Nikdo ho nepotřeboval. Stejně všechny jen zklamal. Laurentovi nemohl nic vyčítat. Stejně to od začátku byla jen otázka času, než si Laurent uvědomí, že Dominique není dost dobrý… Dominique s tím přeci počítal… Tak proč to bolí?

 

          Dom měl pocit, že se udusí. Černý mrak se mu usadil na plících a bránil mu v nadechnutí. Třásl se. Byla mu zima? Uvědomil si, že prší. Studený déšť vytrvale padal z nebes a celého ho promáčel. Nezáleželo na tom. Nezáleželo vůbec na ničem.

          Stál na nástupišti. Jako jediný. Kdo by odtud taky v neděli večer někam jezdil? Světlé body v dálce se blížily. Vlak se řítil na nástupiště…

          Mohl by to skončit hned? Stačilo by se rozeběhnout a skočit. Tma by si ho vzala celého. Stal by se číslem ve statistice těch, kdo vzdali svůj život pod koly příměstských vlaků. Tomu se říká životní úspěch. Vlak RER by ho skutečně odvezl do podsvětí… Tahle myšlenka přiměla jeho koutky k uchechtnutí. Taková blbost!

          Nehnutě stál a vlak prosvištěl kolem něho. Zastavoval… Dominique se vydal kupředu a otevřel dveře. Nastoupil. Vyšel do horního patra, usadil se na sedačce. Nikdo jiný tu nebyl.

 

          Co má dělat teď? Kam má jet?

 

          Neuměl si představit, že se teď vrátí domů. Takhle pozdě. Domluvil se přeci, že přespí u Laurenta. Z otázek, které by jeho návrat způsobil, se mu udělalo zle. Charlotte chodila brzy spát, mohl by ji vzbudit. A Fleur, ta si nezaslouží, aby jí přidělával starosti. Způsobil jich už dost.

          Tupě se zadíval na svůj odraz ve skle. Co si vlastně myslel? Laurent byl poslední dobou odtažitější. Možná se mu opravdu věnoval málo. Možná si měl všimnout, že potřebuje něco víc. Možná neměl přistoupit na ty návrhy Béatrice… Chová se moc lehkovážně?

          Proč si Laurent myslel, že to nebere vážně?

          V čem všem udělal chybu?

          On se přece snažil. Pročetl si všemožné příručky o tom, jak má vést vztah.

          Jeho terapeutka říkala, že má být otevřenější. Že má s lidmi víc komunikovat. Že má právo se bavit. A lidi kolem něho opravdu vypadali, že se baví…

          Zajímal se o ně! Pomáhal jim všem. Postupoval podle rad. Chtěl být lepší… Bral i ty hloupé prášky, aby byl v pořádku.

          Tak co je špatně? Proč je špatně i tenhle přístup? Proč to nefunguje?!

 

          Tak si holt našel někoho jiného, no. To je toho. To přeci není konec světa. Domlouval mu racionální hlásek v jeho hlavě. Laurent ho přece neopustil, chce být dál kamarádem... Je to běžné. Nic výjimečného se nestalo. To se zvládne!

          Dominique si opřel hlavu o chladné sklo. Hryzal se do rtu. Zavřel oči. Slané potůčky na svých tvářích ignoroval. Prostě se na něho moc upnul. To se stává… Přemýšlet v patnácti o tom, že si ho za tři roky vezme a budou spolu žít, byl vrchol naivity. Mělo mu dojít, že je úplný kretén. Bylo přece evidentní, že si Laurent myslí, že tyhle narážky jsou jen vtip!

          Praštil hlavou o sklo. Je prostě blbec. Svět nefunguje ani tímhle způsobem. Nemohl očekávat vůbec nic. Možná s ním měl prostě jen víc mluvit… Mohl mu to zkusit vysvětlit. Jako by to šlo… Laurent ho měl přeci rád jako Dominiqua Allarda-Blancharda. Musel zůstat jím. Protože jak by ho kdokoli mohl přijmout se vším, co bylo předtím?

          Anebo… Dominique se odtáhl od skla. Zadíval se na svůj obličej. Třeba prostě není dost přitažlivý! Zpytavě si prohlížel vlastní tvář. Co by se na něm vlastně komu mohlo líbit? Oči? Neříká se, že nositelé zelených očí jsou falešní? Tmavě hnědé vlasy. Naprosto obyčejná barva, nic zvláštního na něm není. Možná by vůbec neuškodilo, kdyby měl o něco užší rty a menší pusu…

          Zamračil se na sebe. Vlastně vypadá fakt hrozně. Nejspíš je opravdu marnej. Opravdu je úplně k ničemu. Probodával se pohledem. Kašle na všechno!

          Vlak zastavil. Dominique v něm už nechtěl zůstat. Nestaral se o to, kde přesně je. Vystoupil. Bezmyšlenkovitě vyšel schody nahoru, opět ven. Uvědomil si, že se ocitl pod Grande Arche na La Défense. Nepřítomně hleděl na Velký oblouk, než se pomalu vybral kupředu, vystoupal schody a rozhlédl se po okolí. Obklopovaly ho výškové budovy. Pohled dopředu mu dopřával výhled na Vítězný oblouk. Spousta světel prozařovala tmu. Navíc zde na něho nepršelo.

          Mohlo by se tohle místo alespoň na chvíli stát archou útěchy?

 

| Paříž, pondělí 29. června 2015

 

          Tmavovlasý chlapec se zelenýma očima seděl na křesle a nepřítomně hleděl k oknu. Přibližně čtyřicetiletá žena s vlídnou tváří si přisedla na židli poblíž něho. „Dominiqu,“ oslovila ho. „Jmenuji se Jeanette. Ráda bych si s tebou popovídala…“

          „To nemá smysl,“ přerušil ji. Jeho hlas zněl nepřítomně. „Ztrácíte se mnou čas.“

          „Proč si to myslíš?“

          „Měl jsem zemřít. Neměli jste mě zachraňovat,“ pronášel zelenooký chlapec s neochvějnou jistotou. „Měli byste se věnovat někomu jinému.“

          Mohla na to něco říct. Jenže tmavovlasý mladík ji hodlal přesvědčit o svém názoru.

          „Je to přeci jasné. Jsem vadný výrobek. Měl bych být vyřazen.“

          „Nerozumím tomu, co tě přivedlo na takové myšlenky…“

          Chlapec nakrčil čelo. „Kdybych byl dobré dítě, tak by se mě rodiče nezbavili,“ prohlásil. „Kdybych za něco stál, tak by si mě některá náhradní rodina nechala. Kdybych byl…,“ zadrhl se, „dobrý kamarád, tak by… se se mnou ve třídě bavili,“ dokončil. „To znamená, že musím být špatný!“

          Odmlčel se. Ten den už z něho Jeanette nedostala ani slůvko. Nicméně mu od toho dne nedala pokoj. Pořád ho přesvědčovala o tom, že svět není tak nehostinné místo, že do něho patří a že může žít… Nevěřil jí ani slovo. Odpovídal jí a dělal ta její hloupá cvičení, protože chtěl, aby ho konečně nechala být... Prý dělal pokroky. To určitě. Odměnou bylo, že si s ním chtěli popovídat i policajti...

          Proč nikoho nezajímalo, co opravdu chce on?!

          Určitě nechtěl být hospitalizován. Nechtěl s nimi mluvit o Michaëlovi. Vždyť to nedávalo smysl.

          Vymyslel plán útěku. Povedl se mu. Byl volný. Přivítal ho teplý letní den. Toulal se Paříží. Tehdy mu připadala mnohem hezčí než kdy dříve. Odlesky slunce se odrážely na hladině Seiny. Nadšení turisté si fotili památky. Francouzi vysedávali na pikniku v městských parcích…

          A tehdy potkal Fleur...

 

| Paříž, neděle 17. září 2017

 

          Od toho dne skládal svůj nový život bod po bodu. S nadějí a racionalizací. Snažil se. Říkali, že to půjde. Obrátil list a začal psát nový příběh. Všechny stíny zavřel do sklepení a uvěznil je tam. Odstřihl je. Neměly právo zasahovat.

          Teď se jeho nový svět rozpadl. Musí ho začít skládat nějak jinak. Líp! Dřív, než ve sklepení vypukne vzpoura a stíny ho sežerou. Musí najít nějaký nový klíč, kterým je zamkne. Zhluboka vydechl. V očích se mu zoufale zalesklo. Musí něco vymyslet... Cokoli!  

          Nepotřebuje Laurenta! Jestli není dost dobrej pro něj, určitě se najde někdo, komu se líbit bude! Tak! Vytáhl mobil. Racionální hlásek se opět snažil ozvat a navrhnout, aby skutečně jel domů a ušetřil si tak další pitomý nápad, ale Dominique ho poslal do háje. Podíval se na net. O pár chvil později měl v navigaci adresu nejbližšího gay clubu. O další čas později před ním opravdu stál. Přeměřil si neonový nápis. Zařadil se do fronty lidí, kteří vcházeli dovnitř…

          U vchodu stál mladý muž, který kontroloval občanské průkazy. Dominique vytáhl ten svůj, nasadil úkřen a když byl na řadě, ukázal ho. Dotyčného to evidentně moc nebralo, protože mu klidně mávl, ať jde dál. Přitom, kdyby na jeho ID opravdu kouknul alespoň koutkem oka, musel by si všimnout, že rok Domova narození opravdu nezačíná jedničkou…

          Vstoupil. Přivítala ho disco hudba. V šatně si odložil baťoh s věcmi do školy, který s sebou stále vláčel, a postoupil dál. Byla tu spousta chlapů, jejichž věk si radši netroufal odhadovat. Světla blikala a cosi v něm ho důrazně vybízelo, ať se otočí a vezme nohy na ramena. Neudělal to. Došel k baru, podíval se na nabídku, zhodnotil stav svých eur a suverénně si objednal vodku s džusem.

          Potom, co v něm velmi rychle zmizela první sklenička, mu nápad sem jít začal připadat o něco lepší. Objednal si další… To už se rozhlédl po svém okolí. Do oka mu padl muž, odhadem kolem 25, který seděl nedaleko něho. Upoutal ho dlouhými černými vlasy, v kterých měl obarvený jeden široký modrý pruh.

          Jejich oči se střetly a Dominique se usmál. Aniž by kdy tušil, že něco takového umí, proklál ho svůdným pohledem alkoholem zastřené zeleně. Muž mu úsměv oplatil. Po několika dalších pohledech docílil Dom toho, že objekt jeho zájmu přešel k němu a přisedl si.

          Představil se mu jako „Didier“.

          „Já jsem Lucien,“ reagoval Dominique a jen na moment se pozastavil nad tím, proč si musel vybrat zrovna tohle debilní jméno.

          „Jsi tu poprvé?“

          „Ano,“ přiznal. „Ty sem chodíš častěji?“

          „Občas sem zajdu,“ přitakal. „Bydlím nedaleko odtud,“ dodal. „Co tě sem přivedlo?“

          „Doufal jsem, že najdu nějakého pěkného chlapa, který za mě utratí pár eur a pozve mě na drink,“ odtušil Dominique a usmál se. „Jsem totiž chudý student.“

          Didier se zasmál. „Rád se toho ujmu.“

          Racionální hlásek znovu velice důrazně nadnesl myšlenku, že tohle celé je skutečně pěkně blbej nápad. Dominique na něho ale opět nebral ohledy. Místo toho dopil druhý pohár vodky s džusem a vzápětí ochutnal cosmopolitan, který jim objednal Didier. Po nějaké době už neměl tušení, kolik drinků v něm zmizelo. Zato svět se rozpíjel čím dál víc.

          Přistihl se, že se s Didierem líbá. Uvědomil si, kde všude mu druhý muž rejdí prsty, a kam mu sahá on.

          „Co kdybychom šli ke mně?“ zašeptal mu Didier.

          „Můžeme,“ odsouhlasil mu to bez přemýšlení. Didier zaplatil veškerou jejich útratu. Vydali se z baru.

 

          „Počkej…, věci do školy,“ vzpomněl si Dominique a šel si vyzvednout baťoh.

          To byla první a jediná chvíle, kdy se Didier trochu zarazil. „Fakt ti už bylo 18?“ ptal se.

          „Samozřejmě,“ ujistil ho Dom. „Jinak by mě sem nepustili.“

          „Taky pravda…“

 

          Cestu k Didierovi domů si Dominique nepamatoval. Věděl jen to, že se o něho musel celou dobu opírat, protože sám nebyl schopný jít rovně. I když ho studený noční vzduch přeci jen trochu probral, rozhodně ne dost na to, aby se uvědomil.

          Vyjeli výtahem do osmého patra věžáku, Didier ho uvedl do svého malého bytu. Dominique odložil baťoh, zul se… Nějakým způsobem se přesunuli do Didierovy postele. Omámeně na něho hleděl. Mimoděk ho napadlo, že se mu tohle všechno nejspíš musí zdát. Vždyť to bylo absurdní… Potom zase na chvíli vypnul, nedokázal by to rekonstruovat. Podvolil se všemu. Dovolil Didierovi, aby se o něj postaral. Sám se pokoušel laskavosti oplácet. Inspirací mu byla nějaká povídka, kterou nedávno přečetl a z níž postup prakticky kopíroval… Zřejmě to bylo dobře, protože Didier si nijak nestěžoval. Dokonce mu šeptal pár laciných vzrušených slůvek.

          Až, když se ocitl na břichu, s Didierovem uvnitř sebe, nastal krátký okamžik, kdy se cosi v Dominiquově mozku vzpříčilo a zeptalo se, co to do háje dělá?! Opravdu toužil po tomto?! Copak se pomátl?! Tohle přeci nemohlo být správně. Je s mužem, kterého v podstatě nezná a kterému lhal. Přesto se nijak nebránil. Když se Didier ptal, zda je vše v pořádku, dovolil mu pokračovat. 

         Bylo po všem. Leželi vedle sebe na posteli. Hleděli si do očí... Dominique nevěřil, že k tomu skutečně došlo. 

          Usnuli.

 

          Dominique se probudil o pár hodin později. V hlavě mu třeštilo, bolel ho žaludek. Nic nedávalo smysl… Šokovaně vytřeštil oči na muže vedle sebe. Obraz se mu skládal jen velmi neurčitě. Kde vůbec je?!

          Didier tvrdě spal. Dominique se vytáhl do sedu. Rozhlédl se. Začal se oblíkat a sbírat svoje věci. Hlavně tu nesmí nic zapomenout. Ujistil se, že má vše… A pak se opatrně vytratil z bytu. Jeho mysl se soustředila na jediné: musí zdrhnout. Jen co za ním zaklaply dveře, zrychlil. Nejprve sešel o dvě patra níž, než si zavolal výtah, s kterým sjel do přízemí. Už cestou výtahem se začalo důrazněji ozývat jeho břicho.

          Naštěstí se mu podařilo dostat ven. Dveře byly z vnitřní strany na kliku, a tak nepotřeboval klíče. Přivítal ho důvěrně známý déšť. Nijak však nepomáhal.

          Cítil se hrozně. Mnohem hůř než před pár hodinami. Mátožně ušel několik kroků, než se svezl u kanálu, do kterého vyklopil obsah svého žaludku. Zvracel dlouho. Neměl ale pocit, že by se mu nějak ulevilo.

          Co si tímhle dokázal?!

          Seděl na mokré zemi, hleděl na kanál ohozený svými zvratky. Jen z toho pohledu měl pocit, že vrhne znovu. Svět se netvářil o nic smysluplněji. Třeštila ho hlava. Svůj první sex prožil s nějakým nadrženým kreténem. Bolel ho zadek.

          Z úst se mu vydralo uchechtnutí. Začal se hystericky smát. Jak moc v hajzlu to ještě může být?!

          Z kapsy vytáhl mobil. 4:39. Opravdu geniální čas. Teď se domů vrátit nemůže už tuplem. Jak by to vysvětlil? Nijak. Něco takového by Fleur nikdy nemohl přiznat Zklamalo by ji to. Co kdyby… Co kdyby ho pak taky chtěla poslat pryč?!

          Zmocnil se ho děs. Panika jím začala prostupovat. Neviděl absolutně žádné východisko. Začínal litovat, že pod ten vlak neskočil. Tohle by si ušetřil. Všechno by to vyřešilo.

 

          Tupě zíral na obrazovku mobilu. Po displeji se roztékaly kapky. Dominique spíše mimoděk, než plánovaně rozevřel seznam kontaktů. Projížděl jím. On ale nemá, komu se ozvat! Tohle nikdo nepochopí.

          Michaël L.

          Zpytavě si prohlížel to jméno. Kdyby si ho Michaël vyfotil v jeho současném stavu, určitě by to stálo za to. Měl by další materiál k vydírání, to se vyplatí, ne?

          Z úst mu unikl zoufalý smích.

          Co má dělat?

          Sklouzl o kontakt níže. Nicolas.

          To je hovadina. Zamítl to jeho mozek hned. Nemůže mu přece volat v půl pátý ráno!

          Baterie se vybíjí. Oznámil mu jeho mobil.

          Dominique rozšířil oči. To snad ne!

          A pak se rozhodl. Vytočil Nicolasovo číslo a přiložil si mobil k uchu. Zvonil dlouho. Už to chtěl vzdát, když se najednou ozval rozespalý hlas jeho dvojčete. „Jsi normální? Je noc…, spím.“

          „Nicolasi!“ vyhrkl. „Nezavěšuj… Prosím… Já…, já udělal strašnou pitomost. Potřebuju pomoct…“