Obraz Tallantridy – Kapitola 26

Rozhovor s Judicaëlem

 

| Paříž, středa 20. září 2017

 

         Judicaël Leclère mu skutečně poslal adresu nedlouho po jejich rozhovoru. Hned ji zadal do vyhledávače a nechal si ji zobrazit na mapě. Podle očekávání, zatímco on bydlel na západním předměstí, Caël bydlel v tom jihovýchodním. Chvíli zvažoval, zda si nevzít taxi, ale nakonec usoudil, že cesta veřejnou dopravou bude jednodušší. Stačilo nasednout na RER A a na stanici Nation přesednout na autobus. Na cestu si vyhradil hodinu. Nehodlal riskovat, že dorazí pozdě.

         V půl šesté už tedy seděl v horním patře vlaku. S sebou nesl tašku s notebookem a některými konkrétními dokumenty. Zrak nepřítomně upíral na sedadlo proti němu. A to až do chvíle, než ho zabral jiný cestující. To se zahleděl na tmu za sklem okna.

         Opět se snažil složit dohromady skládačku. Jenže podstatné dílky chyběly.

         Oficiální záznamy, které měl k dispozici, byly velmi strohé.

         V podstatě říkaly, že:

1. Étienne a princové přešli na Zem v noci z 25. na 26. července 2007.


2. K 5. srpnu 2007 podal David Leclère podnět k prošetření nelegálního přechodu z Arnosu.


3. 6. – 11. srpna 2007 jednal Lambert Magnier s Ústředím.


4. Zápisy z těchto jednání buď již neexistují, nikdy neexistovaly, nebo mu je zkrátka nedali. (Proč by se taky obtěžovali?)


5. 13. srpna 2007 je definitivně uzavřena tzv. Dohoda o Pečetích. (Z nějakého důvodu však dostal pouze její shrnutí, nikoli celé znění.)


6. Vzápětí byly zahájeny přípravy k začlenění nových Arnosanů do zemského systému.


7. 30. srpna 2007 došlo k zapečetění magie dědiců Tallantridy.


8. Pečetění se účastnili tři lidé: Lambert Magnier, Jean-Marcel Leclère a Anastasija Serafimovna Voronskaja.


9. Každého z princů vážou tři Pečetě.


10. Každý z Pečetitelů vytvořil vlastní Klíč k rozpečetění. Má-li dojít k rozpečetění pečetí zvnějšku, musí být k dispozici každý z Klíčů.


11. Je známo, že Jean-Marcel předal své Klíče svému synu Davidovi.


12. Je známo, že Mistr Lambert předal své Klíče Étiennovi. Étienne je pak svěřil jemu, Andrejovi. (Podmínky a okolnosti v tento okamžik raději pomíjel.)


13. Je pravděpodobné, že Anastasija ty své nesvěřila nikomu. 


14. Už 31. srpna 2007 jsou bratři Tallantové rozděleni a svěřeni do ústavní péče.


15. Od té doby nad nimi vykonávají „dozor“ povolané osoby.


16. Další záznamy stroze informují o životě každého z bratrů.


17. On sám dostal Dědice na starost až na podzim roku 2015. Do té doby nad nimi měl oficiální dohled David Leclère.


18. David si buď vedl záznamy velice sporadicky nebo Andrej zkrátka nedostal jejich plnou verzi. (Proč taky?)

         Étienne situaci kolem Pečetí nikdy nebyl ochotný rozebrat více než povrchově.

         V každém případě to považoval za nechutnou snahu využít nevinné děti jako rukojmí. Zdůrazňoval, že Tallantové jsou (nebo měli být) pod ochranou Společenstva a žádné Ústředí by do toho nemělo mít ani to nejmenší právo zasahovat. Mezi ním a Mistrem z tohoto důvodu došlo k určitým rozporům. Každopádně Étienne se o podrobnosti nepodělil. (Proč by taky měl, že ano?)

         Andreje se zmocňovala čím dál větší frustrace.

         Informace o událostech na jiných světech nepůsobily dobře. Připadalo mu, že je to vše jen jako čekání na útok. Jenže se zdálo, že ten může přijít odkudkoli.

 

         Včera během procházky opět došel k tomu hřišti a opět natrefil na tu stejnou dívku jako předchozí týden. Tmavovlásku hrající fotbal s kamarády. Arnosanku se zapečetěnou magií. Nejen to, zapečetěnou identickým způsobem jako u obou princů.

         Způsobilo to jen další otázky. Jak souvisí tato dívka s tím vším? Mohlo by být Tallantridských dědiců více? Kdo všechno o ní ví?

 

         Étienne byl nedostupný. Ignoroval ho. Zcela a definitivně.

         Nepovažoval za rozumné ptát se na to své matky. Držel se strategie: neupozorňovat a neriskovat. Ne, nechtěl dostat rozkaz nebo pokyn zcela v rozporu se svým přesvědčením.

         Pak ale zbyl jen jeden jediný člověk, na kterého by se mohl konkrétně s tímto obrátit. Davidův synovec, Judicaël. Protože, když už nic jiného, Andrej si uvědomoval, že Judicaël neudělá nic, co by šlo proti Étiennovi. Toho si během Samerské mise skutečně nešlo nevšimnout...

 

-

 

         Dorazil v 18:23. Najít příslušný dům mu nečinilo problém. Stál před branou a prohlížel si menší vilu za ní, perfektně udržovanou zahradu, altánek… Zhluboka se nadechl. Snažil se obrnit před tím, co přijde. Přestože tušil, že na Caëla se nikdy nedokázal plně připravit.

         18:27. Zazvonil.

         18:28. Caël vyšel ze dveří a vydal se k brance. Na sobě měl oblek, vlasy sepnuté v ohonu. Vlastně zvolili stejný styl. Přeměřili se černýma očima.

         Caëlův koutek se zcela automaticky zvedl v lehce přezíravý úsměv.

         Andrej zachovával chladně neutrální výraz.

         „Vítám tě, Andreji Viktoroviči,“ pronesl Caël. Otevřel mu bránu a postavil se stranou, aby Andrej mohl vejít.

         „Děkuji,“ reagoval Andrej stroze.

 

         Caël zavedl svého hosta do obývacího pokoje. Na Andreje interiér působil odtažitě, chladně. Vypadalo to, jako kdyby každý kus nábytku měl striktně vymezený svůj účel, nic nebylo navíc. Převažovaly bílé barvy v kombinaci se světlými odstíny. Sklo, zrcadla. Dva obrazy. Surrealistické, znepokojivé. Na jednom postavy zmítající se v agónii, na druhém kostry koupající se v krvavých lázních…

         Andrej usoudil, že pro vlastní klid detaily obrazů zkoumat nebude. Judicaël ho vyzval, ať se posadí na bílé kožené pohovce ve tvaru L. Učinil tak. Na skleněném stole již bylo připravené menší pohoštění. Různé druhy pečiva, slané i sladké. Prkénko se sýry a šunkou. V miskách oříšky, chipsy, čokoládové bonbony, … Zelenina, ovoce. Karafa plná vody, skleničky.

         „Mohu nabídnou víno? Čaj, kávu, …?“ Caël nechal možnosti výběru nedokončené.

         „Voda bude stačit, díky,“ odvětil.

         „Dobrá,“ Caël se posadil na pohovku tak, aby mezi nim byl roh stolu, a oběma jim nalil vodu do skleniček.

         Andrej pohár uchopil a zvlažil své hrdlo. Připadalo mu, že má neskutečně sucho v ústech.

         Caël seděl na svém místě. Jeho výraz se stal naprosto nečitelným. Pozoroval ho.

         Mezi nimi se vznášelo ticho. Přesně takové, kdy slyšíte vlastní tlukot srdce. Každé zašustění, zaškobrtnutí…

         „Nevyhradil jsem si pro tebe celý večer,“ podotkl Caël.

         „Potřebuji vědět, na čem přesně se dohodli Lambert Magnier, Jean-Marcel Leclère a Anastasija Serafimovna Voronskaja před zapečetěním dědiců Tallantridy,“ řekl Andrej, zřetelně a sebejistěji, než se skutečně cítil.

         V Caëlově výrazu se nehnul ani sval. Přeměřoval si svého hosta, načež si povzdechl.

         „To, bohužel, ví jen ti tři.“

         „Dobře,“ reagoval Andrej. „Řekněme, že mám podezření, že nebyli zapečetěni jen dvě děti, ale tři… Budí to ve mně mnoho otázek.“

         Judicaël nepatrně přimhouřil oči.

         „Svěřil se ti Étienne s něčím, co by takovou teorii potvrzovalo?“ ptal se Andrej.

         „Etiernell mi toho řekl mnoho,“ odpověděl Caël neurčitě.

         „Potřebuji informace,“ sykl Andrej. „Nemohu se zodpovědně rozhodovat bez toho, aniž bych věděl všechna fakta.“

         „To je zřejmé,“ odtušil Caël suše.

         „Tedy?“

         „Nejsem wikipedia,“ prohlásil Caël. „Neposkytuji ostatním bezplatně informace, aby měli jakési údaje kdovíodkud bez ověření zdroje.“

         „Co za úplatek?“

         Caël zlehka pohnul hlavou v zamítavém gestu.

         „Zkoušíš na mě ruské praktiky?“ ušklíbl se. „Andreji,“ vyslovil měkce jeho jméno, „Jediný, kdo ti může zodpovědně zodpovědět tyto otázky, je Etiernell. Pokud ti informace z jakéhokoli důvodu sdělit nechce, je vhodné to respektovat. Nevím, na kolik je žádoucí, se ho snažit obcházet tím, že zpovídáš mě.“

         Andrej ztěžka vydechl. „Chci se rozhodnout správně. Chci respektovat jeho vůli, ale zároveň…“ Uvědomil si, že jeho bezradnost začíná tryskat napovrch. Jenže něco takového přece nemůže dát před Leclèrem najevo!

         „Fascinuje mě, že se domníváš, že já mám odpověď.“

         Tou větou Andreje zarazil. Rus se zamračil.

 

         „Přes veškeré tvoje vystupování jsi pořád stejně nejistý, Andreji Viktoroviči,“ podotkl Caël a Andrej si uvědomil, že je pod bedlivým analyzujícím pohledem druhého muže. „Pořád pochybuješ. Hledáš cestu, jak vyhovět všem. To je naprosto ztracený čas.“

         Andrej se zamračil. „Nic takového…“

         „Ššš,“ zarazil ho Caël. „Snažíš se sám sebe přesvědčit, že jsi připravený stát si za svým, nést zodpovědnost, vzít si na svá bera tíhu rozhodnutí… Blablabla,“ Caël skutečně protočil očima. „To je obdivuhodné, Andreji. Vynést si svůj kříž a obětovat se. Bravo. Teď ještě, aby o to někdo stál.“

         „Baví tě to?“ zavrčel Andrej. „Co mi to podsouváš?“

         „Zapomeň na to,“ mínil Caël nezaujatě. „Každopádně, abych navázal… Nemáš nejmenší důvod se domnívat, že mám správnější pohled na věc než ty. Ani Etiernell není vševědoucí. Nehledej u mě ujištění…, kašli na Étiennovo posvěcení. Věřím, že sám dobře, pokud ne víš, tak přinejmenším tušíš, co za tím vším je,“ Caëlův tón zněl neosobně. „Vždyť je to očividné…“

         Andrej ho propaloval temným pohledem.

         To je rada? Výsměch? „Povzbuzení“? Hádanka? Žert? Manipuluje s ním? Jakým směrem?

         „Snažíš se mi říct, abych…?“

         „Abys věřil svému úsudku, přesně tak,“ prohlásil Caël nonšalantně. „Pokud to potřebuješ polopaticky.“

         Andrej tázavě povytáhl obočí. Vykolejil ho. Caëlův projev se vymykal všem jeho předpokladům. Jak se dostali k něčemu takovému?

         „Mohli bychom se vrátit k hlavnímu tématu?“ navrhl. „Nepřišel jsem si pro psychologický rozbor. Jsi ochotný mi říct, co víš, nebo ne?“

         „Nasťa Voronskaja se o svá tajemství nepodělí?“ opáčil, tentokrát s citelně patrnou ironií. „Jsi přece její syn, ne?“

         Andrej si odfrkl. „Jsem její figurka ve hře,“ opravil ho mrazivě, „Jejím synem jsem přestal být ve chvíli, kdy zjistila, že jsem gay.“

         „Aha,“ reagoval Caël. Andrej se ale nedokázal zbavit dojmu, že v pohledu jeho společníka se mihlo něco… jiného. Řekl by pochopení, jen kdyby taková eventualita nebyla zcestná víc, než že v Rusku zavládne prohibice.

         Zvonek!

         Někdo zazvonil.

         Andrej by to nepřiznal, ale hrklo v něm. Cítil mrazení v zádech. Zmocňoval se ho nepříjemný pocit. 

         Caël věnoval pohled hodinám. 18:49. Rty se mu zbrázdily do úšklebku.

         „Omluv mě na chvíli,“ požádal Andreje.

 

-

 

         Andrej osaměl. Připadalo mu, že ze všeho nejvíce by si právě teď potřeboval zalézt k sobě a zkusit zhodnotit Caëlova slova s co možná největším nadhledem.

         Uslyšel hlasy přicházející z chodby.

         „Říkal jsi, že pro mě něco máš,“ slyšel odměřený tón někoho, koho by si… nemohl splést. Ale to přece…

         „Překvapení,“ Caëlův tón už byl opět ve své obvyklé povýšené intonaci.

         „Bude stát za tu cestu sem?“ Andrej cítil v Étiennově hlase otrávení.

         „To budeš muset posoudit ty,“ slyšel Caëla.

         Pak se dveře otevřely. Étienne vstoupil dovnitř. Caël vešel za ním a zavřel. Zůstal stát ve dveřích. Snad aby zabránil Étiennovi se otočit na patě a odejít?

 

         Andrej na Étienna vytřeštil oči v šoku. Na takový střet opravdu nebyl připravený.

         Konsternovaně působil i blonďák. Strnul na místě. Zamračil se. Hodnotícím pohledem analyzoval situaci.

         „Co to má znamenat?“ zavrčel Étienne nevraživě a otočil se na Caëla. Toho proklál skutečně vražedným zrakem.

         Caëla to nijak nerozhodilo. Jeho tvář si zachovala stále stejný výraz s pohrdavě stočenými koutky.

         „To je velmi jednoduché,“ odtušil klidně. „Ty po mně chceš informace, které ti může dát Andrej,“ vysvětlil. „Andrej se mě ptá na informace, které mu můžeš poskytnout ty,“ doplnil. „Z toho mi vyšlo poměrně nekomplikované řešení: Měli byste si promluvit. Zařídil jsem vám k tomu příležitost.“

         Étienne si odfrkl. „Tos přehnal,“ zavrčel.

         „Myslíš?“ Caëlův tón zněl laxně. „Co kdyby ses posadil?“ pobídl Étienna. „Přijde mi, že toho máte k probrání skutečně mnoho. Mohu vám i nechat soukromí... “

         „To se pleteš. K probrání nemáme nic,“ odsekl Étienne. Odvrátil se od Caëla a proklál svou modří Andreje. „Otázka je stále stejná. Ano, nebo ne, Andreji?!“

         Andrej zalapal po dechu. Rozšířil oči a jen na Étienna bezmocně hleděl. „Tak jednoduché to přece není…,“ vykoktal. „Nemůžeš… Chci to probrat…, všechno… V klidu. Pochop… Přeci…“

         Étienne si odfrkl. „Není žádné mezitím, žádné ‚nevím‘ nebo ‚potřebuji čas‘. Rozhodni se. Hned teď.“

         Andrej polkl. „To přece nejde…“ Srdce mu divoce tlouklo. „Já mám povinnosti… Nemůžu… jen tak… Pochop to. Mám tě rád…“

         „Jdi do háje,“ prskl Étienne. „Skončili jsme.“ Obrátil se od něj. „Pusť mě, Judicaëli,“ vyzval ho.

         Pán domu ho propaloval mrazivým pohledem. „Děláš chybu.“

         „To je moje věc.“

         Caël si odfrkl. Uhnul se na stranu tak, aby uvolnil cestu ke dveřím. Étienne je prudce rozrazil, místo toho, aby jimi prošel, ale popadl Caëla za paži a vytáhl jej na chodbu. Dveře za nimi zabouchl. 

         Andrej zůstal ochromeně sedět na místě. Snažil se to vstřebat.

 

         Hlasy z chodby k němu doléhaly i přes dřevo.

         „Co sis kurva myslel?!“ slyšel zařvat Étienna. „Mohl by ses přestat srát do věcí, do kterých ti vážně nic není?!“

         Caëlově odpovědi nerozuměl. Předpokládal, že Caël zůstával vyrovnaně přezíravý.

         „Aha,“ štěkl Étienne. „Tobě asi přeskočilo!“

         Andrej vstal. Připadal si jako v mrákotách. Došel ke dveřím, dotkl se kliky. Nakonec ale jen zůstal stát. Hlasy obou už slyšel dobře.

         „Chováš se jako pitomec,“ sykl Caël. „Zvaž to. Mohl bys brzy litovat.“

         „Přestaň se starat,“ vyzval ho Étienne podrážděně.

         „Pokud nechceš, abych se staral, nežádej mě o pomoc,“ Caël zvýšil hlas. „Ujasni si priority!“

         „Vůbec nevíš, o co tu jde.“

         „Zasvěť mě.“

         „Netýká se tě to.“

         „Nemám ten dojem.“

         „Sereš mě, Caëli.“

         „Etiernelli,“ procedil skrz zuby Caël. „Řekni mu to. Záleží ti na něm. Promluv si s ním.“

         „Kdy se z tebe stalo tohle?!“

         „Má tě rád. On tě teď potřebuje…“

         „Já jeho ne!“ vyštěkl Étienne.

         Andrej měl pocit, že mu osudné kopí proklálo srdce. Zatmělo se mu před očima.

         „Mluví z tebe vztek…,“ říkal Caël. Andrejovi připadalo, že to ani nepřichází z tohoto světa. 

         „Potřebuji tebe. Vrať se ke mně, Caëli!“

         „Miluješ jeho.“

         Odmlčeli se. Andrej si mohl představovat, jak se ti dva probodávají pohledem. Přestože měl pocit, že mu jejich dialog uniká. Brání se pochopení jako zrnka písku proklouzají mezi prsty. V jeho nitru cosi mocně řvalo, trhalo se na kusy bolestí… Tohle je konec? Definitivní odmítnutí… Po všech těch letech… Po vší té snaze... Étienne chce stále Caëla. Caëla, jehož chování vůbec nedává smysl…

         „Jděte se oba vycpat,“ slyšel Étienna. Potom kroky. Étienne definitivně odcházel.

         Něco v něm toužilo jít za ním. Podvolit se mu. Udělat vše proto, aby si ho udržel… Jenže těžké je marně lepit to, co je již ztracené… Andrej pochopil, že to zkazil, je to jeho vina. Může to vyčítat jen sám sobě. Měl být prostě lepší…

         Andrej si neuvědomoval slzy, které si našly cestu po jeho tváři.

         Caël se nevracel.

         Připadalo mu, že uběhlo snad celé století, než se odvážil pohnout. 

         Andrej se odhodlal ty dveře otevřít.

 

         Caël stál opřený o zeď. Nepřítomně hleděl před sebe. Andreje napadlo, že to je poprvé, co v jeho výrazu vidí něco skutečně unaveného.

         Caël vzhlédl. Jeho výraz se stal opět odměřenou maskou. „Předpokládám, že jsi to slyšel…“

         Andrej přikývl.

         „Omlouvám se,“ pronesl Caël. „Věřil jsem, že to dopadne jinak.“

         Andrej nevěřícně mrkl. Tohle se mu muselo zdát. Tohle by Judicaël Leclère přeci nikdy neřekl…

         „Měl bych jít,“ hlesl.

         Uvědomoval si hodnotící pohled druhého muže.

         „Chceš ho dohnat a přivést ho k rozumu?“

         Andrej odvrátil pohled. Vůbec nevěděl, co chce teď udělat. Ale tahle varianta v jeho možnostech nefigurovala.

         „Pak ještě chvíli zůstaň,“ Caëlův hlas zněl autoritativně. „Připravím ti čaj. Promluvíme si. Vyslechnu si tvoje otázky…“

         „O co se snažíš?“

         „Právě teď o to, aby ses nesesypal někde na ulici,“ přiznal otevřeně.

         Andrej si uvědomil, že ho Caël opět odnavigoval na gauč. Usadil ho…

         „Myslel jsem, že mě nesnášíš…“

         „To je plýtvání emocemi. Pro opravdovou nenávist mám jiné adresáty.“