Obraz Tallantridy - Kapitola 17

Dominique a Nicolas

 

| Paříž, pondělí 18. září 2017

 

          Dominique strávil ve sprše opravdu dlouhou dobu. Chtěl ze sebe smýt prožitou noc. Nejraději by všechny její události vytěsnil z hlavy. Ten klub…, Didiéra. Když si na něho vzpomněl, jeho vnitřnosti se opět zkroutily. V jednu chvíli měl pocit, že bude znovu zvracet. Co to s ním všechno prováděl? Drhnul se s o to větší intenzitou, ačkoli stékající voda těžko mohla smýt rány na srdci, které si sám vryl.

          Nic takového přeci nechtěl… Sex na jednu noc. Opravdu provedl něco takového? Tohle nikomu nemůže přiznat. Nikdy! Stačí, že se opil… Vynechal školu. Opět mu začínalo být zle. Zastavil vodu. Na chvíli se jen usadil ve sprchovém koutě, zavřel oči a snažil se opět vzchopit. Nemyslet na to, prostě na to nemyslet…

          Ručník se Simbou! Připravil si ho k umyvadlu. Natáhl se pro něj a zabalil se do něho. Miloval lvího krále, takže když tento motiv viděl, nemohl odolat. S Nicolasem je pojí tolik společného. Už není sám. Našel svého bratra. Má dvojče…

          A taky má Fleur. Napsal Nicolasovi, že jí zavolá. Měl by to udělat. Musí jí říct, co se stalo… Jen v ručníku se vydal zpět do Nicova pokoje. Na stolku měl uložený svůj mobil. Sáhl pro něj a všiml si Nicovy zprávy. Odepsal mu.

          Zrak mu padl na hromádku jeho svršků. Mimoděk se oklepal. Oblečení, které měl na sobě v noci, bylo vhodné leda tak do prádla. Z představy, že by to měl na sebe dát znovu, mu opět zacukalo v žaludku. Bylo to prosáklé nočním dobrodružstvím…

          Stejnou věc si ale uvědomil i Nicolas a sám od sebe mu v jedné z dalších zpráv napsal, ať si vybere něco z jeho oblečení. Dominique si tedy po chvilce váhání a rozpaků vybral spodní prádlo, tričko svrchu kopky a Nicovy džíny. Vše mu padlo až neuvěřitelně.

 

          Zmocňovala se úzkost, které čelil tak, že psal Nicovi smsky. Když se ho ale Nic v další zprávě zeptal, jak reagovala Fleur… Polkl. Roztržitě si pocuchal vlasy. Čím dřív to udělá, tím líp…

          Rozevřel si její kontakt. Co když teď má nějakou zákaznici? Co když bude volat nevhod? Nádech, výdech. Tři, dva, jedna… Stiskl tlačítko.

          Přiložil si mobil k uchu a poslouchal vyzvánění. Celý rozhovor si v duchu přehrál už několikrát předtím, teď měl však dojem, že se mu zcela vypařil z hlavy.

          Vyzvánění trvalo celou věčnost.

          Konečně to Fleur zvedla.

          „Ahoj, lvíče. Už jsem se bála, že ten mobil nikdy nenajdu! Zatoulal se mi pod horu tylových spodnic, potvora. Bys nevěřil, jakou dá práci ho odtamtud vylovit…,“ informovala ho vesele. Dominique se pousmál. Fleur zněla stejně optimisticky jako vždy.

          „Ahoj. Musíš si ho líp vycvičit, říkáme to s Charlotte pořád… Neruším tě?“ ptal se. Do jeho hlasu se protkala nejistota, kterou Fleur nemohla nepostřehnout.

          „Samozřejmě, že nerušíš,“ ubezpečila ho. „Povídej.“

          „Já…,“ Dominique se zadrhl. Kousl se do rtu. Nadechl se, vydechl. Zaváhal. Jak má pokračovat? Ještě chvíli mu trvalo, než se odhodlal a dokázal větu dokončit. „Já jsem… šel dnes za školu. Omlouvám se,“ hlesl. „Vím, že to byla blbost, všechno si ale doplním…“

          Napjatě očekával reakci. 

          „Hádám, že pro jednou se asi svět nezhroutí,“ mínila Fleur, její hlas zněl stále lehce, ovšem Dominique postřehl, že její tón zvážněl. „Je mi jasné, že jsi k tomu určitě měl nějaký důvod. Kde jsi teď?“

          „U Nicolase doma…“

          „Nicolas je tam s tebou?“

          „Ne…, ten je ve škole…,“ Dominique se zachvěl. „Je mi to opravdu moc líto… Nevěděl jsem, co mám dělat… Já jsem…, prostě jsem… jel k němu a on mi dovolil tu zůstat…“

          „Lvíče,“ nadnesla Fleur uklidňujícím hlasem. „všechno probereme. Ale popořádku. Jsi skvělej kluk, určitě to spolu vyřešíme, tak žádný obavy. Tušíš, kdy přijedeš domů? Nebo pro tebe mám dojet k Nicolasovi? Kde bydlí? Nejsi zraněný…?“

          Dom polkl. „Nejsem zraněný,“ vyhrkl. „Neboj se, jsem v pohodě… Nikam nejezdi. Do šesti budu doma…“

          „Určitě?“

          „Jasně,“ ubezpečoval ji. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Udělat jsem pitomost, jsem kretén… Trochu jsme se nepohodli s Laurentem a… prostě ho teď nechci vidět.“

          „Každý někdy udělá pitomost, nejsi kretén,“ odvětila Fleur. „Proč jste se nepohodli s Laurentem?“

          Dominique se zamračil na Nicolasův stůl. Mlčel.

          „Niqu!“ připomněla se Fleur. „Jestli mi to nechceš říct…“

          „Řeknu ti to doma, dobře?“ špitl.

          „Dobře,“ souhlasila. „Mám tě ráda.“

          Dominique semkl oční víčka. „Děkuju…“

          „Lvíče. Hlavu vzhůru. Dneska to chce k večeři hodně sladkého, spoustu dezertů, co ty na to?“

          Dominique se chabě pousmál. „To se Charlotte nebude líbit…“

          „Když nebude chtít, zbyde víc pro nás, to je jednoduché,“ rozlouskla to.

          Dominique se uchechtl upřímněji. „Mám cestou něco koupit?“

          „Ještě to tak,“ zamítla to Fleur razantně. „Chci tě mít doma co nejdřív, ne tě zdržovat ještě nakupováním…“

          „Měl bych počkat, až se Nicolas vrátí. Nemám klíče od jeho domu…“

          „To je v pořádku. V klidu. Vím, že to vymyslíš, jak nejlépe to půjde. Mně za chvilku přijde ještě jedna zákaznice…“

          „Jasně. Hej, Nicolas tu má spoustu plyšáků, musím si je všechny prohlédnout…“

          Fleur si dovolila zasmát.

          „Dobře, mami. Já budu končit. Děkuju…“

          „Dávej na sebe pozor. Kdyby se cokoli dělo, ozvi se!“

          „Díky. Ahoj…“

 

          Hovor skončil. Domovi se přeci jen ulevilo. Tělem se mu rozléval hřejivý pocit. Fleur ho má pořád ráda a chce, aby se vrátil…

 

***

 

          Nicolas se domů vrátil chvíli před půl šestou. Celou cestu si s Domem vyměňoval smsky. Ten ho, už připravený se všemi věcmi na odchod, čekal ve spodním patře.

          „Jsem doma,“ zvolal Nicolas, jakmile otevřel dveře.

          Dominique se mu vydal naproti s širokým úsměvem. „Nekecej,“ uchechtl se. Potom se do jeho očí opět promítlo něco tak nepatřičně nejistého a provinilého. „Děkuju ti. Je mi to oprav-“

          „Neomlouvej se!“ utnul ho Nicolas. „Hlavně se mi už neomlouvej!“ požádal ho. „To je normální si pomoci, ne? Opravdu ti je líp?“ teď se na něho zadíval zkoumavě. Vidět Dominique ve svém oblečení bylo skutečně divné. Připadalo mu, že se skutečně kouká na svou kopii.

          „Jsem v pohodě,“ prohlásil. „Vyspal jsem se z toho… Mluvil jsem s Fleur…“ Ošil se. „Slíbil jsem jí, že dorazím domů co nejdříve…“

          „Chceš doprovodit?“

          Dominique zamrkal. „Proč?“ vypadlo z něho jako první. „Tedy… tobě by se chtělo?“ Nedůvěřivě si ho přeměřoval.

          Nicolas trhl rameny. „Proč ne?“

 

          Seděli spolu v tramvaji. Dominique působil zaskočeně. Pořád po něm pokukoval, jako by opravdu nedokázal pochopit, že se ho vážně vydal doprovodit.

          „Všichni ve škole tě postrádali,“ obeznamoval ho Nicolas. „Sesypali se na mě a chtěli vědět, co s tebou je…“

          Dominique si povzdechl.

          „Vypadalo to, že si o tebe dělají opravdu starosti…“

          Dominique zkroutil rty v nucený úsměv. „Aha…“

          „A málem bych zapomněl,“ uvědomil si najednou Nicolas, sáhl do baťohu, který si vzal spíše ze zvyku, a vytáhl čokoládu. „To je pro tebe. Od Michaëla.“

          Dominique na Nicolase vytřeštil oči. „Od Leclèra?!“ nechápal. Nicolas mu čokoládu strčil do rukou. Dom ji sevřel, nevěřícně na ni třeštil zrak. „Proč?“

          „Chtěl, aby ses cítil líp,“ navrhl Nicolas. „Vypadal, že má o tebe opravdu strach…“

          „To nedává smysl,“ reagoval Dominique odmítavě.

          „Ještě mě důrazně varoval, ať ti ji nesním,“ mínil Nicolas. Pátravě se zadíval na Dominiquův obličej. Připadalo mu, že dotyčný trochu pobledl. Sevření prstů, kterými čokoládu svíral, se zdálo křečovitější.

          „Jasně,“ vypravil ze sebe Dominique. „Dobře…, díky.“ Otřásl se.

 

          „Co se mezi vámi stalo?“ vyklouzlo Nicolasovi. Měl zvláštní pocit déjà vu, dnešní den už tuto otázku jednou položil. Vybavil si pohled Michaëla, který po jeho dotazu následoval, zprvu nepřátelský, který se postupně změnil na prázdný. Vybavil si jeho váhavý hlas a provinilé uhnutí pohledem… 

          Dominique na něho pohlédl skoro vyděšeně. Četl šok vepsaný do jeho zeleně. Viděl, že Dom polkl a vyplašeně těknul očima ze strany na stranu, jako kdyby hledal únik.

          „To je na dlouho,“ vypravil ze sebe nakonec, po dlouhé chvíli mlčení. Nicolas už se nadechoval k tomu, že mu řekne, ať to nechá plavat.

          „Kdysi jsme byli nejlepší kamarádi,“ zašeptal Dominique. „Potom jsem to zkazil…“

          Nicolas nechápavě nadzvedl obočí. Vůbec v tom neměl jasněji.

          „Michaël tvrdil, že to byla jeho vina,“ poznamenal.

          Dominique zavrtěl hlavou. „To ne… Já si neuvědomil, že…,“ Dominique mělce vydechl. „Nechci o tom mluvit, Nicu,“ prohlásil. „Netýká se tě to…“

          „Já jen…,“ Nicolas se zadíval přes uličku na protější stranu vozu. Přišlo mu, že blonďatý muž, který tam seděl, chvatně uhnul pohledem. Nevěnoval tomu pozornost. „Připadá mi, že byste si spolu měli promluvit,“ svěřil se. „Ale chápu, že to asi není tak jednoduché…“

          Dominique se nepohodlně zavrtěl. „Promiň. Změňme téma, ano?“

          Nicolas přikývl. Zauvažoval, kam jejich debatu stočit.

          Dominique to ale vyřešil. „Řekni mi, který animáky máš rád?“ pobídl ho. 

 

***

 

          Étienne se vracel z práce. Seděl v tramvaji, u okna. Vyhlížel ven. Chtěl své myšlenky nechat volně plynout, možná si i dovolit upadnout do polospánku, jenže to by o několik zastávek dále nesměli přistoupit ti dva…

          Étienne si uvědomil, že i v jeho celkem vycvičeném obličeji se vyrýsoval údiv. Pár vteřin konsternovaně zíral na dva identické tmavovlasé chlapce, jejichž zelené oči byly stejné jako tyrana, který ještě před deseti lety vládl Tallantridě. Nechápal to. Kde se tam vzali? Jako naschvál si sedli nedaleko něho.

          Étienne měl svoje zdroje a zprávy. Tušil o tom, co se děje, mnohé… Díky dopisu, který obdržel, mu do sebe zapadly i další dílky skládanky. Dobře si pamatoval i svůj hovor s Andrejem…

          Přesto cítil, že na tuto konfrontaci opravdu nebyl připravený. Prohlédl si jejich auru. Pečeť stále držela, ale její nalomení nešlo přehlédnout. K uším mu doléhal rozhovor mladých princů… Michaël Leclère. Jistě, že znal to jméno… O vztazích v rodině Leclèrů měl lepší přehled než by možná rád.

          Otázka, kdo má zájem na prolomení Pečetě, se najednou zdála zvláštně palčivá. Přesto, když si vedle sebe postavil jemu známé frakce… Ne, nedávalo to smysl. Možná, že by měl spolknout svoji ješitnost, a přeci jen si s Andrejem normálně promluvit. Zavrhl to prakticky okamžitě. Něco takového nepřipadalo v úvahu. Nedokázal si představit, jak by takové jednání probíhalo. Z jeho strany už přišlo ústupků až až… Míček je na Andrejově straně hřiště. Už jeden rok, dva měsíce a dvanáct dní…

          Možná má Zéphyrine pravdu. Vždyť kolik volů by čekalo tak dlouho?!

 

          Osud se mu skutečně vysmíval, jelikož princové vystoupili na stejné zastávce. Alespoň se však vydali opačným směrem, na most přes řeku. Jeho cesta vedla vzhůru do kopce, k domu, kde už deset let žil…