Občas jsem skončil ve vazbě. V drtivé většině případů ne svojí vinou. Vždy jsem se pokládal za nepřímého účastníka. Jenže ten den jsem nebyl ani nepřímý účastník. Byl jsem úplně nevinný.

„Nikolasi! Ty všivý zmetku!“ zahřmí otec svým barytonem tak, že mí dva prozatímní spolu vězni nadskočí úlekem.

Já se ho za ta léta už nebojím. Vím, že jen pouští hrůzu.

Ve skutečnosti by ani mouše neublížil.

„Tati, nech toho a vem mě domů,“ protočím oči.

„Děláš si srandu? To ses zase musel prát?“ vrčí.

„Nemusel, já se ani nemlátil. Jen jsem zavolal policii a hned mě zabásli!“ hájím se.

Výjimečně je to pravda.

„Nelži mi! Zvedni ten svůj zadek a jdeme. Jen počkej! Budeš koukat, jaké pro tebe mám zítra překvapení!“ slibuje mi s vítězným zábleskem v očích.

„Jasně. Už teď se třesu,“ ušklíbnu se.

Je pravda, že jsem se často přimotával do rvaček. Jenže tenkrát to tak skutečně nebylo. Přišel jsem, až když už bylo po všem. Jenže i tak, museli přijet zrovna ti fízlové, co mě znali jako své boty. A koho obvinili, když ani jeden z těch zbitých kluků nebyl při vědomí? Mě. Jak jinak. Věděl sem, že se mi ještě budou muset omluvit, až zjistí, jaká je pravda.

„Stojíš mě takových peněz! Máš jediný štěstí, že si v tom tentokrát nevinně!“ spustí na mě táta.

Budit někoho v sedm ráno bych nechal zakázat v trestním zákoníku.

„A neříkal jsem to?“ pokrčím rameny a zívnu.

Omluvy se nedočkám, to je mi jasné.

„Vstávej! Máš školu ne?“ zajímá se.

„Mám ale až ve dvě odpoledne,“ odtuším, ale vstanu.

Otráveně prozkoumám vnitřek svojí skříně. Tričko, volné džíny a mikina s kapucí to jistí.

„Musíš ještě jet k sobě na byt,“ oznámí mi v kuchyni, kam se znaveně přišourám.

„Nemusím, věci do školy mám tady,“ zakroutím hlavou.

„Já se tě neptal! Já ti to oznamuji! Pojedeš tam se mnou!“ rozohní se.

Bože o co mu zase jde?

Vždycky mu něco přelétne přes nos. Kdyby mu nebylo teprve pětačtyřicet, myslel bych si, že je senilní.

„Proč?“ zeptám se a začnu bužírovat toasty. Je to jediné jídlo, které zvládne.

Škoda, že máma je zase na služebce. S chutí bych si dal její výborné palačinky.

„Protože tam na tebe čeká překvapení,“ usměje se na mě, jako starý blázen.

Je možný, že už mu z toho všeho šplouchá na maják?

Jeli jsme ke mně a táta se celou cestu usmíval, jako kdyby vyhrál ve sportce dvacet míčů. Asi dvakrát jsem se ho zeptal, na čem frčí, že si dám taky. Pokaždé se jen zasmál, ale ani jednou mi neodpověděl. Tipoval jsem to crack nebo něco takového. Do doby, než jsem otevřel dveře svého bytu.

„A to je kdo?“ vyjevím se nehraně.

V mém obýváku stojí anděl v obleku. A rovnou říkám, že je to fakt výstavní kousek.

Má nádherné blond vlasy, oči barvy oceánu a jeho úsměv, kterým mě počastuje, by si zasloužil pugét růží za svou roztomilost.

A ta atletická postava…

Jsem si jistý, že by se krásně vyjímal v mé posteli. Úplně vidím, jak bych to jeho, zcela jistě pružné tělíčko, pomiloval a nutil do krkolomných poloh.

Nebýt za mnou otec tak tu spustím vodopád slin.

Nemá cenu to tajit. Byl jsem posedlý muži. Přesněji sexem s nimi. Nikdy jsem se nevázal a na lásku nevěřil. Pro mě byl důležitý jedině vzhled a taky pověstná chemie. Stejně mi bylo už dávno předurčeno, koho si vezmu. Zamilovat se, by pro mě bylo akorát trápením.

„Tohle je Radan,“ oznámí mi vesele otec „co stojíš? To nemáš vychování?“ zavrčí a postrčí mě směrem k tomu andělovi, kterému chybí k dokonalosti jen svatozář a křídla.

„Ehm… Nikolas,“ zadrmolím a vztáhnu k němu ruku.

Naprosto mě vyhodil z konceptu.

Jsem schopný myslet jen na to, jak bych ho chtěl klátit.

„Radan,“ usměje se andílkovsky a odhalí mi tak část svým bělostných zoubků.

Bože, já se tu za chvíli rozteču.

Překvapí mě, jak pevný má stisk. Nedůvěřivě si ho přeměřím. Vůbec mi to k němu nesedí.

„A proč tu je?“ otočím se na otce se zájmem.

„Aby na tebe dohlížel,“ usměje se zlověstně „je placený za tvou ochranu a výchovu,“ pokračuje a jeho úsměv se rozšiřuje víc a víc.

A to si dělá prdel ne?

„Cože?“ vyjevím se.

„Slyšíš ne? Bude tu bydlet s tebou. Stejně tu máš pokoj navíc. Všechno jsem zařídil během tvého včerejšího pobytu ve vězení,“ oznámí mi a neopomene si spokojeně promnout ruce.

Vůbec jsem netušil…

„Ale já nechci žádnou chůvu!“ ohradím se prudce.

No to je snad špatný sen!

„Nediskutuj!“ zpraží mě „platím ti všechno! Veškerý tvůj luxus! A jestli to tak má být i nadále, musíš se s Radanem smířit!“ vytáhne svojí nejlepší kartu.

Peníze. To je asi to jediné s čím se na mě může vytasit.

Že mě to vůbec překvapuje. Sám není schopen se o mě postarat, tak si na to najme lidi.

„Jak chceš,“ zavrčím a zamířím k sobě do pokoje.

Na toho usmívajícího se andílka nepohlédnu ani koutkem oka.

S tím, že bych ho někdy mohl klátit, se můžu rozloučit. Je to otcův čmuchací pes.

Jen počkej Radánku!

Ukážu ti, kdo je tady šéf.

Jak velká cena se platí za luxus.

Zírám na ten výstavní zadek, který se právě nakrucuje před mou kuchyňskou linkou, dobrejch pět minut.

Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, kdo to je a hlavně, co tu dělá.

Tak je magor? Promenádovat se po cizí kuchyni jen v boxerkách.

„Nechtěl by sis vzít něco na sebe?“ zavrčím na něj.

Otočí se, aby mě počastoval tím svým debilně roztomilým úsměvem.

Ten kluk vůbec nemá tušení, co bych mu byl schopnej udělat.

Ale fakt vůbec.

„Proč? Nikdy si neviděl polonahého chlapa?“ zeptá se a nepřestává se culit.

Prej polonahého. Polonahý je někdo, kdo má kalhoty ale ne tričko, nebo naopak.

On je prostě nahý, sakra! Ty boxerky jsou tak dokonale upnuté… až sem cítím, jak ty dvě půlky volají po pohlazení a zprznění.

Proč mi otec nevybral za chůvu třeba prsatou blondýnu? Alespoň bych měl jistotu, že mi nebude při každém pohledu na ní krev putovat z mozku do třetí nohy.

„Samozřejmě, že viděl,“ odtuším a sekundu mi trvá vymyslet, jak své rozhořčení ospravedlnit, „ale takhle nastydneš. Po ránu tu bývá zima. Fotříkovi by se určitě nelíbilo, že mu jeho chůvička onemocněla hned první den,“ dodám a musím se ironicky pousmát nad tím, jak starostlivě se prezentuji.

Výjimečně jsem spal v pyžamových kalhotách a ne na Adama. A teď jsem za to fakt rád.

„Ach, teda. Nečekal jsem, že si takhle ohleduplný ale neboj se. Mám dobrou imunitu, trocha zimy mi vůbec neuškodí,“ usměje se a opět se ke mně otočí zadkem.

Zdálo se mi to, nebo se dost provokativně zhoupnul v bocích?

Rychle zatřesu hlavou.

Je to čmuchací pes. Otcův najatý stalker. Nemůžu na něj sáhnout ani prstíčkem, ani myslet bych na něj neměl.

Navíc mám na teplouše radar a u něj rozhodně nesvítí, i když bych fakt chtěl, aby jo.

Vlastně nechtěl.

Ne. Protože kdyby jo, měl bych ještě větší problém, než teď.

„Doufám, že jíš vajíčka,“ vytrhne mě z civění na své pozadí.

Rychle zvednu zrak k jeho obličeji.

Září jako slunce. Tímhle tempem, začnu po bytě nosit sluneční brýle.

Hm.

To vlastně vůbec není špatný nápad. Vymluvím se na šedý zákal a můžu si v klidu okukovat jeho postavičku, dokud se toho pohledu nenabažím.

„Jo jím,“ kývnu.

Jestli se nabažím…

S příchodem Radana se můj život začal měnit k nepoznání. A také, jak je známo: zakázané ovoce chutná nejlépe. 

„Takže si stanovíme pravidla,“ usměje se na mě sotva, co dojí.

Málem mi zaskočí. Pravidla? Cože?

„Jaký?“ vyjevím se.

„Za prvé budeš chodit ze školy rovnou sem. Za druhé každou návštěvu, kamkoliv a kdykoliv, mi budeš hlásit i s přesným časem odchodu a návratu. Za třetí…“

„… počkat, počkat,“ přesuším ho, „co to tady zkoušíš? Pochopil jsem, že mě máš hlídat. Ale mám návrh, klidně si tu v klídečku bydli. Hraj si na chůvičku, občas něco uvař, ukliď a o mě se vůbec nestarej,“ doporučím mu.

„Za úklid a vaření placený nejsem,“ odfrkne si a opět mě počastuje svým roztomilým výzubem.

Je sladší než čokoláda. Minimálně na pohled.

„Tak nevař, neuklízej. Ale starat se o mě vážně nemusíš,“ ujistím ho.

Doteď jsem to zvládnul sám.

„Musím. Proto tu jsem,“ pokrčí rameny.

Nejraději bych ho rozpustil ve vodní lázni.

O co mu jde?

„Sedíš si na uších? Nepotřebuji tě mít za prdelí, nejsem dítě z mateřské školky. Táta to přehání, v podstatě jsem bezproblémový člověk,“ vysvětlím.

„Cože? Za tenhle měsíc si byl třikrát zavřený, do školy skoro nechodíš, na své tréninky taky ne. Pořád jen někde chlastáš… a ten tvůj vzhled,“ vyčte mi na prstech.

Spíš souložím, než chlastám. To trochu popletl.

A co se mu nelíbí na mých červených vlasech a piercingách?

Jedu s dobou.

„Aha, takže jsem vlastně normální puberťák,“ kývnu hlavou.

„Je ti třiadvacet… to je trošku pozdě na pubertu nemyslíš? A navíc už jen to, kdo je tvým otcem ti nedává právo říkat o sobě, že paříš k normálním, protože nepatříš,“ moralizuje dál.

Och, ano! To tu dlouho nebylo!

Jako kdybych slyšel přímo svého fotra. Jsem přece dědicem nadnárodní společnosti! Musím reprezentovat! Musím vypadat jako pravý člen posádky na lodi pro vybranou smetánku!

Ani tetování, to chraň bůh! Za to by mě vydědil.

„Zníš přesně jako on. Můžete si vzájemně pogratulovat a hodit si společné selfie na facebook,“ protočím oči, „prostě mi dej svátek,“ usměji se na něj a zamířím ke dveřím svého pokoje.

Na tohle fakt nemám náladu.

„Vidím, že to nejspíš nechápeš…“ zastaví mě svou rukou, kterou mi přibouchne dveře.

Pán si bude hrát na drsňáka!

Otočím se na něj s ironickým úšklebkem.

Sakra, je docela blízko.

Přiblíží se k mému obličeji. Jeho dech mě zašimrá na rtech.

„Řeknu ti to jinak. Mé pravidla budeš respektovat, jinak tvému otci povím, že jen za posledních čtrnáct dní si ojel šest chlapů,“ zašeptá.

Ztuhnu.

Co prosím?

Bohužel se ukázalo, že i andělé umějí vydírat.