Tvářit se, jako vytesaná socha mi nikdy nečinilo problémy.

Ovšem na dnešní den jsem se musel připravit. Nacvičoval jsem si svoji řeč před zrcadlem.

Prvně ho zdvořile pozdravím, a pak ihned přejdu k současné situaci naší firmy. Vynasnažím se hledět na něj, co nejméně a hlavně, nedat najevo žádné vnitřní rozpoložení.

Takový je plán.

Ze zamyšlení mě vytrhne lehké zaklepání. Nadechnu se.

„Vstupte,“ pronesu hlasitě.

Ve dveřích se objeví Vašek.

Spadne mi kámen ze srdce. Ještě potřebuji chvíli na vstřebání všech těch pocitů, které mi rozklepávají ruce i srdce už od rána. Navíc jsem se v noci neustále budil.

„Je tu pan Tirsa,“ usměje se mírně.

Takže se mi ulevilo předčasně. Neměl jsem moc času na psychickou přípravu.

Pohlédnu na hodinky. Devět ráno.

„Pošlete ho sem,“ kývnu a narovnám se.

Vašek se lehce usměje a zavře za sebou dveře.

Mám se raději postavit? Nebo zůstat sedět?

Vstanu a obejdu stůl, abych se o něj opřel, čelem ke dveřím.

Po chvilkovém váhání složím ruce pod prsy. Hrozně se mi klepou prsty.

Nádech. Výdech. Nejde přece o život!

Další lehké zaťukání mnou projede jako elektrický výboj.

Já nejsem připravený!

„Dále,“ řeknu hlasitě.

Ne!

Vpluje dovnitř, jako ladný anděl na procházce.

První, co mě praští do očí, je jeho elegantní oblek, který automaticky způsobí, že mé slinné žlázy zvýší svou produkci na maximum a já několikrát polknu.

Zůstane stát těsně u dveří. Dobré dvě minuty je slyšet jen tikot hodin a my se přeměřujeme pohledy.

S každou sekundou, která uplyne, zhoustne atmosféra.

Cítím, jak mi z plic mizí všechen vzduch. Mám problém pravidelně dýchat.

Mít ho přímo před sebou… bolí téměř fyzicky.

Budu vůbec schopen soustředit se na práci, když bude celý den tak blízko?

Seber se!

„Dobrý den,“ promluvím první.

Lehce zaváhá, ale rozejde se ke mně a zastaví na dva metry přede mnou.

Možná, když budu zkoumat každý jeho rys, jeden po druhém, přestane mě tak přitahovat.

Dost!

Sjede mě pohledem a já nasadím ironický úšklebek.

Sáhnu za sebe pro lejstro s papíry a sklopím k nim zrak.

„Neumíte zdravit?“ rýpnu si.

Zvládám to vcelku dobře. Skrývám se za svou arogantní masku.

„Omlouvám se, dobrý den,“ odpoví chladným tónem.

Zamrzí mě to. Čekal jsem něco, jako: Niko, nehraj si tu na blbečka.

Jenže, on už není žádná „chůva“. Je to můj zaměstnanec.

Věřím tomu, že za jiných okolností, bych si tuhle situaci velmi užíval.

„Asi už víte, jaký je stav tržeb?“ zeptám se a automaticky začnu otáčet papíry v deskách, abych se na něj nemusel dívat.

Ano.  Musím se soustředit na práci. Původně jsem měl v plánu mu současnou situaci vysvětlit, jenže tím bych strávil zbytečně moc času v jeho přítomnosti a on, jako náš nejlepší ekonom, dávno musí o všech nepříjemnostech, které se dějí, vědět.

Není to Radan ani anděl.

Teď je to pouhý schopný člověk, který mi může pomoci, dostat naše tržby zase nahoru.

Jenže…

„Ano, vím.“

Chci si tě přitáhnout do náruče a ukázat ti, že to mezi námi zasahuje dál, až za hranice téhle kanceláře, až za hranice celé firmy, až za mé vlastní hranice.

„A máte nápady, jak to vyřešit?“

Skutečně sis místo mě našel náhradu? A je ti s ní dobře?

„Pár by jich bylo…“

Nebo si myslíš, že jsem tě vyměnil za peníze?

Bylo jedno, co se mi honilo hlavou. Můj výraz se nezměnil a já se tvářil dál vážně a nepřístupně, ačkoliv ve mně všechno křičelo a volalo po vysvětlení.

 „V tom případě,“ prudce zaklapnu desky a podám mu je, „zpracujte mi své návrhy a pak je můžeme probrat na příštím zasedání rady. Bude vám stačit čtrnáct dní? Nebo potřebujete víc času?“

S lehkým zamrkáním si papíry převezme.

„Dva týdny budou stačit. Zajímá vás pouze plán na navýšení tržeb nebo mohu připojit i reklamu, která by pomohla obnovit nárůst poptávky?“ zeptá se a zapíchne do mě svůj modrý chladný pohled.

Škubne mi v levém koutku, protože mi hlavou proběhne jeho výraz, který míval, když jsem ho naštval.

Ani tehdy nevypadal tak… cize? 

„Pokud si věříte na reklamu, tak prosím,“ pokrčím rameny.

„Dobře tedy, budu vás průběžně informovat.“

„Ovšem.“

Otočí se a zamíří k odchodu.

Potichu si oddychnu. Zvládl jsem to. Jsem pašák!

Dal bych si panáka.

„Niko…“ promluví tiše s rukou na klice a já se s trhnutím zadívám na jeho záda, „to s tvým otcem mě mrzí,“ dodá a než se nadechnu, zaklapne za sebou dveře.

Jeho hlas byl něžný, když to říkal. Po zbytek dne jsem na něj nemohl přestat myslet.

„Ste úplně mimo, děje se něco?“ zeptá se Vašek.

Ano, musel jsem třikrát projít kolem té vitríny s nejlákavějším dezertem, který kdy kdo vymyslel.

Víte, jak je těžké se na takovou lahůdku ani nepodívat?

Jestli budu pokaždé chodit s hlavou stočenou do pravé strany, zůstane mi to.

Jenže vzorek naší podlahy není zrovna k popukání a navíc, nehodí se, abych chodil se sklopenou hlavou po chodbách svého podniku. Jak bych pak asi vypadal?

Jako majitel, co se bojí svých zaměstnanců? Nebo někdo, kdo má nízké sebevědomí?

Ještě to tak.

„Jo, je večer a já tu jsem deset hodin. To se děje,“ odfrknu si a zhoupnu se v křesle.

„Klidně můžu veškeré plány ohledně tržeb řešit s Radanem já. Můžete se setkávání s ním vyhnout,“ nabídne.

Už delší dobu mám pocit, že jsou kolem mě samí jasnovidci.

Nabídka je to lákavá. Jenže, Radan by si myslel, že se ho bojím.

To však není pravda. Já mám strach ze sebe.

„Starejte se o své problémy a do mých nestrkejte rypák,“ poradím mu.

Chudák. Nemůžu si pomoct, ale jsem na něj často hnusný a protivný.

„Rozumím,“ kývne.

Naštěstí to Vaškovi vůbec nevadí. Koneckonců můj otec nikdy nepatřil k těm nejhodnějším tvorům na světě. Nejspíš je od něj vytrénovaný a zvyklý.

Od toho dne, kdy Radan přesídlil do naší hlavní pobočky, jsem ho potkával pomalu víc, než když bydlel u mě. Jedinou pozitivní věcí bylo, že se po firmě neproducíroval v boxerkách ale v obleku.

„Jak je na tom tvůj táta?“ zajímá se Milan, který mě přišel navštívit do práce.

Své studium jsem přerušil. Chci si státnice dodělat, ale až nebudu v takovém časovém presu. 

A táta už je doma. Pustili ho po čtrnácti dnech s berlemi. Poctivě cvičí a rehabilitační sestra dochází k nám domů. 

„Neustále mě straší, že už se sem nevrátí.“

„Cože? On?“

„Ano. Po té mrtvici je jako někdo jiný. Když mi řekl, abych vzal firmu za něj, myslel jsem si, že podnik je jediná věc, na které mu doopravdy záleží. Jenže víš co? Chovají se s mámou jako čerstvě zamilovaní puberťáci! Když je vidím, bojím se, abych nedostal cukrovku. Nikdy jsem s nimi tohle nezažil. Máma už dlouho neměla žádnou svoji rádoby služební cestu. A k tomu si plánují, že až se táta zlepší, tak pojedou někam do lázní aspoň na měsíc! Úplně jim přeskočilo,“ stěžuji si.

„Teda, seš si jistý, že mluvíš o svých rodičích?“ vyprskne Milan, který u našich už párkrát byl a z mého vyprávění má velmi dobrý obrázek o tom, jak to u nás dřív vypadalo.

Jenže to bylo ještě před měsícem.

Během té doby oba mé rodiče uneslo Ufo. Nejspíš.

„Přísahám. Klidně se mnou pojď v pátek na večeři, ať se přesvědčíš na vlastní oči.“

„Díky za nabídku ale věřím ti,“ směje se.

„No mohl si jít, jako moje morální podpora. Aspoň bychom si dávku všech těch sladkých řečiček mohli rozpůlit,“ zaironizuji.

Zavrtí hlavou.

A to si říká kamarád!

„A jak… no… co Radan?“ zeptá se.

To je druhá věc, která mě paradoxně trápí víc, než hrozba doživotního postu ředitele.

„Tak asi si sám viděl,“ rozhodím rukama.

„To ano. Zajímalo by mě, který architekt tuhle budovu vymyslel. Tvoje kancelář je pěkná. Máš hezký výhled na město a jinak příjemně modře zabarvené stěny. Máš tu soukromí. Jenže on je tam jak ve výkladní skříni… za sebou skleněnou stěnu, před sebou skleněnou stěnu, aspoň že z boku ho nemůžou špehovat,“ baví se.

„Ani mi nemluv, pokaždé když vyjdu ze dveří tak úplně cítím, jak mě pozoruje.“

A navíc podle mě bych hned vedle své kanceláře měl mít spíš sekretářku, a ne nějakého ekonoma. Vašek má svoji komůrku hned naproti Radanovi ale není celá prosklená. 

Opravdu zvláštně vymyšlené prostory.

„A ty se nepodíváš?“ zamrká pobaveně.

Má velice zajímavý smysl pro humor. Takový zlomyslný.

„Ne,“ zamítnu.

Občas ano. A když mi náhodou ujede pohled, tak se okamžitě střetnu s jeho modrýma očima.

Vždy mám pak pocit, že musí vidět i mé kosti.

Nadechne se, ale mávnutím ruky ho zarazím.

Zvednu se a pomalu zamířím k němu.

„Milane, když už si tu,“ zašeptám a obtočím mu ruku kolem pasu, „co takhle poskytnout svému příteli malé uspokojení?“ oblíznu mu ucho.

Jsem nadržený až běda.

Vyvalí na mě obě své čokoládové oči, musím se přiznat, že mě to opravdu nenechává chladným.

Dlouhá abstinence sexu a Radan, po němž mé tělo stále prahne a až moc často na něj reaguje, udělali své.

„Tady?!“ vydechne překvapeně a snaží se mě odstrčit.

Víc se k němu natisknu.

„Ano, tady,“ kývnu a využiji momentu, kdy se nadechuje v zamítavou odpověď.

Vklouznu jazykem do jeho vlhkých úst. Stále se brání, ale nezkouší mě kousnout, což je dobré znamení.

Po chvíli mě přestane odstrkovat a jen mi obtočí ruce kolem ramen.

Rozpojí naše rty a zkoumavě na mě pohlédne.

„Co teda chceš?“

Nemohl jsem si pomoci. Mé myšlenky byly od určité doby chlípnější a chlípnější. Chtěl jsem na chvíli zapomenout na modrookého anděla a také trochu pošpinit své kancelářské vězení.

Neubráním se lehkému úsměvu.

„Vždycky jsem chtěl…“ kývnu hlavou ke stolu, „vyzkoušet, jaké to je, když ti ho tvůj protějšek…“

„Ne!“ zavrtí zamítavě hlavou, protože už tuší, co chci říct.

„…bere do úst, schován v tom malém prostoru pod stolem…“

„V žádném případě!“

„… s tou možností, že kdykoliv může kdokoliv přijít…“ stisknu v ruce jeho zadek a pravačkou mu zajedu pod tričko.

„Nejsem žádná děvka, abych ti ho kouřil pod stolem!“

Zkousnu mu ušní lalůček.

„Ale no tak, neříkej, že tě ta představa ani trochu nevzrušuje?“ zavrním a důkladně oblizuji jeho ouško. Vím, že je má citlivé.

Je to přece úplně něco jiného, než když vám někdo vběhne do ložnice a nachytá vás přímo při činu.

„Niko… víš… jaký jsem… přestaň mi cucat ucho!“

Musím se pousmát.

Celý se třese. Nejspíš se o něj už dlouho nestaral někdo, kdo zná všechna jeho choulostivá místa.

„Proč, vadí ti to?“ vydechnu a zkousnu mu pulsující krční tepnu, až potichu vzdychne.

„Vyděrači,“ zašeptá.

„Já tě nevydírám, ale uznej…“ objedu jazykem vykukující klíční kost, „i kdyby někdo přišel, nic neuvidí, a ty to víš… navíc ho okamžitě odpálkuji. Jde jen o ten pocit…“ vrátím se zpět k jeho uchu a rty vsaju lalůček, „jen trochu vzrušení z možnosti přistižení… trochu rizika… adrenalinu.“

 „Ne…“ ohradí se s daleko menší rozhodností.

Sjedu i druhou rukou podél jeho boku a sevřu obě pěkně tvarované půlky v dlaních.

„Nechám dveře odemčené…“ šeptnu a otřu se o jeho rozkrok svým.

„A to mě má navnadit?!“ zkusí namítnout, ale zradí ho vlastní hlas chvějící se touhou.

Znám ho. Stydlivý je, ale jsou situace, kdy jeho rozpaky hravě přehluší choutky vlastního penisu.

„Za odměnu udělám, cokoliv si budeš přát…“ pokračuji svým nejsvůdnějším tónem a jazykem překontroluji stav jeho třesoucích se rtů.

„Cokoliv?“ ujistí se s jiskrou v očích.

Málem si radostně poskočím.

„Cokoliv,“ přikývnu.

A tak mě surově dostrkal až ke křeslu, kam mě nemilosrdně shodil. Jedna z mých zvrhlých představ se právě stávala skutečností a mě jen na moment problesklo hlavou, že být to Radan, byla by ta chorobná touha daleko intenzivnější.

Orál je nevinný a ďábelský zároveň.

Právě mi mezi nohami klečí muž toužící ochutnat zdroj své vlastní rozkoše.

Má lehce pootevřená ústa a jazykem si hladí spodní ret těsně před mým vztyčeným mužstvím.

„Děláš mi to schválně?“ zeptám se téměř neslyšně.

Věnuje mi podlý úsměv.

Kdyby tak věděl, jak eroticky právě vypadá.

Vtěsnán do malého prostoru pod stolem, klečící s chtivým pohledem upřeným do mých očí, se svým vlastním penisem v jedné ruce a s mým ve druhé.

Sexy.

Oplzle.

Skloní se a začne klouzat jazykem po mé chloubě. Znovu a znovu.

Třesou se mi stehna. Jednu ruku sevřenou v pěst mám položenou na desce stolu. Druhou ho pod stolem vískám ve vlasech.

Razantní zaklepání na dveře námi škubne. Milan mě lehce kousne. Nezabolí to, naopak, málem se z jemného stisku jeho zubů udělám.

Rychle mu vymotám prsty z vlasů a přisunu se blíž. Položím obě ruce na desku stolu a propletu si prsty.

Kdyby mi teď někdo měřil tep, asi by mu praskl pulsoměr.

A vůbec nejhorší je, že jsem z toho ztvrdl ještě víc.

„D… dále,“ vydechnu a lehce si odkašlu, abych překryl vzdech, který se mi dral skrze rty, když mě Milan začal znovu sát.

Nebudu lhát, překvapuje mě. On, vždy takový stydlivý kluk, a takhle mi tu bez rozpaků kouří ptáka, i s vědomím, že se někdo chystá vejít.

Je to… vzrušující.

Mrknu dolů a Milanovi oči říkají jediné: chtěls to, máš to mít.

Však prosím. Alespoň se ukáže, jak se umím ovládat.

Vážně mě nenapadlo, že ještě někdo může přijít. Vašek šel domů, a všechny pochůzky už jsem měl za sebou.

Dveře se otevřou a dovnitř vpluje má téměř týdenní noční můra a objekt sexuální touhy v jednom.

Radan.

Jak jinak. Názorná ukázka Murphyho zákonů v praxi.

Vpochoduje plynulým krokem do místnosti a zastaví se až na metr před mým stolem, přičemž ho málem prosím pohledem, aby se více nepřibližoval.

Vhodnější situaci si vybrat nemohl.

„Pane, nesu některé své plány,“ usměje se formálně a přistoupí ještě o krok blíž, aby mi položil úhlednou hromádku lejster na stůl.

Zůstaň, kde jsi!

Srdce mi prudce buší. Sedím strnule a místo, aby má erekce ze strachu polevila, naopak, hodlá vypustit všechen svůj nahromaděný chtíč do Milanových úst.

Rozpletu prsty a zatnu obě ruce v pěst.

„Děkuju, prohlédnu si to a pak si vás zavolám,“ řeknu.

Hlavně už běž.

Spodem mého těla projede první křeč signalizující blížící se vrchol. Rozkoš se mi shromažďuje mezi nohama a čeká na to, až mě pohltí.

Milan se musel zbláznit.

Jen stěží se ovládnu a nezasténám nahlas. Celé mé tělo se škubnutím narovná.

Rychle se nakloním a oběma rukama si podepřu bradu ve snaze zamaskovat ten nepatřičný pohyb.

Radan mě zaujatě pozoruje.

Jsem opravdu rád, že tenhle masivní dřevěný stůl je tak prostorný, protože kdyby nebyl, nejspíš by z Milana už dávno byla sardinka v oleji.

Došlo mi téměř hned, že musel o Milanovu příchodu vědět. A určitě si všiml, že ještě mou kancelář neopustil. Věděl, kde se Milan právě nachází, protože nikde jinde k vidění nebyl a z dvacátého patra by těžko odcházel oknem.

Radanův obličej prozáří podlý úsměv a v očích mu blýskne.

Sakra! Proč ze všech lidí právě on? Celých pět dní kolem sebe chodíme jako mumie a zrovna teď se rozhodne sem přijít.

Zjištění, že si je moc dobře vědom toho, co mě k mému napjatému sezení přivádí, mě zvráceným způsobem rozpaluje.

Jsem vážně perverzák.

„Ještě něco?!“ zavrčím a zkousnu si tvář, abych zabránil i dodatečnému hlubokému výdechu.

Milan zrychluje své pohyby a bere si do úst celou moji délku. Každá buňka mého těla vnímá teplo uvnitř jeho pusy.

Asi brzy shořím.

„Ano. Myslím si, že první projekt je sázkou na jistotu,“ odpoví.

Bože. Za chvíli tu vybouchnu.

„Dobře, beru na vědomí… tak… běžte,“ řeknu razantně a přidám zavrčení, kterým zakryji svůj vzdech.

Ještě pár sekund, které mi přijdou, jako hodiny, mě propaluje vševědoucím pohledem a pak se otočí a líným krokem opustí místnost.

Jen, co se za ním zaklapnou dveře, povolí křeč mého těla. Celý se rozklepu a vyvrcholím s hlasitým zasténáním, které věnuji desce svého stolu.

Kdybych neměl hlavu plnou vlastního vzrušení, nejspíš by mě napadlo, že přišel schválně. Věděl jsem už z dřívějška, že Radan se vyloženě vyžívá v narušování, případně rovnou přerušování, mých sexuálních dostaveníček. Tentokrát se mu to povedlo nepochybně na výbornou.

„Super, takže teď tu musím trčet minimálně ještě další hodinu, protože když bych odešel, bude mu vše naprosto jasné. Beztak to věděl! To je takový… kazišuk,“ odfrkne si Milan, když se vysouká z pod mého stolu.

Nemám tak úplně pravdu. Dnes nám Radan nic nezkazil.

Jen dopomohl vygradovat napětí.

Ale co si myslel? Jestli v sobě přece jen ještě má nějaké city vůči mé osobě… jak mu asi bylo?

„Promiň,“ usměji se.

Milan se na mě nechápavě zadívá.

Ano, má omluva byla pro jiné uši, které ji však slyšet nemohou.

Nicméně tenhle vývoj je pro mě lepší. Kdyby mě začal nenávidět, bude pro mě snazší se vyvarovat svému zkratkovitému jednání.

„Máš vážně blbý nápady,“ propálí mě pohledem.

Přejedu mu rukou po vydutém rozkroku. „Tvůj kamarád říká něco jiného.“

Sevře mé zápěstí.

„Nenapadlo tě, co se mu asi tak honí hlavou?“ změří si mě nedůvěřivě.

„Cože? To tys to bez zaváhání dokončil!“

„Ano, jenže já ho nemiluju, ani on mě. Navíc jsem se nechal unést silou okamžiku,“ pokrčí rameny.

„Já ho taky nemiluju,“ zavrčím a svoji ruku stáhnu.

Nebo ano?

„Stále si myslíš, že ta dívka tenkrát, nebyla jeho sestřenice?“

„I kdyby byla. Je to jedno Milane. Mám na bedrech pět tisíc lidí, kteří kvůli mé hlouposti můžou přijít o práci… teď není vhodný čas na řešení osobních problému.“

Je to tak.

„Zrovna tohle bych nikdy nevěřil, že od tebe uslyším,“ odpoví nakonec.

Smutně se usměji. „Jo, můj osud se právě naplňuje.“

Představa toho, co by následovalo, kdyby náhodou náš vztah spatřil světlo světa, pro mě byla jediná barikáda, která mě od něj držela. Tíha zodpovědnosti mi ležela na zádech a já už jí nemohl jen tak shodit. Neuměl jsem na rovnici, jak být zároveň s ním a dostat firmu z krize, najít řešení. A Radan mi to vůbec nezjednodušoval.

„Já a reklama?“ děsím se.

Přečetl jsem všechny Radanovi koncepty a poctivě je probral s Vaškem, protože otec se k mému čirému překvapení odmítl zapojit.

Prý už je to čistě „moje“ věc.

Nejspíš to myslí vážně, když říká, že už se nikdy nevrátí.

Byl jsem hozen do vody a teď se učím plavat.

„Ano jste majitel, bude to působit věrohodně,“ přikývne Radan a hned mi začne vyjmenovávat, různé značky, které prezentují jejich tvůrci.

„Jenže my prodáváme v podstatě veškeré výrobky od jídla přes drogérii až po elektroniku. Nejsme značka! Jsme pouze firma, která nabízí kvalitní produkty za přijatelné ceny celé široké veřejnosti!“ mávám mu jeho prvním projektem, který zároveň pokládá za sázku na jistotu, před obličejem, jako soukromý větrák.

Je naprosto klidný.

Snažím se také chovat důstojně a kontrolovat své emoce. Vcelku mi to i jde, když není poblíž on.

Nechci být na billboardech ani v televizi.

„To se mýlíte, máme přece výrobky, které jsou čistě produkcí našeho podniku, nesou značku Lecroy a její jméno,“ nedá se.

Já vím. Pár elektronických vychytávek a dva draze vypadající parfémy, které slibují dvoudenní výdrž. Jeden pro muže a druhý pro ženy. Takticky v noblesních lahvičkách s velkým ozdobným „L“ přes celý flakón i saténovou krabičku, v níž lze vůni zakoupit.

Hluboce vydechnu.

Předem prohraný boj. Vašek je z Radanova nápadu nadšen.

„Ale vždyť máme reklamní spoty…“ zkusím ještě.

„Ano, kde figuruje tvůj otec.“

Občas mu to prostě ujede a tyká mi. Já si vždy dávám pozor na ústa a tyhle osobní projevy ignoruji.

Má pravdu. Je nový majitel, je třeba zmodernizovat už zastaralé reklamy.

Vím to, jen mě to vůbec netěší. Mediální poprask kolem naší firmy se vůbec nezmenšuje, naopak stále vzrůstá. 

Kéž by takhle snadno rostly i tržby.

„Fajn, tenhle první návrh prodiskutujeme na zasedání,“ vrazím mu desky do rukou a mávnu ke dveřím.

Posadím se do křesla a věnuji mu nechápavý pohled.

Na co ještě čeká?

„Niko…“ osloví mě důvěrně, „i když ses už jednou rozhodl… stejně tě miluju.“

Vytřeštím na něj oči a srdce v mém hrudníku se rozbuší, jako kdyby mu chtělo skočit do náruče.

Prosím? Jak ho to tak najednou napadlo? Já doufal, že už je všechno za námi. 

Pár sekund jen pozoruji jeho smutné oči, které na mě vážně hledí.

Do háje. Přece na mě nemůže z ničeho nic vybalit tak silná slova. Ještě po takové době!

Co očekává, že mu povím? 

Nicméně. Kdyby skutečně měl někoho jiného, nejspíš by nikdy nic takového z úst nevypustil.

Sakra! Není vhodná doba. 

Tenhle přímý úder mě opravdu zastihl nepřipraveného.

Vezmu do rukou první papír, který se namane, a sklopím k němu zrak.

„Můžete jít,“ řeknu schválně hlasitě.

„Ty…“ nedopoví, protože ho přeruší rázné zaklepání.

Dovnitř nakoukne Vašek, který si významně poklepe na hodinky. „Máte schůzku s panem Rejzkem.“

„Akorát včas, vše potřebné jsme vyřešili. Můžeme ihned vyrazit,“ odpovím a zvednu se.

Projdu kolem Radana s hlavou hrdě vztyčenou a pohledem upřeným před sebe.

Ani koutkem oka jsem na něj nepohlédl. Ovšem, uvnitř mě, svítily výstražná světélka značící přetížení systému. Měl jsem toho tak akorát dost. Už mi bylo jasné, že ta dívka skutečně musela být jeho sestřenice, a já se dopustil téměř fatální chyby, když jsem odletěl do Ameriky. Ale nechápal jsem, jak ke mně stále může něco cítit, když v jeho očích, jsem vyměnil lásku za peníze.