„Všechno nebo nic,“ zopakuji po něm pomalu.

Počkat… počkat…

„Jak to myslíš?“ vyjevím se.

Já vím, co ta slova znamenají. Jen chci získat čas. Musím to vstřebat.

Můj mozek se dávno neprokrvuje tak jak má.

Ta životodárná tekutina se právě rozhodla změnit trasu a pěkně se mi hromadí v klíně.

Není zrovna vhodná chvíle na chlípné myšlenky.

„Tak jak to říkám,“ ušklíbne se.

Z jeho dechu cítím čokoládu.

Můj momentální stav: puls minimálně 200, tlak tak 195 na 95.

Nechtěl jsem si to přiznat, ale od našeho rozhovoru v koupelně jsem ho často jen tak pozoroval. Toužil jsem o něm vědět víc. Poznat ho… ale nikdy bych to nahlas neřekl.

„Nemůžu ti dát všechno… musíš se spokojit s tím, že nebudeš mít nic,“ řeknu nakonec.

Proč necítím radost a zadostiučinění?

Ten tlak v hrudi… musím pryč.

„Přesně tuhle odpověď jsem očekával,“ překvapí mě svojí usměvavou tváří.

Cože? To mě jen zkoušel? A navíc… je snad nějaká vědma?

Vždycky odpoví něco v tom smyslu, že už to tušil. Blbec.

„Aha…“ vydechnu jen.

Chci odejít. Musím!

Pokusím se mu vykroutit ale jeho stisk je pevný.

Zadívám se do nebesky modrých očí.

Usměje se a chytne mě za ruku, kterou mi položí na hrudník a překryje jí svou dlaní.

Ehm… tohle by asi vážně vypadalo divně, kdyby nás někdo sledoval.

„Cítíš… srdce ti bije, jako blázen,“ zašeptá a skloní se k mému uchu.

V poslední době se rychlost bušení mého srdce zvětšuje úměrně se vzdáleností, v jaké se nachází. A čím blíž je, tím je to horší.

„Nakonec budu mít všechno…“ vydechne a rty mi lehce zkousne ušní lalůček.

A moje reakce?

Zástava srdce.

Nechal mě tam stát s vyjeveným výrazem a neschopností mluvit. Ještě se u dveří pokoje otočil a sebevědomě na mě mrknul. Dostal jsem strach.

„Výborné mami,“ pochválím její kulinářské umění.

Špagety s boloňskou omáčkou nezvládnou takhle skvěle ukuchtit ani v té nejlepší restauraci.

„To jsem ráda, jak to jde s Radanem?“ zajímá se.

Ustrnu v půli pohybu.

„Ehm…. Ty… ty o něm víš?“ vyjevím se.

Nikdy se o něm nezmínila! Ani přes Skype ani po telefonu.

Bože. Byla tak naštvaná, že raději mlčela? Pohádali se, a proto i otec hraje mrtvého brouka? Bojí se přiznat, že najmout mi chůvu je naprosté přehánění?

„Ano, to já jsem ho vybrala. Ze všech zájemců mi přišel nejlepší. Líbí se ti?“ usměje se na mě zářivě.

Rozbuší se mi srdce.

Huh? V životě by mě nenapadlo, že i máma bude s něčím takovým souhlasit.

Naše rodina je vážně divná. Jsem tu jediný, kdo je alespoň trochu normální?

„Mami, to ty si ho vybrala?“ vydechnu a jsem vážně rád, že sedím.

„Ano. Líbil se mi a je opravdu vzdělaný. Jsem ráda, že tvůj otec změnil rozhodnutí. Tolik hádek jsme kvůli tomu měli! Kdybys ho viděl, záleží mu jen na jeho firmě! Ale uznal, že když budeš šťastný, bude se ti víc dařit. Aspoň, že v tomhle svolil,“ vysvětluje.

Asi se mi přepálí všechny mozkové závity z toho, jak mi to v hlavě šrotuje.

Nakrčím přemýšlivě obočí.

„Jaké rozhodnutí změnil? A jak zrovna Radan může souviset s mým štěstím?“ zeptám se nakonec.

Máma se na mě překvapeně zadívá. Chvíli si nedůvěřivě měří moji maličkost, které z uší málem vychází pára.

„Táta ti to neřekl?“ postaví se a odnese talíře do myčky na nádobí.

„Co mi měl říct?“ vytřeštím oči.

Bez rozpaků přiznávám, že nevím, o čem mluví.

Otočí se ke mně, opře se o linku a ruce složí pod prsy.

Mámě je pětačtyřicet stejně jako otci, což by jí nikdo netipoval. Působí mladě a v těch výjimečných okamžicích, kdy spolu někam jdeme, třeba nakupovat či jen tak na oběd si lidé myslí, že je to má starší sestra. Vždycky jí to ohromně těší.

Je to i tím, že je šťastná. Jsem si jistý, že za jejím jasným obličejem a živýma očima stojí ten muž, který je jejím milencem už několik let.

Nevadí mi to. S otcem jejímu životu chyběla jiskra. Byla jako jeho drahý klenot, který občas ukázal světu na odiv, aby zapůsobil na své klienty a zaměstnance.

Nyní to není o moc jiné, stále ho doprovází na obchodní večírky. Ovšem, jen když je tady a nemá své „služební cesty“.

„Nic Niko, nejspíš nepokládal za podstatné ti to sdělit,“ vyhne se odpovědi.

„Tak mi to pověz ty,“ požádám jí.

„Ne, vůbec se tím netrap. Až přijde čas, všechno se dozvíš, a pochopíš,“ usměje se a chvatně opustí kuchyň s výmluvou na toaletu.

Pche. Tyhle věci mi říkávali, když jsem byl malý. Mají mě snad pořád za dítě?!

Její slova mi vrtala v hlavě jen do doby, než jsem se vrátil do svého bytu, kde jsem strávil odpoledne učením s Radanem. Samozřejmě, že mě zajímalo, co mi otec zatajil. Ovšem mé vlastní rozbouřené pocity, které jsem z Radana měl, mi v tu chvíli dělaly větší starosti.

„Hm, hm,“ kývá Milan nevzrušeně na můj výčet už týden starých událostí.

Prej, že bude mít všechno. Radan je až moc sebevědomý.

„To je všechno, co mi řekneš?“ naštvu se.

„Jo, není k tomu co dodat, leda… že ten chlap má pravdu,“ pokrčí rameny a položí mi dlaň na stehno.

Tak je idiot?

„Děláš si srandu? Kdybys ho slyšel, to řekl jak hotovou věc,“ nakrčím naštvaně nos.

Přejede dlaní až k mému rozkroku.

„Nech toho! Nemám náladu!“ zavrčím a setřesu ho.

Věnuje mi líbezný úsměv.

„Tvé reakce k potvrzení jeho slov stačí, nemyslíš?“ zasměje se a zvedne se, aby došel udělat kávu.

Pche. Ne každý den musím být jako nadržený králík!

„Ani hovno,“ odfrknu si po delší odmlce.

Milan se rozesměje.

Tak fajn, ať si myslí, co chce. Jsem evidentně jediný, kdo tu ví, jak to je ve skutečnosti.

Rozhodně nikdy nebudu něčí přítel, ani samotného anděla ne. Mě nikdy nemůže mít.

Pravdou však bylo, že jsem svojí sexuální aktivitu rapidně omezil. Nějak jsem neměl chuť. U mě dost neobvyklé, a navíc nic, čím bych se chlubil. Bral jsem to, jako daň ze šoku, který mi ten blond andílek způsobil. Prostě chvilkové nechutenství.

„… takže můžete mít všechno nebo nic. Pro dnešek končíme,“ oznámí nám profesor s radostí.

Tu větu fakt nemám rád! Klidně si jí během téhle přednášky mohl odpustit.

Jenže to ne, řekl jí minimálně pětkrát. Od teď nemám rád hodiny ekonomie a hlavně úsek zaměřující se na investice.

Takže jsem celou hodinu a půl myslel na Radana.

Sakra!

„Jdeš s námi?“ drcne do mě Lenka.

„Ne, musím domů,“ protočím oči.

„Ty mě štveš!  V posledních dvou týdnech s námi vůbec nikam nechodíš!“ vyčte mi.

Jo, taky jsem se rozhodl, že tu naší válku s Radanem ukončím.

Dodržuji ty jeho pravidla přímo ukázkově. Jen čekám, kdy mi dá za mou píli diplom a zlatou medaili.

Věnuji jí omluvný úsměv a sbalím své saky paky, abych se kvapně rozloučil.

Čeká mě další učení.

Zkoušku z matiky jsem zvládl s odřenýma ušima, ale hlavně, že už jím mám za sebou. Na známky se mě beztak nikdo ptát nebude.

Nejhorší na tom bylo, že mi dodržování pravidel už vůbec nevadilo, ba co hůř, přišlo mi to zcela normální.

„Ehm… Dobrý den,“ pozdravím zrzku, která právě sedí u mě v kuchyni a usmívá se na Radana.

Koketuje. Div jí z toho zuřivého namotávání pramínku vlasů na prst neupadne ruka.

„Ahoj, nějak brzy ne?“ usměje se Radan, „tohle je Renata,“ kývne hlavou k té ženě.

Ta mě sjede zkoumavým pohledem a se zářivým úsměvem se postaví.

„Těší mě.“

S nevolí dojdu až k ní a lehce sevřu její nabízenou ruku.

Přeci jen má výchova, v poslední době ještě více trénovaná, nese své plody.

„Mě taky,“ odvětím suše a vysloužím si tak Radanův káravý pohled.

Ty mi můžeš, pomyslím si, a jeho pobavený sekundový úšklebek mi jen potvrdí, že mi právě přečetl myšlenky. Ať si.

Co tu ta nádhera chce?

Nahlas řeknu samozřejmě něco jiného.

„Nemáme mít trénink?“

„Ty ano. Můžeš vyrazit, dneska budeš v tělocvičně s Adamem. Koneckonců s ním si trénoval i dříve,“ oznámí mi.

Mé srdce opět nepravidelně tluče. Jako kdybych měl v krku knedlík a na hrudi balvan.

Ten zvláštní pocit, který svírá mé útroby… jak ho nazvat?

„Chápu, tak se nenechte rušit,“ odvětím.

Nejraději bych jí ukázal, kde je tady východ. Ovšem to nemůžu. Nemám přece důvod.

Nebo ano?

V pokoji seberu tašku se sportovním oblečením a vypálím z bytu bez ohlédnutí.

Na chodbu mě doprovází zvuk jejího zvonivého smíchu.

Takže takové typy žen se mu líbí? Pihaté s ohnivými dlouhými vlasy? Uznávám, kdybych byl jinak orientovaný, nejspíš by mi taky učarovala.

Měl bych mu to přát. Za celou dobu, co je tu, mě vůbec nenapadlo přemýšlet nad tím, jak vlastně ukájí své sexuální touhy. Je to koneckonců chlap.

Jenomže myšlenka na to, že si jí bere doma v pokoji, mě udělala superhrdinou. Adama jsem rozdrtil, jako jahodu. Jeho slova chvály mi prošla jedním uchem tam a druhým ven. Chvátal jsem domů, kde bohužel nikdo nebyl. Od té chvíle jsem se ve svých vlastních pocitech začínal ztrácet.

Zírám na lístek, jenž pokojně leží na kuchyňském stole.

V cvičebnici máš příklady. Vypočítej je, až přijdu, tak je zkontroluji. A nezapomeň si přečíst pár kapitol z makroekonomie!

„Tak co tam je napsané? Hej! Voláš mi kvůli tomu ne? Tak to vyklop,“ požádá mě Milan.

„Nebudeme se dnes učit,“ shrnu obsah lístku.

Celé dva týdny jsem měl tréninky s Adamem. Zrzici jsem od té doby, co tu naposledy pohazovala vlasy a úsměvy, neviděl. Radan k tomu nic neřekl. A já se nevyptával. K mé nelibosti mě to stálo značnou dávku sebeovládání.

Muže si klátit koho chce!

„Aha, a co je v tom za problém? Tím líp ne? Máš volno,“ nechápe.

Tak proč mě ta myšlenka, že je s ní nebo třeba s jinou či dokonce jiným, tak sere?

„Právě že nemám, napsal mi, co mám udělat.“

„Fajn, tak to udělej. Ale já pořád nerozumím tomu, proč tě mám na drátě?“

„Protože…“ začnu.

Jo vlastně. Proč?

Protože nemyslím na nic jiného, než na to, jak se za poslední dva týdny Radanovo chování změnilo.

Od mého jasného odmítnutí uběhl už měsíc. A přesně půlku té doby se dějou takové divně věci.

Například tréninky, které už nemám s ním ale i večeře či snídaně, které dřív dělal, už nejsou pravidlem.

Dokonce jsem předevčírem vařil já!

„Ach jo, Niko z tebe to leze jako z chlupaté deky. Shrnu ti tvé vlastní pocity, vadí ti, že tě zanedbává, celou dobu se staral jen o tebe a najednou si dovoluje tě sprostě vynechávat. Chodí neznámo kam, možná si i užívá a to opět neznámo s kým. Máš v tom totální guláš, protože nevíš, že to, co se právě děje ve tvé hlavě a způsobuje to zběsilé bušení srdce a neustálý nevrlý výraz ve tvé tváři, je prachobyčejná žárlivost.“

Já a žárlit? Na něj?!

„Ti nejspíš odstřihli vedení ne?“ ušklíbnu se.

„Mě?!“ vyprskne, „Niko, přiznej si to. Když ne mě, tak alespoň sobě. Ale měl by sis uvědomit jedno, to tys ho odmítl. Ne? Ale… druhá věc je, že to jeho „všechno“ je cítit na kilometry daleko, chápeš?“ směje se jako idiot.

Tak to vážně nechápu. Ty jeho šalamounské proslovy! Ještě si kvůli nim pořídím Velkou knihu hádanek.

„Ne. Tobě cáká pod tašky. Měj se Milane,“ rozloučím se a zmáčknu červené tlačítko přesně v ten moment, kdy to na druhé straně zabublá smíchy.

Líbí se mi, jak jsou oba děsně chytrý.

Jedno se Milanovi muselo nechat. Měl Radana přečteného líp než já. Ne jen jeho, vlastně i mě. Jenže vyznejte se v takové změti pocitů, které jste doposud nezažili. Chvíli to zabere. A když se k tomu přidá i ješitnost… může to trvat mnohem déle.

„Sakra!“ zavrčím a hodím učebnici Francouzštiny před sebe.

„Ale, ale, proč ten vztek?“ promluví Radan a zachytí jí v letu.

Úlekem málem vyskočím na strop.

„Do prdele,“ ulevím si a hněvivě na něj pohlédnu, „neslíbils mi, že se budeš učit se mnou?! Co děláš celé dny?!“ vyletím na něj.

Vztekle se zvednu a rychle dojdu až k němu. Ten jeho pobavený úsměv!

„Právě proto jsem přišel,“ odtuší klidně.

„Aha! To brzy! Měl si tu být už před hodinou!“ osopím se na něj.

„Teda… to se omlouvám. Jdu pozdě viď? Něco mi do toho přišlo.“

Ta ironie v jeho hlase mi neušla.

„Pche! Po mně chceš, abych chodil na minutu přesně, ale sám si přijdeš o hodinu déle!“ soptím.

Položí mi ruku na rameno.

Ten dotek mi vypálí díru i přes tričko.

Ucuknu.

„Alespoň vidíš, jaké to je,“ pokrčí rameny.

Tak tohle teda ne!

Ruka zatnutá v pěst mi vystřelí k jeho obličeji. Hbitě se uhne. Chytne mojí pravačku a prudce mi jí zkroutí za zády.

Přitlačí mě ke zdi a koleno mi vrazí mezi nohy.

Hlasitě dýchám a zblízka skenuji bílou omítku v obýváku.

„Uklidni se. Kdybys četl zprávy, psal jsem ti, že dorazím déle.“

Haha.

„Fajn! Ale kde si byl?“ zajímám se.

Pravda je taková, že to je to, co mě trápí. Že přišel pozdě... na to sere pes.

„Neměj péči,“ zasměje se zvonivě.

Tak si trhni!

Ten zvláštní pocit v mé hrudi, který mě neustále nutil přemýšlet nad tím, kde je, s kým a co dělá… mě přiváděl k šílenství.

Civím do stropu. Dnes jsem výjimečně měl trénink s Radanem.

Málem jsem z toho skákal radostí do vzduchu, což mě děsilo.

Hrozný. Vážně.

Neustále si to přehrávám v hlavě. Něco mi pořád uniká.

Jeho blízkost a vůně, jeho ruce, které mě několikrát sevřely v náručí a postavily na nohy. Jeho typický andílkovský úsměv. Stoický klid. Mé bušení srdce, kdykoliv se naše tváře přiblížily.

Panebože, proč jsem z toho tak mimo?

Z přemýšlení mě vytrhne tiché zaklepání.

„Ano?“ posadím se na posteli.

Pomalu se otevřou dveře a v nich stojí můj už téměř půlroční spolubydlící.

Jen v boxerkách.

„Pojď se najíst,“ usměje se.

Dlouho jsem ho takhle odhaleného neviděl.

„Dobře,“ kývnu a zvednu se.

Instinktivně přiložím ruku ke své hrudi, která se otřásá pod prudkými nárazy mého srdce.

Mám zrychlený dech a hoří mi tváře.

Nejsem náhodou nemocný?

Manipuloval se mnou. Věděl co říct a jak se zachovat, aby dosáhl svého. A já se nechal. Poslušně jsem kráčel po jeho připravené cestičce, na jejímž konci mě čekal doposud nepoznaný cit.

„A… hoj,“ zamrkám překvapeně.

On je doma? Dřív bych to bral za samozřejmost, ale dnes mi to přijde skoro jako zázrak.

Vloží mi ruku doprostřed hrudníku a natlačí mě na dveře.

„Co to děláš?“ zeptám se a pohlédnu mu do očí.

Právě se topím v modrém oceánu, který mě vášnivě pohlcuje.

Proč tak náhlá změna chování? Vždyť me poslední týdny jen ignoruje!

Neodpoví mi.

Skloní se a lehce zkousne můj ret mezi zuby.  Z jeho těla sálá horkost.

Měl bych se začít bránit. Vystřelím rukama proti jeho hrudníku, ale nakonec jen mezi prsty sevřu měkkou látku trička a přitáhnu si ho blíž k sobě.

Dostal jsem obrovskou chuť prohrábnout jeho blond vlasy. Poznat jejich jemnost. Všechny mé myšlenky odpluly na voru do Austrálie a mě zůstala v hlavě jen touha, která zvládla rozpálit každičký kousek mého těla.