Nejistě zírám na papír, který se ocitl na mém stole.

Lehké zaťukání mě donutí zvednout překvapený pohled ke dveřím, ve kterých stojí Vašek. „Pane? Volal jste mě?“

„Kde je Radan?“

„Vzal si dovolenou. Měl hodně nevyčerpaných dnů, akorát mu to pokryje dvouměsíční výpovědní lhůtu. Odsouhlasil jsem to.“

„Ty si to odsouhlasil?!“ zavrčím a vyrazím k němu. Dusot mých kroků pohlcuje koberec s nenápadným šedivým vzorkem. „Ty?! Jak si ty mohl o něčem rozhodovat, aniž bys mi dopředu řekl?!“

Zbytečně se vztekám. Doposud většinu věcí týkajících se zaměstnanců řešil Vašek a já jen podepisoval, co mi položil na stůl.  Neměl bych se na něj zlobit, jenže jsem naštvaný. Hlavně na sebe.

Na to, že jsem podepsal ten papír o zrušení podnájmu.

Na to, že nejsem schopen najít jiné řešení.

Na to, jaká jsem bačkora, protože mám strach z následků, které by mě mohly postihnout, kdybych dovolil svému srdci jít, kam touží.

 „Tak vzhledem k okolnostem jsem vás tím nechtěl zatěžovat. Máte svých toho dost. A navíc jste doposud starosti s personálem přenechával mě.“

Povzdechnu si a mávnu rukou. „Máte pravdu. Kde teď najdeme lepšího ekonoma, nebo alespoň někoho stejně dobrého?“

„Nebojte se, to nebude problém. Volal jsem vašemu otci, prý o někom ví a zítra nám ho sem pošle. Ještě vám upřesním čas.“

Předtím by to problém byl, teď najednou ne. Zajímavé.

Ovšem říkám si, že díky této očekávané příhodě jsem vyřešil dvě mouchy jednou ranou. Nemusím Radana potkávat a dokonce ani čelit jeho snahám o mou osobu. Jenže mě to opravdu štve. Nechtěl jsem nic z toho, co mi spadlo do klína. Být ředitelem téhle obrovské společnosti je spíš trest, než výhra.

Všechno vypadá na první pohled dobře: narodil jsem se do bohaté rodiny, vždy jsem měl, co jsem chtěl, jsem v čele vyhlášené firmy a našel jsem muže svých snů, se kterým bych klidně strávil celý život. Jenže právě díky tomu, že jsem, kdo jsem, s ním ve skutečnosti být nemůžu. Chtěl jsem najít skulinku, i kdyby jen malinkou, která by mi umožnila uspokojit všechny. Prostě kompromis.

Stále cítím pochybnosti, zda se mi podaří Radana jednou provždy vytěsnit z mysli. Nemám vůbec chuť vídat v té prosklené kukani někoho nového.

 „Dobře,“ kývnu na Vaška a vezmu na vědomí, že mám zítra první pohovor "na tlačenku". 

Odeberu se zpět ke stolu. „Ještě něco?“ zeptám se, když se Vašek nemá k odchodu.

„Ano, jen jsem vám chtěl říct, že si nic nemusíte vyčítat. Radan sice odešel, ale on je tu ten, kdo nechápe, co všechno musíte obětovat ve prospěch firmy.“

Musím se pobaveně zasmát. „Nepřijde ti, že těch obětí je už dost? Určitě by se dalo najít i jiné řešení, aniž by jeho babička musela z kola ven.“

Pokrčí rameny a zkoumavě se na mě zahledí. „Pokud o nějakém víte, můžete mi ho říct. Vy jste majitel, vy rozhodujete. Smlouva té paní mi stále leží na stole, ještě se nic nerozjelo. Čekáme na stavební povolení.“

Chvíli ho nehnutě pozoruji. Proč mám pocit, že tohle všechno není jen tak?

„Je tohle nějaký test?“ uhodím na něj.

„Test?“ vyjeví se.

„Ano, až moc se radíte s mým otcem, který neustále tvrdí, že už o firmě nechce slyšet, ale přitom nám sem posílá nové lidi a žehlí za mě průsery. To je divný nemyslíte?“

Ucukne pohledem. „Pane, váš otec nechce usednout zpět na tohle křeslo,“ kývne bradou ke mně, „ale to ještě neznamená, že mu na podniku vůbec nezáleží. Jste nováček a jste tu chvíli, je logické, že se zajímá, ale zatím všechno zvládáte velmi dobře. Evidentně vám praxe ve firmě vašeho strýce pomohla.“

Kličkuje. Tohle je podle mě vyhýbavá odpověď. „Vážně si myslíte, že vám na to skočím? Vy určitě víte, jak to udělat, aniž by se musela rušit nájemní smlouva té paní, nemám pravdu?“ zapřu se oběma lokty o stůl a pátravě hledám v jeho tváři všechno, co mi napoví, kde je skutečnost.

Druhá věc je, že už z toho všeho můžu být lehce paranoidní, a taky… řeším to vážně brzo!

„Nevím, o čem mluvíte. Nemusel jste to podepsat, jenže to by opravdu bylo v neprospěch firmy. Podepsal jste. Přišli jsme díky tomu k velmi dobře situovaným prostorám a stálo nás to krom peněz, jednoho zaměstnance. Jeho ztráta je v porovnání s tím, co nám zisk těch prostor vynese nulová položka. Já osobně jsem nepočítal s tím, že by Radan odešel kvůli takové hlouposti, ale došlo mi, že váš vztah s ním byl na jiné úrovni a tak jste ho nejspíše ranil. To je celé, co vám k tomu mohu říct.“

„Ach… takže vám to došlo? Ano, přesně proto jsem říkal, že já jsem tu ten, co pouští gilotinu a ponese následky.“

„Bohužel, vy vždycky ponesete následky. Ne jen v tomto případě. Nicméně tyto následky nejsou až tak vážně. Minimálně pro firmu. Nemluvím o vašem osobním životě, který nemá s prací nic společného.“

„Díky, jako kdybych to nevěděl. Rád mě poučujete, že?“ rýpnu si.

„Nenazval bych to poučováním. Spíš se vám jen snažím vysvětlit, že práce nemá s osobními problémy nic společného. Radan se zachoval podle mého úsudku špatně. Po těch letech, co ve firmě působí, by měl sám moc dobře vědět, jak to chodí. Vzdal se skvělého místa a lukrativního platu, jen protože si jeho babička musí otevřít kavárnu o tři ulice dál. Uznejte, že tohle je holý nesmysl. Našli jsme jí mnohem lepší prostory, než ty, které měla. Spíš více získala, než prodělala.“

Ano, samozřejmě, že chápu, co se mi tady snaží sdělit. Jenže Vašek je stejný jako otec, postrádá empatii, byť jí má o trochu více. Nejspíš nikdy neporozumí tomu, že nejde o to, jak moc je tenhle krok pro firmu užitečný, ale o to, že jsem jedné ženě, jejíž vnuk mě miloval, vzal místo, na jehož budování strávila dvacet let života, jedním jediným podpisem.

„Vašku, v lidských vztazích nikdy nemůžete hledat rozum a logiku. Oddělovat práci a osobní život je sice potřebné, ale ne vždycky toho jste schopen,“ mávnu nad tím rukou. Bude lepší už se v tom více nepitvat. „Připravte mi podklady ke schůzce s Norbertem, ať tam nejdu s prázdnou. Za hodinu, že?“

„Ano. Do půlhodiny vám je přinesu.“

„Dobře, děkuji.“

V ten večer začalo pršet a přestalo až nad ránem. Stál jsem od dvou hodin v noci u okna a vychutnával si svěží vzduch. Nedokázal jsem přestat myslet na to, že musí existovat jiné řešení. A najednou, v ten moment, kdy mi zazvonil budík a místností se rozlehly první tóny písně The coffe song od Franka Sinatry, mi hlavou konečně bleskl nápad.

„Proč?“

„Proč, co Vašku?“

„Trháte tu smlouvu, ptám se proč?“

Uchechtnu se a zamířím ke dveřím, cestou zahodím cáry papíru do koše. „Protože zatím nechci, aby se s těmi prostory cokoliv dělo. Vždycky se může vystavit nová smlouva.“

„Ale my už máme stavební povolení! Jen se musí vystěhovat!“

Nečekaně se otočím, až do mě rozvášněný Vašek napálí plnou parou. Naštěstí nepatří zrovna k statným mužským ale spíš k těm menším se štíhlou stavbou těla, takže se nepohnu ani o kousek, zatímco on se zatváří, jako kdyby vrazil do zdi, a automaticky si začne třít postižený nos.

„Ano, vydrželi jsme čekat dva roky, takže nám dalších čtrnáct dní neublíží,“ odvětím s lehkým úšklebkem.

Rychle se narovná a ustoupí, opraví si sako. „Promiňte, nečekal jsem, že tak prudce zastavíte… ale nevím, jestli se to vašemu otci bude líbit.“

„V pořádku. Jestli se mu to bude líbit? Ale na tom přece nezáleží, Vašku, sám si říkal, že šéf sem tady teď já… takže sklapni krovky, a uč se, jak funguje byznys v mojí režii.“

Odcházel jsem z jeho kanceláře s hlavou hrdě vztyčenou, ale neodolal jsem a pohlédl dozadu na jeho vyjevený obličej, který mě akorát utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí. Nebyl jsem si jistý výsledkem, ale potřeboval jsem to zkusit.

Rozhlédnu se po přeplněné kavárně v retro stylu. Přišel jsem sem před pár minutami a prozatím se jen seznamuji s tím, jak to tady chodí.

„Prosím Lungo s mlékem,“ usměji se na mladou servírku, která mě skenuje už od té doby, co jsem prošel dveřmi. Jsem si jistý tím, že mě zná, aby taky ne, když jsem teď na každém třetím billboardu ve městě.

Lidé tu vypadají uvolněně. Vesele se baví, aniž by tušili, že tahle velká místnost, která je útulná a vyvolává ve mně přátelskou atmosféru, je zatím odsouzena k tomu stát se obyčejnou prodejnou.

„Prosím,“ bílý hrneček na talířku přede mnou ladně přistane, a já překvapeně zvednu zrak.

„Radane?“

„Niko?“ opětuje se zdviženým obočím. „Přišel sis ověřit, jak daleko jsme pokročili se stěhováním?“ ušklíbne se.

Přiznám se, že Radana jsem tu vážně nečekal. Sice jsem v kavárně jeho babičky, ale přišel jsem za ní a to, že je u toho i on, mi zrovna dvakrát nehraje do karet. Akorát mě svou přítomností tady zase vyhodí z konceptu.

Přejedu pohledem přes jeho lehký oděv z obyčejného bílého tílka a černých kraťas, které jsou upnuté, tak akorát na to, aby zvýraznily rovné pevné nohy, jenž by mu mohla závidět kdejaká slečna.

„Ne, jsem tu, abych vyzkoušel vaše kafe,“ pokrčím rameny, ale nervozita mi bublá v břiše, kam naštěstí nemůže vidět, i tak se zatváří, jako kdyby přesně věděl, že ten můj neutrální výraz je jen maska.

„Vážně?“ změří si mě pohledem a hodnou dobu vypadá, že řekne něco sarkastického, „tak se měj. Dobrou chuť,“ rozloučí se nakonec a k mému čirému překvapení mi při odchodu slabě stiskne rameno. Moje nervová zakončení se roztřásají na kůži, v místě kde na moment spočinula jeho dlaň, jako by se těšila jen z toho jednoho jediného nepatrného doteku. Najednou jsem si plně uvědomil, jaký efekt na mě má.

Musím překvapeně zamrkat, skutečně jsem očekával něco víc ironického případně rovnou nějakou urážku. „Ano, ty se taky měj.“

S bílým hrnkem v ruce pozoruji, jak roznáší kávu a pomáhá slečně. Stejně, jako se k němu hodí oblek a vytříbené vystupování, které mi několikrát ukázal na zasedáních při svých prezentacích, tak k němu sedí i tenhle jednoduchý úbor a roznášení kafe s tím jeho andílkovským úsměvem. Nemůžu si nevšimnout, jak po něm zdejší dámské osazenstvo pokukuje. Je prostě přirozeně charismatický a vzbuzuje v lidech důvěru. Každá druhá se s ním snaží zapříst hovor, a on se vůbec nebrání a soudě dle vzájemných přiblblých úsměvů, které si věnují a jenž mě samozřejmě uvádí do známého stavu bezdůvodné žárlivosti, je to flirtování, či jak to nazvat, baví. Mé sedící a bezostyšně zírající osoby si okatým způsobem nevšímá, ačkoliv kolem mě několikrát projde. Nemůžu se rozhodnout, jestli mě to štve nebo se mi to ve skutečnosti, díky vzniklé situaci, spíš hodí do krámu. Nechtěl bych se setkávat s jeho pohledy, které by po mě metaly blesky.

Samozřejmě, že ví, s jakým zájmem ho pozoruji. Ne, jen jeho vystupování, ale i pěkný zadek, jenž mi několikrát vystaví na odiv a minimálně dvakrát s ním dost okatě zakroutí, až se musím pobaveně zasmát. Mohl bych tady takhle sedět a sledovat ho klidně hodiny. Jenže kvůli tomu tu nejsem. Potřebuji mluvit s jeho babičkou. Majitelkou téhle zjevně oblíbené kavárny, ve které se opravdu dveře netrhnou. Ovšem vcelku bych uvítal, kdyby u toho neasistoval zrovna on.

Nevím, jak dlouho bych na něj zíral, kdyby neodešel. Cestou ke dveřím po mě poprvé za celou hodinu, co tu sedím a v ruce už mám třetí kafe, střelí pohledem, na který zareaguji jako zbabělec, protože okamžitě odvrátím hlavu. Moc často kávu nepiji, tak doufám, že se z těchto tří šálků nepředávkuji a nepraskne mi srdce, které už tak hlasitě buší, a ne jen kvůli kofeinovému nápoji.

Trochu povolím ramena, když si uvědomím, že je pryč a já se můžu směle vrhnout do realizace svého úmyslu. Už jsem se bál, že sem budu muset přijít jindy.

Měl jsem plán, který byl jednoduchý, ale mohl být klidně zamítnut. Naopak spíš jsem počítal s prohrou, než s výhrou.

„Dobrý den,“ usměje se zdvořile postarší dáma, kterou mi zavolala mladá brigádnice s dost nevrlým výrazem, který jsem vzhledem k okolnostem prostě přešel zdvořilými úsměvy, které jsem oplácel jejím ledovým pohledům.

Málem uznale hvízdnu. Nevím, kolik té paní je, ale soudě dle toho, že Radanovi bude osmadvacet, jí musí být alespoň kolem sedmdesátky, nicméně vypadá tak na padesát. Asi za to může ta andělská genetika… Má stejné nebesky modré oči, jako Radan. Úhledný světle modrý kostýmek podtrhuje její důstojné vzezření.

Postavím se. „Dobrý den, dovolte, abych se vám představil,“ zvednu pravačku, „…Nikolas Peršl, majitel firmy Lecroy.“

Věřím tomu, že být tu Vašek, tak má co dělat, aby mě pochvalně nepoplácal po rameni. Neustále mi zdůrazňoval, abych se vzhledem ke svému postavení, představoval obřadněji a nevyhrknul hned své jméno, prý to není vhodné.

Dáma se mírně usměje a stiskne mojí nabízenou ruku. „Milada Tirsová, zatím majitelka této kavárny.“

Oba se lehce ukloníme a téměř nastejno usedneme do křesel. Je vcelku zajímavé, že žena takového ražení má kavárnu v retro stylu.

Slovíčko: zatím, mě samozřejmě praštilo do uší, což byl zřejmě účel.

Chvíli mě nehnutě pozoruje. „Co vás sem tak náhle přivádí? Nějaké problémy se smlouvou?“ usměje se mírně ale oči, které vyzařují chlad, prozrazují její vnitřní nechuť. Vsadím se, že kdyby měla po ruce nějakou starožitnou lampu, tak mi jí omlátí o hlavu.

„Mám pro vás nabídku,“ narovnám se a zapřu se lokty o stůl, abych se mohl předklonit o něco blíže.

Zvědavě nakloní hlavu na stranu a pokynutím ruky mě pobídne, abych pokračoval.

Podle mě nemusím chodit kolem horké kaše. „Mimo jiné, propagujeme vlastní značku kávy. Drahé a kvalitní. Napadlo mě, že byste jí od nás mohla odebírat. Je mi jasné, že už máte svou oblíbenou značku, nicméně… co takhle týden na vyzkoušení té naší, a pokud vám i vašim zákazníkům, bude chutnat, domluvíme se, co dále?“

Bez mrknutí oka na mě dobrou minutu hledí. „Mladý muži,“ usměje se a lehce se ke mně nakloní, „Ve skutečnosti po mě chcete, abych vám udělala reklamu a jako bonus k tomu, mi ponecháte tyhle prostory, že?“

Řekla to dost zvláštním tónem. Pomalu, jako kdybych jí tady urážel.

„Ano,“ kývnu.

„V tom případě…“ usměje se a natáhne ke mně ruku, „vyzkouším vaši kávu, a pokud mi bude vyhovovat, jsem ochotná se s vámi domluvit na jejím odběru a dalších podmínkách, které zcela jistě budete mít.“

Několik sekund překvapeně mrkám na její ruku, než jí stisknu a opětuji stejný zdvořilý úsměv. Samozřejmě, že jen odběr kávy nepřesvědčí Vaška o tom, abychom jí toto místo ponechali. 

Když můj nápad odsouhlasila, byť ještě s nejasným výsledkem, hned mi srdce radostně poskočilo, protože mi v hlavě opět vytanula Radanova tvář. Uvědomil jsem si, že hlavní důvod proč tu jsem, není má schopnost se vcítit, protože tu zrovna dvakrát neovládám, ale on. Upřímně mě to děsilo, protože jsem, i přes všechny své kroky, neplánoval se s ním znovu sblížit.

Ale šlo to daleko jednodušeji, než jsem čekal. Spíš jsem předpokládal, že bude vůči naší firmě cítit zášť a odpoví mi, něco v tom smyslu, že to je pod její úroveň. Evidentně jí na tomto místě skutečně záleží.

„Nechám vám sem doručit tři kilogramy v průběhu zítřka,“ usměji se.

Přikývne a sjede mě pohledem, pod kterým se mimoděk zavrtím, protože znatelně pocítím změnu atmosféry. „Můj vnuk si vždycky vybíral ty nejlepší lahůdky, ale teď mám pocit, že si ukousl moc velké sousto, které není ani při nejlepší vůli schopen sníst.“

Veškerá moje, jakási takási formálnost, vezme za své a já ucítím, jak mě pálí tváře a žaludek se mi začne otřásat, skoro, jako kdybych včera byl někde popíjet. Možná je to tím množstvím kávy, kterou jsem do sebe během chvíle nalil.

Zůstanu na ní překvapeně zírat a svěsím ramena. Absolutně netuším, co k tomu říct, protože mě její přímá střela zasáhla nepřipraveného a to rovnou do srdce.

Jakože mi hádanky a různé narážky obvykle nedochází, tak tuhle chápu, víc než dobře.

„Ehm, nejsem si jistý, jestli vám rozumím?“ řeknu nakonec a zalituji toho. Měl jsem to spíše ignorovat, rozloučit se a prostě odtud vypadnout.

Panebože!

Pobaveně se zasměje a skloní se přes stůl blíž. „Skutečně mi nerozumíte?“

Vzmůžu se jen na hluboké vydechnutí a ještě znatelnější zčervenání. Vsadím se, že vypadám jako přezrálá jahůdka.

Skvělé. Opravdu ano, nikdy by mě nenapadlo, že Radan o našem vztahu někomu poví.

Vlastně…My žádný vztah nemáme. Nicméně i tak…

„Víte, Radan mi nic neřekl, ale mám oči, které tento svět pozorují už šedesát devět let. Stačilo spatřit vaše výrazy, když vám přinesl kávu a bylo mi vše jasné.“

Proč mi to říká? Hodlá mě s tím snad vydírat? Použít to proti mně?

Už blbnu.

Nemůže, vždyť jde o její rodinu! A navíc by jí to nejspíš k ničemu nebylo, nemá žádný důkaz.

„Neříkám vám to s žádným vedlejším úmyslem,“ přečte mi myšlenky, „jenom si uvědomuji, že hlavní důvod, kvůli kterému jste sem přišel, není ochota pomoci mi udržet můj podnik, ale můj vnuk, kterému, pokud vaši nabídku přijmu, musím poděkovat.“

Dobře, má pravdu, ale jen z části. Z větší části... 

Nic takového samozřejmě nemůžu přiznat. 

„Není třeba mu děkovat. Mě samotnému se nelíbil tenhle necitelný přístup. Myslím si, že není třeba ničit dvacet let budování, jen kvůli další prodejně, kterých máme i tak dost. Napadlo mě, že tato cesta naopak pomůže firmě rozšířit své pole působnosti. Je vcelku pravděpodobné, že se naše káva, díky vám, rozšíří i do jiných kaváren. Je to vlastně ukázková symbióza.“

Upřímně, docela se divím, že tohle nenapadlo už někoho přede mnou. Opravdu hodně mě to překvapuje, protože je to vlastně do očí bijící. Nebo jsem měl pravdu, a můj otec mě prostě testoval?

Zářivě se na mě usměje. „Chápu, ale to, že ve vašem rozhodnutí hrál roli i Radan mi nejspíš nevymluvíte.“ 

Poraženecky se zasměji. „Dobře, máte mě. Právě Radanova výpověď mě donutila si z neustálého přemýšlení přepálit mozkové závity.“

Překvapeně na mě zamrká. „On podal výpověď?“

„Ano.“

Zamyšleně přikývne. „Nic mi o tom neřekl, ale měla jsem jisté podezření, když se tu najednou objevil a chtěl mi pomáhat, doposud jsem ho vídala sporadicky a v kavárně mi nepomáhal už roky.“

„Ještě jsem jí nepodepsal, počkám si, dokud mu neskončí dovolená. Třeba změní rozhodnutí,“ zadoufám nahlas.

Propálí mě modrým pohledem. „Uvidíme. Nyní, když už jsme si vše vyjasnili, mě omluvte, ale mám ještě nějaké povinnosti.“

„Chápu, těšilo mě,“ vztáhnu k ní ruku, kterou se zamrkáním, jenž u mě zase vyvolá prudký nárůst červeně ve tvářích, stiskne.

Nad shledáním s jeho babičkou jsem často přemýšlel. Zarazilo mě, že mi o ní nikdy neříkal, anebo možná ano, jenže já byl v té době tak sebestředný, že mě to nejspíš vůbec nezajímalo.

„Dobrý nápad,“ ocení mé počínání Vašek, „vlastně tohle bych od vás nečekal.“

„Ano, nejsem zrovna kreativní člověk. Nicméně tohle bylo jednoduchý. Věděli jste o téhle možnosti, že ano? I Radana to muselo napadnout.“

Vašek přikývne. „Máte pravdu, vašeho otce to napadlo i Radana. Už dříve, nicméně neměl v plánu realizaci tohoto nápadu. Tvrdil, že už takhle toho má dost na starosti, a ještě si přidělávat další, se mu v jeho věku nevyplatí,“ vysvětlí s úsměvem.

Zrovna tuhle větu bych od něj před rokem opravdu chtěl slyšet.

„Aha, to nic nemění na tom, že jste mě testovali,“ protočím oči.

„Netestovali, ale musíte sám uznat, že přijít s novou myšlenkou a novým nápadem je skvělé. Potvrdil jste, že tohle křeslo nemáte jen pro srandu králíkům.“

„Kdyby skutečně šlo o novou myšlenku, pak ano. Jenže tohle už napadlo někoho přede mnou,“ zavrtím nesouhlasně hlavou.

„Ano, ale neměl odvahu na její realizaci. Vy ano.“

„Víte, co nechápu?“ zaklepu zamyšleně prsty o desku stolu.

„Co?“

„Tu šaškárnu s výpovědí.“

Nechápu víc věcí, například proč, mi Radan sám neřekl, že je tu i jiné řešení.

Vašek se pobaveně zasměje. „Zatím jste jí nepodepsal, že?“

Zavrtím hlavou. „Ne, nechtěl jsem, navíc, ani vy jste mi nikoho nového nepřivedl,“ vzpomenu si.

„Přivedl, jenže vy jste místo toho pil kávu někde na druhém konci města, a nezvedal telefony,“ rýpne si.

Už chápu, proč jsem včera měl na telefonu tolik zmeškaných hovorů. Očekával jsem, že to je kvůli mému unáhlenému jednání a tak jsem si raději mobil vypl.

„A k té výpovědi. Radan si nejspíš myslel, že jsme vám o tom řešení, na které jste nakonec přišel sám, řekli.“

To je sice dost možný, ale o ničem se nezmínil. Prostě podal výpověď a vypadnul.

A mě bude vyčítat, že jsem se ho před odletem do Ameriky na nic nezeptal, když sám se teď zachoval stejně!

Nakonec jeho babička naší nabídku přijala. Káva sklidila značné ohlasy. Přidali jsme k tomu i naše logem potištěné oplatky, které se zahrnuly do stálé nabídky, stejně jako pár reklamních plakátů a naše nalepené logo na kávovaru. Během následujících tří týdnů se nám ozvala další čtyři kavárenská zařízení. Můj nápad se nakonec stal mým prokletím, protože mi přibyla práce. Navrch jsem rozhodl, že zatím žádného ekonoma hledat nebudeme, dokud Radanovi běží dovolená.

„Co ti je? Ty mě vůbec neposloucháš!“

„Promiň Milane, ale nějak nemám náladu.“

„Hádám, že vím, kdo za tím opět je, že?“ uchechtne se.

„Máš pravdu,“ přikývnu a řádně si loknu vína.

Radan se celé dva měsíce neukázal. V pondělí by měl nastoupit do práce a já se děsím toho, že nepřijde.

Sice podal výpověď, ale já jí zatím nepodepsal. Teoreticky by tedy měl dorazit, protože určitě ví, že o své pracovní místo ještě nepřišel.

A přitom bych měl být rád, protože naštvaný na mě být nemůže, takže když nedorazí, bude to jen, protože už nechce uhánět mojí osobu. Nicméně já tak nějak tajně doufal, že když už nemůžu zákusek ochutnat, budu se na něj moc alespoň tajně dívat přes sklo.

Vlastně jsem ochotný sám sebe mučit.

Jo, došel jsem opravdu daleko, když mám tyhle sebedestruktující tendence.

„Máš toho tolik a stále si nezapomněl. Jak dlouho už? Dva měsíce od té doby, co jste se viděli? A skoro rok od vašeho spolubydlení?“

Byl jsem třikrát v té kavárně a ani jednou jsem ho nepotkal. Nikdy jsem se sice nezdržoval tak dlouho, jako poprvé, ale i tak jsem se neubránil neustálému rozhlížení, až se jeho babička vědoucně usmívala a já se tak z ředitele snížil na pozici obyčejného slintajícího puberťáka, co s napětím očekává, že spatří svého idola. Hrůza.

„Téměř.“

„Uvědomuješ si vůbec, že si v tom až po uši? Tohle není sranda. Mě říkáš, že se zamilovávám rychle, což je sice pravda, ale ještě nikdy mě nikdo nedržel tak dlouho.“

Střelím po něm vražedným pohledem. „Díky, to mi fakt pomáhá.“

Pobaveně se zasměje. „Tak promiň.“

Každý den, od té doby, co byl problém s výpovědní smlouvou vyřešen, jsem očekával, že přijdu domů a najdu Radana přede dveřmi. Sice nevím, jestli by se tím něco změnilo, ale nemohl jsem se téhle myšlenky zbavit. I přes mé vytížení, jsem si našel čas na různé úvahy a jednou z nich byl i nápad, jestli náhodou nemá někoho nového, který jsem vždycky zaplašil a začal se ujišťovat tím, že pokud ano, je to jedině dobře. Nepamatuji se, že bych kdy byl tak rozpolcený a nerozhodný.

„Tak čau, zase někdy,“ rozloučí se Milan.

„Ahoj, cestu ven znáš,“ kývnu k chodbě.

Milan se uculí. „Pěkně ti to povídalo. Kde jsou ty časy, kdy jsi zvládl vypít tři lahve vína, aniž by to na tobě bylo znát?“

Protočím oči a stupidně se zasměju, jako vždycky, když jsem někde na hraně mezi dobrou náladou a opilostí. „Stárnu.“

„Ty vole! To jsou slova do pranice! Hele tak čau,“ zasměje se a zmizí v chodbě.

Je teprve sedm hodin večer a já už mám nakročeno k tomu se pěkně zdělat. V lednici mám ještě dvě lahve suchého vína, které přímo volají po vypití, takže se zvednu a zamířím do kuchyně.

Nejsem opilý. Spíš lehce v náladě.

Zaslechnu kroky. „Milane? Něco sis zapomněl?“

„Ahoj Niko, tvůj kamarád mě pustil dovnitř.“

S lahví vína v ruce se prudce zvednu a pohlédnu do tváře toho ničemného anděla, který si vždycky vybere tu nejvhodnější dobu, kdy dorazit. Poslední horkou chvilku v jeho kanceláři si živě pamatuji. Zastihl mě nepřipraveného. Teď je to stejné, ale navrch jsem ještě připitý, což znamená, že zcela bez zábran a dost blízko k tomu, abych za chvíli byl i bez oblečení, protože jak je známo, toho alkohol umí poměrně snadno zbavovat.

„Dobrý bože, musíš mi tohle dělat?“ obrátím se na vyšší moc a ještě přidám dost idiotské zasmání.

Jo jo. Teď se budu všemu hihňat, jak se tak znám. Opravdu si vybral skvělý čas.

„Přišel jsem se jen zeptat na pár věcí a taky ti poděkovat,“ odpoví s úsměvem.

Po dvou měsících? To brzo teda!

Spolknu kletbu, která se mi dere na jazyk, a zahledím se do tváře nevyhnutelnému.

„Fajn, dáš si taky?“ zvednu lahev a zase se zasměju. Dočkám se němého přikývnutí, takže ze skříňky vytáhnu další sklenku a zamířím ke stolu s Radanem v závěsu.

Proč ho sakra zvu na víno?!

S rukama, které se mi klepou jako stoletému dědovi, se mi asi po pěti minutách, podaří vytáhnout špunt z lahve. Nějak se nepozastavuji nad tím, že mi mohl nabídnout pomoc, když viděl, jak se s tím potýkám. Ovšem znám ho, nejspíš si pohled na moji osobu, jenž opět tak pěkně vykolejil, užíval.

„Tak mluv,“ pobídnu ho a zadívám se do jeho světlých a jasných očí, které se na mě přímo a pronikavě dívají, až mi z toho zatrne přesně tam, kde by zrovna z dvou modrých kukadel vůbec nemuselo, ve slabinách.

Zkřiví rty v úsměvu. „Prvně ti díky, za to, že bábí nemusela odejít. Tvůj nápad byl opravdu dobrý.“

Nato jsem se dlouze napil. „Můj? Moc dobře vím, že prvně napadl otce.“ Neopomenu se své naprosto neveselé větě pobaveně zasmát.

Naštěstí Radan mé přitroublé reakce ignoruje. „Ano, ale neřekl ti o něm.“

„Ani ty… haha.“ Jo, děsná sranda.

„Ano,“ přikývne a nakloní se ke mně, „jsem oba pěkně blbí, viď?“

Nazdvednu obočí a následně zatřesu hlavou ve snaze vyhnat chlípné myšlenky, za které můžou ty hloupé tři lahve. „Proč jsme blbí?“

„Mělo mě napadnout, že ti nic neřekli, jednal jsem zbytečně unáhleně. Nezeptal jsem se tě, přesně jako ty tenkrát.“

Má pravdu. To jsem si taky myslel.

Nadechnu se a škytnu, což mi připadá, jako ohromná prča, takže se dobré dvě minuty řehtám, jako blázen, než se uklidím. „Máš pravdu, jsme blbci,“ přitakám.

Vlastně bych se ani nedivil, kdyby si myslel, že mám problémy s alkoholem. Kdykoliv má tu čest mě vidět mimo práci, tak sem buď úplně na káry, nebo k tomu nemám daleko.

Uvědomil jsem si, že srdci neporučíte. I když se snažíte sebevíc, stejně si s vaší hlavou dělá, co chce. A ještě, když jste ve fázi, kdy vám sice mozek funguje ale tělo ani pusa ho neposlouchají, pak je to teprve sranda. Věděl jsem jedno, nechtěl jsem se dostat do situace, kdy se za mnou zavřou dveře a ještě tiše zapadne klíč.

„V pondělí teda normálně přijdeš do práce, že?“ zeptám se.

Nemůžu ten přiblblý úsměv z mé tváře setřást. Nejde to.

„Přijdu,“ kývne.

Teď ho musím dostat pryč dřív, než bude pozdě. „No vidíš, tak jsme si hezky promluvili, a ty můžeš jít, viď?“

Těch pár sekund, kdy neodpovídá a jen mě nehnutě pozoruje, stačí k tomu, aby mé srdce začalo závodit o medaili.

„Ano, to můžu,“ kývne a zvedne se.

Já se ovšem zvednu taky a vytřeštím oči, když se ke mně přiblíží.

Co sakra chce dělat? Vždyť já mám téměř nulovou sebeobranu!

„Tvá pleť,“ přejede klouby prstů po hraně mojí tváře. „U našich doma je karamelový vybroušený  drahokam. Malinkatý ale opravdu cenný, vždycky jsem se na něj chodil dívat. Stále je v obýváku na krbové římse. Řekl bych, že to je ten nejpěknější drahokam, jaký jsem kdy viděl.“ Dotkne se mých vlasů, které promne mezi prsty, zatímco ho užasle pozoruji. „Až doteď.“

Ehm, co to tu plácá? A proč se najednou vůbec nesměju?

Tomuhle bych se přeci měl smát!

Samozřejmě, že se neodtáhnu a dál mu zaraženě hledím do očí. „Mě už si ale viděl víckrát, ne?“

Tak, buď jsem extrémně rychle vystřízlivěl, anebo i mé přiopilé já ví, že tohle začíná být vážné.

Vím, že dělám chybu.

„To ano,“ kývne a lehce se dotkne mých rtů. „Jen jsem si říkal, že bys to měl vědět,“ zašeptá, „nevím, co s tebou mám dělat.“

„Nejsem drahokam Radane,“ ovinu mu paže kolem krku a přisunu svůj obličej blíže k jeho, „jsem obyčejný člověk, který taky neví, jak s tebou naložit.“

„Myslím si…“ olízne mi horní linku rtů, „… že nemáme skoro nic společného. Jsme každý jiný, neustále se míjíme. Jenže se myšlenek na tebe nemůžu zbavit, i když jsem to teď dva měsíce zkoušel.“

Takže proto nepřišel? No, rozhodně by bylo lepší, kdyby mi z jeho slov, tak prudce nestoupl, už i tak dost vysoký, tep.

„V podstatě vůbec nic společného,“ opravím ho a přesunu ruce k jeho pasu, který obejmu. „My dva si navzájem můžeme dělat akorát potíže.“

„Máš pravdu,“ usměje se, „kdy začneme?“

„Už jsme začali.“

Skloní se a naše ústa se setkají, aby si vyměnily své sliny a propletly jazyky.

Nechtěl jsem, aby k tomu došlo. Jenže ta přitažlivost, kterou jsem cítil už od první chvíle, kdy stál u mě v obýváku, se změnila v něco mnohem hlubšího. A taky znepokojivého.

Jak se z tohohle zítra vykroutím?

Ne, zítra ne. Musím ještě dnes.

Jeho ústa jsou stejně horká a hladová, jako ta moje. Tenhle vášnivý polibek znám. Můj tep je zase na hranici únosnosti, což taky není nic nového. Jeho doteky mě rozněcují a připravují o rozum. Opět žádná novinka, protože mě vlastně připravuje o rozum i jeho přítomnost.

Chci se vrhnout do náruče tomu bezhlavému a osvobozujícímu požitku, protože po něm toužím.

Náruživě.

Pudově a nesnesitelně.

Jako on po mně.

Přetáhne mi tričko přes hlavu, udělám mu to samé. Přitiskne se ke mně. Hezky tělo na tělo, pevné, teplé a krásně hladké. Hltá mě svými rty a já mu drtím zadek oběma rukama.

Zoufale jsem po něm toužil, aniž bych si to kdy plně připustil, protože to, co jsem si představoval, se ani zdaleka nevyrovnává té bouři pocitů, která se uvnitř mě právě odehrává. S každým mužem, se kterým jsem kdy spal, jsem se vždycky dělil o požitek, o vášeň, o chuť a chtíč, ale ne o intimitu. U něj jsem tomu nezabránil, ačkoliv jsem od začátku věděl, že z toho budou komplikace.

Důkladně zlíbá mé čelo, nos, tváře a celou dobu se přitom usmívá, klouže mi prsty po nahých zádech a zanechává za sebou husí kůži. Zkousnu mu spodní ret a on zasténá.

Třeme se o sebe rozkroky. Stále zrychlujeme tempo a já doslova cítím, jak mi žádost útočí na smysly.

„Ne,“ vydechnu a prudce ho odstrčím.

Překvapeně na sebe zíráme.

Ehm, kde se to ve mně vzalo? Já skutečně přestal?

Není přece praktické uvažovat o budoucnosti, když přítomnost je lepší, ovšem, já se myšlenek na následky, nemohu tak snadno zbavit.

Políbím ho na rameno. „Běž, prosím.“

Otočím se čelem ke kuchyni, abych na něj neviděl, protože by mě pohled na jeho rozpálenou pleť a toužebné oči, akorát donutil zase ustoupit.

Tohle se nemělo vůbec stát!

Přistoupí blíž a přejede mi rukou nahoru a dolů po zádech. Zaboří mi hlavu do vlasů na zátylku a vdechne jejich vůni.

„Oba jsme věděli, že se něco stane,“ promluví.

„Nejspíš,“ vydechnu a zvětším mezi námi vzdálenost. Otočím se čelem k němu. „Nechci, takže prostě běž. Byla to jen chvilková… slabost. Jsem lehce připitý. Měj se Radane, uvidíme se v pondělí. V těch stejných rolích, jako doposud. Nic se nezměnilo. Na tenhle chvilkový zkrat jednoduše zapomeneme.“

Sebere tričko z podlahy a přetáhne si ho přes hlavu. „Niko,“ promluví s lehkým úsměvem, „Já se nevzdám, počítej s tím.“

Nic nového pod sluncem.

Narovnám se. „Klidně. Já totiž taky ne.“