„Hlavně neblbni… to chce klid,“ snaží se Milan.

Klid?!

Do prdele!

Jedna zkouška! Jeden jediný okruh jsem neudělal!

„To je…“ zmlknu, protože jsem tak vzteklý, že ani mluvit nemůžu.

„Půjdeš v únoru, to dáš,“ pokračuje.

Mám velkou chuť někomu vrazit, nebo něco rozbít.

Chodba už je skoro prázdná, protože já jsem v seznamu skoro na poslední místě, a ti zbylí po mně, státnice mají v kapse a nejspíš už nadšeně volají rodičům, kterým budu muset zavolat i já.

„Kreténskej Matoha! Debil! Většina z toho, na co se mě ptal, vůbec v otázkách nebyla! Tak, čemu se asi sakra může divit!“ nadávám hlasitě a vůbec mě netankuje, když zmíněný profesor během mého lamentování otevře dveře.

„Pane Peršl, kdybyste chodil na přednášky a vnímal, i třeba jen na půl ucha, nic z dnešních otázek by vás nepřekvapilo,“ ujistí mě a projde kolem s těžkou vůni kolínské, jenž ho obestírá.

Potlačím chuť vrhnout se na něj a dát mu na kokos.

To samé říkal i Milan.

Kašlu na to! Já sakra vím, že je to moje chyba!

Ale i tak. Ten zpropadený Matoha!

Kvůli němu musím…

Bože Radan!

Naši.

Já ani nevím, na co mám myslet dřív.

„Kurva to je den!“ ulevím si a nakopnu ten samý stůl, který se stal obětí dvou lidí přede mnou.

„Jedna zkouška, v poho Niko,“ opakuje Milan, který si však udržuje patřičný odstup.

„Co?! Myslíš, že ti jednu natáhnu?!“ naštvu se a čapnu ho za límec košile.

Jen na mě vyjeveně zírá.

„Sem snad takový vůl?!“ odfrknu si a zase ho pustím, abych mu bezmyšlenkovitě začal uhlazovat košili i sako.

„Ty to nechápeš. Vůbec tomu nerozumíš. Mě je fakt srdečně u zadku, že mi chybí jedna zkouška. Mě štve, co všechno se kvůli tomu ještě stane,“ vysvětluji a přitom mu neustále srovnávám límec.

„Já to chápu,“ položí mi dlaň na ruku, „ale žehličku mi nenahradíš, takže toho nech, začíná mi to celkem vadit,“ dodá s lehkým úsměvem.

Pustím ho.

Takže já je fakt neudělal.

Do háje!

Nevím, co ve mně převažovalo víc, jestli vztek nebo strach. Možná obojí.

„Ahoj…“ vydechnu překvapeně.

Jsem doma asi pět minut a už tu mám Radana.

To jsem nečekal.

„Nedal jsem jeden okruh,“ přiznám a sklopím zrak.

Už jsou to tři hodiny, co jsem se dozvěděl o svém neúspěchu. Naši mi řekli, abych zítra dorazil na večeři, že vyřešíme, co dál.

A já se v baru slušně opíjel za Milanova bedlivého dozoru.

Nakonec mi vytrhl panáka vodky z ruky a řekl, že jdeme domů.

Během těchto tří hodin jsem prostřídal snad všechny emoční stavy, které existují. Momentálně jsem tak trochu mimo.

„Tak střídání stráží,“ zasměje se Milan a chce se kolem mě protlačit.

„Ne, zůstaň,“ zarazí ho Radan, „jen jsem se přišel optat, jak to dopadlo,“ dodá a otočí se k odchodu.

Prosím?

Oba se na sebe s Milanem nechápavě zadíváme.

A pak se stalo něco, co jsem nečekal, že někdy vůbec uvidím. Nebo spíš uslyším.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ vystartuje Milan a čapne Radana za ruku.

„Co to…“ otočí se k němu, ale Milan ho razantně umlčí svou dlaní, kterou mu překryje ústa.

Teda. Ten se nezdá.

„Víš, jak ho to vzalo?! Chlastá tady… ne vlastně, nemusím ti to vůbec říkat, protože ty to víš, že? Nehraj si tady na oběť. Víš, co chceš, víš, co chce on, je po státnicích. Tak se sakra přestaň tvářit, že ti na tom nezáleží a ukaž mu, jak moc velkou chybu udělá, pokud se špatně rozhodne. Dělej to, co, umíš nejlíp.“

Milan má vzteky zrudlé tváře a třese se. Mám chuť ho obejmout.

Přijdu si, jako kdyby kvůli mně šel obětovat život a ne jen promlouvat Radanovi do duše.

Mlčky stojí a vzájemně se přeměřují pohledy snad dvě minuty.

Nemám moc odvahu na to něco začít povídat.

Jako kdyby spolu komunikovali telepaticky.

Hrůza, jak mě tihle dva chytráci dovedou štvát, teď jsem vcelku rád, že jsou, jací jsou.

Radan se usměje a přidá několikeré pokývnutí hlavy.

„Máš pravdu.“

„Já vím,“ odpoví Milan bez zaváhání.

Upřímně, nevím, co se jim honilo v jejich myšlenkách, které si vzájemně předávali ale i tak…

Líp bych to neřekl!

„Jdu, mějte se,“ rozloučí se Milan a hbitě seběhne schody.

Radan dojde až těsně ke mně a přitáhne si mé strnulé tělo do náruče.

„Svého kamaráda,“ kývne hlavou za sebe, „by sis měl vážit.“

Já si Milana vážil, troufám si tvrdit, že víc než kohokoliv jiného na světe. Minimálně v tu chvíli.

„To už jdeš?“ vyjevím se.

Byl tu tři hodiny.

Povídali jsme si, což je sice fajn, ale nic víc.

Nevím proč, ale tak nějak jsem očekával, že dojde i na něco jiného, než jen na mluvení.

Abych mu nekřivdil, chvíli jsme se líbali… jenže to bylo takové zvláštní.

Chladnější, řekl bych.

Způsobily to ty tři měsíce, které jsme se v podstatě nevídali?

„Ano, jdu, ještě mám program,“ odpoví, zatímco se obouvá.

Program?

A je to tu zase. Opravdu nemám rád žárlivost.

„A jaký?“ zajímám se.

Hlavně v klidu. Nemám žádný důvod dělat si předčasné závěry ani předvádět tu hysterické scény.

„Nic zvláštního,“ mávne nad tím rukou.

Vzpomenu si na Milanova slova.

„Čekal jsem, že tu přespíš… když si teda souhlasil s tím, že mi ukážeš, jak velkou chybu udělám, když se špatně rozhodnu,“ rýpnu si.

Zaraženě se na mě zadívá.

Dojde mi, jak špatně to vyznělo.

„Má přítomnost ti nestačila? Potřebuješ vášnivý sex, aby ses mohl „dobře“ rozhodnout?“ ušklíbne se.

Když to řekne takhle… jo vážně jsem to řekl blbě.

Sklopím zrak a cítím, jak se mi krev hrne do tváří.

Takhle to vůbec nemělo být. Nejde o sex.

Nadechnu se.

Musím říct, něco, co bych asi normálně nikdy neřekl.

„Ne, jen jsem doufal, že budeš vedle mě. Klidně jen ležet, prostě se mnou,“ odpovím a zvednu k němu pohled.

Překvapeně zamrká.

Chvíli si hledíme do očí.

Připadá mi to jako hodiny, než se konečně usměje, a mě z toho andílkovského úsměvu poskočí srdce.

Mám ho pod kůži víc, než jsem si myslel.

„Pozítří, může být? Řekneš mi, jak to s vašima dopadlo.“

Ach tak.

Potřebuje jistotu.

„Fajn,“ kývnu a dojdu až k němu.

S neobvyklou něžností se skloním a líbnu ho na rty, s očima doširoka rozevřenýma.

„Tak teda ahoj,“ usměji se.

Nevím, proč jsem si nedovolil mnohem víc.

Jenže něco z něj prostě jde, ne jen z Radana, z celé téhle situace.

„Ahoj,“ odvětí a vyjde ze dveří.

Nechá je otevřené a tak se natáhnu ke klice, když zase proklouzne dovnitř.

„Něco si zapomněl?“ vyjevím se.

Neodpoví a místo toho si mě přitáhne k sobě a udělá to, čeho já jsem ke svému čirému úžasu, nebyl schopen.

Tím polibkem mi vezme vítr z plachet.

Stejně rychle, jako se vrátil, zase odejde, aniž by čekal na reakci.

Vlastně není, co víc k tomu dodat.

Líbilo se mi to. Tak proč z toho nemám  vůbec dobrý pocit?!

Celou noc jsem přemýšlel nad tím, jak to další den sehraju. Od rána jsem chodil po bytě, jako lev v kleci, a měl i poměrně dlouhý rozhovor s Milanem a Lenkou v nedaleké hospůdce. A zbytek odpoledne jsem trénoval před zrcadlem svůj vymyšlený proslov. K našim mě dovezl tátův řidič Teo, který zásadně při řízení nemluví, což mě vůbec neodradilo od neustálého tlachání, protože jsem se úměrně se zkracujícími kilometry do našeho domu, cítil nervóznější a nervóznější.

„Skvělý mami,“ pochválím její tříchodové večerní menu.

Její steaky miluju. Vlastně všechno, co uvaří.

Vždycky jsem se divil, že nemáme kuchařku, když už táta platí i řidiče. Jenže máma říkala, že když vaří ráda, není důvod si někoho zbytečně najmout.

„Děkuji,“ kývne a sesbírá talíře.

Jsem nervózní. V poslední době pořád. Taky jsem shodil pár kilo z toho stresu.

Táta se na mě celý večer ani jednou nepodíval až teď. A ten jeho pohled se mi teda vůbec nelíbí.

„Takže si neudělal státnice,“ ušklíbne se.

Mami, kde si?

„Ne, ale do Ameriky nepojedu!“ vyhrknu a narovnám se.

Nejspíš jsem si vůbec nic připravovat nemusel. Beztak říkám něco jiného.

„Jak to víš?“ zamrká překvapeně.

A sakra!

„Ehm… doneslo se to ke mně,“ odtuším a uhnu pohledem.

„Radan, že?“ trefí hřebík na hlavičku a já jen kývnu.

Doufám, že kvůli mně nebude mít problémy.

„Nikolasi, pojedeš, ať chceš nebo ne. Pár měsíců v Danově firmě ti rozšíří obzory a navíc i pomůže, protože budeš vědět, jak to funguje v praxi a u státnic z managementu budeš mít vyhráno,“ promluví na můj vkus až moc klidně.

„Ale já nechci, proč nemůžu být u tebe?“ zkusím.

Vždyť má taky firmu!

„Nechci, abys byl s Radanem. Já upřímně doufám, že to je jen chvilková rebelie. V Americe třeba poznáš nějakou dívku. Tady ti to neprospívá. Změníš prostředí.“

Vyvalím na něj oči.

On by mi nikdy nedovolil s ním být.

Je mi jedno, co chce on. Proč to nechápe?

„Jsem snad nemocný nebo co?! Já jsem gay, chápeš? Je úplně jedno, jestli budu tady nebo tam! Nezakoukám se do ženský, nikdy,“ protočím oči.

Zatím neřveme ani jeden. To je bod k dobru.

Ale kde je sakra máma? To nesla talíře umýt k sousedům?

Zapře se lokty o stůl a zbrunátní. Na čele mu vyskočí žíla.

Já věděl, že s ním budou problémy.

„Rozmysli si to, dám ti čas do zítra. Jestli hodláš být tady, postarej se o sebe sám. Nebudu ti nic platit. Nic, rozumíš? Neuvidíš ani korunu!“

Mám, co dělat, abych se nezačal smát.

„Nepotřebuju si nic rozmýšlet, nezměním názor…“ zmlknu, protože se otec zvedne.

Čapne mě za límec a přitáhne k sobě.

Jestli si myslí, že se ho budu bát, tak se šeredně plete.

Už jsem se jednou rozhodl. S následky jsem počítal.

„Tak se dojeď sbalit a jdi si za tím… Ten byt už není tvůj!“ prskne.

Jsem rád, že nedořekl, co chtěl. Asi bych mu musel jednu vrazit.

Teď ale vrazí on mně.

„Není problém,“ usměji se a zavřu oči v očekávání facky, která skutečně přijde, a to tak velká, že se skácím na zem.

„Sbohem!“ zavrčí a odejde.

Seděl jsem na zemi s hořící tváří a nevěděl, jestli se začít hystericky smát anebo brečet. Došlo mi, že jsem se právě stal vyděděncem. Teplá černá ovce rodiny.

„Zkusím si s ním promluvit,“ slíbí mi máma mezi dveřmi.

„Ne, už sis kvůli mně vytrpěla dost. Neboj se, já to nějak zvládnu,“ usměji se a sevřu jí v náručí.

„Niko, seš můj syn, mám tě ráda, ať si se ženou nebo s mužem. Tvůj otec to taky musí pochopit, jen potřebuje víc času.“

Já si myslím, že i kdyby měl celé tisíciletí, tak se nic nezmění.

Ale…

„Hlavně se s ním nehádej. Ještě vyhodí i tebe,“ požádám jí znovu.

A to to vypadalo tak nadějně. Nakonec se otec zachoval, tak jak se dalo čekat. Žádné překvapení. Prostě jen vyčkával.

„Mě?“ zasměje se, „to by si nikdy nedovolil. Možná tě odstřihne od peněz, ale kdykoliv bys potřeboval, přijď. Pokusím se ho zpracovat, co nejdříve,“ mrkne na mě.

„Mám tě rád,“ usměji se a líbnu jí na obě tváře.

„Já vím, vezmi si Tea, a tady…“ vtiskne mi do ruky malý papírek, „je Radanova adresa. Doveze tě přímo k němu,“ usměje se na mě zářivě.

Vlastně ten pocit, že jsem najednou bez ničeho, vůbec nebyl tak zlý. Naopak cítil jsem se podivně lehký. Těšil jsem se, jak se Radan bude tvářit, a taky na to, že s ním opět budu sdílet jeden byt. Vůbec mě nenapadlo, řešit, že si budu muset najít i práci a poprvé v životě se starat sám o sebe.

Jsem vážně zvědavý, co řekne, až mě uvidí s mými dvěma velkými kufry. Kupodivu nebyl takový problém se sbalit.

Bydlí na úplně opačném konci města, než já.

„Teo, je to ironie, že jsem ve finále šťastný, ačkoliv mě otec právě vydědil?“ zeptám se ho, aniž bych očekával odpověď.

„Není,“ odpoví klidně.

Málem si vyhodím hubu z pantu, jak mě šokuje jeho hrubý hlas.

„Ty mluvíš?“ vyjevím se trapně.

Pobaveně se zasměje.

„Už tam budeme,“ upozorní mě.

Vyhlédnu z okna. Klidná čtvrť.

Pohled mi padne na pár, vášnivě se objímající pod pouliční lampou, tak padesát metrů před námi.

„Zastav!“ vyjeknu.

Teo sebou lehce škubne, ale ihned zamíří ke krajnici.

„Děje se něco?“ zeptá se a otočí se na mě, když zaparkuje u chodníku. Motor stále běží.

Reaguje, jako normální člověk. Já myslel, že to je robot. Normálně bych se nad tím asi podivoval víc, možná prohodil i pár vtipných poznámek.

Jenže…

Radana bezpečně poznám.

Svírá v náručí nějakou dívku, nevidím jí do obličeje, ale mým tělem se rozlévá vztek. 

Tak proto se choval tak divně?

Rande s touto dívkou, byl ten jeho „program“, který nestál za řeč?

Takže mu stačili jen tři měsíce, aby zapomněl? A nebo to byla jen taková jeho hra?

Koneckonců zkoušel mě od začátku.  

Chytnu za kliku dveří, ale zarazím se.

Obvykle jednám zkratkovitě. Chtěl bych tam vběhnout a poslat je do horoucích pekel.

Tak já se kvůli němu vzdal všeho. Jenže to on vědět nepotřebuje.

Nejraději bych za nimi došel. Ovšem, co bych udělal? Nadával, možná ho zmlátil a určitě i urnoil pár slz. 

Ne.

Nehodlám mu dopřát potěšení vidět mě takhle.

„Otoč to, vezmi mě domů,“ stáhnu svoji ruku a způsobně se usadím.

„Jste si jistý?“ zeptá se mě Teo.

Nejsem. Samozřejmě, že ne!

Možná nakonec jednám zkratkovitě právě teď.

„Ano, prostě mě vezmi domů!“ zavrčím.

„Víte pane, někdy věci vůbec nejsou takové, jak se na první pohled zdají,“ zkusí ještě.

Takže mu došlo, co mě přivedlo k takovému rozhodnutí. Nejspíš ví mnohem víc, než se na první pohled zdá. Aby taky ne, je v podstatě u všeho, co otec dělá. Jako tichý nedobrovolný posluchač.

Jakoby dvojice chtěla jeho slova vyvrátit. Radan vjede slečně rukama do vlasů a přitáhne si její obličej blíže... v ten moment odvrátím zrak.

„Ne? Jste snad slepý? Vidíte to samé, co já, přijde vám, že je to ryze přátelské?! Chci domů! Tak zase způsobně zavřete pusu a odvezte mě!“ skoro ječím.

Nemusel jsem na něj být takový. Za nic nemůže. Ale tím vykáním jsem chtěl naznačit, že jsme si cizí.

Vrazím pěstí do sedačky spolujezdce. Teo víc neřekne a jen splní mé přání.

Ještě se naposledy otočím a sleduji vzdalující se postavy, které působí skoro jako jedno tělo.

Je to divné. Jsem vzteklý, ale na hrudi cítím zvláštní tlak a v krku mám knedlík.

Takhle bolí zklamání? Nebo zrada? Obojí?

V tichosti polykám slzy, které se sami vyhrnou zpod víček. Takových poprvé jen s jedním člověkem...

Nesnáším se za ně. 

Přece o nic nejde! Lidé přicházejí a zase odcházejí.

Jenže řekněte tohle srdci!

V tu chvíli, co jsem je uviděl, mě vůbec nenapadlo přemýšlet nad tím, že to třeba může být jinak. Ne. Pocítil jsem v sobě hrozný vztek a najednou mi Radanovo chování začalo dávat smysl. Byl celé tři měsíce tak v klidu. Aby ne, když měl někoho jiného. Choval se hodně chladně, když jsme se potkali. Konečně jsem pochopil, proč. Nechtěl jsem, aby někdy zjistil, jak moc mě zasáhl, jak hluboko se mi dovedl vrýt pod kůži. Nechtěl jsem mu dopřát ten pocit vítězství. 

„Niko?“ vyjeví se Matka, když vpadnu do obývacího pokoje, jako velká voda.

Ještě jsme s Teem zastavili v jednom baru. Kupodivu šel se mnou, i když nic neříkal. Opět se stal němým sluhou.

Ale ta tři piva, která jsem si dopřál, mi vcelku zvedla náladu, a taky, nebýt jeho, asi bych se dost ošklivě porval. Naštěstí zasáhl.

„Co se stalo? Chceš se hádat?“ vyletí otec hned do stoje, „není o čem mluvit! Čekal jsem, že ti bude trvat dýl, než si uvědomíš, o co si přišel!“ rozohní se.

Vůbec nemá šajna.

Zbytečně se rozčiluje.

„Nech toho! Ještě ti praskne cévka a budeš tahat nohu!“ osopím se na něho.

„Niko!“ okřikne mě máma, která si stoupne mezi nás, „proč si přišel?“ zeptá se.

Propálím otce pohledem.

Vyhrál. Bože, jak mě to sere.

Stačí, že jeden z těch dvou kuplířů, se bude cítit jako mistr světa.

Radanovi tenhle pocit nedopřeju.

„Pojedu do Ameriky,“ oznámím jim.

Oba na mě překvapeně vyvalí oči.

„Ale proč…“ začne máma.

„Mám sbaleno, klidně můžu letět hned zítra,“ přeruším jí.