„Miluju tě.“

Milan se na mě překvapeně zadívá.

„Promiň Niko, ale já tvé city neopětuji. Mám tě rád to jo, ale že bych tě miloval…“ začne se smát.

Protočím oči.

Odloží těžítko, se kterým si doposud hrál a upře na mě pobavený pohled.

„Myslíš si, že tě Radan slyší i přes stěnu?“

„Ne, jen jsem si to chtěl vyzkoušet,“ zamrmlám.

„Jo, no… vypadáš spíš, jak kdybys mi oznamoval, že si těhotný…“ vyprskne.

„A to proč?“ zeptám se uraženě.

„Jen, co si to dořekl, hned si celý zbledl. Nebo je to tím, že sis to konečně připustil?“

„Ne, o to nejde. Jen mě zajímalo, jaký je to pocit říct to nahlas. Sám víš, že jsem ještě nikdy nikomu nic takového neřekl,“ pokrčím rameny.

„Raději to ani nedělej, jestli se přitom budeš tvářit takhle,“ baví se.

Tak pardon, že jsem z toho lehce nesvůj.

„Neboj, nemám v plánu mu tohle odpovědět,“ ujistím ho.

Překvapeně zamrká.

„Odpovědět? Něco mi ušlo?“

A jo.

Já mu o Radanově přiznání neřekl.

A to už jsou to dva dny, co na mě své pocity vybalil bez předchozí přípravy a já to velmi netaktně přešel. Děsil jsem se, že bude chtít odpověď. Ovšem od té doby se o mě vůbec nestará.

Vlastně mě ignoruje. A nejhorší je, že mi to nejspíš vadí. Předtím jsem se jakémukoliv zírání na jeho osobu vyhýbal.

Ovšem nyní, nezmeškám příležitost k opuštění kanceláře.

Na toaletu chodím pomalu třikrát za hodinu, jen abych se na něj mohl nenápadně podívat.

Ale doposud jsem se nestřetl s jeho pohledem. Vždycky civí do monitoru nebo do papírů.

Vylíčím Milanovi dva dny staré události.

„Je skvělý!“ přeruší mé vyprávění.

„Ještě jsem nedomluvil!“

„Fajn, promiň, ale myslím si, že vím, co mi chceš říct… od té doby, na něj nemůžeš přestat myslet. Chodíš kolem té jeho vitríny jako hladový pes kolem voňavého steaku, viď? A on? Hádám, že tě ignoruje a chová se, jako kdyby vůbec neřekl ta dvě slova, která našeho narcistického Nikolase stojí pomalu veškerý kyslík. Takže?“ upře na mě svůj pobavený pohled.

Zakřením se.

Dejme tomu, že má v podstatě pravdu.

„Jak to víš?“

Nemá cenu mu to vyvracet.

„Ale no tak, děláš, jako kdybys ho neznal. Tohle byl poslední zoufalý pokus, jak tě zlomit. A sranda je, že mu to vychází. Tvoje ředitelská palice nemyslí na nic jiného než na to, jak se k němu dostat a ještě když si to sám sobě zakazuješ… hm, to je teprve odolávání,“ nepokrytě se šklebí, jako hlavní výherce ve sportce.

Opravdu se v tom nechci pitvat.

„A co ten tvůj nový amant?“ změním téma.

Vím, že začal randit s jedním našim bývalým spolužákem.

„Co by, už se to rýsuje. Jenže víš, jak já na tom jsem. Po všech těch zradách… tohle bude běh na dlouhou trať,“ ušklíbne se.

Milan patří k těm typům, co se rychle zamilují a přes své růžové brýle nic nevidí. Bohužel mu to bývá osudným.

„Chápu, hlavně se do něj nezblázni tak rychle, jako obvykle, ať mi zase nechodíš brečet na rameno. Nemám tolik času, abych mohl dávat do kupy tvé zlomené srdce.“

„Neboj. I kdyby, pokud vím, mám u tebe docela drahou laskavost,“ vzpomene si.

Ach ano. Naposledy jsem mu za mé uspokojení slíbil cokoliv.

„Já vím. Jak jsem řekl, udělám, co si budeš přát,“ kývnu.

Sliby plním.

„Jo, tohle bude drahý! Jen počkej, až si to přijdu vybrat!“ vyhrožuje.

„Ale no tak, Milánku. Oba víme, že ty seš všechno, ale do podlého hajzla máš daleko.“

„Dovol, když na to přijde, taky zvládnu pěkně potrápit,“ durdí se na oko, „Niko chceš říct tajemství?“ zamrká.

Změna tématu zřejmě nezabrala.

„Ne, já myslím, že těch tvých keců pro dnešek bylo dost. Raději běž, stejně musím za půlhodiny na další schůzku,“ zamítnu.

„Zakázané ovoce chutná nejlíp! A ještě když na tebe mlsně zírá, to by v tom byl čert, aby ti sliny netekly!“

Ne, on si tenhle dovětek, který mi akorát rozpumpoval krev v žilách, nemohl odpustit.

S nepokrytým zlomyslným smíchem opustí moji kancelář.

Nechtěl jsem se s Radanem znovu zaplést. Neuměl jsem si představit, že bych se musel pořád schovávat. Hlídat si, co řeknu. Doufat, že nás náhodou nepřemůže touha v nesprávnou chvíli. Ne, nic z toho pro mě nepřicházelo v úvahu. Kdybych mu přiznal, že to cítím stejně… už by mě nic nezastavilo. Znal jsem své zkratkovité jednání líp, než kdokoliv jiný.

„Stalo se něco?“ ozve se za mnou hlas sekretářky.

Plán na její pomalé týrání, které by jí samotnou vedlo k podání výpovědi, jsem musel odložit hned z několika důvodů.

Mám toho opravdu hodně a dá se říct, že nestíhám. Navrch je tu ten blonďatý anděl, který mi sice pomáhá svými nápady, ale jeho přítomnost mi krajně znesnadňuje život.

Přistiženě ucuknu hlavou.

Právě stojím na rohu chodby a zvažuji, jestli tu náhodou není ventilace, kterou bych mohl využít, jako zlodějové ve filmech a proplížit se skrze ní až do své kanceláře. Zcela nepozorovaně.

Už týden se napětí mezi mojí kanceláří a Radanovou prosklenou kukaní rovná neustálým statickým výbojům u hlavního elektrovodu. Dnes bych se tomu rád vyhnul.

Na zasedání z minulého týdne jsme schválili Radanovy plány, které vycházejí, protože tržby opravdu začaly růst. Pomalu ale jistě.

Ještě mě tento týden čeká natáčení reklamního spotu, na které se opravdu netěším.

V poslední dnech nemůžu spát. Přiznat mi, co cítí, byl od Radana opravdu chytrý tah a následná ignorace snad ještě chytřejší.

Jestli jsem ho předtím nemohl dostat z hlavy, tak co mám dělat teď?

„Nic se neděje,“ odvětím, ale dál nerozhodně postávám.

A býval bych tam stál asi ještě hodně dlouho, kdyby zlomyslná náhoda opět nezapracovala v můj srdeční neprospěch.

„Pane, akorát jsem chtěl jít za vámi,“ ozve se zprava Radan a já vyvalím oči na sekretářku, která mě zvědavě pozoruje.

Mluvit se mnou, hned ráno? Panebože, za co mě trestáš?

Nadechnu se a podívám se na jeho hrudník. Výš se neodvažuji pohlédnout.

Vůbec nic mi neusnadňuje. Vsadím se, že si schválně nechal rozepnuté dva knoflíčky u košile a záměrně někde zapomněl kravatu.

Určitě.

„Ano, tak můžete jít rovnou se mnou.“

Vyrazím chodbou, jako kdyby mi pod nohy házeli výbušniny.

V kanceláři na moment zaváhám, jestli se neposadím, ale nakonec se otočím čelem k němu a opřu se o stůl.

Zastaví těsně přede mnou. Na nose má posazené brýle, které jsem u něj nikdy neviděl.

Dobrý bože.

Tmavě modré obroučky s tenkým proužkem stříbrného chromu, které by mi u kohokoliv jiného pouze sdělily, že mám před sebou osobu, která si potrpí na design.

Jenomže on v nich vypadá sexy. Nemohl si je vybrat sám.

„Pěkné obroučky, vybírala je žena?“ ušklíbnu se.

Určitě se jí při pohledu na něj podlomila kolena. Nová dívka? Nebo to byla ta, kterou tenkrát objímal? Sestřenice?

Nesnáším žárlivost, ještě bezdůvodnou!

„Prosím?“

„Ty brýle, vybírala prodavačka?“

Nebo někdo jiný? A pokud ano, co s tím asi udělám?

Nic mi do toho není!

Několik vteřin mě pozoruje a pak se lehce usměje.

„Ano, proč?“

Protože jsem zvědavý, jestli někoho máš.

„Jen tak,“ usměji se.

Posune si brýle na špičku nosu a začne zkoumat můj obličej.

Snažím se tvářit jako pokerový hráč.

„Fajn, můžeme přejít k věci?“ nakloní hlavu na stranu.

Chtěl mi jen podat hlášení, o kolik procent vzrostly výnosy. Nezdržel se moc dlouho a já i tak musel vyvětrat, abych zničil veškeré pachové stopy, které zanechala jeho krátká přítomnost. S jeho vůní rozprostírající se kolem mě, bych se nemohl na nic soustředit.

„Přirozený úsměv pane Peršl. Tváříte se jako kakabus!“

Drzejšího člověka, jsem snad ještě neviděl.

Kdybychom na reklamu nechvátali našel bych jinou společnost a změnil termín natáčení.

Zkusím se zářivě usmát mimo objektiv fotoaparátu, jak mi poradili.

Samotné natáčení mi kupodivu přišlo jednoduché.

Několikrát jsem se prošel před kamerou a pronesl pár naučených vět s milým až podlézavým tónem hlasu. Mával jsem rukama a stále ukazoval doleva či doprava, podle toho, kde následně bude digitální vizualizací doplněn jeden z našich produktů.

Druhá reklama, byla náročnější, protože jsem na sebe musel stříkat pánský parfém, který mě osobně voní, jenže po asi dvacátém postříkání snad všech částí mého těla, mi začal smrdět. A navrch jsem pak musel bloňďatou modelku kropit tím dámským, který je tak sladký, že by s ním mohli v cukrárnách cákat své výlohy s prošlými dorty a zákusky. Určitě by přilákali tuny zákazníků.

„Dáme si přestávku. Projděte se, načerpejte energii. Točit a fotit v jeden den je náročné,“ rozhodne nagelovaný frajírek.

Jsem tu už od pěti ráno. Takže dvanáct hodin.

Udělám si kafe. Vážně ho potřebuji.

„Řekl bych, že si musíte představit něco veselého, aby vám úsměv sám splynul ze rtů.“

„Vašku, vy tu nejste od pěti ráno. Už mě bolí huba z toho, jak jí pořád roztahuji,“ odfrknu si a loknu si kafe, které jsem ze čtvrtiny doplnil mlékem, abych si nepopálil ústa.

„Přišel se na vás podívat Radan,“ oznámí jakoby nic a přisedne si.

Málem mi zaskočí.

„Cože?“ vyjevím se.

Je teda pravda, že se přišlo podívat daleko více našich zaměstnanců jen z čiré zvědavosti, jak vůbec takové natáčení vypadá. Nejspíš čekali něco daleko víc světoborného vzhledem k jejich zklamáním protažených obličejů, když způsobně odcházeli, aby se dál věnovali své práci, obvykle potom, co jsem je vyhnal.

„Není ani první, ani poslední,“ usměje se Vašek, „příští měsíc vám konečně přinesu papíry ohledně té nové budovy, kterou musíme koupit,“ vzpomene si.

„Myslíte tu, kde je ta kavárna?“

„Ano, už majitelce končí nájemní smlouva.“

„Nechce odejít, že?“

„Ne, jenže má smůlu. Firma, která má pronajatý zbytek domu, souhlasila s našimi podmínkami a místo, které váš otec sám našel, jim vyhovuje víc.“

„Chápu, i tak. Ta kavárna tam je už dvacet let. Potřebujeme ty její prostory tak urgentně? Mohla by přece platit nájem dál a my bychom využili zbytek prostor.“

„Takhle to nefunguje pane. Byznys je byznys. Kdybychom pořád brali ohledy na ostatní, nejsme tam, kde jsme,“ pokrčí Vašek rameny.

Jasné, že mě to vůbec překvapuje. Můj otec přece neznal ani vlastní rodinu, když došlo na práci.

Nakonec jsem focení zvládl i s Radanovým bedlivým dohledem. Pomohl mi, protože jsem se rozhodl, že budu vzpomínat na naše společné chvíle. Na doby, kdy jsem mohl být bezstarostný a to mi samozřejmě vykouzlilo úsměv na rtech.

Vdechnu jeho osobitou vůni, které je tahle kukaň plná.

Je už deset hodin večer a já za sebou mám několik podepsaných smluv a už druhé zasedání rady.

Reklama splnila účel. Tržby už jsou skoro tam, kde byly před rokem a vypadá to, že stále porostou.

Vídám své fotografie v časopisech, někdy i na hlavních stránkách, nicméně už mi to dávno nervy netrhá.

Nakonec… člověk si skutečně zvykne na všechno.

Nikdo už tu není, jen já. Proto jsem si dovolil zajít až tak daleko, že sedím v Radanově kanceláři, po tmě, a fetuju jeho živelný parfém, jako kdyby lepší voňavky neexistovalo.

Přijdu si skoro, jako zloděj. Snažím se nezanechávat stopy.

Tyhle tajné návštěvy provozuji už čtrnáct dní.

Zakázal jsem si myšlenky na něj, a pokud ho zrovna nepotkám, zvládám své předsevzetí i naplňovat.

Jen tady si dovolím ulétnout.

Chodím sem přemýšlet.

O mě, o něm, o nás.

Jen tady, v té tmě, v místnosti, která je ho plná, si dovoluji nechat proudit hlavou všechny své touhy, zvrhlé představy ale taky vzpomínky na doby, kdy jsem choval se jako vůl.

Je zajímavé, jak člověku zpětně dochází, co všechno udělal špatně, nebo naopak neudělal vůbec.

Zapřu se hlavou do opěrátka židle.

Vybavím si, jak dnes vypadal.

Slušelo mu to. Víc, než kdy jindy.

Jen stěží jsem odolával chuti zeptat se ho, jestli náhodou nemá rande.

Obvykle má na sobě oblek i při odchodu z práce, ale dnes se před opuštěním firmy převlékl.

Měl tmavě modré tričko, které dokonale obepínalo jeho postavu. Když jsem vyšel z toalety a přímo do něj vrazil, stačil jsem pohledem přejet snad všechny jeho břišáky, které se letmo rýsovaly pod lehce průhledným materiálem. Černé kalhoty zvýraznili pevné a štíhlé nohy.

Nemluvě o tom, jak úžasně voněl. Nasával jsem vzduch asi minutu, než jsem mu způsobně uhnul z cesty.

A jeho zadek…

Jo, otočil jsem se a mlsně za ním zíral, do doby, než do mě strčil Vašek, který mi ironicky nabídl papírový kapesník na utření slin.

Přesně v ten moment mi došlo, že bych s ním opravdu nemohl být.

Bylo opravdu štěstí, že si mého hladového civění, všiml zrovna Vašek.

Představa, že bych s Radanem chodil a nic by mi nebránilo se na něj vrhnout… neuhlídal bych svůj pohled a nejspíš ani své činy.

Prostě to nejde.

I když chci.

Nemůžu.

Chodil jsem k němu do kanceláře jen v nočních hodinách. Už jsem věděl, ve kterou dobu bývá firma prázdná. Neustále jsem koketoval s myšlenkou, jak se bych se zachoval, pokud by mě náhodou Radan přistihl. Netušil jsem, že si to budu moct vyzkoušet tak brzy.

Ostré stropní světlo, které mě udeří do očí i přes zavřená víčka mi málem přivodí infarkt.

Vystřelím do stoje a protřu si obě oči.

Chvíli zírám před sebe a vidím všechny barvy duhy, než se můj pohled zaostří.

„Niko? Co tu děláš?“ vyjeví se Radan a poprvé po měsíci mi tyká.

Jo. Už je to měsíc, co se mi přiznal.

Od té doby se choval formálně. Až do dneška.

Je překvapivé, jak rychle čas běží.

Nejistě obejdu stůl.

„Jen jsem přemýšlel.“

Už tolikrát se mi honilo hlavou, jak bych se v téhle situaci zachoval.

„Tady?!“

Tak proč mi najednou docházejí nápady?

„Ano, občas potřebuju změnit prostředí. Tak navštívím jinou kancelář,“ zalžu a zamířím ke dveřím, abych se protáhl ven a dostal se tak, co nejrychleji pryč.

Samozřejmě mi zatarasí cestu svým tělem.

Zrovna tohle jsem očekával.

Sklopím pohled ke špičkám svých lakovaných bot.

Mé srdce se chce dostat z hrudníku ven. Pomalu se mi začínají potit dlaně.

Sakra! Sakra! Sakra!

„Chodíš takhle navštěvovat všechny kanceláře, co tu jsou?“ zeptá se ironicky.

„Ne,“ přiznám automaticky, načež mi dojde, cože jsem to vlastně řekl a zvednu k němu zrak, „teda chtěl jsem říct jo,“ opravím se.

Jsem takový blbec.

Navíc bez diplomu.

„Vážně?“ uchechtne se a ležérně se opře o jedinou možnost mého úniku.

Musím se sebrat.

„Ano, je na tom něco divného? Chcete mi to zakázat?“ zavrčím naštvaně.

Schválně jsem přešel do našeho obvyklého zdvořilého jednání.

„Nech toho Niko,“ požádá mě a rukou si pročísne vlasy.

To gesto mě vyvede z míry.

Vybavím si, jak jsem mu je dřív chtěl prohrábnout sám, a jaký pocit to byl, když jsem skutečně okusil jejich hebkost.

Zavrtím hlavou.

„Fajn, už chci jít. Takže mi uhni,“ řeknu a ihned se začnu sápat po klice.

Chytne mě za zápěstí.

„Promluvme si.“

„Není o čem,“ zavrtím hlavou.

„Nepovídej, proč si tady Niko?“ zeptá se a přistoupí blíž.

Pustím kliku a o krok ustoupím.

Tohle je špatný a to opravdu hodně.

Jsem tu, protože se nemůžu zbavit myšlenek na tebe. Protože jsem tajný fetišista, co miluje tvoji vůni... tebe.

„Už jsem ti to řekl, jen jsem potřeboval změnit prostředí.“

Pobaveně se zasměje, ale stále postupuje směrem ke mně.

„Nelži mi!“ zavrčí.

Zády narazím do zdi.

Překvapeně zamrkám a s narůstající panikou pozoruji, jak se obě jeho ruce opřou podél mojí hlavy.

To není dobrý.

„Co teda chceš slyšet?“ vydechnu.

Je moc blízko.

Tak blízko, že se mi za chvíli začne točit hlava.

Bylo naivní si myslet, že jeho kancelář voní jako on.

Ne. Tahle místnost je slabý odvar.

Ale to, co se právě obestírá kolem mě, a nutí mé tělo roztřeseně reagovat, je skutečnost.

„Pravdu…“ zašeptá a jeho dech mě zašimrá na rtech, „řekni mi do očí, že jsem ti ukradený, a nechám tě jít,“ usměje se a nosem se otře o moji tvář.

Položím mu obě ruce doprostřed hrudníku.

Chtěl jsem do něj původně strčit.

Ale nejde to.

Moje tělo mě vůbec neposlouchá.

„Radane, je jedno, co bylo. Teď mezi námi není nic. Nechovám k tobě žádné city,“ promluvím pevným hlasem.

Tak alespoň, že pusa mě poslouchá, když zbytek selhává.

Jenže je mi to úplně k ničemu.

Přitisknu se k němu a celým tělem se o něj otřu. Ještě mi chybí zavrnět jako kotě.

To je směšný, vážně jo.

K čemu mi jsou slova… vždyť dělám přesný opak toho, co říkám.

Nemám tě rád, ale lísám se k tobě jako pejsek!

Já to říkal hned. Není důvod se bát Radana. Měl bych se bát sám sebe a toho, co se mnou jeho přítomnost dělá.

„I když to říkáš takhle… nějak se mi nechce ti věřit,“ zasměje se tiše.

Nosem přejedu jeho klíční kost a otřu se mu o bradu.

„Věř mi, vážně k tobě nic necítím. Sexuální přitažlivost do toho netahej. Mám toho hodně, jsem nadržený až hanba.“

Ani tak moc nelžu.

Ještě se nechci vzdát.

Potřebuju se jen dostat ke dveřím!

Pohlédnu za jeho rameno.

Stačí ho odstrčit a prostě se rozběhnout, jakmile se dostanu z téhle zvláštní situace, už bude snadné se mu postavit. 

Možná...

„Takže tvrdíš, že tě jen přitahuju?“ zeptá se.

„Ano, nic jiného v tom není,“ přitakám.

„Jsi si jistý? Tak se podívejme, kde leží pravda…“

Teplo jeho těla zmizí.

Překvapeně na něj pohlédnu.

Co chce dělat?

Pohladí se po hrudníku, sklouzne rukama až k okraji trička, začne ho nadzvedávat, přes hlavu… až je dole.

Srdce se mi zastaví a pak se znovu rozbuší a tluče minimálně desetkrát rychleji. Mám pocit, že je i větší než bylo předtím.

Aniž by spustil oči z mé tváře, hodí kus té modré, téměř průhledné, látky na podlahu.

Odhalí mi svůj hrudník, který je svůdně tvarován do písmena „V“, drobné růžové bradavky a krásnou hedvábnou kůži, jejíž jemnost a horkost si stále živě pamatuji.

Polknu a snažím se bojovat se zběsilým tempem svého srdce.

„Co to děláš?“ zeptám se chraptivě.

Chci se ho dotýkat. Chci na něm ležet a pomalu do něj vklouzávat. Vzít si ho, jako posledně. Přinutit ho myslet jen na mě.

Neodpoví, jen poodstoupí, otočí se a přejde ke stolu. Cestou nechá sklouznout své kalhoty až ke kotníkům a ladným krokem z nich vystoupí.

„Radane…“

Říct jeho jméno s nezakrývaným chtíčem byl prostě instinktivní výstřel. Zněl jsem spíš, jako někdo kdo prosí, aby byl ušetřen, a zároveň nechce být. V jeho jméně se odrazila veškerá má touha bojující s nerozhodností.

„Kde se mě chceš dotknout?“ zeptá se a pohladí se přes svůj hrudník.

Pevně sevře své narůžovělé, ztvrdlé bradavky mezi prsty.

„Chceš mě líbat Niko, toužíš po tom už dlouho.“

Sakra!

„Toužím… už věky.“

Ne tohle jsem neměl odpovědět.

„Miluješ moje tělo. Miluješ mě… jen si někdy trochu zlobivý,“ pokračuje svůdným tónem a bez rozpaků si přejede přes tenkou látku boxerek.

Asi se udusím.

Co to zase hraje za hru?

Jaká jsou pravidla? A kdo bude vítěz?

„Myslíš?“ vydechnu, div mi neukápne slina.

Nejspíš nemám šanci vyhrát.

„Jo… chceš mě. Ale ne jen mé tělo, chceš, abych byl tvůj…“

Zakloní hlavu, rukou si přejede přes pupík až pod boxerky a hluboce vydechne.

Kalhoty se mi vzdouvají z toho, jak jsem tvrdý.

„Můj… celý…“

„Ano, celý!“ vydechne a zkousne si ret.

Propaluje mě pohledem.

Zírám na jeho rty a představuji si, jak si mě bere do pusy.

„Jenže teď chceš, abych byl úplně nahý.“

Zněl tak sebevědomě… má pravdu.

Vyndá ruku z pod svých boxerek a jen si vsune oba palce za jejich lem. Špička jeho penisu na mě toužebně vykukuje.

Málem si musím strčit pěst do pusy, abych tu nezačal vzdychat.

Měl bych odejít. Mám skvělou příležitost.

„Chci…“

Jasně. Skvělý.

Jsem si jistý, že když zamířím ke dveřím, nohy mě ponesou na opačnou stranu přímo k němu.

Zůstanu přišpendelný na místě s rukama sevřenýma v pěst. Musím to nějak zastavit.

Jenže já byl jako omámený s posledními zbytky rozumu ztrácejícími se ve svůdné mlze. V jeho hře, která neměla pravidla, jsem byl předurčen k porážce.

Stáhne si boxerky dolu přes boky. Seskočí ze stolu a svůdně se ke mně natočí bokem, sundá si je úplně.

Je dočista nahý.

Jeho penis trčí do prostoru.

Hladká a jemná kůže mě volá k sobě, abych jí pohladil.

V životě jsem neviděl nic krásnějšího.

„Já… bych chtěl odejít,“ vzmůžu se nakonec a pracně polykám sliny s pohledem těkajícím po jeho těle.

Co ta dívka, pokud byla tvou sestřenicí, proč se snažíš stále dál? 

Odletěl jsem do Ameriky... mělo by to stačit, jako má odpověď.

„Skutečně?“ řekne, ale nezní to, jako otázka.

Nejspíš všechno vyčetl z mého lačného výrazu.

Jeho jednání není fér.

Chci udělat jen nevinnou věc… skočit na něj a vsunout slinami zvlhčené prsty mezi jeho půlky.

Ztěžka polknu.

„Ne, seš to jediné, co jsem kdy chtěl tak moc, až mě z toho bolí celý člověk.“

A je to venku. 

Jenže ty následky…

Otočí se čelem ke mně.

Sklopím zrak.

„Vážně… takže jaká je tvá odpověď na mé měsíc staré vyznání?“

Bože.

Tohle bylo tak proradné chování! A já se tak snadno podvolil!

„Ty se ještě ptáš? Je vlastně úplně jedno, co ti tady řeknu, stejně víš pravdu! Baví tě jí ze mě pokaždé tahat? Ty tvoje intriky… neskutečný! Obleč se, někdo může přijít,“ vydechnu, „řekl jsem, co si chtěl…“ dodám potichu.

Nechci, aby se oblékl!

Jenže tohle je riskantní. Vždycky se může najít někdo, kdo si něco zapomněl.

Je to sice malá pravděpodobnost, protože jsme na konci chodby a naproti má kancelář jen Vašek, jehož přítomnost by nejspíš žádné větší nepříjemnosti nepřinesla, ale i tak.

„Ne, myslím si, že si řekl jen část. To nejdůležitější nás teprve čeká,“ odvětí a pomalu se začne oblékat.

Když už, tak už.

Nejspíš nemám šanci se vykroutit. Je prostě pozdě.

„Ano, musíme si promluvit,“ přikývnu a zadívám se na něj.

Už dlouho si nejsem jistý, jak to tenkrát doopravdy bylo, ačkoliv tuším pravdu, kterou nikdy není na škodu si ověřit.

„Den potom, co jsem neudělal státnice, jsem jel k tobě… co za dívku si tak zuřivě objímal před svým bytem?“