Nevzmůžu se na nic. Proudí mnou slabé chvění, které se strhne v nezastavitelný třas přesně v ten moment, kdy bez rozpaků vnikne jazykem do mých pootevřených úst.

Stává se ze mě hadrová panenka. V jeho náruči jsem poddajnější víc a víc.

S každým hebkým pohlazením jeho jazyka mi do těla vystřelí směs pocitů.

Chuť.

Touha.

Vášeň.

Nerozumím tomu, proč se to děje. Posledních několik týdnu si držel odstup. Nepromenádoval se po kuchyni, jako na módní přehlídce boxerek. Spíš mě ignoroval. Navíc tu ani netrávil tolik času. Často se stávalo, že jsem přišel a nebyl doma. Mnohdy jsem se učil sám. Trénoval jsem v podstatě jen s Adamem.

Tak co tak najednou?

V samém údivu jsem zapomněl dýchat. Hluboce nasaji vzduch nosem.

Odtáhne se a já mlasknu pusou naprázdno. Ruce stále držím ve vzduchu před sebou. Ztráta opory v podobě jeho těla, je pro mě téměř osudná.

Sesunu se podél dveří na zem.

Otevřu oči, zvednu zrak a několikrát mrknu ve snaze zaostřit na jeho obličej.

„Proč si to udělal?“ vyjevím se.

„Chtěl jsem si něco ověřit,“ mrkne na mě.

A to je všechno co mi poví?

Když se jeho rty dotkly mých, když mě do chřípí udeřila jeho vůně a mé srdce dělalo kotrmelce, když jsem zapomněl dýchat… přesně v ten moment mi to došlo. Já nebyl nemocný, ani blázen. Jen jsem se poprvé v životě zamiloval.

„Počkej!“ vřísknu, když zamíří ke dveřím svého pokoje.

Vyskočím na nohy a rozeběhnu se za ním. V té rychlosti to na lehce kluzké podlaze neubrzdím a právě ve chvíli, kdy se ke mně tělem otočí, do něj vrazím.

Pod tím nárazem popojde o několik kroků dozadu a zastaví ho až zeď.

„Výměna poloh?“ zasměje se.

Jemně mě rukou odstrčí a narovná se.

Jsme v podstatě stejně vysocí. Tipuji, že má maximálně o dva centimetry víc.

„Co sis chtěl ověřit?“

„Nic důležitého,“ mávne nad tím rukou.

Ne, tohle nemůže myslet vážně.

„Pověz mi to sakra!“ vyletím, až překvapeně zamrká. Tyhle jeho hry! Nemám je rád.

Stoupnu si těsně k němu.

Levačkou se zapřu o zeď vedle jeho hlavy, druhou ruku mu položím na hrudník.

Na moment mě zarazí, že jeho srdce buší stejně zběsile, jako to mé.

Hlavně, že navenek se tváří jako ten největší kliďas.

Vida ho… je to jen pokerová maska.

Zatřesu hlavou a zaženu chuť ho na to upozornit.

Najednou jsem měl v hlavě obrovský zmatek. Jistě jsem věděl jen to, že se mu podařilo zatemnit mojí mysl. A já už ty pocity nedokázal držet v sobě. Nemohl jsem. Potřeboval jsem mu to říct, a bylo mi jedno jak chaotické a zmatené má slova budou.

„Už mě to nebaví, chápeš? Pořád mi akorát říkáte: to se dozvíš časem, to tě nemusí zajímat, není to pro tebe důležité! Ne… vážně mě to začíná pěkně srát. A co ty? O co tobě kurva jde? Ignoruješ mě a pak mě tu vášnivě líbáš… jako dochází ti vůbec, co tu způsobuješ? Jsem vzrušený na tu nejvyšší možnou míru. A to nemluvím o tom, že mi tu svojí ukázkovou zadnici cpeš před obličej skoro celý půlrok! A ta tvoje vůně… sakra je toho plný být! Ne jen byt, učebnice, sešity i můj penál voní jako ty! A některý trička! Všechno co děláš, a jak to děláš a vůbec ty tvoje výrazy. Jedno ti povím, mám snoubenku, a ty to do hajzlu víš. Nechci se vázat. Vážně nemám zájem o to mít s někým vztah. Tak proč mi prostě nedáš pokoj?! Co pořád hledáš v mojí hlavě?!“ naštvaně mi vklíním nohu mezi stehna, „víš co? Tak si to svoje všechno vem! Jo?! Dám ti všechno, sem celý tvůj. Děj se vůle boží, je mi to nakrásně u prdele… můžeš mě teda přestat trápit a konečně mi dovolit, abych z tebe ztrhal oblečení?!“

Vydechuji tak prudce, až mu vlasy poletují kolem obličeje.

Tak a je to venku!

Řekl bych toho daleko víc, ale už mi došly slova.

Myslím, že jsem nikdy v životě tolik pravdy najednou nevypustil z úst.

Neumím popsat, jak strašně se mi ulevilo, když jsem veškeré své pocity vykřičel do éteru.

Je to úžasný.

Budu to dělat častěji.

Na to, abych mu k tomu ještě přiznal, že ho s největší pravděpodobností mám víc než rád, se ještě necítím. I když to musí být zcela zřejmé.

„Vau…“ vydechne a stále na mě udiveně hledí.

Nadechnu se v sarkastickou poznámku, ale položí mi prst na ústa.

„Jaký je to pocit, říct upřímně co si myslíš a po čem toužíš?“ zeptá se a nasadí svůj typický výraz alá já jsem andílek bez svatozáře s úsměvem od ucha k uchu a křídly schovanými pod tričkem.

„Skvělej,“ přiznám, „o to ti šlo, že?“ zasměji se.

Jak jinak.

„Ano. Máš pravdu, je to jedna z věcí, kterých jsem chtěl docílit. Zapamatuj si tenhle pocit pro příště. Je lepší přiznat, co cítíš a říci co chceš, než to dusit v sobě,“ usměje se.

A je to tu zase. Jeho chytré promlouvání do mé nebohé duše.

Prej jedna z věcí. Raději ten zbytek nechci zatím vědět.

„Neboj. Budu na to myslet,“ ušklíbnu se.

„Fajn, a teď k tomu, cos mi řekl,“ usměje se a na vteřinu uhne pohledem, „vlastně, nejspíš není třeba slov,“ pokrčí rameny.

Chytí mě za boky a já mu dovolím, aby si mě přitáhl blíž. Položím mu ruce na ramena a konečně udělám něco, po čem toužím už dlouho.

Prsty pravé ruky zajedu do jeho vlasů.

Jsou hebké a krásně poddajné ačkoliv hustotu by mu mohla závidět kdejaká slečna. Ve světle zářivky házejí zlatavé odlesky.

Tiše mě pozoruje. Přestanu zkoumat zlaté prameny a sjedu rukou podél jeho tváře.

Palcem obtáhnu měkké ještě vlhké rty.

Nosem se otřu o ten jeho.

Vtisknu mu letmý polibek a on instinktivně pootevře ústa.

Zkusmo do nich vjedu jazykem. 

Tak takhle chutná touha?

Přitáhne si mě ještě blíž. Levou ruku mu obtočím okolo pasu, zatímco pravou ho chytím za zadek.

Potichu mi vzdychne do rtů a já mám před očima ohňostroj.

On opravdu zasténal? Ten stoicky klidný a vždy vyrovnaný muž…

Chtěl jsem slyšet daleko víc, ne jen tichý sten… chtěl jsem, aby se zalykal blahem, aby z jeho úst jako slova refrénu znělo stále dokola mé jméno.

Ještě více ho stisknu. Svým vydutým rozkrokem přejede po mé noze, doposud vězící mezi jeho stehny, až k mému pulzujícímu mužství.

Chci ho opravdu moc. Jenže…

Smůla. Celou dobu si hrál on. Teď jsem na řadě já.

Chci ho trochu pozlobit.

Jemně ho odstrčím.

Právě se ovládám tak moc, že cítím, jak mi na čele vyskakuje žíla.

S nevolí stáhnu ruku z jeho pozadí, a aby neviděl, kolik sil mě to stojí, znova spojím naše rty.

Musím se sebrat.

Jednou! Jeden pokerový výraz! Jedna výhra!

„Dobrou noc,“ vydechnu do jeho rtů.

Další letmý polibek na nos, na čelo, poslední promnutí zatoulaného pramenu vlasů a úsměv.

Odešel jsem a nechal ho tam stát vyjeveného a rozklepaného nedočkavostí. Přísahám, že mě to stálo obrovskou dávku sebezapření. Věděl jsem, že hned jak druhý den spatřím, jeho polonahé tělo vystartuji po něm jako tygr po zaběhnutém zajíci. Ale v ten moment… ten ojedinělý pocit převahy stál za to.

„Můžeš mi říct, čemu se směješ?!“ soptím.

Radan mě doběhl. Zase.

Když jsem ráno vstal, na stole jsem našel lístek, že dorazí až k večeru.

S dodatkem, že se opravdu omlouvá, ale nechtěl být obětí nadrženého lva.

Vůbec netuší, že si to tím pohnojil ještě víc. Mám v plánu ho mučit celou noc.

Ačkoliv se nemůžu zbavit domněnky, že možná právě o tohle mu šlo.

Baví se a chce jen vygradovat napětí. A já jsem už od včerejší noci napnutý naprosto všude.

Vlastně ne jen od té noci. Mám pocit, že jsem na něj nažhavený už pěkných pár týdnů.

Bojím se, že se té erekce nezbavím do konce života.

A to jsem si už několikrát pomohl sám.

Bez účinku.

„Je dobrý, jako vážně jo. Omotává si tě kolem prstu celou dobu a tobě to vůbec nedochází. Nebo už jo?“ směje se dál.

Samozřejmě, že mi to došlo! Nejsem zase takový blbec.

„Kdo si koho omotává kolem prstu?“ zašveholí Lenka.

„Nikdo!“ zavrčím.

„Ten krásný blondýn?“ uhodí hřebík na hlavičku.

Střelím po ní výhružným pohledem.

„Nestrkej nos do cizích věcí,“ poradím jí.

Škola není zrovna vhodné prostředí na vylívání srdce. Jenže já ten vztek v sobě držet nemohl. Vážně jsem to musel někomu říct, a jelikož své osobní věci sděluji jen Milanovi, nebylo zbytí. Dorazil na přednášku jen kvůli mé deprimující zprávě a několika zmeškaným hovorům.

„Do cizích? Ale vždyť seš můj kamarád!“ nedá se.

Protočím oči.

„Jo, přesně ten,“ potvrdím její trefný odhad.

„Tušila jsem to, jen když jsem ho viděla. Já věděla, že to s tím rozchodem nebude tak horké. Vážně se k tobě měl. Vypadá přesně, jako ten typ, který tě dovede pěkně potrápit…“ spustí svůj monolog.

Jsem neschopen slova.

Takže to jen já ho nedovedl odhadnout ačkoliv jsem ho celou dobu měl v bytě a trávil s ním tolik času?

Fajn, opravdu jsem blbec. Až dostanu diplom, budu na to mít i papír.

Celý den jsem přemýšlel nad tím, kde je a co dělá. Ještě navrch i nad tím, co mu udělám já.

„Tati?!“ vyjevím se.

Neviděl jsem ho tak dlouho… skoro se dívím, že jsem ho poznal.

Takže můj plán, že se vrhnu na Radana, hned co ho uvidím právě odlétá pryč.

Zklamaně protáhnu obličej, což otci neujde a nasadí zářivý úsměv.

Jen doufám, že si nevšimne té boule na mých kalhotách, která se mi znovu udělala už někdy v té době, co jsem opouštěl budovu školy.

„Ahoj, jak se máš?“ zeptá se a střelí pohledem ze mě na Radana, který sedí v čele stolu a zírá dolů na své spojené ruce.

On mě ani nepozdraví?

Ve vzduchu cítím zvláštní napětí.

„Mám se dobře, ale co ty tu děláš?“ zeptám se a posadím se naproti němu.

„Přišel jsem, abych vás pozval k nám domů na večeři, Martina se na vás taky těší,“ vysvětlí a upře na mě vážný pohled.

„Nás?“ nepochopím.

S mámou chodívám na obědy často. Na večeře občas. Ale společně jsme nevečeřeli už hodně dávno.

„Tebe a Radana,“ usměje se zářivě.

Znám tenhle jeho výraz. Používá ho při jednání s obchodními partery. Většinou přesně v té chvíli, kdy s nimi uzavírá smlouvy.

Něco tu fakt smrdí.

Ale jak zareagovat? Když řeknu ne, bude to vypadat podezřele. I při mé povaze mu musí být jasné, že Radan si u mě vydobyl respekt.

Nebo spíš něco tomu podobného… protože od začátku měl eso v rukávu.

„Fajn a kdy?“ rozhodnu se přistoupit na jeho hru ať už je jakákoliv. A že to hra je, o tom nepochybuji.

„Zítra.“

„Dobře, v kolik?“ zeptám se.

„V sedm. Radan má auto tak vás může přivézt, nebo mám poslat řidiče?“ zajímá se a Radan poprvé za celou dobu zvedne zrak.

„Přivezu nás, není problém,“ odvětí a vyhne se mému pohledu.

Kurva, o co tu jde? O čem mluvili, než jsem přišel?

Nakonec se otec zdržel skoro dvě hodiny. Mluvil se mnou o škole, zajímal se o tréninky a o zkoušky. Vyjádřil mi svým obvyklým stylem vděk za to, že už nejsem co týden v base. Neopomněl přidat několik pochval směřovaných na Radana, které zněly daleko víc opravdově. Odešel přesně v ten moment, kdy už to mezi námi vypadalo na další hádku. Nejspíš nechtěl Radanovi ukázat svojí pravou tvář.

A je po erekci. Můj otec působí jako dokonalá antiviagra.

„Super, už jsem si myslel, že tu bude chtít přespat,“ oddechnu si.

„Neboj, věděl, kdy má odejít,“ uchechtne se Radan, který stále sedí u stolu a okatě se vyhýbá mému pohledu.

Vím, že bych se ho měl zeptat co se tu dělo.

Vím, že se něco děje.

Ale já mám… strach. Je to vůbec možný?

„Takže pracuješ v otcově firmě.“

„Ano, jako ekonom. Ale jen na částečný úvazek, jinak bych to nestíhal,“ odvětí se sklopeným zrakem.

Jasně, kvůli mě.

„Jak tě vůbec napadlo dělat mi chůvu?“

Nikdy jsem se na to neptal.

Stoupnu si těsně k němu a hledím na temeno jeho hlavy.

„Nabídl mi to. Váhal jsem, ale nakonec mě přemluvil,“ pokrčí rameny.

Teda… jak vysvětlující odpověď!

„Penězi?“ hádám.

„Nebudu lhát, také měly vliv na mé rozhodnutí,“ pokývá hlavou.

Jasné, ty světu vládnou.

„A co dalšího tě donutilo zabít půlroku života cvičením namyšleného blbečka, jako jsem já?“ ušklíbnu se.

On se na mě prostě nepodívá. Proč sakra?

„Nikdy jsem si nemyslel, že bys patřil k blbcům. Důvodů bylo víc, chtěl jsem studovat psychologii, ale i když jsem to zkoušel pětkrát, nikdy mě nevzali. Přesto si nemyslím, že bych neměl dostatečné znalosti. Vždy jsem se zajímal o lidi. Rád jsem jezdil na tábory a pracoval s dětmi, přátelům poskytoval bezplatné rady, bavil se s kýmkoliv a naslouchal komukoliv. Pomoci ti najít cestu pro mě byla prostě výzva.“

Jak vznešeně řečeno. Klidně mohl říct, pomoct ti udělat ze sebe typického šaška, který je hoden nosit jméno bohaté rodiny. Beztak je to pravda.

„Chtěl sis na mě nahonit ego?“ zasměju se.

„Ano, klidně to tak můžeš brát,“ pokrčí rameny.

„Dnes se na mě nehodláš ani podívat?!“ vybouchnu potlačovaným hněvem.

„Ne,“ odpoví. Neujde mi ten tón.

Zase se baví!

„Proč?“ zeptám se s vypětím všech sil klidným hlasem.

„Protože určitě máš i jiné otázky na které chceš znát odpověď.“

No ten si dělá…

„A kvůli tomu se na mě jako nepodíváš?“ vyjevím se nehraně.

Zakroutí hlavou.

„Chci ti dát prostor, abys je mohl položit. Pokud se na tebe podívám, už ten prostor nedostaneš,“ vysvětlí.

Hned zítra si objednám Velkou knihu hádanek. Není pochyb o tom, že jí budu potřebovat.

Musím se naučit pochopit některé principy, které se ve slovních hlavolamech vyskytují.

„Nemám žádné další otázky a nerozumím ti,“ přiznám.

Zvedne se.

Stoupne si tváří ke mně a během další sekundy už mě svírá v náručí.

„Když je to tak…“ zamumlá do mých rtů a já jen s děsem vnímám okamžité reakce svého těla.

Chuť jeho rtů, jemnost jazyka, pevný stisk kolem mého pasu.

Jeho tvrdé mužství, které se přes kalhoty neomylně tře o to mé.

To všechno…

Jak bych mohl mít nějaké otázky?

„Přesně proto jsem se na tebe nechtěl dívat… celý den tě mám v hlavě,“ šeptne, zatímco si svléká tričko.

Aha… tak takhle je to. Byli jsme na tom stejně.

Jeho slova zafungují jako rozbuška.

I když to podal tak, že slovíčko sex bylo v tu chvíli jediné, které blikalo v mé hlavě. Někde na pozadí svého rozbouřeného nitra jsem tušil, že ten uhýbavý pohled nebyl jen kvůli touze po mém těle. Jenže v tu chvíli mi to bylo jedno. Já ho chtěl…hrozně moc.

Vážně vypadá jako anděl.

Je dokonalý.

Pohledem přejíždím po nahém těle, které právě nehnutě leží v mé posteli a s chvějící se touhou čeká, kdy ho celé pohltím svým dlouho zadržovaným chtíčem.

Nemůžu spěchat.

Chci si ho vychutnat.

Každičký centimetr té bělostné kůže.

Přistoupím blíž a pokleknu k pelesti, abych oběma rukama přejel po pevných stehnech.

Za mými doteky zůstává husí kůže.

Jeho sípavé dýchání se nese tichem pokoje. 

Pomalu hladím každý milimetr rozpáleného těla. Věnuji letmý polibek podbřišku. Posouvám se výš a motýlími doteky svých rtů obsypu hrudník a mezi zuby na moment stisknu růžovou bradavku. Neušetřím ani krk.

Celý se chvěje. Rukama mapuje má záda a boky.

Přejedu jazykem hranu brady a zastavím se s ústy těsně u těch jeho. Pravou ruku vnořím do zlatavých pramenů.

Zahledím se do modrého oceánu jeho očí.

Potřebuji slyšet jen jedno. Tiché, ale jisté potvrzení toho, že nejsem ve snu, že tohle je realita.

Nejspíš mi to vyčte z očí.

„Chci tě…“ šeptne a celým tělem se nadzvedne, aby se přiblížil k tomu mému.

Naše penisy se vzájemně pohladí po celé délce. Elektrické výboje proudí do mého těla.

Ne. Tohle není sen.