„Mami děkuju,“ usměji se.

„Za co? Za oběd nebo za otce?“ mrkne.

„Za obojí, ale za otce víc,“ přiznám.

Je mi jasné, že ho musela zpracovat.

Jsem si jistý, že mi nad hlavou visela oprátka.

Určitě se kvůli tomu neskutečně pohádali.

„Tvůj otec šílel, když se k nám doneslo, že si užíváš s muži. Nebyla s ním řeč hodně dlouho, chtěl na tebe naběhnout a všechno ti vzít, ale řekla jsem mu, aby nejednal s horkou hlavou. Jak vidíš, není vyloženě na tvé straně, ale přesvědčila jsem ho, aby byl benevolentnější,“ rozpovídá se.

„Mrzí mě, že ses s ním kvůli mně zase hádala. Umím si představit, jaké to bylo. Ale jak si zvládla ho takhle zkrotit?“ zajímám se.

Můj otec není vyloženě homofob.

Jenže Tereza je dcerou jednoho z největší investorů ve firmě. Náš sňatek byl čistě obchodní záležitost.

Nechce se mi věřit, že by z ničeho nic změnil rozhodnutí.

„Niko, sešlo se to tak nějak najednou. Volal otec Terezy, že si našla v Americe nějakého kluka a hodlá si ho vzít. Zrušil zasnoubení asi dva dny na to, co si tvůj otec potvrdil, že skutečně preferuješ spíše muže. V podstatě se mi to hodilo, protože Kamil, který vlastní velkou část firmy, zrušil zasnoubení bez toho, aby Terezu nějak více potrestal. Zavolala jsem Alence, jak ho dokázala přesvědčit, aby jí minimálně nedojel zfackovat. Víš, její otec i tvůj, jsou si dost podobní, takže pak stačilo jen párkrát logicky argumentovat, tak, abych vyzdvihla dobro společnosti a byla ruka v rukávě,“ zasměje se.

Zní to jednoduše, ale jak ho znám, tak to rozhodně nebylo až tak snadné.

Sakra.

Jsem to ale syn.

Jenže, já si svojí sexualitu nevybral, že.

„Jen tak ze zvědavosti, jaké argumenty?“ zeptám se opatrně.

Nechci se v tom moc rýpat.

Máma je vcelku klidná povaha ale taky se umí vcelku vytočit. Hlavně když jde o tátu.

„Když by sis opravdu vzal dívku a pak na tvém postu ředitele, vyšlo najevo, že máš  třeba milence a navíc muže… byl by to velký skandál. A taky, asi by mi bylo líto každé ženy, která by ti měla stát po boku. Pokud ale rovnou bude veřejně známé, že máš partnera, chvíli se o tom bude povídat, ale časem na to lidi zapomenout. Předpokládám, že jde o menší zlo. Navíc, už stejně kde kdo ví o tom, jak si stojíš.“

„Počkat… to, že … teda jestli budu s Radanem, tak to… jako… ehm, zveřejníte?“ vyjevím se.

Pobaveně se zasměje.

„Myslíš, že to necháme otisknout v novinách? Tak to by tvůj otec nejspíš dostal infarkt.“

Taky fakt.

Divím se, že už ho nekleplo po mém prohlášení na večeři.

Jenomže tím, že státnice zvládnu jsem si vůbec nebyl jistý. A na to, co se stane, pokud ne, jsem neměl odvahu se zeptat.

„Ahoj Terko,“ usměji se mezi dveřmi.

Ona je u mě doma?

Proč?

„Ahoj Niko,“ kývne a rovnou se hrne dovnitř.

„A… dobrý den,“ pozdraví slušně Lukáš, který mě právě doučoval.

To je taky pako.

Nevidí, že je stejně stará jak my?

„Můžeš říct normálně čau,“ protočím oči.

„Jsem slušný na rozdíl od tebe,“ odfrkne si Luky.

Počkat… to, že se celé roky šprtá, z něj dělá něco lepšího?

Ten kluk už mi leze krkem.

Takhle drzý teda nebyl, co si pamatuju.

Asi si před slečnou chce hrát na drsňáka, nebo na chytráka, to je fuk.

„Děláš si prdel? Vypadni!“ zavrčím a na důraz svých slov praštím rukou do stolu.

Tereza, která mě přeci jen trochu víc zná, se začne smát.

„Jsem ráda, že to s tvojí změnou není tak horký,“ baví se.

„Ale ještě jsme všechno neprobrali…“ zkusí Luky, přičemž své věci v rychlosti skládá do batohu.

„Nejsi o nic lepší než já, chováš se, jak starej zapšklej dědek! Jdi raději do knihovny, dneska už mám dost,“ poradím mu.

Vystřelí ke dveřím, ve kterých se ještě otočí a nasadí bojovný výraz.

„Takhle státnice neuděláš!“ prohlásí.

Rychle se rozeběhnu k němu.

„Bububu!!!!“ zahlaholím.

Účinek to má okamžitý.

Lukáš vypálí, jak kdybych po něm hodil granátem.

Vím, že je to posránek a on ví, díky všem drbům, že nejdu pro ránu daleko. 

Jenže to bylo dřív.

Před Radanem. Teď už tolik rvačky nevyhledávám.

Spíš vůbec.

„Bože, to je idiot, ani se nepřezul!“ vyprsknu smíchy.

Kontaktovat Radana už jsem se od té trapné noci v baru nepokoušel. Naopak, zkusil jsem se opravdu zaměřit jen na státnice a bakalářku.

„Teda, máš dobrý vkus,“ kývnu.

Terezin přítel sice není můj typ, neb je to snědý hnědooký Španěl, ale poznat lamače dívčích srdcí dovedu.

„Jo, je boží,“ přizvukuje a dál mi ukazuje jejich společné fotky.

Už jsem viděl snad všechny jeho pózy.

Hotový model.

Ještě fotka jejich aktu a bude to kompletní.

„Už tě to asi nebaví co?“ mrkne na mě Terka.

„Promiň, ale vidět tisíc sto jedna fotek tebe a tvého playboye, není zrovna moc záživný,“ ušklíbnu se.

„No jo, hele, co mě zajímá. Kde máš toho sexy kolouška?“ mrkne na mě.

Kolouška?

Radan je asi o čtyři roky starší.

Ale budiž.

„Jak o něm víš?“ podivím se.

„Doneslo se to ke mně,“ pokrčí rameny.

„Nepovídej, už si to krkavci šeptají i v Americe?“ uchechtnu se.

„Proč zrovna krkavci?“ podiví se.

„To máš fuk. Je vlastně jedno, kdo ti to pověděl. Není tu, takže jestli si přišla, aby ses kochala, máš smůlu. Bohužel, ani fotky ti nenabídnu. Ale povím ti, že je blond, má krásné modré oči a vypadá jako anděl,“ shrnu.

Asi nemá cenu se vyjdřovat k tomu, že jsem vlastně gay a býval bych se stal jejím manželem, kdyby osud nechtěl jinak. Evidentně je jí to šumafuk. Naštěstí.

O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Vzpomínka na něj přivedla mé tělo k okamžité reakci. Vážně se mi vryl pod kůži.

Právě ke mně přišli dva lidé, u kterých bych jejich přítomnost u sebe doma, čekal ze všech nejméně.

Možná i návštěva prezidenta by byla pravděpodobnější.

Ale není.

„Ahoj?“ valím oči na svého anděla, který je momentálně i tak oděný.

Bílé tričko s menším výstřihem do V. Bílé kalhoty.

Ležérní černé sáčko přehozené přes ramena a lakýrky.

Nespletl si dům?

Nebo jen přišel, aby mě viděl slintat?

„Ahoj,“ kývne a přidá svůj odzbrojující úsměv.

„Nechceš se jít podívat na můj špenát?“ zeptám se ho s pohledem upřeným na jeho zuby.

Vždycky měl tak dokonalý chrup?

„Cože?“ vytřeští na mě oči.

Klidně bych kvůli němu oželel večeři. Jen kdyby se na chvíli uložil ke mně do postele.

„Je zmrzlý, když se na něj takhle budeš zubit, tak určitě rychleji povolí,“ vysvětlím.

Neviděl jsem ho čtrnáct dní a melu tyhle kraviny.

Už mi to učení leze na mozek.

Na druhou stránku, od té doby co tu není, jsem se naučil i lépe vařit.

Zvykl jsem si na teplé večeře a nechtělo se mi vracet k rohlíkům na sto způsobů.

„Snídal si vtipnou kaši?“ zasměje se.

„Ne, ujíždím na cracku,“ mrknu na něj a oblíznu si rty.

Fajn. Melu kraviny a chovám se přitom jak koketa.

„Tak to s ním hlavně nepřeháněj,“ poradí mi s úsměvem a vejde dovnitř.

„Návštěva z výšin… čím sem si jí zasloužil?“ zajímám se a zavřu dveře.

„Fíha,“ kývne uznale Tereza, na jejíž přítomnost jsem jaksi pozapomněl, „Já jsem Tereza, těší mě,“ vztáhne k němu ruku.

Co to má za výraz?

„Radan,“ sevře její nabízenou pravačku a nasadí stejně přiblblý úsměv.

„Láska na první pohled? Nemám si zajít na hotel?“ zavrčím a tím tak přilákám pozornost obou.

„Snad bys nežárlil,“ vyprskne Radan.

„Mám snoubence,“ urazí se na oko Tereza.

Tak pardon.

Žárlivost je pro mě nový objev.

Ještě nejsem schopen jasně určit, kdy je potřebná a kdy ne.

Bylo to divný. Moje v podstatě ex, s mým, v podstatě ne úplně ex, v jedné místnosti. Přišel jsem si opravdu zvláštně. Naštěstí jen já. 

Tereza se nezdržela moc dlouho.

Ale ani moc krátce.

„Promiň, je trochu zvědavější,“ odtuším.

„V pohodě, neptala se na nic zvláštního,“ usměje se.

Ne?!

Jen na to, kdy zjistil, že je gay. Kdy se poprvé vyspal s mužem. Jestli má raději špagety nebo hamburger. A pár dalších "normálních" dotazů.

Ženský jsou vážně zvědavý.

Odpověď dostala jen na tři z nich, přičemž všechny se týkaly jídla.

Ano, Tereza miluje vaření. Měla by si spíš otevřit restauraci, než se mučit s ekonomií.

„Ehm, v tom případě, co je podle tebe zvláštní otázka?“ zajímám se.

„Žádná, otázky můžou být jakékoliv. Důležité je, jestli chceš odpovědět,“ pokrčí rameny.

Ach tak.

„Co tě sem teda přivedlo?“ zeptám se přímo.

„Jak si na tom?“

„Na čem?“

„Se školou,“ osvětlí.

„Pravda nebo lež?“

„Pravda,“ zasměje se.

„Blbě, ale začínám věřit tomu, že tu nějaká šance je,“ přiznám.

„Když je nezvládneš… poletíš na půlroku za svým strýcem do Ameriky,“ řekne a propálí mě pohledem.

„Cože?“ vyjevím se.

Protočí oči.

Jasné. Slyšel jsem dobře.

„Ale já nechci za strýcem! A vůbec, proč mi to říkáš?“ nechápu.

„To, že nechceš, asi nikoho zajímat nebude. A říkám ti to, protože si myslím, že bys to měl vědět,“ odpoví a uhne pohledem.

„Seš tu, za otcovými zády?“ vyjevím se.

Tak trochu jsem to tušil.

„Ano, nechtěl ti to říkat. Ani já bych nic nevěděl, kdybych to nezaslechl,“ přizná a znovu se na mě zadívá.

„Nevyhodil tě,“ řeknu mimo téma.

„Ne, ale jeho pravá ruka už nejsem. Převelel mě na jinou pobočku,“ zasměje se.

Nejspíš ho nechtěl úplně ztratit z očí.

Co kdyby, že.

„Nepojedu do Ameriky. Nemůžou mě nutit,“ zavrtím hlavou.

„Tím bych si nebyl tak jistý. Vědí, co na tebe platí Niko,“ ušklíbne se.

„Ne. To teda nevědí! Ty jejich podmínky, všechno… seru jim na to, ať si mě třeba vydědí. Už jsem se rozhodl. Chci tebe a je mi jedno za jakou cenu!“ rozohním se.

Chvíli mě nehnutě pozoruje.

Myšlenky se mi zase rozkutálejí k jeho tričku a kalhotám a tím, co je pod nimi za krásu.

„Měl bych jít,“ zvedne se.

Počkat….

Cože?

Neměl by mi říct, něco jiného? Vždyť já se mu v podstatě znova vyznal!

A nejen to! Přiznal jsem, že bych obětoval cokoliv.

A on nic?

Skutečně odešel a mě tam nechal překvapeného stát s téměř bodající bolestí v oblasti hrudníku.

„Raději se uč,“ zavrčí Milan a skloní zrak zpět k sešitu.

„Ne, já to nechápu,“ protestuji.

„Bože, nevěří ti, asi… kdo by nepochyboval? Měl skákat radostí do stropu? Řekl si mu to, ví to, ale jestli se tak zachováš, až dojde na lámání chleba… toť otázka.“

„Samozřejmě, že zachovám. Není důvod pochybovat. A navíc, já ty státnice udělám!“ pronesu rozhodně.

„To jsem zvědav,“ odpoví s úšklebkem.

„Kdyby ses před ním tak nestyděl, možná by z vás byli dobří přátelé. Je stejný chytrolín jako ty,“ uchechtnu se.

Věnuje mi vražedný pohled.

„A kvůli komu se před ním stydím?!“ zavrčí.

„Fajn, fajn, jen klídek. Jdeme se učit.“

Vzpomínka na Radana ve mně pokaždé vyvolá rozporuplné pocity.

Nejvíc ze všech převládá strach.

Bojím se sebe. Svých rozhodnutí a své zkratkovité povahy.

A tak jsem se kousnul. Každý den jsem věnoval učení tolik hodin, až jsem padal únavou do postele. Neměl jsem chvíli nad čímkoliv přemýšlet, ani jsem nechtěl. Bakalářku jsem zvládl napsat v rekordním čase za tři týdny a k tomu jsem zpaměti uměl všechny okruhy otázek. S každým dnem, se kterým jsem se přibližoval ke zkouškám, jsem svoji jistotu ztrácel víc a víc.

„Proč zrovna ústní?!“ stěžuji si.

Máme čtyři okruhy.

Zatím vím jen to, že jsem obhájil bakalářku.

Teď čekám na verdikt zbylých čtyř zkoušek.

„Protože pro nás je to složitější a pro ně rychlejší,“ zasměje se Milan.

Tomu se to povídá. Odpověděl na všechno.

„Je to nefér, učíš se tolik věcí, a pak se tě stejně zeptají na něco, co v otázkách vůbec nebylo,“ hudruji.

„Máš recht, protože počítali s tím, že si sem celé ty tři roky poctivě chodil na přednášky. Kdyby jo, tak víš každou odpověď,“ ušklíbne se.

„To říká ten pravý, ty sem chodíš stejně jako já!“ obviním ho.

„Cože? Nemáš pravdu. Vynechával jsem jen dvě přednášky a to protože jsem je měl už na střední,“ nedá se.

„No jo,“ zavrčím.

Dveře se razantně otevřou.

Náš děkan, který seděl v komisi, nám věnuje široký úsměv.

Celý den jsem nervózní a do toho teď mám srdce až někde v kalhotách.

Postupně nás volá dovnitř.

Je nás tu přes třicet.

S malou dušičkou pozoruji, jak lidé vycházejí. Někdo se usmívá, jiný brečí. Jeden kluk vzteky kopne do stolu, který pošle pomalu až na druhou stranu chodby.

Milan samozřejmě má samé výborné.

„Šprte!“ protočím oči, ale sevřu ho v objetí, „gratuluji! Právě seš oficiálně blbec,“ dodám a tisknu ho, jako kdybych ho chtěl udusit.

„Nikolas Peršl!“

A je to tu.

S bušícím srdcem vejdu dovnitř.

A co bude, když...