Už dlouho jsem nejistý, ačkoliv tuším pravdu, kterou nikdy není na škodu si ověřit.

„Den potom, co jsem neudělal státnice, jsem jel k tobě… co za dívku si tak zuřivě objímal před svým bytem?“

Naše pohledy se setkají a mě polije horko. Co to se mnou dělá? Vzbudil ve mě touhu se s ním vyspat a to se téměř nemusel snažit. Jaký druh chemie nutí člověka, tak moc, přilnout ke druhému? S Radanem mám pocit, že moje srdce chce vyskočit z hrudi. Měl jsem tolik mužů, proč zrovna on?

„Tak co mi povíš?“ zamračím se a zamířím ke dveřím.

Z touhy se stal vztek, aniž bych mrknul okem.

„Počkej!“ zvolá a já ustrnu s rukou na klice.

Měl bych odejít. Je jedno, jaká je skutečnost. Stále si stojím za tím, že s ním nemůžu navázat bližší vztah. Nesmím podlehnout svému chvilkovému rozmaru. Ať je kaluž chtíče v jeho přítomnosti sebevětší, musím z ní ven.

„Takže si odletěl do Ameriky, protože sis myslel, že mám někoho jiného? Proč si se mě nezeptal?“

Otočím se čelem k němu, ruku nechávám schovanou za zády, a pro jistotu stále položenou na klice, kdybych potřeboval odejít.

„Já se ptal první, takže, kdo to byl?“

Až se dozvím pravdu, prostě opustím jeho kancelář. Vyřešíme tohle minulé nedorozumění pro klid našich duší, které po vysvětlení zcela zjevně touží.

„Kdo by to asi tak byl?! Neříkej mi, že ti Milan, který na rozdíl od tebe, zvládne uvažovat s chladnou hlavou, už trochu nepomohl?“

„Radane, prostě mi řekni, kdo to byl! Nezkoušej na mě ty svoje vychovatelské techniky!“

„Byla to moje sestřenice Katka,“ ušklíbne se, „takže jsme skončili tady, jen protože sis udělal sám své závěry, aniž by ses mě zeptal?“

„Jo? Sestřenice? A můžu ti to vůbec věřit?“

„Skutečně šlo o mojí sestřenku. Není to tak, jak si myslíš, že to je… bože Niko, chceš mi říct, že tohle všechno bylo kvůli…“

Kvůli mé vlastní blbosti? Tvé blbosti? Naší blbosti?

Ano.

„A co jsem si asi kurva měl myslet?!“ vyletím na něj, „Co?! Choval ses tak odtažitě, naprosto s přehledem si všechno zvládal a pak… když přijedu před tvůj byt, tak tě vidím, jak vášnivě tiskneš nějakou brunetku…. A ještě si jí líbal!“

Svraští obočí a na moment mě zaraženě pozoruje.

„To nemyslíš vážně… líbal? Já ji dal pusu maximálně na čelo...“

„Ale ano myslím!“ odfrknu si.           

Kdybych tehdy neodvrátil pohled, taky bych viděl, že šlo jen o otcovskou pusu, jenže to už je teď celé jedno. Jsem rád, že jsem se v něm mýlil, to však nic nemění na tom, že se mu nechci vrhnout do náruče. Už je pozdě.          

„Teda, zajímalo by mě, kdo z nás dvou je v tuhle chvíli překvapenější, že se tohle děje… ty nebo já?“

„Oba?“

„Zřejmě. Já si celou dobu myslel, že ses prostě rozhodl odletět, ale moje city k tobě, ani touha, nechtěly polevit. Víš, že jsem se ti vyznal i s vědomím, že jsem na tvém žebříčku hodnot až někde u dna? Ale ono to tak nebylo? Nebo to víš už delší dobu?“

Jsme na tom úplně stejně, mé city ani touha nepolevují, naopak, všechno se krásně stupňuje. 

„Co vím už delší dobu?“

„Že šlo o mojí příbuznou."

„Jak bych to asi mohl vědět?“

„Nelži mi, když už spolu konečně mluvíme. Tvůj kamarád nás potkal. Milan je poněkud… no, umí si líp spojit dvě a dvě dohromady. Tuším, že mu to došlo. Určitě ti to řekl,“ ušklíbne se.

„Ano, řekl. Ale nevěděl jsem, jestli je to skutečně pravda,“ pokrčím rameny.

Uchechtne se a zakroutí hlavou. „Mohl si se zeptat… předtím, ale i kdykoliv potom!“

„Ano, jenže já nechtěl,“ odpovím pravdivě.

S povzdechnutím se usadí do svého křesla. „Chápu, je jedno, co ti řeknu. Stejně nechceš být se mnou, nemám pravdu?“ usměje se smutně.

„Máš,“ přikývnu.

Neboj se, taky mě to bolí, jenže momentálně nemám jiné řešení, nemám vlastně žádné.

„Fajn. Dnes jsem měl náročný den Niko. Běž, kam tě nohy ponesou….“ zadívá se na mě vážným pohledem, „ale počítej s tím, že se budu snažit tě zlomit. Miluješ mě a budeš se mnou. To ti garantuju. Budu tě svádět, tak dlouho, dokud mi nepodlehneš.“

Asi minutu na něj vytřeštěně zírám. On se nehodlá vzdát? Tenhle chlap si ze mě vážně musí dělat dobrej den. Nestačí mu, jak reaguji. Prostě mě odmítá pochopit, ba co víc, on se vlastně ani nezeptal, proč s ním nechci být, nezajímá ho to? Ne, nejspíš tuší, jaké důvody mám, ale nejsou pro něj dost důležité.

Spíš zní, jak když mi přikazuje, abych s ním byl. Nadechnu se a zvažuji, co mu odpovědět, jak daleko ho poslat, aby mi dal pokoj.

„Fajn!“ zavrčím odhodlaně, „nepodlehnu ti, ani kdybys byl poslední chlap na téhle planetě!“ pronesu a rozhodně za sebou zabouchnu dveře, až se celá jeho prosklená stěna otřese v základech.

Za sebou slyším jeho pobavený smích. Tak to ani omylem. Ten, kdo se bude smát naposled, budu já. Ne ty.

Chtěl jsem, aby pochopil, že s ním prostě nechci být. Ovšem, tyhle naše zápasy s touhou byly od začátku špatným nápadem. Hodně špatným. Mé zkratkovité jednání málokdy vedlo k něčemu dobrému.

Trvá mi věky, než otevřu oči. Celé tělo mě bolí. Automaticky přitisknu dlaně na spánky, ve snaze udržet svoji hlavu pohromadě. Jsem si jistý, že je na tisíc kousků a některé z nich se musí válet po pokoji. Nic jiného nemůže vysvětlit tu děsivou bolest.

V malých zmatených záblescích se mi vrací předcházející večer. Alkohol. Milan a jeho nový objev. Táhli jsme se vzájemně po ulici, až jsme zapadli, do nejbližšího hotelu. Pak se mluvilo a smálo. Pilo a smálo. Mluvilo. Souložilo. Já a oni dva v jedné posteli. Obrazy našich nahých těl. Všechny ty pohyby, polohy a neschopnost odolat touze, která se ve mně zlomila před dvěma dny v Radanově kanceláři.

Cítím, jak se mi zvedá žaludek. Něčí paže se mi pohne na břichu a mě stojí veškerou sílu nevyhodit obsah svých útrob na jednoho z mých nocležníků.

Sakra!

Pomalu se snažím posadit. Bolí to. Jsem celý pomačkaný a totálně vyčerpaný. Ještě navrch jsem úplně nahý a v jedné velké posteli se dvěma kluky, kteří spokojeně spí. Milan je na mě namáčknutý, což konečně vysvětluje to příšerné teplo, které jsem neustále vnímal. Kamil má obtočenou ruku kolem mého břicha a je taky poměrně blízko, jenže jeho tělo není jako radiátor.

Pohledem zkontroluji, jak jsem dopadl. Na prsou, krku i pažích mám hromady cucfleků. Na svých stehnech mám fialové otisky prstů a na bokách také.  Z toho ještě budou hodně bolestivé modřiny. Zpocená záda mě pálí, asi bych moc neprohádal, kdybych řekl, že vypadají jako po náletu rozzuřených šelem.

Děsí mě stav pokoje. Obě lampy jsou rozbité, zrcadlo u nočního stolku je rozpraskané a obsypané otisky prstů, na bílém koberečku je rozbitá lahev vína, jejíž obsah vytvořil nevzhledný obrovský červený flek, skoro, jako kdyby tu někdo někoho zabil a ne jen ojel. Peřiny i prostěradlo se válejí po zemi, naše oblečení taky, a jako třešnička na dortu, jsou všude poházené obaly od kondomů spolu s těmi použitým. Ani se neodvážím je spočítat a už vůbec nechci vědět, kde jsme takové kvantum pořídili někdy ve dvě hodiny v noci.

Panebože, vždyť jsme chlapi! Jak můžou takhle opilí muži být tak akční? Fakt netuším, jak se nám naši malí kamarádi mohli postavit a ještě tolikrát, soudě dle těch použitých kondomů, které rozhodně nejsou jen tři. Strávil jsem noc se dvěma muži a téměř nic si z ní nepamatuji. Nevím, jestli mě to mrzí nebo jsem za to spíš rád.

Roztřesu se ve zlé předtuše. Něco mi uniká, něco hodně velkého. Hlavou mi bleskne Radan v černém tílku vlnící se na parketě s jakýmsi mladíkem.

Tma.

Další záblesk. Moje zběsilé tančení s Radanem, kterého jsem k sobě tisknul. A pak nic, jen ta veselá cesta do hotelu a sex. Spousta sexu. Ale co se stalo během toho? Kam se poděl Radan a kde se tam vůbec vzal? Byl to sen, nebo skutečnost?

Vymotám se ze sevření těl a zamířím do koupelny, kde obsah mého žaludku letí do záchodu. Alkohol v krku chutná štiplavě, stejně jako stud a stovka pitomých nápadů, které jsem do sebe kopal v podobě panáků vodky. Nepochybuji o tom, že mě napadaly samé pitomosti.

Ve skříňce nad umyvadlem najdu několik ještě zabalených kartáčků, což znamená, že nejsme v žádném levném hotelu.

Zuřivě si čistím zuby a civím na sebe do zrcadla. Vypadám jako idiot. Oči podlité krví, všude samé cucfleky. Napočítám jich při zběžném prohlédnutí svého krku a ramen asi dvacet.

Skvělý. Naprosto super.

Na hrudníku jich mám minimálně dalších dvacet a zbytek těla raději nekontroluji.

Mám vyschlé a popraskané rty, na kterých mě pálí mentolová zubní pasta. Musel jsem je kouřit oba a to minimálně celou věčnost, protože jinak si stav mých úst nedovedu vysvětlit.

Dopotácím se do sprchy a pustím na sebe proud ledové vody, který mě donutí znovu vyzvrátit obsah mých útrob. Vzdám pokus o umytí svého upoceného a olepeného těla a skoro se doplazím zpátky k posteli. Prohlédnu si oba mé nocležníky, kteří spokojeně oddychují a jejichž těla jsou pokryta značkami mých zubů. Nechci raději přemýšlet nad tím, co všechno jsme dělali, takže sebou prostě plácnu na měkký koberec před pelestí, kde by mi bylo určitě větší vedro, než tady na zemi. Vedle hlavy mám červený flek od vína. Pod pravou rukou cítím kusy střepů.

Je mi to jedno. Přeju si takhle zůstat a spát alespoň týden.

Co se do háje včera stalo? Kde skončil Radan?

Vrací se mi obraz Radana líbajícího toho černovlasého basketbalistu, kterého znám od vidění ze školy. Byl to učitel tělocviku, jen o něco málo starší jak my. Oba stojí přede mnou obklopeni neonovým světlem ve vášnivém objetí.

Sakra, to je důvod, proč jsem tady s nimi skončil? Vím, že jsem s nimi šel popíjet, jen protože toho na mě už bylo hodně. Mé neočekávané setkání s Radanem vůbec nedopadlo podle mých představ a navrch jsem v práci stále v jednom kole. Chtěl jsem na chvíli zapomenout na to, kam se můj život rozhodl směřovat, aniž bych mu dal povolení. Jenže jestli jsou mé vzpomínky na včerejšek pravdivé, tak o co Radanovi šlo, když se před mýma očima vrhnul do náruče někoho jiného? Neříkal náhodou, že mě zlomí?

Ucítím, jak se mi žaludeční šťávy znova hrnou do krku. Asi budu zvracet.

Vážně skvělý.

Zatímco kluci spali, podařilo se mi trochu zberchat. Vydrhnul jsem své tělo ve sprše o něco důkladněji než poprvé. Vypil jsem snad hektolitry vody, kterou jsem dvakrát vyzvrátil, v podobě nažloutlé zapáchající tekutiny, než se mi podařilo ji v sobě udržet. Zhltnul jsem dva banány, které ležely v igelitovém sáčku na stole a vůbec jsem se nezajímal o to, kde jsme je vzali. Byl jsem vyprahlý jako sibiřská poušť. Ale co mě štvalo, ze všeho nejvíc, bylo, že jsem si nic kloudného nepamatoval.

„Niko ty seš pěkný zvíře,“ usmívá se na mě Kamil, zatímco se vesele láduje steakem a hranolky.

Jsme v hotelové restauraci. Už je něco málo po poledni.

Hned potom, co jsem se dal tak nějak do kupy, jsem požádal na recepci o prášky na bolest hlavy. Dokonce mi slečna prozíravě přinesla i tubičku se šumáky příhodně nazvanou: Vyprošťovák. Neskutečným způsobem mi ten převlečený vitamín C pomohl. Hlava mi zůstala na svém místě a dokonce mě ani tolik nebolí. Za pokoj jsem zaplatil, tak obrovskou částku, až se mi protočily oči. K obědu jsem si dal jen suché rohlíky. Nehodlám riskovat další návštěvu toalety.

„Díky,“ odfrknu si.

Zjistil jsem, že kluci vůbec nebyli tak opilí, jak jsem si myslel.

„Nediv se Niko, že si takhle dopadl. Vždyť si skoro půlroku byl abstinent, tak co čekáš? Já i Kamil chodíme popíjet pravidelně, ale ty si vypadl z party. Těch pár panáků... tě prostě muselo sejmout,“ baví se Milan.

„Prej pár panáků! Ty vole, vždyť vyžahl sám minimálně dvě lahve! Já jsem se divil, že ti vůbec stojí! Byl si totálně na káry!“ směje se Kamil.

Zjistil jsem, že Kamil vůbec nemá problém bavit se o sexu. Naopak mluví naprosto otevřeně, a to tak, že se stydím i já. Nemluvě o Milanovi, který je rudý víc než rajče, ale i tak mu nic neřekne.

Já to tušil, on se zase zamiloval. A jak je vidno, vůbec mu nevadí, že si jeho nový přítel užíval se mnou a ještě to tu klidně vypráví. Hádám, že Milan je prostě nenapravitelný, když se mu zblázní hormony, přestane mu fungovat mozek. 

„Mě nikdy nepodceňuj,“ odfrknu si.

„To bych si po včerejšku nedovolil, ale byla to opravdu jízda. Takhle jsem si snad nikdy nezašukal. Máš nádherný péro a fakt víš, co s ním dělat a kam ho píchnout, tak, aby se člověk cítil jako v rauši. Klidně to můžeme zopakovat,“ řekne bez rozpaků Kamil a dál se láduje, div nemá boule za ušima.

Střelíme po sobě s Milanem pohledem. Slyší ho vůbec? Dochází mu, co tu ten kluk mele?

„Seš kretén, nechápu, co se ti na něm líbí Milane, měl by ses na tohohle debila vykašlat,“ řeknu a zvednu se.

Nemám náladu na to poslouchat šplechty o tom, jaký jsem bůh v posteli. Ne od někoho, koho můj nejlepší kámoš, nejspíš miluje.

„O co jde, dyť je to pravda, řekni Milane, užili jsme si,“ diví se Kamil a loktem dloubne do zaraženě sedícího Milana.

Zadívám se na svého kamaráda. „Jdeš se mnou nebo zůstáváš?“ zeptám se ho a toho šaška ignoruji.

Váhavě těká pohledem mezi jím a mnou. Sedí si na uších i očích?

Nechci, aby Milan skončil ve spárech člověka, kterým jsem kdysi býval sám. Někoho, komu vůbec nezáleží na citech druhého. Není Radan, nezvládne si ho „vycvičit“ a Kamil nevypadá, jako někdo, kdo se zamiloval a už vůbec ne, jako někdo, kdo se zamiluje. Ne, ten potřebuje jiný protějšek.

„Co máš za problém?“ nechápe Kamil a přestane bužírovat, aby na mě upřel své zelené oči.

Není ošklivý, o tom žádná. Vyloženě lamač dívčích a klučičích srdcí.

Jenže to vyjadřování a ta sebejistota... je mi z něj špatně, jako kdybych se díval sám na sebe ještě před rokem.

„Nemám problém s tebou. Dělej si, co chceš, ale nechci, aby se s tebou Milan zapletl. Nezasloužíš si ho, seš jen idiot, co přemýšlí ptákem,“ ohrnu naštvaně ret.

Vystřelí do stoje a vypadá, že se na mě chce vrhnout. Naučeným pohybem po něm hrábnu, ruku mu bolestivě zkroutím za zády a hlavu nemilosrdně přitlačím ke stolu. Osazenstvo restaurace překvapeně utichá.

„Nechceš tu ztropit scénu, že ne? Ber to, jak to je. Nechci tě zabít a věř tomu, že jeden můj kopanec, by tě poslal na pár dní do nemocnice, mám za sebou tolik rvaček, že by ti na jejich spočítání nestačili ani všechny kosti v těle. Takže si dej pohov,“ prskám mu vztekle do ucha.

Všimnu si číšníka, který se nejistě rozhoduje, co má udělat.

„Takže, jak se rozhodneš? Půjdeme ven nebo si v klidu dojíš dlabanec a necháš nás odejít? Peníze za hotel ani za oběd po tobě nechci. Ber to jako dárek na rozloučenou,“ pokračuji dál potichu.

„Dobře, dělejte si, co chcete, idioti!“ odvětí a škubne sebou.

Nemá žádné koule. Být já na jeho místě, tak mu venku napravím fasádu. Ale jsem rád, že není úplně stejný. Teď by se mi to opravdu nehodilo.

Pustím ho. Narovná se a věnuje mi nevrlý pohled, který mu bez zbytečných cavyků chvíli opětuji. 

„Jdeme!“ houknu na strnule sedícího Milana a za ruku ho odtáhnu pryč z centra dění.

Pecka. Jestli mě někdo poznal…

Tohle opravdu nebude dobrý. Proč jsem, do hajzlu, udělal tolik bot za jeden jediný páteční večer a sobotní dopoledne?

Kurva!

Milan byl skleslý. Díky jednomu večeru a dopoledni si uvědomil, že zase slepě věřil svému růžovému přeludu v sexy těle. Nakonec přece jen ta zuřivá a vášnivá noc k něčemu dobrému byla, když přišel o iluze tak brzy. Lepší, než pozdě.

„Je mi jedno, koho si příště nabalíš, ale než s ním půjdeš na první rande, prvně ho pošleš ke mně a já ho důsledně vyslechnu!“ prskám naštvaně a chodím po svém obýváku sem a tam, zatímco Milan sedí na gauči a upírá na mě skelný zrak.

„Promiň,“ špitne zkroušeně.

Zastavím se a věnuji mu nechápavý pohled. „Mě se neomlouvej! To ty si zase málem naletěl dalšímu volovi… proč si sakra pořád hledáš typy, jako jsem já?“

Překvapeně se na mě zadívá. „Typy jako ty? Vypadá úplně jinak!“

„Nemluvím o vzhledu, mluvím o povaze,“ protočím oči.

„Není, jako ty. Ty bys tohle nikdy neudělal.“

„Cože? Znáš mě vůbec?!“

„Ano, právě proto Niko. Možná seš sobecký a narcistický hovado, ale nejsi svině. Nikdy bys nikomu nesliboval lásku, pokud bys věděl, že mu jí nemůžeš dát. Možná si spal ob den s někým jiným, ale vždycky si každému řekl, aby s něčím víc, jak se sexem nepočítal,“ vysvětlí a uhne pohledem.

Můj žaludek udělá kotrmelec. „Milane… neříkej mi, že ty si někdy chtěl něco víc?!“ vytřeštím na něj oči a položím si ruku na břicho.

Asi půjdu zase navštívit toaletu.

Pobaveně vyprskne. „Seš hroznej idiot Niko. Nechci. Ale proč myslíš, že jsem ti celé roky ochotně nabízel svůj zadek, zatímco s každým jiným jsem vždycky ten nahoře?“

„Takže chceš něco víc?!“

Mám žaludeční šťávy na krajíčku, ale nemůžu odejít, dokud mi neodpoví.

„Ne, ty seš vážně vůl. Nechci. Nemiluju tě, mám tě fakt rád, ale nemiluju. U tebe mi nevadí být ten dole. Seš můj nejlepší kámoš sakra, tak tě asi znám, ne? Nemusíš si tu hned dělat unáhlené závěry! Raději bys měl přemýšlet nad tím, jak tohle vysvětlíš tomu svému andělovi, kterého si včera ochotně ojížděl málem na parketu!“

„Vážně mě nemiluješ?“ ujišťuji se přitrouble, ačkoliv se mi srdce rozbušilo dvacetkrát rychleji, jen z pouhé narážky na nebeské stvoření, které bych já sám osobně, po všech svých zkušenostech, nazval spíše démonem.

Nadechne se a podívá se na mě jako na blázna. „Ne, rozhodně ne. Nemiluju Niko… chceš to říct i v jiných jazycích, nebo ti to postačí česky?“ protočí pobaveně oči.

Zvednu pravý ukazováček a levačku si dám před pusu, vystřelím k záchodu.

Nejsem si zcela jistý, z čeho se mi udělalo tak zle. Nejspíš z představy, že by můj nejlepší kamarád byl ve skutečnosti jen dalším člověkem, kterému lámu srdce. Ulevilo se mi, že to není pravda.

„Co mám Radanovi vysvětlit? Já si totiž vůbec nic nepamatuju. Mám jen záblesky,“ zajímám se hned, co vylezu z koupelny, kde jsem si ještě krom útrob vyčistil i zuby a opláchl obličej.

„Ani nevím, jestli ti to vůbec mám říkat,“ přizná a zakření se.

Zadívám se na něj, jako na blázna. Samozřejmě, že se znám a moc dobře vím, kam až jsem schopen zajít, když jsem opilý. Pokud k tomu připočítám své typické zkratkovité jednání, musel jsem zákonitě provést něco, čeho budu, buď hrozně moc litovat, nebo se za to stydět, případně, což je asi největší pravděpodobnost, pocítím oba pocity najednou.

„Samozřejmě, že ano! Vždyť ho v pondělí potkám!“

„Jo, snad ti nerozbije kokos hned mezi dveřmi. Je mi ho fakt líto, co ty mu provádíš… vlastně seš větší hajzl, něž Kamil, když to vezmu takhle. Cvičíš s ním neskutečným způsobem. Jenže druhá stránka věci je, že on Radan, taky není úplné neviňátko, proto tě nemůžu soudit tak tvrdě.“

Vůbec nemám tucha o čem tu mele, ostatně, jako ve většině případech, kdy se Milan rozhodne mluvit, jako Velká kniha hádanek, ve druhém, novějším vydání.

„Byl bys tak laskav a prvně mi sdělil, co se stalo, a až pak mě soudil?“ požádám ho nevrle.

„Och ano, promiň! Co by se dělo, šli jsme popít, to si asi ještě vybavuješ... Hned jak jsme vlezli do baru, tak si do sebe naklopil asi šest velkých panáků a do půlhodiny si byl skoro na plech. Pak se objevil Radan, s tím samým kamarádem s jakým tam byl posledně, ještě před tím, než si letěl do Ameriky, ještě před státnicemi. Tím, kterého jsi tenkrát tajně sledoval za sloupem…“

„… ano, byl jsem palmový háj na Mount Everestu, to si pamatuji…“

„… Jo, ty palmový háji! Bože,“ vyprskne, „no, hned tě zmerčil a ty jeho. Tak jste na sebe přes dav lidí zírali, jako kdyby nikdo jiný neexistoval. Pak si se rozhodl dopít celou lahev, což jsem ti zakázal, a tak si se naštval a šel si za ním. Začali jste spolu tancovat, vlastně tys tam… no, spíš ty sis začal tancovat … no neumím to předvést, ale vypadal si jako laciná děvka, co se rozhodla svést svůj objekt zájmu za každou cenu. Radanovi tě asi pak bylo líto a tak si tě vzal do parády. Jenže to ty si přesně chtěl, aby ti padl k nohám, a když si ho teda měl tam, kde si chtěl, čili jeho jazyk ve své puse a pulsující rozkrok mezi nohama, tak si ho odstrčil a přitáhl sis do náruče nějaké nemluvně, takového malého bloňďáka, kterému snad nebylo ani osmnáct, netuším, co tam vůbec dělal, a narval si mu jazyk snad až do plic, protože se tam dusil a celý rudnul, což tě vůbec nezajímalo. Tak jsme s Kamilem zasáhli, jenže ty ses vrhnul na Kamila, pak na mě, a pak si před Radanem začal říkat, jak si dáme trojku. No a Kamil samozřejmě souhlasil a na mé názory nebyl žádný prostor. Takže jsem se nechal odtáhnout vámi dvěma. Radan tam zůstal a vypadal jako hromádka neštěstí, mě ti ho fakt bylo líto, protože tys tam předváděl neskutečný věci, ještě si mu několikrát řekl, že je jako každý druhý a že to jediný, co, je na něm odlišný, je ta jeho dokonalá prdelka. A podotýkám, že to slyšel snad úplně každý i přesto, že tam hudba hrála na plný koule….“

Rukou ho zastavím a opět zamířím na záchod.

Ne! Ne! Ne! Do háje tohle jsem vážně nechtěl. Kdyby mi neříkal, že budu jeho za každou cenu…Ne, to mě neomlouvá. A to prý opilý lidé mluví pravdu. Já moc dobře vím, že když jsem ožralý, řeknu toho dost, ale většinou to má do pravdy hodně daleko.

Nejhorší bylo, že i když mi Milan včerejší události vyprávěl, já si je zaboha nemohl vybavit. Připadal jsem si, jak když mi líčí nějaký film, kde se hlavní hrdina, když chlastá, chová jako totální idiot, jenže problém byl, že jsem tím hrdinou byl já sám.

„Co všechno jsem mu ještě řekl?“ zeptám se a odevzdaně se sesunu na židli.

Vím, co nechci. Nechci být s ním, ale zároveň nechci, aby mě nenáviděl. Taky bych se měl líp zamyslet nad tím, co dělám. Chovám se hrozně.

Kdybych to právě nezažíval, nevěřil bych tomu, že láska nás donutí jednat jako naprosté idioty, a že to dělám právě kvůli téhle mrše, co mi nutí srdce bušit a tělo mravenčit, o tom nepochybuji. Jen to nedělám proto, abych si jí udržel, nýbrž proto, abych o ní přišel. Co je horší, mě se představa, že o ní přijdu, zas až tak nezamlouvá. Zřejmě v tom mám až moc velký zmatek.

„Niko, já tam nebyl celou dobu. Ale řekl si mu, že je jako psisko, co nedokáže pochopit, že si jeho pán našel nové štěně. Pak taky něco v tom smyslu, že ti jeho zadek jednou posloužil, ale pokud na tom trvá, můžeš ho klidně píchat každý den, jen ať nepočítá s něčím víc…“

„… Mlč už…“ zarazím ho, „já mám v hlavě obraz toho, jak se líbal s tím černovlasým učitelem tělocviku od nás ze školy,“ vzpomenu si a složím hlavu do dlaní.

„Tak to si asi pamatuješ špatně, protože ten tam byl, ale líbal se s někým jiným. Radan líbal jen tebe, nějak se ti to plete.“

Tušil jsem to. Jen se mi to všechno slilo dohromady.

Sakra!

„Ještě něco hezkého jsem mu řekl?“ zeptám se ironicky a zvednu k němu zrak.

Je lepší, když to budu vědět.

„No, pár nadávek ale taky si mu říkal, že ho vážně miluješ… víš, ty si toho napovídal opravdu hodně. Nedávalo to ani hlavu, ani patu. V jednu chvíli si ho posílal do horoucích pekel a ve druhé si mu vyznával nehynoucí lásku. Nedivil bych se, kdyby si myslel, že jsme ti dali třeba crack nebo dokonce šňupnout herák, protože si byl nepříčetný. Já se musím přidat ke Kamilovi, to, co si pak předváděl v hotelu, bylo opravdu kouzelný. Vážně jsem si to užil, nebudu lhát, ale něco ti Kamil neřekl, nejspíš mu to nepřišlo důležité, pořád si mu říkal Radane, ale fakt furt,“ zasměje se.

Narovnám se a věnuji mu nechápavý pohled.

„Ale to nakonec není tak zlé, jak jsem si myslel,“ vydechnu.

Je teda pravda, že jsem toho napovídal zřejmě hodně a valná většina slov a vět, které jsem ze své nevymáchané a opilé pusy vypustil, musela být opravdu terno, které nikoho nepotěší. Nicméně neříkal jsem jen samé urážky, za což jsem rád, ačkoliv vím, že kdybych se mu ještě navrch nevyznával, nejspíš bych po včerejšku vůbec nemusel řešit jeho uhánění mé maličkosti, která si v současnosti prochází krizí rozdvojené osobnosti, neboť jedna má část se chce na všechny problémy, následky, a vůbec na celou budoucnost vykašlat a skočit mu do náruče, zatímco ta druhá, by nejraději potkala bájnou medúzu, která by ze mě udělala kámen odolný vůči všem emocím a citům.

„Není, jen jsem tě chtěl trochu potrápit Niko. Myslím si, že Radan musí moc dobře vědět, jak rozpolcený právě seš a jak moc sám se sebou bojuješ. Naopak podle mě je skvělý, že jste se tam potkali a že si tuhle estrádu předvedl. Teď nejspíš skutečně ví, jak moc tě to trápí. Chceš ho, ale zakazuješ si to. Nech ho, ať se snaží. Vždyť o co jde, tak tě získá ne? Nemusíš mu kvůli tomu házet klacky pod nohy. Nejste malé děcka na pískovišti. Vychutnej si jeho zájem, však ty si po něm toužil jakou dobu, co u tebe bydlel, a on s tebou cvičil jako s opičkou. Prostě… ho nech, ať si tě sbalí, když chce, ničemu to neuškodí. Tahle hra na lovce a kořist vás může bavit, koneckonců není to tak dávno, cos mě lákal na možnost přistižení a adrenalinu ve své kanceláři, ty perverzáku!“ neodpustí si.

„Kéž by to bylo tak jednoduché…“ vydechnu a opět se položím na stůl.

Jeho narážku na moje sexuální fantazie, které rád naplňuji, záměrně ignoruji.

„Komu není rady, tomu není pomoci. Niko, dělej, jak myslíš, ale dej si pozor, abys toho pak nelitoval,“ pronese svým typickým tónem, který miluju a nenávidím zároveň.

Chytrák jeden!

Milanova slova o lovci a kořisti mi vrtala v hlavě celý zbytek víkendu. Samozřejmě, že mě představa Radana, který vždy byl ten na koni, v pozici toho, co se musí snažit, lákala. Ovšem má racionální část mi říkala, abych to utnul, abych ho zranil tak moc, že nebude mít chuť se snažit. Byl jsem prostě rozpolcený, jedná část mě, chtěla Radana, druhá, by ho nejraději poslala zpátky do nebe.

„Nevím Nikolasi, co sis myslel sakra! Takhle se předvádět! Myslel jsem si, že si dospělý muž a už si plně uvědomuješ, jaká zodpovědnost ti leží na bedrech! Ubytovat se na hotelu a zničit celý pokoj! Hulákat po ulicích! Cos čekal?! Myslel si, že tě nikdo nepozná? Že tě nikdo neuvidí?!“

A je to tu. Přišla ta horší část. Můj otec je znovu v ráži a já mám strach, aby ho opět netrefilo, protože se vzteká tak hlasitě, že musím držet svůj mobilní aparát na metr od ucha, aby mi nepraskly bubínky.

„Omlouvám se, já vím, že jsem to přehnal,“ promluvím ve chvíli, kdy se nadechuje k dalšímu vztekání.

V telefonu to začne divně škrundat.  Zaposlouchám se a na pozadí slyším mámin a tátův šepot a zjevné známky boje.

Nakonec jejich přetahovanou vyhraje matka. „Niko! Já se tak bála, jestli se ti něco nestalo, když jsem slyšela, v jakém dezolátním stavu pokoj byl,“ spustí plačtivě.

Sakra.

Hluboce se nadechnu. „Neboj, mami, sedím v kanceláři a jsem naprosto v pořádku. Jen trocha nepořádku, protože jsme byli opilí,“ vysvětluji.

Jsem v pořádku po fyzické stránce. S tou psychickou je to horší.

„… beztak tam šukali jako králíci… to by byla teprve ostuda…“ slyším na pozadí tátův naštvaný hlas.

Odolám pobavenému vyprsknutí. Slyšet tohle, zrovna od mého otce, je opravdu k smíchu.

„Nech toho, jak se to vyjadřuješ ve svém věku?“ oboří se šeptem máma.

Jsem si jistý, že rukou překryla sluchátko, abych jí neslyšel. Bohužel to vůbec nepomohlo, slyším jejich hovor, jako kdybych s nimi byl v jedné místnosti a ne jen na drátě.

„Niko to jsem ráda,“ uslyším hlasitěji.

„… to není můj syn… musela si být u souseda…“ lamentuje táta dál.

„Slyšíš ho Niko?“ zeptá se máma a mě neujde její pobavený tón.

Ano, na druhou stránku, je fajn, že otec je opět ve své kůži a zase se pomalu dostává do formy. Když nad tím tak přemýšlím, změna v jeho chování, která se po té mrtvici udála, měla velmi pozitivní vliv na jejich vztah. Nikdy se k sobě takhle pěkně nechovali, co si pamatuji. .

Dostanu nápad. „Jo, klidně by se mohl vrátit do čela firmy, nechce?“

Měl bych okamžitě po všech starostech! Klidně bych se mohl nechat "lovit" a ještě se přitom i bavit.

„Ne Niko, nechce,“ ujistí mě máma a vzhledem k ruchu, který nastane, předpokládám, že se rozhodla odejít z tátova pole působnosti. Tušil jsem, že moje slabě zažehnutá naděje bude zhasnutá, aniž by se pořádně stačila rozhořet.

„Všechno je zajištěno, ale stálo to spousty peněz Niko. Tvůj táta protelefonoval téměř celé dopoledne, jen aby zajistil, že se nic nedostane na veřejnost,“ řekne vyčítavě.

„Promiň, vážně se omlouvám. Jen nevím, co víc bych řekl, prostě se stalo. Už to nevrátím.“

Beztak mu někdo musel zavolat první, že má žhavé novinky o mém víkendovém tyátru. Jak by to jinak věděl? Holt takhle fungují média. Pustí do světa, kde co, ale když máte peníze a kontakty, je možné to udržet pod pokličkou.

„Já vím, jen si dej příště pozor. Můžeš přece chodit s přáteli ven, aniž byste pak ničil veřejné prostory, ne?“

„Samozřejmě. Budu si dávat majzla. Slibuju,“ potvrdím.

Rozhovor s našima jsem očekával, takže mě nepřekvapil. Naopak, potěšilo mě, že se z mého opileckého chování nestane skandál. Ovšem, čeho jsem se bál nejvíc, bylo setkání s Radanem.

Nechápu, jak Radan může říct, že je na žebříčku mých hodnot, umístěn na té nejnižší příčce, když kvůli němu nejsem schopen se soustředit téměř na nic. Řekl bych, že zaujímá místo přímo na špici, což mě opravdu netěší, protože mám daleko víc problémů, které je třeba vyřešit a vůbec nesouvisí s ním.

Z němého zírání před sebe mě vytrhne rázné zaklepání.

Že by?

Narovnám se v křesle a ještě si lehce upravím oblek, ve kterém je mi už od rána neskutečné vedro, protože si někdo nejspíš spletl naši firmu se saunou a rozhodl se nám tu pěkně přitopit, aby se nám naše mozky mohly při práci škvařit ve vlastní šťávě.

„Dále,“ pozvu hlasitě příchozího, který okamžitě čapne po klice, až se mé srdce na moment zastaví, aby si pak úlevně vydechlo, protože přišel jen Vašek.

„Nesu ty papíry ohledně koupi budovy,“ spustí a hned mi je strká pod nos.

„Proč je tu sakra takové vedro?“ zeptám se ho a začnu bezmyšlenkovitě číst.

„Špatný termoregulátor, už jsme volali opraváře,“ osvětlí mi důvod zdejšího tropického počasí. „Stačí to jen podepsat, zbytek už je zařízený.“

Kývnu a zašmátrám po propisce, hodím podpis všude, kde je třeba, když si u poslední smlouvy všimnu jména paní, jenž v budově, kterou chceme pro naši novou pobočku koupit, provozuje již dvacet let kavárnu a nedobrovolně se jí vzdává, neboť jí končí nájemní smlouva.

„Ehm… ta paní… má něco společného s Radanem?“

Vašek se neurčitě usměje. „Ano, je to jeho babička.“

Málem mi vypadnou oči z důlků. „A ví o tom, co jí právě provádíme?“

Nadzvedne obočí a já na něm jasně vidím, že by si nejraději zaklepal na čelo, protože, jak už mi jednou řekl, jde o byznys. Bohužel nemůžu s jeho slovy souhlasit, protože tohle podle mě není ani trochu fér vůči té paní, která k tomu místu musí mít citové pouto, a to, i když by nebyla s Radanem spřízněná, natož pokud jo.

„Neví, jak by mohl, když právě zařizuje všechno okolo reklamy a prodeje výrobků? Do tohoto nezasahuje.“

„A je vám jasné, že pokud to zjistí, asi nebude úplně nadšený?“

„To ale není ani můj, ani váš problém,“ pokrčí rameny.

Zůstanu na něj překvapeně civět dobré dvě minuty, než skloním zrak zpět k papíru, nad kterým stále držím ruku s propiskou. Nemůžu se zbavit pocitu, že nepodepisuju jen pouhou výpověď o zrušení podnájmu.

Pokud to podepíšu, nejspíš to znamená definitivní konec mezi mnou a Radanem, nebo ne?

Jsem majitel celé téhle firmy, která lidem plní sny ale i jim je bere, evidentně. Jak je možné, že o tom neví, když je o koupi té budovy rozhodnuto už dlouho, nebo to ví, a jen doufá, že já nebudu takový necita, jako můj otec a nepodepíšu to? A jsem já vůbec schopen najít adekvátní řešení, které by vyhovovalo mě, jemu ale i všem dalším akcionářům?

Takže se mi vlastně nabízí řešení celé naší situace samo. Měl bych nejspíš být šťastný.

„Radan je chápavý člověk. Musí mu být jasné, že koupě té budovy firmě prospěje. Jeho babička si může kavárnu otevřít kdekoliv jinde. Našli jsme pro ní nové prostory, které si může pronajmout, a to čistě z naší zdvořilosti.“

„Tady nejde o to, jak moc je chápavý, Vašku. Tady jde o to, že ten kdo pustí gilotinu, jsem já.“