To, že jsem gay, můj otec nevěděl. Nesměl. Takže Radan držel v rukách eso.

„Hej Niko, nezapomeň, že po škole jdeme do Aury,“ drcne do mě Lenka.

Aura je pěkná hospůdka, kam často chodí Milan. Můj jediný pravidelný postelový kamarád, kterému vůbec nevadí má promiskuita.

„Nepůjdu,“ zavrčím.

Musím přijít ve tři a to končím v půl. Vážně parádní.

„Cože? Stalo se něco?“ zajímá se.

Kéž bych jí to mohl říct, ale s tímhle se chlubit nemůžu. Styděl bych se.

Kdo ne, mít ve třiadvaceti chůvu.

„Jo, mám doma nového mazlíčka. Zatím potřebuje veškerou moji péči, ale neboj, až přijde k rozumu, už se o něj nebudu muset tolik starat,“ zalžu.

Věřím, že když budu chvíli sekat dobrotu, tak z těch svých stupidních pravidel sleví.

A to ještě nevím, co všechno po mě bude chtít. Mám jen nejasnou představu.

Takže se děsím už od rána, kdy mě svými slovy přinutil jít do téhle opičárny.

„Jé, ty máš štěně? Nebo kotě?“ výskne radostně.

Kéž by.

Hlavně ať si ho nechce jít prohlédnout.

„Anděla,“ odtuším a mám co dělat, abych se nerozesmál.

Kdyby věděla pravdu, už se mi směje celá škola. Lenka je super holka, ale šílená drbna.

„Tak se jmenuje? To je krásný, a je to teda pes nebo kočička?“ zajímá se dál.

Bože.

Je vážně blbá.

Co by byl ve zvířecí podobě?

„Prohnaná kočka,“ ušklíbnu se, „potkal jsem jí u sebe doma, tak jsem si jí nechal,“ dodám.

„Jak se k tobě dostala?“ vyjeví se.

„Nevím, asi spadla z nebe,“ pokrčím rameny a vyprsknu smíchy.

„Nedělej si ze mě srandu Niko, co když jen někomu utekla? Měl by ses poptat nájemníků u vás v domě,“ nabádá mě.

Jasně.

Jak rád bych ho poslal k sousedům.

Její vyzvídání ustane ve chvíli, kdy spatří svůj nynější objekt touhy.

Úlevně vydechnu.

Takže je z tebe kočka, Radane.

Nikdy v životě jsem domů tak nechvátal. Věděl jsem, že nesmím přijít ani o minutu déle a jako na potvoru mě pořád někdo zdržoval.

„Jdeš pozdě,“ řekne přísně sotva, co otevřu dveře.

Jo o dvě minuty.  To je toho.

„Teda fuj! Vyděsil si mě, musíš stát hned za dveřmi?!“ prskám.

„Ani se nezouvej, jdeme pryč,“ oznámí mi a vystrčí mě na chodbu.

Jeho elegantní úbor mi vyrazí dech. Vypadá v tom vážně šukézně.

„Kam?“ vyjevím se a přestanu ho skenovat od hlavy až po paty.

„Přišel si pozdě,“ ignoruje mojí otázku.

„O dvě minuty sakra!“ zaječím.

„Uklidni se. Generální ředitel nesmí chodit pozdě ani o dvě minuty,“ informuje mě.

Tak to bych se teda hádal.

Můj otec všude chodí s předstihem, ale pochybuji, že to tak má každý.

„Jenže to já nejsem,“ ušklíbnu se.

„Ale budeš. Musíš se naučit dochvilnosti,“ trvá na svém.

„A co když ne?“ usměji se líbezně.

Nemůže po mě chtít naprostou poslušnost ze dne na den. Nejsem cvičený pes.

„Tak tě potrestám,“ odpoví vážně.

Zadívám se do jeho modrých očí. Nenosí třeba čočky? Vážně můžou mít lidé tak krásnou průzračnou barvu od narození?

Raději se neptám, jak mě potrestá. Je mi to jasné. Má zatajovaná orientace nade mnou visí jako hrozba smrti.

Spolknu nadávku.

„Kam půjdeme?“ zeptám se nakonec.

Ještě vymyslím, co s tebou ty andílku! Jen počkej!

„Ke kadeřníkovi, přebarvit tu svítivě červenou,“ vysvětlí a promne pramen mých vlasů mezi prsty.

Jeho kolínská zasáhne můj nos, jako rána pěstí.

Ucuknu hlavou.

„Nesnáším, když mi někdo šahá na vlasy,“ zasyčím a přivřu oči, „nebudu se přebarvovat. Chci vypadat takhle.“

Jeho obličej prozáří úsměv.

Z kapsy vyloví telefon a teatrálně mi s ním zamává před nosem.

„Tak to asi budu muset kontaktovat…“

„Dobře, dobře! Chápu!“ přeruším ho naštvaně.

Vyděrač.

Ve skutečnosti mi dotek jeho prstů málem přivodil infarkt. Jeho nenadálá blízkost mě znervózňovala a to se mi nelíbilo. Rozhodně to neodpovídalo mé drsnější povaze, tolik odolné vůči těmto prkotinám. A to jsem ještě nevěděl...

„Takže, co teď?“ zajímám se a pozoruji svůj odraz v zrcadle.

Už roky jsem neměl svojí přírodní barvu. Nemám rád tmavě hnědou.

Dokonce jsem musel sundat všechny piercingy. Měl jsem jich jen šest. Všechny je vzal a bez milosti hodil do koše.

„Pro dnešek to stačilo, půjdeme domů,“ usměje se, „takhle vypadáš mnohem líp,“ dodá a zajede mi rukou do vlasů.

Zkoprním.

Pozoruji jeho odraz v zrcadle.

Odolávám nenadálé touze přitisknout se k jeho hřejivé dlani.

Co to do prčic mám za chutě? Lísat se k něčí ruce!

Vážně… skoro jako pes. Sakra.

Že mě dokáže rozhodit daleko víc. Je hrozně snadné někoho zaškatulkovat na první pohled. Někdy se to může šeredně vymstít.

„Kam jdeš?“ stoupne si přede mě.

„Do pokoje,“ pokrčím rameny a obejdu ho.

„Ne, stanovíme si pravidla, o kterých jsme mluvili ráno,“ chytí mě za paži a s trhnutím přitáhne k sobě.

„Co to děláš?!“ vyjevím se, když ucítím jeho dech na svých vlhkých vlasech.

Jsem k němu zády. Jednu ruku obtočí kolem mého pasu.

Druhou mě chytne za bradu a natočí mi hlavu na stranu. Stále cítím, jak mi dýchá na krk.

Srdce mi buší jako blázen.

Dokázal bych ho knockoutovat bez problémů. Tak proč jen strnule stojím?

„Nehýbej se,“ šeptne.

„Proč?“ vydechnu.

„Nebyl jsem si jistý, jestli dobře vidím, ale máš na krku klíště,“ vysvětlí a propustí mě ze svého držení, „zajdu pro ocet,“ dodá a odkráčí.

Vydechnu. Já zadržoval dech?

Už mi z toho šibe. To je celým tímhle divadlem. Měl jsem si ho přehodit přes záda a dát mu na kokos.

Pozdě.

Pomalu mi docházelo, že jestli se od něj nebudu držet dál, jednou to nevydržím a vrhnu se na něj. A to vůbec nebylo dobré. Vůbec.

„Jak sem mohl chytit klíště?“ vyjevím se, když mi ukazuje ten malý černý flek na bílém ubrousku.

„Jednoduše. Svojí mikinu si cestou tak pětkrát vyválel v trávě,“ pokrčí rameny a na první dobrou hodí ubrousek do koše.

Spadla mi jen třikrát. A navíc jsem si jí oblékl tak na deset minut.

„No jo, ale jsme ve městě,“ divím se dál.

Skloní se přes stůl blíž.

Zaraženě pozoruji jeho andílkovský úsměv.

„A ty si myslíš, že klíšťata žijí jen na vesnicích, loukách a v lesích?“ zeptá se ironicky.

„No, evidentně ne,“ odpovím a sklopím zrak, „tak co máš na srdci?“ sonduji otráveně.

„To se ptáš mě, nebo svého stolu?“ zajímá se pobaveně.

„Tebe,“ odpovím a zvednu zrak.

Už se na něj dneska nechci dívat.

Štve mě. Vadí mi ten jeho roztomilý úsměv. Vadí mi, jak se na mě nadřazeně dívá. Vadí mi, že mě má v hrsti.

Vadí mi všechno.

Byl jsem si jistý, že když přistoupím na jeho hru s pravidly, dá mi časem pokoj a já se ho zbavím. Lepší plán, než vzdát se na pár dní svého dosavadního života, jsem neměl čas vymyslet. Kdo mohl tušit, že ho nebudu mít vůbec. 

„Tak povídej! Nemusíš na mě takhle zírat, stejně mi tvůj pohled neublíží!“ zavrčím.

V jeho obličeji se poprvé mihne úšklebek.

Viděl jsem dobře?

Nějak jsem si neuměl představit, že se zvládne usmívat i jinak, než roztomile.

Začínám se obávat, co všechno ještě zjistím.

„Pořád seš naštvaný, že tu jsem?“ zeptá se a nakloní hlavu na stranu.

Do háje. Já se nechci kamarádíčkovat. Já chci jít do svého pokoje a dělat, že neexistuješ.

„Jo, seš debil,“ prsknu naštvaně.

K mému neskonalému údivu se rozesměje.

Mám chuť se natáhnout a vrazit mu jazyk do pusy.

Určitě by ho ten smích přešel. Stálo by to za to, i kdyby mě kousnul.

Zavřu oči a párkrát se nadechnu. Je to otcův stalker, nesmím dělat žádné unáhlené věci.

„Ach, tak. V překladu: ano, vadí ti to,“ odpoví si sám se smíchem.

Nebyl jsem zvyklý někoho poslouchat. Já byl ten, kterého poslouchali jiní. Neměl právo mi jen tak vtrhnout do života a celý ho obrátit naruby.

Nevraživě pozoruji jeho vysmátý obličej.

Takže co? Chtěl pravidla ne? Měl by je prostě říct. Už takhle toho dnes udělal dost.

Mám zase hnědé vlasy. Já!

A mé piercingy! Tolik bolesti v nich bylo.

Ještě mu za to vymyslím pěknou odplatu.

„Za prvé, ze školy budeš chodit rovnou sem. Za druhé, budeš mi hlásit, kam jdeš, proč, s kým, a i kdy se vrátíš…“

„Děláš si prdel?“ skočím mu do řeči a praštím pěstí do stolu, „do háje, co takhle, že by sis pořídil GPS lokátor a strčil mi ho do zadku?! Nebylo by to pro tebe přehlednější? A pak mi můžeš dát mikrokameru na ucho, ať to máš kompletní!“ rozohním se.

„To by sice taky šlo, ale k tomu se uchýlíme jen v krajním případě,“ kývne bez větších emocí.

Spadne mi brada až do přízemí.

„Cože?“ vzmůžu se jen.

„Nemusel bych ti rvát GPS až do zadku, stačí do telefonu. Bez mikrokamery bychom to taky zvládli,“ usměje se.

„Debile!“ ulevím si a složím ruce pod prsy.

„Už ses uklidnil? Můžu pokračovat?“ zeptá se mile.

„Prostě mluv a nehraj si na neviňátko,“ protočím oči.

Beztak jsou hodní andělé mýtem. On je dokonalým důkazem, je horší než čert. Podlý.

„Za třetí budeš chodit do školy. Na přednášky i na semináře. Doděláš si všechny zkoušky a pokusíš se letos získat bakaláře. Za čtvrté, tvé tréninky krav magy, znova začnou. To je prozatím vše, zbytek popilujeme časem,“ řekne a opře se lokty o stůl, aby mi věnoval další ze svých podlých úsměvů.

Jo, nejsou roztomilé. Pro mě jsou podlé.

Představuje si to jak kočička s pejskem dort.

„Můžu mít námitky?“ zeptám se skoro zdvořile, ač lehké ironii se nevyhnu.

„Samozřejmě,“ kývne.

Odolám chuti bouchnout mu hlavou o stůl.

„Na to, abych letos dělal státnice, nemám dost kreditů ani vědomostí. Prostě to zvládnu příští rok. Na tréninku jsem nebyl snad pět měsíců, takže nemůžu začít, tam kde jsem skončil. Musím si to projít znovu, ideálně sám, než se vrátím,“ vysvětlím.

K pravidlu č. 1 a č. 2 už se dneska vyjadřovat nebudu.

„Já to vím. Budeme se učit spolu, jak do školy, tak na tréninky,“ oznámí mi.

Několikrát překvapeně zamrkám.

„Ty umíš krav magu?“

To se v nebi taky vyučuje?

„Ano, jsem stupeň Expert 3,“ usměje se mile.

Takže zjevně ano.

To je jedna z nejlepších úrovní! Na to se trénuje několik let…

Do prdele.

„Aha,“ řeknu jen.

V žádném případě, jsem mu nechtěl ukázat, jak moc mě to ohromilo. Já dosáhl Graduate 3 úrovně po 5 letech tréninku. Zvládnout techniku tak dokonale, abych získal jeho úroveň by mi zabralo, při běžných tréninkách, minimálně další 4 roky. Uvědomil jsem si, že on má s andělem společný skutečně jen vzhled.

„S učením mi taky pomůžeš?“ zeptám se nedůvěřivě.

„Samozřejmě, mám magisterský titul ze stejného oboru. Jsou to dva roky, co jsem ho úspěšně dokončil,“ pronese hrdě.

Je něco, co ten chlap nezvládá?

Nemělo by mě to překvapovat, otec si umí vybrat.

„To je toho,“ odfrknu si.

Taky bych to dokázal, kdybych se škole víc věnoval. Jenže já management studovat nechtěl, byl jsem donucen.

„Si pěkný spratek,“ odtuší pobaveně.

„Koho tu nazýváš spratkem, blbečku,“ vypláznu na něj jazyk, „určitě už je to všechno, takže já půjdu,“ dodám a zvednu se, abych konečně padl na svou milovanou postel.

Těším se, jako nikdy.

Tolik stresů v jeden den. Přišel jsem dokonce i o volnost.

„Ještě počkej,“ zastaví mě.

Nevraživě se na něj pootočím. „Co ještě chceš?“

„Když nějaké pravidlo porušíš, čeká tě trest,“ oznámí mi.

Jako kdybych to nevěděl.

„Jasně, můj otec zjistí, že jsem teplej. Neboj, vím o tom,“ ujistím ho.

„Ne tak úplně, to by bylo moc tvrdé, nemyslíš? Oba víme, že to všechno porušíš. Zkusíš to. Seš takový, nechceš, aby tě někdo omezoval.“

Tentokrát se na něj otočím úplně.

Pozoruji jeho roztomilý úsměv se značnou nedůvěrou.

„Takže?“ vyzvu ho obezřetně.

„Mám vymyšlené jiné tresty. Jen chci, abys věděl, že jsem k tobě fér. Zavolat tvému otci, je pro mě krajní možnost,“ informuje mě.

Přijdu si, jako laboratorní myš, na které si tenhle andílek testuje své ego.

„Jaké?“ zajímám se.

„To zjistíš, až ta pravidla porušíš,“ ujistí mě.

Než se naději zavře se ve svém pokoji. Stojím tam ještě dalších pár minut se srdcem divoce bušícím.

Proč mě pořád napadají samé prasečiny?

Jestli je to takhle, poruším ty jeho pravidla hned zítra.

Jen ať se předvede, chytrolín.

Tohle rozhodnutí byla chyba. Jedna z největších v mém životě.