„Rád bych ti ukázal, že zvládnu i jiné věci než mluvení…“ řekne a vcucne můj žalud, celý se k němu prohnu a hlasitě zasténám, „ jenomže je tři čtvrtě na sedm... myslím si, že už teď jdeme pozdě,“ dokončí myšlenku a jazykem neopomene pozdravit celou mojí délku.

V hlavě mám pár sekund prázdno, protože ten letmý dotyk jeho hřejivého vnitřku úst mě kompletně vystřelil do jiné dimenze. Zírám mu na rty, které se pomalu roztahují do širokého úsměvu. Stále má ústa až moc blízko mého naběhlého penisu, který s sebou párkrát nesouhlasně zaškube. Výjimečně je má hlava zajedno se zbytkem těla. Tenhle vývoj ranních událostí se mi ani trochu nezamlouvá. A když si uvědomím, že jsem tři čtvrtě hodiny zíral na jeho spící tvář… měl jsem ho vzbudit! Sakra!

„Nevím, jak ty, ale já si půjdu dát rychlou sprchu,“ usměje se na mě, když mu dojde, že já asi nemám v plánu se hýbat první a odpovídat už vůbec ne.

„Jo…“ vydechnu zklamaně, „já si dám studenou sprchu… u sebe,“ dodám a on mě odmění pobaveným smíchem.

Naposledy přejedu mlsným pohledem po jeho těle. Nebudu lhát, klidně bych šel do sprchy s ním, vlastně bych ho nejraději svalil do postele, ve které bychom zůstali až do večera. Ovšem něco málo ze zdravého rozumu mi přece jen zbylo, takže se s nechutí vyhrabu na nohy a opustím jeho pokoj dřív, než mě vlastní pudy a zadržovaná touha přemůžou.

Bohužel mi studená sprcha ani trochu nepomohla. Na první čtyři hodiny, během nichž prezentovalo pět lidí, jsem se stal sedící sochou na slovo vzatou. Společenské kalhoty, které jsem měl na sobě, nebyly zrovna z těch, jenž by dokázaly zakrýt můj vyboulený poklopec. Takže jsem se raději ze své židle nevzdaloval a jen zkoprněle seděl, a co chvíli kontroloval, jestli si můj malý kamarád konečně dal oraz.

 

„Oběd?“ šeptne Radan.

Vydechne mi teplý vzduch na ucho. Oženu se po něm, protože tenhle idiotský čin způsobil, že to, co se mi po dlouhých čtyřech hodinách podařilo, jakž takž „položit“, se opět začalo hlásit o slovo.

„Jo,“ kývnu a snažím se ignorovat jeho potměšilý úšklebek.

Vstanu a rychle si sundám sako, které si přehodím přes pokrčené předloktí. Štve mě, že on je naprosto v pohodě.

„Tak šup,“ pobídne mě a lehce zatlačí do mých zad.

Do háje! Naprosto normální dotek lidské ruky, přes tenkou látku košile, a jak to na mě působí! Připadám si, jako kdyby mi do zad vypálil značku.

Zamíříme skrze velký sál, projdeme dlouhou chodbou a mě praští do očí přeplněný výtah, kterým se, krom jiného, dá vyjet až úplně nahoru do poměrně dobře vypadající restaurace. Skryji úsměv, který se mi samovolně utvoří, když mi dojde, že se možná i dnes podívám na jeho dokonalé rozpaky. A že to nejspíš bude mít vliv i na mě, protože už jen z té představy, tvrdnu ještě víc. Čert to vem!

„Pojedeme nahoru? Prý tam dobře vaří a máme to blízko. Jen deset pater,“ otočím se na Radana, který okamžitě zabrousí pohledem ke třem výtahům, před nimiž se tvoří slušná fronta.

„Ne, myslím si, že pěšky to bude rychlejší,“ odvětí a vyhne se mému pohledu.

„Strašpytle,“ odfrknu si, jak nejvíc pohrdlivě dokážu.

„Jeď si, já to zvládnu po schodech,“ nedá se.

Věřím tomu, že by býval skutečně šel pěšky, kdyby se nezjevila zrzka ze včerejška. Sice jsem k ní necítil žádné sympatie, nicméně v tu chvíli, mi její přítomnost bodla. 

 

Asi se počůrám smíchy. Nejenže Radan nebyl jaksi schopen okecat zrzici, která se jmenuje Alena, proč odmítá jet výtahem. On se o to vlastně ani nepokusil, nejspíš se za své „omezení“ stydí. Tím líp pro mě, že. Ovšem, to, že se přeplněný výtah zasekne v mezipatře… panečku, to je ale náhoda! Naneštěstí stojíme zase pěkně vzadu, namáčknutí na stěně. Nejsem schopen určit, jak výhodná pozice to je, či není.

„Seš v pohodě?“ zeptám se Radana tiše a ani se nesnažím zakrýt široký úsměv.

Vrhne na mě zlostný pohled a Alena, která si celou dobu vesele švitoří, na moment zmlkne.

„Vadí ti výtahy?“ spojí si dvě a dvě dohromady ta koketa.

To jí nedošlo moc brzo. Radan už ve chvíli, kdy výtah zůstal stát mezi šestým a sedmým patrem, vypadal, jako když do něj udeřil blesk. Celý se narovnal a zkoprněl. Oči mu vyjely z důlků a panický pohled, který mi věnoval, jsem odměnil pobaveným úsměvem. Vůbec mu to v tu chvíli nevadilo, naopak, ignoroval mou zjevnou škodolibou radost a sevřel mi dlaň.

„Tak nějak,“ odvětí tiše a drtí mou ruku, že jen čekám, kdy mi zlomí všechny prsty.

Ne, já vím, že tohle není nic vtipného. Vážně si to uvědomuju, jenomže je to Radan! Ten vždycky sebevědomý a podlý anděl! Může mi někdo vyčítat, že se tu právě sotva držím, abych celý živě štěbetající výtah neobdařil hlasitou salvou smíchu? Vcelku mě štve, že jsem na tuhle jeho slabost nepřišel už dřív a navíc doufám, že jich má v šuplíku mnohem víc.

„Mohl si jít pěšky…“ usměji se a zbytek věty, která byla: kdyby si dokázal potlačit své chlapské ego, si pro jistotu nechám pro sebe. Nechci ho vytočit, spíš jen trochu pošťouchnout, protože mě to vážně baví a bojím se, že nikdy nepřestane. Jsem rád, že Paříž je plná lidí. Téměř všude jsou zástupy turistů. Pro jeho menší fobii, je tohle město vyloženě ideální.

„Vskutku, příště půjdu,“ odpoví a zesílí stisk mé ruky. Nějak mě to nevyvede z míry, sevření mu opětuji. Nejsem zase takový necita a snažím se ho podpořit svou pozitivní energií, které mám právě značný nadbytek.

Výtah nestál dlouho. Uvízli jsme v mezipatře tak na dvě minuty. Ovšem bohatě to stačilo k tomu, abych měl po zbytek oběda skvělou náladu, kterou podpořil fakt, že si Alena našla nový objekt zájmu. Zbylé tři hodiny konference jsem strávil s úsměvem na tváři, ačkoliv jsem se nemohl dočkat konce. Těšil jsem se na hotelový pokoj a minuty, které se dlouze vlekly ke druhé hodině odpolední, jsem pomalu popoháněl silou vůle. Marně. Bohužel čas, který někdy běží zběsilým tempem, se rozhodl, mě v mé vlastní nadrženosti a touze trošku vymáchat.                      

 

Až budeme na pokoji, vrhnu se na něj hned, co za námi zavřu dveře. Škoda, že výtah v našem hotelu byl téměř prázdný. Nejspíš jsem si našel nový koníček.

Chodbou projdeme rychle. Radan automaticky zamíří ke svému pokoji a já ho pronásleduji s myšlenkami úplně mimo realitu. O čem mluví, nevím už od doby, co jsme nastoupili do výtahu, protože já měl před očima jen postel a jeho nahé tělo v ní. Nic víc mě prostě nezajímá. Nějaký Louvre a Versailles a další památky jsou mi právě srdečně u zadku.

Sotva, co otevře dveře, hned ho natlačím dovnitř, přirazím ke zdi a zmocním se jeho úst. Chvíli proplétáme své jazyky, občas zkousnu jeho sladký ret a tisknu se na něj tak silně, že bych se ani nedivil, kdyby zůstal ve zdi jeho obtisk. Rukama mu zajedu pod košili a celými dlaněmi hladím pevnou hladkou pokožku vypracovaného břicha a hrudníku. Ještě chvíli a začnu vrnět, jako kotě. Aniž bych se od něj odlepil, vyklouznu z bot, které odkopnu stranou. Vklíním mu koleno mezi stehna a rukou prohrábnu jemné vlasy, abych za ně vzápětí zatahal a donutil ho zasténat. Je to pro mé uši ráj, miluju jeho vzdechy. Chyběly mi.

„Poč…“ pokouší se mě zastavit, ale nereaguji. Nechci čekat!

„Niko!“ chytí mě na zátylku za vlasy a odtáhne mi hlavu. „Chci vidět Paříž, jsem tu poprvé! Ber na mě ohledy. Co bys dělal hned druhé volné odpoledne? Chceš ho raději strávit v hotelovém pokoji? Uznej Niko, že to není dvakrát rozumný.“

Zaraženě zírám na jeho růžové rtíky a pomalu si v hlavě srovnávám, co mi řekl.

„Ty opakuješ moje vlastní slova!“ ohradím se.

Stále má ruku v mých vlasech a ne zrovna něžně je svírá.

„Ano, není kam spěchat,“ pokrčí rameny a zářivě se na mě zazubí. Vymotá prsty z mých vlasů, lehce do mě strčí a já strnule ustoupím. Obejde mě, sundá si boty, které pečlivě srovná u prahu dveří a zamíří ke svému kufru.

Stojím na místě, jako kdyby do mě uhodil blesk. Uznávám, že to, co řekl, je pravda. Jenže já ho tak chci!

Chci, vážně jo…

Zamířím k němu se zastřeným pohledem a myšlenkou na to, jak ho chytím do náruče, hodím na postel a nedovolím mu se vzpouzet. Všechny jeho námitky spláchnu svými rty a doteky.

Otočí se a nejspíš mu z mého pohledu dojde, co zamýšlím. Oběhne postel, aby zaujmul téměř bojovnou polohu na druhé straně pelesti. Skrze velké okno dopadají do pokoje sluneční paprsky, které mu kolem hlavy třpytí jako svatozář. Právě skutečně vypadá jako anděl se vším všudy.

„Niko!“ osloví mě hlasitě. „Ty nadržený zvíře, ovládej se.“

Nechci se ovládat. Pozoruji ho jako lev svojí kořist a pomalu zamířím k němu. Ovšem Radan je rozhodnutý pláchnout mi za každou cenu, takže bez větších průtahů vyskočí na postel a zase přeběhne na druhou stranu, odkud se na mě otočí s lišáckým úsměvem.

„Takže, teď se tu budeme honit, jako dvě malé děti?“

„Klidně,“ odfrknu si a udělám stejný manévr jako on, přeběhnu přes pelest postele a seskočím přímo před něj. Nejistě si mě přeměří a než po něm stačím hmátnout, otočí se a přeběhne pár metrů ke dveřím koupelny, které za sebou vzápětí hlasitě přibouchne. Zvuk zamykání mě probere z mého podivného toužebného transu a já pobaveně vyprsknu.

„Bože, znásilnit tě nehodlám,“ bavím se.

„Ne? No vypadal si, jako když se mě chystáš sníst,“ odvětí přes dveře.

„Fajn, půjdu se převléct a můžeme vyrazit, dobře?“ kapituluji.

„Jo a ne že zkusíš nějakou kulišárnu!“

„Ne, ale mám jednu podmínku,“ odpovím a zapřu se zády o dveře koupelny.

„Jakou?“

„Přijdeme dřív a… budeš celý můj, celý večer.“

Ticho, které následuje těch pár sekund, mě stojí veškerý vzduch.

„Ano, rád,“ odpoví nakonec potichu, kdybych nestál přímo za dveřmi, nejspíš bych ho ani neslyšel.

A tak jsem se oblékl do pohodlných plátěných kalhot, béžového trička a přes ramena přehodil lehkou bílou mikinu, kdyby náhodou. Usoudil jsem, že si odpoledne užiju a myšlenky na večer jsem si pro jistotu zakázal.

 

Vyjdu na ulici a vzápětí tvrdě přistanu na zadku. Něco do mě vrazí a přirazí mi ramena k zemi. Zaslechnu zavrčení a pak jakési kvíkání. Dech se mi zadrhne v plicích, a když zvednu oči zjistím, že ta menší hora, která mě tiskne k zemi, má černý chlupatý obličej a obrovské hnědé oči.

Než stihnu zaječet, vyjede z té tváře obrovský červený jazyk a oblízne mě jako nanuk.

„Dago! Pojď sem! Slez ti říkám! Panebože, moc se omlouvám.“

Slyším jakýsi hlas, který mluví anglicky se silným francouzským přízvukem. Nemám moc čas se nad tím pozastavovat, protože se marně pokouším uhýbat tváří tomu obrovskému jazyku. Černému monstru náhle narostou paže a druhá hlava.

To už je lidská bytost, která je mnohem přitažlivější než to, co mě právě intenzivně obrušuje. Na nose má sluneční brýle. Ostrý rovný nos mě praští do očí stejně jako pěkně tvarované rty.

„Jste v pořádku?“ zajímá se.

Odtáhne ze mě svého psa a stoupne si před něj tělem jako ochranným štítem. „Zvednete se?“

Vcelku zbytečná otázka. Už při těch slovech mě zvedal ze země, jako kdybych byl obyčejná hadrová panenka.

„Lehni ty blbečku!“ zavrčí a nejistě se usměje, „to nebylo na vás,“ dodá s okouzlujícím úsměvem na tváři a pokouší se mi papírovým kapesníkem, který odněkud vytáhl, otřít obličej. „Promiňte, on není zlý, ale jen je hrozně pitomý, a když se mu někdo líbí, hned se po něm sápe.“

Odstrčím jeho ruku s kapesníkem. „Co to je?“ zeptám se s pohledem upřeným za jeho rameno na obrovskou chlupatou kouli.

„Pes, teda tvrdili mi, že je to pes. Nejspíš křížený s mamutem. Opravdu mě to mrzí, ale jakmile vás viděl, hned se mi vysmekl a běžel za vámi.“

Prohlížím si to zvíře, které na mě upírá oči tak nevinně, jak jen je u takového obrovského telete možné. Ocasem, jenž má silný skoro jako stehno, zuřivě pleská o zem.

„Opravdu jste v pořádku? Spadl jste tvrdě.“

„Tak to vím i bez vás,“ odvětím. Hlavně ta část, která se s chodníkem setkala první, si to bude ještě chvíli pamatovat.

„Ehm pomůžu vám nějak?“

„Jo, vezměte si toho psa a zmizte,“ zavrčím na něj.

Je to gay. Pěkný gay, kterému se zjevně taky zamlouvám. Nemůže ze mě spustit zrak, stejně jako ten jeho obrovský pes. Má smůlu, mé srdce tluče pro někoho jiného.

„Mějte se,“ mávnu na něj a obejdu ho, abych se dva metry za ním zase zastavil.

„… hezký… a hodně naštvaný… dobrá práce ty trubko!“ slyším, jak mluví ve Francouzštině ke svému psovi.

Asi si myslí, že mu nerozumím. Imbecil.

Radan, který čekal ve frontě na kávu a měl moji očistu zjevně z první ruky, dorazí se dvěma kelímky v ruce. Vrazí je překvapenému Francouzovi, aby se mohl zlomit smíchy v pase.

„Ha ha ha,“ odfrknu si, ale to ho přinutí smát se ještě víc.

„Seš v pohodě?“ zeptá se, když se trochu uklidní a vezme si kelímky s kávou zpět. Chudák Francouz kouká ze mě na něj a nejspíš netuší, jak se právě zachovat, takže se nakonec zase omluví a vezme roha.

„Jo, jsem. Akorát mám naražený zadek, ale nic kvůli čemu bych nemohl chodit,“ zavrčím a mimoděk si rukou pohladím postižené pozadí. Přistoupí blíž, podá mi můj kelímek s espresem. Očima přejede po okolí a pak se skloní k mému uchu, zatímco volnou pravačkou mě lehce pohladí přes zadek.

„Tak to asi dneska střídačka nebude,“ zašeptá a ihned se odtáhne, aby mi věnoval široký úsměv.

„Jaká střídačka?“ nechápu.

„Jednou ty nahoře, podruhé zase já.“

„Cože?! Kdo říkal, že já někdy budu dole?“

„Ale no tak, Niko, nejsem žádná jednorázovka. Pokud chceš fungující vztah, musíš se naučit kompromisům. Připadám ti snad jako někdo, kdo bude do konce života jen dávat?“

Asi minutu si ho prohlížím jako vystavený exponát v muzeu, než si v hlavě přeberu, co se mi tu vlastně snaží říct. Popravdě o Radanovi jsem si myslel už dřív, že patří k těm typům, co zvládnou obě role. Jak tu nahoře, tak dole. Je to férový muž, bylo mi jasné, že přesně to bude vyžadovat i ve vztahu. Pěkně půl na půl. Nic proti tomu nemám. Vlastně jsem s tím, že jednou nejspíš skončím pod ním, tak trochu počítal. Zrovna u něj si to i dovedu představit. Má tu čest být první komu jsem ochoten nabídnout vlastní zadek. Ovšem mluvit o tom takhle přímo, ještě k tomu v Paříži na chodníku… to mě přivádí do rozpaků. I když nejspíš nehrozí, že by nám tu někdo rozuměl. Člověk nikdy neví.

„Nemůžeme si o tom pokecat, až budeme na pokoji?“ vyhnu se odpovědi.

„Samozřejmě, já jen, že nejsi jediný, kdo se vyžívá v rozpacích, Niko. Tobě červené tváře taky sluší,“ rýpne si.

„Jo, asi bych tě měl zase vzít do nějakého přeplněného výtahu, co říkáš?“

Dlouze se napije a pak do mě zapíchne pobavený pohled. „Nepřijdeš si trochu zlomyslný?“

„A ty? Nejsi náhodou taky, tak trochu škodolibý?“ usměji se zářivě.

Prohrábne si blond vlasy a opětuje můj úsměv. „Možná přece jen budeme mít něco společného. Jdeme?“

„Jasně, Louvre na nás čeká!“

 

Navštívili jsme muzeum Louvre se slavným obrazem Mony Lisy, o jehož pravosti se již delší dobu vedou diskuze. Naštěstí jsem věděl o ukrytém vchodu z boku, před kterým se obvykle nestojí taková obrovská fronta. Celkově jsme měli štěstí na relativně malý počet všudypřítomných turistů. I tak jich bylo hodně. Obrácená pyramida vevnitř vzala Radanovi dech na několik minut. V mapce, kterou jsme si vyzvedli na informacích, bylo přehledně popsáno, kde se co nachází. Každá sekce měla svou barvu a my jsme neomylně zamířili, jako nejspíš každý, kdo sem kdy zavítal, ke slavnému obrazu, jehož autorem je Leonardo da Vinci. Někdo tvrdí, že originální obraz nikdy nebyl dokončen, jiný zase, že je portrét pravý.

Nám to bylo jedno. Jestli je ta žena na obrázku skutečná Lisa del Giocondo, řečená Mona Lisa, nebo ne. Komu na tom sejde, když je kresba tak vyvedená? Prohlíželi jsme si, téměř nejslavnější obraz všech dob, v tichosti dobrých deset minut. Měli jsme kliku, že se kolem ní netísnil dav turistů. Posledně jsem právě kvůli tomu Louvre hodně rychle opustil, protože mě pohled na všechny ty lidi kolem vyloženě odpudil. Nemám nic proti davům, ale čeho je moc, toho je příliš. Samozřejmě na prohlídnutí celého komplexu by nejspíš nestačil ani celý týden. My jsme to však zvládli za tři hodiny i s mojí zastávkou na toaletě, kde jsem si důkladně opláchl oblízaný obličej. Neprošli jsme samozřejmě každý kout, nejspíš ani půlku, ale Mona Lisu a Napoleonův apartmán, jsme si neodpustili.

Radan po celou dobu mlčel, a když už něco řekl, tak většinou šeptal, takže jsem z jeho komentářů skoro nic neměl. Poznal jsem hned, že on je do umění zapálený daleko víc než já. Mně obrazy, sochy, keramika a další památky nic moc neříkají. Prostě se podívám, řeknu si: jo, hezký, ale že bych se nad tím rozplýval, nebo to dokonce živě komentoval, to se říct nedá.

Takže mně bohatě stačilo vidět Radanovi zářící oči, které svítily skoro jako vánoční světélka na stromečku, kdykoliv spatřil něco, co se mu vážně zamlouvalo, a že to nebyla jen Mona Lisa, asi není třeba říkat. Prošli jsme toho docela dost, od umělecké sbírky Starého Egypta, přes antiku až po některé moderní kousky. Obrazy italských mistrů nám zabraly nejvíce času, hlavně teda Radanovi. Netušil jsem, že je tak zapálený do malby, ale bylo kouzelné ho pozorovat. Sršel radostí a klidem, jeho tvář byla tak odlišná od té, kterou jsem zvyklý vídat. Na rtech mu stále visel úsměv. Občas se mě letmo dotkl a dost často na mě přes rameno vrhal radostné pohledy. Ve finále jsem víc koukal na něj, než po všech těch uměleckých předmětech okolo.

Došlo mi, že kdybych tu byl poprvé s ním, tak bych z Paříže a jejích krás nic neměl. Možná bych zvládl vyjmenovat, jak se mu krásně krabatí čelo, když se nad něčím zamyslí. Jak mu vyskočí žíla u spánku, když do něj někdo vrazí nebo se nedopatřením ocitne ve větší skupince namačkaných lidí, s jakým zápalem mi líčí historii, která se k té či oné památce váže. Jak se občas pozastaví a jen se na mě zadívá s takovým zvláštním pohledem, díky kterému mé srdce okamžitě chce opustit své místo v hrudním koši a přiběhnout k němu. Jak se tiše rozčiluje nad zabedněností některých jedinců… ano, zvládl bych o něm mluvit hodiny a hodiny. S každou minutou strávenou po jeho boku jsem si uvědomoval, čím dál víc, že se s ním cítím skvěle. Hltal jsem z něj všechno, co mi dovolil. Nahlížel pod tu jeho arogantní slupku, která mi najednou připadala tak vzdálená. Možná jsem nebyl daleko od pravdy, když jsem ho nazval andělem. Šířil kolem sebe radost a mě v ní vymáchal celého. Kdykoliv jsem měl možnost se podívat na odraz svého obličeje, všiml jsem si, že se zubím jako trotl. Být animovaná postavička, mám kolem sebe srdíčka a kytičky.

Z Louvre jsme se přesunuli ke katedrále Notre-Dame, zastarale Chrámu Matky Boží, kterou Victor Hugo proslavil svým romantickým příběhem o hrbatém zvoníkovi. Prohlédli jsme si téměř 70 metrovou majestátní stavbu pouze z venku. Radan opět zdokumentoval každičký detail, u Louvre tomu nebylo jinak.

Po prohlédnutí katedrály jsme se šli projít tržištěm a nahlédli i do úzkých uliček, které se za tržištěm, tísní jedna vedle druhé. Paříž má různé pěkné čtvrti, ale tato je ozvláštněna o nadměrný počet starožitnictví, které jsou snad na každém rohu. Po prohlídce okolí a spletitém procházení antikvářských uliček jsme dorazili až k bývalé versaillské nemocnici. Prošli jsme si veřejně přístupnou zahradu a po zralé úvaze, a dalších několika fotkách, konečně zamířili do hotelu. Sám jsem taky fotil, ano. V mém mobilu bylo za jedno odpoledne minimálně dvě stě přírůstků. Jenomže já ani tak nefotil památky, jako spíš Radana. Přišel jsem si, jako imbecil, a rozhodně jsem mu nikdy nechtěl ukázat svou mobilní galerii.

 

„Tak ukaž, jak fotíš ty! Když si tak chytrý,“ vrhne se na můj telefon, hned, co zavřeme dveře mého pokoje.

Sakra, neměl jsem si z něj dělat srandu!

Okamžitě schovám mobil za zády. „Ne, nemám rád, když mi někdo prohlíží fotky.“

„Prosím tě, vždyť si fotil jen Paříž a ne nudisty!“ nechápe.

„Ale i tak… máš svoje fotky! Nemusíš vidět moje,“ stojím si na svém.

„Vždyť seš přímo vedle mě. A navíc, já bych ti do žádné tvé složky, plné nahatých mužských, nelezl,“ protočí oči.

„Žádné takové složky nemám!“ ohradím se a okamžitě toho zalituji.

„Ne? Tak co máš za problém?“ vyjeví se.

„Nemám problém, jen… nemáš hlad?“ zkusím změnit téma a vsunu si mobil do zadní kapsy kalhot.

Nedůvěřivě si mě přeměří. „Mám, neodbočuj od tématu.“

„Bože! Mám rád své soukromí, to je celý,“ trhnu rameny a obejdu ho.

Bohužel, Radan má ruce nenechavé. Nestačím ani zaznamenat, že mi vytáhl mobil z kapsy, takže, když se za mnou začne pobaveně smát, jen se na něj nechápavě otočím.

„Teda… nevěděl jsem, že ti přijdu tak fotogenický!“ rýpne si hned a upře na mě pobavený úsměv.

Přistiženě zčervenám. Vyrazím k němu s úmyslem vzít mu svůj telefon, ale začne mi se smíchem mrštně uhýbat.

„Dej to sem!“

„Nedám, chci vidět všech svých milion fotek,“ dobírá si mě.

„Není jich milion!“

„Fajn tak půl.“

„Ani to ne!“

Konečně ho dostihnu, schová si telefon za zády. Protočím oči a hrubě do něj strčím, takže překvapeně máchne rukama ve vzduchu. Svalí se zády na postel. Telefon mu vyletí z ruky a dopadne na druhou stranu pelesti.

„Tak tohle bylo těsný,“ vydechnu si.

„Teprve bude,“ zasměje se a mě konečně dojde, že sem si automaticky vlezl na něj. Rukama se zapírám podél jeho hlavy a hravá atmosféra, zmizí, jako mávnutím kouzelného proutku. Veškerý stud mě opustí.

Nasadím lehký úsměv. „Radane, jak moc velký máš hlad?“

„Jestli se ptáš, co chci prvně… tak si to ty."

„Celý můj,“ zavrním a skloním se k němu, abych vdechl tu krásnou vůni a nosem prozkoumal hebkost jeho tváří a posléze i rtů.

V očích mu bleskne. „Ano, celý.“