„Niko, dnes  s námi asi taky nejdeš, co?“ zajímá se Lenka.

„Jdu. Číča má hlídání,“ usměji se vítězně.

První porušené pravidlo. Vlastně tím poruším i to druhé.

Dvě mouchy jednou ranou.

„Takže Aurora?“ optá se Mirek.

Alespoň v téhle partě mám stále právo rozhodovat.

„Ne, Flek bar,“ odtuším.

Všech deset lidí jde bez mrknutí oka za mnou.

Tenhle pocit mi vážně chyběl.

Cítil jsem se, jako generál po skoro vyhrané bitvě, která však ještě neskončila, protože i když to vypadá slibně, věci se můžou změnit z minuty na minutu.

„Ahoj Nikolasi, takhle se toulat, hned první den,“ ozve se potichu vedle mého levého ucha.

Vyletím ze židle do stoje.

Mí kamarádi překvapeně zmlknou.

„Co tu děláš?“ vyjevím se.

Jak ví, kde mě má hledat? Nedal mi fakt někam lokátor? Ale to bych přece musel vědět!

Nejsme ve filmu, bože.

„Ale no tak, lásko, přece si trval na tom, že mě představíš svým přátelům,“ usměje se jako nevinnost sama.

Nestihnu se ani nadechnout a přitáhne si mě do náruče.

„Co to plácáš?!“ zavrčím potichu.

Srdce mi buší, jako kdybych sprintem uběhl několik kilometrů.

„Chceš, abych jim řekl pravdu?“ zeptá se hlasitě a upře na mě svůj rádoby roztomilý kukuč.

Mám ho představit jako svého přítele? Zbláznil se?

Každý tu ví, že já s nikým nikdy nechodím.

Přiblíží se k mému obličeji. Dělí nás jen pár centimetrů.

Špičkou nosu mi přejede po tváři. „Rozhoduj se rychle,“ šeptne.

Mám co dělat, abych nevybouchl. Za prvé, mě jeho přítomnost uvedla do pohotovostní činnosti ve všech směrech. V kalhotách mám těsno a husinu musím mít i na nohách. Za druhé jsem vzteklý.

Vysmeknu se mu. „Takže tohle je… Radan… můj…“ loktem mě dloubne do zad, „přítel,“ dořeknu váhavě.

„Takže tohle je ta kočka!“ zajásá Lenka.

Evidentně není tak hloupá, jak jsem si myslel.

„Kočka?“ ušklíbne se Radan a propálí mě pohledem.

Poleje mě horko. Poprvé v životě se červenám.

„Niko se asi styděl přiznat, že se konečně usadil. Včera mi tvrdil, že chvátá domů za kočičkou,“ pokračuje dál ta zlobivá žena.

Zlá a zlobivá. Na holou by zasloužila.

Víc rudý už být nemůžu.

„Ach tak… jsem Nikův první přítel, nejspíš je to pro něj nové,“ kývne chápavě Radan.

Nevím, koho bych zavraždil raději.

„Takže to kvůli tobě tak radikálně změnil svůj vzhled?“ zajímá se ta potvora dál.

„Nejspíš,“ pokrčí ledabyle rameny Radan.

Nejspíš?!

„Hrozně mu to takhle sluší,“  přidá se i Alena. 

Všichni si mě prohlédnou od hlavy až po paty.

Tak to by už stačilo.

„Dobře, tak my půjdeme,“ usměji se na všechny.

Musíme pryč. Hned!

Je mi trapně. A to mi snad ještě nikdy nebylo. Dost nepříjemný pocit.

„Ale kdeže, když už jsem tu. Můžeme se zdržet,“ zabrzdí mé nadšení Radan, „nebo se za mě stydíš, Niko?“

Hluboce se nadechnu a otočím, abych mu věnoval svůj nejširší falešný úsměv, „samozřejmě, že ne.“

A jsem v řiti.

Tohle byl trest. Došlo mi to v podstatě hned. Tenhle anděl byl tak prohnaný a podlý, až jsem tomu nechtěl ani věřit.

Nevraživě pozoruji, jak se baví s mými přáteli.

Holky ho hltají, víc než červenou knihovnu.

Pche. Kdyby věděly nány, jaký to je ve skutečnosti hajzlík, určitě by na něj nekoukaly takhle unešeně.

Na kluky udělá dojem svými sportovními dovednostmi. Za normálních okolností bych se k uznalým prohlášením přidal taky. Ale takhle?

„Niko, co ti je?“ zajímá se Mirek.

„Nic, jen jsem trochu unavený,“ trhnu rameny.

„Včera jsem mu dal zabrat,“ usměje se nevinně Radan.

Vrhnu na něj pohled, který by určitě spálil i celý dům.  S ním to ani nehne.

Jen počkej! Dneska dám zabrat já tobě. Tohle si přepískl andílku.

Prej přítel. Chceš být? Tak prosím.

Opět se rozzáří a věnuje mi vyzývavý pohled, skoro jako kdyby četl mé myšlenky.

V ten den moje trpělivost dosáhla vrcholu a přetekla. Byl jsem naštvaný a chtěl jsem se pomstít.

„To byl ten tvůj trest?!“ vyletím hned, jak se za námi zavřou dveře mého bytu.

„Ano, svým způsobem,“ odpoví klidně.

Jsem strašně vzteklý. Vůbec netuší, co všechno tímhle jediným činem způsobil.

„Když už seš ten přítel, měl bys to dotáhnout do konce, nemyslíš?“ zasměju se téměř hystericky.

Nehne ani brvou. Nepodívá se na mě a dokonce si svlékne tričko, které přehodí přes opěrátko židle.

To je pro mě poslední kapka. Jeho stoický klid mě neskutečným způsobem irituje.

Kdo si myslí, že je?

Radane, do sprchy se jen tak nepodíváš!

Vždycky, když jsem naštvaný, jednám zkratkovitě.

Dojdu k němu a hrubě ho pohladím po zadku stále ukrytém v černých kalhotách.  Po tom nečekaném doteku s sebou prudce škubne. Využiji toho momentu překvapení a rychle mu obě ruce zkroutím za zády. Jednoduchým kopnutím do podkolení jamky se jeho tělo samo svalí na kolena. Trupem ho namáčknu do sedací části gauče.

Nebrání se. Vím, že by mě dokázal položit na lopatky, tak proč to neudělá?

Natisknu se na jeho záda svým tělem a uvolním pravou ruku, kterou neomylně zajedu mezi jeho půlky a začnu provokativně přejíždět přes látku kalhot.

„Tak co lásko, chceš to?“ zašeptám ironicky.

Stále se nebrání.

„Jen do toho… znásilnění ve tvém dlouhém trestním rejstříku chybí,“ odvětí přidušeným hlasem.

Cože? Znásilnění? To vážne nemám v plánu.

Překvapeně zamrkám a mimoděk povolím sevření a trochu se odtáhnu.

Jenže karma funguje někdy rychleji, než by člověk čekal. Vše se může obrátit proti vám. Měl jsem s tím počítat.

Využije toho. Vytrhne mi své ruce a než vůbec stačím zareagovat, prudce mě odstrčí, až se svalím na záda a jen těsně minu skleněný konferenční stolek.

Hlavou mi bleskne, že tohle není zrovna moc bojový prvek, na to, jaká je úroveň.

O pár sekund později mi dlaní pravé ruky tlačí na hrdlo a levačkou drží koule.

Ale tohle už je krapítek horší. Zvládnul mě znehybnit až moc rychle, na to, v jaké nepraktické poloze ještě před chvíli byl.

Má v hrsti hned dva nejcitlivější body. 

„Jaké to je?“ zeptá se s úsměvem.

„Dost… na… hovno,“ zasípu.

Špatně se mi polyká. Krůpěje potu si brázdí cestičku po mém zátylku a mé tělo ochromuje pocit strachu, který je v této situaci zcela přirozený, instinktivní, i když tuším, že mi nic neudělá.

„To chápu,“ kývne, ale stále lehce dlaní tlačí na můj ohryzek.

Není to vyloženě na umření, ale je to nepříjemné.

„Fajn… přehnal… jsem to,“ vydechnu trhaně.

Chvíli si vzájemně hledíme do očí.

Jasně, vychutnává si pocit mé bezmocnosti.

„Sice to není moc pěkná omluva, ale beru to,“ usměje se nakonec a stáhne obě své ruce.

Ale proč na mě pořád sedí?

„O co ti jde?“ vyjevím se, když se nade mě nakloní.

Jestli se svým zadkem posune ještě o kousek dozadu… nejspíš ho čeká kopec.

„Počínaje dneškem je to doufám naposledy, co si porušil pravidla,“ usměje se.

Jeho vlastní vůně skrytá pod jemnou kolínskou udeří na mé chřípí.

Vůně sexu. Přesně to mi připomíná.

„Vůbec nemáš tucha, co si tímhle způsobil,“ ušklíbnu se.

Rukou neomylně hrábne do mého těsného rozkroku.

„Ale mám,“ zasměje se pobaveně.

„Nemluvím o své erekci, mluvím o tom, co jsi řekl v tom baru!“ prsknu a škubnu celým tělem, abych ho setřásl.

Samozřejmě, že marně. Je jako hodně těžké a velké klíště. 

Jeho pobavený úsměv znamená jediné, věděl, na co narážím.

Nesnáším, když si lidé záměrně hrají na blbé.

„Proč?“ zajímá se.

Jen se nedělej. Víš i tohle.

„Protože já nikdy s žádným klukem nechodil. Zkazils mi mojí reputaci!“ vysvětlím naštvaně.

„Já bych řekl, že spíš stoupneš v ceně,“ nesouhlasí.

„Cože?“ vyjevím se.

„Tak se na mě podívej… to co máš obvykle v posteli, mi nesahá ani po kotníky,“ odpoví sebevědomě.

Normálně mi došly slova.

A co hůř, nejspíš to bude pravda.

Do háje!

V ten den jsem se rozhodl dodržovat jeho pravidla. Následující týdny jsem poctivě chodil do školy, včas domů, učil se s ním a i trénoval. Došlo mi, že jestli se ho chci zbavit, musím na to jít oklikou.

Pátek pro mě znamená volno. Radanovi jsem řekl, že půjdu do klubu a vrátím se o půlnoci jako popelka.

Dovolil mi to. Aby taky ne, nikde jsem nebyl dobré tři týdny. Takže od té doby, co se chovám, jak si milostpán přeje.

Jen jsem mu nezmínil, že ne sám. Ale o tom se v pravidlech nemluvilo.

„Huh… ty máš spolubydlícího?“ vyjeví se Radek. Vysoký blondýn, kterého jsem dnes sváděl skoro celý večer.

Normálně bych se na to vykašlal a raději šel po snazším cíli.

Jenže mi v hlavě furt znějí ta Radanova slova, kterak mu mí sexuální partneři nesahají ani po kotníky.

Tak teď zírej Radane!

Tohle není jen obyčejný Andílek ale vyloženě bůh. Číší z něj sexappeal všemi směry.

„Nevšímej si ho,“ poradím mu a za ruku ho dotáhnu do svého pokoje.

Pohlédnu za sebe ke stolu a překvapeně zamrkám.

Radan se usmívá?

Pche. Jsem si jistý, že ještě před chvílí se tvářil překvapeně.

Stěny jsou tu tenké. Užije si to s námi.

Myslel jsem si, že když už nic jiného, z jeho tváře konečně zmizí ten klidný výraz… aspoň na chvíli.

„Neboj se… nedrž to v sobě,“ pobídnu Radka, který se kouše do ruky ve snaze zadržet vzdechy.

To je přesně to co nechci. Tichý sex.

Kdepak. Musím z něho dostat víc.

Jednou rukou ho chytím za rameno a druhou za bok. Přetočím ho na břicho a vzápětí chytnu obě jeho zápěstí, přičemž to jedno prvně odtrhnu od jeho úst, abych ho přitáhl k sobě a dostal se hlouběji.

Hned, co začnu tvrdě přirážet, přestane se kontrolovat.

Jeho hlasité vzdechy se nesou místností.

Navzdory tomu, že nejsem sadista, lípnu Radkovi pár mlaskavých ran přes zadek.

Efekt to má obrovský.

Nejenže u toho slastí vzdychá víc, než placené štětky, ale navíc se kolem mě krásně stahuje.

Možná to zkusím i příště.

Jenomže to jsem se přepočítal. Radan se nenechal vykolejit tak snadno.

„Užil sis?“ ozve se vedle mého pravého ucha Radan.

Úlekem nadskočím. Byl jsem zamyšlený. Ani jsem si nevšiml, že se přikradl za moje záda.

„Já ano, a ty?“ zeptám se s neskrývanou škodolibostí.

Položí mi ruku na zadek.

Cože?

„Raději bych slyšel tebe, než toho Kena…“ zašeptá a jeho dech mě zašimrá na rameni.

Cítím, jak se mi chloupky v zátylku staví do pozoru.

Vytřeštím oči na své ruce, které se chvějí víc, než je zdrávo.

„Co?“ vydechnu šokovaně a otočím se čelem k němu.

Je blíž než jsem čekal.

„A teď kdo je tu ten překvapený…“ věnuje mi zářivý úsměv, „jestli mě chceš dostat, zkus přijít s něčím kreativnějším,“ dodá a já si všimnu malé, skoro nezřetelné pihy, kterou má pod levým okem.

Nechci si všímat takových kravin.

Svým přátelům jsem nakonec řekl, že jsme se rozešli, protože se na něj pořád ptali. Odpálkovával jsem jejich dotazy skoro dva týdny. Jenže jsem potřeboval mít alespoň jednoho člověka, se kterým bych mohl otevřeně mluvit.

 „Chůva?“ vyvalí oči Milan a začne se pobaveně smát.

„To říkám já, otec ho nazval i ochráncem, chápeš to?“ prskám.

Alespoň, že jemu se mohu svěřit. Vím, že to nikde nebude povídat.

„A kdy máš být doma?“ zajímá se pobaveně.

„Za hodinu,“ protočím oči.

„Teda! Až do pěti? To máš kratší vycházky, než já, když mi bylo šest,“ vyprskne smíchy.

Hrozná sranda.

„Tak raději pohni, ať stihneme aspoň jedno kolo,“ pobídnu ho nevrle.

„Ještě moment, je gay?“ zarazí mě.

Stáhnu své ruce z jeho pozadí.

„Myslel jsem si, že ne. Ale začínám o tom pochybovat,“ odvětím.

„A když jo, co uděláš?“ zeptá se a zkoumavě si mě přeměří.

Vím, co bych chtěl, ale přesně to nesmím.

Došlo mi, že se musím zeptat přímo u zdroje. Měl jsem z odpovědi strach, ale jak to tak bývá, zvědavost byla silnější.

„Co ti je?“ zajímá se Radan, když se mnou snad po padesáté praští o žíněnku.

Od rozhovoru s Milanem mi vrtá hlavou stále jedna a ta samá věc.

Už to bude týden.

 „Nic,“ odtuším a odvrátím zrak, což jde dost blbě, protože na mě leží.

Musím myslet na něco nechutného. Je až moc blízko. Rozhodně nepotřebuji ukazovat, víc než doposud, jak na něj moje tělo reaguje.

„Jsi až podezřele poslušný. Celý týden ses se mnou nehádal a dokonce si ani nevymyslel žádnou kravinu. Povídej, co tě žere?“ nedá se a zapře své čelo o mé, takže mu hledím přímo do očí.

Z jeho úst to zní fakt hrozně.

Úplně jsem při samém zjišťování, jak si stojí on, zapomněl, kdo jsem já.

Nějak moc se mi dostává pod kůži. 

„Seš gay?“ zeptám se a zčervenám.

Do prčic. Vážně nemám rád, když mi hoří tváře, aniž by k tomu byl důvod. A ten vážně nemám, je to normální otázka. Kde jsem k tomuhle zlozvyku přišel?

„Chápu… tak o to tu jde. Dal jsem ti nějaké signály?“ zajímá se s úsměvem.

Idiot. Prej signály, jsem snad rádiový přijímač?

„No… chováš se divně,“ odpovím.

Není snad vůl, musí vědět, jak se občas prezentuje. To by zmátlo každého. Vždyť se bez problému tvářil jako můj přítel. Sáhnul mi na zadek a dokonce i mezi nohy. On celkově nemá problém sáhnout kamkoliv.

Je nebo není? A když jo, co se změní?

„A pokud ano, co se stane?“ zeptá se vážně. 

Že by telepatie?

Nic. Nesmí se stát nic. Takže, co řeším? Já jsem já.

Prudce ho ze sebe schodím.

„Co by se stalo? Nic! Ty vůbec nejsi můj typ!“ zavrčím.

Přesně tak. Je to prostě jen otcův čmuchací pes.

Nicméně já vím, že lžu a on taky. Co na tom sejde.

V ten den už mnou o žíněnku nepraštil. Vztek mě na chvíli učinil neporazitelným.

„Tvůj otec je rád, že se tak snažíš,“ kývne na mě s úsměvem Radan a začne sklízet učebnice i s poznámkami.

Jo, protože Radan mu všechno poslušně hlásí. Beztak chválí jen jeho, za to, že mu má převýchova tak jde.

„Ten je mi fakt u prdele,“ odfrknu si.

Najal si na mě stalkera a nastěhoval mi ho až do bytu. Od té doby se neobtěžoval ani ozvat. Je to přesně sedm týdnů.

„Nemluv tak ošklivě, tvůj otec je…“

„…skvělý v práci, ale jako manžel a táta úplně k hovnu,“ přeruším ho.

Co to plácám? Proč mu to vůbec říkám?

Měl bych mlčet. Obvykle nad tímhle nepřemýšlím.

Tak proč chci pokračovat dál...

„Znáš ho vůbec? Víš, jen to, že je workoholik, jak prase a evidentně mu to jeho ředitelování jde. Jen zbouchnul mojí mámu a pak se na nás krásně vysral. Nejspíš si myslí, že peníze a kariéra jsou všechno. A víš, co je nejvtipnější? Víc než polovina, z toho co vlastní, je jen dědictví. Vlastně to ani nevydělal. Přišel k tomu, jako princ ke kralování a od té doby se podle toho chová. Matka má už deset let milence, prej služební cesty…. hovno, jezdí za ním, protože je určitě lepší, než můj fotr. Tohle je totiž ta pravda, o které ty nevíš. Vlastně netuším, proč jsou spolu. Táta šuká svojí mladou sekretářku. Doma se tváří jako šťastný pár. Pro mě za mě, když jim to vyhovuje. Jenže já nejsem jako on, rozumíš? Nechci být ředitelem, nezajímá mě obchod… od malička mě vedli k tomu, že jednou převezmu celou firmu. Ale ptal se mě někdo, jestli chci? Ne. Proč taky. Dokonce mám i nevěstu, sranda, co? Já, gay. Vezmu si bohatou kačenu, která je dcerou jednoho z největších akcionářů v otcově firmě. Protože je to výhodné. Co jiného. Proto se snažím užívat toho, co mám teď, než se ze mě stane podobná kreatura jako je on. Mašina na prachy. Pche, Radane seš stejně chytrý, jako blbý. Klidně si stanovuj pravidla. Už nemám problém, ale až tě otec ze svých služeb propustí… rozhodně ho poslouchat nebudu. Ještě mu chci zavařit, než se zachovám, jako správný syn.“

Zůstaneme na sebe šokovaně zírat. Tak já si tady vylévám srdce zrovna jemu. 

Snad poprvé je Radan neschopen slova.

Potom, co se konečně sebere a nadechne v odpověď, vystartuji k sobě do pokoje. Nemám v plánu to dál pitvat. Ne dnes.

Ani nechci lítost.

Nejsem jí hoden.

Jen… co?

Vzít mu iluze. Vzít sobě iluze. Vidět věci, tak jak jsou. Skutečně.

Asi ten jeho pobytu se mnou vážně k něčemu je. Jen jestli je to pro mě dobré.

Nikdy jsem tohle nikomu neřekl. Nejspíš jsem to ani říkat nechtěl. Radan ze mě postupně vychovával citlivku. Mé bezstarostné namyšlené já se začínalo ztrácet. Vlastně jsem si pomalu uvědomoval, že to byla jen maska. Začalo mě to děsit. A to jsem ještě netušil, co všechno přijde.