Zvedne zrak a propálí mě modrým pohledem.

„Niko… pojďme to tady ukončit.“

Vyjeveně ho pozoruji.

Prosím?

„Ukončit? Vždyť ještě ani nic nezačalo…“

Věděl jsem, že to jednou přijde. Jen ne tak brzy.

Ucítím tlak v očích.

„Ano ukončit,“ potvrdí.

Já slzím? Já?!

Otočím se k němu zády a zuřivě mrkám ve snaze ty slané potvory, které se mi derou do očí snad prvně v životě, zahnat.

Nějak moc nových emocí za jeden blbej den.

Za jeden hloupý půlrok.

„Všechno je s tebou poprvé… hrůza,“ postěžuji si a snažím se znít co nejvíce ironicky, ale i tak mluvím jako při senné rýmě.

Položí mi ruku na rameno.

Projede mnou vztek a já ihned zareaguji. Otočím se, zaberu levou rukou jeho pravačku, pravou mu obtočím pod levým podpažím a přehodím ho přes bok na zem přímo na travnatý povrch vedle chodníku.

Vyhekne a vytřeští na mě zrak.

Prudce vydechuji. Není zrovna peříčko, ale adrenalin udělá hodně.

„Málo si vysunul pánev, netáhnul si mi pravou ruku až za sebe a ještě si pozdě předklonil hlavu. Vlastně si to provedl skoro celé špatně, a kdybych ti nepomohl, vůbec tady takhle neležím. Trénujeme už dlouho, jak to že neumíš tenhle základní chvat, který je navíc prvkem obyčejné sebeobrany?“ začne mě k mému čirému překvapení peskovat.

Nedělá si ze mě náhodou dobrý den? 

Zapře se rukama za hlavou a vymrští se do stoje.

Opráší své tělo s pohledem upřeným do mých očí.

„Spolknul sis jazyk?“ zavrčí, když se nemám k reakci.

Haha. To je snad vtip.

„Vážně jsem nad tím nepřemýšlel,“ odfrknu si.

„Ale přehod přes záda bys měl umět, ať se cítíš jakkoliv. Zrazený, ublížený, naštvaný… je to jedno, musíš to zvládnout,“ odpoví s káravým pohledem.

Aha… tak takhle se říká všem emocím, které mnou teď otřásají.

Připadá mi, že je jich mnohem víc.

Někde v koutku mojí duše pořád zůstala kapička naděje, že jde jen zase o nějaký jeho trest, že se usměje a řekne: já jen chtěl vědět, jak moc vážně náš vztah bereš. Jenže já žádná pravidla neporušil. Už dlouho ne.

„Takže si neděláš prdel. Vážně chceš teď řešit sebeobranu?!“ zavrčím.

„Máš pravdu. Odbíhám od tématu,“ uzná a překoná třímetrovou vzdálenost mezi námi. Chytí mě za bradu.

Odolám chuti ho k sobě přitáhnout ještě blíž a hlasitě polknu.

„Pomohl sis, když si se mnou takhle praštil… ulevilo se ti?“ usměje se smutně.

„Ani ne,“ odfrknu si a zabrousím pohledem k jeho ústům.

V hlavě mi proletí včerejšek a dnešek.

Vlastně mi celou dobu naznačoval, že se blíží konec.

Naše vášnivá noc… byla jen dárkem na rozloučenou.

Už chápu Milanovi hloupé dotazy, protože on tušil, co já vidět nechtěl.

Žil jsem si svůj jednodenní sen a ignoroval veškeré skutečnosti.

Ale i kdybych s tím počítal. Dokázal bych něco změnit? A chtěl bych vůbec?

Myslím si, že andělé jsou monstra. Vypadají téměř jako lidé ale mají křídla. Jsou to magická stvoření a často se objevují v poezii. Přináší do života radost, ale určitě i smutek. Ale hlavě, když přijdou… vždycky se něco změní. A já se změnil.

„Nerozumím tomu. Říkal si, že chceš všechno… a já včera souhlasil… a najednou je ti to málo?“ zeptám se přímo.

Normálně bych se na to vykašlal a ještě mu řekl dost neslušných věcí.

Hrůza. Kam jsem to dopracoval, za pouhý půlrok?

Nejsem tím, kým jsem býval.

Chtěl bych být vzteklý. Chtěl bych se na něj zle usmát a mávnout nad tím vším rukou.

Jenže nemůžu.

Přitáhne si mě k sobě a jednu ruku obtočí kolem mého pasu.

Druhou mi položí na tvář.

Jsem si jistý, že takhle se nechovají lidé, co chtějí všechno skončit. Je snad padlý na hlavu? Nebo se v nebi vztahy ukončují jinak?

Eh. Vlastně to ani nebyl vztah.

„Jenže ty mi nemůžeš dát všechno Niko. Máš naplánovanou budoucnost. Jsem si jistý, že jí nehodláš změnit. Nemám pravdu?“

Hledíme si do očí.

Srdce mi buší tak prudce, že to musí slyšet.

Vzdát se? Kvůli němu?

Já nemůžu.

„Ne. Nehodlám měnit svůj plán,“ odpovím a vymotám se z jeho náruče.

Prej svůj. Kéž by. 

Odvrátím zrak a zavřu oči.

Dýchat hlavně dýchat.

Během jednoho dne jsem se s někým dal dohromady, prožil téměř nezapomenutelný sex a ještě se stačil i rozejít.

Slušný skóre. Na to, že jsem ve vztazích amatér.

A co je nejhorší... bolí to. Vážně jo.

Jak jednou projevíte své city… blbě se to bere zpátky. Jak k někomu často mluvíte upřímně… už se z toho stane zvyk a špatně se pak lže.

„Věděl si od počátku, že mám snoubenku a i tak si mě chtěl. Teď si najednou změnil názor. Ze dne na den. Není to divný?“ promluvím potichu.

„Dobrá otázka,“ zasměje se, „upřímně myslel jsem si, že budu mít víc času na to tě pobláznit a ty sám se pak rozhodneš jinak.“

Ach tak.

Já zapomněl, že je anděl jen na povrchu.

A v posteli.

„Takže se tu vlastně dobrovolně přiznáváš k manipulaci,“ protočím oči a popotáhnu.

Pecka. Jako malý usmrkanec.

„Ano. Mám tě tak rád, že jsem ochoten použít i nečestné způsoby hry,“ odpoví a tiše se zasměje.

„Přijde ti to vtipný? Předpokládám, že víš něco, co já ne. To táta, že?“

Nadechnu se a stočím k němu pohled.

Jak jinak by věděl, že nemá dost času na svoje proradné techniky.

Měl jsem se zeptat už včera, o čem mluvili. Dal mi možnost.

„Máš pravdu, ale víc ti poví sám,“ přizná a mrkne na hodinky, „měli bychom jít,“ dodá a vyrazí směrem k parkovišti.

„Ale já ještě mám otázky!“ zavrčím a doženu ho.

„Tak ty si nech na jindy.“

Takže dnešek není našim posledním společným dnem?

„Mám námitky…“ začnu, ale mrštně mě chytí za ruku a přitáhne k sobě tak blízko, že se mi zastaví krom přívodu kyslíku i srdce.

Uh…

Skvělý. Zmlknul jsem. Přesně to chtěl.

Syčák.

 „Zamítá se,“ vydechne a nechá mě tam stát s nechápavým výrazem ve tváři.

Opravdu se v tomhle neorientuji. Potřeboval bych minimálně buzolu.

Celou cestu k našim jsme absolvovali v náladě, která mi byla za ten půlrok víc než blízká.

„Nechci tohle,“ zavrčím a přeladím.

„Ale já jo,“ odpoví a přepne zpět.

„To normálně posloucháš takový blbiny?“ vyjevím se a zase tam hodím rock.

„Ne, ale dneska chci romantiku,“ trvá na svém.

Jaká ironie!

„Hrůza,“ ulevím si a autem se opět rozehraje úžasný hlas Axle Rose.

Auto s sebou prudce škubne a mě poleje děs.

Chytím se za boční držátko.

„Co to děláš?!“ zařvu na něj a v panice hledím před sebe.

Přepne radio zpět na teskný song.

Panebože, který chlap poslouchá Céline Dion?

Beztak mi to dělá schválně.

„Já nic, jen si uvědom, že řídím. Moje auto, moje pravidla.“

Pravidla sem, pravidla tam. Kašlat na ně!

Naštvaně zavrčím a s narůstajícím tlakem poslouchám, jak se hlasitě směje.

Nejhorší je, že mi naše žabomyší války budou určitě chybět.

Proč hned myslím na nejhorší?

Řikal přece, že ptát se můžu jindy.

Určitě ho ještě pár dní budu mít nakvartýrovaného u sebe v bytě.

V hlavě jsem měl výstražný signál, jenže jsem nebyl schopen určit, na co si dát pozor.

„… takže proto jsme vybrali tvůj druhý návrh…“

Jsem jako na trní už dobrou hodinu a půl.

Vřele nás přivítali s večeří hodnou pro královský bál.

Tak nobl až je mi špatně.

K mé maličkosti prohodili pár zdvořilých dotazů a pak se otec začal bavit s Radanem o práci.

A baví se o ní furt.

Leze mi to krkem.

A do toho máminy divné pohledy.

„Vážně budeme pořád řešit tvoji zpropadenou firmu?!“ nevydržím.

Ticho.

Máma na mě udiveně pohlédne ve stejnou chvíli, jako otec.

Jen silou vůle neprotočím oči.

„Bude to jednou tvoje firma. Měl by ses začít více zajímat,“ namítne táta.

Děkuji, ale to mě ani nehne.

„Jo, máš pravdu. Jednou jo… ale ne hned zítra, takže mi s tím teď nezatěžuj život,“ odfrknu si.

Zbrunátní. Nejspíš se cítí ponížen, protože jsem na něj takhle drzý před Radanem. Jako kdyby ten mě neznal a nevěděl, že se takhle chovám normálně. V podstatě.

Akorát se nadechuje, že mi odpoví, když mu máma položí dlaň na zápěstí. „Nech toho. Vaše osobní spory si můžete řešit v klidu mezi čtyřma očima, že Radane?“

„Ano,“ kývne ten a nasadí zdvořilý úsměv.

Střelíme po sobě pohledem ve stejnou chvíli.

Hlavou mi proběhl jeho výraz v momentě, kdy dosáhne vrcholu. V dané situaci opravdu hodně nepatřičné myšlenky.

Mé tváře poleje červeň.

Sakra! Nesnáším flashbacky. Teď na ně není čas.

„Ach Niko, mám pro tebe příjemnou novinku…“ přeruší tok mých myšlenek máma.

Novinku? Příjemnou?

Zase se zvláštně tváří.

„Tereza se brzy vrátí z Anglie, úspěšně dokončila studium,“ oznámí mi.

Zkoprním. Už?

„Aha,“ vydechnu a horečně přemýšlím co ještě dodat.

Nejraději bych řekl, ať si tam klidně zůstane do konce života.

No, nevím, jak by na něco takového reagovali.

„Chci říct, že to rád slyším,“ opravím se, ale zním spíš, jako když přeji upřímnou soustrast.

Radan mě pod stolem lehce nakopne.

„Ehm, proč ste nás sem vlastně pozvali?“ zeptám se a střelím po něm pohledem.

Já vím, otázka měla znít: Ano? V tom případě, kdy si jí vezmu?

Neujde mi, jak se po sobě rodiče podívají.

Je to celý divný už od začátku.  

„Niko, už si udělal velký posun ve svém životě, proto jsme se shodli, že už nepotřebuješ, aby na tebe Radan dohlížel. Vím, že i pro Radana to jistě muselo být náročné. Tahle večeře je vlastně jistým projevem díků, za jeho pomoc,“ vysvětlí otec.

Projev díků? Bože, tohle ještě někdo používá?

Proč na mě zase tak civí?

Co čekají, že řeknu?

Došlo mi, že Radan věděl o návratu Terezy i o tom, že jeho role opatrovníka končí. 

Měl bych být šťastný. Vždyť jsem přeci sám tvrdil, že žádnou chůvu nepotřebuji.

Jenže teď je to jiné.

Hlavou se mi prožene tuna odpovědí.

Nechci, aby Radan odešel.

Stále potřebuji dozor tati, byl to skvělý nápad.

A co takhle, že bych si místo Terezy vzal Radana?

Nahlas samozřejmě neřeknu nic z toho.

Pod jejich bedlivým pohledem nasadím hraný šťastný výraz.

„Ach. Takže konečně nebudu mít chůvu za zadkem!“

Začíná mi být zle od žaludku.

Mám zpocené dlaně a v krku sucho.

Nakloním se pro sklenku s vodou.

I mé polykání je právě hlasité.

„Niko, co takhle říct konečně pravdu?“ mrkne na mě máma.

Ona mrkla…

Jo, to je vcelku běžný jev. Lidé to dělají.

Ale obsah jejích slov mě šokoval.

Rozkašlu se.

Úkosem pohlédnu na Radana, který vypadá stejně překvapeně jako já, jen s tím rozdílem, že jemu nemělo co zaskočit, takže se přitom neklátí jako při záchvatu.

Pouze strnule sedí.

Táta se probere první a začne se zvedat, jen na něj mávnu rukou. „To… není třeba…“

Vodu z plic jsem vykašlával dobré tři minuty. Ale nechtěl jsem pomoci. Naopak, vcelku se mi to hodilo. Potřeboval jsem získat čas, abych si své myšlenky alespoň trochu srovnal v hlavě.

„Nevím, o čem mluvíš,“ odvětím nakonec.

Jsem asi v pěkný rejži.

Radan mu řekl o mé orientaci? Naschvál?

Opravdu z toho nemám dobrý pocit.

„Vážně ne?“ nadzvedne překvapeně obočí otec.

Jo vážně.

Nemám šajna.

Nebo spíš nechci mít.

„Takže se mám zeptat Radana?“ usměje se otec.

Přesně tenhle výraz mívá, když někoho obelstí.

Spadne mi kámen ze srdce, takže Radan nejspíš božkou nekápl.

Vzápětí mi dojde další věc.

Pokud je to tak... vlastně jsme v rejži oba. Já i Radan.