„Ahoj, ty se vážně rád vystavuješ, co?“ rýpnu si.

Radan mi zase stojí nahý u sporáku.

Chtěl jsem jít do koupelny.

Místo toho zírám na jeho pozadí ukryté v boxerkách.

 „A ty máš pořád strach o mé zdraví?“ oplatí mi stejným tónem.

Přejedu pohledem jeho vypracovaná záda, která mají dokonalý tvar „V“.

V podstatě je to anděl… má ukázková „křídla“.

A ten úzký pas… pastva pro oči.

„Ne, nemám. Ale víš, že jsem na kluky. Bylo by od tebe přinejmenším zdvořilé na sebe něco hodit,“ objasním.

Není přímo namakaný, jako ti bouchači, co občas potkávám u vchodu do baru. Je štíhlý a vyrýsovaný. Naprosto ideální.

Jeho skvělé postavy si musí všimnout každý. Teda pokud zrovna není inverze.

Otočí se na mě s dvěma talíři v ruce.

Automaticky se posadím ke stolu a málem uznale hvízdnu, když přede mě položí lákavě vypadající palačinky. Dokonce se zmrzlinou.

Koupelna počká…

„Říkal jsi, že nejsem tvůj typ,“ pokrčí ledabyle rameny.

Ach. Taky fakt. Ve skutečnosti je, ale nemá být. Všechno se tím akorát komplikuje.

„To máš pravdu, ale díky tobě si ani nemůžu pořádně užívat. Ty tvoje debilní pravidla mi to znemožňují, takže se nediv, až se na tebe jednou vrhnu,“ ušklíbnu se.

Zadívá se na mě.

Lžící nabere zmrzlinu a vloží si jí do úst, aby jí rychle zase vytáhl. Tento pohyb dovnitř a ven zopakuje několikrát.

„Pokud vím, tak sex jsem ti nezakázal,“ zasměje se.

Jazykem důkladně slízne poslední kapičky sladkého pokladu.

Cítím napětí v kalhotách.

„To je pravda,“ odkývnu s myšlenkami jinde, protože normálně bych se hádal.

Ano, chci být tou zmrzlinou.

„Tak vidíš, jen vesele do toho,“ pobídne mě s lehkým zamrkáním.

A teď co má na mysli? Mám se vrhnout na něj?

Ten kluk si koleduje. A to hodně.

Od té doby, co jsem mu řekl o svém otci, jsme se k tomu nevraceli. Ale stále to viselo ve vzduchu. Cítil jsem to z každého jeho starostlivého pohledu. Nesnášel jsem ten pohled.

„Měl bys svému tátovi říct, že nechceš firmu převzít,“ řekne Radan a upře na mě svůj modrý pohled.

Kde k tomu tak najednou přišel?

Vždyť řešíme cenovou elasticitu!

„Ne,“ odtuším.

„Proč?“ zajímá se a položí učebnici ekonomie před sebe.

Věděl jsem, že se k tomu jednou vrátíme.

Vydržel k tomu nic neříkat celý týden.

„Protože počítám s tím, že jednou budu generálním ředitelem,“ odvětím a zahledím se do poznámek.

Jen si do té doby, než se to stane, chci užívat.

To je celé.

„Třeba by to pochopil. Nikdy ses ho na to neptal, nemůžeš vědět…“

„Ale můžu!“ přeruším ho, „prostě to nech být, je to tak jak to je. Nechci se o tom bavit, a víš co? Nemám už teď ani náladu se učit. Jdu ven, do baru a jdu se opít. Doufám, že s tím nemáš problém, zkusím se vrátit do jedné,“ oznámím mu.

Naštěstí mi nebrání.

Při odchodu mě provází jeho smutný pohled.

Nesnáším lítost.

Vůbec tomu nerozumí. Nedělám to kvůli otci, slíbil jsem to dědovi.

Ten slib mám v plánu dodržet. 

Ale nikde není psáno, že předtím nemůžu otce trochu potrápit. 

Naštval mě, a když jsem naštvaný, jednám zkratkovitě. Chtěl po mě, abych dodržoval pravidla. Jenomže já k tomu neviděl důvod.

„Ty?“ vyjevím se nehraně, když spatřím Radana.

Trošku jsem to s alkoholem přehnal a zase jednomu týpkovi napravil fasádu.

Opět jsem skončil na policejní stanici. Naštěstí mi můžou prd, první ránu dal on.

Musím říct, že ještě teď se cítím naprosto skvěle.

Ten adrenalin mi chyběl. Úplně mi to dobilo baterky. Pomalu líp než sex.

„Ano, já. Tvůj otec nemá čas,“ odvětí a sjede mě pohledem od hlavy až po paty.

Musím vypadat skvěle.

Roztrhané tričko. Celý od krve. Fialový monokl vetší než talíř.

Snad poprvé v životě jsem schytal hned dvě rány, a navíc do stejného místa.

„Chápu, vlastně ti předal žezlo. Takže Radánku, můj nový tatínku, bude ti vadit, když ti ho někdy narvu do análu?“ ušklíbnu se.

Jsem opilý. Nejspíš právě kvůli tomu mi ten zmrd dovedl uštědřit dvě rány do obličeje.

Neměl si otvírat hubu na mého malého zajdu.

Celý večer jsem ho balil, a on mi ho jednou větou odehnal.

Prej, že mám žárlivého přítele. Já a přítel. Pche! Jak byl pak překvapený, když jsem ho vyprovokoval ke rvačce.

Kretén. Co čekal.

Jsem si jistý, že on chůvu nemá, takže si tu ještě chvíli posedí.

„Jdeme domů,“ pobídne mě Radan a přejde moji poznámku.

Dobře udělal. Mám vážně hádavou náladu.

Ještě se otočím a vrhnu vítězný pohled na Lea, či jak se ten idiot jmenuje.

A máš to!

Divil jsem se, že mě nějak nepotrestal. Ovšem, mělo mi dojít, že jen vyčkává, kdy provedu další hloupost, aby si mě pak mohl pořádně vychutnat.

„Já… se udělám, jestli nezpomalíš…“ vydechne Milan do polštáře.

Skloním se a políbím jeho odhalenou šíji.

Byl skvělý nápad přivést ho k sobě domů. Právě jsem se měl učit.

Haha. Radan si bude muset počkat. Jsem zvědvý, jaký trest vymyslí. 

„Klidně… se udělej… ale já nepřestanu,“ odpovím trhaně.

Narovnám se, chytnu ho za boky a začnu přirážet s ještě větší intenzitou.

Prudké rozražení dveří mě donutí zkoprnět.

Milan mě v sobě bolestivě sevře.

Překvapeně otočím hlavu ke dveřím.

„Radane?“ vyjevím se nehraně.

Jeho vůbec netrápí, že tu právě souložíme?

Měl jsem zamknout sakra! Jenže koho by to napadlo?!

„Teď se máš učit,“ pronese klidně a významně si rukou poklepe na hodinky.

Milan mě z toho šoku sevřel tak těsně, že mám ptáka jak ve svěráku.

Přehodím přes jeho záda a zároveň místo, kde jsme právě jedním člověkem, aspoň deku.

„Vypadni!“ osopím se na Radana a kdybych nebyl uvězněn, už mu dělám z obličeje fašírku.

Takováhle varianta trestu mě vážně nenapadla.

„Ne, ty pojď do kuchyně. Tvůj kamarád klidně může dvě hodinky počkat, ne?“ usměje se mile.

S údivem sleduji, jak dojde až k nám.

Skloní se k Milanovi, jenž je stále na všech čtyřech a klepe se jako ratlík.

Tázavě zvedne obočí, „Nemám pravdu?“ zeptá se ho s líbezným úsměvem.

Mám co dělat, abych nezačal úpět bolestí. Tuhle radost mu neudělám!

Milan samozřejmě neodpoví. 

„Děláš si kozy?!“ vytřeštím na Radana oči a levačkou do něj strčím, díky čemuž se prudce pohnu. Zabolí to. Místo bolestivého vydechnutí si zkousnu spodní ret.

Tohle jsem snad ještě neviděl.

Milan je hrozný stydlín. Jestli kvůli němu přestaneme být kámoši s výhodami… nevím, co udělám.

„Ne. Máme jasná pravidla, klidně si ho píchej do aleluja, ale až po šprtání,“ pokrčí rameny.

Baví se. On se regulérně baví.

Viděl někdy někdo většího hovado?

Milan mě svírá čím dál víc, tímhle tempem mi ho přeštípne. A co hůř, moje erekce nechce polevit. Bůhví, jestli by to pomohlo.

„Tak odejdi a já do pěti minut přijdu,“ požádám ho rezignovaně.

O své nádobíčko bych vskutku nerad přišel.

„Do dvou,“ ušklíbne se.

Dost okatě mě sjede pohledem a odkráčí.

Je vynalézavý. Parchant. Tohle jsem vážně nečekal.

V ten moment jsem pocítil dva protichůdné pocity. Vztek a stud. Styděl jsem se, že mě takhle viděl a co hůř, vůbec jsem nerozuměl tomu proč.

„Co děláš?“ zajímá se Radan.

Stoupl si za mé záda. Nemám rád, když tohle dělá. Přijde mi, že vnímám jeho přítomnost ještě intenzivněji.

„Učím se, nevidíš?“ odfrknu si.

Dělám, co mi řekl. Tak trochu.

Milan předevčírem zmizel tak rychle, že si tu zapomněl i boxerky s tričkem.

Ale stále mě odmítá vidět. Dám mu chvíli čas, než ten „nejtrapnější“ zážitek svého života, jak to nazval, vstřebá.

 „Aha,“ řekne jen a já uctím ruku na svém rameni.

Jeho vlasy mě zašimrají na uchu.

„Poradím ti…“ šeptne, jeho dech mi ovane ucho a mě se zježí chlupy na zátylku, „nečti vzhůru nohama, zbytečně si to stěžuješ,“ dodá.

Zaostřím na písmenka před sebou. Má pravdu.

Aspoň, že si nevšiml toho mobilu.

„A ten telefon… si když tak vypůjčím,“ oznámí mi a bez ostychu mi hrábne přesně mezi nohy, kde mám schovaný pod knížkou svůj dotykáč.

Takže všiml…

Prsty lehce zavadí o můj rozkrok. Určitě schválně.

I tak… jen letmý dotek a už mi stojí.

Jsem tak v šoku, že nejsem schopen mu odporovat. Vyhodil mě z konceptu.

Uchechtne se a odkráčí.

Tak čí trpělivost se ve skutečnosti zkouší? Jeho nebo má?

Nakonec mi došlo, že se mi Radan dostává pod kůži čím dál víc a já s tím nebyl schopen nic udělat, ačkoliv chtít jeho, znamenalo položit dobrovolně hlavu na špalek. Trávil jsem s ním až moc času.

„Jdeš pozdě!“ vyčte mi Radan.

Vrhnu na něj nechápavý pohled.

Mám tu Tadeáše. Po čtrnáctidenní sexuální frustraci první ucházející úlovek.

Milan mě stále ignoruje. 

„No a? Jen o půlhodiny! Ty naděláš,“ odfrknu si.

„Něco jsme si řekli ne?“ odpoví klidně.

Hlavně že tu zase stojí jen v boxerkách.

Exhibicionista.

„Ano, že mám přijít v jednu. Je půl druhý… akademická půlhodinka,“ zasměji se.

Mám trochu upito.

Sjedu jeho skoro nahé tělo od hlavy až po paty.

„V žádném případě. Ty!“ ukáže prstem na Tadeáše, „ven!“ zahřmí.

Překvapeně zamrkám.

Cože?

Vybuchnu smíchy.

„Co zkoušíš? Tohle je můj byt. Nemáš žádné právo odtud kohokoliv vyhazovat,“ směji se pobaveně.

Přistoupí o krok blíž. Vůně sprchového gelu mě udeří do nosu.

Zalapám po vzduchu.

„A ven!“ zopakuje s větší razancí.

Chytnu Tadeáše za ruku, ale vykroutí se mi a omluvně se usměje.

No to snad ne! Přece nebude poslouchat tohohle rádoby drsného andílka!

„Počkej, vůbec ho…“ začnu, ale než dopovím, už se za ním zaklapnou dveře.

„Tak ti teda děkuju,“ protočím oči, „seš hrozný kazišuk!“ ulevím si.

Radan vyprskne smíchy.

Kretén. V podstatě jsem mu každý nápad na trest strčil až pod nos. Nemusí je ani vymýšlet.

Jednou se bude divit, až se neudržím a tu jeho zadnici, kterou mi pořád vystavuje na odiv, pěkně provětrám. Což je přesně to, co nikdy nesmím dovolit.

Jenže chtíč dovede být silnější. Zjistil jsem, že čím více se bráním, tím více podléhám. Došlo mi, že jediná možnost, jak se té strašlivé chuti na jeho tělo zbavit, bude vzít si ho, bez ohledu na následky.

„Ehm… promiň, nevěděl jsem, že jsi tu…“ vyhrknu a rychle zabouchnu dveře.

Kdybych nebyl rozespalý slyšel bych, že se sprchuje.

Jeho tělo v rouše Adamově… to jsem vážně nepotřeboval vidět.

Stále stojím před dveřmi.

Zírám na kliku.

Před očima mi vyvstane obraz jeho nahého těla ještě pokrytého kapkami vody.

Rozhodně se nadechnu a otevřu dveře.

Tak co se stane… když člověk překročí hranici?

Ale to jsem vůbec neměl zdání o tom, že přesně na tenhle moment čekal.