Déšť mi chladivě stéká po tváři, ale nejsem téměř schopen ho vnímat, protože všechno ve mně se soustředí na toho anděla, který stojí těsně přede mnou.

Radan.

Vyběhl za mnou do deště, skoro nahý, bez košile a bot, jen v kalhotách. Můj oblek je promočený a po jeho hladké kůži stékají pramínky vody, jako svůdné prsty, jenž touží pohladit každičký obrys jeho svalů. Zlaté vlasy se mu lesknou ve svitu pouliční lampy, pod kterou oba stojíme. Pozoruji jeho hruď, která se pravidelně zvedá a klesá.  Chci zmapovat cestičky vody. Položit dlaň na jeho trup a polaskat alabastrovou pleť, jako nejdražší porcelán.

„Neodcházej, prostě buď se mnou,“ požádá mě hlubokým a napjatým hlasem. V modrých očích se mu zračí žár, který je tak intenzivní, až mi nahání strach. Co když shořím?

Neubráním se slzám, které mi vstoupí do očí, protože tahle slova bych mohl poslouchat stále dokola ale i přesto… bojím se je poslechnout.

Smutně zavrtím hlavou a stočím svůj pohled ke stromu, jedinému v podstatě živému svědkovi téhle zvláštní chvíle. „Nejde to. Nemůžu.“

Sen. Vzbudil jsem se a v hlavě měl stále obraz toho modrého odhodlaného pohledu, který mě k sobě lákal. Zvláštní pocit vědět, že po něčem toužím tak moc, až z toho mám noční můry.

Už to nevydržím a mávnutím ruky zastavím Vaškův monolog. „Co máte za problém?“

Nejsem slepý, už od té doby, co vstoupil do mé kanceláře, na mě hodně zvláštně zírá. Několikrát se díky tomu přeřekl a musel lovit v papírech příslušný odstavec.

Narovná se a odkašle si. „Nejsem si jistý, o čem to mluvíte?“ odvětí vyhýbavě.

„Jen bych rád věděl, co je na mě tak zajímavého, že vám z toho pomalu docházejí slova?“ ušklíbnu se.

Opět si vloží ruku před ústa, aby skryl úsměv. „Inu, jak bych to jenom řekl…“

„Česky, mám svůj rodný jazyk rád,“ protočím oči a neujde mi, jak mu zacukají koutky.

Složí ruku podél svého boku a upře na mě pobavený pohled. „Měl jste asi velmi… náročný víkend, že?“

Prosím?

Ani se nesnažím skrýt svůj údiv. Částečně má pravdu, Radanova návštěva zasáhla mé alkoholové zásoby a téměř všechny je zlikvidovala. Strávil jsem sobotu i neděli v podstatě s lahví v ruce, dokonce jsem ani skleničky nepoužíval, protože mi bylo líto je špinit. Nicméně hned včera odpoledne jsem se snažil tak nějak dát do kupy, abych dnes byl svěží a nebýt toho snu, jenž se mi vryl do paměti, skoro jako kdyby se skutečně stal, možná bych se i dobře vyspal.

„Z čeho soudíte?“ zeptám se zvědavě a pohledem zkontroluji svůj vzhled. Kravata je, kde má být, košile taky nevypadá, že jsem jí zrovna vytáhnul ze sušičky a rovnou si jí oblékl. Nikde žádné skvrny.

„No… nevím, jestli o tom víte,“ mávne rukou ke svému krku, „ale máte tam, docela obrovskou památku,“ osvětlí.

Trvá mi asi minutu, než pochopím a vystřelím k záchodům. „Minutku, Vašku,“ houknu na něj cestou ke dveřím.

Měl jsem na krku cucflek větší než medaile za první místo v olympijských závodech. Byl obrovský a zabíral snad celou část pravé strany mého krku. Ani límec košile, který jsem se snažil, všemožnými způsoby urovnat ho nezakryl. Nechápal jsem, kdy to ten anděl stihnul a hlavně, proč jsem si toho za celé dva dny nevšiml.

„Ahoj Niko…“ usměje se Lenka. „Takže proč mě taháš z postele už v sedm ráno?“

Výmluvným gestem odhrnu kabát, který se do dnešní téměř jarního počasí vůbec nehodí, ale já opravdu nehodlám chodit po ulicích a vystavovat na odiv svůj fialový flek větší než kolo od traktoru. Rukou si poklepu na krk, což jsem ani nemusel, protože sotva, co jsem si kabát shrnul z ramen, zasvítily jí pobaveně oči.

„Jej,“ zachichotá se. „To je teda hustý,“ pokývá hlavou a hned se přiblíží, aby si tu výstavní modřinu bez podpisu prohlédla zblízka.

„Jo, to je hustý,“ téměř zavrčím. „Můžeš mi s tím něco udělat?“ zeptám se přímo.

Odtáhne se a vycení na mě své vybělené zoubky. „Chceš to zakrýt?“

Protočím oči. „Ne, naopak, ještě to můžeš zvýraznit! Samozřejmě, že ano. Nemůžu takhle chodit v práci natož na schůzky a dneska při pondělku jich mám hned pět. Stihneš to do půlhodiny?“

Zachichotá se a přikývne, mávne rukou k židli. „Sedni si.“

Rozhlédnu se po jejím nově zařízeném kosmetickém salónu, který momentálně zeje prázdnotou. „Kvůli tomuhle si studovala vysokou?“ zeptám se zvědavě.

Zavrtí hlavou a vytáhne veliký kufřík, jehož obsah nejsem schopen pojmenovat. Možná tak rtěnky poznám, protože máma jich měla v koupelně jako máku.

„Ne, studovala jsem kvůli rodičům. Tohle byl odjakživa můj sen. Uzavřela jsem s nimi dohodu, když budu mít titul, přispějí mi na salón. Naši doufali, že mě ta myšlenka opustí ale ono…“ rozhodí rukama kolem sebe div mi štětcem, který drží v pravé ruce, nevypíchne oko, „ejhle neopustila,“ zasměje se radostně a opět mi nebezpečně blízko máchne štětcem před obličejem.

Musím se usmát. „Takže si začínáš plnit své sny.“

Přikývne a vytáhne průhlednou tubu s nahnědlým obsahem. „Hmm…“ skloní se k mému krku. „máš dokonalou pleť. Jako karamel a naprosto bez jizev, na to, že ses vždycky tak rval.“

Trhnu rameny. „Nevím, čemu se divíš, já se umím rvát. Nikdy jsem nedostal přes držku, a když, tak jen do nosu nebo do oka.“

Pokývá hlavou a vytlačí si trochu obsahu tuby na hřbet ruky. „Chápu, však se hned nemusíš durdit. Jak si k tomuhle vůbec přišel? A netvrď mi, že si ráno narazil krkem na roh nočního stolku!“ zasměje se.

Na roh nočního stolku? Je fakt, že tohle nám kdysi tvrdil Milan, který přišel do školy s podobnou značkou, jen tak dvakrát menší.

„Jak asi…“ odfrknu si.

„Fajn, hloupě položená otázka. Ne jak, ale kdo ti udělal tak pěknou vášnivou stopu?“ zamrká a zadívá se na mě do zrcadla.

Ženský jsou hrozně zvědavý. Vážně jo.

„Hádej, můžeš třikrát.“

„Byl to ten krásný blondýn?“ usměje se zářivě a mě spadne brada až na zem.

„Proč myslíš?“ ošiju se.

Začne se smát. „V podstatě si mi sám odpověděl. Ale tak, napadlo mě to. Já jsem už tenkrát, když za tebou přišel do baru, tušila, že to nebude jen tak. Navíc hned na první pohled mi přišel, jako rozený svůdník, přesně pro takového tvrďáka, jakým si byl.“

Jak, že to říkal Milan? Ženský mají šestý smysl, ale ve vlastních vztazích se babrají jedna radost. To jim to jejich „čidlo“ nejspíš odmítá sloužit, protože jinak by Lenka už měla dvě děti a krásný dům na pláži, jak vždycky chtěla.

„A co ty… a ten… Radek?“ zajímám se, abych změnil téma, protože se mi ani trochu nelíbí, že jsem tak průhledný.

„Poslala jsem ho k vodě.“

„Cože jsi?!“

„Rozešla jsem se s ním.“

„Ale říkala si, že je to ideální manžel?“ nechápu.

„Jevil se tak, jenže znáš to, chemie a vášeň se vytratila. Růžové brýle spadly a mě došlo, že to není ten pravý. Nechci strávit půlku života litováním, že jsem si vzala někoho, jehož chyby nejsem schopná překousnout. To si raději počkám, až potkám takového, u kterého budu vědět, že to je on i o rok později. Ne jen o rok, ale třeba i o dalších pět… deset let…“ vezme do ruky jiný štětec, s jehož štětinami mi zamává před obličejem.

Nejistě se zavrtím. „A jak podle tebe poznáš, že je to on?“

O můj bože! Já se vážně ptám na tohle?!

Ustane v činnosti a s nepřítomným pohledem se narovná. „Nevím, podle mě to prostě poznáš. Víš, řekla bych, že to je prostě instinkt. Když někoho miluješ, hodně a prostě časem se to vytratí, všechna ta touha, chtíč, chuť být je s ním, začneš vidět chyby, které se ti ani trochu nelíbí, tak to asi nebude on. Jenže když ti někdo leze do snů, buší ti srdce jen z toho, že kolem projde. Vdechuješ jeho vůni, jako nejdražší parfém. Pokaždé, když ho jen spatříš, stačí to k tomu, abys ho měl po zbytek dne plnou hlavu… to je ta pravá zamilovanost. A pak, když tohle trochu uvadne a ty i přesto toužíš s ním být, přehlédneš jeho nedostatky, pak je to láska. No ne?“

Naštěstí jsem pocítil nenadálou chuť se Radanovi za způsobené trable pomstít, a tak jsem myšlenky o pravé lásce odsunul na dobu neurčitou. Jenže tím jsem zároveň rozpoutal něco, co mým slovům o tom, jak se vzdávat nehodlám, totálně odporovalo. 

Mám ty nejhloupější nápady pod sluncem. Sakra!

Zabořím nos hlouběji do papírů, ale pohledem skenuji okolí. Právě totiž stojím vedle kumbálu na uklízení. Je téměř osm hodin, takže předpokládám, že se ten, na kterého tu nenápadně čekám, zjeví, co nevidět.

Abych nevypadal, jako totální idiot, co si jen tak stojí uprostřed chodby, tak se snažím tvářit hrozně zaujatě, jakože mě vážně zaráží, co to v těch papírech, jejichž obsah mi ve skutečnosti uniká, píšou.

Kdyby se mi aspoň ty desky tak neklepaly!

Cinkne výtah a já jen silou vůle udržím hlavu skloněnou a letmo pohlédnu do strany. Srdce mi divoce poskočí, protože Radan si to, nejspíš v novém obleku, rázuje chodbou.

Tak! Můj čas pomsty právě nastal. 

Zaklapnu desky a rychle se rozhlédnu kolem, nikde nikdo. Značka ideál.

„Dobrý den,“ kývne na mě Radan, který mě asi normálně hodlá minout.

Tak to teda ne panáčku!

Čapnu ho za loket, až na mě překvapeně zamrká, otevřu dveře do uklízeččina království a nacpu ho dovnitř, sám se k němu nasoukám a zabouchnu dveře.

„Niko… co...“

Nedám mu příležitost k mluvení. Přirazím ho ke zdi a vklíním se mu jedním kolenem mezi nohy. Namáčknu se na něj celým tělem a ruce mu uvězním nad hlavou. Jednou volnou rukou ho čapnu za bradu, kterou mu lehce pootočím a přisaji se k jeho krku.

„Hej!“ ohradí se, ale já vsaju jeho jemnou kůži ještě silněji.

Bože! Ten voní!

O pár sekund později mu samozřejmě dojde, o co mi jde, takže se začne mrskat, jenže já mám pojistku a víc mu přitlačím koleno do rozkroku.

Normálně mi z celé téhle situace stojí všechny chlupy a lehké brnění prostupuje celým mým tělem.

Opravdu skvělý! Je tu tma, jako v pytli, já vlastně ani nic pořádně neudělal a už mám v kalhotách postavený ukázkový totem touhy.

Když se odtáhnu, ozve se hlasitý mlaskavý zvuk. Pustím ho ze svého sevření. „To máš na oplátku!“ zavrčím a vypadnu dřív, než stačí zareagovat, přičemž se cestou málem přerazím o koště.

Na chodbě naštěstí nikdo není a já jsem fakt rád, protože ten úprk jsem zrovna dvakrát nepromyslel.

Kdyby mě někdo potkal, nejspíš by se asi hodně divil, proč majitel firmy zdrhá z kumbálu na košťata a jiné uklízecí serepetičky, jako kdyby v něm měla vybouchnout bomba. Ona samotná má přítomnost, zrovna na takovém místě, by nejspíš byla víc než podivná. A ještě, když by za mnou vylezl Radan... nechtěl bych vidět ty reakce.

Věděl jsem, že tahle má odplata nebyla zrovna nejlepším nápadem. Jenomže já byl vždycky zkratkovitá a pomstychtivá povaha a bohužel, nebyl jsem sám, kdo o těchto mých vlastnostech věděl. A navrch se mé vlastní povahové rysy rozhodly obrátit proti mně.

Vašek mě dloubne loktem do boku, zatímco já zírám na Radana, který právě prezentuje nový návrh reklamy na naše stále se více rozmáhající kávu, jejíž prodej roste tak rapidně, až mi díky podpisování všech těch papírů, jenž tenhle boom doprovázejí, ruka občas vypovídá službu.

Jak ten cucflek zakryl? Nebo sem mu ho neudělal?

Ne, musel mít pomalu stejně velký kotouč jak já. Určitě!

Jenomže za celé tři dny, co je zpátky, jsem svou pomstu ani jednou neviděl. Dokonce ani v ten den, kdy jsem mu ho udělal, jsem nedostal příležitost ke škodolibé radosti.

„Nechcete papírový kapesník?“ zašeptá Vašek.

„Drž pysk a poslouchej!“ poradím mu tiše a neujde mi, jak se mu ústa zavlní v úsměvu.

Všiml jsem si, že Vašek mě často a rád „nenápadně“ popichuje.

Nemůžu si pomoci, ale přestat zírat na něj nedovedu. Za prvé, právě prezentuje a já sedím v podstatě v čele stolu, musím se na něj dívat. Za druhé, dívám se na něj až moc často a jsem si toho vědom. Od pondělí, kdy znovu usedl na pohodlné křeslo ve své prosklené vitríně, se jen silou vůle vyhýbám všem pohledům na něj, takže když mám příležitost, nemůžu jí nevyužít. A taky jsou tu ty sny, které se mi zdají každou noc. Obvykle je jich hned několik. Někdy jsou smutné, ale většinou se vzbudím s bílou nadílkou v boxerkách. Mokré sny jsem naposledy měl snad v patnácti. Myslím si, že až budu mít méně práce, můžu ve volném čase být spisovatelem červené knihovny na volné noze. Vlastně já bych asi preferoval červenou knihovnu s trošku větším nádechem erotiky.

S úplným nádechem erotiky.

Ne, psal bych porno s dlouhými úvahovými pasážemi o lásce, protože já myslím polovinu času na sex a druhou na to, proč miluju zrovna tohohle anděla, který tak bravurně zakrývá stopy vášně, aniž by kvůli tomu musel do kosmetického salónu.

„Myslím si, že je to skvělý nápad.“ Vytrhne mě z přemýšlení Vaškovo důrazné přišlápnutí mé nohy, div nenadskočím, jak pěkně se trefil.

Zamrkám a rozhlédnu se. Kolem velkého oválného stolu sedí dohromady dvacet lidí včetně mě. Všichni na mě zvědavě hledí a nejspíš čekají, jak se vyjádřím k Radanově výstupu já.

Řekl bych, že mu ta modrá košile sedí k očím a taky, že bych zakázal nosit společenské kalhoty někomu, kdo má tak pěkný zadek, protože kdykoliv se otočí, aby mávnul rukou na promítací plátno, já musím zírat na dvě černou látkou obtáhnuté půlky a polykat sliny.

Kdybych tohle doopravdy vyslovil, zajímalo by mě, co by mi na to odpověděli.

Nicméně jsem si vědom toho, že tohle prostě říct nemůžu. Leda v případě, že budu chtít se svým postem seknout a odstoupit.

„Souhlasím, výborný nápad Radane, jako vždy.“

Kdo z koho. Hra, která neměla pravidla a jejíž vítěz nebyl znám ani mě, ani jemu. Nicméně pouštět se do ní ode mě byla opravdu kolosální blbost.

„Mám kalkulaci na příští měsíc, myslím si, že odběry….“

Je možný, že mě právě svádí, aniž by o tom věděl?

Ne. Tohle bude určitě naschvál.

Nasaji nosem jeho vůni a zapíchnu zrak do místa, kde se mu povážlivě rozhaluje košile a jak se ke mně střídavě sklání a zase odklání, tak mi pokaždé odhalí a zase zahalí své krásně růžové bradavky, které jsou díky zimě, jenž sem proudí z otevřeného okna, ztvrdlé a vyloženě mě volají k sobě, abych je prsty nebo spíš rovnou dlaněmi zahřál.

Asi začínám mít problém se sebekontrolou.

Opravdu velký problém.

„… takže zvýšíme dodávky nonfoodu na úkor potravin. Co na to říkáte?“ usměje se na mě zářivě.

Vážně je tu kurevská zima, jenže, jakmile mi přijde do kanceláře on, hned musím začít větrat. Z čistě preventivních důvodů, protože horko je mým nepřítelem. 

Přikývnu. „No, líbí se mi to, takže to tak uděláme.“

Vůbec nemám tušení, o čem mluvil, naprosto žádné. Klidně by mi tu mohl říkat, že si hodlá všechny peníze z firmy převést na svůj soukromý účet a já bych mu to bez problému odsouhlasil, protože by mě jeho bradavky zaujaly daleko víc, než nějakých pár milionů.

Takhle to funguje už celý týden. Ten prevít mě prostě svádí a vůbec mu není hamba. A co je vlastně úplně nejhorší... já na to reaguji! Šílený.

Jsem to ale ředitel!

Lehce nadzvedne obočí. „A který z těch návrhů myslíte?“

On jich měl víc? Do háje!

Nasucho polknu a rádoby zamyšleně se podrbu pod bradou. „Ehm… ten druhý,“ rozhodnu se prostě tipnout. Buď a - nebo, nic jiného neexistuje.

Jeho obočí vylétne ještě výš. „No, jak si přejete. Ovšem podle mě je třetí návrh nejlepší možnost. Říkal jsem to.“

Ten hajzlík moc dobře ví, že jsem ho neposlouchal. Jo, musí to vědět, vždyť je to Radan.

„Tak teda ten třetí,“ přikývnu.

Ukázkové chování ředitele, který nemá tušení, co je pro firmu nejlepší, když se ani nenamáhá poslouchat, co se bude dít v dalším měsíci s celým rozpočtem.

Sakra!

„Dobře,“ usměje se a zaklapne desky, „děkuji za vaši úplnou pozornost, kterou jste mi věnoval.“

Spíš jen určité části tvého těla….

Tuhle hru můžou hrát dva, že? Do čeho se to chci zase sám dobrovolně pustit?

Může to být zábava!

Ale přece jsem říkal, že nemám v plánu se vzdát. Jenže tímhle se vlastně nevzdávám, ne?

Vždyť jde jen o trochu vzrušení ze škádlení… to vůbec nic neznamená.

„Děkuji, za vaši píli. Opravdu máte talent na…“ zkousnu si spodní ret a zruším tu třiceticentimetrovou vzdálenost mezi námi, odlípnu se od stolu, na kterém jsem na půl žerdi seděl a stoupnu si těsně k němu. „vymýšlení plánů jakéhokoliv druhu… jde vám to,“ zašeptám těsně u jeho ucha a neopomenu mu důrazně vydechnout na krk, abych se zadostiučiněním pozoroval okamžitou reakci jeho kůže.

Odtáhnu se a tváří se otřu o tu jeho. S vytřeštěnýma očima mě pozoruje. Vyloženě odolávám chuti se na něj vítězně usmát, protože není jediný, kdo tu zvládne někoho vykolejit. Chtěl to? Má to!

Ovšem, jak to tak bývá… všechno by mělo mít své hranice. I zábava… která se někdy může změnit v něco mnohem horšího…

„Takže křivka výnosů je konečně tam, kde byla před rokem?“ otáži se a seberu z Radanova stolu desky s grafy.

Jsme v jeho kanceláři. Já, on a Vašek.

Dostal jsem výborný nápad! Kvůli kterému jsem zaujal místo těsně vedle Radan, po jeho levém boku, a záměrně jsem druhé desky podal Vaškovi, abychom mi dva mohli společně hledět do jedněch.

On ten nápad ve skutečnosti není tak výborný, protože mám pocit, že si jím právě kopu vlastní hrob. Ovšem má strašnou chuť mu to včerejší jednání oplatit.

„Ne, naopak. Když se podíváte na třetí graf tak…“

Volnou rukou přejedu Radanovi po zadku, úplně cítím, jak se celý napne.

Stojím šikovně, jsem k němu nalípnutý bokem. Rozevřené desky držím před námi, jako štít. Dokonalá příležitost pro trochu škádlení.

Pocítím škodolibou radost. Zjistil jsem, že mě prostě baví ho provokovat. Vím, že to vlastně úplně vyvrací má slova o tom, jak se s ním nechci zaplést. Štve mě to, jenže já si prostě nemůžu pomoct. Jak on ke mně, tak já k němu.

Včera mi na schůzce s klientem, kde musel být přítomen, celou dobu pod stolem přejížděl po stehnech, až jsem myslel, že z těch jeho nenechavý rukou udělám. Vytočilo mě to, protože jsem k tomu nemohl nic říct ani udělat. Jen jsem zadržoval dech a místy koktal. Když jsme osaměli a já ho odtáhl na záchodky, kde jsem mu hodlal vymlátit zuby, tak mě jedním chmatem přilípnul na stěnu kabinky a mě došlo, že tudy cesta nevede. Pořád je v bojích zdatnější než já. Jasně, mohl bych ho vyhodit, nebo si stěžovat na sexuální harašení. Nicméně to jsem nechtěl. Já se rozhodl, že mu jeho činy budu oplácet stejně. Jen ať si ochutná vlastní rozlité mléko.

„Vidím, dokonce i výše poptávky je skoro dvojnásobná,“ přikývnu, když Vašek domluví.

„Ano, samozřejmě. Naše káva se postupně přesouvá z obchoďáků do kaváren, což je díky vašemu nápadu.“

Přikývnu a rukou zezadu zajedu pod Radanovi kalhoty. „Děkuji, Vašku. Nicméně napadlo mě, že můžeme kávu stáhnout z obchodů úplně…“ ještě víc se propne a vrhne na mě vražedný pohled. Neubráním se lehkému úsměvu, ale pokračuji dál. „mohli bychom jí prostě dodávat jen kavárnám a jiným restauračním zařízením…“ přejedu mu po nahém pozadí a neodolám, sevřu jednu jeho pevnou půlku v dlani. „nám by tak přestala neustále chybět na skladě. Nebo jí dodávat jen do vybraných prodejen, což je možná…“ prsty neomylně zamířím mezi jeho půlky a lehce poklepu na jeho stažený otvůrek. Stáhne je k těsně k sobě, jenže s tím já si poradím, „… daleko lepší řešení. Co myslíte… Radane?“ překvapeně zamrká a mimoděk povolí své sevření, takže mu bez rozpaků začnu ukazováčkem kroužit kolem jeho vchodu.

Hluboce se nadechne a věnuje mi zastřený pohled. „Skvělý nápad,“ odvětí pouze a zní to vyloženě ironicky. 

Zabublám smíchy ale rychle se uklidním. Přece se tu nebudu tlemit!

„Co vy Vašku?“ kouknu na nic netušící páté kolo u vozu, které má po celou dobu zaražený rypák v papírech.

„Také souhlasím,“ přikývne a narovná se.

Hbitě vytáhnu ruku a ještě naposledy přejedu přes jeho zadeček. „Domluveno,“ řeknu hlasitě a na důraz svých slov Radana lehce plácnu přes ukázkové pozadí.

„Tuhle hru, můžou hrát dva,“ šeptu k němu.

Vlastně mi vůbec, ani trochu, nedocházelo, že mě dobrovolně dostrkal přesně tam, kam on chtěl. Moje hloupost zjevně neměla hranic a má neschopnost se ovládat, taky ne. A to jsem ještě nevěděl, že mě čeká ta nejtěžší zkouška sebekontroly vůbec.

„Vašku, to nemyslíte vážně!“ rozčílím se. „Vy musíte jet taky!“

Zakroutí hlavou. „V žádném případě, nechci být váš hromosvod.“

„Cože? Hromosvod?“ vyjevím se.

„Ano, mezi vámi a panem Tirsou to jiskří tak silně, až se člověk bojí, aby nedostal dvě stě dvacet, když se k vám dvěma přiblíží. Víte, podle mě je dobře, že na tu konferenci musí s vámi. Je načase, abyste si to vyjasnili.“

Překvapeně otevřu ústa. „Nevím, o čem to mluvíte.“

„Pane, vím, že mi do toho nic není. Jenže…“ nakrčí přemýšlivě čelo. „Řeknu to takhle, někdy je lepší prostě touze neodolávat a poddat se jí. Možná… kdybyste se tak nesnažil o to se… ehm, vašim choutkám, vyhnout a schovat je, tak by to nemuselo být tak očividné. Prozatím jsem nejspíš jediný, kdo si toho všiml. Ostatní zaměstnanci si myslí, že se nesnášíte. Ovšem, podle mě nebude trvat dlouho než to i ostatní napadne.“

„Takže mi tu říkáte, abych šukal s naším ekonome?“ zeptám se upřímně.

Na moment zaváhá, ale nakonec jen lehce zamrká a pousměje se. „I tak se to dá říct. Jen si prostě myslím, že bránit se něčemu zuby nehty není správné. Vy se totiž tak soustředíte na to, abyste tomu nepodlehl, že si zapomínáte hlídat ten zbytek. Rozumíte mi?“

Samozřejmě, že ano. Naše neustálé vzájemné naschvály s dost zřejmým sexuálním podtextem gradují čím dál výš. Už jen můj poslední atak na jeho pozadí, přímo před Vaškem byl hodně na pováženou. Od té doby se Radan stáhl, ale i tak. Napětí, které mezi námi je, vnímám stále.

Jenomže já a on… v jednom hotelu? Tři dny, kdy každé odpoledne je volné? Jen my dva sami?

Do háje! Já se vážně nechtěl vzdát.

Jenomže když uspokojím své potřeby… když ho nechám, ať si mě dotlačí, kam potřebuje, je možný, že to přejde?

Ne, to není řešení. Jakmile se spolu vyspíme, už nebude návratu. Spadnu do vztahu s ním, vím to.

Jak s tímhle problémem naložit? Je vůbec smysluplná cesta? On se nechce vzdát, já taky ne. Ovšem, to, co mezi námi teď panuje prostě nejde udržovat věčně. Kam až by to mohlo zajít?

„Fajn, hotel je zarezervovaný?“ informuji se.

„Všechno je připraveno. Letadlo do Paříže vám odlétá zítra v šest hodin večer.“

Mám pocit, že naše hra se blíží do finále a já se na něj ani trochu netěším.

Tohle prostě nemůže dopadnout dobře.