Zaraženě civím na prázdnou koupelnu. Voda stále v kaskádách dopadá na dlaždice v nyní osamělém sprchovém koutě.

Kam zmizel?

„Čekal jsem tě,“ ozve se za mnou a než stačím zareagovat, prudce mě přirazí na zamlžené zrcadlo.

Pravačkou mi sevře obě zápěstí za zády a natiskne se na mě svým mokrým tělem.

Dlaní levé ruky mi tlačí hlavu ke sklu tak silně, že musím mít rozevřené rty a nasávat vzduch jako kapr.

Stočím zrak, abych viděl alespoň jeho odraz.

„Cože jsi?“ vydechnu pracně.

Jak mě mohl čekat? A navíc proč hned tak zostra?

„Už dlouho se kolem mě mlsně ochomýtáš, bylo jen otázkou času, kdy nevydržíš a zaútočíš… dnes už si prostě neodolal. Je to logické. Navíc jsi sexuálně frustrovaný, nemám pravdu?“ usměje se.

A kdo za to asi může! Všechny mé potenciální sexuální partnery vykopne ze dveří sotva, co k nám strčí nos.

Pravdou bylo, že jsem si je nemusel tahat domů. Z nějakého záhadného důvodu mi dělalo dobře vidět ho, jak je naštvaně vyhání. Mimoto mě bavilo porušovat ta jeho pravidla. 

Nesnáším tu jeho potřebu mi neustále dokazovat, že je o krok napřed.

„Samozřejmě, že jsem! A kvůli tobě!“ vyhrknu.

Vcelku blbě podaný, vyznívá to vlastně úplně jinak, než jsem chtěl.

„Máš mě rád, chápu,“ pronese sebevědomě.

Cože? Rád? No ten si dělá kozy.

Najednou mě osvítí světlo boží, Je přece naprosto jednoduché se z této polohy dostat.

Posunu nohu dozadu a patou tvrdě dupnu na jeho nárt. Zabolí nás to oba. Jeho však víc.

Usykne a ustoupí.

Využiji toho. Chytím ruku, kterou má stále ve vzduchu u mé tváře, přitáhnu ho k sobě, otočím a přitlačím k zrcadlu. Kolenem mu zajedu mezi nohy, trochu si tak pojistím, že neudělá to samé, co já.

„Výměna pozic,“ uchechtnu se, ale zježí se mi chlupy po celém těle.

Je nahý! Na svém koleni cítím jeho teplou a vlhkou pokožku.

Sakra… nesmím se podívat dolů. Jinak vyletím jako rozbuška.

Už nikdy se nemůžu nechat takhle ovládnout jen hloupým chtíčem.

Ještě bych skončil jako kulatá krychle někde v rohu koupelny.

 „Pleteš si pojmy, přitahuješ mě, ale rád tě rozhodně nemám,“ zavrčím.

Začne se pobaveně smát.

Asi jsem mu tu hlavu nepřimáčkl dost.

„Je vidět, že nemáš vůbec žádné zkušenosti s láskou,“ směje se dál.

Pustím ho.

„Co to meleš?“ vyjevím se.

„Slyšíš ne?“ otočí se čelem ke mně a já silou vůle udržím zrak na jeho tváři.

Za tohle chci metál.

Hlavně se ani koutkem oka nedívat jinam! Poslouchej ty jeho kraviny Niko.

„Ano, už ti z té tvé přehnané snahy mě „vychovat“ začíná šibat,“ protočím oči.

Pohodí hlavou, až na mě dostříkne pár kapek vody z jeho mokrých vlasů. Překoná tu krátkou vzdálenost mezi námi.

Zastaví se mi dech.

Chytí mě za bradu a s tím svým typickým vševědoucím úšklebkem mě propaluje modrým pohledem.

„Nezačíná… jen ty to nevíš Niko, si natvrdlý, bojuješ s vlastními pocity. Ovšem dám ti radu… prvně bys mě měl poznat…“ šeptá a skloní se, naše ústa dělí pár centimetrů, „měl bys vědět, jaký jsem a hlavně… že opravdu nemíním patřit mezi tvé jednorázovky,“ poslední slovo posměšně zavrčí.

Ehm, jakože, leda když spolu budeme chodit či co? Nikdy!

Navíc mám snoubenku tupče!

A vůbec, láska! Jen to slyším a už na mě jdou mdloby.

Tak proč mi něco takového říká?

„Pche, kdo říkal, že by to bylo jen jednou? Klidně to můžeme opakovat častěji,“ odfrknu si.

„Fajn, vysvětlím ti to jinak. Nebudu tvá nafukovací pana,“ propíchne mě vražedným pohledem a odejde.

Chvíli si prohlížím svůj vyjevený výraz v zrcadle.

Mohl alespoň vypnout tu sprchu.

Musím uznat, že to od něj byl chytrý tah. Vsadil mi brouka do hlavy. Musel jsem pořád přemýšlet nad tím, proč mi to všechno říkal.

„Ahoj,“ pozdravím rozpačitě Milana.

Už jsem nevěřil tomu, že se mi někdy ozve.

„Zdarec, tak co už tě klátí?“ mrkne na mě a uhne, abych mohl vejít.

„Kdo?“ zeptám se překvapeně.

„Ten tvůj anděl, jak mu říkáš. Hovno anděl, si se spletl ne? Ti říkám… zapomeň, že ten by ti nastavil zadek. Niko… jestli s ním něco chceš mít, připrav se, že ty budeš ten dole a bůhví, jestli k tomu nepřidá i par ran bičem,“ pronese znalecky.

Zírám na něj dobrých pět minut, než vybuchnu v hurónský řehot.

„Asi si v tom šeru trochu špatně viděl…“ poplácám ho po rameni.

„Ne, Niko,“ zakroutí hlavou a mě zmrzne úsměv na rtech, „vždycky si byl sebestředný, ale že nebudeš znát ani někoho s kým si skoro nonstop… jak to děláš? Vážně tě nikdy nenapadlo přemýšlet nad někým jiným než si ty sám?“ uhodí vztekle.

Další člověk, co si najednou vzpomněl, že mě bude poučovat o tom, jaký jsem narcis. To se na mě domluvili nebo co?

Asi se za to minule stále zlobí. Koneckonců pro jeho stydlivou dušičku to musel být větší šok než pro epileptiky diskotéka.

„Promiň. Nevěděl jsem, že nám do toho vpadne,“ sklopím kajícně zrak.

Nic.

Jestli bude mlčet ještě déle, tak se naseru. Jedna omluva snad stačí ne?

Koneckonců zase tolik se nestalo.

„Ty ses mi právě omluvil?“ vyjeví se.

Opakovat se nehodlám.

„Jo, a co? Tos chtěl slyšet ne?“ trhnu rameny a stočím zrak za jeho rameno.

Ach bože. Omlouvání nikdy nepatřilo k mým silným stránkám.

„To jsem nečekal,“ přizná a zamyšleně si promne bradu, „hm, chůva si říkal?... mě přijde, že se snaží zkrotit divou zvěř, aby pak…“ zarazí se na moment vyvalí oči, jako to občas dělá, když mu najednou něco dojde.

„Aby pak co?“ zeptám se nevrle.

„Nic…“ usměje se.

„Něco jo, vyklop to!“ rozohním se a přirazím ho ke zdi.

„Niko… nevyklopím. Výjimečně si to nechám pro sebe, však pochopíš,“ vyplázne na mě jazyk.

Koleduje si. Hodně si koleduje.

Ale…

Já vážně dlouho s nikým nespal.

„Tak se tím třeba udav, ale tvůj zadek si dneska zapamatuje, že když už nakousneš housku, máš jí taky pěkně dojíst,“ ušklíbnu se.

Provokativně se otře o můj rozkrok svým.

„Klidně… nevadí,“ ujistí mě.

Ještě mě něco napadlo, ale s jeho rukou na mém vydutém klíně, se mi ta myšlenka vykouřila z hlavy.

„Přijedu o víkendu. Tak musíš dorazit! Uvařím ti tvé oblíbené špagety a k snídani ti udělám palačinky,“ láká mě máma.

Prosím… jen ne palačinky. Už mi lezou i ušima.

„Určitě bych přijel i bez tvých skvělých lákadel,“ přiznám.

Těším se. Neviděl jsem jí v podstatě tři měsíce, i když jsem s ní každý týden volal přes Skype.

Osobní kontakt je úplně něco jiného.

Horší bude jí lhát o tom, že mám chůvu. Nechci, aby se s tátou zase hádala. Vždycky pak vypadá na umření.

Ale jsem rád, že se zdržela na své „služební cestě“ tak dlouho.

Táta je pořád zaneprázdněný… vlastně s ním jsem nemluvil od té doby, co mě svěřil do rukou Radanovi.

Takže jsem nelhal… předal mu žezlo. A proč? Aby mohl víc pracovat, jak jinak.

Ach, o kom se mluvívá… málem mi vypadne telefon z ruky.

Vidím dobře? Radan mě zkouší. Zase tak hloupý nejsem.

Ale horší je, že se na ty jeho testíčky chytám líp než můry na mucholapku.

Nechal si pootevřené dveře do koupelny a jsem si jistý, že právě sleduji jeho dokonale tvarované pozadí bez boxerek.

„…. A pak mi dali špatné klíče od pokoje. To je opravdu neskonalá hloupost, viď?“

Vůbec jsem jí neposlouchal.

„Jo, nechápu, jak si tohle můžou dovolit,“ řeknu doufajíc, že tahle reakce bude sedět.

„Já taky ne,“ ujistí mě, „a to ještě nevíš, že mi…“

Právě prožívám stav nejvyšší nouze.

S telefonem na půl ucha, jako omámen, zamířím s pohledem upřeným na ty dvě určitě pevné a hebké půlky do koupelny. 

Prásk!

S úšklebkem mi zabouchl dveře přímo před nosem.

Ten zvuk zamykání mě málem rozpálí do běla.

„Co se děje?“ ozve se hlasitě v mém levém uchu mámin hlas.

„Ehm… vítr… dveře,“ koktám a pomalu se probouzím z transu.

Jen o sekundu déle a musel by mě z těch dveří dostat škrabkou.

Můj operační systém se prostě přetížil. Dělo se až moc věcí najednou. 

„Mám rád modrou barvu, preferuji spíše akční filmy, ale nepohrdnu ani kvalitním dramatem. Ve volném čase často cvičím, rád plavu, běhám a trénuji. Rád čtu a zajímám se o ekonomické dění. O panictví jsem přišel v sedmnácti s jednou roztomilou slečnou v parku na lavičce. Nejsem gay, ale ani heterosexuál. Soudě dle mých reakcí na obě pohlaví se považuji za ryze bisexuálního jedince… ještě něco?“

Kousek palačinky spadne z mé vidličky na talíř s hlasitým mlasknutím.

Ehm… cože?

Měl bych asi zavřít pusu, když se divím.

„Chceš mě přeci poznat, pořád mě sleduješ,“ pokrčí rameny.

Prosím, ještě jednou.

Nerozumím tomu, co mi tu povídá.

Nepraštil se někde do hlavy?

„Nějak tě nechápu…“ přiznám a už se nesnažím ulovit můj spadlý kousek, který se rozhodl, že se mé vidličce bude vyhýbat.

Naštvu se. Zahodím vidličku, čapnu ten zbloudilý kousek a na prasáka se začnu ládovat rukama.

Upřímně, je to částečně i proto, že se na něj nechci dívat.

S hlasitým plesknutím položí noviny, až mi úlekem málem zaskočí.

Překvapeně se na něj podívám.

„Jestli mě chceš víc poznat…“ zašeptá a nakloní se tak blízko, že se neovládnu a zašilhám na jeho nos, „tak se musíš přestat zajímat jen o sebe,“ dopoví a s hlasitým uchechtnutím se odtáhne.

Proč jsem čekal, že řekne něco jako: pojď na rande?

Mám co dělat, abych hlavou nepraštil o stůl, jak se stydím.

To je další věc, proč mě tenhle andílek věčně uvádí do rozpaků?

Nikdo jiný to neumí! Ani on nebude!

„Nemám v plánu tě poznávat,“ ušklíbnu se.

Uznávám. Po pěti minutách… opožděná reakce.

Přiznám se… bavilo mě mu dělat naschvály. Ale štvalo mě jeho moralizování.

„Ahoj… teda, dneska sis to načasoval tak akorát!“ usměji se na Radana.

Asi si brzo nebudu vodit své úlovky do pokoje.

Není to třeba.

Prostě to rovnou odbydeme na kuchyňské lince za Radanova bedlivého dozoru.

Naštěstí tady Marek… doufám, že se tak jmenuje, je jiný kafe.

„Nazdar starče, přidáš se?“ kývne na Radana nevzrušeně.

Je to nevhodný… když jsem v jeho zadku, ale já to musím říct. Málem jsem si smíchy uchcal.

„Ne díky, vzdycháš jako laciná štětka, a to mě fakt nevzrušuje,“ odvětí klidně.

Tohle je vcelku zábavný.

Nicméně cítím, že jsem červený až za ušima.

Asi jsem to od Milana chytil.

„Tak povídej? Co tě sem přivádí?“ zeptám se ho.

Ten jeho zkoumavý pohled mě znervózňuje.

Nejraději bych se zamotal do přikrývky. 

„Nedělej se Niko, to samý, co vždycky, pravidla. Máme trénovat… v tělocvičně,“ upřesní se zamrkáním.

„Takže mi říkáš, že ho tady mám chudáka takhle nechat?“ nadzvednu tázavě obočí.

„Tak to rozhodně ne,“ ujistí mě a na sekundu zmizí za dveřmi.

Oba se na sebe s Markem překvapeně podíváme.

„Tádá!“ ozve se od dveří.

Jako jedno tělo pohlédneme, co ho tak ohromně nadchlo.

Polije nás dvěma kýbly studené vody.

Ano. Studené.

Tuším, že se mi scvrknul už jen z toho šoku… že si dovolil můj pokoj promočit skrz naskrz. A samozřejmě, že uklidit jsem to musel já. Tahle žabomyší válka vážně začala nabírat grády. Skoro by se to hodilo natáčet… vydělali bychom balík.

„Pomůžu ti naprosto se vším,“ ujistí mě Radan.

„Já ti nevím…“ znejistím.

„Neboj, uděláš to. Máš poslední pokus viď?“ přivře oči.

Zkouška. Fakt nemusím matiku. Ale jestli to nedám tak mě vykopnou.

„Jo,“ kývnu.

Hm. Už bychom měli končit. Má přijít Milan.

Jo, normálně jsem ho ukecal. Vlastně mě to stálo několik lahví vína a snad tunu čokolády. Ale nakonec souhlasil…. No, neměl jsem ho zvát.

„Už ti přijde kámoš,“ uvědomí si.

„Končíme ne? Takže žádné porušená pravidla,“ usměji se.

„Samozřejmě, propouštím tě. Dělej si, co chceš,“ mrkne na mě a začne sklízet všechny papíry i učebnice.

Když se ozve zvonek vystřelím ke dveřím.

„Ahoj!“ pozdravím nadšeně Milana.

„Čau,“ řekne jen a začne se rozpačitě rozhlížet.

„V poho, tě nesežere,“ zasměju se mu.            

„Ahoj prdelko!“ ozve se za mnou.

Vytřeštím oči naprosto stejně jako Milan.

„Co…co to děláš?“ zadrmolím a otočím se na Radana.

Prdelko?! Vážně?!

„Zdravím tvého roztomilého kamaráda,“ pokrčí nevzrušeně rameny.

„Nazýváš ho prdelkou!“ zavrčím.

„Ale ale… nebyl si to náhodou ty, kdo mi posledně vyčítal, že jsem jeho, cituji roztomilou prdelku, ponížil?“ usměje se líbezně.

Tohle Milan neustojí. 

A co je horší… já ho tak asi fakt nazval.

Bože!

„To ale neznamená, že mu tak máš říkat!“ odfrknu potichu.

„Cože? Neslyšel jsem tě,“ přiloží si teatrálně ruku k uchu a trochu nakloní hlavu na stranu.

„Neříkej mu tak,“ požádám ho suše.

Zadívá se za mě.

„Dobře, pro příště to budu vědět,“ ujistí mě a odkráčí.

„Vůbec si z toho nic…“ začnu a pomalu se otočím.

Milan je fuč.

Gratuluji Radane!

Došlo mi, že to už nemá co dělat s porušováním pravidel. Prostě mi dělal naschvály… jako já jemu. Ukazoval mi můj vlastní odraz. Nakonec jsem měl jen jednu možnost.

„Vzdávám se,“ prohlásím a posadím se vedle něj na gauč.

Ztlumí zvuk a natočí se ke mně.

„Hm, takže jsem vyhrál,“ zasměje se.

Jo. Už mě to nebaví. Milan se semnou baví dál, ale řekl mi, že už ke mně domů nikdy nevkročí.

Co se dá dělat. Musím chodit k němu.

„Jo, šťastný?“ ušklíbnu se ironicky a zvednu se.

„Počkej…“ chytí mě za ruku.

Co ještě chce?

„Mám to chápat tak, že znovu zkusíš dodržovat naši dohodu?“ zajímá se.

Prý naši. Haha.

Ono i slůvko dohoda zní dost divně.

„Jo,“ ujistím ho.

Vlastně je tu jedna věc…

„Ale ty už se nebudeš míchat do mého sexuálního života. To je férové ne?“

Postaví se a změří si mě pohledem.

„To nemůžu splnit,“ řekne nakonec.

Ehm, co prosím? Proč?

Zapomněl jsem na jeho poslání. Je přece chůva.

 „Bojíš se, že bych se nakazil? Není důvod, chráním se,“ zavrčím.

„O to tu nejde,“ zakroutí hlavou.

„Bože, tak o co? Mám ti je prvně představit, než je ojedu?“ protočím oči.

„Ne,“ zamítne.                 

Zadívám se na něj.

Tělem mi projíždí zvláštní pocit. Lehké mravenčení? Je to možné?

Vzduch ztěžkne.

„Takže, proč to nemůžeš udělat?“ zeptám se s bušícím srdcem.

Ovane mě jeho vůně, když si mě prudce přitáhne do náruče.

Vytřeštím oči na jeho tvář, která je tak blízko. Rozhodně ne poprvé. Kolikrát už vlastně?

Palcem objede konturu mých rtů.

„Protože chci všechno, nebo nic.“

Zjistil jsem, že tahle věta zní v určitých situacích opravdu děsivě.