„Nejsem z tebe nadšený,“ odfrkne si otec.

Vážně?

Ty jo. To bych z tvého výrazu nezjistil.

„Takže máš rád Radana, cítíš to stejně?“ mrkne máma na Radana.

„Ano,“ kývne ten.

Otec právě vypadá jako papiňák. Jen jen bouchnout.

„Skvělé! Když je to teda takhle…“ prohrábne si rukou vlasy a ušklíbne se, „mám pro vás návrh. Vlastně spíš pro tebe Niko. Jestli chceš být s Radanem. Dokončíš letos bakalářské studium.“

Ehm.

Znělo to spíš, jako příkaz.

Nicméně s tímhle vývojem jsem vůbec nepočítal.

On mi vážně povolí být s klukem?

„A co Tereza?“ vyjevím se.

„Není tvojí snoubenkou už dobré dva roky,“ odvětí máma, která na rozdíl od otce, má z celé téhle situace evidentně srandu.

„Co prosím?! A to jste mi hodlali říct kdy?“

„Čekali jsme, až ty sám nám povíš pravdu,“ pokrčí rameny máma.

Ach tak.

Mám kolem sebe samé vypočítavé a podlé lidi.

„Ale dneska si říkala, že se vrací…“ nechápu.

Máma se pobaveně zahihňá. „Jo, to je taky pravda. Pokud ale vím, o svatbě jsme s tebou nediskutovali dlouho.“

Přišel jsem si jako v hloupém snu. Kdybych býval věděl dřív, že se má orientace vezme s takovým klidem, nejspíš bych neváhal a řekl pravdu hned.

„Tys to věděl?!“ obořím se na Radana.

Zvedne ruce v odmítavém gestu.

„Ne, jsem stejně překvapený jako ty,“ pokrčí rameny.

„Vybrala sis ho? Jak si mohla vědět, že se do něj zakoukám?“ pohlédnu nedůvěřivě na matku.

„Nazvala bych to… ženskou intuicí.“

Jasně.

Sveďme to na šestý smysl.

Taky bych ho chtěl mít. Ale na operaci pohlaví kvůli němu nepůjdu.

„Nemůžu státnice udělat letos,“ zamítnu.

Ani kdyby mě osvítil duch svatý.

Ani s pomocí anděla ne.

„V tom případě nebudeš s Radanem,“ odvětí otec škodolibě.

„To není fér!“ ohradím se.

„Máš pravdu, že není. Ovšem přesně takový je život.“

Bože.

Tohle je vážně sprosté jednání.

„Ty nic neřekneš?! Taky mě máš rád!“ otočím se na jedinou možnou osobu, která by mohla stát na mojí straně.

Vždyť je to naprosto na hlavu. Za prvé, je to vydíraní a za druhé, přece s tím Radan nemůže souhlasit.

„Já si myslím, že státnice můžeš letos zvládnout. Ten návrh mi přijde rozumný,“ odvětí Radan s lehkým úsměvem.

Pche!

Jestli tohle je láska, tak vážně lituju, že jsem se zamiloval.

Neměl by stát na mojí straně?

Ale to ne!

Já to říkal hned. Klidně si s otcem můžou podat ruce a hodit společnou fotku na titulní stránku novin jako ti největší kuplíři z města.

„A jak si to teda představuješ, když neudělám státnice?“ zamračím se.

Otec nasadí výraz hodný boha pomsty.

Já to tušil.

On nevěří tomu, že státnice udělám. Proto je tak v klidu.

Horší je, že já tomu taky nevěřím.

„Zkus je nezvládnout a dozvíš se to.“

Tak to bychom měli.

Jsem vydírán.

Ale nikdo to tak nevidí.

Jenže to jsem ještě nevěděl, že bude hůř.

„Kdy sis stihl sbalit?“ vyjevím se.

Málem jsem se o ty dva kufry, stojící inteligentně uprostřed cesty, přerazil.

„Když si byl u Milana."

Zaraženě hledím, jak je oba čapne a vydá se ke dveřím.

„Ty… tu nebudeš?“

Věnuje mi široký úsměv.

„Ne, pochybuji, že bys byl schopen se soustředit na učení v mé přítomnosti. Nebudu lhát, je to i kvůli mně samotnému. Máš nového doučovatele,“ vysvětlí.

Ehm.

Ale co mi dva? Jak to s námi je?

A taky…

„Co sex?“ řeknu a preventivně zrudnu. Takovéhle reakce bych ještě půlroku zpátky rozhodně neměl.

A taky ta otázka měla být jinak položená.

„Až po státnicích,“ pokrčí rameny.

Cože?

No ten si dělá…

„Si spadl z višně ne? To nemůžu vydržet! Musím si někdy upustit páru!“ rozohním se.

„Tak za prvé, nechodíme spolu. Za druhé, klidně si páru upusť,“ usměje se.

Ach tak.

My jsme se vlastně rozešli. Proč já si naivně myslel, že to po otcově, rádoby povolení, padá?

U Radana přece nikdy nic není jen tak.

„Takže si můžu užívat s kdekým, když spolu tedy ani nechodíme,“ přivřu nedůvěřivě oči.

Opět mu obličej prozáří ten podlý úsměv.

„Ano.“

To není jen tak.

„Ale?“

„Pokud tak učiníš… ani spolu chodit nezačneme.“

Já to věděl.

Jsem obětí vyděračů.

A tak jsem začal poznávat, jak náročný je sexuální půst. Do té doby jsem si ani ve snu nepomyslel, že něco takového někdy zažiji.

„Teda Niko, zbývá ti jen jedna zkouška. Začal si se vážně snažit. Tak s námi pojď na pivo za odměnu,“ láká mě Lenka.

Je to tak.

Během tří týdnů jsem zvládl čtyři zkoušky.

Za chvíli se mi bude o učení i zdát.

A to nemluvím o mé pravačce… jen čekám, kdy mi odpadne z veškeré té námahy.

Navíc můj nový „učitel“ je stejně starý jako já.

Přijde mi to jako naschvál z otcovi strany.

„Ne, musím se učit. Za dva měsíce jsou státnice a já nemám ani čárku z bakalářky. Nestíhám,“ přiznám.

Radana jsem neviděl od té doby, co opustil můj byt. Někdy se přistihnu, jak stojím na prahu jeho prázdného pokoje.

Jenže... už není jeho.

Ten zmetek ignoruje všechny mé zprávy.

Vlastně mi jednou odepsal: Po státnicích.

Jen ta dvě slova! Jak nespravedlivé!

„No vidíš, vypadáš hrozně vystresovaně. Jeden večer ti neublíží Niko! Musíš upustit páru,“ přemlouvá mě.

Jo to musím.

Ve všech směrech.

Koneckonců nemám studně trpělivosti. Já určitě ne.

„Fajn,“ kývnu, „ale až večer tak kolem desáté. Doučování nevynechám.“

Řidiči prý musejí předvídat. Nejspíš proto jsem nikdy nechtěl řidičák. Já totiž vážně neuměl předpovídat budoucnost. Kdyby ano, nedostával bych se neustále do problémů.

„Teda v gay baru jsem ještě nebyla,“ vypískne nadšením Lenka.

Já jo.

„Všechno je jednou poprvé,“ ušklíbnu se.

Hned ode dveří jsem spatřil dva dost sexy mladíky.

„Tak který?“ drcne mě do ramene Milan.

„S těma zelenýma,“ rozhodnu.

Je to ironie. Občas spolu spíme, ačkoliv on není můj typ ani já jeho. Ve skutečnosti máme stejný vkus. Preferujeme blonďáky ale oba jsme bruneti.

Nejspíš proto jsme pořád jen přátelé bez hlubších citů.

Zase je fakt, že s Milanem jsem neměl nic už dlouhou dobu.

„Super já chtěl modroočko,“ kývne spokojeně Milan.

„Takže, kdo dřív?“ vzpomenu si na naši starou hru.

Samozřejmě, kdo dřív zasune.

„Beru, vítěz platí útratu.“

Jasně, jako vždycky.

„Leni nebudeš se nudit?“ vzpomenu si na naši kamarádku.

Sedí s pusou dokořán a občas ucucne Piña Coladu. Jen zavrtí hlavou. Nejspíš nebude.

Tak fajn. Lov začíná.

Ovšem člověk míní, život mění. Tohle přísloví je evidentně čerpáno ze zkušeností. Jeho stoprocentní spolehlivost jsem si ověřil v ten večer hned několikrát.

„Vyhrál jsi,“ oznámím Milanovi, kterému stále oči a tváře září po prožitém orgasmu.

Je z něj cítit uspokojení.

„Cože? Vážně? Ale vždyť si s ním zmizel dřív,“ skloní se, až ke mně, a nasaje vzduch.

Ze mě, kámo, ucítíš leda stud.

Nemohl jsem nic udělat. Ani hloupý polibek.

Zavlekl jsem zelenoočkoo až na záchody a tam na něj asi dvě minuty zíral.

V uších mi zněly Radanova slova.

Takže jsem nakonec s trapnou výmluvou odešel.

„Proč?“ nechápe Milan, který moc dobře poznal, že nelžu.

Mám mu říct pravdu?

Počkat! Támhle ten kluk!

Děláte si…

„Radan,“ vyhrknu překvapeně.

Mám nenadálý tlak v kalhotách i v hrudi.

„Ach tak. Nemůžeš ho podvést. Teda ten si tě vycvičil! Za odměnu ti dává piškoty?“ zasměje se Milan.

Nikdy jsem ho takhle oblečeného neviděl.

Černé upnuté oblečení dokonale obkresluje jeho štíhlou siluetu.

Je vyloženě výstavní.

„Vole! To nemyslím. Právě na něj koukám,“ vysvětlím.

Ale počkat… co tu dělá? Zrovna on?

Se žárlivostí už jsem měl tu čest. Jenže tentokrát to bylo jiné, protože už jsem uměl své pocity pojmenovat.

„Víš, že bys za ním klidně mohl normálně přijít?“

„Drž zobák! Koukej, co dělá, a mě si nevšímej,“ poradím mu.

Otočí se čelem k parketu.

„Někdy ti nerozumím Niko,“ promluví zády ke mně.

„Čemu nerozumíš! Musel sem přece přijít z nějakého důvodu. Určitě mě chce podvést!“

Jo. Schoval jsem se za sloup, abych ho mohl sledovat.

Jak dětinské.

Jenže já vážně chci vidět, co má v plánu.

Ovšem mluvit o podvodu, když spolu ani nechodíme...

„Jsme snad ve školce,“ brblá Milan.

Vůbec tomu nerozumí!

Tady jde o čest!

„Ty to nechápeš,“ zavrčím a nenápadně zpoza sloupu zkontroluji parket.

Tancuje s nějakým mladíkem.

Nevím, jak přijatelná vzdálenost mezi nimi je.

Řekl bych, že tak kolem metru a půl, takže to zatím nezavání žádným velkým kamarádíčkováním.

Jenže, co není, může být.

„Nejsem blbej, vím, že žárlíš, ale nechápu proč. Stojíme tu skoro hodinu. Vidíš, že se normálně baví a tancují. Námluvy na sex vypadají jinak. To bys už mohl vědět.“

Já to taky vím.

„Nikdy neříkej nikdy!“ odtuším a bleskurychle se schovám, protože objekt mého zájmu se právě otočil.

„Jenže Niko, ty seš nenápadný, jako palmový háj na vrcholu Mount Everestu.“

To, že měl pravdu, jsem pochopil až o další hodinu později.

Lehké zaťukání na pravé rameno mi málem přivodí psotník.

„To takhle běžně trávíš večery v baru?“ šeptne, mě dobře známý hlas.

Ach. Tak proto jsem ho nemohl na parketu najít.

Jak mě dokázal obejít?

„Jak si…“ vyjevím se a otočím se čelem k němu.

Do prdele! Ten tak pěkně voní…

„Dejme tomu, že o tvé sledovací akci vím už dlouho,“ zasměje se.

Jasně. Jsem palmový háj!

„Tak to nevyšlo,“ zasměji se trapně.

Jsem úplně jiný člověk.

Úplně.

„Ale co…“ nedopovím, protože mi zacpe ústa svým jazykem.

Huh. Chutná jako sladké víno.

Samozřejmě, že se nebráním.

Naopak. Obtočím mu ruce kolem krku a přitáhnu si ho blíže.

Já se tak dlouho nelíbal!

Bohužel, můj výlet do nebeských výšin, mi není dopřán na dlouho.

„Stačí,“ vydechne a vymotá se z mého sevření.

„Tak to ani omylem!“ ohradím se a začnu se po něm sápat.

Rychle mě čapne za ruce, které mi zvedne nad hlavu a tělem mě přišpendlí ke sloupu.

„Ber to jako předkrm, zbytek až po státnicích… a taky jako odměnu,“ usměje se škodolibě.

Státnice… tomu rozumím.

Jenže to druhé…

„Odměnu?“ nechápu.

„Za to, že si skvěle odolal své touze upustit páru,“ odvětí pobaveně.

Protočím oči a on vyprskne smíchy.

Musím se podívat, jestli nemám někde ten GPS lokátor.

„Takže zas jindy, užívej,“ mrkne na mě, a aniž by počkal na mou reakci, nechá mě tam stát s rukama nad hlavou.

Zvedněte ruce nad hlavu, máte právo nevypovídat. To sedí.

Takže mojí dnešní parťačkou bude opět má pravačka.

Hrůza.

Jediným potěšujícím faktem pro mě bylo, že Radanův poker face, nebyl tak dokonalý jako jindy a já vnímal každičkým nervem svého těla, jak moc by mě chtěl. Měl jsem z toho škodolibou radost. Evidentně se modlil, abych udělal státnice, stejně jako já.