Cítím se trapně. Tenhle pocit nemám zrovna dvakrát v lásce, ovšem zjistil jsem, že se ho někdy nejde vyvarovat a v drtivé většině za něj může má vlastní hloupost.

„Takže tady jsou ty papíry, co jste čtrnáct dní hledali,“ podotknu a vlhčeným kapesníkem setřu zaprášené desky.

„Ano, našla je uklízečka u sebe v kumbálu…“ odvětí Vašek. Neudrží vážný výraz a koutky úst mu vyjedou nahoru, takže se na mě nepokrytě šklebí. „Nejspíš už nezjistíme, jak se tam tak záhadně zjevily. Jsem rád, že se nakonec objevily. Tyhle smlouvy se musí založit, nebylo by dobré, aby se válely někde v regálech vedle balíků toaletního papíru.“

No jo, tak se škleb! Ohromná sranda, že jsem ve svém zběsilém úprku zapomněl dokumenty. Není divu, jednal jsem, aniž bych nad tím dopředu přemýšlel, mým cílem bylo pomstít se a složka se smlouvami sloužila pouze, jako případné krytí mého podezřelého postávání na chodbě. Kdo mohl tušit, že jí tam nakonec nechám a pak je čtrnáct dní bude hledat celé ekonomické oddělení včetně samotného Vaška. Kdyby mi bývali řekli, co se přihodilo, a nebáli se, že jim za to vynadám nebo je dokonce vyhodím, možná bych je býval našel i já sám. Ačkoliv mě v ten den obsah černých plastových desek vůbec nezajímal, nejspíš by mě napadlo se tam zajít podívat.

Narovnám se a zpražím ho pohledem. „Jestli se jí tam válely čtrnáct dní, tak to je teda neobjevila zrovna brzy.“

Vašek zvážní. „To máte pravdu. Ovšem víte, je to starší paní s výškou kolem sto šedesáti centimetrů, takže nedohlédne na police, které jsou…“ znovu nasadí ten přitroublý úsměv, „zhruba stejně vysoké jako vy.“

Když tam nedohlédne, jak teda odtud získává ten toaletní papír?

Dokud se papíry nemohly nalézt, Vašek nejspíš plašil a děsil se, kam se mohly podít. Najednou, když mu v tom jeho vypočítavém mozečku došlo, jak se nejspíš ocitly na takovém netradičním místě, baví se na cizí účet. Musím ho více zaměstnávat, aby neměl čas tropit si ze mě legraci.

„Musíte si dávat větší pozor, co kam pokládáte, Vašku. Nejspíš si z vás někdo udělal dobrý den,“ ušklíbnu se.

Jednu výhodu mám. Nemá žádné důkazy, nemůže mě obvinit, a že si to myslí? Jeho problém.

„Samozřejmě. Příště vám je pro jistotu dám přímo na židli.“

Připadá mi, že je čím dal drzejší a drzejší.

Zavrtím hlavou a rukou mávnu ke dveřím, neboť je mi jasné, že pokračovat dál v této konverzaci nemá vůbec žádný smysl. A navíc, já se musím psychicky připravit na večer, protože letím do té zatracené Paříže.

Po celý den jsem se snažil uklidnit tep svého srdce, který s každou minutou, jenž mě přibližovala k odletu, nabýval na síle. Nějak jsem se na ty naše společný malý prázdniny vůbec netěšil.

„Klídek, Niko, moc to prožíváš.“

„Cože? Děláš si srandu? Víš, že za pouhé čtyři hodiny poletím do Paříže s někým, na koho nejsem schopný přestat myslet už dobrý rok a budu tam s ním tři dny úplně sám?!“

Milan mě přišel navštívit a jako tradičně si hraje s těžítkem, které si tak oblíbil, že jsem se rozhodl si tu kravinu nechat na stole, jen kvůli jeho občasným příchodům. Jinak by už dávno skončila v koši.

„Úplně sám? Ehm, říkal si, že tam bude dalších dvě stě lidí,“ zasměje se.

Protočím oči. „Ano, na konferenci, která trvá do dvou hodin odpoledne a pak? Hm?“

Položí těžítko a rukou si prohrábne vlasy. Zvedne koutky úst v úsměvu. „Projdete si památky, zajdete na víno, budete si povídat, ty mu konečně řekneš, že seš korunovaný vůl a přiznáš mu, jak moc ho miluješ. K tomu taky můžeš přihodit, že mě s tím otravuješ každou chvíli a mě už to nebaví poslouchat, protože opravdu nejsem zastáncem zbytečného vyhýbání se nevyhnutelnému, a když už budeš u toho vyznávání, můžeš ho klidně ojet… jednoduchý.“

To se na mě snad všichni domluvili? Včera Vašek, dneska Milan. Pecka. Nikdo mi nerozumí.

A navrch, já bych mu fakt nikdy neříkal, že jsem korunovaný vůl. Podle mě jsme volové oba, když už.

„Jenže to nejde!“

„Proč?“

„Protože, kdyby se náš vztah dostal na veřejnost…“

„Tak se hovno stane,“ skočí mi do řeči. „Takže o to tu celou dobu jde? Máš strach? Vlastně, že mě to vůbec překvapuje. Já si myslel, že si hraješ na pana nedostupného, což si hraješ i tak, ale ono ti jde zase jen o tvoji reputaci a touhu ochránit svůj vlastní zadek. Niko, už dávno není totalita. Nikdo, a tím sem si fakt jistej, to nějak extrémně řešit nebude. Možná by toho byly týden plný noviny, ale pak by támhle paní prezidentové na večírku vykoukly tanga a už by po tobě a tvém teplém já, ani pes neštěknul. Lidé se rádi zaobírají trapasy, noviny jakbysmet, a co víc, z tragédií, udělají ještě větší drama.“

„Víš, že si vcelku odporuješ? Když se náhodou dostane na světlo boží, že jsem gay, tak to snad není trapas? Nebude to tragédie?“

„Niko,“ usměje se tím svým typickým vychytralým úsměvem. „Tragédie, ani trapas z toho nebudou, když tomu dopředu předejdeš.“

„Ehm?“ nadzvednu nechápavě obočí.

„Už ti říkali, že seš leckdy pomalejší než šnek?“ protočí pobaveně oči. „Když nechceš dopadnout jako ukázkový příklad losera, musíš ze sebe udělat hrdinu.“

„Nech těch hádanek, sakra!“

„Fajn, prostě to oznámíš sám, dřív než vás někdo načape a udělá z toho, jak říkáš, drama nebo obrovský trapas.“

Málem spadnu z křesla. „Zbláznil ses?“

„Nemyslím si. Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše? Nemusíte se přece skrývat a pak být náhodou někde odhaleni, dostat se do drbů… Jednou za měsíc máš tiskovku ne? Tak se koukej konečně pochlapit, všechno si s Radanem urovnej a prostě jdi směle do toho. Oznam to veřejně.“

Opravdu bylo lepší, když jsem se jen tak klidně prošukával životem s čistou hlavou i srdcem a jasným plánem do budoucnosti. Tahle situace je až moc komplikovaná.

Jenomže na druhou stránku. Jednoduchých věcí mám v životě dost, a Radan je opravdu moc pěkně tvarovaná komplikace.

Sakra!

„Víš, co se kvůli tomu může stát?! Neznáš snad podělaný karmický zákony? Něco se podaří a pak honem prásk a dostaneš přes držku! Nebo rovnou přes ptáka, to máš fuk. Co čekáš, že se stane v mým případě?“

Proč mě vlastně tohle řešení nenapadlo už dřív? Jo, už vím, přijde mi to jako moc velký risk.

„Co čekám? Někdo tě odsoudí, jinej tě bude obdivovat. Další bude závidět… dívky zalitují, že tě pravděpodobně nikdy nezískají a pár starců spláče nad tím, kam ten svět spěje. Nicméně vaše produkty se budou prodávat dál. Maximálně se změní věkové rozpětí poptávajících. Nemyslím si, a podle mě to schválně zkus probrat s tvým zástupcem, že by to mělo přímý dopad na jméno firmy a její tržby… hele, je dost hodin musím jít,“ vyděsí se při pohledu na hodinky, „takže o tom popřemýšlej, oukey?“  

Jenomže risk bývá zisk… ale, tohle slůvko tu pořád je.

„No jo… měj se,“ odmávnu ho a se značnou nevolí pozoruji, jak na mě ode dveří ostrouhá mrkvičku, protože moc dobře ví, že mi svými slovy akorát vsadil brouka do hlavy. Jako obvykle. Měl bych se s ním přestat bavit, abych zamezil těmhle jeho radám, které v sobě, k mému zděšení, obvykle mají i dost pravdy.

I kdybych se rozhodl, že něco takhle bláznivého vyvedu, rozhodně to prvně nepůjdu probírat s Vaškem.  Ať se na to koukám, jak chci. Tohle prostě nemůže dopadnout dobře. Říkám, že se nevzdám, abych mu pak rejdil prsty u análního otvoru a dělal cucfleky na krku. To si prostě totálně protiřečí.

Už bych se vážně měl k něčemu rozhoupat a ne se tu pořád mlátit ze strany na stranu, jak po několika lahvích tvrdého chlastu, chci vědět, jakým směrem se vydám, a pak, ať se třeba karma klidně zcvokne, když budu konečně tušit, co dělat, tak sem ochotný se o to rvát i s Murphyho zákony.

Ve čtyři hodiny, kdy jsme spolu s Radanem šli na odbavení zavazadel, už jsem byl z toho přemýšlení na pokraji nervového zhroucení. Jenomže se vzlétnutím letadla, jakoby všechny starosti zůstaly za mnou. Za námi. Protože někde mezi Prahou a Paříží, během těch dvou hodin letu, jsem se konečně rozhodl. Definitivně.

Vašek nám důmyslně zarezervoval průchozí pokoje, takže hned, co se osprchuji, zaklepu na Radana.

„Klidně pojď,“ ozve se a já vejdu, abych zjistil, že jeho apartmán je zrcadlová kopie mého.

Sklouznu pohledem po stěnách v broskvové barvě, po béžových kožených křeslech u velkého LCD televizoru. Celému pokoji dominuje manželská postel spolu se dvěma nočními stolky ve zvláštním tvaru půlměsíce. Nad čelem postele je obraz skalnaté horské krajiny. Jediná odlišnost od mého pokoje, protože u mě visí nad postelí obrázek Louvre. Všechno je v tomhle hotelu stejné. Všude taková zkamenělá dokonalost, jakou vídáte v časopisech o bydlení pro milionáře. Vstupní hala je velká jako taneční sál s křišťálovými lustry a akry bílé mramorové podlahy. Cestou k recepci si připadáte jako ve skleníku, všude exotické rostliny, květy a směsice různých vůní. A přesně uprostřed té haly, je nízká kamenná fontánka, z níž vytéká voda do malého bazénku, jenž je plný vodních lilií. Totální snobárna.

Náš let proběhl v klidu. Byl jsem překvapený, že si zvládneme i normálně povídat, aniž bychom na sebe měli narážky nebo se provokovali. Radan, ale povídání asi po půlhodině vzdal, protože se mu klížili oči. Měl jsem s sebou časopis o bojových sportech, vytáhl jsem ho a byl připraven se něco nového dozvědět, nebo se zasmát nad neúplně pravdivými informacemi. Jenomže můj pohled zaujal mladý pár dvou mužů, kteří seděli přes uličku. Nelíbali se, ani nic podobného. Ale všiml jsem si těch letmých náznaků, doteků. Dokonce se ke mně chvílemi donesl i jejich švitořivý hovor. A někdy během toho, co jsem je nestydatě pozoroval, jsem zase začal přemýšlet.

Co vlastně chci, jsem věděl, protože jeho přítomnost po mé levici nešla nezaznamenat. Voněl parfémem, který jsem u něj doposud necítil, a přišlo mi, že byl vyroben přímo pro něj. Stejně silný a omamný, charismatický a vášnivý. Vůně, která se nezastaví před žádnou překážkou. Po čuchu jsem určil cedr a svěží citrón s příměsí santalového dřeva.

Věděl jsem, že se nechci rozloučit s tím pocitem, který mě naplňuje, když na něj myslím anebo, když je vedle mě, přesně, jako v tu chvíli. Nechtěl jsem z jeho života jen tak vypadnout. Natož, aby odešel on.

Zkusil jsem si představit Milanova slova v praxi. Jít před dav novinářů a veřejně říct: Čau lidi, tak jsem teplej a čirou náhodou chodím s nejlepším ekonomem, kterého naše firma má…

Inu, nejspíš bych musel zvolit trochu míň pobuřující slova, ale po zralé úvaze a nemalém prolustrování internetu, který jsem stačil prosurfovat už v kanceláři, jsem usoudil, že by tenhle plán nemusel vůbec být tak špatný.  Otevřených gayů byla opravdu spousta a žádné echt záporné dopady to nemělo, ani na herce, ani na podnikatele, prostě na nikoho. A když jsem si konečně připustil, že tohle by skutečně mohlo být přijatelné řešení, byť rizikové, pocítil jsem podivnou lehkost. Strach nezmizel, ale nerozhodnost ano. Měl jsem cíl a teď mi jen zbývalo najít si k němu cestu.

Jenomže mě se tak nějak nechtělo mu prostě padnout k nohám… Líbilo se mi být „loven“, protože to byl první chlap, který si to kdy dovolil.

Tiše se opřu o dveře, ručníkem vytírám zbylou vodu z vlasů a koukám, jak se hrabe ve svém kufru. Narovná se a pomalu nechává sklouznout hotelový béžový župan ze svých ramen, až se mi zatají dech v plicích. Když ten huňatý kus látky dopadne na podlahu, naskytne se mi pohled na nahou alabastrovou pokožku jeho zad v celé své krásné pevnosti. Kupodivu má kalhoty. Přenese své zavazadlo k posteli. Vytáhne asi dvě trička, která pohodí stranou, aby si vzápětí oblékl jednoduché černé tílko, které dokonale obepne jeho hruď.

Otočí se čelem ke mně. Párkrát sjedu jeho tělo od hlavy až po paty. My chlapi prostě koukáme. O nic nejde… většinou. A navrch, je to zadarmo.

Odhodím ručník na zem a vyrazím k němu. Zastavím na půlmetrů před ním.

„Takže, deset hodin večer. Co chceš dělat, nemáš hlad?“ zajímám se a snažím se ignorovat fakt, že se mu přes skoro průhledné tílko rýsují ztvrdlé bradavky, jejichž očividnou pevnost si nejsem schopen vysvětlit.

Nemá to na mě kupodivu až tak velký efekt, jaký bych čekal. Teda, ne že by to ani trochu… ehm, nemělo vliv. Ovšem to napětí, které mezi námi panovalo ve firmě, se rozplynulo, jako mávnutím kouzelného proutku.  Lidské vztahy jsou složité. Víc než matematika, ve které jsem vždycky plaval.

Docela by se mi hodilo, kdyby zase začal využívat ty svoje intriky a podlé svádivé techniky.

„Už si tu byl, že?“ zeptá se zvědavě.

Přikývnu. „Ano, několikrát.“

Otočí se ke svému kufru a vytáhne hřeben. Lehce pročeše své krátké blond vlasy a zářivě se na mě přes rameno zazubí. Vyděsí mě, jak mladě přitom vypadá. V takovém sportovním oblečení a ještě s tím rozcuchem. Opravdu, klidně osmnáct bych mu věřil.

„V tom případě víš, kde se tu dá dobře navečeřet i takhle pozdě. Nechci jíst tady v hotelu, rád bych se prošel nočním městem.“

Musím se pousmát nad tím, jak mu jiskří oči nadšením. Pro mě byly výlety, nejen do Paříže, v podstatě samozřejmostí. Jenže Radan není z takových poměrů jako já, takže nejspíš cestoval méně. Mám ohromnou chuť mu to tady ukázat, protože tohle město, není jen plné lásky, jak se tvrdí, ale taky památek, které stojí za to vidět. Dokonce mi přijde, že pouhá tři odpoledne jsou na prohlédnutí zdejších krás málo.

„Vím, takže, ode dneška budu oficiálně tvým průvodcem,“ oznámím mu zvesela.

Samozřejmě, že nám ta čistě přátelská nálada, která mezi námi panovala dokonce i během večeře, dlouho nevydržela. Nečekal jsem, že by vůbec mohla. Vlastně jsem ani nechtěl.

Uměje se na mě oslepujícím zábleskem zářivě bílých zubů a smyslně zvlní ústa. Právě vypadá fakt hříšně a to tak moc, že být kněz, naženu ho ke zpovědi. Ačkoliv právě něco podobného provádím. Jen mu za jeho přiznání nenadělím deset otčenášů.

Překvapeně zamrkám. „Takže si spal s jedenácti ženami?“

„Ano, přesně jedenáct jich bylo,“ kývne a napije se už z třetí skleničky vína.

Jiskří mu oči, stejně jako mě. Popíjíme, ačkoliv zítra musíme vstávat už před sedmou. Jenže se zjevně ani jednomu nechce jít do hotelu a spát. Je jasná a teplá noc. Lidé kolem nás brebentí, smějí se. Hlas jakési francouzské zpěvačky nám vytváří příjemnou atmosféru a svíčka uprostřed stolu umocňuje celé kouzlo okamžiku, kdy jsme si po dlouhé době blízko.

Miluju francouzské kavárny na chodníku. Byl vyloženě skvělý nápad zajít sem po večeři posedět.

Cítím se zvláštně klidně. Má mysl je poprvé po dlouhé době jasná, ačkoliv by po množství těch skleniček být neměla. Je mi lehko a jakoby ten kámen, který jsem celou dobu nosil na hrudi, zůstal doma.

Je super pocit vědět, co chci a hlavně, že to budu mít. Jen si ještě chvíli užiju jeho typických svádivých taktik, neb teď se jimi můžu bavit i já sám.

„A co mužských?“ zajímám se.

„Stejný počet. Co ty? Tebe se na ženský asi ptát nebudu…“

„Tak pozor, já s jednou taky spal.“

„Vážně?“

„Jasně, chtěl jsem vyzkoušet, jaké to je. Uznávám, že to nebylo nejhorší, ale já prostě… preferuji muže. Jinak číslo s kolika kluky jsem spal, po mě nechtěj. Bohužel, já jich vystřídal tolik, že jsem někdy u pětatřiceti přestal počítat,“ přiznám bez průtah. „ale když už jsme u toho tak…“

Ledabyle m začne palcem hladit po kloubech ruky a já se odmlčím. Skrze něj do mě projela tak silná jiskra chtíče… žasnu, jak rychle se změnila ta poklidná atmosféra v hotové bouřkové počasí. 

„Chceš říct, jak se to tady bude vyvíjet?“

A je to tady. Cítím z něj přesně to, co jsem už dlouho nezaznamenal. Vím, že umí být nebezpečný. Líbí se mi to.

„Já bych té hře nechal volný průběh. Nevíš, jak se to bude vyvíjet,“ odpovím a řádně si přihnu ze skleničky.

Proč mu to prostě neříct? Ano Radane, chci tě. Chci s tebou být. Vím to a dokonce už jsem ve svých plánech zašel tak daleko, že hodlám jít s kůží na trh. 

Ne, ještě chvíli to vydržím.

„Vím, jak se to bude vyvíjet.“

„Vážně? Jak teda?“

„Nejdřív…“ začne mluvit tak potichu, že se k němu musím naklonit, abych ho slyšel. „budeš bojovat, jako vždycky.“ Zvedne mojí ruku a bez rozpaků mi zavadí rty o zápěstí. Úplně to mnou otřese, a i když jsem chtěl něco štiplavého říct, nemůžu ze sebe vypravit ani slovo. Ještě před pár minutami jsem měl jasno a teď mám v hlavě totálně zamlženo. Zvládnu jen pozorovat jeho ústa, které na mě tak svůdně špulí.

Položí moji ruku zpět na stůl. „A pak se konečně poddáš. Už si se rozhodl, že ti to ale trvalo, Niko.“

Do háje, jak to sakra může vědět? Odmítám tomuhle jeho šarlatánství rozumět. A kde je krucinál moje sebejistota?! Možná je to tím, že ho až zoufale moc chci. Až příliš zoufale. Jen pouhá představa stačí k tomu, abych se vzrušil, natož, když na mě ty svoje triky používá přímo v celé své andělské kráse a podlosti.

A já chci víc jeho intrik. To je ono! I když vím, jak to dopadne. Ještě si chci užít trochu zábavy, protože jsem konečně přestal váhat a ustupovat.

„Pche,“ odfrknu si jen. „Měli bychom jít,“ dodám a na jeden lok dopiju zbytek skleničky.

Trochu toho zdravého odmítání nikdy není na škodu. Přece nepodlehnu, tak rychle!

Zadívá se na mě s úsměvem. „Díky za dnešní večer.“

„Rádo se stalo.“

Klíčem k úspěchu je nezávislost. To mi otec často vtloukal do hlavy, jenomže já toho muže před sebou potřebuju a hlavně, chci. Dlouho a tak moc až mi z toho tepe nejen srdce.

K čertu s nezávislostí!

Vždycky se mu podařilo vyvolat ve mně ohromnou chuť vzdorovat. Musel jsem si prostě přiznat, že mě nejspíš baví, nechat se jím svádět, protože jiný důvod k tomu, abych si hrál na nedostupného, už jsem neměl. Děsila mě myšlenka, že chci, aby si mě podrobil, aby mě donutil mu podlehnout. Jenomže, asi mi nebylo souzeno si jeho intrik užívat.

Právě si přijdu, jako kdybych byl ve škole na přednášce s tím rozdílem, že sedím na mnohem pohodlnější židli a o přestávce si můžu dopřát lehké občerstvení a vcelku kvalitní kávu.

Už jsme tu tři hodiny. Z toho první dvě jsme si prošli jakýmsi krátkým představovacím ceremoniálem, který by býval trval mnohem déle, kdyby se měl představit, každý, kdo tady je a ne pouze hlavní zástupci ze všech patnácti firem.

Nyní prezentuje poměrně pěkná žena s ohnivými vlasy. Hned, jak jsem jí viděl přicházet na vyvýšené pódium, tak jsem pohledem kontroloval, jaké reakce má vedle mě sedící Radan, který mě převezl, protože na mě kouknul ve stejnou chvíli a rovnou mi ukázal svůj růžový jazyk, jenž na mě vyplázl, a když ho zase poslušně vtahoval zpět, neopomněl si přitom olíznout rty, a to tak dokonale, že jsem si okamžitě představil, jaké by to asi tak bylo, kdyby jím lízal něco mého, co se žádostivostí o něj staví do pozoru v pravidelných intervalech pěkně dlouho.

„…Děkuji za pozornost,“ ukončí svou prezentaci o cenových hladinách chlazených potravin, které zrovna my vůbec neprodáváme.

Následuje další dvacetiminutová přestávka, během které se i s Radanem přesunu ke kávovaru.

„Ach, pardon,“ uslyším sametový hlas té ženy.

Otočím se a spatřím jí, jak jednou rukou lehce uhlazuje Radanovu klopu saka a druhou si teatrálně položí před ústa.

Radan se rozzáří. „Nic se neděje,“ ujistí jí.

Slečna se zvonivě zachichotá. Jednou rukou si přejede přes odhalenou klíční kost, zatímco tou, jíž uhlazovala jeho podle mě naprosto dokonale vyžehlené sako, mu sevře předloktí a přiblíží se k jeho uchu. Něco mu zašeptá.

„Ehm, pane…?“ ozve se po mé pravici a já málem vyskočím z kůže.

„Ano?“

„Je to vaše káva? Máte jí už hotovou,“ usměje se na mě o dobré dvě hlavy menší kudrnatý hnědovlásek.

Rychle sáhnu po hrnku, poodejdu stranou a uvolním prostor dalším zájemcům. „Děkuju, nějak jsem se zakoukal…“

Po chvíli klučina přistoupí ke mně. „Pěkná žena,“ zkonstatuje.

Ano, opravdu velmi pěkná. Až jí za to nemám rád.

„Ano,“ přikývnu a odolávám touze otočit se, abych se podíval, jaká je situace. Její smích mě irituje.

Stále na něj sahá? A proč se nechá tak snadno balit? Opravdu. Klasický chlap! Neudrží ptáka v kalhotách.

„… má přítele, to je vždycky tak.“

Zadívám se na mladíka. Cože? Já slyšel jen pár posledních slov. „Ehm, máte pravdu,“ kývnu a doufám, že to bude stačit. Mělo by.

„Ale hodí se k sobě, co myslíte?“

Spálím si hubu. „Au… kurva,“ vyletí ze mě.

„V pořádku?“ zajímá se s úsměvem.

„Ano. Jen mi nedošlo, že to je horké,“ přiznám. Vlastně jsem se chtěl rychle napít, abych neřekl, co se mi dralo na ústa. Mě teda rozhodně nepřijde, že by se k sobě hodili!

„Oni spolu nechodí, takže máte šanci,“ rozhodnu se nakonec odpovědět.

Mladík se pobaveně zasměje. „Ale kdeže, se svou výškou bych si ani neškrtl. A jak to víte?“

Otočím se, což vůbec nebyl skvělý nápad. Zjevně spolu flirtují. Sakra!

„Je to můj kolega. Zkuste to,“ vrátím se pohledem k němu a neuchráním svůj hněvem podbarvený tón. „Když tak mě omluvte, ale ještě potřebuju vyřešit jeden telefonát,“ vymluvím se a zamířím ze sálu na čerstvý vzduch.

Proč mě taková blbost štve? Vždyť přece vím, koho má rád! Jenže i tak, takhle si s ní koketuje. Nestyda!

Samozřejmě, že to ten mladík nezkusil. A nakonec s ní Radan koketoval, až do konce konference. Každou pauzu! A došlo to tak daleko, že si ta ženská po třetí prezentaci sedla mezi nás. Okamžitě jsem dal najevo, že o přítelíčkování nestojím a Radanův káravý pohled, kterým mé hrubiánské chování ocenil, jsem ignoroval.

Taková slepice. Pche.

„Bavil ses?“ neodpustím si, když se snažím klíčem trefit do zámku u svého pokoje.

Vím, že je na mě vidět, jak jsem naštvaný a rozhodně rád bych s tím něco udělal. Jenže dechové cvičení mi nepomohlo a alkohol jsem i při důkladném prohlédnutí všech přilehlých prostor nikde neviděl. Dám si panáka z minibaru v pokoji. Tak nějak jsem na něj dostal chuť.

Kdybych se teprve před pár hodinami konečně nerozhoupal, a nerozhodl se, že ho chci, tak bych své emoce nejspíš dovedl skrýt o něco líp. Ovšem, když vím, jaká je situace a navrch, vím, že i on si toho je vědom, tak mě tohle chování vyvedlo z míry.

Měl svádět mě! A ne nějakou dlouhovlasou nádheru!

Vážně přemýšlím takhle?

Sakra!

„Pomůžu ti,“ sebere mi klíč a zároveň mě vyděsí svou blízkostí, protože stojí přímo za mými zády. Natáhne se přese mě a trefí se do zámku hned na první pokus, neboť jemu se neklepou ruce, jako alkoholovému závislákovi, co neměl už dva dny ani kapku lihu. Rozrazí dveře a vstrčí mě dovnitř.

„Co děláš!“ pokusím se namítnout, když za sebou zavře. „Běž si k sobě! Nebo vlastně ne, běž si za tou ukdákanou slepicí!“

Já se stydím, a jak! Taková žárlivá scéna, sakra. Už toho všeho mám zkrátka dost. To je furt, chci a nechci, a budu svádět a nebudu a jednou se bojím, pak zase ne.

Zakroutím hlavou. „Ne, neřeš to. Vůbec nic z toho nemám právo říkat. To je tím…“ nenechá mě domluvit, protože do mě jemně strčí a já s otevřenou pusou automaticky ustupuji.

„Co zas je?“ nechápu.

Zastaví a já taky. Na lýtkách neomylně cítím pelst postele. Chytne můj obličej do dlaní. „Tak co Niko, stále hodláš bojovat, nebo už těch šaškáren necháme?“