Přitisknu se víc k jeho horkému tělu a pevným jemným rtům.

Svět se točí. Srdce mi prudce buší.

Vědomí, že jsem tu s jeho vůní a teplou kůži, mi šplhá po páteři a roztřásá paže, o které jsem zapřený.

Řekl, že mě chce, co víc potřebuji slyšet?

Mé rty kloužou po těch jeho. Vtáhnu si jeho spodní ret mezi své a on zasténá a prudce vydechne.

Chci jeho steny spolknout a schovat si je na později. Mohl bych je pak poslouchat pořád dokola?

Vklouznu mu rukama do vlasů, přitisknu se k pevnému trupu a sám vyloudím ten nejběžnější zvuk potlačované touhy.

Odpoví mi hlasitějším zasténáním.

Ano. Přesně tak, chtěl jsem slyšet víc… chtěl jsem, aby mi v tu chvíli dal vše, svůj dech, své tělo, srdce i mysl. V ten moment byl můj.

Instinktivně mě sevře a rukama mi sklouzne na záda.

Dokážu mu být tak blízko a zůstat stejný jako dřív?

Přitisknu se ještě blíž, až se celý prohne v zádech. Cítím tlukot jeho srdce na svém hrudníku.

Touha mě pohlcuje tak silně, že při každém doteku jeho jazyka tiše vzdychám.

Ne, vím, že nebudu stejný.

Rozpojí naše rtu a přesune se k mému uchu, roztřeseně vydechuje.

„Řekni mi, co chceš ty,“ zašeptá a opět se přesune k mým ústům, kterým věnuje sladký polibek.

Hloupá otázka a přesto… mé srdce právě vynechalo úder.

„Líbej mě.“

Ucítím, jak se zasměje.

„Mám pocit… že zrovna to dělám.“

Schoulím se do jeho náruče. Vychutnávám si prsty, které mi běhají po krku a pak vklouznou do vlasů, za které lehce zatahá.

Zbožňuju to.

„Chci víc… cítím se…“

„Jak Niko? Ukaž mi, co chceš. Ukaž mi, co cítíš…“

Jeho dech mě šimrá na ústech. Nemůžu zastavit své hlasité výdechy připomínající steny raněného zvířete.

Připadám si, jako kdyby mě mučil. Trýznil údery svých slov, které ve mně stále dokola vyvolávají třas.

Odtáhnu se tak daleko, abych se mu zadíval do očí.

Proč se držím zpátky? Co ještě víc potřebuju slyšet, cítit, vnímat?

Vyhledám jeho ruku a propletu s ním své prsty. Věnuji něžný polibek bradavce a zvednu k němu pohled.

Volnou pravačkou přejedu přes jeho stehna, třísla až mezi hebké půlky pevného zadečku, prstem přejedu přes jeho chvějící se otvor. „Tohle chci…“

Pohledem těká od mých očí k ústům a zase zpátky. Zavrtí boky a otře se ve stejnou chvíli zezadu o mé prsty zepředu o můj zbytnělý úd a pomalu přikývne.

Má chtíč hranice?

Natáhnu se přes něj k nočnímu stolku pro lubrikační gel.

Sklouzne mi rukou přes prsa, žebra až k mému tyčícímu se údu, který něžně promne v dlani.

„Bože… seš ten nejdokonalejší anděl, jakého jsem kdy potkal,“ ujede mi.

Přemístím se mezi jeho kolena a tváře mi žhnou.

Seber se Niko! Už víš, jaký je to pocit, když říkáš, co skutečně cítíš a chceš.

Ještě jsem neskončil.

„Tvá vůně…“ vydechnu a skloním se k jeho bříšku, „tvá hebká kůže,“ rukama zabrousím mezi jeho stehna, která jemně hladím s ústy kousíček od jeho pulzující erekce, „tvé žádostivé steny… to všechno mě připravuje o rozum.“

Nikdy jsem nikomu nic podobného neřekl. Neměl jsem to v povaze, alespoň tak jsem to vnímal. Ovšem, skutečnost byla taková, že jsem jen nepotkal správnou osobu, které bych to chtěl povědět.

Ochutnám jeho vlhkou špičku a pohlédnu mu do tváře.

Zaraženě na mě hledí a po vteřině si zakryje obličej.

„Radane?“

„Jen tě nějak nepoznávám, dej mi chvíli, musím to vstřebat,“ řekne tlumeným hlasem přes své dlaně.

Je možné, že se stydí? On?

No, já mám co říkat. Před chvíli jsem měl stejné pocity.

Jeho rozpaky mě vzruší ještě víc. Vytlačím si notnou dávku gelu na prsty a rukama si začnu klestit cestu k jeho zadečku.

Váhavě vniknu jedním prstem dovnitř a přesně v ten moment mi odhalí svoji tvář.

Nakloním se nad něj a rty přejedu horkou linku jeho klíční kosti přes malý dolíček pod hrdlem až k druhému rameni, ke kterému se přisaji ústy a zanechám tam malý červený flíček.

Vsunu druhý prst a kroužím jím spolu s tím prvním.

Propne se. „Nikolasi.“

Hlasitě vydechnu. „Ještě vydrž, nechci ti ublížit.“

Propálí mě svými modrými drahokamy, v jejichž hloubce vidím touhu.

Třetí prst. Několik motýlích doteků rtů. Sevření jeho erekce v dlani, ve které škube ve stejném rytmu, v jakém do něj zasouvám prsty.

Rukou mi zajede do vlasů a prudce zatáhne. „Nikolasi…“ zavrtí se.

Slyšet své jméno tak sexy chvějícím se hlasem… přijdu o poslední zbytky svého rozumu.

„Nechtěl jsem nikam pospíchat.“

Skloním se a přivoním k jeho krku, oblíznu krční tepnu a vytáhnu z něj prsty.

Nyní volnou rukou sevřu svojí tepající chloubu a neomylně jí nasměruji k jeho otvoru.

Lačně mě do sebe vtáhne.

„Pasujeme k sobě jako puzzle,“ usměje se a poškádlí mě nosem.

Stydlivost ho rychle opustila.

Chvíli se nehýbu a jen pozoruji jeho zavřená víčka a rudé tváře.

Musí si zvyknout.

Otevře oči a já mám pocit, že jsem se právě ponořil do teplých vod Egejského moře.

Zakrouží pánví. „Budeš na mě jen tak koukat?“

A dost.

Svému sebeovládání zamávám na rozloučenou.

Narovnám se a položím si jeho nohy na předloktí.

Zavřu oči a nechám se s rytmickým přirážením své pánve do jeho úzkého zadečku unášet na vlnách touhy.

Chtěl jsem, aby rozkoš zvolna narůstala. Chtěl jsem si tu andělskou kůži pomalu vychutnat. Jenomže on měl jiné plány a jeho svádění mě donutilo si jeho tělo vzít a to hned několikrát za noc.

„Dobré ráno,“ usměji se a obtočím ruce kolem jeho pasu.

„Dobré, jak ses vyspal?“ zajímá se a dál míchá vajíčka.

„Skvěle,“ přiznám.

Usnul jsem vyčerpáním v jeho hřejivé náruči.

„Hmm, takže co chceš dnes dělat?“ zeptá se.

„No, já mám školu a večer je ta večeře, takže se asi moc dělat nedá,“ připomenu mu.

Na malý moment se zarazí s nadzvednutou vařečkou, ale vzápětí jeho obličej prozáří úsměv.

„Máš stejně jen přednášky, tak je dnes vynecháš. Můžeme podniknout něco společně.“

„Počkej, to myslíš vážně?! A co pravidla?“ vydechnu a ani se nesnažím skrýt nadšení.

„Na ty už kašli,“ usměje se a natočí hlavu na stranu.

Neváhám a s radostí ochutnám nabízené rty.

Ten den, který jsem strávil po jeho boku… ještě nikdy jsem nic takového nezažil. Byl jsem šťastný jen z pouhé jeho přítomnosti. Stačilo, aby se na mě usmál a já hned udělal to samé. Zakázal jsem si nad čímkoliv přemýšlet. Prostě jsem do toho skočil po hlavě, jistý si tím, že máme ještě spousty času.

„Seš lepší, vzdávám se,“ hodím vztekle kartami přes stůl.

Hrajeme už pátou hru žolíky. Zatím pokaždé vyhrál.

„Jen ti nechodí karty,“ usměje se.

Vlastně….

„Jo, taky fakt, budu mít štěstí v lásce, že?“ vzpomenu si a nakloním se přes stůl, abych mu vtiskl polibek.

Jenomže on uhne hlavou a mé rty spočinou na jeho tváři.

Překvapeně zamrkám.

„Říkal si, že ještě chceš jít za Milanem donést mu nějaké knihy, že? Tak jdi, ať stihneme kino,“ pobídne mě.

Zaraženě přikývnu.

Byl jsem tak šťastný. Řekl jsem své pocity nahlas a vůbec mi nedošlo, že jsem vlastně nedostal žádnou odpověď. Radan přece chtěl všechno. Myslel jsem si, že to stále platí. Dovolil jsem si jím kompletně zatemnit mysl.

„Takže spolu jako chodíte?“ vyjeví se Milan, když mu v rychlosti líčím, jak jsem se včera konečně odhodlal vyznat své pocity.

„Asi jo… nebo, já nevím, je to chození? Těžko říct, nikdy jsem s nikým nechodil,“ pokrčím rameny.

Ani bych neměl vzhledem k tomu, že mám beztak jisté manželství.

Ne, nad tím dnes nechci přemýšlet.

„Hm, špatně jsem ho odhadl. Čekal jsem, že budeš dole ty. Vida ho, vážně je to anděl,“ zasměje se.

„Spíš nejsi tak geniální psycholog, jak si myslíš,“ odfrknu si.

„A co uděláš se svojí snoubenkou?“ zeptá se přesně na to, čemu se ve své hlavě snažím ze všech sil vyhnout.

Vlastně je tu daleko více otazníků.

„Nevím, netuším. Zatím to není třeba řešit,“ trhnu hlavou.

Není žádný termín svatby. Nemám důvod se obávat.  

Koneckonců teď mám Radana přímo u sebe doma a jsem šťastný.

Kdoví třeba mě tenhle pocit přejde, až opadne prvotní zamilovanost.

Jsem skutečně zamilovaný?

Musím být, jiné vysvětlení pro mou nenadálou změnu chování prostě není.

Nejspíš je to prostě tím, že jsem si vše konečně přiznal.

„Možná ne teď, ale jednou s tím budeš muset něco udělat. Budeš se muset rozhodnout Niko.“

Vážně nad tím nechci dumat. Chci si užít tenhle zvláštní pocit, který ze mě dělá usmívající se zamilovanou pouberťačku.

Taky je to poprvé, tak co by ne.

„Rozhodnout? Není o čem. Vezmu si Terezu a do té doby budu s ním, možná ani to ne, třeba se rozejdeme. Však víš, jak to chodí ne?“ nesouhlasím.

Skutečně to tak cítím?

Čert to vem.

„Já jo, ale ty ne. Vidíš se vůbec? Chováš se jako někdo naprosto jiný. Nikdy bych nevěřil, co zrovna s tebou svede láska. No a to seš vlastně oficiálně zamilovaný teprve jeden den a podívej se na sebe… přiznal sis to, to je fajn. Jenže jestli to nevyřešíš teď, tak vás to časem bude bolet. Oba. Nezahrávej si. Musíš vědět, co chceš a to ty víš… ale jestli si to chceš udržet. Budeš to muset říct otci.“

Zbláznil se snad?

„V žádném případě. Nic takového. Radan určitě ví, že já si Terezu vezmu,“ zamítnu.

Zadívá se na mě. „Ví to?“

Kývnu.

„Aha. V tom případě máš asi pravdu. Nebudeš to muset řešit,“ pokývá hlavou.

Překvapeně na něj vytřeštím oči.

Co, že tak najednou změnil verdikt?

Nakrčí přemýšlivě obočí. „A dnes máte mít tu večeři u vás doma…“ vzpomene si.

„Jo, nevím, o co otci jde, ale nejspíš vymyslel další hloupost.“

„Vážně, jakou třeba?“ zajímá se.

„Co já vím, chce mi názorně ukázat, že Radan je ve všem lepší než já. Nebo ho jen chce pochválit i před mámou, která ho vybrala… nejspíš něco na ten způsob,“ pokrčím rameny.

To není pravda. Tuším to… ale fakt nad tím nechci přemýšlet.

„Řekl ti, že už máš kašlat na pravidla, je to tak?“ změní téma.

Ehm, nějak mi nedochází souvislosti.

„Ano, pro dnešek,“ přikývnu.

„I to řekl? Jen pro dnešek?“

„Ne, tak to je snad jasný,“ protočím oči.

Je přece moje chůva. Pochybuji, že by mě otec nechal jen tak bez dozoru sotva, co jsem se začal chovat skoro ukázkově.

 „Vážně? No, Niko užij si dnešní den tedy,“ usměje se a v jeho očích zahlédnu velmi zvláštní výraz. Než stačím zareagovat, vystrčí mě ze dveří.

Přiznávám se, že tohle jsem tak trochu nepochopil.

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi Milan chtěl něco naznačit. Koneckonců jeho otázky na sebe vůbec nenavazovaly a celý náš rozhovor byl zvláštní. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale v momentě, kdy jsem spatřil Radana, který na mě čekal před kinem, oblečeného do černé košile, u níž nechal dva knoflíky nezapnuté a odhalil mi tak kousek své bělostné kůže, normálně se mi to vykouřilo z hlavy.

„Teda to bylo docela strašidelný,“ přiznám, když opouštíme vestibul kina.

„Jo vcelku dobře natočený horor,“ souhlasí.

„Procházka podél řeky?“ navrhnu.

Jak romantické…

Mám co dělat, abych se sám sobě nezasmál.

Já a takové návrhy. Sakra, už blbnu.

Na druhou stránku, co je na procházce trapného?

Zkontroluji pohledem čas. Ještě máme dvě hodiny.

„Proč ne,“ pokrčí rameny.

Projdeme skrze park, až k turistické cestě linoucí se podél vody.

Neodolám a chytím ho za ruku. Nikdo tu není, a navíc já to vždycky chtěl vyzkoušet.

Popojdu trochu napřed a stočím k němu zrak.

Usmívá se.

Ale proč mám pocit, že smutně?

Odolám chuti zeptat se, co řešili s otcem, než jsem přišel.

Beztak se to dozvím na té večeři. Nejspíš.

Třeba jen řešili práci.

„Mám to tady rád. Když jdu běhat, většinou to vezmu právě kolem téhle řeky a pak přes park až ke svému bytu,“ přiznám.

„Ano, hezké místo, až neuvěřitelný, že jsme v podstatě uprostřed města.“

Zastaví se. Z boku na něj pohlédnu. Lehký vánek mu cuchá vlasy.

Stisknu jeho hřejivou dlaň o trochu víc.

Stojíme v tichu. I tak… zvláštní okamžik. On pozoruje vodu plynoucí v řece a já jeho.

V modrých očích se odráží světlo, které vrhá blízká pouliční lampa. Přejedu pohledem přes jeho nos, lehce rozevřené rty, špičku brady, ohryzek, který se pohybuje v pravidelných intervalech jeho polykání.

Cítím se šťastně.

Věděl jsem, že chovat se, jako kdybychom byli zamilovaný pár, kterému nic nestojí v cestě, není dobrý nápad. Jenže já ten den chtěl takovým být. Odpoutat se od reality. Prožít si sen. Byla to hloupost anebo jsem tušil, že je tenhle radostný den na dlouho dobu posledním?

Zavrtí hlavou a rozpojí naše ruce, aby pohlédl na hodinky. „Je čas jít, abychom stihli večeři.“

Otočí se čelem ke mně.

Znova chňapnu po jeho dlani a raději se nepodívám, jaký přitom má výraz.

Vyrazíme zpátky. 

Čeká nás ještě značný kus cesty k autu.

Když v tom dostanu bláznivý nápad.

„Až budu mít po státnicích. Můžeme podniknout nějaký výlet, co říkáš? Dlouho jsem nikde nebyl. Většinu času jsem trávil někde v barech nebo s někým v posteli. Ale chtěl bych se někam podívat, co takhle Španělsko? Ne! Já vím,“ mluvím a tisknu jeho ruku čím dál víc, jde kousek za mnou, nejspíš jsem mimoděk zrychlil, „pojedeme do Říma. Neužije mě moc na památky, ale zrovna Řím mám rád. To by šlo ne?“ pohlédnu za sebe.

Jen mě němě pozoruje.

„Nebo chceš jinam? Klidně si řekni!“ pobídnu ho s úsměvem.

Bože co to povídám, tak z ničeho nic? Já tu právě plánuji budoucnost? Vážně? Čeho tím chci sakra dosáhnout?

Zastaví se.

Vlastně jsem ho celou dobu tak nějak táhnul za sebou a jen žvanil.

Ovšem, říkal, že chce všechno, takže tu v podstatě neplánuji nic zvláštního, ne?

Nejspíš bude chtít někam, kde se může hodně sportovat. Třeba Alpy? Nebo výlet na kolech v Nizozemsku?

Otočím se k němu se širokým úsměvem.

„Takže spíš někam, kde se pořádně vyřádíme viď…“ začnu nadšeně.

Pomalu vymotá své prsty z mých, stočí pohled na naše doposud spojené malíčky a pak naše ruce rozpojí úplně.

Mé srdce stále zrychluje své údery. Skoro to až bolí.

Zvedne zrak a propálí mě modrým pohledem.

„Niko… pojďme to tady ukončit.“