„Jaký byl let?“ zajímá se strýc sotva, co mě jeho nynější „kamarád“ vykopne před honosným barákem, kde budu následujících šest měsíců přebývat.

Už je mi dost na to, abych se nepodivoval nad tím, proč je i skoro v padesáti, stále sám a bez dětí.

Nejsem otec, který věří jeho výmluvám týkajících se neplodnosti a neštěstí, případně dalších jiných životních strastí.

Dan je na kluky. Bez debat.

Tak nějak se mi nechce věřit, že to otec doopravdy neví. Spíš si to nechce přiznat.

„Skvělý, málem jsem hodil šavli.“

„Nemáš den před tím popíjet,“ pokrčí pobaveně rameny.

Ne?

A co jsem měl asi tak dělat, když mi moje první láska líbala někoho jiného, přímo před očima?

„Já nepopíjel, ale chlastal,“ zasměji se a vrhnu pohled na toho mladíka, „co ty? Seš nahoře nebo dole?“ zeptám se bez rozpaků.

Právě jsem svědkem toho, jak to vypadá, když se z bílé stěny stává sytě červená.

A je to teda pohled vyloženě k popukání.

Cítím škodolibou radost.

Rozpaky… ty snad už nikdy neucítím.

Dám si dost dobrý pozor na to, aby mě už nikdy nikdo nepřivedl do rozpaků.

Červenání je příšerný zlozvyk, který se hodlám, tady v téhle krajině za oceánem, odnaučit.

Krom jiného.

Taky změním svůj preferovaný typ. Na blonďáčky s modrýma očima mám od předvčerejška alergii. Teda, chci mít.

A jestli mi někdy někdo zkusí říct, jak fajn jsou andělé, tak mu narvu hlavu do záchodu a spláchnu.

Sakra!

Už zase na to myslím.

A to jsem si tak před půlhodinou slíbil, že obraz toho tvora z výšin navždy zapomenu.

Asi to nebude tak snadné.

„Je dole, a co ty? Jaký máš typ?“ přeruší tok mých myšlenek pobavený strýc.

„Ach, takže už to taky víš?“ dojde mi.

„Ano, tvůj otec si postěžoval. Prý tě to mám „odnaučit“,“ začne se smát.

„Bože, to je vůl.“

„Souhlasím. On se v tomhle nikdy nezmění.“

„Proč před ním tajíš, že jsi gay? Tobě může být jedno, co si myslí. Seš dost daleko, těžko ti bude podávat kázání.“

„Kdybych to bratrovi pověděl, tak tu asi nejsi,“ odvětí logicky.

„Taky fakt. A můj typ? Hele preferuji brunety s čokoládovýma očima, ale nepohrdnu ani zrzky,“ zalžu.

Koneckonců pokud si chci utvořit novou realitu. Musím začít hned od základu.

Proč ne rovnou zde.

Ideální příležitost. V nové zemi. S novými lidmi. Co víc si přát.

„Vážně?“ přeměří si mě nedůvěřivě.

„Nějaký problém?“ vyjevím se.

„Ne, jen, že bych tě tipoval spíš na blonďáky,“ odvětí s úsměvem.

Mám to snad napsaný na čele?

„Bývávalo,“ odfrknu si a než stačí zareagovat, vystřelím ke dveřím.

Ještě se nemůžu svěřovat. Ani nevím, jestli někdy svůj zážitek budu moci někomu říct. Nejspíš do konce života zůstane mezi mnou a tátovým řidičem Teem. Málem bych zapomněl, ještě Milan. Tomu se to nejspíš povede ze mě dostat.

Ani mamce jsem nepověděl pravdu. Ačkoliv se nemůžu zbavit pocitu, že zrovna ona si něco málo zvládne spojit.

Do háje!

Teď už je to jedno.

Když jsem našim řekl, že pojedu do Ameriky, následovaly dvě hodiny neúspěšného výslechu. Táta byl nadšením bez sebe, ale mámu jsem nemohl tak snadno oblafnout. Když viděla, že opravdu nic víc nepovím, nechala to nakonec být. Ale taky si neodpustila dovětek, že nic není, jak se zdá.

„Panebože, tak proto seš nedostupný?“ valí na mě oči přes webkameru Milan.

Volal mi hned, jak jsem se přihlásil.

Čekal jsem to.

Ale nepřipravil jsem si, co mu povím.

Takže zatím ví jen o mé momentální poloze.

„Jo, mobil zůstal u našich v prvním šuplíku v mém pokoji. Stejně jsem chtěl nový a tady mám i jiné číslo,“ vysvětlím.

„Aha, takže si vážně vyměnil peníze za lásku? Seš vůl!“ protočí oči, ale jeho vítězný úsměv mi neujde.

A právě ten úsměv mě donutí otevřít pusu.

Takže mu povím, co se stalo.

Nejhorší na tom je, že při vyprávění momentu, kdy jsem Radana viděl v náručí s jinou dívkou, mám slzy v očích.  A to mě pekelně štve.

Nejsem přece taková bačkora, aby mě položil na kolena jeden prolhaný anděl!

„Chápu,“ řekne k mému čirému překvapení Milan.

„Ehm, cože? Čekal jsem, že řekneš…“ udělám dramatickou pauzu, „většinou nic není tak, jak se na první pohled zdá,“ pronesu ironicky.

Milan se pobaveně zasměje, ale hned zvážní.

„Pamatuješ na Patrika?“

„Ehm, myslíš toho plavovláska na skejtu, se kterým si chodil půlroku?“ vybavím si.

„Ano. Taky jsem ho tenkrát našel v objetí s jedním týpkem. Říkali jste mi to samé, tak jsem za ním došel osobně… no, bohužel, bylo to ještě horší, než se zdálo,“ zamračí se.

Pravda.

Patrik neměl jen jednu bokovku. Rovnou čtyři. A Milanovi ještě řekl, že muži se nerodí proto, aby žili monogamní vztahy. Blbec.

Bohužel tehdy jsem s Patrikem souhlasil.

„Promiň,“ řeknu a sklopím zrak.

„Za co?“ vyjeví se.

„Tenkrát jsem ti ještě řekl, že má pravdu.“

„Prosím tě, od tebe mě to ani nepřekvapilo. V pohodě,“ zasměje se, „ale mohl si se Radana zeptat. Ani ti nezkoušel volat?“ zajímá se.

„Ne, nebo alespoň hodinu před odletem jsem žádný zmeškaný hovor neměl,“ zakroutím hlavou.

Druhá věc je, že můj otec Radanovi určitě hned druhý den běžel hezky za tepla oznámit, kam se chystám zmizet. Nevěřím tomu, že by si to odpustil.

„Hele Niko, půjdu, máma bude hysterčit. Přijel jsem po dvou měsících domů a místo, abych byl s nimi, tak kecám s tebou. Zase si zavoláme, oukey?“

„Jasný chápu. Tak se měj.“

Měl jsem v sobě červíka pochybností, který neustále nahlodával mou mysl. Co když to vážně celé bylo jinak? Nejednal jsem moc unáhleně? Ovšem, druhá stránka věci byla… i kdyby ano, Radan už si beztak myslí, že jsem vyměnil majetek za lásku. A tak jsem si nakonec tyhle myšlenky zakázal. Stalo se. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Myslel jsem si, že se oklepu rychle…

Pohrává si s mým opaskem a zkoumá můj výraz.

Přikývnu.

Chci. Chci ho.

Po měsíci v téhle zemi, kdy jsem neustále byl jen v Danově firmě, abych se co nejvíce zaměstnal, potřebuji upustit páru.

Má hnědé oči i vlasy. Jemné rysy. Vysportovanou postavu. Aspoň, že tuhle zásadu jsem ze všech plánovaných dodržel, když myšlenky si pohlídat nedokážu. Ne vždy.

Jeho velkým plusem je, že mluví česky. Angličtina už mi leze krkem.

S tichým zacinkáním pásek rozepne a místností se rozlehne zvuk zipu kalhot.

S doširoka rozevřenýma očima pozoruje chtivou špičku mého penisu, která se tiskne k elastickému vršku boxerek.

Mé silné výdechy se linou ztichlým pokojem.

Dan je u svého kolouška. Nemusím se držet zpátky. Nechci.

„Můžu?“

Vážně vypadám tak nerozhodně?

„Ty se ptáš? Byl si dřív snad knězem či co?!“ zavrčím a kmitám pohledem mezi svým nedočkavě pulsujícím mužstvím a jeho obličejem.

S lehkým přikývnutím políbí proužek chloupků na mém podbřišku a olízne ho.

„Bože…“ zalapám po vzduchu a zvrátím hlavu dozadu.

Hrdelně se zasměje a vsaje mezi své rty špičku. Neudělat se v ten moment mě stojí veškeré sebeovládání.

Mezi prsty sevřu přikrývku a chraptivě zasténám. „Ježiši.“

„V pořádku?“

Kývnu. Samozřejmě! Jsem snad panna, aby měl takovou starost?!

Ucítím jeho dech u kořene. Jazykem přejede přes celou mojí délku a bez varování si ho vezme do úst kam, až je mu dovoleno.

Skoro hořím. V hrudi mi narůstá chtíč a touha se mi hromadí v rozkroku připravená vyvrhnout svůj důkaz chtíče na povrch jako lávu ze sopky.

Uvolním jednu ruku a pohladím ho po tváři.

Snažím se soustředit. Hlavně se neudělej, ne hned!

Přisaje se ke mně a zase povolí. Za chvíli mě vycucne jako škebli.

„Nedrže se…“ vydechnu těžce.

Začne mě olizovat jako lízátko. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Vlhčí mě a jednou rukou připravuje sám sebe.

Bože.

Jestli tohle budeš dělat dál, tak si na mě jen tak nesedneš.

Neudržím se a zarazím hluboko ke zdroji té slasti a tepla, které poskytují jeho ústa.

Zalkne se, ale přidržím mu hlavu.

Třesu se.

Tahám ho za vlasy a sám zrychluji jeho tempo. Vzdychá a sténá. Tiché pleskání mé chlouby o jeho pusu mě rozpaluje.

Po takové době je všechno tak intenzivní.

Zavřu oči.

Vidím blond zářivé vlasy, které v kaskádách dopadají kolem blankytně modrých očí.

„Radane…“

Už nemůžu.

S bezmocným zasténáním vystříknu zaražený hluboko v jeho ústech.

Je to tak krásný… úžasný…

Prohrábnu rukou jeho vlasy.

„Byl si skvělý,“ vydechnu a zvrátím mu hlavu, abych ho políbil.

Setkám se s hnědým pohledem.

Počkat…

Jak, že jsem mu řekl?

Jenomže Radanův obraz nešel z mé hlavy. Pracoval jsem od rána do večera. Padal jsem únavou do postele a ráno se v ní probudil ve stejné poloze hlavou zabořený v matraci. Celé dva měsíce pořád to samé. Přes den to šlo. Jenže v noci… sny neovlivníte. To, co nejvíc chcete, se v nich vždycky promítne.

„Kdo je Radan?“ zeptá se a položí si hlavu na moji hruď.

Pavel. Můj český postelový kamarád v Americe. A taky jediný člověk, se kterým tu udržuji fyzický styk.

Kde jsou ty časy, kdy jsem to střídal jako ponožky.

Kdepak.

Už jsem tu dva měsíce a z toho jeden měsíc spím s ním.

Vyhovuje mi. Doposud se mě na nic neptal. Pokaždé jen přijde, vzájemně si vypomůžeme a ráno zase odejde.

„Ehm, proč?“

Jestli se hodlá hodně vrtat v mých občasných přeřeknutích, tak si najdu někoho jiného.

„No. Hned poprvé si mě tak pojmenoval a od té doby už několikrát. Vlastně skoro pokaždé, když spolu spíme, ti tohle jméno ujede. Někdy si toho všimneš sám, a pak se chováš dost chladně. Jindy nejspíš ani nevnímáš, že mě tak oslovuješ…“ na moment se zastaví a prohlíží si můj rudolící obličej, „ hele mě to nevadí, vím, jaký vztah máme, a sex s tebou mě baví. Jestli mi říkáš Radane, nebo Pavle mě netankuje. Jen jsem zvědavý,“ vysvětlí rychle.

Má pravdu.

Snažím se kontrolovat. Jenže stačí, abych na chvíli polevil v ostražitosti, a má mysl si okamžitě představí toho prolhaného anděla a jeho jméno mi samo splyne ze rtů.

Děsí mě to.

„Promiň, ale nechci se o tom bavit,“ vzmůžu se jen.

Já chci zapomenout.

Tak, proč sakra nemůžu?!

„V pohodě. Nechceš o tom mluvit, nemusíme,“ pokrčí rameny a vtiskne mi lehký uklidňující polibek do koutku úst.

Práce u Dana mě hodně zaměstnávala. Bavilo mě s ním všude chodit a pozorovat, jak to v takové velké firmě funguje. Poslouchat handrkování akcionářů na pravidelných zasedáních, ale třeba i nadávání zaměstnanců v kuchyňce, když jsem si vařil kávu. Vlastně bych uvítal cokoliv, hlavně, abych nezůstal někde sám se svými myšlenkami.

„Ty taky žiješ? Neozval ses celý týden, co pořád děláš?“ zajímá se Milan.

„Hodně jsem s Danem. Docela mě baví dělat mu asistenta. Nevěřil bych, že mě práce v nějaké firmě tak chytne. Až to jednou převezmu po otci, tak to nejspíš nebude taková nuda, jak jsem čekal,“ usměji se.

„To chápu. Takže si spokojený?“

„Jo, proč?“

Jen kdyby vzpomínky šly vymazat.

Člověk si opravdu zvykne na všechno. Dokonce i na to, že mu pořád někdo straší v hlavě. Prostě jsem se s Radanovými návštěvami ve snech naučil žít.

„Potkal jsem Radana ve Flek baru,“ řekne a zkoumavě se na mě zadívá.

Trhnu sebou.

Slyšet to jméno z jiných úst než ze svých…

„A?“

Neměl bych se dál vyptávat. Už mě to přece nemusí zajímat!

„Nevypadal úplně ve své kůži. Niko, byla s ním taková brunetka… no hnědý oči, vlasy tak do půlky zad, štíhlá a o dost menší než on, není to ta, se kterou si ho viděl?“

„Těžko říct. Já byl docela daleko. Možné to je. Proč?“

Měl bych mu říct, že mě to nezajímá, že se o tom nechci bavit.

Jenže…

„Časově by to sedělo. Je to totiž jeho sestřenice. Bydlí u něj asi tak čtyři měsíce. Podle mě se k němu nastěhovala ten týden, co jsme měli státnice. Sedělo by to. Opustila manžela či co. Víš Niko, já mu neříkal o tom, co si viděl. On se na tebe ani neptal. Spíš jsme spolu mluvili jen tak obecně a ona se k tomu připletla… Jen mě napadlo, že si možná tenkrát udělal unáhlené rozhodnutí. Možná si se ho přeci jen měl zeptat, jaká je skutečnost.“

Cítím srdce až v krku.

Jestli je to pravda… můžu být větším blbcem?

Chvíli na sebe přes monitor hledíme.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě ani jednou nenapadlo, jestli jsem nejednal přeci jen zkratkovitě. Jenomže kdykoliv jsem si vzpomněl na ten výjev Radana s dívkou v náručí, tak mnou projel vztek a smutek v jednom.

Kdyby to náhodou přece jen byla pravda. Neustál bych to. Ne z očí do očí.

Na to jsem byl skutečně bačkora.

Takže sebrat se a odletět se mi jevilo jako nejjednodušší řešení. Myslel jsem si, že zapomenout bude snadné.

Jenže nebylo.

Hloupá dedukce.

„Teď už je to jedno, beztak už tě nezajímá,“ mávne nakonec rukou, když se nemám k odpovědi.

Vím, o co mu jde. Už ho nějaký ten pátek znám.

„Zajímá,“ promluvím tiše.

Vážně jo.

„Není už pozdě?“ zeptám se nakonec.

Mírně se usměje.

„Já si myslím, že lepší pozdě, nežli později.“

Jak moudré přísloví.

A co když to není nedorozumění a jeho sestřenice není tou dívkou, kterou před skoro čtyřmi měsíci objímal? Jsem teď schopen to unést?

„Takže… mám se vrátit…“

„To záleží na tobě.“

Podmět… ten jsem potřeboval. Sebemenší důvod jet za ním, i když nejistý, stačil k tomu, abych okamžitě zabukoval letenku na druhý den a sbalil své saky paky během hodiny. Musel jsem se pobaveně usmívat, protože mé dva kufry stále nebyly vybalené, jen jsem z nich bral čisté věci. Jako kdybych počítal s tím, že budu muset rychle zmizet.

Vibrování celé mé postele mě probere.

Sakra, co se děje?

Mrknu na digitální hodiny. Je pět hodin ráno.

Rukou zašmátrám po telefonu, který s velkou intenzitou otřásá mojí postelí, abych zjistil, kdo mi volá.

Máma?

„Niko…“ vydechne plačtivě.

Prudce se posadím.

„Mami, co je?“

„Táta měl mrtvičku.“

Srdce se mi prudce rozbuší.

Můj táta?

Sakra!

„Mami, já přiletím. Mám už zařízenou letenku. Za čtyři hodiny mi to letí, hned jak dorazím, přijedu do nemocnice,“ mluvím tiše.

Brečí.

Snažím se hluboce dýchat. Cítím slzy v očích a tlak v oblasti hrudníku.

Ať byl táta jakýkoliv… nikdy by mě nenapadlo, že se mu tohle může stát.

Vždyť snad ani nebyl nikdy nemocný, co si pamatuji.

Nekouřil, nepil.

Tak jak?

„To budeš hodný,“ špitne nakonec.

Vždyť je to můj táta!

Ani se nezeptala, proč mám letenku zamluvenou tak brzy.

„A jak na tom je?“ odvážím se zeptat.

Na druhé straně to zaškrundá a máma se hlasitě rozvzlyká.

„Má ochrnutou pravou půlku těla. Komunikuje, ale zadrhává se a má výpadky. Doktoři říkali, že se z toho dostane jen s menšími následky. Chce to čas a hlavně se musí, co nejdřív začít hýbat, aby nezůstal ležákem nadosmrti. Řekni to prosím tě Danovi.“

„Fajn, mami drž se! Mám tě rád. Táta… je silný, určitě se z toho dostane.“

„Dobře Niko, hlavně prosím přijeď.“

„Přijedu.“

Na svůj původní záměr cesty jsem dočista zapomněl. Dan si zabukoval letenku o pár hodin déle. Do Prahy jsem letěl sám a na neurologii jsem se dostal až pozdě odpoledne. Máma seděla u tátova lůžka s očima rudýma, jako angorský králík.  

Zaraženě pozoruji všechny ty hadičky a monitory.

Táta má jednu ruku přivázanou k posteli a leží na boku. Vypadá, jako když klidně spí.

Asi pět minut stojím v uctivé vzdálenosti od postele a pozoruji celý ten výjev.

Přijdu si, jako kdybych koukal na nějaký lékařský film, jen kdyby na té posteli neležel můj otec.

Vzpomenu si na Danovi slova o předávání pozitivní energie. Snažím se v sobě najít chuť k úsměvu.

 „Mami?“ šeptu a stoupnu si k ní.

Pohledem přejedu přes velký monitor s několika pro mě neznámými ukazateli. Snad jediné, co schopně identifikuji, je tep.

 „Pojď… jen ho pozdrav, je možný, že tě slyší… pustím tě k němu. Už jsem s ním mluvila, ale pořád usíná,“ řekne.

„Stoupnu si z druhé strany,“ šeptnu a hned tak učiním.

Chytnu ho opatrně za ruku, kterou má přidělanou ke kovové postranici postele.

„Proč je přivázaný?“ zeptám se.

Působí to děsivě.

„Když je vzhůru, tak s tou rukou hrozně třese a pořád mlátí, tak mu jí přidělali, aby si s ní neublížil.“

Vypadá vcelku vyrovnaně.

Spíš… jakoby mimo.

Nejspíš jí dali antidepresiva.

„Tati…“ skloním se k jeho uchu.

„Vidíš?“ drcne mi do ruky máma, „slyší tě, zvedá se mu tep… koukej!.“

„Jo, tati, seš naštvaný, sotva, co slyšíš můj hlas viď?“ usměji se.

Ano. Musím být mámě oporou. Není třeba házet flintu do žita.

Chvíli se nic neděje a pak se tátovi víčka několikrát pohnou a on ztěžka otevře oči.

Jen s vypětím sil úlekem neustoupím.

Jeho oči jsou skelné a krví podlité. Zblízka jasně vidím několik rozpraskaných žilek.

Pohne hlavou a mě se naskytne pohled na povislý pravý koutek a pár vytékajících slin. Máma ihned vyloví papírový kapesníček a otře mu ústa.

Já bych to udělat nemohl. Ten pohled na všechno ty přístroje, na jeho zpocené vlasy, ten zvláštní pach, který ho obestírá a míchá se s vůní jeho kolínské.

Zuřivě polykám ve snaze nedat najevo děs, který se mi rozlévá tělem.

Jak rychle může člověk dopadnout takhle? Během pár minut? Sekund?

Na pravé straně spánku má trochu zaschlé krve.

Můj otec, vždy elegantní, pokaždé namydlený a v obleku… nikdy bych nevěřil, že ho takhle uvidím.

„Tati,“ usměji se pracně a stisknu jeho ochablé prsty.

Chvíli na mě zaostřuje. Jeho oči se rozšiřují.

Spodní ret se mu rozklepe a jakýsi přístroj hlasitě pípne, až nadskočím.

Ucítím, jak mou ruku lehce tiskne. Skloním se blíž.

„Firm… musíš… místo mě,“ mluví trhaně.

Střelím pohledem po matce.

A to jako vážně? Je po mrtvici a první, co ho zajímá je podnik?

„Tati, hlavně se uzdrav. Snaž se hýbat i tady na posteli. Protahuj nohy, na firmu nemysli,“ promluvím potichu.

Jeho stisk zesílí.

„Musíš místo mě,“ řekne o něco zřetelněji.

Ze zvyku zauvažuji nad sarkastickou odpovědí.

„Rozumím tati, domluvím se s Vaškem,“ odpovím nakonec.

Vašek je po tátově boku ve firmě už od začátku. Je to jeho asistent, zástupce a přítel v jednom.

Mámě se v očích zalesknou slzy.

Jakoby má odpověď tátu uspokojila. Jeho víčka se sami začnou zavírat, snaží se je ještě otevřít, ale oči se mu protáčejí v sloup.

Lehce ho pohladím po tváři.

„Než se dostaneš zpátky do formy, tak tam na ně dohlédnu,“ řeknu pro jistotu.

Naposledy lehce pootevře oči a nadzvedne levý koutek svých rtů.

Náznak úsměvu.

A tak jsme u něj strávili několik hodin. Někdy v půlce se k nám přidal i Dan. Usmíval se a pořád si dělal z otce srandu a ten, mu občas jen nevrle odpověděl, když byl zrovna vzhůru. Naši sešlost, ke které přibyl i Vašek, musela přerušit až sestra, která nás vyhnala s tím, že už je po návštěvních hodinách.

„Jeho poslední věta před smrtí by byla, ať se postaráme o firmu,“ odfrknu si u večeře.

Máma mě propálí vražedným pohledem.

„Kdyby nebylo firmy, vůbec si nemůžeš dovolit takový život,“ odpoví.

„Já to nemyslel zle. Jen, že zdraví si za peníze nekoupíš,“ odvětím s omluvným úsměvem.

Chvíli si mě přeměřuje pohledem a nakonec přikývne.

„To máš pravdu. Jenže znáš ho, jeho vlastní zdraví nezajímá,“ usměje se smutně.

„No právě, zase tak špatně na tom nebude, když má čas přemýšlet nad tím, kdo místo něj zaskočí,“ poznamenám a snažím se o lehký tón.

Nemyslím to zle.

Jen to prostě tak je.

„Niko,“ zvážní a odloží příbor, „je klidně možné, že tvůj otec už nebude moci pracovat, tak jako dřív. Přišlo to nečekaně. Bude toho hodně, ale musíš se s tím poprat.“

„V pohodě. Čekalo mě to tak jako tak. A jestli teď, nebo až za pár let…“ pokrčím rameny.

Mám snad jinou možnost?

Koneckonců s touto budoucností jsem počítal… jen přišla o něco dřív, než bylo v plánu.

Musel jsem zařídit spousty věcí. Nakoupit si obleky, promluvit si s otcem, který mi svou zdravou rozklepanou rukou podepisoval jakési papíry, ve kterých mi v podstatě předával velení. Sejít se s Vaškem a domluvit se na oficiálním oznámení. Najednou jsem před sebou měl celou řadu povinností, které stále jen narůstaly. Z hlavy se mi úplně vykouřil můj původní důvod, kvůli kterém jsem se chtěl vrátit.

„Táta je jako celebrita, chodí za nim tolik lidí,“ usmívám se při večeři.

Všude jsou novináři. Je skoro až k pláči, jak si lidé libují v lidském utrpení.

 „To máš pravdu. Netušila jsem, kolik má přátel. Ale hlavně média, píše se o tom všude. Raději to ani nečtu, dělají z toho ohromnou tragédii.“

Pravda. Měl jsem tu čest číst jen jeden článek, ve kterém o tátovi mluvili, jako kdyby byl už jednou nohou v rakvi.

Nebyl. Naopak. Jeho stav se stále zlepšuje.

Už dobře mluví. Méně se zadrhává a už vůbec neusíná. Když má to štěstí, že ho nikdo neobtěžuje svou návštěvou, tak má ve stolku kupu knih, které jsme mu s mámou přinesli.

Mou hlavou se prožene vzpomínka na původní důvod mého odletu sem.

Před očima mi proběhne obrázek blonďatého anděla. Dlouho jsem si na něj nevzpomněl. Skutečně, celých čtrnáct dní.

Byl se za ním taky podívat? Musí to vědět, když je toho plné město. A hlavně u něj stále pracuje. Nejspíš.

„Zítra je můj první den v roli majitele,“ vzpomenu si.

„Ano. Niko… jak to máš s Radanem?“ překvapí mě máma svým dotazem.

Ustrnu v půli pohybu.

„Nějak. Neviděl jsem ho už dlouho,“ odpovím vyhýbavě.

„Víš, nechci ti nějak bránit ve vašem vztahu. Jen si myslím, že vzhledem k situaci není teď vhodná doba, aby se vaše známost dostala napovrch,“ začne váhavě.

„Myslíš to tak, že s ním prostě teď být nemůžu, protože co kdyby média, co můj otec, že ano?“ pochopím hned.

Je mi to jasné.

Úplně vidím ty titulky:

Podnikatel Peršl pravděpodobně neunesl orientaci svého syna a skončil v nemocnici!

Firma Lecroy už nebude mít dalšího dědice? Syn je gay!

Krutá pravda vyplula na povrch, kdo může za vážný stav majitele Lecroy?

Má otce ve vážném stavu a hned mu ojíždí zaměstnance!

Fajn, slovo ojíždět by nejspíš nepoužili, ačkoliv v dnešní době člověk nikdy neví.

„Ani na tajňačku?“ zkusím s úsměvem.

Vyděšeně na mě pohlédne.

Víc, než kdy dřív pociťuji tíhu skutečnosti. Budu majitel, budu v roli otce. Už nejsem „jen“ syn. Už je konec všem těm rvačkám. Už je konec všem úletům. Definitivně.

Nesmím uklouznout.

Pořád jsem se snažil vyhýbat zodpovědnosti.

Přišla ke mně nakonec sama, mrcha.

Radana musím odsunout na druhou kolej. Na dobu neurčitou.

Jakže to vždycky říká Dan?

Jo, už vím. Když je tvůj osobní život v háji, znamená to, že svou práci odvádíš dobře.

„V klidu mami,“ vyhrknu rychle, „chápu, i stěny mají oči. Kdyby to táta zjistil, tak by ho asi kleplo. A kdyby se k tomu přidali i noviny, nekleplo by jen jeho. Nejspíš by šly tržby z prodeje ještě níž. To už by firmu položilo. Chápu, jak vážná je situace. Pokusím se své choutky udržet na uzdě,“ slíbím.

Je možné, že jsem už dospěl? Nebo je to jen tou vážnou situací?

Mé srdce sevře neznámý pocit strachu.

Asi uvědomění.

Co, když nikdy už nedostanu možnost, zeptat se Radana, jak to tenkrát bylo? Bude vůbec někdy příležitost?

Nebýt Vaška asi bych ani netrefil do kanceláře. Můj první týden byl hektický. Pořád jsem něco podepisoval, s někým hovořil a nevěděl o čem, chodil na spousty schůzek a měl hlavu z toho všeho šejdrem. Každý den jsem si uloupil alespoň hodinku, abych navštívil otce. Jenže s příchodem do jeho firmy se do mé mysli začal znova vkrádat ten blond anděl, na nějž jsem díky všemu skoro zapomněl.

„A co s tím prodejem? To tady není nějaký schopný ekonom, co by trochu fušoval i do reklamy?“ durdím se.

Máme rapidní pokles všech výrobků. Všechny naše prodejny vykazují daleko nižší tržby. Konkurence je veliká a tahle situace prý pravidelně nastává v desetiletých obdobích.

Zatím krizi vždycky zvládli překonat.

„Máme, ale bohužel byl převeden na jinou pobočku,“ odtuší Vašek.

„No tak kde je problém?! Zase ho pošlete sem! Ta prosklená kukaň tady vedle je přece volná, ne?“ nechápu.

Nejistě se na mě zahledí.

„Je, protože jste Radka vyhodil,“ řekne málem vyčítavě.

„Když neodváděl svojí práci dobře,“ pokrčím rameny.

Vyhodil jsem jen jednoho jediného člověka. A táta souhlasil.

Po dvou týdnech ředitelování… asi rekord.

A to mám ještě zálusk na tu sekretářku, co tátovi roztahovala nohy a zkouší to teď na mě.

Jenže, podle mě odejde nakonec sama, protože já jí pěkně zatopím, slepici.

„Takže mu řeknete, aby se na to podíval?“ vrátím se k předcházejícímu tématu.

Opět se na mě podívá tím zvláštním pohledem a já jen silou vůle odolávám chuti poslat ho do horoucích pekel.

„Jste si jistý?“

„Panebože Vašku! To je to snad satan, či co?“

„Ne, Radan…“

Desky s tržbami za poslední týden mi vypadnou z rukou.

„On tu není lepší ekonom?“ vzmůžu se nakonec.

Ne. To ne.

Radana ne.

Tak dlouho jsem zapomínal!

„Bohužel, právě proto ho váš otec nevyhodil, ani když…“ nedopoví a jen na mě ustrašeně pohlédne.

Jasný, ten ví taky všechno. Byl to nejen asistent ale i otcův přítel. Je s ním celých dvacet let. Stojí po jeho boku už od začátku.

„Ani když zjistil, že spolu šukáme, je mi to jasný,“ dopovím za něj a dám si záležet, abych zněl dost vulgárně a ironicky.

Zakoulí očima všemi směry a pak zrudne.

S vydechnutím se zhroutím do křesla.

Mám jinou možnost?

„Prostě mu zavolejte a nabídněte mu tu kukaň naproti, lepší plat a nevím, co všechno ještě. Hlavně, ať je co nejdřív tady u mě,“ poklepu důrazně ukazováčkem na stůl.

Setkání tváří v tvář po téměř pěti měsících.

Srdce mi buší jako zvon.

Mám strach.

Osud vás nejspíš vždycky dožene. A ne zrovna ve správnou chvíli.