Oblíznu si rty a sevřu jednu ruku v pěst. „Radane,“ oslovím ho a on se na mě zvědavě zadívá. „Přestěhuješ se… ke mně?“

Teo zastaví s černým bavorákem vedle nás a rovnou se vysouká z auta.

Opravdu v pravou chvíli.

„Dobrý den,“ vezme do ruky můj kufr. Narovná se a s lehkým úsměvem zatěká pohledem mezi mnou a Radanem.

„Radanův vezměte též,“ přikývnu.

Odpověď na svou otázku jsem nedostal. Nebyla vhodná chvíle. Teo nás vezl přes celé město ke mně domů a my jsme v tichosti seděli a hleděli každý na svojí stranu silnice. Nadával jsem si. Mohl jsem přece počkat, a ne to na něj vybalit na přeplněném letišti. Takhle jsem sám sebe uvedl do stavu nejistoty a zbytečného přemýšlení nad tím, co mi na to odpoví.

 

Už jsme po večeři. Objednali jsme si obrovskou pizzu a zjistili, že máme další společnou věc. Oba milujeme zakysanou smetanu. Každý zájem, který nás alespoň trošku spojuje, mi udělá obrovskou radost. Pomalu to začíná vypadat, že vůbec nejsme až tak rozdílní. Byť úplně stejní taky ne.

Právě umývám ušpiněné talíře a přemýšlím. Mám svůj dotaz o stěhování zopakovat? Schválně mě nechává trochu podusit? Koneckonců vím líp, než kdokoliv jiný, že on se v dušení vyžívá pomalu víc, jak milovnice vaření v papiňáku.

„Niko!“ zahřmí z obýváku Radan a jeden z mých dvou velkých bílých talířů spadne na zem a k mému velkému údivu srážku s tvrdými dlaždicemi přežije.

„Co je?“ otočím se a málem vyskočím do stropu, protože Radan se během těch dvou sekund, stačil přesunout přímo přede mě.

„Co je tohle?“ zeptá se a strčí mi před nos zlatý přívěšek s Eiffelovkou.

„To je asi ten kýč, co sis pořídil, ne?“ zasměji se.

„Ne, ten je tady,“ ušklíbne se a z poza zad vytáhne druhou ruku s identickým přívěškem, takže se mi těsně před nosem houpají dva obdobné nevkusné suvenýry.

Nejspíš si sedím na vedení, protože mi vůbec nedochází, o co mu jde. „Takže sis koupil hned dvě, jo? Proč?“ zajímám se ironicky.

A pak mi to secvakne. Jo, vždyť… já! „A kurva,“ ujede mi.

„Ta ne, jen kýčovitý přívěšek,“ usměje se sarkasticky.

„Já si ho sice koupil, ale to už bude nějaký ten pátek zpátky a navíc mě se to ani tenkrát nelíbilo.“

„Aha, ale i když se ti to nelíbilo, tak sis to stejně pořídil. A ze mě si pak děláš legraci! To je trošku nefér, nemyslíš?“

„Bylo mi osmnáct! Šel jsem s davem! Ale být to dneska, už bych na tuhle kravinu nikdy ani nesáhl,“ hájím se.

„Tak kravinu,“ odfrkne si. Otočí se a prostě odejde.

Pár sekund zaraženě hledím před sebe. Je mi trošku trapně. Úplně jsem zapomněl na to, že ten přívěšek mám. Nejspíš si prohlížel mojí malou sbírku knih, které jsem za ty roky dostal, ale nikdy nečetl, neboť zrovna někde mezi nimi se válel.

A co teď? Je uražený, nebo tak?

Rychle zvednu talíř ze země, ještě ho opláchnu a obezřetně zamířím do obýváku.

V klidu si sedí na gauči s jednou mojí knížkou v ruce. Zaujatě otáčí stránku po stránce a nezvedne zrak, ani když si přisednu těsně k němu.

„Zlobíš se?“ promluvím po pár minutách nervózního těkání pohledem z jeho tváře na popsané stránky.

„Ani ne,“ pokrčí rameny.

A to jako znamená co? Předpokládám, že překladač mi nepomůže.

„Ale trochu teda jo?“ sonduji dál.

„Lehce, spíš mě to pobavilo. Nejsem naštvaný, ale srandu sis ze mě dělal neprávem.“

„Je to kýč!“

„Který máš taky.“

„Jo, takže jsme kýčovitý oba.“

„Zjevně.“

Přejedu mu dlaní po stehně. „Lze si to u tebe nějak vyžehlit?“ zavrním.

„Ano, to jde vždycky.“

„A jak?“ zajímám se. Vytáhnu mu knihu z ruky a odložím na stůl. Přesunu se obkročmo na jeho klín. Zvedne ke mně modrý zrak.

„Pár nápadů bych měl, ale vzhledem ke včerejšku… mi postačí jen precizní polibek,“ usměje se.

Rychle zaplaším myšlenku na mé ranní poprvé, které nemělo daleko k levné komedii. Co se mě týče, může si Radan myslet, co chce. Skutečnost je však taková, že moje tělo by to jeho zprznilo s velkou chutí, a nějaký kotník ani kostrč, mi v tom nemají šanci zabránit.

Vyhrnu mu tričko až ke krku, skloním se a udělám mu důkladnou ústní prohlídku. Sevře v dlaních mé pozadí, které navzdory včerejšku netrpí, takže ty kecy na netu, že to druhý den bolí, jako kráva, nejspíš nejsou úplně tak pravdivé. Nebo možná ano, pokud máte špatného milence. Ovšem tím Radan rozhodně není.

Odtáhnu se od jeho horkých úst, abych se rychle přesunul k jedné z bradavek. Ani se nestačí nadechnout. Prsty levé ruky ho lehce hladím přes žebra.

„To šimrá,“ zasměje se a zavrtí.

Schválně mu začnu oběma rukama jemně jezdit přes žebra až po boky a mám škodolibou radost z jeho svíjení, jehož následkem se mi čím dál častěji otírá o můj vydutý rozkrok. Kroutí se a mé vzrušení sílí. Kleknu si mezi jeho nohy a vyprostím ho z kalhot i boxerek. Bez větších průtahů si nasliním dva prsty a během dvou minut ho připravím.

„Zajímavé. Tohle už tě nelechtá?“ rýpnu si s jazykem těsně u jeho varlat.

„Ne,“ vydechne těžce.

„Fajn,“ narovnám se. Otočím ho a posunu níž na gauči. Jeho zadeček mám přímo naproti svému tepajícímu mužství, které jedná za mě. Ve většině případů. Dnes však ne.

„Co to stěhování?“ zeptám se a provokativně zajedu špičkou dovnitř a zase ven.

Svaly na krku se mi z toho přemáhaní napínají tak silně, že jen čekám, kdy prasknou. Nemluvě o mých břišácích, které jsou sice vytrénované, ale už jsem delší dobu necvičil, takže je díky včerejšímu maratonu trochu cítím.

Podepře se na loktech a sevře v dlaních jeden z dekoračních zelených polštářků.

„Rád se k tobě nastěhuji, Niko, ale teď už prosím… soustřeď se na něco jiného,“ odpoví.

Neříkej dvakrát.

Samou radostí začnu přirážet, jako kdybych byl nabuzený několika energy drinky. Naprosto ignoruji řeč svého unaveného těla, které se ze včerejška ještě nestačilo zregenerovat a uvítalo by pomalejší náběh. Jeho vzdychání bych si klidně nastavil jako vyzvánění. Je mi jasné, že to, co mu poslední dva dny předvádím, má s milováním hodně málo společného. Já ho prachsprostě šukám. Tvrdě, hluboko a rychle. Horší je, že čím víc si uvědomuju, že mi vychází vstříc a líbí se mu to, tím víc mě mé zvířecí instinkty pohlcují. Vnímám jen jeho pleskající půlky a steny, které čím dál tím rychleji, přecházejí do táhlého plynulého tónu. Skloním hlavu k jeho krku. I skrze tričko cítím ten žár, který z něj vychází.

Co se mě týče, zůstal bych takhle zabořený hluboko v něm, s hlavou v jeho blonďatých vlasech, klidně napořád.

„Niko… já už…“ a následuje ten svůdný hlasitý křik. Vlastně… tohle by bylo nejdokonalejší vyzvánění na světě.

Sjedu dlaněmi pod jeho bříško, nadzvednu ho a následně zahanbím marže obchodních řetězců, které si mnohdy přirážejí na zboží i osmdesát procent. V tuhle chvíli bych přirazil minimálně dvě stě. Před očima mám rudý čmouhy a v koulích mi škube. Připadá mi, že jsem s ním právě srostl. Stalo se z nás jedno tělo. Mít nějaké ty kořínky, tak je hned donutím, aby se hezky zapustily.

Držím ho, tisknu k sobě. Svaly se mi třesou jako po celodenním plavání. Jeho potem orosené tělo mi vibruje v náručí líp, než puštěný robertek, a mě dojde jedno, on je fakt to jediný, co mi k životu stačí. Vím, že takhle to nejde věčně, ale kdyby šlo, tak si to okamžitě zajistím.

„Dobrý Radane?“ zajímám se. Stále mi dech vázne v plicích, takže spíš chraptím, než normálně mluvím.

„Seš šílenec,“ odpoví a já s napětím a hlasitým vydechováním očekávám, jestli k tomu ještě něco přidá, „bylo to skvělý, ne dobrý.“

Koutky úst se mi rozšíří. Jeho slova jsou lepší odměnou než zlatá medaile.

 

Ležím na gauči rozvalený jako paša a spokojeně si hladím palačinkami naplněné bříško. Ačkoliv jsem se jich přejedl, v době, kdy tu se mnou bydlel. Dnes mi přišly k chuti. Nejen ony. Druhá věc je, že je udělal na slaný způsob, což jsem měl poprvé. Chyběly mi společné snídaně. Taková prkotina!

Včerejší noc si moc nezadala s tou předvčerejší. Opět jsem někdy ve tři ráno ochotně nastavil své pozadí. Ovšem bez jakýchkoliv trapností. Žádné mlácení hlavou do zdi, ani strhávání obrazů, které v pokoji pro jistotu vůbec nemám. Avšak jeho atak mě přivedl na myšlenku, že jestli tyhle návštěvy mého zadku hodlá praktikovat pokaždé v takhle nekřesťanskou hodinu, tak asi budu muset změnit firemní řád a stanovit pracovní dobu od desíti. Jinak nemám šanci se pořádně vyspat.

Radan vyleze z koupelny jen v tričku, které má sotva po zadek a pod ním nic.

„Pojď ke mně,“ poručím a rovnou k němu natáhnu ruce.

„Ne, neskočím ti na to,“ zavrtí hlavou a mě okamžitě napadne hned několik trestů za neposlušnost.

„Pojď sem, jen pusu chci,“ zkusím nasadit ublížený výraz.

Povzdechne si a dojde až ke mně. Stáhnu si ho na klín tak rychle, že překvapeně vydechne a vyvalí na mě ta svá modrá kukadla.

Snad mi vážně nevěřil, že chci jen pusu?

 „Musíme do práce, nemůžu s tebou teď spát, ty nadržený zvíře,“ ohradí se.

„Kdo mluvil o spaní, chci si jen trošku zašous…“

„Zmlkni!“ sáhne za sebe a zašermuje mi ze čtvrtky ukrojenou okurkou před obličejem, „nebo ti tohle narvu…“

„Do análu? No, pokud mi jí tam nedáš úplně celou, tak bych to možná zvládnul,“ bavím se a dlaněmi mu přejedu přes prsa. Vnímám narůstající tlak v rozkroku, z toho, jak se na mě vrtí a snaží se mi vykroutit. Nakonec se mu to povede. Neskutečný!

„Studená sprcha ti pomůže,“ řekne a odběhne do kuchyně.

„Netřeba, právě jsem jednu dostal,“ odseknu. Sleduji jeho nahé a pěkně tvarované pozadí před linkou, zatímco osaměle tvrdnu víc a víc. Představivost jede na plné obrátky. Úplně ho vidím, jak si ho beru, zatímco umývá nádobí.

Sakra!

 

„Takže po dlouhých měsících přemlouvání konečně spolu?“ baví se Milan, jenž se uráčil mě pozvat během obědové pauzy na kávu.

Mé chlípné myšlenky z rána, kterak Radana przním před kuchyňskou linkou, mi z hlavy nešly pryč, skoro celé dopoledne. Ještě, že je středa. Tuším, že hned v sobotu se mé představy stanou skutečností, protože o víkendu do práce nemusíme. Jupí!

„Ano,“ přikývnu.

„To jsem fakt rád. Přeji vám to,“ řekne upřímně.

„Díky, teď jen ta tiskovka,“ vzpomenu si a veškerá radost zmizí ta tam.

„Kdy ji máš?“

„Dnes odpoledne. Sám jsem jí svolal o týden dřív, chci to mít už za sebou.“

„A všechno jim řekneš?“

„Jo, takový je plán. Vlastně toho se ani tak nebojím. Ovšem, co na to můj táta… to teprve bude sranda,“ ujistím ho ne zrovna nadšeně.

Zjistil jsem, že se víc než reakce veřejnosti bojím, co na to poví moje vlastní rodina. U mámy takový strach nemám. Dokonce si myslím, že zrovna ona to pochopí, ale můj táta? Na to, jak se zachová, bych si ani vsadit netroufnul.

„Já si myslím, že tvůj táta to taky zkousne. Nakonec mu ani nic jiného nezbývá. Heterák z tebe nejspíš jen tak nebude a kdyby se na tvou orientaci přišlo jinak, bylo by to nejspíš daleko horší. Není vůl, takže mu to podle mě taky dojde. Třeba ne hned, ale časem určitě. A hele, co v práci? Ví to někdo?“ zajímá se.

„Jakože, jestli jsem ho na chodbě líbal nebo držel za ruku?“

„Ehm, tak jsem to nemyslel, ale říkal si, že Vašek o vás dvou věděl.“

„Ano, tak ten už ví o mých plánech,“ přikývnu a musím se zasmát.

Vašek věděl hned, jak jsme s Radanem přišli, že se situace mezi námi zlepšila. Ovšem, že až tak, to ho značně vyhodilo z konceptu, a já si ke své upřímné radosti neodpustil pár detailů z naší konference, které si vyslechl s očima navrch hlavy a bradou někde u Petra, což je týpek, co sedí na informacích v přízemí. Nakonec mojí kancelář opustil, jako kdybych po něm házel petardy a po zbytek dopoledne se neukázal.

„A co na to říkal?“

Vyprsknu smíchy. „Došly mu slova.“

„Že tys mu řekl i něco, co by zrovna vědět nepotřeboval?“ odhalí mě.

„Nešlo si to odpustit,“ přikývnu.

„Chudák,“ zalituje ho a pohledem překontroluje hodinky na levém zápěstí. „Asi už půjdeme, co?“

„Jo. Musím se ještě psychicky připravit na zbytek dne.“

 

„… co plánujete renovovat v příštím měsíci?…“

„… vaše káva je hitem číslo jedna na trhu, plánujete další produkty pro restaurační zařízení?…“

„… prý jste s paní Tirsovou uzavřel smlouvu, protože její vnuk je váš nejlepší ekonomický pracovník, je to pravda?…“

Nestačím ani odpovídat. Melou jeden přes druhého. Nemám tyhle novinářské srazy, honosně nazývané Tiskovky, rád. Je na mě namířeno dobře dvacet mikrofonů, blesky za všech stran mě oslepují a já zuřivě mrkám, protože skoro nic nevidím. Červená světélka pod kamerami, které v pauzách mezi oslňováním mé osoby, mám tu čest zahlédnout, mě vyloženě iritují.

Vždycky to trvá zhruba dvacet minut, ale mě to připadá jako celý den. Hlavně oči se mi z prožité světelné show vzpamatovávají ještě dva dny potom. V noci se kolikrát budím a vidím před sebou blikající zářivé kruhy. Věřím tomu, že po dnešku nebude situace jiná.

„Máte přítelkyni?“ zaječí jakási červenovlasá žena. Její otázka úplně zazdila ostatní dotazy. Možná je to spíš tím, že jsem na něco takového čekal.

Odkašlu si a mávnu rukou. Všichni ustrnou, jako kdybych zastavil čas. Napjatě se na mě zadívají. Pohledem přejedu po všech těch tvářích, každý z nich nejspíš očekává odpověď na jednu ze svých otázek, kterou vznesl.

„Nemám přítelkyni, ale přítele. Jsem gay. Měli jste pravdu, můj zásah do kavárny paní Tirsové byl z části i z osobních zájmů. Chodím s jejím vnukem,“ řeknu pevně a hlasitě.

Srdce mi buší jako zvon a zpocené dlaně se mi lepí k malému pultíku, před nímž stojím.

Popravdě, nečekal jsem, že to řeknu takhle dobře. Spíš jsem předpokládal, že budu koktat nebo nakonec povím úplně něco jiného. Naštěstí mi ty dva panáky vodky zjevně dodaly kuráž a správně odstranily část zábran. Až se vrátím do kanceláře, musím Vaškovi, který mi panáky osobně donesl a nabídl, poděkovat. Byl to jeden z jeho nejlepších nápadů.

Původně jsem měl v plánu jen sdělit informace o své orientaci, ale po skoro dvouhodinové poradě s Vaškem i Radanem, jsme usoudili, že bude nejlepší říct celou pravdu. Beztak by se ti úlisní šmíráci dozvěděli, kdo je mým přítelem. Nemá cenu se s tím tajit. Když už má být pozdvižení, tak ať to stojí za to.

Ticho, které následuje, by se dalo krájet. Stačím napočítat do deseti, než se blesky fotoaparátů znova rozjedou rychlostí formule 1 spolu s doprovodem minimálně trilionu dalších otázek.

„Víc se k tomu nemíním vyjadřovat.“

Zodpověděl jsem ještě asi stovku dalších dotazů, než jsem usoudil, že je dobré skončit. Dost z nich bylo přímo na tělo, ale ty jsem ignoroval. Věděl jsem, že to horší mě teprve čeká.

 

Ani se nestačím posadit do křesla a můj mobilní aparát se rozehraje.

„Ahoj tati.“

„Niko!“ zavře, až v úleku oddálím mobil na délku paže. „Ty malý spratku! Cos to právě udělal?!“

„Řekl jsem jim pravdu, tati.“

Nejraději bych se rozčílil, protože malý spratek už dávno nejsem. Na to však zrovna teď není vhodná doba.

„Pravdu?! Jak si vůbec mohl…“ známky boje, jako tradičně, znamenají, že je u hovoru i máma.

„Niko, prosím tebe, tvého otce málem znova trefilo,“ ozve se v telefonu mámin pobavený hlas.

„… to není k smíchu!…“

„Je mi to jasné mami, ale uznej, že tohle bylo nejlepší možné řešení.“

„Já si to taky myslím a tvůj otec k tomu taky dojde… časem,“ odpoví máma.

„Nikdy k tomu nedojdu! Ty vůbec nejsi můj syn!“ zavřeští táta.

„Ale no tak! Dýchej, nebuď na něj takový. Moc dobře víš, že je lepší, když to takhle poví rovnou, než když by na to přišli jinak,“ snaží se máma.

Slyším až sem jak táta vztekle funí a vrčí. Upřímně opravdu bych nechtěl být právě teď někde poblíž. Vsadím se, že by mi dneska dal takovou ránu, že bych neměl šanci to ustát. Určitě větší, než posledně, když jsem mu, ne zrovna jemně, oznámil, jak si na tom se ženami stojím a to byla, mimochodem, moje první facka v životě. Máma si totiž vždycky stála za tím, že mě nesmí mlátit do hlavy, abych nebyl blbý.

Nejspíš se to minulo účinkem. Mlátil mě sice přes zadek, ale podle něj jsem hloupý i tak.

„Od teď tě neznám! Vůbec se ke mně nehlas!“ oznámí mi hněvivě otec.

Ještě slyším mámu, jak za ním něco volá.

„Neber si to tak, on se umoudří. Jen to musí vstřebat. On se ještě ani nestačil smířit s tím, že nebudeš mít ženu a děti a teď tohle,“ vysvětluje máma.

„Já to chápu, čekal jsem to horší,“ přiznám.

„Horší? Nechce tě ani vidět, bůhví na jak dlouho, Niko. Promluvím s ním. V úterý letíme do Egypta, tam se mu to určitě rozleží v hlavě. Jinak tobě a Radanovi přeji hodně štěstí.“

Spíš mu to přepálí mozkové závity.

„Díky mami. Vám zase pěknou dovolenou,“ popřeji.

Když zavěšuji, uvědomím si, jak moc se mi třesou ruce.

Já jsem to vážně udělal! Veřejně jsem přiznal, že jsem gay a navíc i kdo je můj přítel. Říct mi někdo před rokem, že tohle přiznám, tak bych se mu vysmál do obličeje a ještě po něm hodil pár shnilých rajčat za špatné vtipy. Radan mě změnil. Hodně.

Rázné zaklepání na dveře mě vytrhne ze zamyšlení.

„Ahoj,“ usměje se na mě Radan a přejde ke mně, „už to tady vědí všichni. Tvoje sekretářka se mě přišla nenápadně zeptat na to, jaký si v posteli,“ zasměje se.

„Ehm, cože?“ podivím se.

„Jo, je divná. A co táta, jak to vzal?“

„Nemám se k němu hlásit.“

„Neboj, pochopí to,“ prohlásí sebejistě.

„Myslíš?“

„Vím,“ ujistí mě. Obejde stůl a opře se po mé levici.

„Dneska ti pomůžu sbalit kufry,“ rozhodnu se změnit téma.

„Dnes ne, Niko. Ještě si potřebuji něco zařídit,“ odmítne a zářivě se zazubí.

„A co?“ sonduji hned.

„Nepovím. Nechci to zakřiknout,“ vysvětlí.

„Tak se s tím třeba udav,“ vypláznu na něj jazyk.

„Udávím tebe,“ pronese výhružně a hned se skloní, aby mi to dokázal.

Má smůlu, mě jeho polibky způsobují úplně jiné obtíže.

 

Pět dní. Přesně taková doba uplynula od chvíle, kdy jsem veřejně oznámil svou orientaci. Během takto krátké doby se to rozneslo snad úplně všude. V pár novinách jsem byl dokonce na titulní stránce. Přiznám se, že jsem články o sobě vůbec nečetl. Jen na facebooku jsem si sjel, pod jedním titulem: Majitel Lecroy přiznal, že je gay, pár komentářů. Ano byly tam negativní reakce ale i obdivující. Ve skrze nic, co by mi trhalo nehty u nohou.

Na tržby to prozatím vliv nemá.. Horší je to ve firmě. Kdykoliv se ocitneme s Radanem někde společně, tak na nás lidé neustále zírají. O šuškandě, kterak si to spolu rozdáváme u mě v kanceláři, už jsem taky slyšel. Naštvalo mě to tak, že jsem tu ropuchu, která si tohle vymyslela a pustila do éteru, vyhodil. Ukázalo se, že má sekretářka skutečně doufala ve zvýšení svého osobního ohodnocení skrze vlastní vlhkou vagínu. Měla smůlu nádhera. Pomluvy jí vykopaly hrob.

V pátek jsem se opět pobavil, když jsme s Radanem nastoupili do poloprázdného výtahu, ale někde v desátém patře už praskal ve švech. Neudržel jsem se a smál se jako pominutý. Radan se prodral skrze dav a vystoupil. Čekal jsem na něj nahoře s úsměvem od ucha k uchu. Slíbil mi, že mi to nedaruje. Bohužel si k tomu nevybral zrovna vhodný okamžik a ve chvíli, kdy jsem měl jeho jazyk hluboko v ústech, vpadl do mé kanceláře jeden z našich účetních, který tvrdil, že klepal. Já mu to i věřil, podle mě jsme v samém zápalu předávání si vlastních tekutin byli mimo sebe, takže jsme ho jednoduše neslyšeli. Radan to nesl mnohem hůř, než já. Stanovil nové pravidlo. Nikdy se k sobě v práci nepřiblížíme víc jak na metr. Vzato mladý účetní, ten se z nenadálého zážitku stal ihned bratrem přezrálé jahůdky. Dokonce zapomněl i proč přišel, a tak se musel vrátit na oddělení, a když si milostivě vzpomněl, zaklepal mi na dveře, jako kdyby je chtěl vyrazit a ještě si počkal na vyzvání.

Co mi však právě dělá větší starosti je sám Radan. Vlastně spíš jeho chování. Mou nabídku k pomoci se stěhováním odmítl už třikrát po sobě, vždycky s tím stupidním odůvodněním, že si „něco“ potřebuje zařídit. Včerejší volnou sobotu jsem z půlky strávil civěním na televizi a z druhé půlky vysedáváním v hospodě s Milanem a Lenkou a ještě pár bývalými spolužáky. Sklidil jsem pár obdivných prohlášení, že jsem, jakože fakt borec, protože jsem se nebál jít s takovým intimním sdělením na trh. Neměl jsem k tomu moc co říct, neboť se mi v hlavě usídlila myšlenka, že mě Radan nejspíš podvádí a nezmizela ani po šesti pivech. Jo, žárlivost je prostě mrcha.

Takže asi proto teď, v neděli v šest hodin večer, sedím v metru na cestě k němu. Vím, že mě miluje. Vím, co všechno kvůli mně podstoupil. Jenže i tak, nemůžu těm pocitům zabránit. Neustále se chlácholím tím pořekadlem: důvěřuj, ale prověřuj. Nejedu mu ztropit scénu, jen se chci podívat na to, jak se má a jak vůbec bydlí, protože jsem u něj nikdy nebyl, a než se odstěhuje, chci to napravit.

Jasné, samé infantilní důvody, které jsou od pravdy na kilometry daleko.

Vystoupit a najít ten zděný barák s několika byty mi zas až takový problém nedělá.

Druhá věc je, že dovnitř se nedostanete jen tak, a já mu nechci volat, protože kdyby tam někoho měl, stačí ho schovat. Vážně uvažuju až tak dalece?!

Takže se píchnu ke stromu a čekám na to, až někdo dobrosrdečný půjde dovnitř a vpustí i mě. Patro vím a číst jmenovky na dveřích taky zvládnu. Není zrovna dvakrát teplo a být kuřák, určitě si právě hraju na temelínský komín.

Vůbec nechápu, kde jsem k téhle žárlivé povaze přišel. Děsně mě to štve, takže, co chvíli se vztekem sám na sebe, vykročím pryč, abych jel domů, jenže se ve mně vždycky ozve ten malý proradný červík pochybností a já se zase vrátím na své čestné místo vedle stromu. 

Akorát z displeje telefonu zjistím, že už tu postávám přes hodinu, když se otevřou vchodové dveře a z nich vyjde Radan v závěsu s blonďatou dívkou.

Tep mi překročí hranici únosnosti a oči mi div nevypadnou z důlků. Pozoruji, jak přejdou přes chodník a zastaví se těsně pod lampou. Normální flashback, akorát má dívka jinou barvu vlasů.

Ve volném čase se živí jako gigolo, či co?! Byla vůbec tenkrát ta slečna skutečně sestřenice?

S rostoucím vztekem je pozoruji a má zkratkovitá povaha převezme velení. Vystřelím k nim, rozhodnut mu to pěkně vytmavit.

Všimnou si mě až ve chvíli, kdy zastavím těsně u nich, aniž bych se podíval na tu dívku, čapnu Radana za rameno.

„Ty seš pěkný hajzl! Cos celé ty dny vyřizoval? Trávil si čas s nějakou běhnou? Prošukával ses…“ nedomluvím, protože mě hrubě chytí za bradu.

Tváří se jako bůh pomsty. „Niko, když už jsi tady, rád bych ti představil svoji matku,“ téměř zavrčí.

Raz. Dva. Tři.  Příjem! Matku, cože?!

Stočím zrak a všimnu si jedné věci, není to dívka, ale postarší paní. Žena, které už určitě bylo čtyřicet. Pár sekund na ní hledím. Je Radanovi hodně podobná. Stejné rysy tváře a stejné nebesky modré oči.

Pecka, tohle je teda opravdu trapný. Být pštros, tak o kousek popojdu a strčím hlavu do hlíny, protože písek bych nejspíš nenašel.

Jeho máma se na mě mile usměje a natáhne ke mně pravačku. „Dagmar.“

Radan pustí moji bradu, která pomalu hrozila odpadnutím, jak pevně ji svíral. Vzpamatuji se a hned její stisk opětuji. „Nikolas.“

Na Radana se neodvážím pohlédnout. Ten trapný pocit, který cítím, musí být vidět i na mé červené tváři.

Potřebuji okamžitě pryč!

Rozpačitě se podrbu na hlavě. „Já vás tedy asi zase opustím. Jen jsem tak…“ mávnu neurčitě kolem sebe, „šel kolem a zrovna vás potkal… ale už půjdu,“ drmolím.

O můj bože. Šel kolem? Bydlím na druhé straně města! Ať žijí trapasy!

Ještě se překotně ukloním, jako nějaký cvičený opičák, protože mě zrovna nic jiného nenapadne a otočím se k odchodu.

„Zůstaň Niko, máma akorát odjíždí,“ položí mi ruku na rameno Radan.

A tak  se trapně postavím na metr od nich. Dáša Radana sevře v náručí a něco mu šeptá. Já civím na keř.

„Těšilo mě, ráda jsem vás viděla. Noviny jsou vás plné,“ vytrhne mě z rentgenování zelených listů Dáša, která ke mně opět natáhne ruku.

„Mě taky těšilo,“ všimnu si klíčů od auta v její levačce, „příjemnou cestu,“ usměji se.

Ještě lípne Radanovi pusu na tvář. „Přijeďte někdy na oběd,“ usměje se a opustí naši náhlou trapnou tříčlennou sešlost na chodníku. Vlastně jediný trapný jsem tu byl já. Sakra!

Osiříme. Dobrou minutu skenuji chodník, jako kdyby zajímavější věci neexistovalo, než konečně zvednu pohled. Radan má na tváři ten svůj typický pokerface.

„Kdybys mi to řekl, nic z toho by se nestalo,“ zkusím.

Ani nemrkne. „A důvěra ti nic neříká?“

Fajn. Asi to bude chtít trošku popela. Nazval jsem jeho mámu běhnou. „Promiň no, miluju tě tak moc, že jsem z toho asi tak trochu paranoidní.“

„Zjevně, přes samou lásku ani nevidíš,“ rýpne si.

„Nejspíš,“ kývnu a zahanbeně se na něj podívám.

Uznávám, že jsem si tu ženu vůbec neprohlížel. V momentě, kdy jsem je spolu uviděl, jsem měl v hlavě jen temno.

„Nicméně, pořád lepší, že si sem takhle naběhnul. Další tvůj výlet do Ameriky už bych asi neustál,“ usměje se a překoná metrovou vzdálenost mezi námi.

„Prostě zmizet mě ani nenapadlo,“ přiznám. „Takže jste se usmířili?“ zajímám se.

Obtočí mi ruce kolem pasu a přitiskne své čelo na mé. „Ano, konečně. Nevím, co jí k tomu vedlo a sama mi to neřekla. I tak, jsem vážně rád. Ve středu mi psal otec, že se mě máma chystá navštívit. Nevěděl jsem, co od toho čekat. Doufal jsem v to, že se usmíříme, ale nechtěl jsem to zakřiknout, i když nejsem zrovna někdo, kdo věří na pověry. Netušil jsem, kdy dorazí. Stěhování jsem teda odložil. Přijela v pátek k večeru.“

„Chápu, takže proto si včera ani dnes neměl čas. Promiň Radane, já automaticky myslel na nejhorší.“

„Tak hlavně, že se to vyřešilo takhle rychle. Ovšem Niko, nauč se mi víc věřit.“

„Já ti věřím! Jen… znáš mě, někdy dřív jednám, než myslím.“

Vtiskne mi letmý polibek. „Jo, to už jsem si stačil všimnout. Jenže, z nás dvou bych měl mít obavy spíš já, než ty.“

„Tss, proč? Já tě nepodvedu!“

„Vzhledem k tvé minulosti…“

„Ano, minulosti!“ skočím mu do řeči, „Od té doby, co sis mě začal trénovat, mě tendence k nevěře přešly.“

„Trénovat?“ podiví se.

„Jo, ten tvůj půlroční výcvik mi úplně narušil osobnost.“

„Výcvik? Já tě v ničem necvičil, jen jsem se snažil ti ukázat správnou cestu.“

„Jasně, pomocí intrik a odhánění všech mých milenců!“

Odtáhne se a začne se pobaveně smát. „Niko, ty víš nejlíp ze všech, že žárlivost dělá divy.“

„Takže si mi odháněl potencionální sexuální partnery díky žárlivosti?“

„Zkraje ne, ale časem asi jo,“ přizná bez rozpaků.

Nějak mi došly slova.

„Pomůžeš mi s balením?“ zamrká na mě.

„Někam se stěhuješ?“ usměji se zářivě.

Přikývne. „Ano. Původně jsem tě chtěl překvapit, ale nakonec si překvapil ty mě.“

Zrudnu. „Jo, ne jen tebe… tak fajn, pomůžu ti sbalit si saky paky.“

 

„Proč dáváš ty kufry k sobě?“ diví se.

Ukázalo se, že najednou ho sbalit nestačíme. Má víc krámu, než se na první pohled zdá. Přivezli jsme dva plné velké kufry a snad pět obrovských igelitek. A to má doma ještě celou knihovnu plus nějaké další serepetičky. Měli jsme tak těžkej zadek, že jsme se s jeho čtyřválcem rozjížděli jako na rally závodech. Zhruba minutu se protáčely gumy, než jsme vystřelili dopředu jako rakety. K naší smůle jsme museli zastavit snad na každém semaforu. Zelená se nám rozhodla vyhýbat.

„Budeš snad spát u mě, ne?“ pokrčím rameny a rozhlédnu se po svém pokoji.

Sebere mi oba kufry. „Nevejde se ti to sem.“

Zase mu je vytrhnu. „Ale vejde!“

„Ne, Niko. Nevejde,“ oponuje a zase si je ukořistí pro sebe.

„Já chci, abychom měli společný pokoj!“ ohradím se.

„Já ti rozumím, ale zatím si je musím dát do vedlejšího. Nebudu je teď v devět hodin večer zase vybalovat.“

„Takže budeš spát vedle?“

„Posloucháš mě vůbec?! Jen si tam odložím věci, nebo ti je mám nechat tady v obýváku?“

„Ne mě, nám.“

„Fajn, tak nám!“

„Je to i tvůj byt, od teď!“

„Dobře, dobře. Hele, ty se jako chceš hádat nebo o co ti jde?“

Zarazím se. Já vlastně ani nevím, co mi pořád lítá přes nos. „Nechci se hádat,“ zavrtím hlavou a rozhlédnu se po svém pokoji.

Radan si povzdechne a odnese své kufry do vedlejší místnosti.

Vlastně jsem z toho celý nesvůj, nejspíš tím to bude. Je to můj první opravdový vztah. Poprvé budu s někým žít. Já vím, že je na tyhle úvahy už docela pozdě. Vlastně už nám nic nestojí v cestě. Táta se podle mě časem taky odrazí, protože pochybuji, že se semnou nebude bavit do konce života. Jeho zapálení do firmy mu to nejspíš ani nedovolí. Jaká je má orientace už jsem oznámil veřejně. Radan se usmířil se svojí mámou. V podstatě je všechno ideální.

„Už to mám!“ poskočím si a otočím se na Radana, který postával po mém boku, zatímco jsem dobrých pět minut zíral na svůj pokoj. „Nechám zbourat tu zeď!“

Kývne. „Ze dvou pokojů uděláme jeden. To zní jako dobrý nápad.“

„Samozřejmě,“ usměji se. „A co uděláš se svým bytem?“

„Co by? Je můj. Neplatím nájem, takže až se odstěhuji, někomu ho pronajmu.“

„To je tvůj byt?“

„Ano, tenhle je snad taky tvůj, ne?“

„Náš.“

„Ne, tvůj. Je psaný na tebe. Já tu s tebou pouze budu bydlet.“

Povzdechnu si. „Dobře, nebudeme se v tom dnes více pitvat.“

„Souhlasím, takže, co bys chtěl dělat?“ zeptá se s úsměvem.

Přitáhnu si ho do náruče. „Co takhle pokřtít naši postel?“

Přesně tak. Tipuju, že mě chuť na něj neopustí ještě pěkných pár let. Jen doufám, že časem to bude méně intenzivní, jinak nebudeme dělat nic jiného.

 

Pusou na jeho prdelce zanechávám vlhký načervenalý kolečka. Miluju ten jeho pevný zadek. Leží na břiše s rukama pod hlavou a div nepřede jako kotě. Přesunu se na jeho druhou půlku a pokračuji ve značkování. Rád blbnu, když mám možnost. Konečně. Čas nehraje roli. Prohne se v zádech a vystrčí zadek výš. Posunu se a za boky ho nadzvednu. Schválně mám rozsvícená všechny čtyři světla, která zde mám. Chci vidět každičký detail.

Mezi půlkami se mi objeví jeho dokonale růžový otvůrek, který ihned ošetřím jazykem. Zaskučí a pro mě je to jako hlas sirény, lákající mě k sobě. Doposud jsem byl v pohotovosti, ale teď jsem připraven vyrazit do terénu s plnou polní. Opře se o propnutý ruce a posune nohy dál od sebe. Přes rameno na mě pohlédne a mlsně si olízne rty.

Tak tohle je asi to nejlepší pozvání, jaké jsem kdy dostal. Kdy se z něj stal takový svůdný andílek?

Kleknu si mezi jeho kolena a špičkou několikrát přejedu přes hebkou vlhkost, kterou jsem si sám vytvořil. Vezme mi vítr z plachet. Sám totiž přirazí a začne kroužit pánví, aby našel správný úhel. Netrvá mu to moc dlouho a začne na mě klouzavě a rytmicky najíždět. Slast a mravenčení se mi rozlévá do celého těla. Musím stisknout zuby, abych se k jeho pohybům nepřidal, chci si užít ten pohled, jak můj lesklý penis kluže dovnitř a zase ven.

Skloní hlavu a začne pohybovat pánví v dokonalé čtyřkombinaci. Nahoru a dolů, doleva a doprava. Nehýbu se a jen si užívám tuhle chvíli. Jak mě hezky svírá a hladí po celé délce. Kdyby mi to nebylo hloupé, tak si tohle klidně natočím, abych měl ve dnech, kdy náhodou nebudeme spolu, možnost se na to podívat.

Rukou přejíždím po jeho vystouplé páteři, rýsující se pod bělostnou kůží zad, po lopatkách. Natáhnu se a prsty mu vpletu do vlasů, za které lehce zatahám. Odpoví mi jen slastným zavrčením a dál se svižně pohybuje. Přejedu celou dlaní od krku, přes záda až k levé půlce, přes kterou ho několikrát plesknu, dokud není otisk mé dlaně dokonale rudý.

Asi budu víc majetnický, než jsem si kdy myslel. Celý můj život se po jeho příchodu změnil. Sice jsem v čele firmy, ale manželství mi nehrozí. Jsem vlastně šťastný, tak jako snad nikdy. A jeho dokonaleji zadek mi právě velice precizně leští postavené mužství, co víc si přát?

Popravdě miluju tuhle polohu na koníčka. Je v tom totiž hodně živelnosti. Mám obě ruce volné a můžu si sáhnout, kam jen se mi zachce. A taky, že toho náležitě využívám. Přilípnu se na jeho záda a pravačkou začnu hladit jeho malého kamaráda, který se mi v dlani celý chvěje. Otočí hlavu a zadívá se mi do očí.

Jo, tak tohle je taky parádní. Sám na mě najíždí a vyjíždí. A ještě mě tak oplzle pozoruje.

„Chci na tebe vidět,“ vydechne, aniž by zpomalil.

„Vždyť mě vidíš.“

„Ne dost. Chci tě líp vidět, když mě…“

„Když tě co?“

„Sakra! Když mě ojíždíš!“

Vypláznu na něj jazyk. „Tvé přání je mi rozkazem.“

Na malý moment opustím jeho teplo, abych ho přetočil na záda. Zapřu se rukama podél jeho ramen, skloním se k červeným rtíkům, které jsou z našeho předchozího líbání stále naběhlé a v momentě, kdy mu ošetřuji zuby spodní ret, lehce přirazím.

„Dnes si tě pěkně vychutnám,“ slíbím mu.

„Jen dnes?“

Zhoupnu se v bocích a zanořím se do něj úplně celý. „I zítra, pozítří… vždycky.“

Propne se v zádech a upře na mě svůdný pohled. „Takže nevylezeme z postele do konce našich dní? Ty vlastně nemiluješ mě, ale mé tělo,“ rýpne si.

Vyjedu a prudce zajedu dovnitř. Obě ruce mu vystřelí k mé hrudi a oči mu vyjedou z důlků. Tenhle drsnější atak na jeho pozadí ještě několikrát zopakuji.

„Neměl bys sis utahovat z někoho, kdo je právě na návštěvě ve tvém sličném pozadí,“ usměji se mile. „A jinak, já tě nemiluju, já tě vyloženě žeru. Celého od hlavy až po paty, včetně tvé duše. Prostě komplet, kapišto?“ připíchnu ho k matraci. S táhlým zasténáním zakývá hlavou.

Koukáme na sebe a je v tom něco kouzelného. Nekompromisního. Opírám se o ruce a on je pode mnou přimáčknutý k matraci. Dokonale ozářený čtyřmi LED zářivkami, díky kterými mi neuniká žádný z jeho výrazů. Netušil jsem, kolik obličejů během sexu člověk vystřídá. Chvíli napětím stažené svaly ve tváři, o vteřinu později sexy skousnutý ret a žhavý pohled. Rozevřená ústa v okamžiku, kdy dosedám na konec a on prudce vydechuje. Nosní dírky se mu zuřivě roztahují.

Jako kdyby se jeho tělo narodilo pro to mé. Ještě se ze mě stane básník, protože tahle přirovnání, co mě napadají při sexu s ním, bych snad normálně ani z pusy nevypustil.

Jo, je to tak. On je ten důvod, který mě nutí někdy dělat vylomeniny, ale hlavně posouvat se v životě dál. On nutí moje srdce bušit ještě víc. Jeho doširoka rozevřený oči a moje lehce přivřený. Jeho blond vlasy a moje hnědé. Jeho sexy rtíky, které jsou jen kousek od těch mých. Dokonalé jin a jang. Noc a tma. Protiklady, co se přitahují.

Zíráme si do očí a vnímáme jeden druhého. Jsme v podstatě jedno tělo. Vzrušení a touha se nám zračí v očích a oba to vidíme. Předáváme si své pocity, jako dárky k vánocům. Netřeba slov.

Skloním se a kousnu ho do krku. Pohybuji se dovnitř a ven. Rozvlním si jeho tělo, aniž bych se musel nějak extra snažit. I tak je to dost intenzivní. Celý tenhle sex je takový jiný, než byl doposud. Jako kdyby tomu ty starosti, co nás opustily, dodaly punc vážnosti a upřímnosti. Vychází to z nás samotných, nejde o prachsprostou touhu zasunout. Je v tom ten cit, jo láska.

Ta v tom sice byla i předtím, jenže teď už jí nic nestojí v cestě. Vůbec. Jako kdyby tenhle fakt dal našemu spojení nový rozměr.

Z těsné blízkosti pozorujeme vzrušení odrážející se v obličeji toho druhého.

Fajn, mám rád polohu na koníčka, ale tahle, řekněme klasika, má taky ledacos do sebe. Vidět odezvu na každý můj pohyb, každý dotyk, ať už úmyslný nebo neúmyslný, v jeho tváři je pro mě vážně dost rajcovní. Přijde mi, že se i naše sténání sjednotilo. Netuším, které vzdechy patří jemu a které mě.

Zvuk zvonku mě nepřinutí zastavit. „Nevím, kdo to je, ale počká si.“

Jediný vůl, který ke mně může přijít v deset hodin večer je Milan. Vážně doufám, že k tomu má pádný důvod.

Skloním se k jeho krku a políbím ho na ohryzek. Zrychlím své tempo. Přirážím čím dál rychleji a pozoruji přitom jeho stále více měnící se výraz. Dokud prudce nezakloní hlavu a nezavyje jako ukázkový vlk při úplňku na měsíc. Obličej celý stáhnutý v jedné vlně rozkoše s klepající mi se rty. Sevře mě uvnitř sebe a to je i pro mě cestička k vrcholu.

Krom hlasitého zavzdychání vykřiknu i jeho jméno, když mu samou radostí plním útroby svým tekutým štěstím.

 

Radan má super posexový výraz. Takový ten ospalý pohled s růžovými tvářemi. Napuchnutý rty a nespočet mých cucfleků, které jsem si klidně mohl odpustit, ale nešlo to. Příště je udělám někde, kde nejdou tak vidět.

„Koukám, že jsem nepřišel zrovna ve vhodnou dobu,“ ušklíbne se na mě otec.

Kdyby nepromluvil, tak si ho snad ani nevšimnu!

„Tati?! Proboha živého! Co je?“

Normálně jsem se z toho znova zapotil. Má klíče od mého bytu, takže sedí v kuchyni. Ještě že mě napadlo obléknout si alespoň župan, když jsem mířil ke vchodovým dveřím.

Druhá věc je, že nás určitě slyšel.

Radan, jen v boxerkách, po mně vrhne vyplašený pohled. Nedávné uspokojení mu z tváře stálé svítí jako lampión.

„Co by bylo? Nepřišel jsem vám sice dát požehnání, ale uznávám, že tvůj nápad nebyl až tak špatný. Hodlám váš vztah respektovat, ale nesmí to mít vliv na firmu.“

„Díky, to jsem nečekal, že tě ti to dojde tak rychle. A neboj se, na moji práci to bude mít maximálně pozitivní vliv. Ale proč si přišel až sem?“ vyjevím se.

„Tvá matka trvala na tom, abych ti to řekl osobně.“

Odolám chuti se pobaveně zasmát. „Klidně to mohlo počkat do zítra.“

„Taky jsem jí to říkal,“ odtuší.

„Když už si tu, dáš si třeba čaj?“ zajímám se.

Zavrtí hlavou a postaví se. „Ne, zase půjdu. Řekl jsem, co jsem chtěl. V pondělí dorazte na večeři. Pěkný zbytek večera.“

Zjevně mu tohle setkání nebylo dvakrát příjemné. Odešel, jako kdyby mu za patami hořelo.

„Asi nás slyšel,“ odtuším a opožděně celý zrudnu.

„Zjevně. Přijde mi, že máme často svědky,“ přikývne Radan.

„Jeho jsem v deset hodin večer fakt nečekal,“ přiznám.

„Ale dobrý zprávy.“

„To ano. Až moc dobrý,“ kývnu a zářivě se na něj usměji.

„Škoda, že zítra musíme do práce, dal bych si den volna,“ postesknu si.

„Nemusíme do práce. Je státní svátek,“ odvětí pobaveně Radan.

„A jo vlastně!“

Takže se konečně dočkám! Hned ráno ho zprzním před kuchyňskou linkou. Nejlíp ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat.

„Co máš v plánu?“ odhalí mě a přistoupí ke mně.

Hned tři věci, ale jednu si nechám pro sebe.

„Nevadilo by ti… ehm… víš první společné…“ a je to v loji. Zasraný rozpaky! Ve stěžejních chvílích mám v hlavě vždycky úplně vymeteno.

Pobaveně se zasměje a vezme můj obličej do dlaní. Políbí mě svými nateklými rtíky, které vzápětí roztáhne do širokého úsměvu. „Rande? Nevadilo, ale první rozhodně není.“

„V podstatě ano, to které jsme měli někdy před rokem, skončilo hodně zle, takže ho nepočítám,“ odvětím, ale úsměv se mi rozleje snad přes půlku hlavy.

Skutečně, strávili jsme spolu celý den, navštívili kino a pak šli na večeři k našim. Jenže, ještě než jsme k nim vůbec dorazili, tak mi oznámil, že je konec. Zrovna na tenhle den nevzpomínám rád.

„A co Paříž, na tu si zapomněl?“ zeptá se zvědavě.

„Ne, jenže to nebylo… oficiální.“

„Chápu. Samozřejmě, že tvé rozpačité pozvání přijímám.“

„Pche,“ odfrknu si a stisknu ho v náručí. „A teď lásko… chci tě v sobě, noc je ještě mladá.“

Pobaveně se na mě zazubí a provokativně se otře o můj klín.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zopakuje má předchozí slova a vyplázne na mě jazyk.

Jo, já ho vážně miluju.