Střelím pohledem po Radanovi.

Už nevypadá překvapeně.

Proč on umí své emoce, tak bravurně schovat pod roušku chladného klidu?

Chci to taky umět.

Akorát se ležérně usměje a nadechne v odpověď, když se místností rozleje ženský zpívající hlas.

„I'm gay… I'm really gay, I'm super duper gay… I'm gayer than a rainbow… I'm gayer than I'll say…

I'm gay I'm really gay… I'm truly very gay…“

Pár sekund na sebe všichni vyjeveně hledíme.

Počkat… to je můj telefon?

Můj vlastní mobilní telefon?

Do prčic. Já mám přece Numb od Linkin Park už dobrých pět let.

Existuje jeden jediný člověk, který by mi provedl něco takového.

Já toho Milana zabiju. Kdy mi sakra přenastavil vyzvánění?!

Rychle začnu šátrat ve své kapse.

Vytípnu příchozí hovor a cítím, jak mé tváře polévá červeň.

Do háje. Do velkého... toho největšího háje, jaký kdy existoval.

„Ehm… musím to vyřídit. Takže když se nevrátím do pěti minut… tak čekejte dál,“ usměji se a překotně vstanu.

Vypadají, jako kdybych jim tu právě skákal po stole, a předváděl striptýz.

No možná i to by bylo lepší, než tahle debilní písnička.

Nečekám na jejich reakci. Stačí jak vyjeveně se všichni tváří.

A ten Radanův skousnutý ret mi taky nepomáhá.

Jen se bav. Blbečku!

Bál jsem se, že můj otec o všem ví, a ta melodie mi připadala jako poslední úder gongu před popravou.

„Idiote!“ ulevím si do aparátu.

Bože. Mě vydědí a Radana vyhodí.

„Ale ale, už si slyšel svůj nový vyzváněcí song?“ tlemí se Milan.

Já ho opravdu vykastruju, až se mi dostane do rukou.

„Ty seš takový… Víš, co si způsobil? Zvonilo mi to na večeři u našich! Zabiju tě, vážně jo,“ vztekám se, ale rychle ztlumím hlas.

Jsem moc blízko, kdybych tu takhle vyřvával, určitě by mě slyšeli.

A to vážně nepotřebuji.

„To máš za tu prdelku,“ objasní.

„Trochu krutá pomsta nemyslíš?!“

„Proč? Víš, jak trapně bylo mě, když nás tvá chůva přišla navštívit v tom nejlepším?! Nevíš, jistěže ne, jak bys mohl! Seš příšerný narcis! Ale když si k vám přijdu, a on mě hned mezi dveřmi otituluje, jako nějakou roztomilou štětku. Musel jsem ti to lehce oplatit!“

Já ještě roztomilou štětku neviděl.

Nicméně to bude tím, že jsem si vybavil prvně tu na čištění toalety, na kterou mám právě dokonalý výhled.

Až pak mě napadla druhá varianta. Ta správná.

Prý lehce.

Ale fajn, nemám čas se hádat.

Rychle na něj vychrlím dosavadní události.

„Takže s pravdou ven, beztak z něj seš pokaždé vlhký.“

Cože jsem?

„Vlhký?“ zopakuji nechápavě.

„Jo, máš slzy v očích,“ řekne a začne se hlasitě smát.

Haha. To vážně nemám.

„Jsem chtěl trochu zlehčit atmosféru. Niko, tak jim to řekni a zabiješ dvě mouchy jednou ranou. Nebudeš si muset vzít Terezu, které by mi fakt bylo líto, a navíc můžeš být s Radanem.“

Chci si Radana nastěhovat k sobě do pokoje, přivázat k posteli a už nikdy nepustit.

Jenže…

Jsem syn z bohaté rodiny a nejsem schopný si představit život bez majetku.

Neobětuji peníze ve jménu lásky, která je pomíjivá.

Nebo ano?

A že bych byl švorc, nepochybuji. Otec by mě vydědil a možná poslal první letadlem na druhou půlku zeměkoule a rozhodně by mi jako bonus, nezabalil do kufru Radana.

„Když já…“

Bohužel kloudné odpovědi se nedočká, protože mě přeruší zaklepání na dveře.

Málem mobil upustím do umyvadla, u kterého zrovna stojím.

Bez vysvětlení hovor ukončím.

„Dále…“ zadrmolím, a ještě si ztlumím zvuky.

Můj strach z jejich reakce přehlušil všechny mé dosavadní emoce.  Já byl celý život zvyklý myslet jen sám na sebe. Byl jsem tak naprogramovaný.  

Zaraženě hledím na svého anděla.

Svého? Pche.

„Co to bylo za hroznou písničku? Ta holka snad ani zpívat neumí a ještě…jsem gayštější než duha? To si snad děláš srandu! Nevěděl jsem, že ujíždíš na takový songách,“ rozesměje se.

Ohromná sranda.

Samozřejmě, že bych nikdy nic takového neposlouchal.

Zkazilo by mi to můj hudební hluch!

Ani nevím, co za kozu to zpívá. Hádám, že jsme měli tu čest slyšet rovnou refrén.

„To mi nastavil Milan!“ bráním se.

Na moment se smát přestane, aby se po sekundovém zírání na mou rudolící tvář rozesmál nanovo.

„Pomsta? Za prdelku?“ trefí se.

„Vlastně, je to tvoje chyba!“ uvědomím si.

„Kdepak ty si ho nazval roztomilou prdelkou první,“ nedá se.

Nemusí mi to znovu připomínat.

Jenomže jednat zkratkovitě je součástí mojí povahy. Nechám se snadno vyburcovat k činu a ne vždy je to špatně.

„Neptají se na tvou orientaci Niko, pojď už zpátky,“ pobídne mě už bez úsměvu.

Zní hrozně ironicky.

Rozhodl jsem se, že luxus je lepší než on.

Chápu, jak se asi cítí? Zrazeně, naštvaně a ublíženě?

Nejspíš.

„Ne? Tak na co?“ zajímám se.

Ještě před chvíli jsem se cítil stejně.

Teď mám jen strach.

„Předpokládám, že na tvé studium.“

„Jestli to ví, tak mě vydědí a tebe vyhodí…“ zašeptám, jako kdybych ho neslyšel.

„A to je problém? Mě rozhodně nevadí, že přijdu o práci. Jsem schopný si nalézt novou. Jediný srab seš tu ty. Navíc si nemyslím, že by vydědil svého jediného syna,“ odfrkne si dost hlasitě.

Já a srab?

Tak to nikdy.

„Potichu!“ okřiknu ho a on jen protočí oči v sloup, „neznáš ho! Nemůžeš vědět, jak by se zachoval,“ pokračuji skoro šeptem.

Chvíli na mě němě zírá, a pak se začne smát. „Je snad godzilla, aby tě sežral zaživa? Bože Niko, nezměnil ses ani trochu. Seš prostě bačkora.“

Já se ani měnit nechtěl sakra!

Ale změnil.

Ti dám bačkoru!

Musím sebrat obě své koule a říct co chci, protože titul sraba se mi vůbec nelíbí.

Ach ta moje ješitnost.

„Nemel tady z hladu, já rozhodně nejsem srab,“ odfrknu si.

„Kdyby ne tak bys rodičům klidně řekl, že jsi gay. Ale co ty? Zase jsme u toho, z mé rady, abys říkal, co cítíš a chceš, sis vůbec nic nevzal, a přitom sám víš, jak se ti ten pocit líbil,“ odpoví a nasadí ten svůj vševědoucí úsměv.

Vážně, teď vytahuje tohle?

„Líbil, ale tohle nemůžu říct,“ odvrátím hlavu a skenuji svůj odraz v zrcadle.

„Jo protože seš prostě srab,“ odfrkne si a otočí se k odchodu.

Nejsem srab!

Tohle přece není o odvaze.

Nebo ano?

„Nech toho, nebojím se,“ chytím ho za rameno.

„Vážně ne? Já bych řekl, že teda bojíš… máš vyloženě naděláno v kalhotách. Ale co se dá dělat, takovým si koneckonců měl být. Synem bohaté rodiny, který vždy poví jen, co se sluší a patří. Nehledě na to, co chce,“ usměje se.

Věděl jsem, o co mu jde. Znal mou povahu. Jenže já se samozřejmě chytil. Ostatně, jako vždycky.

„Rozešel ses se mnou,“ zavrčím.

Ehm, co to plácám tak najednou?

„Ano, tos asi koukal viď? Čekal si, že budu po tvém boku celý život, až na pomyslném dně tvého žebříčku pokřivených hodnot?“ vyjeví se.

„Nemám žádné pokřivené hodnoty! Jen chci…“

Chci, abys tu zůstal.

Chci, abys byl můj soukromý anděl.

„Mě je jedno, co chceš. Zjistil jsem, že si pěkná bačkora. A promiň, Nikolasi, o ty já se nezajímám,“ ušklíbne se.

Ty zrádný anděli!

Já nejsem bačkora!

Jen počkej. Teď ti seberu vítr z plachet.

Zase si myslí, že je o krok napřed, že čte moje myšlenky. Ale to ani prd.

„Nejsem srab Radane! Že se bojím jim to říct? Tak já jim to řeknu, a to teď hned! Takže zírej, ty můj andílku, ten srdceryvný rozchod byl naprosto zbytečný!“

A taky že zíral. Nejen on.

„Proč máš tak hloupé vyzvánění?“ zajímá se otec, sotva co dosednu, zpět na židli.

Protože Radan za mnou přišel do ložnice, když jsem ho právě strkal do zadku svému kamarádovi.

Protože jsem svého kamaráda nazval roztomilou prdelkou a jemu se to zrovna dvakrát nelíbilo.

Protože jsem teplejší než golfský proud.

Ne, musím zvolit něco míň pobuřujícího.

Mysli Niko… jak to nejlépe říct?

„Znáš tu reklamu? Nadoj duhu a ochutnej duhu? Mám rád duhu! A taky skittlesky. Miluju chlapy, tati, ale ne jako kámoše, já je fakt rád … ty svatá prostato, jak bych ti to jen řekl… no dejme tomu, že tebe vzruší dvě pěkná prsa a mě dvě hezké koule, rozumíme?“

Dostanu takovou ránu, až se skácím ze židle.

Tak tahle slova rozhodně nebyla míň pobuřující.

Uznávám, že jsem to řekl fakt příšerným způsobem.

Ale ten otcův nasraný výraz mě naplňuje škodolibou radostí.

Mé staré já se probudilo. Řekl jsem si, že když už ho chci naštvat, tak pořádně. Jako za starých časů.

„Teda tati, ty máš sílu jak býk v říji,“ odtuším, držíc si postiženou tvář.

Panebože, vždyť já nic nechlastal, co to do mě vjelo?

Ten mě nevydědí, ale rozčtvrtí, narve do lisu na maso a pak pohodí psům.

„Ty drzý spratku! Jak si to…“ nedopoví, neboť mu máma rázně položí ruku na rameno, až se lekne a div si nepřekousne jazyk.

A koukám. Ještě bude rodinná bitka.

Škoda, že kameru jsem nechal doma.

Homolkovi a Tobolkovi hadr.

„Nech toho. Nech ho mluvit,“ řekne mu, „Ale ty Niko! Nemůžeš se chovat slušně? Jsme tví rodiče, trocha respektu by neuškodila,“ zamračí se na mě.

Na ní jsem nikdy drzý nebyl. Jen s otcem jsme měli mnohdy dost zuřivé potyčky.

Ale máma reaguje dost klidně. Čekal jsem, že to s ní sekne.

„Promiň,“ usměji se omluvně.

„Tak pokračuj, co ještě nám chceš říct?“ vezme mě na milost.

Nechápavě pohlédnu na Radana, který má obočí tak vysoko, že se ztrácí pod záplavou blond vlasů.

Páni to je situace, ale mě se chce smát.

„Zíráš co?“ šeptnu k němu a je mi jedno, že na mě rodiče mlčky hledí.

„No, mohl si zvolit lepší slova,“ podotkne ale neujde mi, že mu cukají koutky.

Přesně to chtěl. Takže to taky má.

A jestli mě vydědí, tak mě bude mít na krku!

Když už to bylo venku, veškerý strach mě opustil. Ten skvělý pocit, který se mi rozléval hrudí, naprosto přehlušil vše. I mé obavy z toho, co bude následovat.

Nicméně, když už jsem u toho přiznávání.

Otec ještě neví všechno.

A to je přece třeba napravit, abych tím žrádlem pro psy nebyl zbytečně.

„Já vlastně už nemám moc, co říct. Jen, že jsem se zabouchnul do své chůvy,“ přiznám a vysoukám se zpět do židle.

Táta se na mě dívá jako sériový vrah na svou oběť.

Máma se usměje.

Ano, skutečně se usmívá.

To mě teda docela děsí.

Vybavím si, co mi posledně při obědě říkala. Tehdy jsem tomu nerozuměl.

Jenže najednou to celé dává smysl.

„Vy jste to věděli!“ vyhrknu.

„Samozřejmě, že ano,“ odvětí máma téměř uraženě, zatímco táta vypadá, že by chtěl, aby to celé byl jen hloupý sen.

„Jak bychom to mohli nezjistit? Chováš se hrozně nezodpovědně. Spíš s kdekým. Drby, Niko, k nám taky dorazily. A když jich přibývalo, bylo jasné, že to nebudou jen prosté výmysly,“ vysvětlí.

Takže co, bude ze mě salám nebo ne?