Z mých zápěstí odkapávala krev a hnis. Moje zmučené tělo na tom nebylo o nic lépe. A mě to bylo u prdele. Normální lidské tělo, by už dávno zdejší zacházení nevydrželo, ale to moje bylo silné, a dokonce jsem tady nijak neztratil svaly a postavu, přestože jsem ve vězení Drasar byl už rok a dva dny, bylo to vězení nejtěžšího kalibru a já si ho také právem zasloužil. Když jste nejznámější a nejoblíbenější masový vrah, tak zkrátka nemáte nárok na to, klidně odejít ze života. Ne, mým údělem je pomalá smrt.

Týpek, který mě mučí se stal mým dobrým přítelem, ačkoliv je to sadista a psychopat. Naše vzájemné sympatie neznamenají, že by mně nějak šetřil, ale aspoň si u mučení zažiju trochu legrace. Když mi Rafael (můj věznitel) dává přestávky na "vzpamatování," tak je to ohromná nuda. Stejně jako teď.

Řetězy, které mi poutají ruce mě drží na nohou, jinak bych už ležel na zemi. Do zad se mi zarývá chladná zeď, nohy mám také v okovech. Spánek ve stoje není ideální, ale jsem přizpůsobivý člověk. Všechno vnímám trochu zkresleně skrz návaly bolesti, ale je to horší než když mě Rafael mučí, tahle jednolitá stěna bolesti je rdousící na rozdíl od sladkých výbuchů agónie, které mi dává bičování a jiné techniky. Rafael byl mistr oboru mučení, jen se příliš často nechával strhnout sadistickou částí sebe samého, a tak byl vykázán z vyslýcháren, ale pro největšího zločince všech dob, Zera, byl speciálně přiveden.

„Jak tady, sakra, můžete někoho držet?"Vír mých myšlenek rozčeřil neznámý, krásný, mužský hlas. Byl chladný a hněvivý. „Doufám, že se tyto cely už nepoužívají, je tu strašná zima a je to neuvěřitelně hluboko podzemí. Je tu kolik? Šest stupňů??" Plísnil neznámý strážného.

„Pět," odvětil strážný nezaujatě.

„Tak co tu tedy děláme, chci za Zerem, tak mně k němu doveď!" Ten chlap chce za mnou??? A to jsem si myslel, že jsem blázen.

„Tady máme tu celu, je daleko od používaných cel," řekl dozorce. „Takže chceš říct - " začal neznámý. „Ano," pravil dozorce hrozivě, „Zero je tady a slyší nás."

Chvíli bylo ticho. Neznámý došel k mé cele, kvůli chabému osvětlení mně nemohl vidět, za to já jeho ano. Měl krásnou tvář, mohlo mu být něco přes dvacet, měl hladkou pokožku. Jeho vlasy byly blonďaté a oči nádherně zlaté, odrážely světlo a já bych byl schopný se v nich utopit. Neznámý se chytil mříží přistoupil k nim. „Zero? Jestli tu jsi, tak mi odpověz." Byl jsem zticha.

„Je tam," řekl dozorce, když se k němu ten chlap nechápavě obrátil.

„Jak s ním zacházíte?" Zeptal se.

„Na vycházky nechodí, tady v cele je celý rok, na starosti ho má Rafael, takže si Zero užívá co si zaslouží." Odpovídá mu dozorce.

Neznámý vyjekne. „RAFAEL SMITH!!!! TO SNAD NE!!! MÁ ZAKÁZÁNO SE KE KOMUKOLIV PŘIBLŽIT!!!" Rozkřikl se ten krasavec hrozivě. Já to sledoval, a tak nějak mi unikalo, co se přede mnou děje.

„Zero si to zaslouží," odpověděl dozorce nevzrušeně.

„A jak to, že jste mu nedovolili vidět slunce?" Prskal krasavec dál.

„Protože by utekl." Zněla prostá odpověď. Po chvíli se mladík uklidnil.

„A víš jistě, že sis tu celu nespletl? Vypadá to, že v téhle není." Namítal znovu a zase se přitisknul k mříži.

„Jsem tu," můj hlas se rozléhal chodbou, přestože nebyl ničím víc něž šepotem. Oba muži ztuhli.