Nezničitelná třetí osoba:

Nesourodá skupinka nebezpečně vyhlížejících lidí dřepěla a posedávala u mramorové kašny uprostřed náměstí. Bělovlasý prcek se pokoušel ochladit v kašně opláchnutím tváře, jenže kvůli jeho vzrůstu měl co dělat, aby do zákeřné kašny nespadl a neutopil se. Velký hromotluk stojící opodál prcka pozoroval s nebývalým zaujetím. Dalším členem skupinky byla černovlasá žena, která se opírala o hnědovlasého mladíka, který už na první pohled vypadal jako playboy. A pak tu byli ještě dvě existence, které stály metr od sebe a vzájemně se hypnotizovaly vražednými pohledy. Okolí nijak nebraly na vědomí.

„Takhle tam stojí už půl hodiny, neměli bysme s tím něco dělat?“ ptala se Ora a zamyšleně dvojici hezounů pozorovala.

„Správně je to bychom a myslím, že není dobrý nápad vstupovat jim do toho,“ odpověděl Lin, ke kterému byla otázka směrována.

„Chováš se, jako kdybych měla mluvit spisovně!“ zavrčela Ora, ale pak se odmlčela. „Nechápu to, něco se tam muselo stát, třeba by nám to vysvětlil Zero, kdyBYSME věděli, kde je,“ řekla a bysme schválně zdůraznila.

Lin si povzdechl.

„Nezkusíme přesvědčit Jaye, aby zapojil štěnici, kterou na něm má a nepůjdem ho hledat?“

Ora se na playboye udiveně zadívala. „Nejsi tak vypatlanej, jak vypadáš,“ ocenila. Lin vztekle zavrčel.

„Každopádně,“ pokračoval lehce podrážděně, „ potřebovali BYCHOM vymyslet, jak je donutit dávat pozor…co třeba…hodit je do kašny?“

„Hmmmm,“ zauvažovala bojovnice. „Jsi si jistý, že se tam vejdou?“

Lin se zamračil. „Samozřejmě.“

„I s Icem?“ ptala se dál.

Lin povytáhl obočí. „Icicla tam házet nebudem, ne?“

„Ne, ale jak tak na něj koukám, za chvíli tam spadne sám od sebe.“

„Já to slyšel!“ zavřískl prcek, vzdal své pokusy dosáhnout na vodu a přemístil se k dvojici drben, v závěsu za ním kráčel zklamaně vyhlížející Mibi.

„Tak jdeme!“ rozhodla Ora a všichni ji s nechápavými výrazy následovali, dokonce i Jay s Kisem se přidali, přestože dál pokračovali v hypnotizaci.

„Proč jdou za náma? Chtěla jsem je tam nechat,“ stěžovala si Ora po pěti minutách chůze.

„Uvědomuješ si, že stojí metr za tebou?“ upozornil ji Lin. Bojovnice pokrčila rameny.

„Myslíš, že mi to vadí?“ Lin to nechal bez poznámek.

„Stejně to nechápu,“ vyjádřil se po chvíli. „Kis vypadá, jako by mu Jay snědl kaši,“ zauvažoval.

Ora vytřeštila oči a nadšeně vykřikla. Lin vystrašeně uskočil před nečekaným zvukem a nechápavě na ni civěl.

Ora ho uhodila do ramene, což Lina málem odrovnalo.

„Kápls na to!“ vyjekla. „Jay snědl Kisovi kaši. No a ta kaše je Zero!“

Začala se smát.

„Co to je za úchylné teorie?“ ptal se Ice, který Oru pozoroval jako člověka patřícího do ústavu pro duševně choré.

„Je to jasné!“ rozplývala se Ora. „Kis žárlí, protože Jay políbil Zera, teda doufám, možná ho taky ojel, ale na to neměli čas a hlavně bysme to slyšeli, myslím, že při sexu se oba chovaj trošičku nelidsky,“ její úchylný smích se rozléhal po uličce, kterou momentálně procházeli.

„To co říkáš je blbost,“ odporoval Icicle.

„A proč? Oba jsou gayové, Kis zřejmě taky, i když na to teda nevypadá. Ale Zero s Jayem na to vlastně taky nevypadají, takže je to asi jedno,“ přemítala.

„Vysvětlovalo by to Jayovo chování, určitě jste si všimli, že se chová divně a to jako se na Zera dívá je taky dost očividný,“ rozvíjela dál své teorie.

„Máš pravdu, že se choval divně, ale Zero je zločinec, vrah a spousta dalšího, i když mě teď udivil. V té katedrále se naprosto zhroutil,“ uvažoval Ice.

Ora se usmála.

„Je to jasné, Kis i Jay jsou do něj zamilovaní!“ zase se začala úchylně pochechtávat.

„To je trochu přehnané, nemyslíš?“ vložil se do toho Lin.

„Vůbec ne, zajímalo by mě, do koho se zamiluje Zero. Bude to Jay? Nebo jeho srdce získá Kis? Kdo ví?“

„Ty kecy už mě unavují, omračte ji někdo,“ řekl Ice unaveně.

„Dobře.“

 

A bylo ticho, Mibi nesl omráčenou Oru a všichni byli spokojení.

„Co to máš na zádech Mibi?“ zeptal se po chvíli zaujatě Lin.

Obr na něj nevěřícně shlédl.

„To je sekera, odjakživa bojuju se sekerou, nemyslíš to vážně, že sis toho ještě nevšiml?!“ nechápal.

Lin se rozpačitě podrbal na hlavě.

„Myslel jsem, že máš meč,“ obhajoval se nepřesvědčivě.

„Bojujeme vedle sebe přes sto dvacet šest let a ty sis ještě nevšiml, že používám sekeru?“ ptal se Mibi se smrtelným klidem.

„No, víš, ty jak seš vysokej, tak když bojuješ, je to, jako kdybys byl v jiné sféře někde vysoko, kde na tebe není vidět, nikdy jsem tě při boji nesledoval,“ dál si vykopával hrob.

„Děláš si ze mě legraci, Line?“

„Ne, to bych si nedovolil-

„Mohli byste vy dva ztichnout? Nebo chcete být taky omráčení?“ vyštěkl naštvaný Icicle.

„To by se ti nevyplatilo,“ poznamenal s klidem MIbi. „Musel bys nás všechny tři nést, i s Orou.“

Icicle naklonil hlavu na stranu.

„Donutil bych ty dva vzadu, aby vás nesli,“ vymyslel a všichni tři se zadívali na dvojici šlechticů za sebou, která dělala čest svému nově založenému hypnotizačnímu kroužku.

„Nechápu to, vůbec spolu nemluví.“

„Tó je jednodůchý,“ ozvala se z Mibiho zad Ora rozvláčně.

„Ty jsi už při vědomí,“ vyjekl Ice.

„Je nesmrtelná,“ poznamenal Lin a povzdechl si. Ora je ignorovala.

„Jay tákhle běžně komuníkuje, chůdak Kís sé mu můsel hóld přizpůsóbit. Mlůvit bůdou, áž budou sámi, né přéd námá, potřebují tóho dost probrat, ále mý bysmé se jím plétli.“

Užasle na ni hleděli.

„Zdá se mi to nebo jsi poprvé v životě řekla něco souvislého? Ale musím teda říct, že po omráčení tvoje řeč zní fakt příšerně,“ zamyslel se Icice.

„Drž hůbu, sněhůláčků,“ pokusila se Ora o urážku.

Ice si povzdechl. „Neříkej mi sněhuláčku,“ ohradil se rezignovaně.

„Jdí do prdéle,“ zněla odpověď.

„Jayi,“ obrátil se Lin na prince, který ho pochopitelně naprosto ignoroval.

„Máš na Zerovi štěnici, běž ho hledat! Nemáme chuť se tady potloukat městem a ztrácet čas!“řekl rozhodně a princ k všeobecnému údivu přikývl.

„Dobře, půjdu.“

Přikrčil se, silně se odrazil a vyskočil kamsi do výšky na střechu, Kis ho bez váhání následoval.

"Měli jsme čekat,  že půjde taky, " pronesl Lin do  nastávajícího ticha.

"To jsme měli, " přitakal Ice.

"Chtěli býste pó něm móc,  kdýby tady měl zustát, " spustila Ora,  ale oni ji ignorovali.



Dva bludné kořeny:

Pobíhali po městě v zdánlivě nepravidelných intervalech. Vypadalo to poměrně komicky. Jay pochopitelně nijak nebral ohledy na pomalého Dalateana za sebou a pokoušel se mu ztratit.



Dalatean ovšem nebyl tak pomalý, jak se na první pohled zdálo, a držel se princovi za patami.



Po několika vyčerpávajících minutách Kis promluvil.

"Proč tu pobíháme sem a tam jako pitomečci? " zeptal se odměřeně.



"Nevím,  proč tu jako pitomeček pobíháš ty,  ten jev si vskutku nedovedu vysvětlit,  ale já tu pobíhám kvůli tomu,  že Zero pochopitelně mění svoji polohu a to neustále,  protože mě cítí skrz štěnici,  kterou na mě má, " odpověděl, aniž by se na Kise podíval.

Dalatean se zasmál.

"Je zvláštní, jak se změnilo  tvoje chování,  poté, co jsem ti začal šlapat do zelí, "  poznamenal ironicky,  ale v jeho hlase byl cítit i led.



Jay se zastavil a s nakloněnou hlavou Kise pozoroval. Zrovna stáli v celkem zalidněné uličce a lidé na ně divně hleděli.

"Ujasníme si to, k Zerovi se ani nepřiblížíš," pronesl chladně.



Kis se zašklebil.

"Jsi opravdu naivní,  pokud si myslíš,  že tě poslechnu. "

Princ popošel dopředu s děsivým úsměvem na tváři.

"Myslím,  že jsi to nepochopil,  Zero je můj. Nikdy ti ho nedám,  ani tobě ani komukoliv jinému."



"Není tvůj,  když o tom tak uvažuju, ani o něm nic nevíš, "řekl posměšně.

Jay se rozesmál.



"Ty o něm možná víš věci,  co já ne,  ale pokud ti je on sám neřekl a ty ses k nim dostal tím,  žes ho špehoval,  nijak to váš vztah neprohlubuje."



Kis ho probodl vražedným pohledem.

"Získám si jeho důvěru, " procedil skrz zaťaté zuby.

"A bude mi patřit, " dodal ještě.

"Špatně jsi to pochopil,  nikdy nebude  tvůj, "odporoval Jay.



"UŽ BUĎTE ZTICHA,  VAŠE DEBILNÍ KECY MĚ NEZAJÍMAJ! " ozvalo se ze střechy nad nimi a následovala smršť nesouvislých nadávek.

"Konečně ses rozhodl zapojit do rozhovoru, Zero? " optal se Jay,  který díky štěnici věděl,  že je zločinec poslouchal.



"Přesně tak," opáčil,  "a to co jsem slyšel, se mi vůbec nelíbilo! Aby bylo jasno, moji prdel nikdy žádnej pták nenavštíví!“

„Klidně vás oba ojebám, jestli se vám udělá líp, ale nikdy nepřipustím, abych byl dole já!“ vykřikoval Zero a ti dva na ho nezúčastněně pozorovali. Lidi procházející ulicí rozhovor naopak celkem zaujal a zastavovali se, aby si Zera poslechli.

„Měli bysme ho odtud odvést, než ho bude chtít ojet někdo další kromě nás dvou,“ usoudil Kis, když si všiml nevítané pozornosti.

„Děláš si prdel Kisi?! I ty nechceš být mnou ošukaný, ale chceš šukat mě?“ vyjekl Zero a spustil další příval nadávek.

„Začíná být trochu hysterický,“ usoudil Jay. „Pojď dolů, Zero!“ zvýšil hlas.

Zločinec se nepříčetně rozesmál.

„Mezi vás dva?! Myslíš to vážně?!“ pokračoval v hysterickém smíchu.

„Neznásilním tě tady a Kis taky ne, protože mu to nedovolím, tak pojď!“

 

Z pohledu oběti:

Dělali si ze mě prdel. Zcela určitě, protože tohle není možný! Jak se mohli najednou rozhodnout, že mě oba chtějí?! Utěšovala mě myšlenka, že Kis stoprocentně není silnější než já. Teda doufám.

Vrásky mi dělal Jay. Nevěděl jsem co s ním. Zabiju ho teď nebo až později?

„Tak už pojď nebo tě ošukám do bezvědomí, jakmile přijedem na hrad!“ vyhrožoval mi Jay a já se ho pokoušel zavraždit pohledem.

Nakonec jsem usoudil, že mi nezbývá nic jiného než ho poslechnout.

Sexy pohybem jsem osvobodil dva meče na svých zádech a s nimi v rukou jsem seskočil ke dvěma perverzákům pod sebou. Oba na mě podivně civěli. Namířil jsem na ně zbraněmi, čímž jsem jim dal jasně najevo, že jakýkoli podezřelý krok bych si mohl vysvětlit jako pokus omezování mého osobního prostoru.

„Zero, co to děláš?“ zeptal se mě Jay nevzrušeně a jeho pohled sklouzl na moje meče.

„Bráním se,“ odvětil jsem povýšeně, ale jeho výraz znepřítomněl.

„Máš zajímavé meče, Zero,“ pronesl a začal mě dusit pohledem.

Samozřejmě, že poznal ocel, ze které byly mé meče vyrobeny. Nejspíš také slyšel i o nesmírně zručném kovářovi, který je ukoval a jehož práce byla pro trochu vzdělané jasně rozpoznatelná. Meče poznal i Kis, podle pohledů, které na ně upíral. Ani on ani Jay mě však nemohli podrobně vyzpovídat, ne před tolika lidmi, co nás fascinovaně pozorovali.

Vražedně jsem se usmál. „Nezáviďte.“

Na to neměli odpověď.

Rozešli jsme se pryč, nevěděl jsem, kudy naše cesta vede, protože jsem se během zoufalého utíkání před Jayem přestal zajímat o to, kde jsem.

„Nechápu to,“ ozval jsem se po chvíli ticha.

„Jak jste se mohli tak najednou rozhodnout, že mě chcete? Oba dva? Není to trochu divný?“

Jay si povzdechl.

„Jde o to, že mi ruply nervy a neudržel jsem se. Navíc to viděl Kis, čímž jsem ho přinutil k tomu, aby taky vyložil karty. Dá se říct, že to na tebe všechno spadlo kvůli mně. Samozřejmě nelituju toho, že jsem tě políbil a můžu ti slíbit, že to nebylo naposled. Protože ať se Kis bude snažit, jak chce, tak mi tě nikdy nevezme, že Kisi?“ provokativně se na Dalateana zadíval a ten mu začal odpovídat, ale já ho už neposlouchal. Došlo mi, že se ti dva nenávidí. Jen kvůli mně. Ne, že bych si to vyčítal, bylo mi to u prdele, ale stejně mi to připadalo zvláštní.

Ti dva se začali dohadovat, každý si mě přivlastňoval, což bylo dost nepříjemné vzhledem k tomu, že jsem byl metr za nimi (strategické místo) a poslouchal jsem je. Zrovna jsem měl chuť je oba zaříznout, ale pak jsem dostal lepší nápad.

Zatímco se oni dohadovali, tak jsem zmizel. Na střechy.

K vlastnímu neúspěchu musím přiznat, že jsem stihl uběhnout sotva kilometr, i když za minutu a už mě dohnal Jay.

Skočil po mě ze strany a srazil mě ze střechy, po které jsem zrovna běžel. Pád dolů byl asi dvacetimetrový, bez problémů jsem se stihl obrátit tak, abych dopadl na nohy. Na poslední chvíli se moje myšlenky stáhly k Jayovi. Jak to zvládne on? Už bylo ale příliš pozdě.

Lehce jsem doskočil a vteřinu po mně dopadl i on. Přistál měkce jako kočka. Trochu mě to vyděsilo.

„Co si myslíš, že děláš?“ vybafl na mě.

Pokrčil jsem rameny. „Utíkám, řekl bych, už mě nebavilo vás poslouchat,“ prohlásil jsem nevinně.

Sežehl mě pohledem. Nejspíš se chystal říct něco zajímavého, jenže ho přerušily hlasy, které mohly být vzdálené tak dvacet metrů. V očekávání zajímavé situace jsem vrátil meče do pochev a složil jsem si ruce na hrudi.

„Našli jste je?“ zakřičel nějaký muž mocným hlasem.

„Ne, pane!“ odvětily dvě desítky hlasů.

„Hledejte dál, prohledáme celé město, abychom nenechali vraždu mistra Rafaeliho a poničení svaté katedrály nepotrestané!“

Ozvaly se kroky těžkých vojenských bot.

Začal jsem se tiše chichotat.

„Budeme je muset zabít,“ řekl jsem v přestávce mezi tichými záchvaty smíchu. „Nestihneme utéct.“

Jay naklonil hlavu na stranu.

„Nebudeme je zabíjet, mám lepší nápad,“ mrazivě se usmál, až mě to trochu zarazilo.

„Budu potřebovat tvoji spolupráci, Zero,“ pomalu se ke mně začal přibližovat. Současně jsem slyšel přibližující se vojáky.

„Chtělo by to, abychom vypadali, že už jsme v tom nějakou dobu, až přijdou,“ zašeptal provokativně.

Zamračil jsem se. „Co to meleš?“

A pak mě přirazil na zeď. Vřeštil jsem oči, když mi docvaklo, co má v úmyslu.

„To je blbej plán!“ zaskučel jsem, ale on se na mě jen naléhavě zadíval. „Spolupracuj,“ pobídl mě a prudce přitiskl rty na moje.

Jeho boky se surově narvaly mezi mé nohy a on mě tiskl ke zdi tak pevně, až jsem neměl takřka žádný prostor.

Jazykem se probyl do mých úst a hltavě mě líbal, jako by mě neochutnal sotva před hodinou.

Měl jsem chuť začít klít, i když by to nešlo. Vojáci už byly skoro u nás a já jsem si povzdechl do polibku. Měl jsem velice špatný pocit, že nemám na vybranou.

Bez sebemenší námahy jsem objal nohama Jayovy boky, jednou rukou jsem mu prohrábl vlasy zezadu nad krkem a druhou rukou jsem mu zespoda objal rameno. Nic jiného jsem dělat nemohl, vzhledem k tomu, jak na mě byl namáčknutý.

Ucítil jsem, jak se zachvěl, ale mohl jsem se jen modlit, aby mě neznásilnil.

Jeho polibky přibyly na intenzitě a on začal…vrnět?

Setkal jsem se s jeho pohledem a zamrazilo mě.

V jeho očích byla tak obrovská touha… Na nanosekundu jsem se zamyslel nad tím, jestli bych se mu prostě nemohl dát, aby tak nesmírnou touhu nemusel potlačovat, ale ta myšlenka byla rozšlapána na kousíčky dřív než dokázala nabýt nějakých konkrétních rozměrů.

Vojáci vběhli do naší uličky a to, co spatřili, se jim nejspíš vůbec nelíbilo. Nic jsem neslyšel a kvůli Jayovi, který mi značně zacláněl jsem ani nic neviděl.

Najednou Jayova ruka sklouzla mezi naše těla a zajela pod mé triko.

Nestačil jsem udělat vůbec nic a on si už začal hrát s mojí bradavkou. První dotek jsem zvládl bez reakce, ale druhý už ne.

Z mých rtů unikl naléhavý sten a Jay ztuhl. Zoufale jsem se zadíval do jeho očí, uvědomujíce si, že ho doháním k šílenství stále víc a víc. Jistě, mohl si za to sám, ale ten čí prdel to odnese, jsem byl já.

To, co jsem uviděl v jeho očích, mě zarazilo. Panenky jeho očí byly zcela zvířecí. Byly to oči šelmy.

Se stoupající hlasitostí vrnění mě dravě líbal. Cítil jsem, jak mi z koutku úst teče slina. Úvahu o tom, jestli je jeho nebo moje jsem nedokázal v hlavě zdržet déle než pár vteřin.

Vojáci odběhli za hlasitého klení pryč, ale on mě pochopitelně nepouštěl.

Začal jsem se vzpírat a sundal jsem z něj nohy. Zkušeně popadl moje ruce a já nebyl schopný se bránit.

Vzpurně jsem vrčel a pokoušel jsem se ho nakopnout, ale chyběl mi patřičný prostor k tomu, aby moje údery měly nějaký úspěch.

Jeho zkoumavá ruka se začala sápat po mém klíně. Zdvojnásobil jsem úsilí o vysvobození, ale on si toho nevšímal. Dál dusil moje ústa a zaplňoval je s neuvěřitelnou dominancí, rozháněl moje myšlenky jako vlk srnky. Soustředil jsem se jen pokusy o vyproštění se a i to mě vyčerpávalo.

„Ora…měla…pravdu,“ uslyšel jsem Iciclův hlas a pak se ozvalo vzteklé zavrčení a nějaký celkem dost silný úder ze mě Jaye sundal.

Když jsem hledal důvod rozruchu, uviděl jsem Kise s Jayem, jak se rvou jako malí kluci. Kis neměl zdaleka takovou sílu princ, ale byl dost rychlý, takže se mu zatím dokázal taktak bránit.

Oni se skutečně prali? O mě? Idioti.

 

A zase třetí osoba:

Rvačka dvou bludných kořenů byla krátká. Jay dokázal Kise poslat do bezvědomí a ten se sesul na zem.

Když se Jay narovnal, zadíval se nejprve na Ice, Oru, Lina a Mibiho, a pak jeho pohled sklouzl k Zerovi, kterému přes vlasy nebylo vidět do tváře, takže se nedalo rozpoznat, jaké pocity se v něm odehrávají.

Několika rychlými kroky Jay k zločinci došel a chytil mu ruce. Zero na něj vztekle civěl, ale než stačil cokoliv říct, tak se princ sklonil a požitkářsky slízl slinu, která se mu táhla z koutku úst.

Zero ucukl a Jay ho pustil.

Zločinec ani na chvíli nezaváhal a vrazil princovi facku. Na druhou stranu jeho tváře tedy přibyl druhý otisk ruky.

Kis se začal zvedat a Zero odcházet, když promluvila Ora.

„Děláte si ze mě prdel? Nechcete nám trochu osvětlit situaci?“

Vypadala trochu zdecimovaně, a i když stála na svých nohou, tak se lehce kácela k zemi.

„Drž hubu, Oro,“ zavrčel Zero. Pak se otočil k Jayovi, který si držel tvář a Kisovi, který stál vedle prince.

„A vy dva už mě neserte, furt melete blbosti a přivlastňujete si mě, ale myslíte si, že mě to zajímá?! Máte pocit, že mám energii stavět s váma milostnej trojúhelníček a chovat se jako děvka?!“ ječel Zero naštvaně.

„Táhněte do prdele,“ řekl po krátké odlmlce už normálním hlasem.

„Vážně jděte do prdele a ty, Jayi si dej pozor, mohl bych tě čistě náhodou zabít.“

 

Zeřík:

Otírajíc si pusu jsem prošel kolem těch parchantů a odcházel jsem pryč. Ostatní pokračovali v tichosti za mnou. Věděl jsem, že nemám ani páru, kudy jít k autu, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem jen pryč.

Zoufale jsem se snažil vzpomenout si na někoho, kdo by uměl líbat tak, jako Jay. Na někoho, kdo by se mohl vyrovnat jeho chuti, ale nedokázal jsem ve svojí mysli najít důkaz toho, že Jay není nijak výjimečný. Mučilo mě to.

 

Když jsme došli k autu, nikdo nic neříkal. Po celou cestu panovalo ticho a já, i když jsem skončil zase vedle Jaye, jsem se na něj ani nepodíval a byl jsem od něj, co nejdál to šlo. Občas na mě vrhal pohledy, ale já ho ignoroval.

Jakmile jsme přijeli, zamířil jsem do svého pokoje, ze kterého jsem se ovšem vyplížil asi po půlhodině a rozhodl jsem se, že se budu toulat po hradě.

Klidně několik hodin.

 A když to bude nutné, klidně několik dní.