Díval jsem se z okýnka a poslouchal jsem rozhovory těch exotů kolem mě.

Bylo to tak nějak uklidňující a úplně nové.

Zrovna jsem málem usnul, když se Jayovi rozezvonil mobil.

Než stačil zareagovat, tak jsem pomocí sluchu zcela přesně určil, odkud mobil zní a ukořistil jsem ho z náprsní kapsy Jayovy bundy.

Popadl jsem přístroj a podíval se, kdo to volá.

Chrisík.

„Zero, dej mi ten mobil,“ řekl princ přísně, jakoby mluvil se psem.

„Ne,“ odpověděl jsem a vyplázl jsem na něj jazyk.

Zády jsem se natiskl k oknu, abych od něj byl co nejdál, ale stejně to bylo jedno, protože nemohl nic udělat, jinak bychom se vybourali.

Přijal jsem hovor.

„Ahoj, Jay,“ uslyšel jsem Chrisův hlas.

„Nazdárek, Chrisíku,“ zavrněl jsem a tlemil jsem se při pohledu na běsnícího, ale bezmocného prince.

V mobilu nastala chvíle ticha.

„Zero? Co dělá Jay?“ zeptal se po odmlce.

Uchechtl jsem se.

„Jen si to spočítej, i když očividně nejsi v matice moc dobrý. Logicky vzato bys i ty měl pochopit, že Jay momentálně řídí, a proto volám já.“

Postřehl jsem, že Lin, Ora a …Mikabidy soustředěně naslouchají a hihňají se jako banda puberťaček.

Bez velkého rozmýšlení jsem hovor zesílil.

„Víš,“ přemítal Chris. „Mám spíš pocit, jako kdybys Jayovi ten mobil sebral,“ řekl s podezřením.

„…Ne,“ popřel jsem to a nechal jsem svůj hlas znít co nejnedůvěryhodněji.

Moje obecenstvo (kromě Jaye) vylo smíchy.

„Jayi, jsi tam někde?“ zvolal Chris.

„Jasně, že jsem!“ zařval princ v odpověď a byla to chyba.

Sledoval jsem, jak ztratil na okamžik pozornost, a naše auto se s obdivuhodnou rychlostí začalo řítit do příkopu u kraje silnice.

Bezmyšlenkovitě jsem zahodil mobil a popadl jsem volant.

Rychle jsem auto srovnal a tiše jsem si zabručel cosi o nekonečné hlouposti princů, zatímco jsem prakticky ležel na Jyově klíně a on na mě užasle shlížel.

Za mnou se začalo ozývat:

„Jsi neschopný, Jayi!“

„Půjdem tě reklamovat, jsi jen na obtíž!“

„Vrať se zpátky k tatínkovi!“

S povzdychem jsem z prince slezl a vrátil jsem se na své místo.

„Proč jsi nás nenechal se vybourat?“ zeptal se mě zvědavě. Oba jsme ignorovali vlny nadávek ze zadní části auta.

„Protože jsem v tomhle autě taky?“ vybafl jsem na něj.

Upřeně se na mě zadíval.

„Kdybys nás nechal se vybourat, s vysokou pravděpodobností bys přežil a mohl bys nepozorovaně zmizet,“ namítl.

Uraženě jsem se odvrátil.

„Dělám si, co chci.“

Díval jsem se z okýnka, když mi něco došlo.

Když se mnou mluvil, tak se na mě díval a neměl žádné problémy s řízením.

Prudce jsem se na něj otočil a přistihl jsem ho, jak si prohlíží dokonale čistou palubní desku.

„Nemám rád zkoušky,“ prohlásil jsem.

Tázavě se na mě obrátil.

„A co já s tím?“

Přiblížil jsem se k němu.

„Narvi si je do prdele.“

 

Zbytek cesty pokračoval v míru.  Jay měl na tváři opět svůj poker face a já jsem neměl v plánu pokoušet se mu ho sundat nějakými překvapivými výroky, a tak jsem ho ignoroval.

Když jsme dojeli do města, ve kterém se nacházela naše oběť, Jay zaparkoval v nějaké pochybné ulici, prý kvůli nenápadnosti.

„Jak se jmenuje ten, koho máme zabít?“ řekl jsem do éteru.

Éter sice neodpověděl, ale role informátora se ujal Jay, protože tuto informaci očividně věděl jako jediný z nás.

„Connor Bowie,“ odpověděl mi.

Sešpuli jsem rty, dobře jsem toho chlapa znal a on dobře znal mě. Všichni zločinci mě znali. Zamračil jsem se, když mi došlo, že to bude problém. Buď budu muset nechat ostatní, ať zločince zabíjí a skrývat se v ústraní, a nebo zločince zabít dřív, než si mě stačí všimnout a identifikovat mě.

Nejspíš budu obojí střídat, podle situace.

Hlavně nesmím dopustit, aby Jay ozkoušel, koho se zločinci bojí víc; jestli mě nebo jeho.

„A kde ten týpek je?“ přerušila proud mých myšlenek Ora, která nadšeně vytahovala zbraně.

Ti exoti byli opravdu zažraní do boje, to se jim muselo nechat (a já jsem nebyl jiný než oni).

Princ vyndal nějakou vysílačku, na které měl očividně směr, kudy se máme za tím zločincem vydat.

Connor Bowie nejspíš schytal normální, fyzickou štěnici.

Vydali jsme se za Jayem, který s jistotou postupoval spletitými uličkami…

Zamyslel jsem se nad tím, jaké město tohle asi je.

Zjistil jsem to běhěm pár vteřin, protože jsem důležitá města dobře znal.

„Tohle je Mataren, že jo“ prohodil jsem.

„Jo,“ souhlasil Lin, který se z čista jasna zjevil vedle mě.

„Máme ho zabít nenápadně nebo prostě máme vtrhnout tam, kde bude a bez servítek ho oddělat?“

Ten hlas.

Prudce jsem se otočil na Mikabidyho, který větu pronesl.

Jeho hlas byl sytý a cizokrajný.

„Ty jsi z druhé poloviny země!“ vyjekl jsem nadšeně.

Udiveně se na mě zahleděl.

„To jsem,“ souhlasil.

Poškrábal jsem se na hlavě.

„Buď Astarasie nebo Narasie, spíš bych to tipoval na Narasii, je to tak?“ zeptal jsem se s nehraným zájmem.

Ostatní našemu rozhovoru napjatě naslouchali.

„Přízvuky Astarasie a Narasie jsou skoro stejné, rozeznat je dokáže jen skutečný odborník!“ podivoval se Mikabidy.

„Já jsem odborník,“ namítl jsem s ďábelským úsměvem, „ moje povolání si to vyžaduje.“

„Samozřejmě,“ odpověděl a díval se na mě s novým zájmem.

„Zero, ty jsi byl na druhé půlce?“ ptal se mě Lin.

„Přirozeně,“ odtušil jsem s hranou povýšeností.

„Druhá polovina je divoká a nebezpečná, divím se, že jsi tam nezůstal,“ poznamenal Jay, který se nenápadně vetřel do diskuze.

Pousmál jsem se.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ odvětil jsem povzneseně.

Odměnil mě pohledem, ze kterého přetékala ironie.

Pak se obrátil na Mikabidyho.

„Ohledně tvé otázky, Mibi, vzhledem k tomu, že jdeme do doupěte gangsterů, neočekávám, že se nám podaří zabít Bowieho nenápadně, ale rád bych, abychom nevzbudili celé město.“

Pozvedl jsem obočí, když jsem zaslechl tu přezdívku; Mibi, ale musel jsem uznat, že je to daleko praktičtější než Mikabidy.

„Takže je prostě můžem zničit, jo?“ liboval jsem si, i když jsem věděl, že mi tato možnost bude nejspíš odepřena, vzhledem k tomu jaké ultimátum jsem si dal.

Jay si jen odfrkl, ale já to bral jako kladnou odpověď.

 

Po nějaké chvíli běhání mezi stinnými uličkami a plížení se přes osvětlená místa, jsme dorazili k poměrně klidně vyhlížejícímu baru.

Jayova vysílačka říkala, že se naše kořist nachází uvnitř.

Princ zandal vysílačku do kapsy a vykročil ke dveřím baru.

My ostatní jsme ho mlčky následovali, já jsem šel jako poslední, když už byli všichni vevnitř, ještě jsem se rozhlédl po okolí, nasadil jsem si kapuci, tak aby mi nebylo vidět do tváře a šel jsem za nimi.

Uvnitř baru seděla skupinka nebezpečně vypadajících chlápků, kteří se zažrali do jistě velmi zajímavé debaty, ale byli do ní zažraní tolik, že nepostřehli naši přítomnost.

Rozhlédl jsem se po místnosti.

Na barovém pultu seděl Connor Bowie, poznal jsem ho na první pohled.

Ve tváři měl zpruzený výraz a jak tak seděl s rozkročenýma nohama, vypadal celkem sexy, což mi připomnělo doby, kdy jsem zvažoval, že ho ojedu, ale nakonec mě vždycky přesvědčila moje sestřička, že nemám spát s takovou špínou.

Ne, že bych se s ní radil o tom, s kým chci šukat a s kým ne, ale ona uměla číst můj poker face, takže poznala, kdy někoho zvažuju.

Byla skutečně velice moudrá.

Connor Bowie byl totiž špína všech špín.

Silnějším podlézal, slabší šikanoval, nebál se žádné zrady.

Byl schopný udělat cokoliv, jen aby získal peníze.

Zkrátka špína.

Kdybyste měli pocit, že jsem na tom stejně jako Bowie, tak bych rád připomněl, že špína ráda říká o někom jiném, že je ještě větší špína, je to náš národní sport, leckdy se nevyplatí a najednou zjistíte, že vám někdo drží nůž u krku, ale kdyby to tak nebylo, nebyla by to taková zábava, nemyslíte?

 

Čekali jsme pár vteřin, než si nás gauneři všimli, ale stálo to za to.

Nějaký tlusťoch vyjekl při pohledu na bandu nebezpečně vyhlížejících zabijáků se mnou, vysokým mužem s kápí na hlavě v pozadí.

Pojednou si nás všimli všichni, dokonce i Bowie vypadal poněkud vykolejeně.

Postavil se před svůj gang, snad v přetvářce toho, že je schopný se nám sám postavit, ale já dobře věděl, že by je klidně všechny obětoval, jen aby si zachránil krk.

Opravdu byl špína.

Četl jsem mu ve tváři, jak si nás přepočítal a jak se usmál, když mu došlo, že má mnohonásobnou přesilu a my mu tím pádem nebudeme schopní zkřivit vlásek na hlavě.

Každý žijeme v jiných iluzích.

„Copak potřebujete?“ zeptal se Bowie uvolněně.

„Mé jméno je Connor Bowie,“ představil se a já měl sto chutí mu ten úsměv setřít z tváře.

Jay ovšem zachovával zdvořilost, i když jsem měl pocit, že to dělá jen pro pobavení.

„Já jsem vůdce této bandy a rádi lovíme zločince, přišli jsme tě zabít, vydáš se dobrovolně, nebo budeme muset zabít všechny tvé muže a až potom tebe?“

Udiveně jsem na prince hleděl, když mi došlo, že se v tom vyžívá.

Chtěl si s tou špínou pohrát a očividně to nedělal poprvé. Taky nejspíš nechtěl, aby se rozneslo, že samotný princ se rozhodl chytat zločince, nejspíš měl v úmysl udržet se inkognito co nejdéle to půjde.

Spokojeně jsem se zašklebil, nebyl na tom tak špatně, jak jsem si myslel.

Bowie se rozesmál.

„Mám tu dvacet mužů a vás je pět! Myslíš, že máte šanci mě jen škrábnout?!“

Jay se taky rozesmál, chladným smíchem, který zněl jako led, ohromeně jsem na něj civěl.

Chvíli se oba dva smáli, dokud Bowiemu nedošlo, že by se Jay v současné situaci smát neměl.

Ztichl a nechápavě na vůdce naší skupiny kladných hrdinů hleděl.

Pak se na jeho tváři zrodil pohrdavý úšklebek, otočil se k nám zády a šel se uklidit zpátky k baru.

Po cestě ještě na své gaunery hrubým hlasem, ze kterého čišela krutost, sykl: „Pohrajte si.“

A ti přerostlí týpci se na nás s hrozivými výrazy, ze kterých jsem měl chuť začít se smát, (protože jediný, kdo si mohl myslet, že jsou ty výrazy hrozivé, byli oni) vrhli.

Přes všechnu svoji touhu po násilí jsem se opřel o stěnu baru za sebou a ignoroval jsem vřavu, která nastala, jakmile se tým kladných hrdinů pustil do práce.

Mibi bojoval úžasně, nikdo neměl šanci se mu postavit a on si klestil cestu mezi zločinci, jakoby to byla stébla trávy.

Ora se oháněla dýkami takovou rychlostí, že bylo pro gaunery těžké její pohyby vůbec zaznamenat a vyhnout se jí, bylo mimo jejich možnosti úplně.

Tihle dva sice bojovali naprosto neporazitelně, ale neměli na Icicla.

Ten se proháněla po baru jako smrtící tornádo a vypadal prakticky neviditelný.

No a Jay…Jay….

Počkat, Jay byl…

Přejížděl jsem očima po místnosti a snažil se prince najít.

 „Ty nepůjdeš?“ ptal se mě zvědavě.

Stál vedle mě a upřeně na mě hleděl, až jsem nadskočil.

„To nechápu, čekal bych, že se vrhneš do první rvačky, do jaké budeš moci.“

Pokrčil rameny.

„No jak myslíš, já si jdu zabojovat a ty si tady klidně zůstaň.“

Zvedl se a udělal, jak řekl.

Při pohledu na jeho svaly, které se boulily, když se oháněl velkým mečem, jsem musel zatnout zuby.

Jeho meč nikdy neminul, každá rána znamenal jeden život.

Způsob boje, který ovládal, byl naprosto fascinující, nemohl jsem od něj odtrhnout oči.

Dokud se o mou přelétavou pozornost nepřihlásil jakýsi odpadlík, který se nedopatřením ocitl v mé blízkosti.

Nejspíš si myslel, že uteče, ale když mě zaznamenal, tak vystrašeně vypískl.

Špína.

Rozeběhl se proti mně, nejspíš připravený pokusit se mě zabít.

Pohrdavě jsem si odfrknul a srazil jsem ho na zem.

Zůstal vysíleně ležet, možná jsem ho praštil moc silně.

Sklonil jsem se nad ním, abych se podíval, jestli ještě žije a jestli ho v tom případě mám dodělat.

Právě když jsem nad ním byl skloněný, tak prudce otevřel oči.

Zašermoval rukama proti mému obličeji a srazil mi kápi z hlavy.

Rychle jsem se odtáhl a kapuci si znovu nandal, ale bylo už příliš pozdě.

Gauner na mě hleděl s očividným děsem v očích. Ten děs jsem moc dobře znal, ale v těch očích bylo i něco jiného. Bylo v nich poznání.

Do prdele! Kurva! Sakra! Sakra! Sakra! Do hajzlu!