Po několika hodinách vyčerpávajícího bloudění jsem dorazil k zatím neznámým dveřím.

Byl jsem v bůhví kolikátém patře a v této oblasti jsem se nikdy předtím netoulal. 



Stál jsem před vysokými  dveřmi a zvědavě jsem na ně civěl.



Samozřejmě, že bych se nikdy nezajímal o nějaké průměrně lákavé dveře,  jenže na těchto byly všechny druhy prozatím existujících zámků.

Nějaké na otisky, jiné na čipy a na další blbosti.



Díky svým důsledným mistrům, kteří mě naučili, jak být správným zločincem, jsem se skrz dveře dostal za pár minut.

Jakmile jsem vešel do místnosti za dveřmi,  zůstal jsem fascinovaně stát.



Byl jsem na cvičišti, samozřejmě nebylo venkovní, ale přesto bylo úžasné.  Byly tu stojany s luky, meči, noži. Byly tu například  střelné zbraně a vlastně  prakticky každá zbraň, která mě napadla, dokonce i zbraně, o jejichž existenci jsem neměl ponětí.

Byly tu i boxovací pytle... no zkrátka všechno potřebné k výcviku k boji.



Uprostřed místnosti stál Chris a dával  zabrat jednomu z oněch boxovacích pytlů.

Byl na to krásný pohled, to ano, ale stejně jsem se začal obávat  o své zdraví.

Všiml jsem si,  že na jedné cvičební  koze sedí koloušek a měří si mě překvapeným pohledem. Zpozoroval mě i Chris a obrátil se ke mně čelem.



„Co tady děláš? " pronesl ledově a já se na chvilku zarazil



„No,  viděl jsem  zajímavě vypadající dveře  a rozhodl jsem se dát průchod své zvědavosti, " vymlouval jsem se pohotově, i když to vzato kolem a kolem, byla relativně pravda.



„Samozřejmě pro tebe zámky nic neznamenaly, že? "odsekl ironicky.

„Vypadni, " dodal ještě, než vrátil se k mordovaní pytle.



Ignoroval jsem ho a přešel jsem k lukům. Vzal jsem si jeden ocelový a postavil jsem se k mnoha terčům, které byly naproti stojanům s luky.



Zvědavě  jsem potěžkával zbraň v rukou a zblízka jsem ji prozkoumával.

„Hmmmm, z luku jsem nikdy nestřílel, " dumal jsem nahlas a ze stojanu jsem popadl toulec s šípy.



„Tak s chutí do toho, " povzbuzoval mě koloušek,  který na mě na rozdíl od svého vlka očividně nebyl nijak naštvaný, což mi sice nepřipadalo moc logické, ale nestěžoval jsem si.



"Nebav se s ním, " usadil ho Chris.

Koloušek se zamračil.

"Nemáš mi co rozkaz a já nevidím důvod, proč s ním nemluvit, " opáčil koloušek suše.

Udiveně jsem na něj civěl a  pak jsem se obrátil k Chrisovi.

„Netušil jsem,  že máš na víc než na stupidního ukeho bez mozku," pravil jsem obdivně.

Sežehl mě vražedným pohledem.

„Drž hubu! "

Obrátil se zpátky ke kolouškovi.



„Běž od něj dál Deku, chtěl tě zabít, vzpomínáš? "

 

Pozvedl jsem obočí.

„Dek?  Vážně?  To je ale blbý jméno," zhodnotil jsem lítostivě.

Zamračil se.

„Jmenuji se Deku!  Deku! Neskloňuje se to!  ohradil se podrážděně.

Zamyšleně jsem si skousl ret.

„No dobře, Deku není tak špatný, ale stejně bych ti rád říkal Deko, víš deky má každý v oblibě, zahřejí tě! "



Zrovna jsem chtěl jít volat policii kvůli nepříjemnému pocitu, že budu v dalších pár minutách zabit pohledem,  když se probral Chris.



„Už toho mám dost,  Zero, laskavě mi vysvětli,  jak mi po tom všem ještě můžeš přijít na oči!  A Deku,  ty se začni chovat realisticky  tenhle člověk je tvůj potenciální vrah! "

 

Vypadal skutečně  naštvaně, až jsem se málem začal bát víc jeho než Deka.

Koloušek popošel k Chrisovi,  zatímco já jsem zamířil na zákeřný terč, který byl v takové vzdálenosti, že jsem ho sotva viděl. Pokoušel jsem se odhadnout střed té mizerné bílé špendlíkové hlavičky  a poslouchal jsem u toho ty dvě hrdličky.

„Nemyslím si, že to byla výhružka, dlouho jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že jsme to od začátku špatně pochopili, protože nás Zero zmanipuloval. Mám pocit, že manipulace jsou jeho přirozenou obranou před těmi, co by se k němu chtěli dostat blíž. Co se týče toho, co se stalo, zdá se mi, že byl Zero v celku daleko naštvanější než ty, víš? Vyprovokovals ho.“

 

Slyšel jsem, jak si Chris nevěřícně odfrknul.

 

„Tak já ho vyprovokoval?! Neudělal jsem nic, jen jsem přivedl tebe a on z toho hnedka začal vyvozovat, že by nebyl špatný nápad tě zabít!“

 

„A právě v tom je pointa, myslím si, že Zero ztratil někoho, kdo mu byl neuvěřitelně blízký a toho člověka zabili Zerovi nepřátelé, které si vytvořil kvůli své kariéře zločince.

Tím pádem se Zero užírá a je si jistý, že za smrt svého blízkého může on a to, co ti říkal, bylo varování, že se ti to může stát taky. Byl naštvaný, protože ho vydráždil pocit, že je od tebe nezodpovědné se zamilovat.“

 

Vypustil jsem šíp, nejspíš tu špendlíkovou hlavičku trefil, protože jsem neslyšel žádný dopad, ale na tom nezáleželo.

Ten kluk do mě viděl.

 

„To co tady meleš je blbost, Deko,“ obrátil jsem se na kolouška.

 „Zkrátka mi jen připadalo vtipné se do Chrise navážet, nic jiného za tím není,“ řekl jsem klidně a natáhl jsem se pro další šíp.

Vytrhnul mi ho z ruky.

 

„Vím, že lžeš, Zero, mám magicky vyvinutou empatii a poznám na lidech, jak se cítí. O tvojí psychice vím tak strašné věci, že si nepřipadám dostatečně kompetentní k tomu, abych je někomu prozradil. Na nic si nehraj, Zero.“

 

Nasucho jsem polkl.

 

„Dobře, máš pravdu, ale nikomu o tom neříkejte, nechci, aby Jay věděl, že mám, nebo jsem někdy měl city.“

 

„To ti nemohu slíbit.“

„Na to ti seru,“ řekli ve stejnou chvíli.

 

Jejich sehranost byla až děsivá.

 

Bojovně jsem vycenil zuby a odložil jsem luk.

 

„Dobře, beru to jako výzvu. Dáme to jako zápas. Bojuj se mnou Chrisi, a když vyhraješ, můžeš mé tajemství vyzvonit celému světu, ale když prohraješ, tak ty i Deka budete mlčet,“ vyrukoval jsem s šíleným nápadem a sledoval jsem jejich reakci.

 

„Jmenuju se Deku,“ namítl koloušek trochu nakvašeně, ale já věnoval větší pozornost Chrisovi.

„Klidně, přijímám, ale bojovat budeme dřevěnými meči, abych tě moc nezranil, to by mi Jay rozmlátil ciferník.“

Začal se pochechtávat.

„Slyšel jsem o té vaší aférce, vypadá to, že ve vašem vztahu nastanou zajímavé změny!“

Rozesmál se na celé kolo a já jsem šel beze slova pro dřevěné meče, které jsem objevil v jednom zapadlém rohu místnosti.

O chvíli později jsme stáli naproti sobě a vzájemně jsme se porovnávali pohledy.

„Víš, že nemáš šanci zvítězit, za svůj život jsem se setkal s jediným člověkem, který byl silnější než já a tím byl a je Jay,“ upozornil mě, zatímco jsme kolem sebe začali kroužit.

Neodpověděl jsem.

Zasmál se mé ignoraci a skočil po mně.

Mířil mi na bok, rána by mi způsobila možná i nějakou modřinu, tak jsem se jí radši vyhnul, i když jsem si původně dával předsevzetí, že mu dovolím, aby mě aspoň jednou zasáhl.

Jeho meč projel vzduchem a on se překvapeně zarazil a nevěřícně na mě hleděl.

Chladně jsem se pousmál.

„Máš slabou obranu, mohl bych ti useknout hlavu, protože jsem daleko rychlejší než většina lidí, se kterou jsi zvyklý bojovat, navíc je tvůj útok snadno čitelný, takže mi celkově nesaháš ani po paty, to je špatné,“ zhodnotil jsem se a se směšnou lehkostí jsem se vyhnul jeho další ráně mířené na mé levé rameno.

„Jsi ještě arogantnější, než jsem si myslel,“ zasyčel a pokusil se o další neúspěšný útok.

„Ale máš pravdu,“ souhlasil udiveně, když se mu nevydařily ani tři následující útoky.

„Už to asi ukončím, nebaví mě to,“ upozornil jsem ho a jediným švihnutím ruky jsem mu přitiskl špičku meče na krk.

Ztuhnul a spustil svůj meč k nohám. Ohromeně mě pozoroval a mohutně oddechoval.

„Jsi neuvěřitelně silný!“ podivoval se.

Pokrčil jsem rameny. Když mi sebrali všechno, co mi bylo drahé, síla mi byla k ničemu.

 

Do místnosti vešel nějaký sluha. Ani jsem se nedivil, že se nepokoušel ťukat, protože by to stejně nebylo přes tlusté dveře slyšet.

Došel k nám a uklonil se.

„Jeho Výsost pro vás posílá, pane,“ pronesl k Chrisovi. Ten s úsměvem přikývl, sluha ale ještě neskončil.

„Ještě dodává, že pokud po cestě někde najdete toulavé štěně, zaplatí vám a vašemu příteli víkendový zájezd na jakékoliv místo, dle vašeho přání.“

Chris se rozesmál na celé kolo a Deku se k němu přidal. Šťastně si plácli. Já jen nechápavě zíral, zatímco sluha už byl v trapu.

„Čemu se tlemíte?“ zeptal jsem se, ale oni mě ignorovali a dál vyli smíchy.

„Váhra v loterii!“ zvolal Chris.

„Pojedeme někam hodně daleko, třeba na druhou půlku země, ať si to Jay pěkně vyžere, když si nedokáže uhlídat, co mu patří!“ odvětil Deku škodolibě.

„A ještě jsi k nám tak pěkně přiběhl, Zero, ani jsme se nemuseli namáhat!“

Vytřeštil jsem oči.

Dokáplo mi něco,  u čeho bych byl radši,  kdyby mi to nedokáplo.



"Děláte si ze mě prdel?! " vykřikl jsem naštvaně. Dál se křenili.



"Nejsem žádný toulavý stěně! " zuřil jsem a pociťoval jsem intenzivní touhu zabít všechno živé poblíž,  takže Deka a Chrise, nikdo jiný tu totiž nebyl a oni mě navíc pořádně nasrali,  takže je i logické, že si to odnesou. Nejvíc si to ale pochopitelně odnese Jay.



„Nepatřím mu! " vyváděl jsem dál.



"Patříš," utrousil Deku. „Z vás dvou je to i cítit."

„Cože?  Co je z nás cítit?! " nechápal jsem.

Povzdechl si.



„Zkrátka,  když jsi sám,  je z tebe cítit, že jsi zadaný a u něj je to stejné," zasmál se. „Neumím si představit blázna, který by šlapal Jayovi do zelí." Já jsem si  ho představit uměl a to celkem živě. Deku pokračoval.  „Navíc, když jste vy dva spolu, ve vzduchu je cítit napětí."



Zavrtěl jsem hlavou.

„Nepatřím jemu ani komukoli jinému. Jsem svůj a tyhle kecy nebudu poslouchat! "

Vyrazil jsem pryč z místnosti, aniž bych jim věnoval jediný pohled. Byli to idioti. Já chtěl jen jedno; zmlátit Jay.  Navztekaně zatínaje zuby jsem kráčel chodbou do neznáma,  zatímco ti dva za mnou běželi a mleli nějaké nesmysly o tom, že Jayův pokoj je opačným směrem.

 

Když jsme po dlouhé době skutečně dorazili až tomu úchylnému parazitickému parchantovi,  který si říkal Jay, dost mě překvapil jeho udivený pohled, když mě spatřil.



„Tys ho vážně našel! " obdivoval Chrise a vzápětí si všiml i Deka.

"Ahoj, jak se máš? " optal se slušně. Cítil jsem mezi nimi vzájemný respekt, zvláštní.



Prodral jsem se kolem Jaye a uviděl jsem bandu exotů v plné kráse, jak sedí na podlaze před Jayovým psacím stolem.  Na krajích místnosti proti sobě stáli dvoje dveře, které nejspíš vedly do dalších částí Jayova pokoje, který byl s vysokou pravděpodobností značně rozrostlý a velký. Tato místnost musela sloužit k neoficiálním návštěvám.

 

„Jsem si jistý,  že máš spoustu kanceláří, tak proč jsme tady, když tu nemáš ani dost židlí?“nechápal jsem a probodl jsem Jaye vražedným pohledem.



Obrátil se ke mně a já jsem si díky tomu, co říkal Deku, poprvé všiml toho, jak atmosféra kolem zhoustla, jakmile se naše oči setkaly.



„Máš problém?" ptal se mě, protože nejspíš vycítil, že jsem naštvaný, vlastně to ani vyciťovat nemusel. Od aféry v Nhyrmě,  jsme spolu nemluvili a rozešli jsme se s nevyřízenými účty.



„Vážně mě sereš, když o tom tak uvažuju, radši půjdu pryč, nemám náladu dívat se na tvůj ksicht," odpověděl jsem chladně a vydal jsem se ke dveřím.

Jeho následující slova mě však zadržela.



„Dnes dopoledne jsem vedl zajímavý rozhovor s Dekem a zamýšleli jsme se nad překvapujícími postřehy, které na tobě získal. "



Ztuhl jsem s rukou položenou na klice.



„Mluvil jsem s ním o tom dřív než s tebou, takže jsi tomu nemohl předejít a já neporušil slib,“ vysvětlil mi Deku předtím, než jsem stačil cokoli říct.



Chvíli bylo ticho. 

„Nehodlám se k tomu nijak vyjadřovat, ale předtím než odejdu, rád bych se tě na něco zeptal, Jayi.  Chápu,  že mi nějakým způsobem unikla informace, že jsi gay, protože jsem byl ve svém životě párkrát indisponován. Dokonce jsem si vyhledal to, jak jsi prohlásil, že jsi na chlapečky už před několika lety. "

Otočil jsem se k němu.

„Ale zajímalo by mě, jestli veřejnost ví, že jsi měnič, nebo jestli to tutláte."



Jestli bylo ticho předtím, teď byste slyšeli i spadnout špendlík.



„Jak to víš?" dostal ze sebe Jay po chvíli.

„Nejsem úplný pitomec a ty se neumíš ovládat, když mě líbáš,“ pravil jsem posměšně a sledoval jsem, jak se mu v hlavě vaří kolečka.

„Tutláme to,“ řekl nakonec, „ a ty to budeš tutlat s námi.“

Zasmál jsem se. „A k tomu mě přinutíš jak?“

Došel až ke mně a arogantně na mě shlížel.

„Je to jednoduché, po šest let jsi můj sluha, posloucháš mé rozkazy a tohle rozkaz je. Uvědom si konečně, kde je tvoje místo, Zero.“

 

Vařil se ve mně hněv. Obrovské víry hněvu se proháněly mou hlavou a já jsem se musel sakramentsky ovládat, abych ho nezabil. Bylo by to až směšně lehké. Až směšně lehké ho spálit na popel, spálit celé tohle království.

„Ah, už ztrácíš kontrolu, že?“ poznamenal Jay a zvědavě si prohlížel moje oči, které nejspíš musely zářit modře mojí potlačovanou energií.

„Zero, nech toho,“ okřikl mě Kis.

Otočil jsem se k němu, na jeho tváři byl starostlivý výraz. Samozřejmě jako jediný moc dobře věděl, kam by tohle vedlo, kdybych pokračoval a kdybych se nechal unést.

Dlouze jsem Dalateana pozoroval a pohledem jsem se ho ptal proč. Proč bych toho měl nechat?

Vypadalo to, že hloubá o něčem, do čeho se mu vůbec nechce. Povzdechl si.

„Chceš, aby to dopadlo, jako předtím?“ vybalil na mě.

Takže toho věděl víc, než jsem si představoval.

Vytřeštil jsem oči. Dnes už podruhé. Tohle bylo opravdu nepříjemné.

 

V tu chvíli se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupila nějaká služebná, která se uklonila a dala Jayovi jakýsi dopis. (Kdo sakra v dnešní době požívá dopisy? Nebo spíš; ony ještě existují?)

Princ ale nevypadal nijak udiveně a dopis převzal. Služka odešla pryč a Jay dopis zamračeně pročítal.

„Ve městě došlo k nějakému napadení, vypadá to na nějakou potvoru, která má k lidskosti daleko, hlídky a vojáci to nezvládají, navíc mám pocit, že by vám menší vycházka nemusela uškodit.“ Obrátil se na mě.

„Zero, ty tady zůstaň, nejsi ve stavu, ve kterém bych tě nechal bojovat.“

A s těmi slovy odešli. Jistě Ora a Lin na mě vrhali starostlivé pohledy a i Ice s Mibim vypadali zaraženě. Kisovi bylo očividně špatně, a tak se na mě ani nepodíval a zmizel za ostatními. Byl jsem nasraný, hodně nasraný.

 

Jakmile odešli, jal jsem se procházet chodbami (překvapivě). Cítil jsem neobyčejnou únavu. Moc dobře jsem věděl, proč tomu tak je. Moje moc už příliš dlouho nevybouřila na povrch, tušil jsem, že to budu muset začít řešit.

Teď jsem ale neměl náladu. Vlastně jsem neměl náladu na nic. Jen na zaškrcení Jaye a to nebylo nic neobvyklého.

Co si ten bastard o sobě sakra myslel!?!

Uhodil jsem do stěny chodby, kterou jsem procházel. Naštěstí jsem se ovládl natolik, aby zeď nenesla žádné poškození.

Nechápal jsem ho, on mě chce, nemá daleko k tomu, aby mě znásilnil, a chová se ke mně jako k odpadu?!

Nedávalo to žádnou logiku.

Byl to opravdový hlupák. Hlupák! Hlupák!

Navztekaně jsem šmejdil Jantarem a každý kdo mě uviděl, se mi klidil z cesty. Slabší povahy se z pohledu na můj vražedný výraz rozbrečely.

„Jeho Výsost, princ Jay, vám vzkazuje, ať se o ně dnes postaráte, jsou to sirotci, které našel a chce je poslat do odborných péčí, chce po to o vás jen na pár hodin,“ zaslechl jsem neznámý hlas a vydal jsem se za ním.

„Takže jako obvykle, je to opravdový dobrák.“

Tenhle hlas jsem už ale znal.

Zpoza chodby se vynořil neznámý chapík a vedle něj ten kapitán, nebo co to bylo, s tím trapným jménem Savior.

Tady se dělo něco zajímavého.

Savior a ten muž se rozdělili a každý vyrazil jiným směrem. Jako sledovací oběť jsem si vybral Saviora.

Byl jsem velice spokojený a překvapený, když mě zavedl do skleníkové zahrady, která prakticky vyrůstala z jedné chodby a vedly do ní pěkné, dobře zabezpečené dveře.

Savior do ní vešel a já ho bez váhání následoval.

Byla úžasná, netušil jsem, že tady najdu něco tak velkolepého.

Připomínala mi časy, kdy jsem cestoval v tropech. Ta vůně, horký vzduch, všude zeleň a poletující pestrobarevní ptáci, jejichž zpěv zcela naplňoval moji mysl a donutil mě přestat myslet.

Dostal jsem chuť Saviora políbit za to, že mě sem zavedl. Na poslední chvíli jsem si to však rozmyslel, protože jsem sem přeci šel za něčím, co vypadalo zajímavě, tak si to teď nepokoním tím, že se prozradím, ne?

Navíc mě nijak nepřitahoval, takže by to byl zbytečně zahozený polibek.

Kráčel jsem za ním po provazovém můstku, který vedl přes malou říčku s průzračnou vodou. Po půl hodině jsme došli na malou mýtinku. Schoval jsem se za keřem a pozoroval jsem dění před sebou.

Na mýtině totiž byla skupinka pěti dětí kolem šesti až jedenácti let. Pobíhali kolem jako banda exotických papoušků, kteří jim létali nad hlavami. Savior s nimi pronesl pár slov, a pak se rozeběhl zpět k východu, přičemž jsem musel skočit šipku do keře, aby si mě nevšiml. Když odešel, zadíval jsem se na prcky bavící se na louce.

Takže tyhle děti Jay zachránil. Bylo mi jedno, jak a odkud. Důležité bylo, že mu na nich záleželo, nějakým komplikovaným způsobem, ale záleželo.

Rozhodně by se mu nelíbilo, kdyby se jim něco stalo, že?

Na mé tváři se rozlil vítězoslavný úšklebek.

 

Exotíci, to jsou rváči, pro ně jsme my všichni s*áči!

 

Jay a jeho spolek zatím vesele zabíjeli bandu pouličních zlodějů a vrahů,  kteří byli bohužel na jiné úrovni bojových schopností než drtivá většina jim podobných. 

Kvůli tomuto rozdílu si mohli lovci zločinců dobře zabojovat,  aniž by to byl obvyklý nevyrovnaný souboj, na který byli zvyklí.



Když bylo po zábavě, sešli se bojovníci na náměstí, kde si domluvili sraz.

Všichni byli spokojení po rozcvičce, kterou absolvovali, jen Jay měl ponurou náladu, čehož si ostatní pochopitelně okamžitě všimli.



„Když tě bolí chovat se k němu hnusně, tak to nedělej," poradila mu Ora s opatrností v  hlase. 



Jay ztuhl.

„Nemluv o něčem, o čem nic nevíš," odsekl.



Bojovnice ho starostlivě pozorovala.

„O čem jste to mluvili?  Co ti řekl Deku? " najednou byl její hlas velice naléhavý.



Jay se zarazil při očišťování krve z meče.



„To není tvoje věc. "



„Neser mě, Jayi! " vybuchl Ice, který rozhovoru celou dobu naslouchal.

I Lin a Mibi vypadali podrážděně.



„My se Zerem bojujeme taky, víš? A když bojuješ s někým po boku, dřív nebo později si potřebujete vzájemně porozumět a když mu porozumíš jen ty, my tu nejsme vůbec potřeba! "



Jay taky ztratil kontrolu.



„Ale já mu vůbec nerozumím!  Nevím, kde bereš ten pocit,  že nějak postupuju a že se mi někdy podaří ho pochopit! Navíc mi  nepřipadalo, že o něm něco chcete vědět.  Chovali jste se k němu ignorantsky, tak jak mám sakra vydedukovat, že se váš přístup změnil! "



Oba na sebe naštvaně hleděli.

"Věř tomu nebo ne, ale došli jsme k závěru,  že by Zero nemusel být jen odpad  zabíjející všechny, ženy i děti pro peníze. Mohl bys to akceptovat?"



Jay si povzdechl a pak jim to řekl. Vylíčil jim všechny Dekovy postřehy a když skončil, panovalo tíživé ticho.



„Neměli bysme se vrátit zpátky? " přerušila ticho Ora.



„Správně je to bychom," dostal ze sebe Lin, ale znělo to prázdně.



 

Ani když dorazili do Jantaru, nepřešla je zádumčivá nálada, ale na kapitána Saviora rozhodně neměli.  Ten je totiž přivítal s téměř hmatatelnou hysterií.

 

„Vaše Výsosti, někdo zevnitř zablokoval vstup do skleníku, ve kterém jsou děti, které chcete dát k pěstounům. Jen jsem si na chvíli odskočil, a jakmile jsem se vrátil, zjistil jsem, že se k nim nemůžu dostat, omlouvám se.“ Kapitán sklonil hlavu.

V tom se z vedlejší chodby zjevil Chris se dvěma meči v rukou.

„Neviděli jste Zera? Chtěl bych si s ním zabojovat a nemůžu ho najít, zas se někam schoval,“ sděloval jim podrážděně.

„Na Zera teď nemáme čas!“ zanadával Jay. Pak vytřeštil oči.

„Ne, to ne, to ne…“

Jay se rozeběhl ke skleníku. Ostatní ho následovali i Chris se přidal, ačkoliv neměl ponětí, co se kolem něj děje.

„Ty myslíš, že skleník zablokoval Zero, aby ty děti mučil a zmasakroval?“ pochopila Ora ohromeně.

„Je na mě nasraný a má trochu jinak nastavené váhy životů, takže tohle je jeho pomsta, cítím ho odtamtud, nezbývají mi žádné iluze o tom, že tam není,“ v Jayově hlase bylo zoufalství a obrovský vztek. „Za tohle ho zabiju.“

Doběhli ke skleníku, jehož masivní dveře pochopitelně nešly otevřít.

„Zero! Ty zmetku! Bastarde!“ křičel Jay a v definitivní ztrátě sebeovládání dveře brutální silou vyrazil. To bylo z pohledu všech existujících hledisek zcela nemožné.

Nepříčetný princ se rozeběhl zahradou a nechal se vést svým zvířecím čichem, který ho neomylně dovedl na jistou mýtinu.

Všichni se zarazili při pohledu, který se jim naskytl.

Zero ležel uprostřed loučky, na jeho břiše seděl blonďatý chlapec a vesele se chichotal.  Dvě dívenky zaplétaly Zerovy dlouhé vlasy. Někdy i silně zatáhly, ale zločinec to nijak nevnímal a akorát zvedl chlapce ze svého břicha a držel ho ve vzduchu, což dítě rozesmálo a Zerův mírumilovný úsměv v sobě rozhodně neměl ani kousek krvelačnosti.

Zbývajícími dětmi byli dva chlapci, kteří běhali kolem Zera a občas zmizeli v okolním lese. Kriminálník si je ale vždy hlídal pohledem a bylo jasné, že kdyby se vzdálili trochu víc, okamžitě by to šel řešit.

A lovci zločinců jen zírali.

Jay si fascinovaně a ohromeně prohlížel Zerovu tvář, která byla plná smutku a zároveň se v ní zračila nekonečná laskavost a láska k těm malým, hlučným potvůrkám, které mu dávaly najevo nehynoucí lásku a náklonnost.

„Zellooo,“ vyprskl jeden z chlapečků, kteří hráli honičku.

„Našli jsme tygříka,“ chopil se vysvětlování ten druhý, který byl o trochu starší než jeho malý kamarád.

Zero se zamračil.

„Tady by tygři být neměli, ale když už jste ho našli, tak ho přiveďte,“ rozhodl se, jistý si tím, že tygr v tomto skleníku zkrátka být nemůže. Nicméně byl zcela vyveden z míry.

Chlapci totiž za ocas přitáhli tygra ve fázi puberty, který vypadal značně podrážděně a nebezpečně.

Jim ale nebezpečný samozřejmě nepřipadal.

Zero se prudce vymrštil a jediným skokem byl u sirotků, kteří ho nechápavě sledovali.

Stihl jen skočit před chlapce, když tygr zaútočil.

Chudák tygr pochopitelně nepočítal s tím, že se mu do cesty připlete chutný zločinec, takže se místo do krku toho malého parchanta, který ho tahal za ocas, zakousl to Zerova zápěstí.

 Když zjistil, že nechroupe páteř, ale ruku, lehce ho to překvapilo, ale rozhodně ho to nijak nerozhodilo a dál pevně zatínal zuby.

Zero nakvašeně přiblížil tvář k tygrovým očím.

Navzájem se propalovali pohledy, zatímco ze Zerovy ruky crčely proudy krve.

„Ze…ro,“ dostal ze sebe Jay a pomalým krokem došel až k němu.

„Já…nemám slov,“ řekl ještě, než se udýchaně zhroutil na zem.

Zero se odvrátil od naštvaného tygra a s neobyčejným zaujetím si prince prohlížel.

„Vážně sis myslel, že bych je zabil?“ ptal se tiše. Jay si povzdechl.

„Nenapadl mě jediný důvod, proč bys to neudělal.“ Teď si povzdechl Zero.

Chvíli panovalo ticho.

„Chci to vidět,“ ozval se zločinec.

Jay pozvedl hlavu.

„Co?“

„Tvoji zvířecí půlku, proměň se.“

Princ se zamračil. „Proč bych to měl-“

„Brzy přijde maminka,“ pronesl Zero a zvedl tygra na svém zápěstí do vzduchu a držel ho tak, že se nebohé zvířátko ani nedotýkalo tlapami země.

„Jsi jediný, kdo je dokáže vystrašit natolik, aby utekli a přitom nedostali infarkt ani nic podobného.“

„Cože?“ nechápal Jay, když tu se z křoví vynořila rozzuřená tygřice a obrovskou rychlostí po Zerovi skočila. Ten se jen nezaujatě natočil tak, aby se mu šelma zakousla do druhého zápěstí, které neobsazoval její syn a taky ji vyzvedl do vzduchu.

„Tak, tady je máš, teď se ukaž.“

Na mýtinu došli i exoti a začali se podivovat Zerově situaci.

„Jsou oba pěkně tvrdohlaví, co?“bavila se Ora a pozorovala oba tygry.

 

Zeřík to je hodný kluk, bez kondomu ani šuk!

 

Sice se všichni chovali normálně, ale cítil jsem jejich pohledy, kterými mě neustále probodávali.

Nelíbilo se mi to, nechtěl jsem, aby mě takhle načapali a cítil jsem, že se ocitám čím dál tím hloub v prdeli.

„Tak dělej, Zlatíčko, ta matinka mi už prožvýkala ruku skrz na skrz!“ upozornil jsem Jaye, který mě okamžitě sežehl pohledem.

„Měl bys dávat najevo bolest, víš, když se do tebe zakousne tygr, bolí to. Ty ale nejevíš známky čehokoli, co by bolest připomínalo, což je znepokojující.“

Zašklebil jsem se.

„Základem, který mě učili moji mistři, byla odolnost vůči bolesti. Naučili mě naprosto ovládat mé reakce na bolest a zachovat si čistou mysl. Myslíš, že bych jinak byl schopný přežít ve vězení? Zešílel bych a to naprosto. Byl jsem mučený tak často a tak brutálními způsoby, že by mě opustil rozum a stal by se ze mě naprostý šílenec. Díky svým mistrům jsem ale stále tady a v celku nepoznamenaný.“ Zamračil jsem se.

„Nicméně když vykrvácím, jejich práce bude zničena.“

Jay opětoval můj výraz a nahrbil ramena. „Dělám to jen kvůli tobě, jasné? Chci, aby ses mě bál.“

Zasmál jsem se.

„Nemusíš se obtěžovat, já se tě stejně bát nebudu, jsem příliš šílený na to, abych se bál.“

Pozvedl obočí. „Neříkal jsi před chvílí, že nejsi šílený?“

Odvrátil jsem se od něj. „Tohle je jiný druh šílenství.“

S odfrknutím to nechal být a soustředěně svraštil obočí.

Upřeně jsem ho sledoval, nikdy předtím jsem neviděl proměňujícího se měniče a nechtěl jsem, aby mi utekl jakýkoli detail.

Kolem Jaye se utvořila zvláštní atmosféra a já cítil silnou a prastarou magii, která z něj vycházela.

Pak jeho obraz zmatněl a na jeho místě se objevil obrovský, majestátní lev.

Byl jsem ohromený, naprosto.

Lev byl rozhodně větší než jakýkoli z jeho druhu žijící v přírodě. Jeho tlapa byla větší než moje hlava a usoudil jsem, že bych na něm mohl s klidem jezdit. Někdy to musím zkusit.

Lev, totiž Jay, vyšel vpřed. Z tygrů na svých zápěstí jsem ucítil váhavou vlnu a jednoznačně i strach.

Lev se zastavil těsně přede mnou a zadíval se mi hluboko do očí. Měl jsem pocit, že by se měl soustředit spíš na tygry, ale on hypnotizoval jen mě. Jako by se mě snažil přečíst. Opětoval jsem jeho pohled a prohlížel jsem si jeho velké zlaté oči. Byl nádherný, až to bralo dech.

Pozvedl jsem ruku s tygřicí a natáhl jsem se k němu. Pohladil jsem ho po čumáku, což zapříčinilo, že celý ztuhl.

Zajel jsem mu ruku výš a podrbal jsem ho za uchem. Začal vrnět, a že to bylo sakra hlasité vrnění.

Tygřice na mém zápěstí došla k závěru, že se jí nelíbí být tak blízko něčemu tak nebezpečnému a obrovskému, jako byl Jay, a tak se pustila a odskočila do vzdálenosti, ve které se cítila aspoň trochu bezpečně.

Napjatě čekala, až si její natvrdlý potomek všimne toho, že ho matka opustila a ten, když to zjistil, také nechal na pokoji mou ruku a společně s matkou prchnul do lesa.

S rukou vpletenou do hřívy lva jsem je sledoval, dokud mi nezmizeli z očí a cítil jsem zvláštní pocit nostalgie.

Když jsem se otočil ke lvovi, tak už nebyl lvem. Hleděl jsem na Jaye, který mě probodával nevyzpytatelným pohledem. Rychle jsem stáhl ruku pryč z jeho vlasů, ale on ji zachytil a pevně ji sevřel. Přitáhl si mě k sobě, což jsem okomentoval nespokojeným syknutím.

„Nechápu tě,“ procedil skrz zaťaté zuby, „a to mě sere.“

Vytrhnul jsem se mu, i když jsem intenzivně cítil, že kdyby mě nechtěl pustit, neměl bych naději.

Kráčel jsem od něj pryč, rozhodnutý jej zcela ignorovat.

Když jsem prošel kolem exotů, udivily mě jejich výrazy, pokoušeli se ve mně zoufale číst, jenže já nebyl jednoduchá knížka.

Slyšel jsem Chrise, který za mnou vyrazil v ruce nesouc dva meče. Za ním šel Jay a brzy nás předehnal a zahradil mi cestu.

„Víš, rozhodl jsem se, že ti to usnadním. Sice mě nenávidíš, ale trochu se ti ulehčí, když mi to budeš moci oplatit ne? Dovolím ti to a ani se nebudu bránit,“ začal, jenže já neměl páru, o čem to mluví.

„Co ti mám oplatit?“ nechápal jsem. Usmál se.

„Ten náhrdelník.“

Stočil jsem pohled k jeho dárku, který visel na mém krku, a odfrknul jsem si.

„Co to řešíš? Prostě si ho sundám, divím se, že jsem to ještě neudělal.“

Natáhl jsem se po řetízku a chtěl jsem si ho přetáhnout přes hlavu. Ta mrzká věc se ale stáhla a její délka se rychle zmenšila natolik, že bych si ho byl schopný sundat jen, kdybych si usekl hlavu.

Rozpačitě jsem se ušklíbl. „Nevadí, určitě to někde má zapínání,“ nevzdával jsem se, ale nemohl jsem, najít nic, čím bych se té zatracené věci zbavil.

„Pamatuju si, že to mělo zapínání!“ vztekal jsem se, ale pak jsem si všiml Jayova samolibého výrazu.

„Zapínání bylo vytvořeno tak, aby bylo jen na jedno použití a aby se následně zakonstruovalo do řetízku. Navíc, jak jsi už zjistil, se při náznaku toho, že si ho chceš sundat, zmenší a potom se zase zvětší, jakmile přestane hrozit, že by měl opustit tvůj krk.“ Náhrdelník se skutečně začal vracet do původní velikosti. „Je to velice důmyslné, nechal jsem ho vytvořit jen pro tebe s tím, že na jeho zadní straně je vyryté moje číslo a jméno.“

Ohromeně jsem na něj zíral neschopný reakce.

„Děláš si prdel,“ vydoloval jsem ze sebe po dlouhé odmlce.

Zavrtěl hlavou. „Ten náhrdelník budeš mít do konce života, nejde přeseknout a vydrží nátlaky tvé moci.“ Usmíval se jako měsíček na hnoji.

„Zabiju tě!“ zařval jsem a skočil jsem po něm, on už ale utíkal pryč.

„Za tohle ti na čelo vytetuju píču!“ ječel jsem a běžel jsem za ním.

„To ale není vůbec originální,“ křičel na oplátku.

„Vymysli něco lepšího!“

Moje poslední myšlenka předtím než jsem vytrhnul Chrisovi z ruky meč, byla, že ho nejspíš nikdy nedokážu dohonit. Fyzicky sice ano, byl jsem zaručeně rychlejší, ale co psychicky?

Měl jsem špatný dojem, že bude vždycky krok přede mnou, že se jednou chytím do sítě, kterou kolem mě spřádá, ale prozatím mi to bylo jedno. Rozhodl jsem se, že to začnu řešit, až to bude akutní.

Tak jsem to přece dělal vždycky, ne?

 

 

 

Ten večer šel sluha jménem Lasan Vrac uklidit po generálovi a tomu zločinci výcvikovou místnost. Sesbíral luk a šíp ležící na zemi a už se chtěl vydat pryč, když si všiml, že jeden šíp chybí. Po nějaké době ho našel, byl zapíchnutý v terči, který byl z jeho předchozího stanoviště sotva viditelný. Šíp se skvěl přesně ve středu terče, sluha na to dlouhé minuty jen zíral, neschopný slova a pak se vydal pryč. O svém zážitku vyprávěl doma své ženě a dětem, ale ti mu nechtěli uvěřit, sám na to potom zapomenul vlivem kořalky a skvělé zábavy, možná to tak bylo lepší.