Převalil jsem se na druhý bok a ucítil jsem Jayovo teplo, na které jsem si v posledních třech dnech až nesnesitelně rychle zvykl.

Princátko mě ze spánku popadlo kolem pasu a já se nemohl pohnout. Bylo až obdivuhodné, jakou sílu dokázal vyvinout, přestože nebyl při vědomí.

 

„Pusť mě, chce se mi chcát!“ zasyčel jsem a Jay se začal s podrážděným vrčením probouzet.

Vykroutil jsem se z jeho sevření a zvedl jsem se z postele. Mocně jsem se protáhl. Posledních pár nocí jsem strávil sexem, ale byl jsem méně vyčerpaný, než když jsem držel půst.

 

Stál jsem nad postelí a sledoval jsem Jaye. Ten chlap byl v posteli až hříšně skvělý, musel jsem si přiznat, že jsem nikdy nespal s někým, kdo by byl lepší.

Stačilo mi sledovat ho a už jsem na něj měl chuť. Na jeho rty, na jeho dokonalé tělo, rád bych ho snědl.

Povzdechl jsem si. Jay zkrátka nebyl někdo, s kým by mi stačilo vyspat se jednou. Budu ho muset mít ještě dlouho, než budu schopný nechat ho jít. Otázkou bylo, jak snadno nechá jít on mě.

 

Spát s Jayem totiž nezahrnovalo jen prcání. Neustále jsme byli spolu. Nejprv za mnou prostě dolízal a já se ho nedokázal zbavit. Pak jsem zjistil, že když ho chvíli nemám poblíž připadám si jaksi nepatřičně a znervózňuje mě to. Bylo obdivuhodné, že mě dokázal takhle zmanipulovat v tak krátkém časovém úseku. Navíc mě často líbal. Na veřejnosti, samozřejmě. Taky mě objímal. Jen tak, z ničeho nic. Pochopil jsem, že není kamarádem s výhodami. Byl to můj milenec. Byli jsme pár. Většina lidí by to nejspíš nazývala chozením.

 

 

Děsivě jsem se pousmál a odešel jsem do koupelny. Vrátil jsem se kýblem plným studené vody a bez váhání jsem ho na Jaye vylil.

Sledoval jsem jeho kočičí reakci. Nejdřív vyletěl půl metru do vzduchu a potom začal vztekle a zmateně prskat.

 

Zlomyslně jsem se rozesmál.

Protřel si oči a zaostřil na mě.

 

Nehledě na to, že jsem teď byl jeho milencem a cítil jsem, že mu na mě záleží, někdy jsem měl stejně pocit, že mě chce zabít, a to bylo právě teď.

 

Strategicky jsem zvolil ústup a bleskovou rychlostí jsem vyběhl z komnaty. Schody vedoucí do patra, na kterém byly komnaty exotů, jsem bal po třech, a přesto jsem za sebou cítil rozzuřeného prince.

 

Vběhl jsem do nějaké místnosti, kde shodou okolností exoti snídali. Bylo zvláštní vidět Oru samotnou, bez Beth-aran, ale tím jsem neměl čas se zabývat.

Opřel jsem se o dveře, protože jsem věděl, že kvůli mému propojení s Jayem, můžu zapomenout na hru na schovávanou.

 

„Co to děláš, Zero?“ nechápal Kiss, který se cpal nějakou podivnou, purpurovou, neidentifikovatelnou hmotou.

„A proč si to nevyléčíš?“ ptal se Mibi a ukázal na moje tělo.

 

Stál jsem tam jen v boxerkách, a tak si všichni mohli prohlédnout sbírku kousanců a cucfleků, které jsem měl prakticky všude.

„Jay mi to zakázal. Byl to obchod. Sehnal mi za to tři kila felirijské čokolády. Ta se prakticky nedá najít, tak jsem to přijal,“ odvětil jsem a zahekal jsem, když se Jay zapřel z druhé strany do dveří.

 

„Je až patetické, jak snadno se necháš uplatit,“ odsuzoval mě Ice. Ignoroval jsem ho a zkoumavě jsem se zadíval na Oru sedící vedle Lina, který ji starostlivě pozoroval. Byla pobledlá a vypadala naštvaně a zároveň nešťastně. Až nápadně mi tím připomínala Jaye.

 

„Co je s tebou, Oro?“ zeptal jsem se útočně, ale ona se na mě ani nepodívala a jen s nezájmem upíjela z hrnku s kávou.

 

Nasral jsem se. Docela dost. Jako většina lidí jsem neměl rád, když mě někdo ignoroval.

Vykročil jsem směrem k té drzounce a na vteřinku jsem zapomněl na prince, on na mě však ne.

 

Zamrkal jsem, když jsem ucítil, jak se dveře otevírají a dokáplo mi co jsem udělal. Vyskočil jsem na stůl, sebral jsem z něj hrst vidliček a nožů, přeběhl jsem přes něj a zastavil jsem se na jeho konci.

 

Otočil jsem se a spatřil jsem polonahého Jaye, jak pomalu vchází dovnitř. S děsivým zaduněním za sebou zavřel dveře a upřel na mě hladový pohled.

Bez zaváhání jsem po něm hodil vidličku, docela jemně a na můj vkus málo agresivně, přece jen jsem ho nechtěl zabít. Proto se vidličce hravě vyhnul, a tak neskončila zabodnutá v jeho levém oku.

 

Rozběhl se ke mně, ale musel se u toho vyhýbat palbě vidliček a nožů, které se zabodávaly do zdí.

Stejně se ke mně dostal, a tak jsem příbory rychle zahodil a směšně pomalu jsem proti němu vykopl pravou nohou. Stejně pomalu, jako já, útok odrazil, a pak jsme si jich ještě pár vyměnili, než jsem mu dovolil, aby mě popadl za kotník a rázem jsem se válel rozesmátý na zemi. Jay se taky usmíval a přátelsky se mnou hodil o protější zeď. Sjel jsem se po ní na zem, ze které jsem se okamžitě vyšvihl do stoje. Chňapl jsem židli poblíž mé ruky a hodil jsem ji po něm, zasáhla cíl. Spokojeně jsem se zašklebil.

 

„Hej, mohli byste toho vy dva nechat?“ zaprskal Lin a nemoudře se mezi nás postavil. Byl podrážděný a taky trochu utrápený. Ani jeden z těchto stavů jsem u něj nikdy předtím nezažil, a tak mi to trochu nešlo do hlavy.

 

Vzpomněl jsem si na drzou Oru a najednou jsem měl pocit, že to ona je strůjcem Linovy špatné nálady.

„Oro, co se ti stalo? Dostalas kopačky od Beth-aran?“ zvolal jsem na bojovnici, která při zaslechnutí jména své milenky zpozorněla. Chvíli na mě rezignovaně zírala a pak si povzdechla.

„Víš, Zero, jsi vrah, jsi krutý, občas ti to ujede a stane se z tebe krvežíznivá stvůra, ale přes to všechno jsi až nesnesitelně vnímavý k pocitům lidí okolo,“ pronesla znechuceně.

 

Svůdně jsem se pousmál. „Jsem univerzální, Oro, právě proto jsem přežil tak dlouho. Takže mám pravdu? Ta tvoje ovečka tě pustila k vodě?“

 

Přikývla.

 

„Nepropadej depresím,“ poradil jí Jay velkomyslně.

„Přesně tak,“ vložil jsem se do toho s hořkostí v hlase. „Když už toho na tebe bude moc, vždycky ji můžeš znásilnit, ne?“

 

Jay po mně střelil vražedným pohledem, ale na Ořině tváři se k mé hrůze objevil úlevný úsměv. „To je pravda,“ odvětila.

Nechápavě jsem na ni civěl. Něco s ní bylo špatně, stejně jako s Jayem.

 

„Víš, ne všechno se vyřeší, když ji znásilníš,“ vložil se do toho Ice. „Je možné, že nás vyhodí z paláce, a to se mi moc nelíbí. Momentálně totiž nemáme kam jinam jít. Potřebujeme vymyslet plán, jak se dostat na Jantar.“

 

„To je jednoduché. Řeknu drakovi, ten nás tam odnese,“ řekl jsem bezstarostně, příliš jsem nepobíral Iceovy myšlenkové pochody.

Probodl mě ledovýma očima.

„Když poletí s námi, tak bude muset letět nízko, abychom mohli dýchat, nahoře je příliš řídký vzduch. Jenže když poletí blízko země, nějaký idiot ho určitě sundá, takže musíme vymyslet něco jiného.“

 

Naklonil jsem hlavu na stranu. „Tak si půjčíme od Beth-aran auto, díky němu najdeme moje auto a dojedeme zpátky na Jantar. Opravdu nechápu, kde vidíš problém, anebo mám lepší nápad!“ zaradoval jsem se.

„Každý půjdeme sám a dáme si závody o to, kdo bude na Jantaru první!“

 

„To je skvělý nápad!“ křikl Mibi a v jeho dobráckých očích se lesklo vzrušení.

„Taky do toho jdu,“ přidal se Kis.

„Dobře, beru to,“ souhlasila Ora a i Ice a Lin nevypadali, že by byli proti.

 

Jay na mě tiše hleděl a snažil se mě zabít pohledem. „Časový limit bude devět dní. Jestli kdokoliv z vás přijde později, okamžitě ho vyrazíme hledat a dotyčný bude dalších sto let čistit zuby mojí dračici, je to jasné?“

 

Pousmál jsem se. Všichni jsme Jayovi odpřísáhli, že budeme ctít pravidla (, která neexistovala) a druhý den jsme měli vyrazit.

 

 

 

Ten večer jsem stál na verandě naší komnaty a přemýšlel jsem. Brzy se ke mně přidal Jay, což bylo přesně to, co jsem měl v plánu.

 

„Chci se tě na něco zeptat, Jayi,“ začal jsem. Natočil se ke mně a pozorně poslouchal.

 

„Co chceš teď dělat? Spím s tebou, ale cítím z tebe, že ti nejde jen o moje tělo. Chceš mě celého.“

V jeho očích se cosi zlatě zablesklo. „To je pravda.“

Odfrknul jsem si. „Jak to tedy plánuješ? Jsem vrah, zločinec, špína. I kdyby sis mě udržel, jako milence, co dál? Budeme spolu těch šest let na to, abychom si sebe navzájem užili a potom se rozejdeme každý svou cestou?“

 

Zamračil se. „Není to tak jednoduché, Zero. Chápu, že jsi nejspíš nikdy nikoho nemiloval, takže si nedokážeš představit moji situaci, ale vím to, že tě nikdy nenechám jít, ať už se ti to bude líbit nebo ne.“

 

Něco se ve mně zaseklo. „Cos to řekl?“ vyštěkl jsem ostře.

Povytáhl obočí. „Co přesně máš na mysli?“

 

„Ty mě miluješ?“ panikařil jsem a cítil jsem, jak blednu.

 

Tichým krokem se ke mně připlížil a pobaveně na mě hleděl. „Co chceš, abych teď řekl? I když se asi ani nemusím ptát. Chceš, abych teď řekl, že tě nemiluju. Bylo by to pro tebe o tolik jednodušší. Nemusel by ses se mnou zabývat. Sice náš vztah není podobný těm, které jsi doteď zažíval, ale to ti nebude bránit v tom, abys v něm žil jen jako v něčem trochu pevnějším, než je přátelství s výhodami. Prostě nebudeš myslet na to, že je náš vztah odlišný, protože na to nebudeš chtít myslet. No a po šesti letech mi dáš sbohem. Myslím si, že na mě nikdy nezapomeneš, ale ani se nevrátíš, protože nebudeš vědět, že jsem tě miloval. Tak by to bylo, že ano, Zero? Tak by to bylo, kdybych ti neřekl, to, co ti teď povím.“

 

Došel ke mně až nepříjemně blízko a díval se mi do očí. Tak otravně hluboce. Nejspíš jsem zapomněl dýchat, jako ta hloupá ovečka při pohledu do očí vlka.

„Prosím, neříkej to,“ zaúpěl jsem zoufale a zacpal jsem si uši.

Jízlivě se pousmál a serval mi ruce z uší.

 

„Miluju tě, Zero,“ řekl nahlas a zřetelně. Každičká část mého těla a duše vnímala každičkou slabiku té věty.

Šokovaně jsem na něj zíral, neschopný se pohnout.

 „Tebe nikdo nikdy nemiloval, co Zero? Kromě tvojí sestry nikdo,“ pronesl tiše. „To proto tě to tolik děsí, nemám pravdu? Ale já se svými city nic neudělám. Už jsem na tobě závislý. Budeš se s tím muset smířit.“

 

Odstoupil ode mě a očima hltal každý můj pohyb, když jsem sklonil hlavu a vydechl jsem vzduch z plic.

 

Pak se z mých úst vydralo něco mezi vzlykem, zavrčením a zaúpěním a já rychle vyběhl z našich komnat ven. Tu noc jsem se tam už nevrátil.

 

 

 

 

 

 

Jay

 

„Vyznal ses mu?“ přistoupil ke mně Kis a já nechápavě naklonil hlavu na stranu.

Kolem panovala docela dobrá nálada. Zero stál pár metrů ode mě, protahoval se a povídal si s Mibim. Ostatní se také protahovali před závodem, i když jsem dost pochyboval, že budou svaly k něčemu potřebovat. Leda tak ke zmlácení majitelů, kterým budou krást auta.

Hloupě jsem civěl na Kise a, jako v jeho případě mnohokrát, jsem uvažoval nad tím, co všechno ví.

 

„Nechápu, jak to myslíš,“ odbyl jsem ho, i když jsem to chápal až moc dobře. Věnoval mi vyčítavý pohled a já začal zvažovat možnost, že umí číst myšlenky.

 

„Včera v noci za mnou přišel Zero. Vypadal na pokraji zhroucení, a tak jsem ho nechal u sebe přespat. Neřekl ani jedno slovo, akorát ze spaní vrčel tvoje jméno, tak jsem si to domyslel.“

Povytáhl jsem obočí. „Jak jsi to z toho sakra, asi tak mohl pochopit?“

 

Zamračil se na mě. „Vyznal ses mu?“

Povzdechl jsem si. „Ano, vyznal, je v tom problém?“

 

Než jsem se stihl nadechnout, přilétl mi ostrý políček. Překvapeně jsem zamrkal. „Co to děláš?“

 

„To jsi to na něj prostě jen tak vybalil a nechal jsi ho na pokoji? To myslíš vážně? S něčím takovým nemá zkušenosti a ty jsi ho nechal, ať se v tom klidně utopí?!“ vyštěkl na mě.

Taky jsem se dopálil. „Pro každého je to jednou poprvé! Co jsem měl asi jiného dělat?“

 

Kis konsternovaně zaúpěl. „Možná sis toho ještě nestačil všimnout, ale Zero není „každý“, tak bys mohl pochopit, že se k němu musíš chovat jinak než k ostatním.“

 

„To dělám i tak, aniž bych si to uvědomoval,“ zasyčel jsem. „Mohl jsem to kvůli němu držet v sobě ještě déle, ale to bych z toho ještě zešílel. Navíc se teď trápí něčím, co mi odmítá sdělit, tak jsem si řekl, že když má něco, co ho tak stravuje, tak ho trochu odreaguju.“

 

Nelitoval jsem toho, že jsem se mu vyznal. Vůbec. Možná to na něj bylo příliš moc, ale na některé věci člověk nikdy není připravený a já chtěl, aby se s tím zkrátka ztotožnil.

 

„Teď už je stejně pozdě,“ usoudil Kis. „Ale, Jayi, věř mi. Zero si prožil věci, které si nikdo z nás neumí představit. Vím toho o něm daleko víc než ty a stejně mi několik let jeho života naprosto chybí. Dávej si na něj pozor.“

 

Přikývl jsem. Dost často mě rozčilovalo, že toho o Zerovi ví víc než já. Semknul jsem rty. „Myslíš si, že tyhle závody využije jako příležitost k útěku?“

 

Pobaveně se na mě zadíval. „Řekl bych, že už ho znáš dost dobře na to, aby sis mohl odpovědět sám.“

 

To byla pravda. „Neuteče, kvůli své hrdosti, ale vrátí se až o půl noci devátého dne a ani o hodinu dřív,“ zhodnotil jsem a Kis souhlasně kývl.

„A myslím si, že bude ošklivě zřízený, nejspíš celý ten týden propije v pajzlech,“ dodal ještě Kis.

 

 

 

Zero

 

Beth-aran stála spolu se svými vojáky okolo nás. Přišli i poddaní a zvědavě na nás civěli. Stáli jsme před nádvořím na písčité planině a před sebou jsme měli na zemi křídou nakreslenou startovní čáru.

 

Z pobledlé Ory jsem stihl ještě před startem vymámit, že vládkyni Beth-aran přísahala, že až dokončí tuhle šestiletou misi, tak se sem vrátí a bude s ní žít. Na bojovnici jsem nedokázal rozpoznat, jestli je šťastná nebo k smrti vystrašená.

 

Já sám jsem byl to druhé. V noci jsem sotva spal. Jakmile jsem ráno vstal z Kisovy postele, zjistil jsem, že nedokážu udržet pozornost déle než pár minut. Jayova slova se mi zaryla pod kůži a bolestně protkala celou mou bytost.

 

„Jsi v pořádku?“ ptal se Mibi a starostlivě si mě prohlížel. Chvíli mi trvalo, než jsem porozuměl významu jeho slov. Trhnul jsem sebou. „Jo, jsem,“ vyhrknul jsem. Divně na mě hleděl, ale já si ho sotva všímal a protahoval jsem si svaly.

 

 

Jakmile Beth-aran s lehce rozpačitým výrazem ve tváři odstartovala závod, všichni jsme tryskem vyrazili kupředu, naše rychlost byla natolik vysoká, že jsem silně pochyboval o tom, že nás mohou obyčejní lidé vůbec zahlédnout. 

 

Zahnul jsem do první uličky, kterou jsem zahlédl, abych se odpojil od ostatních. Za mnou si poklidně klusala Brave a vysoko ve vzduchu jsem cítil mysl svého draka. 

 

Po chvíli jsem přemluvil Brave, aby, mě vzala na záda, a tak jsem se řítil obrovskou rychlostí do Koaru, snad nejslavnějšího města druhé poloviny země. 

 

Koar měl pověst města hříchů. Prostituce na každém kroku, hazard, otrokářství ve velkém a další různé špinavosti. Vůdce města byl respektovaný nebezpečný zabiják a město velmi prosperovalo.

 

Já jsem však chtěl do Koaru z jednoho prostého důvodu; v tom městě jsem se mohl zlít, jak se mi zachtělo, ojet kohokoli, zapomenout svoje jméno. Jednou se mi stalo, že jsem se po jedné z tamějších pitek probudil tři sta mil od Koaru a za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se tam dostal. Koar byl zkrátka přímo vytvořen pro ty, co chtěli zapomenout.

 

 

Bylo až neuvěřitelné, jak rychle dokázala Brave běžet. Někdy jsem měl dokonce pocit, že běh prokládá občasnou teleportací.

Díky feně jsme tedy do Koaru dorazili již za několik hodin, i když byl od Beth-aranina paláce aspoň sto osmdesát mil.

 

Město vypadalo na první pohled krásně. Nikoho by nenapadlo, že krásné bílé budovy skrývají nejstrašnější špínu lidského bytí zkoncentrovanou do tohoto jediného místa.

 

Brave neklidně zavětřila a já dal pokyn drakovi nade mnou, aby se vydal rovnou do Jantaru a na mě a na fenu nečekal. Na obrovské černé bestii, jejíž svaly se pode mnou mocně vlnily, bylo vidět, že by se k Rakkonovi mile ráda přidala.

 

Bude stačit když pro mě přijdeš osmý den, do té doby si dělej co chceš, uklidnil jsem ji.

Zastavila a já z ní slezl. Ani zaprášit se za ní nestihlo, jak rychle zmizela pryč.

 

 

Neměl jsem žádné peníze, ale měl jsem krásné tělo a při vypití pár piv jsem byl ochotný do toho jít i s ženou.

Zacouval jsem do svého oblíbeného Paláce hříchů. Byla to budova z červeného kamene. Když jsem procházel jejími chodbami, potkával jsem spoře oděné ženy a muže. Trvalo mi asi hodinu, než jsem objevil Pátračku, protože když jsem tu byl naposledy, moje mysl nebyla tak docela čistá. Pátračka. Tak se tu říkalo postarší ženě, která seděla na červeném polštářku v jedné z mnoha místností, které tu byly a určovala cenu, za kterou si mě budou moci lidé kupovat. Pátračka byla v této místnosti ovšem jen málokdy, většinou hledala po ulicích sirotky, kteří by měli potenciál na to aby se stali profesionálními děvkami.

 

Já měl ale zrovna štěstí a narazil jsem přímo na ni a ne na žádného jejího zástupce. Ta žena mě znala poměrně dobře. Však už taky věděla, že mě může prodat za opravdu dobrou cenu, která jí celá zůstane, a to jen když mi zajistí neustálý přísun alkoholu a zákazníky, na které se dá aspoň do určitých mezí dívat.

 

„Zdar podvazkům,“ pozdravil jsem ji se skelným úsměvem a cítil jsem, jak na mě začínají působit všudypřítomná afrodiziaka ve vzduchu.

 

Povytáhla úzké obočí. „Thundere? Co ty tady děláš? Dlouho jsem tě neviděla,“ řekla a povysunula si brýle, které z ní dělaly přísnou učitelku etikety. Thunder byla moje přezdívka pro město Koar a konkrétně i pro tenhle bordel. Nikdo tady neznal moje pravé jméno a nikdo se o něj ani nezajímal.

 

„Potřebuju si trochu odpočinout, tak se o mě postarej osm dní, potom zmizím.“

 

Přikývla a já moc dobře věděl, že i když teď zdánlivě souhlasila, bude se mě tu pokoušet zdržet. To jí obvykle nedalo nijak zabrat, protože jsem byl absolutně na mol, ale pro teď jsem měl Brave a ta by pro mě přišla, i kdyby měla tuhle budovu celou zbořit. Tedy, alespoň jsem v to doufal.

 

„Pokračuj rovně a zahni do prvních dveří vpravo.  Máš tam svoje oblečení. Pak se vrať, do té doby tady budeš mít prvního zákazníka,“ rozkázala mi a já poslušně poslechl.

 

Oblečení jsem tu nosil vždycky stejné. Latexové kraťasy, crop-top a rukavice ze stejné látky.

Než jsem se oblékl, tak jsem se umyl v lázni, která byla v malé komnatě a pečlivě jsem si učesal vlasy.

 

Zadíval jsem se do nástěnného zrcadla v životní velikosti. Jako první myšlenkou, která mi prolétla hlavou bych, jako vždy když jsem viděl sám sebe byla: „jsem fakt sexy“ a hned následovala další: „vážně tohle chceš?“.

 

Ta matoucí myšlenka mě překvapila a z prazvláštního důvodu jsem si vybavil Jayův opovržlivý výraz v obličeji.

Byl mým milencem. Jako takový mi dal jasně najevo, že se nebudu zahazovat s někým jiným a já to šel teď porušit.

 

Ale on se mi vyznal. Miloval mě a součástí toho byla i jeho touha po mojí lásce.

No a tu jsem mu nemohl dát.

 

Vztekle jsem rozbil zrcadlo a porušenou tkáň v místech kloubů ruky jsem si okamžitě vyléčil. Zákazníkům by se to nelíbilo.

 

Vyšel jsem z komnaty a uviděl jsem fešného mladíka s vlnitými blond vlasy a s modrýma očima. Byl dobře stavěný a měřil si mě ironickým, ale uznalým výrazem.

 

Byl to jen další naivní spratek k ošukání.

 

 

Divoce jsem se pousmál a vycenil jsem zuby.

 

Ve víru nahých těl, různých příchutí a pachu sexu ve vzduchu jsem se pokoušel zapomenout.

Po ruce jsem měl vždy nějaký ten chlast. Prdel jsem si hlídal i když jsem byl sotva při vědomí. Střídavě jsem měl ženy a muže. Bylo jich kolem mě většinou aspoň deset.

 

Barvy se mi slévaly a já dokázal jen zoufale polykat alkohol a jiné tekutiny.

 

Přes všechny mé snahy se před mýma očima neustále zjevovala Jayova tvář.

Jednou jsem se málem nechal ojet samečkem, který mu byl velmi podobný, ale ve chvíli kdy se mě dotkl jsem až bolestivě pocítil, že to není můj princ a tak jsem ho celkem procítěně znásilnil.

 

Všech osm dní jsem byl vzhůru. Nikde žádný odpočinek. To byla výhoda mého silného těla, kdybych ho neměl, nikdy bych něco takového nevydržel.

 

 

 

Najednou se do mého zakaleného vědomí dostal jekot a o chvíli později se přede mnou objevila Bravenina černá tlama.

Moc jsem nechápal, co se to děje, ale fena mě svými dotíravými myšlenkami přinutila k tomu abych slezl z nějakého mladíka a následoval ji.

 

Šel jsem za ní. Připadal jsem si jako zombie a jen těžko jsem se držel na nohou. Minul jsem Pátračku, která po mně hodila můj černý oblek, ve kterém jsem před osmi dny přišel a já se na místě pomalu a rozvážně převlékl.

 

Venku jsem nahmatal feninu překvapivě jemnou srst a vylezl jsem na ni.

 

Najdi mi auto a dones mě do Jantaru. Prosím,“ jakmile jsem tyto myšlenky pracně zformuloval, ztratil jsem vědomí.

 

 

 

Pak už jsem jen občas zahlédl nějaké útržky z naší cesty. Mé úžasné černé auto ve vlastnictví nějakého vykotlaného floutka.

Brave, která toho ničemu velice rychle zničila a poté se čenichem dotkla auta a objevili jsme se v Jantaru.

 

 

Stáli jsme na nádvoří.

 

Uvědomoval jsem si, že Jay uvidí všechny ty kousance, škrábance a cucfleky, kterými jsem měl posetou každou píď kůže, jenže ta myšlenka mi jen rychle prolétla hlavou a nedokázal jsem ji udržet na tak dlouho, abych se vyléčil.

 

Cítil jsem Jaye v trůnním sále a tam jsem se taky vydal. Držel jsem se na Bravině hřbetu, protože jsem si nebyl jistý, že bych tam došel po svých.

V trůnním sále opravdu čekal Jay a kolem něj všichni exoti. Všichni na mě civěli bez překvapení, protože díky princi samozřejmě věděli, že přicházím.

 

 

„Ahoj,“ pronesl jsem velice pomalu a pochyboval jsem, že mi někdo z nich rozuměl.

Velice opatrně jsem přehodil jednu nohu přes fenin hřbet, ladně jsem seskočil dolů a již méně ladně jsem se rozplácl na dlažbě, když se mi podlomila kolena.

 

Začal jsem nesouvisle nadávat ve všech jazycích co jsem znal, takže ve všech, a pokoušel jsem se dostat na nohy. Marně.

 

Vražedně jsem se zadíval na skupinu mých společníků v očekávání, že se mi vysmějí, ale ani jeden z nich nejevil známky jakéhokoli pobavení, což bylo krajně děsivé.

 

Jay ke mně došel pomalým krokem šelmy plížící se ke kořisti a přehodil si mě přes rameno.

Začal jsem protestovat ve formě podivného huhňání, kterému jsem ani já sám nerozuměl, protože jsem si najednou nedokázal vybavit žádné slovo. Tenhle alkohol je ale pěkně děsivý vynález.

Po cestě do Jayovy komnaty jsem stihl hned několikrát ztratit vědomí a když jsem skončil na jeho posteli, mohl jsem se už jen vesele kochat jeho ultra-super-děsivým nasranýmu ksichtem.

 

V opilosti mě děsil daleko méně, než když jsem byl střízlivý, a tak jsem se k němu natáhl a začal jsem ho šťouchat prstem do hluboké rýhy mezi jeho obočím.

 

Z mých úst vyšel další prapodivný blábol, ale já byl spokojený. Řekl jsem mu totiž, že by se neměl tolik mračit nebo bude vypadat jako starý dědek. To, že tomu neporozuměl mě už nikterak nezajímalo.

 

Princ odstrčil moji ruku a podal mi jakýsi nápoj. „Vypij to,“ poručil mi suše. Nijak jsem neprotestoval a jen jsem doufal, že je to další pivo.

 

Nebylo.

 

Ta tekutina byla nesmírně hořká a nesmírně odporná. Rychle jsem vrazil Jayovy pohár zpátky do ruky a znovu jsem se bez úspěchu pokoušel nadávat. Jay si rychle nalil zbytek té chcanky do úst, svou neuvěřitelnou silou popadl můj zátylek a políbil mě.

 

Pokoušel jsem se nepolykat ten hnus, ale on mi zacpal nos, a tak mi nic jiného nezbylo.

 

Najednou se můj zrak překvapivě zostřil a já byl zcela vystřízlivělý.

Když jsem však spařil Jayův výraz, rychle jsem zatoužil být zase na mol.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a zasmál jsem se ve snaze odlehčit situaci. Nejenže se mi to nepovedlo, ale princovi se dokonce v očích zableskla vražda.

Přikrčil jsem, ale potom mi došlo, že nejspíš nechce zabít mě. Díval se totiž na krvavé kousance, které pokrývaly můj krk.

Dřív než jsem se stačil nadechnout k nějakým chabým výmluvám, popadl můj oblek a prudce ho ze mě strhnul.

Naštvaně jsem zaprskal. „Mohl bys být trochu opatrnější? Jestli mi ten oblek zničíš, tak zničím já tebe!“ vyhrožoval jsem, ale on mě naneštěstí, nebo možná naštěstí, vůbec nevnímal.

 S nevyzpytatelným výrazem ve tváři zíral na moje tělo a já se musel velmi ovládat, abych se nezačal třást strachy.

Díval se na mě a trvalo to strašlivě dlouho.

Mlčení se prodlužovalo a já se začal v duchu modlit.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se konečně a já sebou leknutím cukl, když se do mě jako nůž do měkkého sýra, zařízl jeho ledový hlas.

Nadechl jsem se k odpovědi, ale rychle jsem vzduch zase vydechl, protože mi došlo, že to, co bych řekl, by mi nejspíš zajistilo přímou cestu do hrobu. Jestli by se tedy vůbec někdo obtěžoval s mým pohřbíváním.

„PTAL JSEM SE, KDO TI TO UDĚLAL?!“ zařval a za chvíli jsem už plachtil vzduchem a stejně rychle jsem docílil nevyhnutelné srážky se zdí. Zase. Tato scéna mi připadala až příliš často opakovaná a ta zeď zase až příliš tvrdá.

Sklouzl jsem na zem a vyplivnul jsem krev, která se mi nashromáždila v puse, protože jsem při tvrdém dopadu na zeď kousl do jazyka.

Se smíchem jsem se zvedl, poměrně rozohněný. Tenhle idiot mě nebude bít, to bych se na to podíval.

„Bylo jich tolik, že si to nepamatuji,“ odvětil jsem popravdě a bylo mi naprosto ukradené, co to s ním udělá. Bylo mi ukradené dokonce i to, co udělá se mnou.

Skočil po mně, ale jeho dobře mířenou pěst jsem vykryl, dlaní jsem ho uhodil do trupu a poslal jsem ho na podrobnou prohlídku protější zdi. Ať si to taky vyzkouší, zmetek jeden.

Bylo ticho, a tak jsem na moment propadl panice v domněnce, že jsem ho zabil.

Jay ale nezklamal a pomalu se zvedl. Rozešel se ke mně. Utíral si krev z čela a jeho chůze nebyla zcela plynulá. Nejspíš měl zlomených pár žeber.

„Proč jsi to udělal?“ zachraplal vztekle.

Zahihňal jsem se. „Myslíš si, že když mě miluješ, tak mě vlastníš? Ne! Nezajímá mě, co si myslíš, nepatřím ti a nikdy nebudu, tak se s tím smiř, jsi s tou svojí údajnou láskou nechutný! Nech mě na pokoji, zahoj si zlomené srdce a pochop, že mě nikdy nedostaneš! Můžeš být mým milencem, ale lásku na mě nezkoušej! Nebudu ti nahrazovat lásku, kterou jsi nedostal od své zesnulé matky a tvého bezcitného otce! Nebudu ti stát u boku a pomáhat ti, když budeš mít potíže! Nebudu tě podporovat, jak si asi představuješ v těch svých směšných iluzích o lásce, protože tak já prostě nefunguju! Tak zkrátka nasměřuj tu svoji stupidní lásku k někomu jiném, protože ode mě žádnou odezvu nečekej! Jsi pro mě jen další děvka, ať už jsi se snažil o to jí nebýt, jak moc jsi chtěl, tak se s tím zkrátka nauč žít a nech mě být!“ ječel jsem naplno, plný hořkého zoufalství.

 

Stál jsem tam a čekal jsem až se na mě vrhne a začne mě mlátit, protože jsem se s ním chtěl porvat, opravdu moc.

Jenže odezva nepřicházela, a tak jsem nechápavě zvedl oči a ty se setkaly s těma jeho. Byla v nich bolest. Obrovská nestravitelná bolest, při pohledu na ni jsem přestal dýchat.               Ale horší než ta bolest bylo opovržení. Znechucení. Zrada. Otázka: Jak jsi mohl?   

Otevřel jsem ústa abych snad něco řekl, ale on mě předběhl.

„Fajn,“ řekl tiše.

 

Sledoval jsem, jak se otáčí a chvíli trvalo, než mi došlo, že odchází. Pryč. Pryč ode mě.

Natáhl jsem ruku k jeho vzdalujícím se zádům a chtěl jsem na něj něco zakřičet, ale pak mi došlo, že není co.

Neměl jsem v rukávu nic, čím bych mohl svoje slova napravit, a tak jsem tam jen stál a utápěl jsem se v nekonečné temnotě, kterou jsem na sebe sám uvalil.

 

O pár hodin později, které jsem strávil zíráním do stropu, jsem se sešel s partou exotů v jídelně. Jay tuto schůzku vynechal, dokonce si ani nevymyslel žádnou výmluvu.

Povyprávěl jsem jim o všem. O své vesnici, o svém hrůzném činu, a hlavně o Kainrouovi, o člověku, který tím činem byl proměněn ve zrůdu.

Když jsem skončil, čekal jsem, že na mě budou hledět jako na ještě větší monstrum než dosud a že mě Ice nejspíš na místě zabije, ale to se nestalo.

Byl to právě Ice, který promluvil první. „Nebyla to tvoje chyba Zero. Možná ti lidé byli mojí rasou, ale to ještě neznamená, že by to byla menší tragédie, kdyby na jejich místě stálo pár obyčejných sedláků. Odpouštím ti, jestli ti to pomůže.“

 

Nechápavě jsem na něj hleděl. Připadal jsem si nekonečně otupělý.

 

„Takže, jaký máš plán?“ zeptala se Ora s úsměvem na tváři, který jsem už dlouho neviděl.

„Ty mnou nejsi zklamaná?“ ptal jsem se tiše, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Každý z nás tady má nějakou tu aféru při které zabil méně či více nevinných lidí. Ice měl právo tě nenávidět za to, že jsi zabil poslední z jeho rodu, ale když se on svého práva zřekl, nemá nikdo z nás důvod tebou opovrhovat.“

Zhluboka jsem se nadechl. Tihle lidé byli neuvěřitelní.

„Plán mám. Je jednoduchý a nebude zahrnovat nikoho jiného než mě,“ pronesl jsem.

Kisovi přeběhl přes tvář stín. „Jak zní ten plán,“ zeptal se.

 

„Je to jednoduché. Kainrou chce zabít všechny co mám rád a potom naporcovat i mě. To já mu ale nemohu dovolit, takže za ním prostě půjdu, přinutím ho proti mně bojovat a bude to.“

Kis pomalu přikývl. „Takže za ním půjdeš a zkrátka ho zabiješ.“

Nakrčil jsem obočí. „Ne, to jsem neřekl, v tuhle chvíli mu nedokážu ublížit. Mám v plánu tam jít a zkrátka se jím nechat zabít.“