Mého problému v kalhotách si naštěstí Jay nevšiml a já jen stěží přemlouval svou hrdost, aby prince vyloučila jako problémo-strůjce.

Po několika hodinách letu, kdy nám kolem uší svištěl vítr a zem pod námi ubíhala až neuvěřitelnou rychlostí, začal Rakkon klesat. Než jsem se stačil rozkoukat, byli jsme s hladkým přistáním na malém paloučku a před námi stála polorozpadlá chatrč, kterou nejspíš nikdo už dlouhou dobu neobýval.

Několik minut jsme se nikdo nedokázal pohnout, natož promluvit.

Co to je? zeptal jsem se draka.

Z jeho těla začaly vycházet podivné vibrace a mě nějakou dobu trvalo, než mi došlo, že se směje.

Říkal jsi „první civilizace „.

Nekomentoval jsem to a on se sám vznesl, aby pátral dál. Tihle draci mají opravdu zvláštní smysl pro humor.

Letěli jsme celý den, ani jsme nepřistávali, když jsme chtěli jíst. Nasbírané ovoce jsme si jednoduše podávali na dračím hřbetě. Jediný, kdo nejedl, byl pochopitelně Rakkon, ale ten mi sdělil, že když jsem ho nakrmil, tak už nebude potřebovat jíst celý týden.

„Jayi?“ pronesl jsem ve chvíli, kde jsem cítil, že neodvolatelně podléhám spánku.

„Hmm?“ zabručel zvědavě. „Drž mě, kdybych měl spadnout.“ S těmi slovy se mi zatmělo před očima a já se propadl do říše snů.

Když jsem se probudil, dokázal jsem jen mžourat do oslepujícího slunce, vnímat Jayovu ruku pevně obmotanou kolem mého pasu, svou hlavu opřenou o jeho hruď. Příjemně mě vískal ve vlasech a já jen spokojeně vydechl. Kdyby se mi nepokoušel násilím dostat do analu, mohl bych ho milovat.

Počkat! Cože?!

Prudce jsem se narovnal a ohromeně jsem hleděl na své ruce. Co tohle sakra bylo?! Vzchop se!

„Jsi v pořádku, Zero?“ ptal se mě ten kazisvět. Ucítil jsem, jak mě pohladil po vlasech a prudce jsem jeho ruku shodil tou svojí.

Naše oči se setkaly. V těch jeho bylo až obrovské množství nesmírně silných pocitů. Zmateně jsem pootevřel ústa, ale on mě silou obrátil zpátky dopředu a zezadu mě objal.

„Nic neříkej,“ uslyšel jsem jeho hlas u svého ucha. „Prosím.“

Moje ramena poklesla. Díval jsem se do prázdna a byl jsem naprosto neschopný vnímat okolí. Bylo by pěkné, kdybych se někdy dokázal zamilovat, ale i kdybych to uměl, nedopustil bych, aby se má láska naplnila.

Z mých rtů se vydral povzdech. Hloupý parchant Jay. Jak si vůbec představuje, nutit mě myslet na něco takového?

Sklonil jsem hlavu. Připadal jsem si strašlivě slabý a ještě hloupější než Jay.

„Pusť mě,“ zamumlal jsem, i když jsem věděl, že něco tak tichého nemůže při ohlušujícím vichru kolem slyšet.

Vykroutil jsem se z jeho sevření jen díky tomu, že mě velice neochotně pustil.

Lehl jsem si na dračí krk a sledoval jsem zem pod sebou. Byl jsem psychicky totálně v prdeli. Očekával jsem, že až si vybiju nějaké množství své energie, zlepší se mi nálada a ona se opravdu zlepšila, jen ji v rekordně krátkém čase zkazil ten arogantní princ.

Ucítil jsem, jak si na mě Jay lehl, pokusil jsem se ho odstrčit, ale bylo to zhola nemožné.

„Něco je s tebou špatně,“ obvinil mě a položil si hlavu na mé rameno.

„Co to děláš Jayi?“ uslyšel jsem Oru a přistála na mě další váha. Trochu jsem se zakuckal.

„Neotravuj,“ odpověděl Jay podrážděně, ale v jeho hlase zazněl i ocelový rozkaz. K mému údivu se ze mě Ořina váha stáhla a já mohl aspoň v rámci možností trochu dýchat.

„Odpověz, Zero,“ pokračoval princ. „Nejsi ve své kůži.“

„Div se mi!“ odsekl jsem. „Mám kvůli tobě špatnou náladu, tak mě laskavě přestaň otravovat.“

„Ale já nemůžu,“ odvětil, ale zvedl se ze mě. Dál jsem zmateně ležel a hladil jsem lesklé šupiny Rakkona.

Moje myšlenky zalétly k Brave, která s drakem držela krok a běžela pod námi. Bylo mi jasné, že je v její rychlosti nějaká magie, ale neměl jsem v plánu se jí vyptávat. Ne teď.

Jsem smutný, Brave.

Řekla bych, že každý je někdy smutný.

Jenže já nechci být smutný.

Tak buď veselý.

Neumím být veselý.

Tak se to nauč.

Jsem na to moc slabý.

Tak zesil.

Nechci zesílit, chci plakat.

V tom případě plač.

A já plakal. Slzy přišly jako vždy bez pozvání, jak už to holt slzy mají ve zvyku a já začal tiše vzlykat.

Najednou jsem ucítil, jak mě obemkly Jayovy teplé ruce. Zvedl mě a otočil mě čelem k sobě. Zabořil si mou tvář do hrudi, tak, aby nikdo neviděl pramínky slané vody, tekoucí z mých očí. V ten okamžik jsem mu za to byl nesmírně vděčný. Objal jsem ho a on objetí opětoval.

Věděl jsem, že se mě později bude vyptávat, proč jsem brečel, ale teď byl potichu. Dokonce ani Ora, která nás viděla, nepromluvila. Ticho je někdy tou nejlepší písní na uklidnění.

 

V Jayově náruči jsem byl hodně dlouho, protože jsem zase usnul a probudil mě až Linův překvapený výkřik.

Odtáhl jsem se od Jaye a pracně se vyhýbajíc jeho upřenému pohledu, jsem se otočil zase dopředu.

Díval jsem se po krajině před sebou a pod sebou, ale ať jsem dělal, co jsem chtěl, v mém zorném poli byly jen prázdné stepy.

„Co tam je, Line?“ zeptal se Ice, kterého očividně nijak neznepokojovalo, že taky nic nevidí.

„Bitva,“ odpověděl.

„Máš nějaký extrémně dobrý zrak nebo co?“ nechápal jsem. Jay si onu chvíli zvolil jako vhodnou k tomu, aby mě kousl do krku.

Šťavnatě jsem zaklel. „Nech toho, ty idiote!“ zaječel jsem na něj, ale on se zakousl celkem silně a byl odhodlaný se nepustit.

„Přestaň do mě kousat, ty perverzní parchante! Shodím tě dolů!“

„Jo, Zero, mám velmi dobrý zrak,“ odpověděl Lin a zcela ignoroval moji zapeklitou situaci. „Patřím k Větrnému lidu, žijeme s gryfy, propojili jsme s nimi magií, takže dokážeme vidět věci i z velké dálky.“

Ztuhl jsem a natočil jsem se tak, abych ho viděl, Jay se natočil taky, aby mě nemusel pustit. „Ach, o vás jsem už slyšel, ale nepoznal jsem to na tobě, dobře to skrýváš, co?“

Lin se pousmál, seděl za Orou a vypadal trochu vystresovaně, což jsem u něj nejspíš nikdy předtím nezažil.

Přivřel oči a najednou mu z vlasů, které se prodloužily, vyrazily dlouhý úzké uši, které se okamžitě podélně přitiskly k jeho hlavě. Jeho oči začaly zářit zeleně a on se na mě zadíval očima a celkovým vzezřením, které ani náhodou nebyly lidské.

„Není možné to poznat, dokud nejsem v této podobě.“

Slastně si povzdechl a spokojeně se zašklebil, nervozita ho najednou opustila.

„Měli bychom ale probrat tu bitvu. Jsou tam dvě armády, jedni mají rudé uniformy se znakem kance a ti druzí perleťové se znakem holubice,“ konstatoval a díval se přitom na věci, které jsme mi ostatní nebyli schopní vidět.

 

„A to nám má něco říkat? Neznám všechny armády napříč celou zemí!“ navztekal se pro jednou Ice a i my jsme začali protestovat.

„Co jsi to říkal?“ ptala se pobledlá Ora. „Bílá holubice?“

Všichni jsme ztichli.

„Oro, ty je znáš?“ nechápal jsem, ale jediná žena naší výpravy mě ignorovala, místo toho se obrátila na Lina.

„Můžu vás o něco požádat? Bez vysvětlení? Řeknu vám to později, ale teď není čas. Line, kdo vyhrává?“

Větrný muž se usmál. „Červení.“

„Díky,“ kývla na něj a pak se podívala na nás. „Prosím vás postavte se na stranu bílých spolu se mnou!“ vyhrkla.

Nic jsem nechápal a strnule jsem na ni zíral.

„Já ti pomůžu,“ řekl Jay bez zaváhání.

„Já taky,“ přidal se Lin a postupně souhlasili i Ice s Mibim a Kisem.

„Já si zabojuju vždycky, když to půjde,“ vyjádřil jsem se trochu zaraženě.

„Rakkone, mohl bys zrychlit?“ zeptal jsem se nahlas i v myšlenkách.

Dobře.

Musel jsem se předklonit, aby mě příval větru neshodil z dračího hřbetu, když Rakkon mocně máchl křídly.

Letěl takovou rychlostí, že nám vítr tahal za oblečení, z krásného výhledu se stala neurčitá šmouha.

Po pár vteřinách se prudce zastavil, až jsem skoro spadl, a jen se vznášel.

Zahleděl jsem se dolů. 

Hluboko pod námi zuřila bitva. Stříkala krev, padaly hlavy a končetiny těl. 

 

Mým tělem se rozlévalo vzrušení, ale věděl jsem, že bude lepší držet se zpět. 

 

„Tak pojďte, skočíme dolů!" křikl jsem nadšeně. 

 

„Je to šedesát metrů, Zero" upozornil Lin. 

 

„Já skočím," odpověděla pobledlá Ora. 

Kývl jsem na ni. 

 

„Zbrzdím náš pád," navrhnul jsem jí. 

 

„Zvládl bys to s námi všemi, Zero?" zeptal se Jay. 

  Upřeně jsem se na něj zahleděl.

 

„Jo, jen mi dejte chvíli, poletím setinku před vámi. "

 

„Dobře."

 

Povolil jsem nohy obmotané kolem Rakkonova trupu, přetočil jsem se hlavou dolů  a pustil jsem se.

Okamžitě jsem se natočil tak, abych viděl na vzdalující se tělo draka a uviděl jsem exoty, jak zkušeně plachtí kousek nade mnou. Nejistě mě sledovali, nejspíš nebyli šťastní, že takto svěřili své životy do mých rukou, i když jsem dost pochyboval, že by kohokoli z nich zabila nějaká šedesátka, maximálně by nebyli hned schopní bojovat. Každopádně se na mě v tuto chvíli museli spolehnout a byli proti mně bezbranní.

Hlupáci.

 

Spojil jsem své ruce a oni pochopili a chytli se za ruce mezi sebou. Nedělalo jim problémy se ve vzduchu pohybovat, Lin si to obzvlášť užíval.

 

Asi dvacet metrů před zemí jsem rozpažil ruce a vytvořil jsem ochrannou bariéru.

Nutno poznamenat, že jen kolem nich.

Oni byli v bublině, která nabrala na rychlosti a rychle se mi vzdálila, já volně padal oblohou a cítil jsem, jak mi kručí v břiše hlady.

 

Uviděl jsem, jak měkce přistáli, přímo do válečné vřavy, do nitra rudé armády.

Nespouštěl jsem bublinu a nechal jsem je ještě ochráněné, aby ses tihli rozkoukat.

Jay zvedl hlavu a podíval se na mě, jeho výraz zářil děsem.

Vážně si myslel, že mi něco udělá šedesát metrů?

 

Jako obvykle, při svých zběsilých pádech, jsem zkoncentroval energii do svých chodidel a kolen, aby ztlumily náraz, a měkce jsem přistál na zemi. Získal jsem jen dvě vteřiny, kdy byli vojáci kolem zaraženi náhlým přistáním naší bandy a už se nějaký muž pokusil získat mojí hlavu.

 

Zhoupl jsem se do stojky, roztočil jsem se a nohama jsem mu vykopl z ruky meč. Pak jsem se odrazil, doskočil na nohy a jediným kopnutím jsem mu prokopnul hrudní koš.

 

To už se na mě hnali další vojáci, ale já s vypětím sil udržel svou krvelačnost.

 

Stáhl jsem ochrannou bublinu exotů, kteří už celí natěšení vytahovali zbraně, které jsem jim vypůjčil ze svých zásob s pohrůžkou smrti, pokud je nevrátí zpět v řádném stavu.

 

Jediný Jay hleděl na mě. Smyslné rty lehce pootevřené úžasem. Odfrknul jsem si.

Napadlo mě něco velice chytrého, co kdybych šel bojovat dál od exotů, tak, aby mě neviděli?

Mávl jsem na Jaye. „Na chvíli si odskočím a půjdu obhlídnout tu stranu bílých, uvidíme se, až to skončí!“ křikl jsem na něj a nečekaje na odpověď jsem se odrazil od země nad hlavy vojáků a skočil jsem do jiné části rudé armády.

S divokým úsměvem jsem vytáhl své dva meče a roztočil jsem je ve smrtícím tanci.

Zabíjel jsem muže za mužem, nedával jsem jim šanci bojovat. Jediný důstojník byl schopný si se mnou vyměnit pár úderů, než padl pod ostřím mých zbraní. Krev, všude byla jen krev a já se cítil neuvěřitelně šťastný. Ztratil jsem příčetnost.

Za mnou zůstávalo nesčetně zohavených těl, já byl celý od krve, ale sám jsem neměl jediný škrábanec.

Tančil jsem sem a tam, meče svištěly vzduchem a vydávaly duté zvuky, když narazily na kosti. S měkkými zvuky zaplouvaly do masa, doprovázené výkřiky bolesti. Odrážel jsem se od země, skákal jsem, točil se. Občas jsem zkusil valčík, hudbu mi zařizoval můj šílený smích, který se rozléhal po válečném poli.

Přestal jsem se ovládat.

Nakonec jsem se přece jen dostal k bílé straně.

 

Beth-aran

Beth-aran se zastavila. Její královské perleťové roucho bylo potřísněno krví, její strážci byli téměř všichni po smrti, ale přesto se průběh bitvy nějakým nepochopitelným způsobem obrátil v její vítězství.

Ať se na to dívala z jakéhokoli úhlu, Cedronových vojáků ubývalo. Rozhodla se s hrstkou svých bojovníků rozdrtit zbývající odpor, když se najednou z polorozpadlé armády ozval jekot.

Bylo to z pravého křídla, tím si byla jistá.

Zadívala se tím směrem a po pár minutách spatřila černou šmouhu, která proletěla vzduchem.

Pak už neviděla nic, kromě toho, že se vojáci, kteří doteď stáli čelem k ní, obrátili zády a běželi opačným směrem.

Jekot pocházející z mnoha hrdel sílil.

„Falku, co se to tam děje? Nemají zvědové nějaké zprávy?“ zeptala se svého zástupce, který stál před ní, aby ji ochránil.

„Nevíme nic, má paní,“ odpověděl, v jeho hlase zněly starosti.

A pak se k nim dostal ten smích. Beth-aran z něho přecházel mráz po zádech. Ten, kdo ho vydával, nemohl být člověk. V tom zvuku nebyla totiž ani stopa po lidskosti.

„Co to, proboha, je?“ vydechla tiše.

Odpovědí jí byl jen další skřek a smích.

A pak ho spatřila, bylo to zvláštní, protože stál na bojišti sám, z dosud žijících vojáků se staly jen mrtvoly. A to, co uviděla za ním, ji omráčilo.

Byla to zkáza, desítky vojáků ležely poválené po válečném poli.

Na druhé polovině pole se dobojovávalo a odpor byl téměř zlomen, ale tuto polovinu armády vyvraždil on.

Nevěděla, proč jí to připadalo, jako vražda. Vraždy se povětšinou děly na nic netušících, bezbranných obětech, ale tohle byla bitva, zde by nikdo neměl být bezbranný.

Ale ti vojáci byli, vůči němu byli zcela bezbranní a on je pozabíjel, jako ovce na porážce.

Udělalo se jí mírně nevolno.

Ale zkáza, kterou napáchal, nebyla veškerou strašlivou podívanou, co se jí naskytla. Přestala dýchat, když se zahleděla na jeho samotného.

Měl na sobě jakýsi černý oblek, v rukou meče. Po nerovném povrchu plném těl vojáků, mrtvých koní a povalujících se zbraní si vykračoval lehce a přirozeně. Byl krásný, dlouhé vlasy se divoce rozlévaly po jeho ramenech a ostře řezaná tvář by každému vyrazila dech. Jenže ji zaujaly jeho oči. Byly zcela šílené a zářily krvelačností. Usmíval se, jeho smích se již nerozléhal kolem, ale přesto ji jeho škleb vyváděl z míry.

Došel až k ní. Falk bezděčně zatnul svaly a rozkročil se do bojového postoje, ale ona dobře věděla, že si je vědom své bezmoci vůči cizinci. Všichni si připadali, jako ovečky, čekající, až je sní vlk. Neschopné se pohnout a k smrti vystrašené.

„Falku, ustup,“ nařídila, protože se chtěla smrti podívat do tváře, její zástupce jí s hlasitými protesty vyhověl.

Pak už mezi ní a vlkem nebyla žádná překážka. Shlížel na ni a zkoumavě si ji prohlížel. Natáhl k ní ruku a jí se zastavil dech.

„Zero, jestli se jí dotkneš, zabiju tě,“ ozval se ten hlas. Vytřeštila oči. Měla pocit, že jí exploduje srdce.

Zero

„Ale no tak, Oro, nemám v plánu jí něco udělat, na to je příliš rozkošná,“ vymlouval jsem se. Začínal jsem přicházet k sobě.

Ta malá cizinka s tmavou pletí a krásnýma očima se probrala ze strnutí. „Promiň, ale muži mě nepřitahují,“ sdělila mi s diplomatickou chladností.

„Klídek, mě ženy taky ne.“

 

Přihnal se k nám zbytek exotů. „Zbytek vojáků se vzdal, tak jsme je předali do rukou těm bílým,“ sdělil nám Jay. „Co se stalo s ostatními rudý-“ zmlknul a zadíval se za moje záda.

V tu chvíli mi došlo, co jsem udělal.

Polil mě děs, ale nedával jsem to na sobě najevo.

 „Zero,“ začal Jay tiše a došel ke mně tak blízko, jak to jen šlo. „Mohl bys mi naznačit, co se tu stalo?“

„Já… se omlouvám,“ zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen on. „Přestal jsem se ovládat.“

Jay vytřeštil oči, bylo mi jasné, že ho nenapadlo, že bych je byl schopný všechny sám pozabíjet nebo byl možná jen ohromený, když z mých úst uslyšel omluvu.

„Promluvíme si o tom později,“ dostal ze sebe nakonec a zařadil se vedle mě. Z mého druhého boku se postavil Kis, který si mě starostlivě prohlížel.

„Oro,“ promluvila vůdkyně bílých a já si všiml, že po celou dobu z válečnice nespustila oči, a když už, tak jen na vteřinu, aby mi věnovala rychlý, zamračený pohled.

„Beth-aran,“ oplatila jí. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to právě udělaly. Došlo mi, že to nebylo tradiční formální oslovení, možná tak vypadalo, ale nebylo.

Ora se prudce rozešla k cizince a ona jí neméně agresivně vyrazila naproti. Když se setkaly, Ora popadla cizinku do náruče a začala ji zuřivě líbat.

Ano, nebylo to formální oslovení. Ony dvě nebyly spojenkyně. Ony dvě byly milenky a to oslovení bylo jen slastné vychutnávání si zvuku jména té druhé.

 

Netušil jsem, že se Oře líbí velké kozy, hladká pokožka a vlhké prostředí. Žil jsem v iluzi, že má stejně jako já zálibu ve velkých pérech, ona mě nicméně vyhodila z mých snů a bez milosti mě postavila do mrazivého prostředí kruté reality.

Aby toho nebylo málo, byl jsem zřejmě jediný, kdo byl překvapený její orientací. Jay se tvářil skepticky a prohlížel si cizinku, z čehož jsem usoudil, že není překvapen, že se Ora líbá s ženou a pouze ho vyvádí z míry s jakou.

Ani Ice, Mibi nebo Lin nebyli překvapeni a vševědoucí Kis si jen líně čistil nehty nožem.

Mým nožem.

„Co to děláš, ty mrzký vypatlanče, okamžitě ten nůž přestaň používat na něco tak podřadného, jako jsou tvoje nehty nebo ti s ním vydloubnu oči!“ zavrčel jsem na něj ostře.

Bez jediného slova zbraň zasunul do pochvy u svého boku a zadíval se do dáli, bastard.

Cizinka se odtáhla od Ory a já si všiml, že překvapení nejsou ani perleťoví vojáci, takže tato země nejspíš respektovala homosexualitu a oni samotní Oru s vysokou pravděpodobností neviděli poprvé.

„Jak se jmenuje tahle země?“ zeptal jsem se náhle.

Obrátila se ke mně Ořina milenka s ostrým pohledem plným nedůvěry. Nedávala to na sobě najevo, ale přesto jsem cítil, že se mě bojí, ale pochyboval jsem, že se strachuje o svůj život. Vypadala, jako někdo, kdo by se obětoval pro svůj lid.

Cítil jsem k ní respekt, i když jsem ji znal jen pár vteřin.

„Tato země se jmenuje Qesen, cizinče. Jenže ty nejsi ten, kdo klade otázky. Zajímá mě, kdo jsi?“ odpověděla chladně.

„Povraždil jsi obrovské množství mužů zcela sám a když jsem tě viděla při boji…“ odmlčela se. „Je mi jasné, že nejsi člověk, tak mluv a řekni, proč někdo jako ty pomohl někomu, jako jsem já.“

Naklonil jsem hlavu na stranu. Někdo jako já?

„Pomohl jsem ti, protože mě o to Ora požádala.“

Překvapeně zamrkala. „Nadělala sis zajímavé přátele, zatímco jsi byla pryč, Oro,“ pronesla směrem k bojovnici. Z jejího hlasu sršel led.

Ora zjevně chtěla něco říct, ale nedostlala k tomu příležitost, protože cizinka došla až těsně přede mě a natáhla ke mně ruku.

„Mé jméno je Beth-aran, jsem královna Qesenu a děkuji za tvou pomoc i za pomoc korunního prince Jay-inira a jeho společníků.“

Stiskl jsem její ruku. „Tak ty znáš Jaye? Asi si mezi zeměmi rozesíláte fotky králů a královen, co? Já se jmenuji Zero a jsem vrah a kriminálník, který je momentálně každý den trestán za své hříchy. Jsem zcela pod kontrolou Inirského rodu, takže můžeš být klidná, nikoho nezabiju.

Povytáhla obočí. „Promluvím si o tobě s princem.“

Vydala se k Jayovi a seznámila se i s ním a s ostatními. Když došla ke Kisovi, začali se spolu rozpravovat jako staří přátelé, takže jsem vydedukoval, že se znají delší dobu.

Když se od nás vzdálila poradit se s mužem, kterému říkala Falk, Jay se ke mně naklonil. „Budu ti muset dát pouta a budu tě všude vodit s sebou, bojí se toho, co bys mohl napáchat, tak se prosím tě nesnaž utéct. Tvoje blbost, žes jí hned vybalil, kdo jsi“

Uvolněně jsem se usmál. Proti okovům jsem vůbec nic neměl.“ Myslím, že by mě dřív nebo později poznala, jo a chci, abys měl moje zbraně v úschově ty, až mi je vezmou, koukej mi to vyjednat,“ odvětil jsem a Jay se zamračeně vydal k Beth-aran, aby splnil má přání.

Brave? Kde jsi?, zavolal jsem v duchu.

Jsme s Rakkonem u řeky, která je kousek od bojiště, šli jsme se umýt od krve, na rozdíl od tebe jsme totiž čistotní, odsekla okamžitě a já z její mysli zachytil pár obrazů plných zářivých černých šupin a rychle tekoucí vody.

Od krve? Vy jste snad bojovali?

Ano, bojovali jsme s Jayem a ostatními, zatímco ty ses přestal ovládat a pozabíjel jsi zbytek vojáků, kteří by se s vysokou pravděpodobností vzdali, kdybys jim byl dal příležitost, že?

Udělalo se mi nevolno.

Teď o tom nebudeme mluvit, koukejte sem přijít a já budu doufat, že vás někam nezavřou. Rakkon chce odletět, co?

Najednou jsem ucítil, jak se do našeho rozhovoru přidává drak, což bylo velice zvláštní, protože jsem vnímal pocity obou a mátlo mě to.

Dovolíš mi s tebou zůstat, Zero? Vypadá to, že s tebou bych mohl zažít něco zajímavého. Za těch dvě stě, co se proháním po přírodě, bych ocenil nějakou změnu. Přijmeš mě do své smečky?

Zamyslel jsem se nad tím.

Nebude trochu nepraktické, když mě na misích bude doprovázet velká hora šupin, smrtelně ostrých drápů, zubů a hlavně tlamy, ze které vycházely toxické výpary a oheň?

Dobře, přijímám tě do smečky, ale musíš brát v potaz, že mě budeš poslouchat na slovo. Jistě, pokud budeme mít čas a kolem bude klid, tak si můžeme v klidu podiskutovat o mojí autoritě, ale v boji mi nebudeš vzdorovat, je to jasné?

Ano, odpověděl bez zaváhání.

Rozešel jsem se k Jayovi a Beth-aran, kteří mě již notnou chvíli pozorovali s nevyzpytatelnými výrazy ve tvářích.

„Chovej slušně, ano?" řekl princ a na Beth-aranin pokyn ke mně přistoupil jeden z jejích vojáků. Ruce mi chytil za zády a já ucítil, jak má zápěstí sevřela pouta.

Ohlédl jsem se, abych si je prohlédl. Byla krásná, v perleťové barvě a se složitým mechanismem, hned jsem si je zamiloval.

„Mohli byste mi někde ubytovat draka a vlka?" zeptal jsem se Beth-aran s hladovým úsměvem na tváři.

Královna nechápavě povytáhla obočí a já byl sežehnut pohledem Jaye, který vzápětí začal Beth-aran vysvětlovat význam toho, co jsem řekl.

Nakonec se královna nějakým prapodivným způsobem smířila s tím, že přijme pod střechu svého paláce draka. Vlkem se příliš nezabývala, nejspíš si myslela, že je Brave obyčejná metr vysoká potvůrka a ne, že se vzrůstem může rovnat koni.

Brave, Rakkone, pojďte sem, hned! zvolal jsem v duchu a cítil jsem, že okamžitě vyrazili.

 

Otočil jsem se ke krvavému masakru za sebou a viděl jsem svou fenu, jak lehkým krokem kličkuje, aby se nezašpinila od krve. Rakkon se zhmotnil o vteřinu později nad mojí hlavou a prudce přistál pár metrů po mé pravici. Byl jsem vděčný, že na místě, kde se rozhodl přistát, zrovna nikdo nebyl, protože jsem měl pocit, že by mu nic nebránilo v tom, aby kohokoli, kdo by mu překážel, zašlapal do země.

Beth-aranini vojáci okamžitě utvořili kolem své paní kruh a s bázní draka pozorovali. Zároveň jsem z nich však cítil úctu k tomu krásnému stvoření.

Došel jsem k Rakkonovi a postavil jsem se zády k jeho tlamě. Chtěl jsem ho pohladit po čumáku, ale usoudil jsem, že bude lepší si pouta ještě nechat na rukou, a tak jsem holt musel ukázat, že mám draka pod kontrolou tímto způsobem.

„Tohle je Rakkon," představil jsem ho, mluvíc směrem k Beth-aran. V tu chvíli ke mně doběhla moje vlčice, což způsobilo v královniných mužích další záchvěv nejistoty.

„A tohle je Brave," představil jsem i ji. Přestože Beth-aran slíbila, že se o ně postará, měl jsem pocit, že její muži váhají, a tak jsem trochu popustil uzdy sám sobě.

„Je vám doufám jasné, že ve spolupráci s těmito dvěma bych byl schopný vaše království spolehlivě vyvraždit, ale neudělám to. Nemám to v plánu a bude mi stačit, když mi jako poděkování za záchranu zajistíte na pár dní jejich bezpečí, nakrmíte je a dáte jim místo ke spánku. Rakkon klidně zůstane venku, ale nechci, abyste se k jednomu nebo druhému chovali agresivně. Pokud to dodržíte, nesežerou vás."

Tolik k mému diplomatickému jednání.

Jay si složil hlavu do dlaní. Exoti obraceli oči v sloup. A Beth-aran se rozesmála.

Její čistý melodický smích se rozléhal kolem a ona na mě pohlédla s neskrývanými sympatiemi.

„Jsi zajímavý, Zero, všechno co sis vyžádal, bych ti poskytla, aniž bys mi vyhrožoval, ale stejně jsi byl velmi přesvědčivý. I pro tvého draka najdeme nějakou místnost, do které by se vešel, a o tvou" odmlčela se a skepticky si prohlédla Brave, „- vlčici se také postaráme a vás všechny budeme hostit v mém paláci, jak dlouho si budete přát. Jen ti zatím nesundám pouta, protože si nepřipadám v tvé přítomnosti bezpečně, a protože by tě někdo z mé šlechty mohl poznat, jako nechvalně proslaveného zločince Zera a v tu chvíli by nastaly problémy, kdyby sis běhal jen tak, volně a svobodně. Doufám, že to chápeš.“

Zamyslela se.

„Možná bych mohla vymyslet něco, co by pro tebe bylo pohodlnější, než tahle pouta.“

O chvíli později jsem měl kolem levé ruky obmotaný tenký stříbřitý řetízek, který byl pokračoval asi metr a na druhém konci byl obmotaný kolem Jayova pravého zápěstí. I když řetízek vypadal spíš jako módní doplněk, cítil jsem, že by nebylo lehké jej roztrhnout.

„Takhle tě bude Jeho Výsost moci hlídat a bude to pro tebe pohodlnější, souhlasíš?“

Jen jsem na ni mlčky hleděl a nechápal jsem, jak se mi mohlo něco tak hrozného stát, na druhou stranu jsem věděl, že nemůžu protestovat. Jay na mě totiž vysílal testosteronovou armádu a já byl zcela bezbranný. Jediné co bych mu mohl poslat nazpět, by byly feromony a já si byl jistý, že by se mi to nevyplatilo, a tak jsem jen stál a doufal, že mě někdo zabije dřív, než mě Jay znásilní.

 

Kráčeli jsme k Beth-araninu paláci a já cítil, že čím dál tím víc propadám depresi. Co by na to, že jsem tak nelidsky povraždil stovku vojáků, řekla Justice?

Začal jsem se třást a chtělo se mi zvracet.

„Zero?“ řekl tiše Jay a starostlivě si mě prohlížel.

Nepřátelsky jsem se zašklebil. „Co je?“

Jeho zorničky se zúžily. „To za chvíli zjistím.“

Přejel mi mráz po zádech.

 

Palác byl obrovský. Nebudu tvrdit, že jsem zíral s otevřenou pusou, už jsem viděl i monumentálnější stavby, ale přesto byl obrovský.

Bílé mramorové věže odrážely sluneční paprsky a mysticky zářily. Stáli jsme před tou krásou a atmosféru mi kazila jen moje deprese a Ora s Beth-aran, které stály vedle sebe, propalovaly se pohledy a šířily kolem sebe ledovou auru.

Falk nám pokynul, a zatímco se jeho paní snažila zabít svou milenku pohledem, řekl nám, že nás rozdělí do komnat.

Ora měla podle očekávání spát v blízkosti královny. Ice, Mibi a Kis byli každý doveden do své komnaty perleťovými strážci a mě a Jaye Falk doprovodil do obrovského pokoje, kde nás nechal s tím, že v osm hodin jsme zváni na večeři s královnou Qesenu; Beth-aran.

Pozoroval jsem, jak se za ním zaklaply dveře, a chtěl jsem něco říct, když tu jsem dostal obrovskou ránu do břicha.

Zalapal jsem po dechu a zkroutil jsem se bolestí. Nestačil jsem se vzpamatovat a byl jsem sražen na zem.

Nechápavě jsem zíral na Jaye, který mi zkroutil ruce nad hlavou a sklonil se nade mnou s nelidsky vzteklým výrazem.

Cítil jsem se v ohrožení života. Jednou jsem slyšel, že rozzuřenou šelmu ještě víc rozlítí, když se jí podíváte do očí. Ne, že bych byl tak podělaný, abych vyzkoušel, jestli je to pravda, ale přesto jsem se necítil dobře a věděl jsem, že s ním nejsem schopný v tomhle stavu bojovat.

Zavřel jsem oči a s přerývavým nádechem jsem jako symbol vlastní bezbrannosti odhalil krk.