Cory Leez.

Tak se jmenoval.

Byl to legendární zločinec a patřil mezi ty nejschopnější.

V minulosti jsem byl několikrát nucen v záležitosti vzájemného předávání informací spolupracovat s jinými  kriminálníky.

Přestože jsme se vždycky dohodli na mírové smlouvě po dobu rozhovoru,  nálada byla na bodu mrazu a v průběhu jsme si s ostatními  zločinci dávali jasně najevo, že bychom se nejradši pozabíjeli.



S Corym to ale bylo jiné.

Mimoto, že jsem s ním párkrát spal a oba jsme se shodli na tom,  že ten druhý umí šukat opravdu dobře,  jsme si v rámci možností rozuměli.

Dělali jsme si legraci z ostatních zločinců,  kteří se na naše spojenectví v oblasti trolení kriminálníků dívali s jistou skepsí.



Nemůžete si ale myslet,  že jsme s Corym byli přátelé,  neměli jsme spolu žádný vztah.



On se mě vždycky snažil zabít a já jsem všechny jeho útoky se směšnou lehkostí sabotoval.

Sice byl silný, ale nikdy mi nesahal ani po paty.



No a teď tu byl a líbal mě s neobyčejnou dravostí.

Vskutku zvláštní zvrat událostí.

Zrovna to vypadalo,  že mě Cory začne svlékat,  když se otevřelo okénko auta, ve  kterém jsem nechal své exoty a vykoukl Jay s mrazivým výrazem ve tváři.



"Přestaňte se laskavě ojebávat na mým autě, " zasyčel,  až mě zamrazilo. V tom se ozvala Ora.

„Mě to nevadí, klidně pokračujte!“ zakřičela dychtivě.



 Já, Cory a Jay jsme tak nějak uzavřeli tichou dohodu o tom, že ji budeme ignorovat.

Cory se  ode mě odtáhl a zvědavě se  na prince zadíval. Využil jsem příležitosti a otočil jsem ho pod sebe.

"Omlouváme se, " zamumlal jsem s  hranou kajícností.

Pak jsem se na něj tázavě zahleděl.



"Zavřel bys prosím to okénko a dopřál nám kapičku soukromí?"



Na Jayově tváři se pohnul sval a on se usmál tak děsivě,  až jsem dostal chuť utéct.

"Ne, "odmítl takovým tónem,  že  jsem nesebral odvahu mu vzdorovat.



Povzdechl jsem si.



"Takže, Cory,  zajímalo by mě, z jakých důvodu se nás tvoji muži pokoušejí zabít," začal jsem trochu oficiálně a Cory se pode mnou nechápavě šklebil.

„V první řadě jsem vůbec nebyl informovaný o tom, že jsi tady ty, takže mě tvoje přítomnost dost překvapuje. A odpověď na tvou otázku zní: Jdeme zabít prince Jay-inira.“

Po jeho slovech nastalo ticho.

Podrbal jsem se na hlavě.

„To vypadá poměrně zajímavě, ale v současné situaci ti nemůžu dovolit, abys ho zabil,“ konstatoval jsem.

Cory se na mě překvapeně podíval.

„Takže si mám připsat bod za to, že jsem za celou tvoji slavnou minulost našel druhého člověka, jehož život ti není u prdele?!“ zvolal šokovaně a rozchechtal se.

Když jsem ho začal probodávat nepříjemným pohledem, jeho smích ustal.

„Jehož? Jehož? Vážně jsi řekl jehož???“ vyjekl jsem udiveně.

„Nezamlouvej to,“ zabrblal uraženě, ale já už zcela podlehl záchvatu smíchu.

"Jenom se snažíš odběhnout od tématu, " zkusil to znovu podrážděně.



Když jsem se uklidnil,  vzmohl jsem se na odpověď.

"Pochop,  nezáleží mi na jeho životě,  ale momentálně ho potřebuji živého,  takže tě nenechám ho zabít. "



Cory přimhouřil oči a odstrčil mě.

Nechal jsem ho zvednout a slézt z auta.



"Jak myslíš, když tě zabiju,  budu mít tolik prachů,  že mi bude závidět i král."



Kolem nás se v kruhu začaly shromažďovat desítky Coryho mužů,  ke kterým se přidávali naši předchozí pronásledovatelé.



Ostře jsem se na svého ex zadíval.



"To máš v plánu nechat mě zastřelit,  a pak se chlubit tím,  že jsi mě dostal ty? " zeptal jsem se ironicky.



"Ne,  že by mě to nějak extrémně udivovalo, "dodal jsem ještě.



Cory se zasmál.



"Ne,  moji muži budou jen přihlížet a nebudou nás rušit. "



Přikývl jsem,  tak nějak jsem to očekával.



"Víš,  že nemáš naději mě porazit, " řekl jsem,  zatímco jsme kolem sebe kroužili jako dvě šelmy.



Uchechtl se.



"Trénoval jsem. "



"Pokud se teď odebereš pryč a odvoláš svoje muže,  můžeš přežít,  dobře víš,  že ať budeš trénovat, jak chceš,  nikdy mě nebudeš schopný ani škrábnout."



Pobaveně se zašklebil.



"Ne,  že bych proti tobě něco měl,  ale dnes v noci tě zabiju a dám do toho všechno, tak se na to připrav,  tvoje kecy o tom,  že to nedokážu, mě nezajímají."



Poraženě jsem sklonil hlavu a s podrážděným zamručením jsem si promnul zátylek. Věděl jsem,  že ho nedokážu nijak zviklat z jeho rozhodnutí a budu ho muset zabít.

Ne,  že by mi to bylo líto, ale přeci jen byl dobrej v posteli.

 

Cory vytáhl z vnitřních kapes své bundy dvě dýky,  byly to jeho oblíbené zbraně.



Když jsem se neměl k tomu, abych také vytáhl zbraně, svraštil obočí.



"K tomu abych tě porazil,  nepotřebuju zbraň, "osvětlil jsem mu.



Ušklíbl se a začal se ke mně přibližovat.



"Jsi arogantní jako obvykle, "poznamenal a hodil po mně jednu z dýk.

Ta se zabodla do místa,  kde se před malou chvíli nacházel můj hrudní koš.



Cory vycenil zuby,  když zjistil,  že se jeho hod nezdařil.



Frustrovaně jsem si povzdechl.



Opravdu ho bude škoda.



Bez sebemenšího náznaku toho, co se chystám udělat, jsem pronikl jeho obranným postojem,  popadl jsem ho za krk a jediným silným úderem jsem mu hlavu narazil na zem a tím mu zlomil vaz.



Nastalo ohromené  ticho, které vzápětí přerušil Icicle,  jehož slova byla kvůli autu, ve kterém se nacházel sice tlumená, ale přesto naprosto zničila strnulost vojáků kolem.



"Jayi, myslíš,  že si mám zajít do kufru pro luk? " pronesl nezúčastněně.



"Ty máš luk? " stihl jsem se ještě zeptat,  než ozbrojenci začali střílet.

 

Nepochyboval  jsem o tom,  že kdyby moji exoti nebyli zavření v autě, tak by pro ně kulky nebyly problém, (i jsem to viděl na vlastní oči v Bowieho baru),  jenže auto jim bránilo v pohybu.



I když,  musím uznat,  že by takovou bandu idiotů jako byli oni, palba určitě nezabila,  přestože by se nemohli bránit.



I přes tyto faktory jsem cítil jistou zodpovědnost za jejich situaci,  a tak jsem uvolnil svoji moc.



Modrá záře pokryla mě a probila si cestu i k autu,  které chránila před kulkami.

V návalu proudu pocitů jsem rozmístil modrou bariéru i přes Coryho tělo.



Věděl jsem,  že za možnost s jistotou vědět,  že je váš nepřítel mrtvý (a Cory měl mezi kriminálníky nepřátele stejně jako  každý jiný) a vy se můžete pokochat pohledem na jeho tělo, dá spousta zločinců velké peníze,  navíc někde žil možná někdo,  kdo měl Coryho rád a přál by si jeho tělo pohřbít.



Ať tak či onak,  měl jsem jistotu, že jeho tělo někdo najde a že bude patřičně pohřben.

Přeci jen to byl nepřítel a já měl ve zvyku chovat se k nepřátelům s úctou - když byli po smrti.



Palba neustávala a já věděl,  že hned tak neustane, protože ať už najal Coryho kdokoli,  rozhodně to nemohl být takový pitomec,  aby své muže nevybavil kvalitní palebnou silou.



Takže jsem do všudypřítomného hluku vytáhl z kapsy svoji oblíbenou knihu,  kterou jsem vždy nosil s sebou a začal jsem si nezúčastněně číst. Vynikal jsem v kontrole nad svým vnímáním okolí,  a tak mi nedělalo potíže hluk vytěsnit z hlavy a zabrat se do literatury.



Po nějaké době nájemným vrahům došla  munice a svět kolem utichl.



Zvedl jsem se,  zandal jsem knížku a došel jsem k autu,  kriminálnici na mě nevěřícně hleděli, nevyčítal jsem jim to, ukázka mé moci byla vždycky působivá.

Ani se mi nesnažili bránit v cestě, poznali, že pro mě nejsou žádnou výzvou a že si zcela nejsme rovní silami.

Chytří hoši.

 

Když jsem vlezl do auta, očekával jsem nějaké ty udivené pohledy, pravda, skutečně se mi jich dostalo, ale pouze od Mibiho a Lina. Icicle nijak ohromený nebyl, za časů, kdy žil se svým národem byl určitě svědkem podobných výlevů moci. Orou zjevně pohla víc moje líbačka s teď již zesnulým Corym, než následující souboj, no a Jay, Jay mě pozoroval nevyzpytatelným pohledem, který mi tak trochu naháněl husí kůži, nepromluvil, jen mě hypnotizoval.

 

 

Za hlasitých gratulací mých exotů jsem nastartoval a rozjel jsem se pryč. Jay se nesnažil dostat na místo řidiče, spokojil se s tím, že mě dál dusil pohledem. Udělal bych cokoliv, dokonce bych ho i pustil řídit, jen kdyby aspoň na chvilku upíral svou pozornost na něco jiného než na mě.

 

Zpátky do Jantaru jsme dojeli někdy kolem poledne, protože jsme strávili spoustu času odtrháváním Lina od prodavačky na jedné benzínce, na které jsme se museli zastavit kvůli nedostatku jídla. Lin si vzal do hlavy, že tu prodavačku svede a my jsme mu za boha nedokázali vysvětit, že se nám to časově nehodí a že kvůli němu nezkejsneme na benzínce a nebudeme poslouchat, jak si s tou nadrženou rašplí užívá.

Tak nějak tuto skutečnost odmítl přijmout, takže jsme ho museli zpátky dotáhnout pomocí násilí.

Jay mě po celou dobu sledoval a mluvil jen minimálně. Začínal jsem z toho šílet. Chuť znásilnit ho se stupňovala už jen díky touze přimět ho, aby začal něco říkat, nebo ne nutně říkat, sténání by stačilo, ale tak nějak jsem se ovládl, a tak nedošlo ani na jedu z těchto možností.

Když jsme dojeli do Jantaru, bylo to právě včas, zdrhnul jsem z auta a hlavně od Jaye, pryč a ve svém pokoji jsem se zhroutil na postel a neumytý, a taky sem tam trochu zakrvácený, jsem usnul.

Druhý den ráno mě probudil jekot Niki Riki a Miki, rdousily mě nadávkami za to, že jsem si zašpinil postel a nahnaly mě do koupelny s tím, že dokud nebudu čistý a voňavý, tak se nemám vracet.

Po hodině jsem se skutečně vrátil, ale ony už byly v trapu, jedinou stopou, která po nich zůstala, byla čistá, nově povlečená postel.

Další dva dny probíhaly v nádherné harmonii, Jay, Chris, Lin, Mibi, Ora a Icicle vytvořili skupinu kecajících úchylků a já jsem se jim, stejně jako před naší první misí Jayovi a Chrisovi, statečně vyhýbal.

Nebrali to na vědomí, byl jsem pro ně vrah, zabíjející pro peníze, vrah schopný pro prachy zabít i malé dítě. Na jejich místě bych se choval stejně.

Jenže já jsem na jejich místě nebyl, ale přesto nemůžu tvrdit, že by mi jejich nevšímavost nějak výrazně vadila, jen jsem se toulal po tajných chodbách a utápěl jsem se v samotě a zármutku ze smrti své sestry, ze zármutku, který mě se samozřejmostí bude užírat tak dlouho, dokud ze mě nezbude nemyslící troska.

Když jsem se čtvrtého dne od našeho příjezdu vracel kolem půl jedné odpoledne do svého pokoje, čekalo mě překvapení. Ve dveřích stál Jay a za ním jeho tlupa exotů s nepřátelskými výrazy ve tvářích, měl jsem špatný pocit, že jsem něco provedl.

Jen co mě zaznamenali, slétli se kolem mě jako hejno holubů, stejně otravní a nesnesitelní.

Když se přede mnou zastavil Jay a propálil mě pohledem, jen jsem podrážděně zabručel.

„Co je?“ optal jsem se.

Odfrknul si.

„Dnes večer je jedna slavnost, na kterou jsme neměli v plánu tě brát, protože jsi druh vraha, který zabíjí přímo a ne jedem, takže nejsi dost civilizovaný na párty v nejvyšších kruzích společnosti. Jenže jistý muž, který je vůdcem nejdisciplinovanější a největší země na druhé polovině, se s tebou chce setkat a my s ním chceme udržovat dobré vztahy, ne, že by pro nás jeho země znamenala hrozbu, ale je to milý muž a můj otec, který se slavnosti účastnit bohužel nemůže, chce, aby bylo přání našeho hosta splněno, když už ho sám nemůže poctít svou přítomností, kvůli jistým okolnostem, které se mu vmíchaly do vlády.“

Teď už jsem chápal, proč byli ti holubi trošku zledovatělí a ztuhlí.

Měli problém, museli se na mě spolehnout a byli nuceni mi důvěřovat. Takovou situaci bych nikomu nepřál.

Začal jsem si prohlížet nehty na svých rukou.

„A co když se rozhodnu, že je mi ten milý muž nesympatický a zabiju ho?“ tázal jsem se zvědavě a sledoval jsem, jak se Jay snaží odhadnout, jestli si s ním hraju, nebo to myslí vážně.

Vzhledem k tomu, že ani já jsem v téhle oblasti nebyl zcela rozhodnutý, nemohl zjistit nic.

„To je samozřejmě tvoje věc, nedokážu ti v případné vraždě nijak zabránit,“ jeho pohled mě naprosto ničil a paralyzoval.

Nakonec jsem se zasmál.

„Uvidím, jestli ho zabiju, určím to podle nálady.“

Všichni si unisono povzdechli.

„Každopádně,“ pokračoval Jay.

„Na té slavnosti nejez, protože umění správného stolování je věc učená od malička a každý pozná, že jsi křupan a barbar, pokud se dotkneš jídla, taky netanči, protože je to dost obdobné. Akorát se pobav s Kisimorem Lak-Juidnem a máš klid.“

Podíval jsem se na něj jako na šílence.

„Kisi- Co????“opakoval jsem, i když mě to zas tak výrazně neudivilo, lidi z druhé poloviny měli divná jména.

„Jmenuje se Kisimor Lak-Juidn,“ řekl znovu trpělivě.

„Kisimor Lak-Juidn,“ ochutnával jsem jméno na jazyku a pak jsem pokrčil rameny.

„Neslibuju ti, že splním všechna tvoje přání, ale pokusím se ho nezabít, když už nic jiného,“ oznámil jsem nakonec, prošel jsem kolem nich do svého pokoje, zavřel jsem za sebou a pro jistotu jsem i zamknul. Neměl jsem na ně náladu, dozvěděl jsem se už dost informací o nadcházející párty, víc jsem vědět nepotřeboval.

V pokoji jsem ale měl další návštěvu, Riki, Niki a Miki. Všechny vypadaly odhodlaně, což znamenalo jediné; byly připravené ustrojit mě na tu přiblblou párty.

Začal jsem před nimi couvat, protože jsem byl poměrně jasně rozhodnutý, že půjdu na slavnost nejlépe v tom, co jsem měl na sobě teď (šedé tepláky a volnou modrou košili) nebo pouze v boxerkách, abych Jaye co nejvíc ztrapnil. Rozhodně jsem ale neměl v plánu jít v čemkoli, co by se blížilo k povinnému oblečení, pokud chcete dodržovat etiketu.

„Ať mi chcete dát cokoliv, já si to na sebe nevezmu,“ ujišťoval jsem je, ale přesto jsem po dvou hodinách přemlouvání přistoupil na to, ať si se mnou dělají, co chtějí. Budu rebelizovat, i když budu oblečený jako slušňák!

Jakmile mě ale nahnaly do koupelny, začal jsem stávkovat s pádným argumentem, že je ještě moc brzy, odpálkovaly mě s tím, že párty začíná v pět hodin a že mají i tak časový skluz, ta ať nezdržuju. Zkrátka jsem si připadal jako blouznící existence bez nároků na vlastní rozhodování.

Alespoň jsem získal možnost obléct se sám.

Dostal jsem jednoduchou přiléhavou bílou košili, černé, lehké sako a černé kalhoty. K tomu jsem byl ještě odsouzený nosit černou kravatu, která byla taky z lehčí látky, než kravaty většinou bývají. Boty byly černé, kožené a pohodlné.

Když jsem vyšel z koupelny, oblečený a poměrně psychicky zdevastovaný z tohoto druhu oblékání, trojčata mi nadšeně tleskala.

„Jeho Výsost měla pravdu,“ pochvalovala si Miki.                                                                                                                                        

„Opravdu mu to nádherně sedí.“

„A dokázal určit jeho přesné velikosti, aniž bychom je museli měřit, to je téměř nemožné!“

Zamračil jsem se.

„Tohle pro mě vybíral Jay?“ nechápal jsem.

Horlivě přikyvovaly.

„A ještě si k tomu máš vzít tohle,“ dodala Riki a odkudsi vytáhl malou krabičku.

V ní byl náhrdelník.

 Řetízek a na něm byl dost zajímavý přívěsek. Vzal jsem šperk do ruky, abych si ho víc prohlédl.

Přívěskem byl obdélníček z bílého zlata a na něm se skvělo vyryté a krásně vyvedené písmeno Z.

Chvíli jsem na náhrdelník zíral, neschopen jakékoli reakce.

Pak jsem začal nadávat jako dlaždič, až trojčata zbledla.

Od Jaye to byl jasný vzkaz, že jsem jeho pes, na dalších šest let.

Přestal jsem nadávat a na mé tváři se objevil děsivý úsměv. Nu což, budu pes, ale krásný pes, co velmi rád kouše. Chudák princ si možná myslí, že kope do vosího hnízda, ale ve skutečnosti dráždí zmiji bosou nohou a to by se mu mohlo šeredně vymstít.

„Tak dobrá dámy, udělejte ze mě toho největšího krasavce na té zkurvené párty,“ řekl jsem a zapnul jsem si náhrdelník kolem krku.

 

O dvě hodiny později jsem stál před zrcadlem připravený na slavnost.

Vlasy jsem měl zastřižené do véčka, takže byly sice stejně dlouhé, jako předtím, ale u tváře jsem měl kratší pramínky, které se postupně zdelšovaly, až byly nad mým pozadím ty nejdelší.

Mým účese pro párty byl culík, který jsem měl posazený vysoko na hlavě. Díky mému novému sestřihu byly prameny vlasů u mé tváře uvolněné a spadaly mi kolem obličeje.

Zjistil jsem, že i v obleku je možné vypadat sexy a to zatraceně sexy. Zvlášť když jsem si povolil kravatu, rozepnul si sako a s ním i prvních pár knoflíků košile.

S vítěznými pocity jsem vyrazil na tu posranou slavnost.

Trojčata mě dovedla na nějaký soukromý sraz, na kterém byli všichni z týmu kecajících úchylků a já jsem si mezi nimi připadal lehce nepatřičně.

Všichni na mě podivně civěli, když jsem dorazil a jen díky Oře jsem měl možnost zjistit proč. Její slova: „Jak může někdo vypadat tak zatraceně dobře?“ totiž neušla mým bystrým uším. Krvelačně jsem se usmál, ale než jsem jí stihl nějak trefně odpovědět, vložil se do toho Jay, který mě pro změnu upřeně sledoval.

„Takže, chovejte se normálně, Oro, ty neházej jídlo po každém, kdo se ti znelíbí, jako minule a ty Line, nebal každou krásku, kterou uvidíš, ať není tak očividné, že jsi děvkař, Zero, ty nikoho nezabíjej a Mibi, Ice a Chrisi, vy mi pomáhejte dávat na ně pozor. Tak, jdeme!“

Chvíli jsem jen nechápavě civěl. A on se bojí, že já něco provedu?

Vešli jsme do sálu, který byl určený pro tuto párty a já musel na chvíli přimhouřit oči nad spoustou barev, které mě oslepily. Lidé měli opravdu zvláštní vkus. No a lidí tu bylo až moc.

Nějakou dobu jsme se proplétali davem. Už jsem chtěl Jayovi oznámit, že mě to nebaví a jít balit nějakého samečka, když jsme došli ke stolu, na kterém seděl nějaký mladík s bílými vlasy a očima v barvách moře. Zrovna se bavil s číšníkem, což nebylo vůbec obvyklé, číšníky většina lidí statečně ignorovala.

Jay k muži došel a pozdravil ho v jazyce….Dalateanů? Ano, Dalatea byla největší země druhé poloviny, takže by to i sedělo. Muž sedící na židli přede mnou byl Kisimor Lak-Juidn.

Popošel jsem dopředu, abych si ho blíž prohlédl. Právě v ten okamžik se na mě zaměřila jeho pozornost.

Vzájemně jsme se přeměřovali. On s laskavým úsměvem a já s nevyzpytatelným výrazem.

Trochu jsem se zasekl, když mi podal ruku, ale přijal jsem ji a potřásl jsem s ní.

„Myslím, že můžeš jít, Jayi,“ pronesl jsem k princovi, který mě bedlivě sledoval.

Když odcházel se skupinkou exotů, kterou uzavíral Chris, v patách pryč, ještě se za mnou otočil a probodl mě pohledem, který ze mě skoro udělal sněhuláka a pak mi zmizel z očí.

„Ty být Zero, že?“ optal se mě Kisimor zvědavě a očividně nijak nebral na vědomí skutečnost, že jsem vrah a zločinec.

„Li, di ranami sataria ne ma litirim du tarakim o nase?“ řekl jsem Dalateanštinou, kterou jsem skvěle ovládal. (Ano, jak jste se o mě dozvěděl a proč jste se se mnou chtěl setkat?)

Zářivě se usmál a já jsem samovolně přešel do zahraničního jazyka a už jsem ni nevnímal rozdíl a nijak jsem se nepozastavoval nad vytvářením vět, byl jsem na jazyky velmi nadaný.

„Vidím, že znáte můj jazyk, to jsem rád, je tu jen málo takových, jako vy,“ pochvaloval si.

„Chtěl jsem se s vámi setkat z jednoho jediného důvodu, vždycky mě zajímalo, proč vrazi zabíjí a teď se mi naskytla příležitost to zjistit od zkroceného vraha. Mimoto mám dobré informátory, takže vím o vaší smlouvě s princem Jay-inirem.“

Rozesmál jsem se, ten chlap byl přesnou ukázkou moudrého člověka, který touží po pochopení věcí, které pochopit nejdou.

„A co kdybych se vás rozhodl zabít? Není nic, co by mi v tom mohlo zabránit, to jistě víte, když máte tak kvalitní informace,“ pronesl jsem ostře, když jsem se dosmál.

„To samozřejmě vím a s touto hrozbou počítám, ale chtěl bych od vás pravdivou odpověď. Proč zabíjíte?“

Upřeně se na mě díval a hledal cokoliv, co by mu napovědělo, jaké pocity ve mně vřou.

„Samozřejmě, většina zločinců zabíjí pro peníze, ale pokud to jako kriminálník a vrah chcete někam dotáhnout, musí vás zabíjení bavit. Musí se vám líbit násilí. Když na někoho zamíříte zbraní a vystřelíte, trefíte se jen, pokud skutečně chcete trefit. Jakmile zaváháte a nebudete chtít člověku vzít život, kulka ho mine. Ve fázi ostříleného bojovníka už ani nemusíte chtít oběť zabít a dokážete své pudy ovládnout na tolik, aby se přinutily zabít někoho, koho ve skutečnosti vůbec zabít nechtějí. Takže tady je má odpověď: Zabíjím, protože mě to baví, mám násilí v krvi už odmalička.“

Kisimor naklonil hlavu na stranu a jeho výraz zvážněl.

„Takže vy zabíjíte i nevinné lidi, ženy a děti jen pro pobavení?“

Odfrknul jsem si. Nikdy jsem nezabil dítě, ale to on neví, že?

„Samozřejmě, jsem vrah.“

Kisimor se laskavě usmál, což mi připadalo poněkud nehodící se k současné situaci.

„Lžete, věřil bych, že někteří vrazi skutečně zabíjí děti, ženy a nevinné, ale o vás mám jistou informaci, kterou mohli zjistit jen moji špehové, král by to nikdy nebyl schopný odhalit, protože je tato informace zaměřená na to, aby ji nezískal. Jenže já ji mám a nutí mě myslet si, že mě tu vodíte za nos.“

Zbledl jsem. Tohle mě nenapadlo, nenapadlo mě, že by si někdo mohl o mě najít tolik informací a dát si dvě a dvě dohromady. Věděl jsem, že to, co Kisimor Lak-Juidn ví, se nesmí nikdy dostat k uším Jaye. Jistě, sledovat jeho reakci by byla psina, jenže já jsem nechtěl, aby to zjistil. I když tuto informaci znal každý kriminálník na úrovni, on to vědět nesmí.

„Jestli to budete chtít roznášet dál, budu nucen vás umlčet,“ oznámil jsem Kisimorovi, který nevypadal nijak překvapeně.

„Chápu to a nebudu prozrazovat něco, co je naprosto vaše věc,“ odpověděl už zase vážný, ale bez úsměvu vydržel jen pár vteřin.

„Pojďme si najít nějaké krasavice a zatančit si, i když ženy asi nejsou vaše gusto, že?“ mrknul na mě. Věděl toho až nezdravě moc.

 

Porušení prvního z Jayových zákazů proběhlo naprosto hladce. Abychom upoutali pozornost, rozhodl se Kis (tak jsem mu začal říkat), že si vybereme partnerky a požádáme hudebníky o speciální tanec, který byl mezinárodním tancem Ratarinia, který znal každý, ale málokdo ho uměl, byl totiž kurevsky těžký.

Naše tanečnice vybíral Kis, protože prý na první pohled pozná ženu, která ovládá Ratariniu.

S trochou sklonu ke skepticismu jsem ho nechal být, ale nakonec jsem skončil s krásnou dívkou olivové pleti, která mě neustále propalovala vyzývavými pohledy, které jsem jí bez cavyků vracel.

Já jsem měl ďáblici, za to Kis měl blonďatou dívku, která vypadala jako posel míru a neustále usmívala tak zářivě, až jsem zalitoval, že jsem si nevzal slunečné brýle.

S tanečnicemi jsme došli doprostřed sálu, který se jako zázrakem vylidnil, všichni totiž stáli kolem a hltavě nás sledovali.

Oba jsme byli krásní a Kis byl navíc ještě hlavním hostem téhle párty, takže se nebylo co divit.

Těsně před tím, než jsem se ponořil do víru hudby a pohybu, spatřil jsem své exoty a hlavně Jaye, který mě zabíjel pohledem, jenže pak se rozezněly housle a já ztratil hlavu.

První krok byl na tanečnici a já zjistil, že měl Kis pravdu. Tahle dívka znala Ratariniu líp než své boty. Její pohyby byly, jak se patří vyzývavé. Ještě jsem se stačil podívat na Kise, jehož tanečnice byla také úžasná, než nastala chvíle, kdy jsem měl udělat krok já.

Jestli byla ona vyzývavá, tak já byl bůh smyslnosti.

Začali jsme kolem sebe kroužit vysokou rychlostí, naše těla se proplétala, občas jsem ji vyhodil do vzduchu, jen aby přistála, a my jsme mohli pokračovat.

Když začala drsná hudba znějící z houslí zrychlovat, rozesmál jsem se a spolu s tanečnicí jsem také zrychlil. Krok sem, krok tam, zvedačka. Všechny prvky prováděné v rychlosti, které dokáže dosáhnout jen málokdo.

Píseň, která mě přiváděla na myšlenky o tom, jak je svět krutý a drsný a jak jsem se v něm naučil žít. Vzbuzovala ve mně pocity lovícího dravce, neuvěřitelně silného a zcela divokého.

Když poslední tóny dozněly, poklonil jsem se té divoké dívce, poděkoval jsem jí za tanec a ignorujíce ztichlou atmosféru kolem jsem se vydal s udýchaným Kisem v patách ke stolům hledat pití. Pronásledoval nás zuřivý potlesk, smetánka se očividně probrala z tranzu.

Popadl jsem první sklenici, kterou jsem uviděl a hltavě jsem z ní pil, dokud nebyla prázdná. Kis následoval mého příkladu a dlouhé minuty jsme pili, sledováni jako pod lupou lidmi okolo. Jejich pozornost nás ovšem nijak neznervózňovala a hudebníci začali hrát další písně, takže se atmosféra postupně uvolnila a vše se vrátilo do normálu až na kradmé pohledy, které na nás sem tam někdo upíral.

 Dívkám, se kterými jsme tančili, jsme spolehlivě zvládli utéct a nakonec jsme skončili v rohu sálu a tam jsme se smáli jako pětiletí frackové.

„Nečekal jsem, že Ratariniu umíš a už vůbec ne, že ji umíš tak skvěle! Dostal jsi mě, chtěl jsem tě ztrapnit přede všemi a ty jsi ji tančil stejně, ne-li líp než já!“ vyjekl, když popadl dech a znovu se rozesmál.

Ironicky jsem se ušklíbl.

„Já umím spoustu věcí,“ vychloubal jsem se, čímž jsem mu přivodil další záchvat smíchu.

„Zero,“ uslyšel jsem jeho hlas, ze kterého se nedalo nic vyčíst.

Zadíval jsem se na Jaye, který se zjevil za mými zády.

„On je trochu upjatý, co?“ zeptal se mě v jazyce Dalateanské spodiny, jejíž jazyk na rozdíl od jazyku Dalateanské šlechty Jay nemohl ovládat.

„To teda, nejvíc mu vadí, když mu říkám Sladká prdelko,“ postěžoval jsem si a oba jsme se zlomili v pase a začali jsme se řehtat.

„Díky, žes mi to připomněl, Zero,“ vložil se do toho suše Jay s dokonalou řečí Dalateanských poddaných.

Zmocnil se mě záchvat kašle.

„Co jsi to potřeboval?“ zeptal jsem se, jakmile jsem byl schopný mluvit.

„Rád bych si s tebou o samotě pohovořil.“

Nasadil jsem provokativní úsměv, přestože jsem se začal trochu bát.

„Kisi, uvidíme se později, ano?“ zavolal jsem, když jsme odcházeli do ústraní a cítil jsem v zádech Kisův nespokojený a snad i trochu starostlivý pohled.

Jay mě vyvedl na jakousi verandu. Z ní na zem to bylo asi jen pět metrů. Nedošlo mi, že jsme tak blízko u země.

Zrovna jsem se opřel o kamenné zábradlí, když na verandu vešel …Chris? A za ím byl nějaký neznámý pohledný mladíček štíhlé postavy a malého vzrůstu.

Nechápavě jsem na to civěl.

„Jayi, hledá tě Saver,“ oznámil mu a já jsem si okamžitě vzpomněl na onoho kapitána s trapným jménem, který byl jednou mým průvodcem po tomhle zavšiveném hradu.

Princ nespokojeně zabručel.

„Pohlídej mi Zera,“ řekl a odešel. Nevěřícně jsem hleděl na místo, kde ještě před chvílí byla jeho záda. Tak on mě vytáhne z párty ještě před tím, než stačím porušit jeho druhý zákaz týkající se jídla, a pak si jednoduše odejde? To mu nedaruju!

Otočil jsem se zády ke dveřím vedoucím zpátky do sálu a díval jsem se na červánkové nebe, zatímco jsem vymýšlel pomstu pro toho nabubřeného prince.

„Měls někdy někoho rád, Zero? Třeba jako malé dítě?“ zeptal se mě Chris, díky čemuž jsem si vzpomněl, že tu vůbec je. Jeho společník mlčel.

Odfrknul jsem si.

„To je zvláštní otázka, ale nejspíš ano. Jako dítě jsem možná měl někoho rád, ale už si to nepamatuju. Chvíli, kdy si najdeš někoho, koho můžeš milovat, považuju za chvíli, kdy se stáváš zranitelným. Však to určitě poznáš,“ uchechtl jsem se.

„Už jsem měl svatbu, Zero, nejsem svobodný,“ prozradil mi, což mě ohromilo.

„Tak teď jsi mě dostal,“ prozradil jsem mu.

„Jaká je?“ optal jsem se.

Chris jemně sevřel ruku mladíka vedle sebe.

„Takováhle.“

Další rána do břicha.

Otočil jsem se na ten šťastný párek a pozorně jsem si je prohlédl. Vypadali šťastní a beznadějně zamilovaní.

„Asi mě zas tak neudivuje, že jsi gay, ale připadá mi od tebe nezodpovědné zamilovat se.“

Zamračil se. „Proč bych se neměl zamilovat?“

Ironicky jsem se ušklíbl.

„Co když zemřeš v nějaké pouliční potyčce, nebo v nějaké bitvě, nebo, dokonce ve válce? Jsi generál. A tvůj manžílek tu zůstane sám, zlomený a bez smyslu pro život.“

Začal jsem se k němu přibližovat.

„Nebo dejme tomu, že přežiješ, ale co on? Co když bude někde zabit on?“ dráždil jsem ho.

„Nechávám ho hlídat, má ochranku, nikdo mi ho nevezme,“ opáčil, na což jsem reagoval smíchem.

„No a co když zrovna půjde nakupovat a najdou ho mágové, najatí tvými nepřáteli, aby ho zabili a tím ti ublížili? Nebo budu někde zrovna bojovat já a sežehnu ho omylem svojí mocí? Co ta tvoje ochranka udělá? Nic! A ty budeš do konce života žít s tím, že zemřel kvůli tobě, kvůli tvojí hlouposti, kvůli tomu, že sis dovolil ten luxus a zamiloval ses do něj!“

Stihl jsem se přesně jednou uchechtnout, než po mě skočil.

Seskočil jsem z verandy a on mě následoval. Rozmáchl se proti mně pěstí, v jeho tváři se zračil nepříčetný vztek.

Jeho koloušek někde nahoře křičel o pomoc a střídavě křičel taky na nás, ať toho necháme.

Jenže já jsem měl špatnou náladu, kterou mi navodil Chris svými neuváženými otázkami a Chris….ten poslal svůj zdravý rozum kamsi do dáli  nějakým zbytečným přemýšlením se nijak nezabýval.

Uhýbal jsem před jeho údery a neměl jsem se k odvetě, protože jsem věděl, že bych ho mohl lehce přizabít.

Ve chvíli, kdy začal zdravý rozum opouštět i mě a já se chystal na něj vrhnout, se k nám přihnal Jay v patách s Chrisovým kolouškem, bandou kecajících úchylků a s Kisem.

„Co to sakra děláte?“ rozeřval se na nás a já jsem jen sledoval, jak Mibi popadl nepříčetného Chrise, který křičel cosi o tom, že mě zabije, než se mi do torného pole postavil Jay.

Všiml jsem si, jak pečlivě sleduje můj bojový postoj. Pokrčená kolena, ruce od sebe a skloněnou hlavu.

Narovnal jsem se a nepřátelsky jsem ho pozoroval.

„Co jsi mu řekl?“ zeptal se mě drsně.

„Pravdu, kterou nechtěl slyšet,“ odvětil jsem stejným tónem.

„Neměl jsi pravdu, možná že ano v té možnosti, že zemřu kvůli tomu, že jsem manželem generála, ale já jsem se rozhodl s touhle možností, dokonce i s možností, že zemře on a já budu žít sám a se zármutkem smířit,“ vložil se do toho s rozhodným tónem v hlase koloušek.

Jen jsem konsternovaně zavrtěl hlavou. Neměl ponětí, o čem mluví.

„Jdu pryč, tohle nemá cenu,“ řekl jsem a odcházel jsem, ale zarazil mě Jay.

„Už toho mám dost,“ procedil skrz zatnuté zuby.

Otočil jsem se k němu.

„Ubližuješ mým přátelům, jako kdybys na to měl právo. Jsi bezcitný kus ledu, který si hraje na to, že něco cítí. Jenže ty všechno jen hraješ, jsi jako loutka. Nevíš, co jsou to pocity jako láska, smutek a radost. Nikdy jsi nic takového nezažil, baví tě jen způsobovat bolest ostatním,“ pronesl chladně.

Bezvýrazně jsem na něj hleděl. Nikdy jsem si ani nepředstavoval, že by mě něčí slova mohla tolik bolet. Jenže každá věta, která vyšla z jeho úst, se zasekávala hluboko do mého srdce a drásala ho na kousky.

„Jsi jen parodie na člověka. Jsi zrůda. Ani teď ti na mých slovech nezáleží, jen se mi vysmíváš, protože nic z toho nechápeš, nikdy jsi nechápal a nikdy ani nepochopíš!“ jeho hlas zesiloval.

Nedokázal jsem to vydržet.

„Už ne,“ řekl jsem neslyšitelně, hlavu jsem měl skloněnou tak, aby mi nebylo vidět do tváře.

„Copak?“ optal se ironicky a přešel ke mně tak, že jsme si byli vzdáleni asi jen metr.

„Neslyšel jsem tě, co jsi říkala, ty malá kurvičko?“ jeho hlas byl nenávistný a naprosto zničující.

V tu chvíli jsem to prostě nemohl snést. Zkrátka to nešlo. Bez jakýchkoliv náznaků toho, že jsem kdy uvažoval smysluplně, jsem se rozmáchl a vlepil jsem mu obrovskou facku.

„To stačí!“ zařval jsem a on na mě nevěřícně hleděl, tvář si držel rukou.

Zprudka jsem oddechoval. Musel jsem vynaložit veškeré úsilí na to, aby můj hlas nezněl zlomeně a bezmocně a proto, když jsem promluvil, má slova byla přiškrcená.

„Vůbec nic nevíš,“ řekl jsem, a abych zakončil svou kariéru puberťačky, rozběhl jsem se pryč.

Dřív než si někdo stačil všimnout, že jsem v trapu, bylo příliš pozdě. Zaslechl jsem jen Kisovo „Zero, počkej, neutíkej!“ a ani mě nepřekvapilo, že to pronesl s dokonalou výslovností a v našem jazyce, než jsem byl už příliš daleko.

Zalezl jsem do svého pokoje a zamkl jsem za sebou.

Byl jsem rozzuřený, strašlivě rozzuřený. Popadl jsem první věc, kterou jsem uviděl a hodil jsem s ní o zeď. O zdi jsem omlátil stůl i židle. Stůl byl bohužel prosklený, takže se do mých rukou zabodaly desítky ostrých střepů, ale já bolest jen přivítal a pokračoval jsem v řádění.

Když jsem se trochu uklidnil, lehl jsem si na postel a sledoval jsem strop. Po chvíli se začalo ozývat ťukání ode dveří a později i naštvané hlasy, když jsem nijak nereagoval.

Bylo mi to jedno. Tedy až do té chvíle, než se Kisovi nějakým paklíčem povedlo otevřít dveře.

Vešel dovnitř a při pohledu na spoušť, které jsem se dopustil, začal hlasitě klít. Ne stačil říct něco smysluplného, tak jsem promluvil.

„Jdi pryč, Kisu,“ řekl jsem bezvýrazně.

„Ne,“ odmítl.

Popadl jsem do ruky první věc, kterou jsem nahmatal a hodil jsem ji po něm. Vyhnul se jí.

„Drž hubu, Kisu a jdi pryč, chci být sám.“

Chvíli bylo ticho. Potom jsem uslyšel šramot a zavírání dveří. Když jsem zvedl zrak, Kisu už byl pryč.

Přesně tak, důležité je všechny odehnat, vštěpoval jsem si a nezbývalo mi nic jiného, než se tomu snažit zoufale uvěřit.