Ty dva dny jsem strávil dost neurčitými aktivitami.

Zaprvé: Vyhýbáním se Jayovi.

Zadruhé: Vyhýbáním se Chrisovi.

Zatřetí: Usilovným vyhýbáním se Jayovi a Chrisovi, když jsou spolu (což bylo velmi časté).

Než se mě zeptáte, proč jsem se jim vyhýbal, rád bych podotknul, že se v první řadě vyhýbali oni mně. Očividně se zločincem, jako jsem já, nechtěli mít nic společného, pokud by nedošlo na nějaký boj, při kterém by mě potřebovali.

Po chvíli jsem jejich vyhýbací zvyk převzal, jako správný přizpůsobivý a poslušný člověk, který dělá vše, co komu na očích uvidí.

Nakonec to pochopitelně přešlo do fáze, kdy mě nemohli najít, když si se mnou chtěli o něčem důležitém promluvit.

Použil jsem energii v sobě k dočasnému oslabení vlákna štěnice, které na mě nechal Jay. Díky tomu měl princ jen mlhavé ponětí o tom, kde se nacházím. Takže jsem od něj byl například metr (samozřejmě schovaný tak, aby mě neviděl) a on si podle štěnice myslel, že jsem vzdálený kilometr. Zámek byl tak velký, že než bych přešel z jednoho konce na druhý, nachodil bych přibližně pět kilometrů, a proto Jayovi nemohlo na vzdálenosti připadat nic podezřelého.

Nikdy jsem nikde nebyl k zastihnutí, nemohli mě najít a já jsem si to patřičně vychutnával.

Kdo by například tipoval, že masový vrah se bez problémů zabaví čtením knih v nejzazších koutech knihovny?

Knihy mě vždycky bavily, dokázal jsem se díky nim odtrhnout od reality a to jsem často potřeboval. Když jsem byl ve vězení, tak se mi díky častému mučení dopřávalo rozptýlení v podobě bolesti, takže jsem naštěstí nepřišel o rozum (ne, že bych kdy nějaký rozum měl).

No, zpátky k vyhýbání. Nedělal jsem to kvůli tomu, že bych byl naštvaný nebo něco takového. Chtěl jsem se jen zabavit, je to prosté. Našel jsem mraky tajných chodeb, jedna vedla do koupelny v mých komnatách, což bylo zcela dokonalé, protože jsem měl možnost prchnout kdykoliv se mě Jay s Chrisem pokoušeli zastihnout v noci v plané naději, že když je noc, tak budu spát, budu v pokoji a tím pádem budu i zvěstný. Bohužel se šeredně přepočítali.

Díky spoustě zařízení v zámku a taky díky štěnici, kterou na mě Jay upevnil, moc dobře věděli, že jsem stále v zámku.

To byl zatím asi jediný důvod, proč mě ještě nezačali hledat oficiálně.

Chvíle, kdy jsme měli vyrazit s Jayem na lov, se blížila a já se těšil jako malý kluk. Násilí jsem měl v krvi. Nepotřeboval jsem nutně zabíjet, ale pokud jsem delší dobu nikoho neflákl do ksichtu, svědily mě ruce a byl jsem jako na trní. Ve vězení jsem jaksi neměl energii, ale teď už jsem se jenom třásl na to, abych někomu pořádnou ubalil.

Potřebu do někoho mlátit jsme měli v rodině. Moje sestra měla stejný problém, ale vedla se hodnotami, které by mi, kdybych s ní nějakou dobu nežil, nic neříkaly. Vlastně jsem s ní žil celou dobu, dokud před rokem neumřela, ale ke konci jsme se už moc často nevídali.

Její hlavní zásadou bylo, nezabíjet ty, co jsou nevinní. Samozřejmě chápala nadbytek svědků, ale jinak naprosto odmítala zabíjení kohokoliv, kdo jí jen přijde pod ruku a nijak se neproviní. Odmítala zabíjet děti. Naopak měla k dětem zvláštní vztah a učila mě, abych se když to bude potřeba, obětoval za dítě, i kdyby udělalo jakýkoliv zločin. I kdybych to dítě viděl poprvé v životě. Naučila mě ty malé pobíhající tvorečky ve skrytu duše milovat.

Přebral jsem všechny její hodnoty a ty jsou ve mně zakořeněné tak hluboko, že bych je nezměnil, ani kdybych chtěl.

A já je měnit nechci.

Svou sestru jsem miloval jako nikoho jiného (nikoho kromě ní jsem ani neměl, ale to je vedlejší).

 

Zrovna jsem se v knihovně prokousával nějakým pornem, když jsem zaslechl jejich hlasy.

„Neviděls v poslední době toho vraha?“ ptal se zrovna Chris.

Ani mě nenaštvalo to, že o mně mluví jako o nedůležitém odpadu, spíš mě naštvalo, že lezou do mé skrýše.

„Hledáme ho celou dobu společně jako blbci a ty si myslíš, že kdybych ho našel, tak bych ti o něm neřekl?“ v Jayově hlase znělo podráždění.

„Promiň,“ omluvil se generál.

Nastala chvíle trapného ticha.

„Co si o něm myslíš?“ přerušil ticho Chris.

AAAAha, teď se asi dozvím něco, co bych radši nechtěl vědět.

„Je to vrah, mnohonásobný vrah. Tihle lidé…“ odmlčel se Jay, „pro nás jsou nepochopitelní.“

„Zabíjení je pro ně každodenní činností. Zabíjejí pro peníze.“

Poslední větu vyplivl s pohrdáním, které rezonovalo v mých kostech.

„Jsou to nájemní vrazi. Nejsou lidští, jsou to zrůdy. Ohavné zrůdy bez citu.“

„Ohavné zrůdy bez citu, které se vyžívají v bolesti druhých,“ doplnil ho Chris.

V tu chvíli jsem mohl zmizet nebo jsem mohl být zticha jako ryba, a oni by neodhalili mou skrýš, ale neudělal jsem ani jedno.

„Ohavné je soudit všechny nájemné vrahy a házet je do jednoho pytle, pánové,“ pronesl jsem nezaujatým hlasem, aniž bych odvrátil oči od knihy, kterou jsem zrovna četl.

Oba dva se prudce obrátili a zadívali se na regál knih, za kterým jsem byl schovaný.

Obešli ho a našli mě, jak sedím na židli s nohama položenýma na stole, který je plný knih a s jednou z knížek v rukou. Vlasy, které jsem si sčísl do falešného culíku, jen podtrhovaly můj mírumilovný vzhled. Dokonce i moje oblečení bylo normální. Měl jsem na sobě modré džíny a volný černý svetr. Ovšem, přísloví „šaty dělají člověka“ bylo v mém případě naprostou mýlkou.

„Nevíte o žádném z vrahů všechny podrobnosti,“ pokračoval jsem.

„Můžete vědět, jestli má rodinu a kolik má případně členů. Můžete znát všechny místa, na kterých ve svým mizerným životě byl. Ale nikdy nezjistíte, jak se cítil, proč zabíjel.“ Zavrtěl jsem hlavou a zvedl jsem k nim oči.

„Jednou jsem potkal kluka. Bylo mu asi devatenáct.“ Pokrčil jsem rameny.

„Jmenoval se Tommy Sheen.“ Oba nastražili uši.

„O něm jsem slyšel,“ řekl Jay.

 „Byl to nebezpečný nájemný vrah,“ doplnil jsem ho. Pak jsem pokračoval.

„Měl jsem s ním nějaké nevyřízené účty, nebo se mi možná jen připletl do cesty, kdo ví. Moje paměť mi nesloží k tomu, abych si pamatoval každého, koho jsem zabil,“ řekl jsem nezaujatě.

„Ale,…když jsem Toma zabil, začaly se ke mně dostávat informace. Získával jsem je tu a tam. Nakonec jsem byl z toho, co jsem se doslechl tak zvědavý, že jsem vyrazil na místo, kde měla bydlet jeho rodina.“ Pousmál jsem se. „Spousta zločinců má rodinu, ale pokud to dotáhnou vysoko, většinou začnou jejich příbuzní umírat jako jepice, ale to jsem odbočil. Našel jsem Tommyho rodinu. Bydlela v poměrně dobrém domě, ale nebyl to luxus. Jeho rodina se skládala ze sedmileté sestry a třináctiletého bratra,“ probodával jsem Jaye a Chrise pobaveným pohledem.

„A abych nezapomněl, našel jsem v tom domě i jeho matku. Byla smrtelně nemocná. V jejím těle byl podle lékařů nebezpečný nádor, který ji pomalu požíral zevnitř. Vyptával jsem se Tomových sourozenců a ti mi řekli, že Tommy je hodný člověk, který by nikdy nikomu neublížil, zato jeho matka, ze které se mi podařilo vymámit i něco souvislého, mi prozradila, že Tommy se rozhodl, že co nejrychleji sežene peníze na její léčbu, i kdyby měl zabíjet. A jelikož zjistil, že mu zabíjení jde a že za něj dostává spoustu peněz, stal se z něj masový vrah.“

Ztichl jsem.

„Litoval jsi toho, že jsi ho zabil?“ zeptal se nakonec Chris.

Zasmál jsem se.

„Když se dáš na zabíjení, tak nikdy nelituj těch, cos zabil, jinak skončíš v blázinci dřív, než sis představoval,“ pronesl jsem staré přísloví vrahů.

Povzdechl jsem si pod nesouhlasnými pohledy dvou mladíků.

„Když jsem ho zabíjel, byla z něj naprostá troska. Byl šílený do morku kostí. Když totiž zabíjíte, musíte chtít zabíjet. Pokud zamíříš na člověka pistolí a nebudeš si přát jeho smrt, tak se do něj tvoje kůlka netrefí. A Tommy násilím donutil své vědomí, aby se vyžívalo v zabíjení a tím se z něj stal pobíhající zombík, který se ani nezamýšlel nad tím, jestli je nebo není slušnost pít svým obětem krev. Bylo jednoduché ho zabít.“

Poslední větu jsem pronesl spíš pro sebe než pro ně.

„A co jeho matka,“ řekl Jay a nepřístupným výrazem.

Znuděně jsem se na něj podíval.

„V tu dobu jsem zrovna nevěděl kam s penězi, a tak jsem jí zaplatil operaci a její rodině jsem dal tolik peněz, že si budou žít v luxusu po zbytek svého života. Co vím, tak všichni stále žijí a daří se jim velmi dobře.“

Protáhl jsem se.

Oba na mě zkoprněle civěli. Jay se vzpamatoval jako první.

„A máš nějaké odůvodnění k tomu, proč jsi začal zabíjet ty?“

Chladně jsem se pousmál. U mě nešlo o to, proč jsem začal zabíjet, ale koho jsem zabíjel.

„Pro sebe nemám žádné odůvodnění. Začal jsem zabíjet, protože jsem chtěl.“

Zdá se mi to nebo jsem v Chrisových očích zahlédl záblesk zklamání?

Zvědavě se na něj zadívám.

„Ty sis myslel, že mám nějaký důvod, který by mě zprošťoval viny?“

Zasmál jsem se. Oplatil mi to ublíženým pohledem.

„Možná,“ zabručel uraženě.

„Tak to jsi opravdu hloupý,“ řekl jsem soucitně.

„Výjimečně s ním musím souhlasit,“ poznamenal Jay lakonicky.

Chris ho probodl vyčítavým pohledem.

„Každopádně,“ pokoušel se to generál zamluvit, „kde jsi byl v posledních dvou dnech, dnes máš vyrazit s Jayem na lov a místo toho se schováváš v…..knihovně.“

Jako by jim oběma až teď došlo, v jak zvláštní situaci se nachází.

Jay se začal přehrabovat v knihách na mém stole, otevíral je porůznu a předčítal části, které náhodně nalistoval.

„Přitlačil mě ke zdi a rukou mi začal jezdit v rozkroku.“

„Začal tvrdě přirážet a já naplno sténal.“

„Vytrvale olizoval moji bradavku a já jen zoufale prosil, aby toho nechal.“

„Co to, sakra, je?“ zeptal se a podíval se na mě jako na školáka, kterému se do rukou dostalo něco nepovolaného.

Pokrčil jsem rameny. „Porno?“ odpověděl jsem otázkou.

S povzdechem knížky položil na stůl.

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje?“ ptal se sám sebe. Zahihňal jsem se jako trhlá třináctiletá puberťačka.

„Budeme muset vyrazit, Zero,“ napomenul mě Jay ostře. Zamračil jsem se.

„Koho mám zabít?“ zajímal jsem se.

Ůto zjistíš, až to budeš potřebovat," odbyl mě a já neměl energii na odvetnou poznámku, tak jsem to nechal být.

"Už se na něj těším, nemám zrovna dobrou náladu a mám pocit, že bude pěkné zabít, někoho, koho nemám rád, je to zábava."

„Máš rád vůbec někoho?“ zamumlal.

A já nad tím skutečně zauvažoval.

A uvažoval jsem nad tím poměrně dlouhou dobu, zatímco na mě Jay vyčkávavě hleděl a jeho obočí se vznášelo čím dál výš a výš, až jsem měl pocit, že se ztratí v jeho vlasech.

Nakonec jsem s údivem nad vlastní asocialitou zavrtěl hlavou.

„Ne, nikoho nemám rád,“ přiznal jsem s hranou plačtivostí.

„Pochopitelně,“ nechal se slyšet Chris. Povzdechl jsem si.

„Nechte mi půl hoďky čas. Chci si na sebe vzít nějaký praktický oblečení,“ požádal jsem.

Jay přikývl. „Oukej, ale jestli někam zmizíš,“ výhružně na mě zamířil ukazováčkem, „ najdu si tě a vlastnoručně tě vyválím v bahně, až se sám nepoznáš.“

Zasmál jsem se a zasalutoval jsem.

„Ano, pane!“