Po chvíli jsem seskočil z parapetu a způsobně okno zavřel. Na tváři jsem nezaujatý výraz, zatímco mě generál s Jayem ohromeně sledovali. Bolest už nešla dál vydržet, a tak jsem rozpažil ruce a trhnul zápěstími od sebe. Pokožka se mi na vteřinu rozzářila zářivou bílou, pak bylo vše při starém, až na to, že rány byly pryč, tedy až na jizvy, nemusel jsem být jasnovidec, abych věděl že mi zůstanou, a to ve formě teček. Vypadalo to jako dva náramky. 

Obrátil jsem se k oběma mužům. „Tak co po mně chcete?" Zeptal jsem se s provokativním úsměvem. 

 

Ten zlatooký, Jay, se mi chystal odpovědět, když v tom do dveří vrazil nějaký sluha s očima navrch hlavy. „Princi, pravil k Jayovi, je tu váš otec, král Taito." 

 

Princ Jay? To mě zachránil samotný princ Jay-inir, korunní princ téhle mega země Serany?? Wau. Asi bych měl být ohromený, ale ten pocit jaksi nepřichází. Korunní princ Jay se tvářil nervózně.  

 

„Zero, musím tě dát na chvíli do vězení, ne samozřejmě do tvé speciální cely, ale do nějaké příjemnější. Nebude to tvá cela, která je ti uzpůsobena, takže tě neudrží, když zní budeš chtít utéct." Popadl mě za zbývající kousky mé košile na hrudi. Z košile zbylo jen velice málo, ale byl jsem pokrytý vrstvami špíny, takže nebylo nic vidět. Přitáhl si mě k sobě a díval se mi do tváře ze vzdálenosti pár centimetrů. 

 

„Neutíkej, Zero, přijdu si pro tebe a dám ti velice dobrou nabídku." Prohlížel jsem si ho z pod přivřených víček. Nebyl to obyčejný princ, když se dotýkal něčeho tak špinavého a vypadajícího, že se to vyválelo v bahně s krví. Byl celý špinavý od toho, jak mě nesl.  

 

„Máš tři dny," pronesl jsem arogantně. Generál při mé troufalosti zalapal po dechu a já poznal, že princ by taky něco řekl, nebýt v tísni. Takhle jen kývnul a já kolem něj prošel. Bodře jsem poplácal po ramenech dva strážné stojící u dveří. „Tak pánové, ukažte mi cestu do mého úžasného pokojíčku!" Navrhnul jsem se zářivým úsměvem. „A prosil bych o pouta, bez nich si připadám nepatřičně." Pronesl jsem s hranou zranitelností. Jay a generál na mě nechápavě hleděli. Rozesmál jsem se. Tentokrát to už byl můj obvyklý psychopatický smích. 

 

Cela byla útulná, místo železných mříží tu byly dřevěné trámy o tloušťce dvaceti centimetrů. Fascinovaně jsem si prohlížel stěny cely a zámek. Odtud bych utekl už v šesti letech, ale slíbil jsem princovi, že se budu chovat slušně, a tak to dodržím. Skočil jsem na strohé lůžko, alespoň nějaký rozdíl oproti spaní ve stoje, které jsem měl zařízené v mé cele. Moje cela byla vystavěna přesně pro mě. Někdy se totiž na světě narodí lidé s možností ovládat syrovou energii. To jsem přesně já. Je nás málo, potkal jsem za celý život dva další, kteří byli stejní jako já. Oba zemřeli. Neměli ani zdaleka takovou moc jako já. "Chudáčci." No, nic si z toho nedělám. 

Když se mě snažili dopadnout a zavřít za moje prohřešky, mohli si přivést kolik mužů chtěli, ale nikdy mě nedostali. A když jsem se nechal chytit, dostat se z vězení bylo díky mé moci hračka. Ohnout mříže? Rozbít betonovou zeď? Jednoduché. A tak se vědci rozhodli, že mi to zatrnou. Vytvořili celu, která měla speciální stěny udělané tak, aby mou moc odráželi na mě. Sice mě má moc nezabila tak jak si mysleli, že to dopadne, dokázal jsem ji vstřebat, ale bolelo to tak strašně, že jsem ještě hodinu poté řval bolestí. Takže všichni došli k závěru, že mě ta cela udrží. No a já, protože jsem jim nechtěl kazit iluze jsem v ní vydržel rok. Dokázal bych se z ní dostat, ale zničil bych celá patra nad sebou a zabili by se tisíce lidí. Ne, že bych si hrál na morálku, ale mrtvoly zapáchají a mě by chvíli trvalo, než bych se vyhrabal z trosek. A taky jsem měl heslo, že nezabíjím ty, co si to nezaslouží. Sice by byla většina těch, co bych zabil zločinci, ale co kdyby byl někdo z nich ve vězení neprávem? Co pak? Nezáleželo na tom, že jsem si liboval v násilí, prostě by nebylo fér jim vzít život. 

Po hodině zírání do stropu, jsem usoudil, že nejsem schopný usnout. A to z jednoho jediného prostého důvodu; nebyl jsem ze své cely zvyklý spát na posteli. S pocitem podráždění jsem si vzal deku, polštář, a ustlal jsem si na tvrdé zemi. Spalo se mi nádherně a asi patnáct hodin, podle digitálních hodin, které byly ve zdi. Neoceníš spánek v leže, pokud rok nespíš ve stoje.  

Probudil mě hlad a minutu poté Jay. „Zero, vylez," slyšel jsem jeho hlas. Vstal jsem ze země a přišel k dřevěným mřížím. 

„Mám hlad," pronesl jsem nekompromisně. Zadíval se na mě. „Potřebuji si s tebou promluvit." 

„Chci jídlo!!!" Přerušil jsem ho.  

„Víš, s kým mluvíš!" 

„Vím, s kým mluvím. Jestli mi hned nedáš jídlo, zdrhnu!" Měl jsem pocit, že otevře celu a zabije mě. 

„Pustím tě ven...a dáš mi jídlo," doplnil jsem ho. 

„NESKÁKEJ MI DO ŘEČI!" Vyjel na mě. "Nepohnulo to se mnou."  

Už předtím jsem si toho všimnul, ten týpek byl o půl hlavy vyšší než já, a to mě pěkně sralo.  

Odemkl celu a já z ní bez zaváhání vyšel. „Jak dopadl pokec s fotrem?" optal jsem se. Už už se mě chystal seřvat, ale nakonec si jen povzdechl. 

„Nechá mi volnou ruku v mých plánech," odpověděl tiše. Sice jsem netušil, co škatulka "moje plány" znamená, ale tušil jsem, že se to brzy dozvím.