Korunní princ Serany se zamyšleně opíral o psací stůl, který přetékal důležitými i nedůležitými dokumenty.

Rozeznat, který je důležitý a který ne, patřilo mezi jeho neoblíbené koníčky.

Očekával návštěvu, návštěvu, která se opozdila, a to ho dráždilo. Začal přecházet po pokoji sem a tam, což byl naopak jeho oblíbený koníček.

Už měl v plánu začít zjišťovat, kde přesně je zakopaný důvod, proč se jeho návštěva opozdila a kam se zakopala sama návštěva, když se ozvalo zaklepání.

Nebo spíš zabušení.

„Dále,“ vzkřikl a dveře se otevřely. V nich stála nesourodá směska podivínů, které mohl bez obav považovat za přátele.

Celkem byli čtyři.

Vysoký, mohutný muž s blonďatými vlasy a opálenou pletí. Vlasy měl svázané do vysokého ohonu a vypadal hrozivě, přestože měl mírumilovnou povahu.

Až na zalíbení v boji.

Dalším exotem byla žena. Měla dlouhé havraní vlasy, které byly svázány do malých copánků, které jí volně poletovaly kolem hlavy. Její uhlové oči měly ve zvyku každého nepříjemně probodávat a dýky, kterých měla tucty, měly obdobný zlozvyk.

Třetím členem skupinky byl pohledný mladík s hřívou hnědých vlasů a s jiskřivýma smaragdově zelenýma očima. Měl hluboce zakořeněný smysl pro humor a nebál se dát to najevo.

Poslední podivín měl sotva metr padesát. Vypadal asi na patnáct let, měl sněhově bílé rozcuchané vlasy a své okolí pravidelně obdarovával podrážděným pohledem tyrkysových očí.

Jay své přátele sežehl pohledem schopným založit požár.

„Jak dlouho si myslíte, že mě baví čekat na vás?“ optal se vydrážděně.

Hnědovlasý muž se zasmál.

„Nemůžeš od nás očekávat, že budeme znát přesně na minuty čas, který tě baví nás čekat a čas, kdy tě to bavit přestane, Jayi. Chceš po nás příliš,“ obvinil ho vyčítavě.

„Drž hubu, Line,“ usadil ho princ nezaujatě.

Lin se jen ještě víc usmál, ale nijak Jayovu odpověď nekomentoval.

„Tak, Jayi, kde máme toho zločinečka?“ zeptala se žena a založila si ruce na hrudi.

„Už tu měl být, na dvě hodiny mu dám volno a on se hned někam zašije“ odpověděl princ.

Všichni se na chvíli odmlčeli.

Lin se zrovna chystal pronést nějakou jistě dech beroucí hlášku, když do místnosti vrazil Zero.

Byl rozcuchaný a udýchaný, ale na tváři měl vítězný úšklebek. Kolem pasu měl zástěru, nad čímž se všichni pozastavili. Zločinec v zástěře byl totiž unikátní podívanou.

„Jsem tady, Prdelko,“ zavrněl na Jaye.

„Neříkej mi tak,“ zasyčel princ v odpověď.

Lin zavyl smíchy a i ostatní exoti se pochechtávali.

Zero se s nečitelným výrazem zadíval na dosud neznámé přírůstky.

Přeměřil si je pohledem.

Ukázal na vysokého hromotluka.

„Achilleus,“ překřtil ho. Pak svou pozornost přesunul na ženu, která mu upřený pohled oplatila bez sebemenších cavyků.

„Kalypsó,“ usoudil, za což ho odměnila nechápavým výrazem, než však stačila cokoliv říct, otočil se Zero na Lina.

„Robin Hood,“ daroval mu přezdívku.

Lin pokrčil rameny a usmál se.

Zero došel k poslednímu podivínovi a změřil si pohledem jeho „výšku“.

Klekl si, aby mu viděl do tváře, za což ho prcek probodl vražedným pohledem.

Zero se jen zachechtal.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho, čímž prcka naprosto vykolejil.

„Icicle,“ zašeptal překvapeně.

Zločinec našpulil ústa.

„Takže rampouch, jo?“ zeptal se zvědavě.

„Ty jsi Agarian??!!!!“ zeptal Icicle ohromeně.

Ostatní se po sobě zmateně podívali.

„Ice?“ oslovil ho Jay, „ Agariani už dávno vymřeli dřív, než se Zero narodil, jsi poslední z téhle rasy.“

Icicle ale dál ohromeně civěl na zločince, který se na něj přátelsky usmíval.

Zavrtěl hlavou. „Ne, Jayi, tohle je Agarian, na to dám hlavu,“ odporoval.

Zerovi zajiskřily oči.

„Dáš mi svoji hlavu, když už ji nebudeš potřebovat?“ v jeho hlase zněla veškerá zdvořilost světa.

Icicle jeho otázku ignoroval.

„Kde tě vychovávali a kdo tě vychovával?!!“ ptal se naléhavě.

Zero se lehce pousmál.

„Nedělej si naděje, byli sice velmi dobře skrytí, takže vydrželi naživu, i když ostatní byli mrtví, ale všechny je vyvraždili, když mi bylo osm, nikdo nezbyl, viděl jsem to na vlastní oči, takže to vím jistě.“

Icicle jen přikývl.

„Takže jsi Agarian, což znamená, že jsme dva. Já, lovec zločinců a ty, šílený, zvrácený zločinec bez duše.“ Povzdechl si.

„Život má smysl pro humor,“ zhodnotil Zero smířlivě.

Icicle si odfrknul a obrátil se na Jaye.

„Takže ty máš agarianského zločince, jo? Tos mi nemohl říct dopředu? Pokud se něco zvrtne a on se uprostřed mise obrátí proti nám, tak já ho nezabiju, to je ti doufám jasný. Nezabiju jediného druhého Agariana,“ zaprskal podrážděně. Pak se odmlčel.

„Naše rasa nese tajemství. Každý Agarian má moc ovládat syrovou energii, samozřejmě každý v jiné míře. Já nejsem v tomto směru nijak zvlášť nadaný, ale tenhle kluk nejspíš ano, podle toho, co jsem slyšel. Snad bys mi mohl něco ukázat?“ Vyzývavě se na Zera zadíval a ten mu pohled chvíli oplácel. Nakonec zavrtěl hlavou.

„Teď ne, mám tu něco daleko zajímavějšího,“ odmítl.

Na jeho tváři se objevil široký úsměv, který značil neplechu a příchod těžkých časů. Při pohledu na ten výraz všem přítomným v místnosti přejel mráz po zádech. S výjimkou Zera, samozřejmě.

Zločinec vytáhl z kapsy u černých přiléhavých kalhot jakousi lahvičku. Pozvedl ji, aby na ni všichni dobře viděli.

Obsah lahvičky měl modrou barvu, ale tekutina v něm se sama od sebe hýbala.

Paprsky tyrkysové barvy se volně otáčely v modré kapalině a líně se houpaly.

Zero na obsah lahvičky láskyplně hleděl, zatímco ostatní na něj hleděli s podezřením.

„Zero, co to je?“ zeptal se Jay přísně.

Zločinec se jen ještě víc usmál.

„Tohle,“ potřásl lahvičkou, „ je důvod, proč jsem oblečený jako strýček Teplinda.“

S ohledem na jeho zástěru mu museli dát v duchu za pravdu.

„Ale,“ pokračoval Zero, „není to jediný důvod, taky jsem vařil ovesnou kaši.“ Zatvářil se bolestivě.

„Bohužel jsem ji připálil, ale to je vedlejší,“ odkašlal si a pozvedl lahvičku.

„Tohle je Assur, nápoj, který vyléčí každé zranění!“ ohlásil velkolepě.

Ostatní dál podezřívavě sledovali lahvičku a na jeho slova moc nedbali.

Tedy, všichni kromě Icicla.

„Kde jsi vzal Assur???!!!!“ vyhrknul užasle.

Zero se nechápavě zamračil.

„Uvařil jsem ho.“

Teď se zas nechápavě tvářil icicle.

„Uvařit Assur je velice náročné a najít všechny ingredience trvá roky,“ namítal.

Zero jen pokrčil rameny.

„Všechny přísady mám, a když jsem byl ve vězení, kupodivu je nikdo nezničil ani neukradl, naopak mi je pěkně uschovali. Jen jsem musel sehnat dračí krev, protože musí být čerstvá. Naštěstí tento drobný problém vyřešila záliba v dracích, kterou trpí zde přítomný princ, že Jayi?“ pousmál se na korunního prince. Ten se ušklíbl.

„Mám jednoho jediného draka,“ což ostatně stačilo, protože draci byli většinou velcí jako průměrně vysoké paneláky. Jay z těchto velikostních důvodů pečoval o svého draka v jeskyních pod hradem, samozřejmě s ním často lítal po nocích na vycházky. Byla to polodivoká dračice, kterou pojmenoval Ikari, kromě samotného prince neměla ráda nikoho, což dávala najevo tím, že kohokoliv jiného kromě Jaye zabíjela, pokud se řečený cizák-budoucí mrtvola, objevil v její blízkosti, bez zaváhání ho sprovodila ze světa. Její zabíjení bez výčitek bylo až fascinující. Byla velmi inteligentní, ale to neznamenalo, že by měla litovat nějakého burana, který si dovolil narušit její soukromí.

Teď začínal mít Jay o svou dračici strach, protože slova „krev“ a „Jayův drak“ většinou slýchával v neprospěch někoho jiného než jeho dračice.

„Co jsi udělal mojí Ikari?“ zeptal se zločince obezřetně.

Zero jen pokrčil rameny.

„Myslím si, že náprstek krve ten chodící barák rozhodně nijak zvlášť nepostrádá,“ pronesl blahosklonně.

Jay naklonil hlavu na stranu.

„Jak se ti podařilo sebrat jí náprstek krve? Vždyť je naprosto divoká!“ nechápal.

Zero znovu pokrčil rameny.

„Strašně se mě bála, bylo to k nevydržení, vůbec se nechovala jako divocí draci ve volné přírodě. To těm vzít kapku krve je taky jednoduché, horší je se s tou kapkou krve dostat živí pryč.“

Jay se zamračil.

„Ona se tě bála?“ nechápal. „Ona to umí?“

„Samozřejmě, ví, kdo je silnější,“ odpověděl a upřeně se zadíval na Icicla.

„Že ano? Tebe by se nejspíš taky bála,“ ukázal na prcka.

Všichni se na chvíli zarazili.

Bylo velice zvláštní, že Zero okamžitě rozpoznal, kdo je z nich nejsilnější. Jayovi mimoděk vyskočila v hlavě věta, kterou kdysi četl v nějaké staré knize. Silný pozná silného. Ale rychle tu myšlenku zaplašil.

Zero mávl rukou.

„To teď není důležité, hlavní je lov!“ poslední slovo vyslovil tak požitkářsky, že to vypadalo, jakoby se celý život zabýval lovením zločinců.

„Nejdřív tě představím,“ usadil ho Jay.

„Ale to vůbec není důležité,“ ohrazoval se na oplátku zločinec.

Jay už však ukazoval na jednotlivé členy týmu kladných hrdinů.

Prvním v řadě byl podle Zera Achilleus.

„Tohle je Mikabidy.“

Chvíli jsem na toho velkýho chlapa nehnutě civěl a vstřebával jsem to.

Pak jsem naprosto nezvladatelně lehnul smíchy.

„Bi-d-dy,“ hekl jsem ze záchvatu smíchu, zatímco mě všichni kromě Robina Hooda nechápavě sledovali. Robin Hood se šklebil nad mojí reakcí a sledoval mě s respektem člověka, který bere život z podobné stránky, jako já a umí toto vzájemné souznění ocenit.

Když už to vypadalo, že se uklidním, tak Jay ukázal na ženu, než stačil promluvit, tak jsem mu skočil do řeči.

„Ty jsi kdo?“ optal jsem se udýchaně a ještě jsem si svíral břicho.

„Zedenuka? Lumumuk? Nebo dokonce Kywydibo?“ než stačila odpovědět, opětovně jsem se zhroutil a oni byli nuceni čekat, než se vzpamatuju.

Nakonec jsem se dostatečně vysmál a Jay mi ženu představil.

„Tohle je Ora,“ řekl a probodával mě při tom tak vyčítavým pohledem, až mi bylo skoro líto, že jsem tak nezdvořilý. Skoro, ale ne úplně.

Jay se přesunul k sympatickému hnědovláskovi, než však stačil promluvit, Robin Hood se posměšně uklonil.

„Já jsem Lin,“ představil se a provokativně se na mě usmál.

Úsměv jsem mu bez zaváhání oplatil a věděl jsem, že my dva budeme kamarádi.

„Takže,“ začal jsem netrpělivě. „Vyrazíme už?“

Jay přikývl.

„Koho jdeme zabít? Potřebuju nějaké zbraně,“ řekl jsem a sundal jsem si zástěru, Princ se na mě obezřetně zadíval.

„Nikde jsem nenašel informace o tom, že bys vynikal ve fyzických soubojích, podle toho, co vím, je tvou nejsilnější stránkou ovládání energie. Na to se taky zaměříme.“

Naštvaně jsem na něj civěl. Bylo mi jasné, že neměl naději zjistit, jak jsem dobrý v ovládání zbraní, protože nikdy nepřežil nikdo, kdo by to dosvědčil.

 Zato, když použijete proud svítící energie, věřte mi, že zvědavců, kteří to uvidí, je hodně. A zvědavců, kteří rádi prodají to, co jejich oči viděli je ještě víc.

„Umím bojovat i fyzicky, nejen magicky. A i kdyby, k čemu bych vám teda byl, kdybych mohl používat jen svou magickou sílu? Já neusmažím každého, kdo se mi připlete do cesty. Proti normálnímu člověku se svojí energií nepůjdu, na to zapomeňte,“ můj hlas byl pevný a já samotný jsem byl ještě víc neústupný.

„Nechci, abys magií zabíjel i normální lidi, na to je tady ta sebranka, kterou vidíš,“ odpověděl Jay.

Zadíval jsem se na „sebranku“ o které mluvil a musel jsem si přiznat, že je nejspíš opravdu potřebuje i k něčemu jinému, než k tomu, aby mě v případě toho, že se vzbouřím, zabili.

„Potřebuju tě k tomu, abys zabíjel mágy, protože žádný ze čtyř živlů nemá na to, aby bojoval proti tvé energii, což jistě dobře víš. Někteří mezi zločinci, které musíme zabít, jsou mágové, ale ať už dokážou ovládat oheň, vodu, vzduch nebo zemi, tak je dokážeš zničit a právě kvůli tomu jsi tady,“ objasnil mi princ a mě to začalo šrotovat v hlavě a všechny zatím nepochopitelné skutečnosti mi začaly zapadat do jednolité skládanky.

„Ale i když budeme vědět, že zločinec, kterého zrovna lovíme, není mág,“ pokračoval Jay, „ tak tě budeme potřebovat, protože někteří zločinci si najímají mágy jako osobní strážce a já nemám naději dozvědět se, který zločinec si najal mága a který ne, takže budeš vždy s námi, na každé misi,“ uzavřel debatu.

„Dobře, teď už to chápu,“ souhlasil jsem.

Zamnul jsem si ruce, připravený smlouvat do poslední kapky krve.

„Takže, k těm zbraním,“ začal jsem a na tváři se mi objevil provokativní úšklebek.

 

Nakonec se Jay uvolil vrátit mi zbraně, které mi zabavili, než mě převezli do vězení, takže když jsem o půl hodiny později nasedal spolu s exoty a Jayem do auta, měl jsem na zádech křížové pouzdro a v něm dva meče, které jsem za starých časů hledal pár let. Nikdo z mých společníků neměl nejmenší ponětí o tom, jaké zbraně se nacházejí v jejich blízkosti. Moje meče neposlouchaly nikoho jiného než mě. Vykoval mi je nejlepší kovář světa a já jsem zabil dlouhý čas hledáním speciálního kovu, ze kterého mi je onen kovář ukoval. Jejich čepele byly nezlomitelné a ostatní kovy pro ně byly měkké jako sýr. Dokonce ani diamanty nebyly schopné jim vzdorovat. Do svých mečů jsem dokázal vpustit svou energii a ony její nátlak bez potíží snesly. Miloval jsem ty meče a jejich blízkost mi okamžitě zlepšila náladu.

Dalšími zbraněmi, které mi byly navráceny, byly dýky a že jich bylo požehnaně.

Na sobě jsem měl oblek, který mi Jay také vrátil. Ten oblek mi byl ušitý na míru a samozřejmě u těch nejlepších a nejdůmyslnějších švadlen. Když jsem zaplatil bojového mistra a švadlenu, aby spolu volně pohovořili, vyrobili mi oblek plný míst na skryté dýky. Oblek, jehož rukavice byly vyztužené slitinou kovu, ze kterého byly mé meče, takže dokázaly vydržet tlak mojí energie, když přišel čas ji použít. V tom obleku s těmi meči a s dýkami jsem se opět cítil celý.

„Takže,“ ozval se Jay, který samozřejmě řídil naše auto.

„Jste připraveni?“ zeptal se slavnostně.

Z místa spolujezdce jsem něco nesrozumitelného zabručel, zatímco ostatní vzadu začali do vzduchu pronášet slova jako:

„ Už zase Jayi?“

„Jsi trapný, jako vždycky.“

„Prosim tě, řiď a neotravuj nás nebo skončíme ve škarpě, jako minule.“

Usmál jsem se, když na ně Jay začal vrčet, díval jsem se do dáli na vycházející slunce a ucítil jsem nějaký nový pocit, který jsem nedokázala zařadit, ale tím jsem se netrápil a jen jsem naslouchal nesmyslným hádkám svých spolubojovníků, zatímco cesta ubíhala dál a dál.